47 C 4/2025 - 34

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci žalobce:[Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované:[Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o 36 272,72 Kč s příslušenstvím - úvěr takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 19 841,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení jistiny úvěru ve výši 15 497,87 Kč, smluvní pokuty ve výši 933,6 Kč a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 34 627,41 Kč od 18. 2. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částek uvedených ve výroku I. a II. tohoto rozsudku z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 22. 8. 2022, na základě které žalobce poskytl žalované úvěr v celkové výši 52 004,27 Kč. Žalobce se domáhá po žalované zaplacení jistiny úvěru ve výši 34 427,41 Kč (9 336,04 + 25 091,37), smluvní pokuty ve výši 933,6 Kč, úroku z prodlení ve výši 261,71 Kč, smluvního poplatku za odeslání upomínky po 150 Kč – tj. celkem 450 Kč a smluvního poplatku za odeslání sdělení o zesplatnění závazků ve výši 200 Kč. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

2. Soud z písemných důkazů provedených při soudních jednání zjistil následující skutečnosti.

3. Žalobce dne 22. 8. 2022 uzavřel s žalovanou písemnou úvěrovou smlouvu č. [IBAN], s úvěrovým rámcem ve výši 50 000 Kč na základě které žalované poskytl úvěr (důkaz touto smlouvou). Žalovaná čerpala celkem úvěr od žalobce ve výši 52 004,27 Kč a vrátila z něj žalobci celkem částku 32 163,02 Kč (důkaz Přehledem plateb; srov. i podání žalobce z 28. 1. 2025, str. 8, tj. č. l. 21 verte).

4. Žalobce zkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením shora uvedených dvou úvěrových smluv následovně.

5. Žalobce předně vyšel z úvěrové smlouvy ze dne 22. 8. 2022. V ní uvedla žalovaná, že je svobodná, profesí specialista/odborný pracovník, zaměstnána u obchodní korporace [právnická osoba]., s celkovým čistým příjmem měsíčně 40 000 Kč, s měsíčním příjmem domácnosti 110 000 Kč, vyživuje jednu osobu, má výdaje na bydlení 13 000 Kč, „ostatní pravidelné výdaje“ má „0 Kč“ a splátky ostatních úvěrů má ve výši 8 000 Kč (důkaz úvěrovou smlouvou č. [IBAN]).

6. Žalobce k výzvě soudu stran řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy (srov. výzva soudu z 7. 1. 2025 na č. l. 14) uvedl zejména následující skutečnosti (viz podání žalobce z 28. 1. 2025 na č. l. 18). Žalobce zjistil z Bankovního a nebankovního registru klientských informací (BRKI a NRKI) i registru SOLUS, že žalovaná ke dni nahlížení nebyla po splatnosti s úhradami splátek a v prodlení, nebyla v insolvenci, neměla trvalý pobyt na adrese obecního úřadu. Příjem žalované žalobce vyhodnotil na základě výpisu z běžného účtu žalované za duben a květen 2022, v němž zaměstnavatel zasílal pravidelně žalované mzdu v průměrné výši 40 000 Kč. Ohledně výdajů žalovaná uvedla náklady na bydlení 13 000 Kč a na splátky dalších úvěrů 9 762 Kč a tyto sdělené výdaje žalovaný konfrontoval s instituty z oblasti státní sociální politiky (např. životní minimum) a částkami ze statistických dat. Žalobce uvedl, že prohlášení žalované o výši příjmů a výdajů konfrontoval s transakcemi na běžném účtu žalované č. [č. účtu], ze kterých zjistil, že měsíční příjem žalované činil průměrně 40 000 Kč. Právní posouzení zjištěného skutkového stavu 7. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení jistiny úvěru.

8. Žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).

9. Soud nejprve posuzoval (dle § 87 zákona), zda žalovaný v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy.

10. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

11. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

12. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

13. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

14. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“.

15. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

16. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 1125/2021, ze dne 9. 2. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, ze dne 28. 5. 2024 sp. zn. 33 Cdo 1017/2024 či ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. 33 Cdo 656/2024).

17. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury - přitom všech vrcholných soudních orgánů (tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) - plynou zejména následující právní závěry: - při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit, - zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o žadateli, - bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. Žalobce těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti nedostál.

18. Již z tvrzení žalobce plyne, že žalobce zásadně neověřoval výdaje žalované a v zásadě se spokojil jen s tvrzeními žalované ohledně jejích výdajích, a nadto tvrzeními neúplnými.

19. Totiž žalobce dokonce ani nevedl důsledně žalovanou k vyjevení všech jejích výdajů alespoň v rovině tvrzení. V úvěrové smlouvě ze dne 22. 8. 2022 žalovaná uvedla své výdaje na bydlení (13 000 Kč) a na splátky úvěrů (8 000 Kč) a pak jen uvedla „Ostatní pravidelné výdaje: 0 Kč“. Nicméně už z povahy věci je zřejmé, že žalovaná musela mít i jiné výdaje než na bydlení a na splátky úvěrů (např. jídlo, hygiena, ošacení, cestovné, zájmy aj.).

20. V úvěrové smlouvě je uvedeno, že žalovaná vyživuje jednu osobu, ale žalobce nevedl žalovanou k vyjevení, jaké výdaje má žalovaná na výživu této osoby a ani takové výdaje neověřoval. Žalobce v doplnění tvrzení z 28. 1. 2025 píše o tom, že žalovaná uvedla v žádosti o úvěr „1 vyživovaná osoba, tudíž započítána konstanta za vyživovanou osobu 2.630,- Kč“. Žalobce tak již tímto svým tvrzením přiznává, že se nezajímal o skutečné výdaje žalované na jí vyživovanou osobu, ale vyšel z jakési „konstanty“ - tedy zjevně jakési normy, kterou si sám žalobce určil jako výdaje na jednu vyživovanou osobu. Dokonce aniž by se žalobce zajímal o to, jakého vůbec je věku osoba, kterou žalovaná vyživuje, ačkoli je zřejmé, že i od věku vyživované osoby se i z povahy věci odvíjí výdaje na vyživovanou osobu.

21. Žalovaná uvedla v úvěrové smlouvě, že měsíční příjem domácnosti činí 110 000 Kč. Tím deklarovala, že společnou domácnost sdílí i s nějakou jinou osobou, ale žalobce se v rozporu se shora uvedenou judikaturou nezabýval výdaji této další osoby či dalších spolužijících osob (k tomu srov. obdobně např. shora citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018, 33 Cdo 1125/2021, 33 Cdo 2981/2022, 33 Cdo 1017/2024 a 33 Cdo 656/2024). Žalobce nijak neověřoval tento žalovanou jen tvrzený příjem domácnosti ve výši 110 000 Kč.

22. Žalobce ale nepostupoval řádně ani ohledně ověřování příjmové stránky žalované.

23. V úvěrové smlouvě ze dne 22. 8. 2022 jsou uvedeny poněkud zmatečné údaje. Je tam uvedeno „celkový čistý měsíční příjem: 40 000 Kč“, ale pod tím „čistý měsíční příjem: 35 000 Kč“. Klade se otázka rozdílu mezi obojím a jaký tedy žalovaná měla mít příjem - 40 000 Kč či 35 000? Podobně nejasná je kolonka „Profese: specialista/odborný pracovník“ a v kolonce „zaměstnavatel“ je uveden „[právnická osoba].“. Pokud byla žalovaná zaměstnaná, tak na jak dlouho – na dobu určitou či neurčitou? Byla či nebyla žalovaná zkušební době či výpovědní době? Nerozvázala tehdy už pracovní poměr dohodou? Pokud jsou uvedeny v úvěrové smlouvě dva příjmy žalované, tj. 35 000 Kč a pak „celkový“ měsíční příjem 40 000 Kč, znamenalo to či neznamenalo, že žalovaná má dva zdroje příjmu? Jeden ze zaměstnání a druhý z podnikání? Z jakých rozumných důvodů nebyl žalobce schopen tyto údaje od žalované získat a vtělit srozumitelně do smlouvy? Proč žalobce nebyl schopen zajistit, aby text jeho formulářové smlouvy (Úvěrová smlouva č. SU4004029304) byl jasný, srozumitelný a přesvědčivý?

24. Žalobce si neověřil, zda skutečně je žalovaná zaměstnána u společnosti [právnická osoba]., na jak dlouho, zda není ve výpovědní lhůtě, zda nerozvázala pracovní poměr dohodou a na jakou mzdu má nárok. Žalobce měl k dispozici jen výpis z účtu žalované za duben až květen 2022. Z něj však jen vyplynuly údaje, že žalovaná obdržela od [právnická osoba]. v dubnu částku 31 465 Kč a v květnu částku 45 004 Kč a nic více (tedy z jakého titulu obdržela tuto částku, zda skutečně z pracovního poměru, na jakou mzdu má nárok dle pracovní smlouvy, na jak dlouho má uzavřený pracovní poměr, zda neběží výpovědní lhůta, zda nebyl již rozvázán pracovní poměr dohodou).

25. Žalobce v tomto řízení předložil důkaz, který označil jako „Složka posouzení žalovaného“, ale neuvedl k němu v podstatě žádná tvrzení. To navzdory tomu, že byl soudem už před jednáním (tj. aby jednání nemuselo být zbytečně odročováno) stran zkoumání úvěruschopnosti žalované vyzván a poučen o následcích nesplnění výzvy v podobě zamítnutí žaloby i pro neunesení břemene tvrzení. Zásadně nelze nahrazovat povinnost tvrzení (§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) odkazem na důkazy (§ 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a § 120 odst. 1 o. s. ř.).

26. Důkaz žalobcem označený v podání z 28. 1. 2025 jako „Složka posouzení žalovaného“ obsahuje tabulku, v níž se uvádí zejména následující: „odesláno k IP: 10. 07. 2022 11:29“, číslo návrhu „[Anonymizováno]“, smluvní partner je „[jméno FO]“ (?), „jméno OZ: [jméno FO]“ (?), „komodita: Jízdní kola – včetně příslušenství“, „cena v Kč: 51 805“, „výše úvěru: 51 805“, „produkt: Flexi splátky 1“, „Klient: fyzická osoba nepodnikající: [Jméno žalované]“ (tj. žalovaná), „svobodná“, „druh/družka: Ano“, „typ bydlení: podnájem/pronajatý byt (dům)“, „zaměstnání: profese: specialista/odborný pracovník“, „zaměstnavatel: [právnická osoba].“, „předmět činnosti/podnikání: peněžnictví a pojišťovnictví“, „pracovní poměr: doba neurčitá“, „čistý měs. příjem klienta: 34 000“, „celkový čistý měs. příjem klient: 40 000“, „měsíční příjem domácnosti: 100 000“, „výdaje na bydlení: 7 500“, „splátky ostatních úvěrů: 5 800“, „ostatní měsíční výdaje: 3 000“. Tato listina není podepsaná, není datována a dokonce v ní není ani uvedeno, kdo ji vyhotovil. Není zřejmé, čeho se tato listina týká - zda vůbec smlouvy č. [IBAN], která je předmětem řízení. Vždyť je tam datum 10. 7. 2022 jakožto „odesláno k IP“ (?), ale předmětná úvěrová smlouva byla uzavřena až o téměř 1,5 měsíce později - dne 22. 8. 2022. Ve „Složce posouzení žalovaného“ se uvádí, že jde o úvěr na jízdní kolo, ale v úvěrové smlouvě č. [IBAN] se píše v bodě A. Smlouva o úvěru na koupi zboží [IBAN], že pořizovací cena je 16 887 Kč a jde o zboží „Bílé elektro“, tj. nikoli „jízdní kolo“. Dokonce s touto listinou žalobce nijak nepracuje ve svých tvrzeních ze dne 28. 1. 2025 v reakci na výzvu soudu dle § 118a o. s. ř., když tam reprodukuje toliko údaje ze smlouvy č. [IBAN] z 22. 8. 2022. Navíc některé údaje v úvěrové smlouvě č. [IBAN] a „Složce posouzení žalovaného“ jsou v rozporu – výdaje na bydlení 13 000 Kč versus 7 500 Kč, splátky ostatních úvěrů 8 000 Kč versus 5 800 Kč, „ostatní pravidelné výdaje“, resp. „ostatní měsíční výdaje“ „0 Kč“ versus „3 000“, čistý měsíční příjem 35 000 Kč versus 34 000 Kč, měsíční příjem domácnosti 110 000 Kč versus 100 000 Kč. Tak jaké z těchto údajů platily jako pravdivé ohledně žalované? Které z těchto údajů bral žalobce za pravdivé a relevantní ohledně posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením úvěrové smlouvy?

27. Sice žalobce předložil výpis z účtu žalované za duben a květen 2022, ale i z jeho tvrzení (v podání z 28. 1. 2025) plyne, že ve skutečnosti před uzavřením úvěrové smlouvy neprovedl identifikaci a analýzu jednotlivých příchozích a odchozích plateb na účet žalované tak, aby mohla být stanovena výše měsíčních výdajů klienta a jejich pokrytí zjištěnými příjmy (obdobně srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2023 č. j. 28 Co 167/2022-89, bod 16. odůvodnění). Navíc žalobce si nevyžádal od žalované aktuální výpis z účtu, tj. za červen a červenec 2022, když úvěrovou smlouvu spolu účastníci uzavřeli až 22. 8. 2022.

28. Z výpisu z účtu žalované č. [Anonymizováno]/060 za duben 2022 plyne, že počáteční zůstatek činil mínus 5 999,41 Kč, kreditní obrat byl 1 561 224,03 Kč, debetní obrat byl mínus 921 419,13 Kč, a tak konečný zůstatek byl 633 805,49 Kč. Tato čísla však jsou poněkud zavádějící, protože je zřejmé, že běžný zaměstnanec nedosáhne pravidelného příjmu měsíčně 1 561 224,03 Kč. Vysvětlení se nachází ve výpise z účtu, kde je položka z 26. 4. 2022 – připsání částky 1 518 751,63 Kč od JUDr. [jméno FO] jakožto „výplata z depozita“. Z toho plyne, že zjevně nešlo o pravidelný příjem žalované, což ostatně potvrdil již následující výpis z účtu žalované za květen 2022. Tu pak je podstatné, že žalovaná byla „s to“ vyčerpat za jeden měsíc na výdajích částku 921 419,13 Kč, což je vskutku nevídaně hodně. Žalovaná byla v prodlení se splácením dluhů, což bylo zřejmé z výpisu z účtu – 11. 4. 2022 – příkaz k úhradě identifikovaný jako „AV: [jméno FO] po splatnosti“ – částka 2 565 Kč, 5 100 Kč a 2 098 Kč. Dne 26. 4. 2022 je zaznamenán odečet z jejího účtu ve výši 25 000 Kč označený jako „[jméno FO] dluh“, dne 26. 4. 2022 odečet částky 2 637,31 Kč s označením „Spl. úv…“, dne 27. 4. 2022 odečet částky 1 000 Kč s identifikací „Katka dluh, děkuji“ a dne 28. 4. 2022 odečet částky 51 000 Kč s popisem „Moc děkuji za pomoc. [jméno FO]“. Dne 28. 4. 2022 byla z jejího účtu dokonce odeslána částka 250 000 Kč bez bližšího popisu.

29. Ještě znepokojivější (z hlediska úvěruschopnosti žalované) musel pro žalobce objektivně být výpis z účtu žalované za květen 2022. Počáteční zůstatek byl 633 805,49 Kč, ale kreditní obrat (tedy měsíční příjem) činil jen částku 54 985,61 Kč, přičemž debetní obrat (tj. kolik bylo z jejího účtu odepsáno) byla částka mínus 625 514,76 Kč. Konečný zůstatek tak byl na účtu žalované ke konci května 2022 jen ve výši 63 276,34 Kč. Z toho plyne, že žalovaná byla „s to“ za 2 měsíce odeslat ze svého úču celkem částku 1 546 933,89 Kč. Opět tam jsou položky naznačující zadlužení žalované u více subjektů, jako např. dne 2. 5. 2022 „účetní inkaso – předčasná splátka úvěru“ ve výši 94 336,90 Kč, „Katka půjčka“ ve výši 5 000 Kč.

30. Z toho plyne, že žalovaná zjevně s penězi spíše nevycházela, což objektivně muselo být žalobci zřejmé už před poskytnutím úvěru žalované, pročež žalobce porušil § 86 odst. 1 věta poslední (in fine) zákona č. 257/2016 sb., když poskytl žalované úvěr i přes pro něj tehdy objektivně existující důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr včas a řádně splácet. Dle uvedeného ustanovení „Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“.

31. Žalobce porušil § 86 odst. 1, 2 zákona, jelikož řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy. Smlouva je už pro tyto nedostatky absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Proto nelze přiznat žalobci výlučně smluvní instituty, tj. smluvní poplatky ve výši 650 Kč (450 + 200) a smluvní pokutu ve výši 933,6 Kč, pročež je žaloba v této části nedůvodná (viz výrok II. tohoto rozsudku).

32. Žalobce má ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona jen právo na vrácení poskytnuté jistiny úvěru, tj. částky 19 841,25 Kč (výpočet = vyplacená jistina úvěru ve výši 52 004,27 Kč mínus 32 163,02 Kč dosud žalovanou vrácených). V této části soud žalobě vyhověl ve výroku I.

33. Ve zbytku jistiny úvěru, tj. v částce 14 586,16 Kč (výpočet – zažalovaná jistina úvěru ve výši 34 427,41 Kč mínus přiznaná částka jistiny úvěru ve výši 19 841,25 Kč) je proto žaloba nedůvodná (viz výrok II.). Úroky z prodlení 34. Nedůvodný je ale i nárok žalobce na úrok z prodlení: 1) jednak co do zažalované kapitalizované výše 261,71 Kč (je zaimplementován do zamítnuté částky 15 497,87 Kč uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku), 2) druhak i co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 34 627,41 Kč od 18. 2. 2024 do zaplacení (viz též výrok II. tohoto rozsudku).

35. To již při aplikaci § 13 o. z. a názorů uvedených mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021: „15. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první… představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). 16… stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… 17. … v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“. K výkladu citovaného rozsudku samotným Nejvyšším soudem srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2023 sp. zn. 33 Cdo 87/2025.

36. Přitom analogicky (či minimálně přiměřeně) lze odkázat i na judikaturu týkající se obdobné právní terminologie v podobě splatnosti ponechané na vůli dlužníka - tj. kupříkladu co do sousloví „až bude moci“ apod. Ve vztahu k takovému typu splatnosti – obdobně formulovanému jako je v § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (viz „v době přiměřené jeho možnostem“) - soudy ustáleně (dle obč. zák. i o. z.) rozhodují, že je-li doba splatnosti ponechána na vůli dlužníka, pohledávka není splatná a věřitel může ovlivnit splatnost dluhu jen podáním návrhu u soudu na určení času plnění, nikoli např. výzvou k zaplacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. 28 Cdo 903/2021 a tam shrnutou judikaturu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. 20 Cdo 199/2024, bod 15.). Obdobně uvedl i Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 k (právě) § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., že „pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad).”.

37. Za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti dosud nezaplacené jistiny úvěru (taková dohoda nebyla ani tvrzena), splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru určí (až) soud svým rozhodnutím [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, mj. bod 17.: „…v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené)…“]. Už z logiky věci (až) soudem určená splatnost nemůže nastat před soudním rozhodnutím a dlužník tak nemůže být v prodlení dříve, než splatnost určil soud svým rozhodnutím. Ostatně i z povahy věci dlužník nemůže znát budoucnost - tj. jakou splatnost mu soud určí (teprve) v budoucnu; proto v sázce je i právní zásada v podobě právní jistoty. Přitom úroky z prodlení jsou (svým charakterem) sankcí za porušení povinnosti v podobě nedodržení doby splatnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1401/2014, či Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021 č. j. 9 Afs 52/2021-42 bod 25.); již proto nelze spravedlivě dlužníka sankcionovat (povinností platit úroky z prodlení) za něco, co neporušil - tedy za nevrácení jistiny úvěru v době splatnosti, kterou ani nezná před rozhodnutím soudu. Neplatí tedy kupříkladu, že pokud žalovaný v řízení netvrdí své možnosti (ne)vrátit jistinu úvěru (a neoznačí důkazy), nárok na vrácení jistiny úvěru se stane splatným ještě před soudním rozhodnutím a že se odvíjí např. od výzvy poskytovatele úvěru, na základě které se žalovaný ocitá v prodlení a žalobci vzniká nárok na úrok z prodlení už před vydáním rozsudku. V tomto smyslu soud odkazuje ze soudní praxe (viz mj. § 13 o. z. a princip právní jistoty i účastníků řízení) na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2025 č. j. 8 Co 215/2024-95, bod 7. odůvodnění: „Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1917 o. z. (logický výklad).“.

38. Tomu výkladu odpovídají i např. následující rozsudky krajských soudů: 1) Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2023 č. j. 17 Co 189/2022-125 (bod 18.), ze dne 6. 12. 2022 č. j. 47 Co 3/2021-101 (bod 17.), či ze dne 21. 10. 2022 č. j. 47 Co 126/2021-157 (bod 19.), 2) Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024 č. j. 12 Co 225/2024-40 (bod 26. až 28.), ze dne 27. 8. 2024 č. j. 12 Co 176/2024-74 (bod 26.), ze dne 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (bod 11.), ze dne 1. 6. 2023 sp. zn. 25 Co 119/2023 (bod 25.), ze dne 2. 3. 2023 sp. zn. 18 Co 34/2023 (bod 29. a 30.), či ze dne 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (bod 11.), 3) Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2024 č. j. 8 Co 146/2024-46 (dovolání bylo odmítnuto Nejvyšším soudem usnesením ze dne 25. 3. 2023 sp. zn. 33 Cdo 87/2025 !), ze dne 4. 9. 2024 č. j. 8 Co 127/2024-66 (bod 12.), ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119 (bod 10. a 11.), ze dne 12. 9. 2024 č. j. 75 Co 188/2024-366 (bod 12. a 13.), dne 16. 12. 2024 č. j. 8 Co 211/2024-76 (bod 7. a 8.), ze dne 10. 12. 2024 č. j. 8 Co 188/224-52 (bod 9.), či ze dne 22. 1. 2025 č. j. 8 Co 215/2024-95 (bod 7.), 4) Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2024 č. j. 5 Co 254/2024-105 (bod 9.), ze dne 18. 7. 2024 č. j. 19 Co 691/2024-78 (bod 11.), či ze dne 13. 9. 2024 č. j. 7 Co 1000/2024-40 (bod 13. a 14.)

39. Tudíž jestliže dohodou smluvních stran nebyla určena splatnost zbytku spotřebitelského úvěru, pak tuto splatnost stanoví soud v řízení o vrácení jistiny úvěru, a to (již z povahy věci) až do budoucna (pro futuro), tedy nikoli zpětně (v rozporu se smyslem § 87 odst. 1 věta poslední zákona, smyslem institutu úroku z prodlení a principem právní jistoty – viz shora).

40. Žalovaná k žalobě nevyjádřila, k jednání se nedostavila. Ani z obsahu spisu nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalované a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti. Přitom stran lhůty k plnění dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona jde o skutečnost ve prospěch žalované a ostatně nejde o informace jsoucí v dispoziční sféře žalobce (který tu je v informačním deficitu). Proto má soud k tíži procesně pasivní žalované za to, že žalovaná je schopna - dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona – zaplatit žalobci přiznanou jistinu úvěru ve výši 75 166 Kč a 1 771,50 Kč již v řádu dnů, in concreto do tří dnů od právní moci rozsudku, koneckonců i v hmotněprávní lhůtě analogicky odvozené od procesněprávní lhůty k plnění dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. (argumentum per analogiam). Soud tak neumožnil žalované např. splácet jistinu úvěru ve splátkách či nestanovil delší lhůtu k jejímu vrácení (viz výrok I.). Obdobně v soudní praxi srov. např. výše citované rozsudky krajských soudů (za všechny kupř. rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119, bod 10. až 11., či ze dne 24. 10. 2024 č. j. 8 Co 199/2024-74, bod 2 a 7. až 10. - to vše ve spojení s principem právní jistoty a § 13 o. z.). Jde o hmotněprávní lhůtu splatnosti ve smyslu výsledku aplikace § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.). Náklady řízení 41. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Úspěch žalobce činí 19 841,25 Kč. Úspěch žalované činí 15 497,87 Kč, 933,6 Kč a měla též úspěch v zažalovaném kapitalizovaném úroku z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ve výši 5 263,30 Kč – tedy celkem 22 054,77 Kč. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků tak je obdobný, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. rozsudku).

Poučení