47 C 54/2022-44

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; [právnická osoba], IČ: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátem JUDr. Ing. [jméno] [příjmení] [jméno]. sídlem [adresa], [obec a číslo] proti žalované: ; [celé jméno žalované], narozená dne [datum] bytem [adresa] o zaplacení 151 572,41 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 149 997,41 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 149 997,41 Kč od 4. 5. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba požadující zaplacení částky ve výši 1 575 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 229,01 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10 140 Kč, úroku ve výši 16,9 % ročně z částky 150 000 Kč od 20. 11. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 151 572,41 Kč od 20. 11. 2018 do 3. 5. 2022 a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 575 Kč od 4. 5. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 10. 11. 2021 (podána téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit: i) částku 150 000 Kč na jistině, ii) částku 1 572,41 Kč na poplatcích a smluvní pokutě, iii) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 229,01 Kč, iv) kapitalizovaný úrok ve výši 10 140 Kč, v) zákonný úrok z prodlení z částky 151 572,41 Kč od 20. 11. 2018 do zaplacení ve výši 9 %, vi) Úrok 16,9 % ročně z částky 150 000 KČ od 20. 11. 2018 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – půjčka ze dne 25. 6. 2018.

2. Žalovaná se k věci nevyjádřila, na výzvy soudu nereagovala.

3. Dne 13. 5. 2022 proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování a zjistil následující skutkový stav.

4. Mezi právním předchůdcem žalobce - [právnická osoba] (dříve pod názvem [právnická osoba]), [IČO], se sídlem [adresa], a žalovanou byla elektronicky dne 25. 6. 2018 uzavřena Smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet - [anonymizováno] půjčka (dále jen„ Smlouva“). Dle smluvního ujednání v čl. I. odst.

2. Smlouvy jsou její součástí také Všeobecné produktové podmínky (dále jen„ VPP“). Předmětná smlouva byla uzavřena na pobočce banky v [obec] a byla podepsána elektronicky pomocí SignPadu (důkaz: smlouva ze dne 25. 6. 2018).

5. Co se týká kontraktační fáze, původní věřitel posuzoval úvěruschopnost žalované na základě následujících informací. Žalovaná bance doložila potvrzení o výši příjmu ze dne 20. 6. 2018, ze kterého bylo zjištěno, že žalovaná byla od 1. 10. 2017 na dobu neurčitou zaměstnána jako fakturantka ve [právnická osoba] s.r.o., [IČO], že výše průměrného čistého příjmu žalované za poslední 3 měsíce činila 21 350 Kč, že výše hrubého příjmu žalované za posledních 8 měsíců činila 215 000 Kč, že výše čistého příjmu žalované za posledních 8 měsíců činila 164 635 Kč, že ze mzdy žalované nebyly prováděny žádné srážky, že žalovaná nebyla ve zkušení době a nebylo vedeno jednání o skončení pracovního poměru.

6. Žalovaná v Žádosti o úvěr (důkaz touto žádostí) uvedla, že celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 60 000 Kč, bydlí u rodičů a nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám.

7. Z interních zdrojů banka zjistila, že vůči bance neměla žalovaná v době podání Žádosti o úvěr žádné závazky a z externích zdrojů banka zjistila, že žalovaná měla v době podání Žádosti o úvěr další závazky s celkovou výší měsíčních splátek 1 949 Kč (důkaz Vyjádřením banky k procesu posouzení úvěruschopnosti z 24. 3. 2022).

8. Na základě ujednání v čl. II. odst.

1. Smlouvy ve spojení s čl. III. odst. 2. a 3. Smlouvy poskytla [příjmení] dne 25. 6. 2018 žalované úvěr v celkové výši 150 000 Kč, a to ve prospěch běžného účtu žalované: [bankovní účet] (důkaz: platební historie běžného účtu žalované, kde je položka čerpání označena s datem 25. 6. 2018).

9. V souladu s čl. II. odst.

4. Smlouvy se žalovaná zavázala celkovou výši poskytnutého úvěru splatit v celkem 96 pravidelných anuitních měsíčních splátkách ve výši 2 859,27 Kč. Kromě splátky jistiny a úroku se v čl. II. odst.

4. Smlouvy žalovaná zavázala hradit poplatek za pojištění schopnosti splácet ve výši 255 Kč měsíčně. Řádná měsíční splátka byla splatná vždy k 15. dni kalendářního měsíce, počínaje dnem 15. 7. 2018. Splátky poskytnutého úvěru vč. úroků byla žalovaná povinna dle čl. III. odst. 2. a 3. Smlouvy splácet formou zápočtu peněžních prostředků z běžného účtu č. [bankovní účet], ve prospěch úvěrového účtu č. [bankovní účet].

10. Žalovaná na předmětný úvěr uhradila pouze jednu splátku dne 15. 7. 2018, a to ve výši 2,59 Kč, přičemž tato byla v plné výši započtena na poplatky (důkaz: platební historie běžného účtu žalované, kde je položka čerpání označena s datem 25. 6. 2018).

11. Žalovaná nehradila předepsané splátky řádně a včas. Žalovaná naposledy před zesplatněním částečně uhradila splátku splatnou ke dni 15. 7. 2018, zůstala tak v prodlení se splátkou splatnou ke dni 15. 7. 2018, 15. 8. 2018, 15. 9. 2018 a 15. 10. 2018.

12. V důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek dle čl. 10 písm. c) Smlouvy tak banka v souladu s čl. 11 písm. a) Smlouvy prohlásila úvěr za splatný ke dni 19. 11. 2018, o čemž žalovanou informovala dopisem„ [příjmení] [příjmení] o prohlášení úvěru za splatný“ ze dne 19. 11. 2018, odeslaným doporučeně na adresu žalované uvedené ve smlouvě o úvěru (důkaz: poštovním podacím archem ze dne 20. 11. 2018, položka žalované označena pod pořadovým [číslo]).

13. Pohledávka za žalovanou vyplývající z výše uvedené Smlouvy byla ze strany banky postoupena žalobci na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 6. 2019, a to s účinností ke dni 21. 6. 2019 (důkaz smlouvou o postoupení pohledávek a seznamem postupovaných pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 16. 9. 2019 (důkaz tímto dopisem).

14. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků, a zákonných úroků z prodlení (a to ještě v omezeném rozsahu).

15. Žalobce prokázal, že na něj postoupila banka žalobní pohledávku – viz Oznámené o postoupení pohledávky z 3. 7. 2019 a příloha 1 smlouvy o PP (bod [číslo] tj. poslední str. 13).

16. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 150 000 Kč.

17. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.

18. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie.

19. Soudní dvůr EU rozhodl o výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES na základě předběžné otázky položené českými soudy (rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18, [anonymizováno]). Soudní dvůr došel k závěru, že stejně tak, jako musí vnitrostátní soud zkoumat z úřední povinnosti, zda byla při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dodržena informační povinnost, musí také z úřední povinnosti zkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele předem posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovená v článku 8 směrnice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že současné doslovné znění § 87 odst. 1 druhé věty zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie Soudní dvůr rozhodl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr dále poukázal na ustálenou judikaturu k tzv. nepřímému účinku směrnic. Podle ní jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhly výsledku, který směrnice sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je vlastní systému Smlouvy o fungování Evropské unie v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. [obec] konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s jejím cílem; Vnitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který s cíli směrnice není slučitelný. Soudní dvůr konstatoval, že předkládající soud nemůže při rozhodnutí ve věci platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem, pouze z důvodu, že byla vyložena českými soudy ve smyslu, který není s unijním právem slučitelný. Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008/48/ES tím, že na základě své vlastní pravomoci případně výklad českých soudů neslučitelný s unijním právem nepoužije.

20. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

21. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalované - na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Věřitel porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 konstatoval:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

23. Žalovaná v žádosti o úvěr z 25. 6. 2018 uvedla, že celkový počet zdrojů příjmů činí 1, že má čistý příjem 21 350 Kč. Jako celkové příjmy domácnosti uvedla částku 60 000 Kč. Tento příjem – tj. 60 000 Kč - ale nebyl nijak definován a nebyl doložen. Nemuselo jít ani o příjem žalované, ale např. o příjem jejích rodičů (uvedla do žádosti, že bydlí u rodičů).

24. Žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů – to ale banka neověřovala. Žalovaná uvedla v žádosti o úvěr:„ ostatní nezbytné měsíční náklady: 0,00 Kč“ a nic dalšího o výdajích tam neuvedla; tudíž banka nejen že neověřovala žádné výdaje žalované, ale dokonce se spokojila se zjevně nepravděpodobným tvrzením o měsíčních nezbytných nákladech ve výši 0 Kč (je vyloučeno, aby žalovaná měla výdaje 0 Kč). [příjmení] se tak nezabývala vůbec výdaji žalované.

25. Z Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti od [jméno] [příjmení] [příjmení] plyne, že žalovaná už měla před uzavřením smlouvy splátky 1 949 Kč měsíčně – pokud by vycházela s penězi a zvládala splácet své dosavadní závazky (měsíčně 1 949 Kč), pak by nepotřebovala si brát další úvěr u právního předchůdce žalobce.

26. Soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy ve smyslu § 588 o. z. pro rozpor s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

27. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěruneschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

28. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

29. Nutnost aplikovat v těchto situacích ustanovení obecně závazných právních předpisů o absolutní neplatnosti platí i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. – viz např. rozsudek KS v [obec] z 12. prosince 2019 sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 25. 2. 2020 sp. zn. 38 C 25/2020 (dostupný na ASPI) a nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 („ …… obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) …“. Ostatně koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

30. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

31. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Pokud tedy žalobce poskytl žalované částku 150 000 Kč, jednalo se na straně žalované o plnění, které přijala z neplatného právního důvodu. Proto je žalovaná povinna vrátit právě tuto částku z titulu bezdůvodného obohacení, resp. podle § 87 ods.t 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobce má právo dle ust. § 2993 občanského zákoníku požadovat po žalované vrácení částky, kterou žalované skutečně poskytnul, aniž by tu byl platný závazek. Pokud žalovaná zaplatila na svůj dluh částku 2,59 Kč, pak rozdíl 149 997,41 Kč (150 000 – 2,59) ji soud zavázal zaplatit žalovanému.

32. Soud přiznal žalobci i právo na úhradu úroků z prodlení dle ust. § 1970 občanského zákoníku v zákonné výši, neboť žalovaná byla povinna vrátit žalobci peněžitou částku, a pokud tak neučinila, dostala se do prodlení s plněním peněžitého dluhu. V řešené věci se jednalo ovšem o to stanovit správně počátek prodlení žalované se splněním dluhu.

33. Soud vyšel z ust. § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, jehož aplikace nutně nastupuje v případě, kdy tu není platně uzavřená smlouva a není zde smluvní stanovení splatnosti dluhu. Dluh je pak splatný na výzvu. Žalobce neprokázal, zda a kdy bylo doručeno žalované Oznámení o zesplatnění úvěru, o postoupení pohledávky a předžalobní výzva (viz výzva soudu na č. l. 25 a odpověď žalobce jen o odeslání na č. l. 28 až 29). Ze skutečnosti, že žalobce odeslal oznámení o postoupení pohledávky a výzvu k plnění žalované, ještě neplyne jejich doručení žalované. Vyvratitelná domněnka zakotvená v § 573 o. z. platí jen v případě, že zásilka adresátovi prokazatelně došla, což dovodila i soudní praxe (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1390/19). Nejedná se tedy o domněnku dojití písemnosti, která nebyla adresátovi prokazatelně doručena, ale byla prokazatelně odeslána - viz zákonná dikce„ došlá zásilka“ (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2403/19). Ze soudní praxe obdobně i např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 89/2017 ze dne 13. 12. 2018 a z tzv. komentářové literatury srov. obdobně např. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání, 2022, s. 1830 - 1831: E. Dobrovolná. Nad rámec lze uvést, že fikci doručení ujednání smluvních stran založit nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1287/2018).

34. Tudíž splatnost pohledávky je odvislá až od doručení žaloby žalované. Žaloba byla žalované doručena 2. 5. 2022, tj. 3. 5. 2022 nastala splatnost jejího dluhu a od 4. 5. 2022 je žalovaná v prodlení. Žalobci tudíž náleží úrok z prodlení dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 v sazbě 9 % ročně.

35. Vzhledem k právnímu posouzení věci pak soud ve zbývajících požadovaných částkách žalobu zamítl, když smlouva byla shledána neplatnou a nárok žalobce na úhradu poplatků smluvní pokuty, které měly být předmětnou smlouvou sjednány, je z tohoto důvodu zcela neoprávněný. Žalobci nelze přiznat jakékoliv plnění, které vyvozuje z (absolutně) neplatné smlouvy.

36. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce i žalovaná měli úspěch částečný (viz výrok I. a II.).

37. Žalobcův úspěch činí: 149 997,41 Kč, s úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni vyhlášení rozsudku (ve výši 9 % ročně z částky 149 997,41 Kč od 4. 5. 2022 do zaplacení) – 369,86 Kč, tudíž celkem měl žalobce úspěch: 150 367,27 Kč. Žalobcův neúspěch, ergo úspěch žalované činí: jistina: 1 575 Kč + kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 229,01 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 10 140 Kč + kapitalizovaný smluvní úrok z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 88 204,11 Kč + kapitalizovaný úrok z prodlení k 3. 5. 2022 – 47 091,26 Kč + kapitalizovaný úrok z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku – 3,88 Kč. Tudíž celkem měl žalobce neúspěch: 147 243,26 Kč. Vzhledem k poměru úspěchů obou účastníků, který je téměř shodný, soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., že žádný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení