47 C 55/2024 - 41

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce:[IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátkou [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému:[Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 48 667 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba požadující zaplacení částky 48 667 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 628,16 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5 208,58 Kč, úroku ve výši 21,9 % ročně z částky 47 435,02 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 47 435,02 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 12 196,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 11. 1. 2024 (podána u soudu téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit: - částku 48 667 Kč na jistině, - kapitalizovaný úrok ve výši 3 628,16 Kč od 16. 9. 2015 do 28. 12. 2022, - kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 208,58 Kč od 16. 9. 2015 do 28. 12. 2022, - úrok 21,9 % ročně z částky 47 435,02 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, - zákonný úrok z prodlení z částky 47 435,02 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, to vše z titulu smlouvy o úvěru ze dne 16. 9. 2015 č.: [Anonymizováno], uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba].

2. Žalobce uvedl, že označenou smlouvu o úvěru uzavřela s žalovaným společnost [právnická osoba]., IČ: [IČO] (dále jen „banka“), a na základě ní mu poskytla úvěr 122 000 Kč. Žalovaný své závazky neplnil řádně a včas, proto banka využila svého práva a v souladu s podmínkami, jež jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru, prohlásila úvěr poskytnutý za okamžitě splatný v celé výši, neboť byl žalovaný v prodlení.

3. Aktivní legitimace žalobce je dle žalobce dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek s datem úplaty dne 18. 9. 2023 mezi [IČO]“), a bankou, a mezi žalobcem a společností [Anonymizováno], která byla věřitelem žalovaného na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 10. 2023.

4. Žalovaný na svou obranu uvedl, že své závazky vůči bance plnil až do konce roku 2022, poté se však dostal z důvodu osobní krize a ztráty zaměstnání do ekonomických potíží, v důsledku kterých přestal být schopen své závazky plnit. Žalovaný namítl, že o postoupení pohledávky z banky [Anonymizováno] na žalobce nebylo informován, a dále zpochybnil aktivní legitimaci žalobce k podání této žaloby, protože identifikace postupované pohledávky byla neurčitá. Dále namítl, že se původní vě+řitel dostatečně nezabýval situací žalovaného ve smyslu jeho vyživovacích povinností i jeho možností podnikat (srov. str. 3 protokolu o jednání).

5. Soud nařídil jednání, ke kterému se dostavil jen žalovaný. Soud provedl dokazování písemnými důkazy a z nich zjistil následující skutečnosti.

6. Banka uzavřela s žalovaným dne 16. 9. 2015 smlouvu o úvěru č. [tel. číslo] (dále jen Smlouva o úvěru), v níž se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 122 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 930,68 Kč, a to počínaje dnem 25. 10. 2015; anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatků. Strany se ve smlouvě dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 21,9 % p. a. Nedílnou součástí smlouvy pak je Sazebník poplatků. (důkaz: označenou smlouvou; Všeobecné produktové podmínky; Sazebník poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platný od 1. 4. 2015; Spotřebitelský splátkový úvěr – Základní produktové podmínky spotřebitelského splátkového úvěru účinné od 1. 9. 2015)

7. Banka svůj závazek splnila a dne 16. 9. 2015 úvěr žalovanému poskytla, jak vyplývá z výpisu z úvěrového účtu, a to bezhotovostním převodem prostředků na účet žalovaného (důkaz: platební historie a Výpis z úvěrového účtu ze dne 25. 9. 2015).

8. Žalobce uvedl v tomto řízení, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného banka vyšla z údajů, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr s datem 16. 9. 2015. Žalobce uvedl, že žalovaný uvedl jako svůj čistý měsíční příjem 18 462,83 Kč, který plynul z jeho podnikatelské činnosti. Nicméně banka z tohoto žalovaným tvrzeného příjmu nevycházela. Stanovila příjem žalovaného dle IncomeModelu na částku 30 613,61 Kč. Dále žalovaný uvedl do žádosti o úvěr jako „ostatní životní náklady: 0,00 Kč“, když předtím uvedl své výdaje jen ve smyslu výdajů na podnikání (viz „rozdíl mezi příjmy a výdaji (č. 104 DP) 221 554,00 Kč“). V žádosti o úvěr žalovaný uvedl jako celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 40 000 Kč a počet zdrojů příjmu „1“. Žalovaný nepředložil bance doklad o bezdlužnosti od finančního úřadu a předložil bance daňové přiznání. Žalovaný uvedl do žádosti o úvěr, že nemá srážky ze mzdy a nemá jiné měsíční splátky a že má vyživovací povinnost ke 2 dětem a má živnostenský list a je ke podnikatelem. Všechny tyto skutečnosti soud zjistil z následujících důkazů: Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti klienta; Žádost o úvěr; Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

9. V daňovém přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2014 žalovaný uvedl, že má příjmy 568 205 Kč a výdaje 346 651 Kč (důkaz: daňové přiznání za období 2014).

10. Stran výdajů banka vyšla toliko z teoretického modelu, kdy vycházela z částky životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., o zvýšení částek životního minima, která je odvozena od životních nákladů vyhlašovaných MPSV, a existenčního minima, a dále počítala s částkou normativních nákladů na bydlení dle ustanovení § 26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, která vychází z nákladů poskytovaných MPSV a zohledňuje druh bydlení, počet osob v domácnosti a lokaci bydlení. Na základě uvedených údajů banka dospěla k částce 2 830 Kč jakožto životních nákladů žalovaného. Výpočet disponibilní částky byl bankou vypočten tak, že od příjmu byly odečteny veškeré výdaje žalovaného, čímž banka dospěla k tzv. maximální měsíční splátce, kterou vypočetla níže uvedeným způsobem. Konkrétní výpočet banka provedla následovně: Příjem (30 613,61 Kč) – interní splátky (6 363,64 Kč) – externí splátky hrazené na spotřebitelské závazky (2 398 Kč) – životní náklady (2 830,00 Kč) = MMS. MMS * 1 = 19 021,97 Kč (viz č. l. 29 a důkaz Vyjádřením banky k procesu posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 14. 3. 2024).

11. Žalovaný svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas. Následovalo upomínání žalovaného k plnění jeho závazků (důkazy: Upomínka s datem 31. 3. 2022; Upomínka s datem 30. 6. 2022), leč marně. Z tohoto důvodu banka využila svého práva a v souladu s Produktovými podmínkami banky, jež jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru, prohlásila úvěr poskytnutý dle Smlouvy o úvěru ke dni 28. 12. 2022 za okamžitě splatný v celé výši, neboť byl žalovaný v prodlení (důkaz: Oznámení o prohlášení úvěru za splatný s datem 30. 12. 2022; Podací arch s datem 2. 1. 2023).

12. Žalovaný na předmětný úvěr uhradil celkem částku 240 897,12 Kč (důkaz Platební historie a Výpisy z účtu žalovaného za dobu od 25. 9. 2015 do 18. 9. 2023, jakož i tvrzení žalobce na č. l. 27 verte).

13. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2023 uzavřené mezi společností I-Xon a bankou ve spojení s přílohou č. 1 soud zjistil, že se vlastníkem žalobní pohledávky za žalovaným se nejprve stala společnost [Anonymizováno]-[Anonymizováno]. O této skutečnosti bylo žalovanému zasláno oznámení (důkaz: označenou smlouvou a oznámením ze dne 25. 9. 2023; Potvrzení od [právnická osoba]. o postoupení pohledávek s datem 18. 9. 2023; Poštovní podací arch s datem 26. 9. 2023 – list 5; Příloha č. 1 – Seznam postupovaných pohledávek na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2023).

14. Posléze mezi žalobcem a společností I-Xon došlo na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 10. 2023 k převodu pohledávky, která je předmětem tohoto řízení, do vlastnictví žalobce. O této skutečnosti bylo žalovanému zasláno oznámení (důkaz: označenou smlouvou a oznámením ze dne 9. 10. 2023; Seznam odeslaných oznámení o postoupení pohledávky ze společnosti [Anonymizováno].s. na spol. [právnická osoba]. a odeslaných Předžalobních výzev; Příloha č. 1 – Seznam pohledávek). Současně byl žalovaný vyzván ke splnění svých platebních povinností (důkaz: Dvojí výzva k úhradě dluhu s datem 9. 10. 2023).

15. Právní hodnocení 16. Pokud šlo o námitky žalovaného, že postupovaná pohledávka byla nedostatečně identifikována, pak jde o argument nesprávný. Ve smlouvě o úvěru z 16. 9. 2015 je uvedeno na dvou místech číslo[tel. číslo], a to na str. 2 (čl. III.2.) jakožto číslo účtu žalovaného a na str. 4 nahoře. Tímto číslem je pohledávka za žalovaným jednoznačně identifikována jak v příloze ke smlouvě o postoupení pohledávky mezi bankou a společností I-Xon, tak v příloze ke smlouvě o postoupení pohledávky mezi společností I-Xon a žalobcem. Soud neměl pochyb o tom, že žalobce byl nabyvatelem pohledávky právě za žalovaným, která je předmětem tohoto řízení.

17. Při právním posouzení soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť úvěrová smlouva byla uzavřena po 1. 1. 2014, tedy za účinnosti tohoto zákona. Jedná se především o ust. § 2395 a násl. o. z. Právní poměr úvěru se mezi stranami řídil také zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), neboť rozhodné skutečnosti nastaly dne 16. 9. 2015. Zákon o spotřebitelském úvěru byl nahrazen novým zákonem č. 257/2016 Sb. až s účinností od 1. 12. 2016, proto je třeba aplikovat předchozí právní úpravu.

18. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ platí, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 19. Z citovaného právní předpisu vyplývá, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. (k tomu srov. ustálenou judikaturu, např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, 29 ICdo 3/2021, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek a v neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, pročež jde i o zjevný rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

20. Soud se tak z úřední povinnosti zabýval tím, zda banka jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný vystupoval coby spotřebitel - § 419 občanského zákoníku) splnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud dospěl k závěru, že banka řádně (s odbornou péčí) neposoudila úvěruschopnost žalovaného spotřebitele. Věřitel porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)

22. Nejvyšší soud se k výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka]. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

23. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem [právnická osoba] (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 ([jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

24. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti – poznámka zdejšího soudu: žalovaný uvedl, že je ženatý a „celkový čistý měsíční příjem domácnosti“ činí 40 000 Kč - si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).

25. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 26. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

27. Soud dospěl k závěru, že věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného, tudíž smlouva je neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). To plyne zejména z následujících důvodů.

28. Právní předchůdce žalobce (jako věřitel) nevycházel z příjmu tvrzeného žalovaným ve výši 18 462,83 Kč. Žalovaný přitom předložil i racionální odůvodnění, jak k těmto příjmům došel. Odkázal na příjmy a výdaje uvedené žalovaným v daňovém přiznání ohledně jeho příjmů za rok 2014 ve smyslu podnikající fyzické osoby. Dokonce věřitel měl předmětné daňové přiznání žalovaného k dispozici před uzavřením smlouvy (právě proto uvedené daňové přiznání žalobce předložil k důkazu v tomto řízení). Věřitel racionálně nevysvětlil, proč nevycházel z tohoto žalovaným deklarovaného příjmu.

29. Žalobce uvedl, že věřitel vycházel z příjmu žalovaného, který stanovil na částku 30 613,61 Kč jistým „Income modelem, jenž byl vyvinut na datech/příjmech fyzických osob nepodnikatelů“. Ovšem žalobce nevysvětlil a neprokázal, jak k tomuto příjmu žalovaného dospěl (na základě jakých konkrétních kritérií a úvah). Tento příjem přitom věřitel stanovil na základě nikoli dokladů týkajících se přímo žalovaného, ale na základě dat a příjmů jiných fyzických osob; avšak není relevantní, jaké příjmy měly ty které fyzické osoby v minulosti, ale vždy je podstatné, jaký konkrétní příjem dosahuje právě žadatel o úvěr. Navíc věřitel již dle tvrzení žalobce vyšel z dat a příjmů ohledně fyzických osob nepodnikatelů, avšak žalovaný byl v době žádosti o úvěr byl podnikatelem; i proto schází racionální obhajitelnost takového zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

30. Věřitel nevedl žalovaného k tvrzení o výši jeho výdajů a k jejich osvědčení. V žádosti o úvěr bylo uvedeno jen „Ostatní životní náklady: 0,00 Kč“.

31. Věřitel nezkoumal výdaje (ani na bydlení) konkrétně žalovaného (s výjimkou jeho výdajů na splátky), když vyšel jen životného minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. a z normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb. (výdaje na bydlení uváděné Českým statistickým úřadem) a dovodil, že veškeré výdaje žalovaného (kromě splátek úvěrů) činily pouhopouhých 2 830 Kč (věřitelem uváděné jako „životní náklady“). Avšak z hlediska úvěruschopnosti konkrétně žalovaného není podstatné, jakou výši činí životní minimum či normativní náklady na bydlení. Podstatné je, kolik činí výdaje právě žalovaného. Jak vysvětlil i Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“. Stejně tak náklady na životní potřeby ve výši životního minima je třeba považovat za skutečně naprosto minimální částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (viz § 1 zákona č. 110/2006 Sb.), když většina lidí má výdaje na výživu a základní osobní potřeby vyšší.

32. Ačkoli věřitel uvedl v listině „Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti“ ze dne 14. 3. 2024, že věděl, že žalovaný má vyživovací povinnost ke dvěma osobám, věřitel se nezabýval tím, kolik žalovaný hradí ve prospěch těchto 2 oprávněných osob. To navzdory tomu, že samozřejmě se tím snižuje částka žalovanému, z níž by mohl splácet úvěr.

33. Věřitel se nezabýval – a tyto ani neověřoval - ani příjmem a výdaji manželky žalovaného, ačkoli z žádosti o úvěr vyplynulo, že je ženatý a uvedl údaj o „celkovém čistém měsíčním příjmu domácnosti“ přesahující žalovaným deklarovaný jeho vlastní příjem plynuvší z daňového přiznání. Kupříkladu v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] či [spisová značka] Nejvyšší soud vysvětlil logiku věci, tj. že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.

34. Věřitel věděl, že žalovaný má více měsíčních splátek na úvěry v celkové výši 8 761,64 Kč, když dokonce takto splácí úvěr i přímo věřiteli (6 363,64 Kč jakožto „dosavadní interní splátky“). Přitom jeden z uvedených předchozích a nesplacených úvěrů byl úvěr o jistině ve výši 25 000 Kč (splátka 5 500 Kč). Věřitel tak musel vidět reálné riziko tzv. vytloukání klínu klínem žalovaným – tedy že dlouhodoběji nevychází s penězi a z tohoto důvodu na sebe bere nové a nové úvěrové závazky.

35. Není podstatné, jak dlouho případně žalovaný úvěr řádně a včas splácel. Soud tu odkazuje i na judikaturu Soudního dvora EU; ten v rozsudku ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Okresního soudu [adresa]-západ) uzavřel (ve výroku), že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky (srov. i např. bod 49. citovaného rozsudku: „…kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.“) [v soudní praxi k aplikaci citovaného rozsudku Soudního dvora EU srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. února 2024 č. j. 42 ICm 3899/2023-45, bod 15.]

36. Úvěrová smlouva je tak absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 9 odst. 1 ZSÚ) ve spojení s § 588 o. z. a žalovanému vznikla jen povinnost vrátit poskytnutou jistinu úvěru ve výši 122 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z. Již z tvrzení samotného žalobce však plyne, že žalovaný na úvěr uhradil celkem částku 240 897,12 Kč, tedy zaplatil více než činila poskytnutá jistina. Proto je žaloba zcela nedůvodná a soud ji celou zamítl.

37. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy plně úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení. Ty sestávají z nákladů právního zastoupení.

38. Při určení odměny a náhrady hotových výdajů právního zástupce žalovaného soud postupoval dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Konkrétní výše odměny za ten který úkon právní služby vyplývá z ust. § 7 bod 5. advokátního tarifu a činí v této věci 3 060 Kč. Výše paušální náhrady hotových výdajů je upravena v ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu a činí 300 Kč/úkon.

39. Za těchto výchozích podmínek soud určil náhradu odměny za úkony poskytnutí právní služby žalovanému: 1) převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, 2) podání ve věci samé, tj. odpor z 13. 2. 2024 včetně jeho odůvodnění ze dne 7. 3. 2024 - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, 3) účast na jednání soudu dne 3. 4. 2024 v čase 10:00 až 10:36 hod. - § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu.

40. Celkem tak v uvedených položkách náleží žalovanému náhrada nákladů řízení ve výši 10 080 Kč (odměna 9 180 Kč dle § 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu a paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 900 Kč) a náhrada za DPH, jejímž plátcem právní zástupce žalovaného je (§ 137 o. s. ř.), činí ze všech shora uvedených dílčích výsledků částku 2 116,80 Kč.

41. Celkem má žalovaný právo na náhradu nákladů řízení ve výši 12 196,80 Kč. Částka je na základě ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám jeho právního zástupce.

Poučení