47 C 56/2021-96

Rubrum

Městský soud v [obec] rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; [právnická osoba], IČ: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: ; [celé jméno žalované], narozená dne [datum] trvale bytem [adresa žalované] zastoupená obecnou zmocněnkyní [jméno] [příjmení] trvale bytem [adresa], [PSČ] o zaplacení 434 571,44 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 316 611,89 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 24 961,30 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 316 611,89 Kč za dobu od 14. 11. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se - v části požadující zaplacení částky ve výši 117 959,55 Kč z titulu jistiny, kapitalizovaného úroku ve výši 31 765,75 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5 056,9 Kč, úroku ve výši 7,9 % ročně z částky 434 571,44 Kč za dobu od 14. 11. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 117 959,55 Kč za dobu od 14. 11. 2020 do zaplacení – zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 24 612 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 13. 11. 2020 (podána u soudu téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit částku 434 571, 414 Kč jakožto jistinu, úrok 7,9 % p. a. a zákonný úrok z prodlení, to vše z titulu smlouvy o úvěru ze dne 8. 3. 2017, č. sml. [anonymizováno]. Žalovaná namítla, že neměla od žalobce obdržet úvěr v tak vysoké výši, v době jeho poskytnutí měla příjem jen 19 000 až 20 000 Kč měsíčně. Tvrzení žalobce, že posoudil její úvěruschopnost s odbornou péčí, je přinejmenším diskutabilní. Žalobce si nevyžádal doložení příjmů, úvěr byl sjednán na splácení 95 měsíců, ve výši 500 000 Kč, když při takto dlouhé době splácení a výše úvěru by měl být primárním markantem soustavná výdělečná činnost klienta, kdy z běžné praxe je i prioritní délka pracovního úvazku (na dobu určitou/neurčitou). Uvedené žalobce nezohlednil při posuzování úvěruschopnosti žalované.

2. Soud po provedeném dokazování zjistil následující skutkový stav.

3. Žalobce uzavřel s žalovanou dne 7. 3. 2017 Smlouvu o úvěru číslo 009385199R. Žalobce se zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky do výše 530 000 Kč na základě části I. čl. I. Smlouvy, a to pokud bude požádáno o čerpání úvěru do dne 19. 3. 2017. Použití peněžních prostředků bylo účelově vázáno dle části I. čl. I. 2.a) smlouvy. Úvěr byl veden u žalobce na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]. Součástí Smlouvy byly dle části I. čl. I. i [ulice] podmínky pro [anonymizována dvě slova] úvěry (dále jen "OPSÚ"), součástí úvěrové smlouvy byl také příslušný sazebník žalobce. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu citovanou smlouvou a obchodními podmínkami a sazebníkem.

4. Žalovaná vyčerpala úvěr dle Smlouvy tak, že dne 9. 3. 2017 vyčerpala částku ve výši 530 000 Kč. Žalobce doložil čerpání pokladním dokladem, výpisem z účtu.

5. Dle části I. čl. I. 6. smlouvy se žalovaná zavázala splácet úvěr v měsíčních splátkách ve výši 7 466 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce, přičemž první splátka měla být zaplacena 20. 4. 2017 a poslední splátka při řádném splácení měla být zaplacena dne 20. 3. 2025.

6. Dle části I. čl. I. 5. smlouvy se žalovaná zavázala splatit žalobci úvěr spolu s úvěrovým úrokem, přičemž výše úrokové sazby činila 7,9 % p. a. Úroky jsou vypočtené ve smyslu čl. 4 OPSÚ žalobcem tak, že v období splácení u úvěrů s anuitním (pravidelným měsíčním) způsobem splácení na bázi rok o 360 dnech a měsíc o 30 dnech, anuitní způsob splácení znamená, že každá anuitní splátka v celkové sjednané výši obsahuje částku určenou k zaplacení jistiny a částku k zaplacení úroků.

7. Dle čl. 9 OPSÚ pokud je žalovaný v prodlení se splácením jakékoliv částky vůči žalobci, je žalobce oprávněn požadovat zaplacení celého zůstatku úvěru s příslušenstvím, tedy prohlásit, že všechny jeho pohledávky z poskytnutého úvěru jsou splatné ke dni uvedenému v prohlášení (oznámení). Dle části I. čl. I. smlouvy je žalobce oprávněn požadovat z nesplacených částek úrok z prodlení v zákonné výši. Protože úvěr nebyl žalovanou řádně a včas splácen, byl prohlášen za okamžitě splatný ke dni 20. 1. 2020 (důkaz oznámením o zesplatnění i s dodejkou). Ke dni 13. 11. 2020 (datum podání žaloby) činila podle žalobce pohledávka žalobce částku 496 355,39 Kč, tj. jistina úvěru po splatnosti ve výši 434 571,44 Kč a příslušenství pohledávky tvořené řádným úvěrovým úrokem ve výši 7,9 % p. a. z jistiny pohledávky ve výši 434 571,44 Kč z jednotlivých neuhrazených splátek a ode dne zesplatnění do dne podání žaloby, tj. ode dne 20. 1. 2020 (zesplatnění) v kapitalizované výši 31 765,75 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z jistiny pohledávky ve výši 434 571,44 Kč z nezaplacených splátek do zesplatnění a ode dne zesplatnění tj. ode dne 20. 1. 2020 do dne podání žaloby v kapitalizované výši 30 018,20 Kč, a to v souladu se smlouvou a OPSÚ.

8. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků, a zákonných úroků z prodlení (a to ještě v omezeném rozsahu).

9. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 530 000 Kč.

10. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 11. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“ 12. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie.

13. Soudní dvůr EU rozhodl o výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES na základě předběžné otázky položené českými soudy (rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18, [anonymizováno]). Soudní dvůr došel k závěru, že stejně tak, jako musí vnitrostátní soud zkoumat z úřední povinnosti, zda byla při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dodržena informační povinnost, musí také z úřední povinnosti zkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele předem posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovená v článku 8 směrnice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že současné doslovné znění § 87 odst. 1 druhé věty zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie Soudní dvůr rozhodl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr dále poukázal na ustálenou judikaturu k tzv. nepřímému účinku směrnic. Podle ní jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhly výsledku, který směrnice sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je vlastní systému Smlouvy o fungování Evropské unie v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. Zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s jejím cílem; Vnitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který s cíli směrnice není slučitelný. Soudní dvůr konstatoval, že předkládající soud nemůže při rozhodnutí ve věci platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem, pouze z důvodu, že byla vyložena českými soudy ve smyslu, který není s unijním právem slučitelný. Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008/48/ES tím, že na základě své vlastní pravomoci případně výklad českých soudů neslučitelný s unijním právem nepoužije. K tomu viz usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20, zejm. bod 20.

14. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěruneschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

15. Nutnost aplikovat v těchto situacích ustanovení obecně závazných právních předpisů o absolutní neplatnosti platí i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. – viz např. rozsudek KS v Praze z 12. prosince 2019 sp. zn. 27 Co 221/2019 a nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019 sp. zn.

III. ÚS 4129/18 Ústavní soud totiž v nálezu ze dne

26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 konstatoval:„ …Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti (srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39) poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) …“. Ostatně koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

16. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti, avšak podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) i obecná zmocněnkyně na jednání uplatnila námitku neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany žalobce.

17. Soud dospěl k závěru, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalované - na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1704/2019:„ Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“.

19. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 konstatoval:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

20. Jak vyplynulo ze spisu, žalobce své povinnosti zkoumat úvěryschopnost žalované nedostál. Soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

21. Žalobce si nevyžádal potvrzení o existenci zaměstnání i v době žádosti o úvěr, o délce trvání pracovního poměru (na dobu neurčitou či určitou) a zda žalovaná neobdržela či nepodala výpověď a nebo zda jí nebyl zrušen okamžitě pracovní poměr. Žalobce v řízení (proti) argumentoval, že kvůli podvodům nevyžaduje potvrzení o zaměstnání a spoléhá se na údaje ve výpise z účtu; avšak z výpisu z účtu nezjistí, zda pracovní poměr trvá i v době poskytnutí úvěru a nezjistí, na jak dlouho trvá a nezjistí aktuální stav (např. žadatel může požádat o úvěr bezprostředně po ukončení zaměstnání).

22. Ve smlouvě o úvěr žalovaná uvedla jen„ zaměstnanec“. Z výpisu z účtu soud zjistil, že žalované chodila pravidelně měsíční částka na účet od [právnická osoba] (kolem 20 000 Kč). Z toho však lze dovodit jen to, že patrně žalovaná byla v nějakém pracovním poměru ve vztahu k [právnická osoba], ale nelze z toho již dovodit, zda pracovní poměr trval i v březnu 2017 (v době poskytnutí úvěru) a na jak dlouho (např. na dobu neurčitou), a nebo zda neběžela výpovědní lhůta z pracovního poměru.

23. Žalobce ani nevyžadoval další údaje právně významné ohledně úvahy o úvěruschopnosti žalované – např. počet a výše vyživovacích povinností, rodinné poměry, jiné příjmy než od [právnická osoba] na případné jiné účty, výdaje i z jiných případných účtů, včetně nákladů na bydlení, z něhož by případně předtím hradila své závazky (např. bydlení). Z účtu vedeného u žalobce se nepodává, že by platila náklady za bydlení a žalobce tak neověřil, jak bydlí, za jaké peníze, v jaké výši. Případný jiný účet žalované by mohl být zrušen, a přesto by měla žalovaná stále výdaje, které pro žalobce z účtu žalované vedeného u žalobce nebyly viditelné (známy).

24. Žalobce tvrdil, že z běžného účtu žalované za posledních 8 měsíců před schválením úvěru zjistil příjem žalované ve výši 20 402 Kč. Když se vyjme příjem ojedinělý v podobě předvánočního bonusu (patrně odměna, ve výši 8 700 Kč), tak žalovaná dosahovala průměrného čistého příjmu od [právnická osoba] – 20 255 Kč. Avšak výdaje žalované - tvrzené žalobcem ve výši 12 149 Kč, resp. 12 686 Kč (viz č. l. 39) – odporují výpisu z účtu žalované. Z výpisu z účtu žalované plyne, že od července 2016 do února 2017 z účtu bylo odepsáno celkem 195 324,17 Kč, což činí průměrně měsíční 24 415,5 Kč (červenec 17: 82 210,35, srpen 17: 7 472,1 Kč, září 17: 21 562,11 Kč, říjen 17: 20 332,93 Kč, listopad 17: 11 929,18 Kč, prosinec 17: 27 216,05 Kč, leden 2017: 11 412,95 Kč, únor 2017: 13 188,5 Kč. Z toho plyne, že žalovaná měla v průměru nižší příjem než své výdaje, a již proto žalobce porušil povinnost dle § 86 odst. 1 zákona:„ Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“. Tím méně si mohl žalobce rozumně myslet, že žalovaná bude schopna splácet až do 20. 3. 2025 měsíčně částku 7 466 Kč na úvěru.

25. Navíc už z tvrzení samotného žalobce (příjmy 20 402 Kč a výdaje 12 686 Kč) plyne, že porušil shora uvedenou povinnost dle § 86 odst. 1 zákona. Totiž takto by žalované zbývala měsíčně jen částka 7 716 Kč, kterou by však hned po uzavření smlouvy téměř plně musela splácet úvěrem (7 466 Kč měsíčně). To platí tím spíše, když žalovaná měla i další úvěr, jak vyplynulo z Informací z Credit Bureau (provedeno k důkazu): měsíční splátka 1 891 Kč (zbývalo jí 24 měsíčních splátek po 1 891 Kč) a měla i úvěr s úvěrovým limitem ve výši 55 000 Kč.

26. Žalobce toleroval, že v jeho formuláři –„ žádosti o poskytnutí [anonymizováno] spotřebitelského úvěru“ a v „ žádosti o spotřebitelský úvěr“ (důkaz těmito listinami) - žalovaná ponechala nevyplněné políčka jako počet osob v domácnosti (je uvedeno jen, že je rozvedená), dosažené vzdělání, způsob bydlení a zaměstnání, zaměstnání, příjmy a výdaje. Tedy žalobce nevedl žalovanou k vyplnění ani těch částí formuláře, které přitom sám vytvořil pro obdobné případy; tedy žalobce toleroval neplnění jeho vlastních pravidel ve smluvním formuláři.

27. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

28. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalobce svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnil. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná.

29. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

30. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Pokud tedy žalobce poskytl žalované částku 530 000 Kč, jednalo se na straně žalované o plnění, které přijala z neplatného právního důvodu. Proto je žalovaná povinna vrátit právě tuto částku z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce má právo dle ust. § 2993 občanského zákoníku požadovat po žalované vrácení částky, kterou žalovaném skutečně/fakticky poskytnul, aniž by tu byl platný závazek.

31. Celkem žalovaná zaplatila žalobci na úvěr následující částky (důkaz„ ZUHI historie úvěru“): -) 4 654 Kč – 16. 4. 2020 -) 1 592,78 Kč – 30. 12. 2019 -) 7 266 – 29. 10. 20219 -) 10 045,75 Kč – 7. 10. 2019 -) 2 590,08 Kč – 2. 9. 2019 -) 2 000 Kč – 22. 7. 2019 -) 15 001,25 Kč – 18. 7. 2019 -) 1 850 Kč – 20. 5. 2019 -) 8 099,03 Kč – 2. 5. 2019 -) 1 943,98 Kč - 24. 4. 2019 -) 17,28 Kč – 20. 3. 2019 -) 734,78 Kč – 19. 2. 2021 -) 7 067,40 Kč – 20. 2. 2019 -) 7 449,60 Kč – 21. 1. 2019 -) 352,40 Kč – 20. 1. 2019 -) 7 802 Kč – 20. 12. 2018 -) 336 Kč – 20. 11. 2018 -) 336 Kč – 20. 10. 2018 -) 260,67 Kč – 27. 9. 2018 -) 75,75 Kč – 20. 9. 2018 -) 7 802 Kč – 20. 8. 2018 -) 7 802 Kč – 20. 7. 2018 -) 7 802 Kč – 20. 6. 2018 -) 7 802 Kč – 20. 5. 2018 -) 7 802 Kč – 20. 4. 2018 -) 7 802 Kč – 20. 3. 2018 -) 7 802 Kč – 20. 2. 2018 -) 7 802 Kč – 20. 1. 2018 -) 7 802 Kč – 20. 12. 2017 -) 7 802 Kč – 20. 11. 2017 -) 7 802 Kč – 20. 10. 2017 -) 7 802 Kč – 20. 9. 2017 -) 7 802 Kč – 20. 8. 2017 -) 7 802 Kč – 20. 7. 2017 -) 7 802 Kč – 20. 6. 2017 -) 7 802 Kč – 20. 5. 2017 -) 7 802 Kč – 20. 4. 2017 -) 1 279,36 Kč – 20. 3. 2017, tudíž žalovaná vrátila žalobci celkem 213 388,11 Kč.

32. Žalobce poskytl žalované na úvěru částku 530 000 Kč, dne 17. 3. 2017 (viz výpis z účtu), proto má právo v případě absolutně neplatné smlouvy o úvěru na rozdíl mezi oběma částkami, tj. 530 000 mínus 213 388,11 Kč, se rovná 316 611,89 Kč. Ve zbytku žalované jistiny musel soud žalobu zamítnout (434 571,44 mínus 316 611,89 Kč se rovná 117 959,55 Kč).

33. Co se týká prodlení žalované a práva žalobce na úroky z prodlení, prodlení nastalo výzvou k zaplacení žalobní částky vtělené do oznámení o zesplatnění úvěru z 22. 1. 2020, doručeno (dodáno do dispoziční sféry žalované, tj. uloženo na poště) dne 23. 1. 2020 a lhůta k zaplacení byla žalobcem jako věřitelem stanovena do 29. 1. 2020. Proto nemohla být žalovaná v prodlení už od 20. 1. 2020 (jak tvrdí žalobce), ale až od uplynutí lhůty k plnění v dopise z 22. 1. 2020, tj. až od 30. 1. 2020 (§ 1958 odst. 2 o. z. – splatnost dluhu z bezdůvodného obohacení na výzvu). Proto kapitalizovaný úrok z prodlení z dlužné jistiny 316 611,89 Kč za dobu od 30. 1. 2020 do 13. 11. 2020 (do podání žaloby – žalobce kapitalizoval úrok z prodlení právě do podání žaloby, tj. do 13. 11. 2020) činí částku 24 961,30 Kč a v rozdílu od žalobcem požadovaného úroku z prodlení kapitalizovaného musel soud zamítnout - tj. 30 018,2 Kč mínus 24 961,30 Kč se rovná 5 056,9 Kč.

34. Vzhledem k právnímu posouzení věci pak soud ve zbývajících požadovaných částkách žalobu zamítl, když smlouva byla shledána neplatnou a nárok žalobce na úhradu smluvního úroku je z tohoto důvodu zcela neoprávněný. Žalobci nelze přiznat jakékoliv plnění, které vyvozuje z (absolutně) neplatné smlouvy.

35. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce měl úspěch částečný (viz výrok I. a II.) Za těchto okolností soud rozhodl o tom, že žalobce má právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Žalobce byl ve věci úspěšný do výše 64,5 %, po odečtení neúspěchu ve výši 35,5 %, mu náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 29 %.

36. Náklady řízení žalobce se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 17 384 Kč, odměny advokáta po 10 060 Kč/úkon podle 7 bod 6. advokátního tarifu, za úkony: 1) převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu; 2) výzva k plnění - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu; 3) sepsání a podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. 4) účast na jednání konaném dne 24. 9. 2021 v čase od 13:31 do 14:02 hod. - § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. 5) účast na jednání konaném dne 5. 1. 2022 v čase od 11:15 do 12:28 hod. - § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu.

37. Za úkon podání ze dne 6. 4. 2021 ani 23. 9. 2021 soud náhradu odměny nemohl přiznat, neboť neshledal úkon za účelný, resp. za takový, aby jej bylo možno honorovat odměnou dle advokátního tarifu. Jednalo se totiž o doplňování skutečností, které měly být uvedeny již v samotné žalobě. Proto soud žalované nemůže uložit povinnost nahrazovat takové úkony. Ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. totiž předpokládá účelnost úkonů.

38. K pěti úkonům odměny ke každému náleží paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu.

39. K uvedeným položkám náleží cestovní náhrady a náhrada za čas strávený cestou k soudu z místa sídla právního zástupce a zpět. Podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu o náhradě za ztrátu času stráveného na cestě platí, že činí 100 Kč/každá započatá půl hodina. Co se týká cestovních náhrad za cestování, zástupce žalobce využil vlak, cena jízdenek činila 495 Kč a 585 Kč + 40 a 50 Kč jízdenky MHD v [obec]. Tak náleží za cesty k jednání soudu cestovní náhrada ve výši 1 170 Kč a náhrada za promeškaný čas 2 800 Kč (2*14 půlhodin).

40. Náhrada za DPH, jejímž plátcem právní zástupce žalobce je (§ 137 o. s. ř.), činí ze všech shora uvedených dílčích výsledků částku 11 712 Kč.

41. Z celkové částky 84 867 Kč představuje podíl 29 % náhradu nákladů řízení ve výši 24 612 Kč. Celková částka náhrady nákladů řízení je na základě ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám právního zástupce žalobce.

42. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci rozsudku. Soud nevyhověl žádosti žalované o splátky, a to z následujících důvodů.

43. Jiná úprava lhůty k plnění než v délce tří dnů (tedy i určení plnění ve splátkách) je výjimkou z obecného pravidla. Rozhodnutí soudu se proto musí opírat o konkrétní skutečnosti a o racionální důvody, které by jej vedly k tomu, že vyšel vstříc žalované tím, že stanovil delší lhůtu k plnění nebo peněžité plnění rozvrhl na jednotlivé splátky. Při úvaze možnosti stanovit splátky významné bude zejména uvážení výše přiznaného plnění, platební schopnost žalované i dříve projevená snaha o splnění celého závazku či jeho části. Je třeba uvážit, že nízké splátky s ohledem na výši dluhu a úroky z prodlení i náklady řízení, délku prodlení dlužníka s placením a dobu, za kterou by tímto způsobem došlo k zaplacení dlužné částky, mohou být nepřijatelné, neboť žalobci v podstatě mohou upírat zaplacení pohledávky v lhůtě přiměřené, mohlo by jít o neadekvátní s ohledem na neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele. Delší lhůtu k plnění lze stanovit kupř. tehdy, pokud by se splnění povinnosti v obecné lhůtě příčilo dobrým mravům. Soud musí s ohledem na okolnosti konkrétního případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy sporných stran; jeho rozhodnutí tedy musí obstát v testu proporcionality. Zatímco použití obecné třídenní není zapotřebí v odůvodnění rozsudku zvláště vysvětlovat a zabývat se její přiměřeností, delší lhůtu k plnění nebo rozložení plnění na splátky je nutno řádně odůvodnit a podložit zjištěním všech potřebných skutkových okolností.

44. Žalovaná se domáhala toho, aby mohla splácet měsíčně 3 000 Kč první půl rok a posléze 5 000 Kč měsíčně. Pokud by soud vyhověl tak nízkým splátkám, pak by žalovaná takto splácela jen jistinu více než 6 let, nepočítaje v to úroky z prodlení (které by přitom narůstaly) a náklady řízení žalobce. Tak dlouhá doba splácení by však byla nepřiměřená (srov. i např. komentářovou literaturu:„ … splátky musí být nastaveny v takové výši, aby nejpozději do jednoho roku došlo k zaplacení dluhu. Obecná lhůta k plnění je pouze třídenní, zákonodárce chtěl jednoznačně vyjádřit, že má být krátká a výhodná zejména pro věřitele a že prodloužení lhůty například na třicet dnů je již prodloužením desetinásobným (!) oproti zákonem předpokládané situaci.“ - viz komentář na ASPI k § 160 odst. 1 od Jaromíra Jirsy). Nad to soud přihlédl i k chování žalované, která nic žalobci neuhradila již téměř dva roky. Soud reflektoval i skutečnost, že z ústního podání obecné zmocněnkyně na jednání vyplynulo, že žalovaná nemá zaměstnání (uvedla, že pokud by získala zaměstnání, hradila by více než 5 000 Kč měsíčně), pročež by nebylo možné s rozumnou mírou jistoty garantovat, že žalovaná vůbec bude mít z čeho hradit i splátky jí navrhované (3 000 Kč, resp. poté 5 000 Kč). Vyšší splátky než žalovanou navrhované, tj. např. 8 000 Kč měsíčně (se kterými byl žalobce ochoten souhlasit), pak sama žalovaná označovala za pro ni nereálné. Nemělo tak rozumného smyslu rozhodovat o splátkách (vyšších než 3 000 Kč, resp. 5 000 Kč), o kterých – pokud by měly být adekvátní, spravedlivé i vůči žalobci jako věřiteli - sama žalovaná v podstatě dávala najevo, že nebude s to je hradit.

45. Žalobci nelze upírat právo na zaplacení pohledávky v přiměřené lhůtě. Bylo by v rozporu se spravedlivou rovnováhou mezi věřitelem a dlužníkem čekání žalobce na splacení dluhu prodlužovat rozhodnutím o splátkách ve výši pouhé 3 000 Kč (5 000 Kč).

Poučení