47 C 58/2021-52

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; [právnická osoba], IČ: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátem Mgr. [příjmení] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; Bc. [celé jméno žalovaného], MSc., narozený dne [datum] bytem [adresa žalovaného] o zaplacení 97 498,55 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 59 890 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 59 890 Kč za dobu od 11. 2. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba co do požadavku na zaplacení částky ve výši 34 797,91 Kč a 2 810,64 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 94 687,91 Kč za dobu od 26. 11. 2020 do 10. 2. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 34 797,91 Kč za dobu od 11. 2. 2021 do zaplacení, úroku ve výši 5,99 % ročně z částky 91 915,23 Kč od 26. 11. 2020 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 5 838 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 9. 3. 2021 (podána téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 91 915,23 Kč na jistině, 1 772,68 Kč na úrocích, 2 810,64 Kč smluvní pokuty, 1 000 Kč smluvní pokuty, zaplacení úroků 5,99 % p. a. z částky 91 915,23 Kč za dobu od 26. 11. 2020 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení 8,25 % p. a. z částky 94 687,91 Kč za dobu od 26. 11. 2020 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o hotovostním úvěru ze dne 20. 6. 2018, č. sml. [číslo]. Na základě uvedené smlouvy žalobce poskytl žalovanému dne 22. 6. 2018 částku ve výši celkem 181 300 Kč, přičemž žalovaný byl povinen splácet úvěr ve splátkách 4 733 Kč měsíčně počínaje dnem 21. 7. 2018; celkem se jednalo o 47 splátek. Smlouvou byl sjednán úrok 5,99 %, poplatek 3 700 Kč a měsíční pojistné 305 Kč.

2. Žalovaný se v průběhu řízení k věci samé nevyjádřil, nereagoval na žádnou z výzev soudu.

3. Dne 3. 9. 2021 proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování a zjistil následující skutkový stav.

4. Dne 20. 6. 2018 uzavřeli žalobce a žalovaný smlouvu o hotovostním úvěru (důkaz touto smlouvou). Ve smlouvě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 185 000 Kč, a to na dobu do 21. 5. 2022, kdy měla být zaplacena poslední splátka. Splátky činily 4 733 Kč a byly splatné k 21. dni v měsíci počínaje dnem 21. 7. 2018. Úvěr byl úročený sazbou 5,99 % ročně, poplatek za úvěr činil 3 700 Kč, žalovaný tedy přijal částku 181 300 Kč. Žalovaný uvedl ve smlouvě své bankovní spojení na č. účtu 5. Žalovaný při uzavírání smlouvy poskytl svůj občanský průkaz – důkaz fotokopiemi OP.

6. Při uzavírání smlouvy měl žalobce k dispozici tyto údaje o majetkových, osobních a výdělkových poměrech žalovaného: výpis z bankovního účtu žalovaného za duben 2018, květen 2018 a červen 2018 - důkaz těmito výpisy; prohlášení žalovaného o jeho vzdělání (magisterské/inženýrské), osobním stavu (ženatý), počtu dětí (1), formě bydlení (ve vlastní nemovitosti bez hypotéky), ověřený příjem (20 562 Kč), další příjem domácnosti (65 000 Kč), výdaje domácnosti (30 000 Kč, z toho na bydlení 7 000 Kč), splátky úvěrů (8 060 Kč) – důkaz výpisem z informačního systému žalobce; splátky již existujících úvěrů u žalobce (11 515 Kč) - důkaz výpisem z informačního systému žalobce; negativní lustrace v ISIR.

7. Z výpisu z účtu [příjmení] [příjmení] ze dne 22. 6. 2018 soud zjistil, že žalobce zaslal na účet žalovaného [číslo] [bankovní účet] částku 181 300 Kč, var. sym. [číslo].

8. Z výpisu z interního informačního systému žalobce vyplynulo, že žalovaný zaplatil na svůj dluh částku celkem 121 410 Kč. Ve shodě s tím je tvrzení samotného žalobce na č.l. 12 verte.

9. Dopisem ze dne 25. 11. 2020 žalobce zesplatnil úvěr a vyzval žalovaného, aby zaplatil do 30 dnů. Výzva se dostala do sféry dispozice žalovaného dne 11. 1. 2021 (důkaz: dopis + historie zásilky).

10. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků a zákonných úroků z prodlení.

11. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 181 300 Kč.

12. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 13. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.

14. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

15. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný vystupoval coby spotřebitel - § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Soud dospěl k závěru, že žalovaný řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1704/2019:„ Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“.

19. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 konstatoval:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

20. Jak vyplynulo z provedených důkazů, žalobce se spokojil s doložením příjmu žalovaného 20 562 Kč měsíčně (bráno průměrný příjem za poslední tři měsíce před uzavřením smlouvy). Co se týká příjmové stránky žalovaného a jeho domácnosti, žádné jiný údaje nebyly ničím doloženy. Na výdajové stránce žalovaného žalobce již před uzavřením smlouvy se žalobcem zjistil existenci dvou úvěrů, na které byl žalovaný povinen platit celkem 11 515 Kč měsíčně (2 446 Kč a 9 069 Kč). Prostým odečtem doložených údajů lze dospět k závěru o tom, že žalovaný by mohl hospodařit s přebytkem 9 047 Kč měsíčně. Z této částky by měl být žalovaný schopen platit 4 733 Kč na úvěr, který je předmětem tohoto řízení, a se zbylou částkou 4 314 Kč by měl žalovaný, jeho manželka a jedno dítě vystačit na živobytí včetně bydlení. Jedná se zcela zjevně o nereálné podmínky. Dle názoru soudu z uvedených tezí evidentně vyplývá prognóza, že žalovaný nebude schopen řádně a včas splácet úvěr. To platí tím spíše, kdyby výdaje domácnosti žalovaného měly činit jím tvrzených (a spíše pravděpodobných) 30 000 Kč měsíčně (z toho bydlení 7 000 Kč měsíčně).

21. Soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

22. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěruneschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

23. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

24. Nutnost aplikovat v těchto situacích ustanovení obecně závazných právních předpisů o absolutní neplatnosti platí i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. – viz např. rozsudek KS v [obec] z 12. prosince 2019 sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 25. 2. 2020 sp. zn. 38 C 25/2020 (dostupný na ASPI) a nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019 sp. zn.

III. ÚS 4129/18 Ústavní soud totiž v nálezu ze dne

26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 konstatoval:„ …Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti (srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39) poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) …“. Ostatně koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

25. Soudní dvůr EU rozhodl o výkladu ustanovení směrnice 2008 /48/ na základě předběžné otázky položené českými soudy, byl rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18, [anonymizováno] Soudní dvůr došel k závěru, že stejně tak, jako musí vnitrostátní soud zkoumat z úřední povinnosti, zda byla při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dodržena informační povinnost, musí také z úřední povinnosti zkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele předem posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovená v článku 8 směrnice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že současné doslovné znění § 87 odst. 1 druhé věty zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie Soudní dvůr rozhodl, že články 8 a 23 směrnice 2008 /48/ musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr dále poukázal na ustálenou judikaturu k tzv. nepřímému účinku směrnic. Podle ní jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhly výsledku, který směrnice sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je vlastní systému Smlouvy o fungování Evropské unie v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. Zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s jejím cílem; Vnitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který s cíli směrnice není slučitelný. Soudní dvůr konstatoval, že předkládající soud nemůže při rozhodnutí ve věci platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem, pouze z důvodu, že byla vyložena českými soudy ve smyslu, který není s unijním právem slučitelný. Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008 /48/ tím, že na základě své vlastní pravomoci případně výklad českých soudů neslučitelný s unijním právem nepoužije.

26. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalobce svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnil. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 20. 6. 2018 je absolutně neplatná.

27. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

28. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Pokud tedy žalobce poskytl žalovanému částku 181 300 Kč, jednalo se na straně žalovaného o plnění, které přijal z neplatného právního důvodu. Proto by byl žalovaný povinen vrátit právě tuto částku. V řízení ovšem vyšlo najevo, že žalovaný na svůj dluh částečně plnil částku celkem 121 410 Kč. Žalovaný je proto povinen žalobci vrátit z titulu bezdůvodného obohacení částku 59 890 Kč. Žalobce má právo dle ust. § 2993 občanského zákoníku požadovat po žalovaném vrácení částky, kterou žalovanému poskytnul, aniž by tu byl platný závazek.

29. Soud přiznal žalobci i právo na úhradu úroků z prodlení dle ust. § 1970 občanského zákoníku v zákonné výši, neboť žalovaný byl povinen vrátit žalobci peněžitou částku 59 890 Kč, a pokud tak neučinil, dostal se do prodlení s plněním peněžitého dluhu. Žalobce má tudíž právo na úhradu úroků z prodlení v zákonné výši. V tomto ohledu soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného k úhradě zákonných úroků z prodlení z dlužné částky 59 890 Kč za dobu od 11. 2. 2021 do zaplacení. V dopise ze dne 25. 11. 2020, jímž žalobce zesplatnil úvěru, totiž žalovanému stanovil lhůtu 30 dnů k plnění. Výzva se dostala do sféry dispozice žalovaného dne 11. 1. 2021, konec lhůty připadl na 10. 2. 2021, počínaje dnem 11. 2. 2021 se žalovaný ocitl v prodlení. Ve zbylém rozsahu musel soud žalobu zamítnout.

30. Vzhledem k právnímu posouzení věci pak soud ve zbývajících požadovaných částkách žalobu zamítl, když smlouva byla shledána neplatnou a nárok žalobce na úhradu smluvních pokut, poplatků za zaslané upomínky a za smluvené úroky, které měly být předmětnou smlouvou sjednány, je z tohoto důvodu zcela neoprávněný. Žalobci nelze přiznat jakékoliv plnění, které vyvozuje z (absolutně) neplatné smlouvy.

31. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce měl úspěch částečný (viz výrok I. a II.) Za těchto okolností soud rozhodl o tom, že žalobce má právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Žalobce byl ve věci úspěšný do výše 58 %, po odečtení neúspěchu ve výši 42 %, mu náleží náhrada nákladů řízení ve výši 16 %.

32. Náklady řízení žalobce se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 4 787 Kč, odměny advokáta po 4 940 Kč/úkon podle § 8 odst. 1, § 7 bod 5. advokátního tarifu, tedy celkem 24 700 Kč, za úkony: 1) převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu; 2) výzva k plnění - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu; 3) sepsání a podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu; 4) podání ze dne 1. 7. 2021 ve věci samé - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu; 5) účast na jednán soudu dne 3. 9. 2021 v době 13:30 až 13:50 hod. - § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu.

33. Za úkon podání ze dne 13. 4. 2021 soud náhradu odměny nemohl přiznat, neboť neshledal úkon za účelný, resp. za takový, aby jej bylo možno honorovat odměnou dle advokátního tarifu. Jednalo se totiž o doplňování skutečností, které měly být uvedeny již v samotné žalobě. Proto soud žalovanému nemůže uložit povinnost nahrazovat takové úkony. Ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. totiž předpokládá účelnost úkonů.

34. K pěti úkonům ke každému náleží paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu – celkem 1 500 Kč (5 x 300).

35. V neposlední řadě na základě § 137 odst. 3 o. s. ř. náleží žalobci náhrada 5 502 Kč za DPH v sazbě 21 % (počítáno z odměny a paušální náhrady hotových výdajů). Z celkové částky 36 489 Kč představuje podíl 16 % náhradu nákladů řízení ve výši 5 838 Kč. Celková částka náhrady nákladů řízení je na základě ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám právního zástupce žalobce.

Poučení