47 C 6/2025 - 37

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci žalobce:[Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] [Anonymizováno] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 27 931,57 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 21 590 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení jistiny úvěru ve výši 6 341,57 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 442,58 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 577,43 Kč, úroku z prodlení z částky 27 931,57 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně a úroku ve výši 21,69 % ročně z částky 27 931,57 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 2. 6. 2024 domáhal zaplacení: dlužné jistiny ve výši 27 931,57 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 4 577,43 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 5 442,58 Kč, úroků ve výši 21,69 % ročně z dlužné jistiny ve výši 27 931,57 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 27 931,57 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení - to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 1. 7. 2021 č. [hodnota] uzavřené mezi žalovaným jako dlužníkem a právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba]jako věřitelem. Žalovaný se v řízení nevyjádřil.

2. Soud za splnění podmínek § 115a, § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání a vyhlásil tento rozsudek. Z písemných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

3. Mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], IČ: [IČO], se sídlem [adresa], a žalovaným došlo dne 1. 7. 2021 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdila svým podpisem smlouvy (důkaz: listina smlouvy ze dne 1. 7. 2021 č. [hodnota]).

4. Právní předchůdce žalobce, jakožto poskytovatel úvěru, posoudil před jejím poskytnutím schopnost žalovaného požadovanou částku splácet dle zákaznické karty ze dne 29. 6. 2021 v následujícím smyslu. Právní předchůdce žalobce ověřil před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru majetkovou situaci žalovaného z výměru podpory v nezaměstnanosti z února 2021 („2. 2021“) a složenek ohledně této podpory v nezaměstnanosti za měsíc květen a červen 2021 po částce 15 281 Kč za měsíc („12. 5. 2021, 11. 6. 2021“). Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Nic dalšího právní předchůdce žalobce neověřoval. Žalovaný uvedl do Zákaznické karty, že bydlí jako nájemním, je svobodný, má učňovské vzdělání, nevyživuje děti, je nezaměstnaný, má čistý příjem 15 281 Kč měsíčně a „další čisté příjmy domácnosti“ činí 30 000 Kč, má odhadované měsíční výdaje ve výši 3 120 Kč, má bankovní účet vedený na své jméno. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 29. 6. 2021.

5. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce – nad jistinu úvěru ve výši 30 000 Kč – dále částku ve výši 33 963 Kč jakožto „poplatek za spotřebitelský úvěr, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 24 177 Kč (s úrokovou sazbou ve výši 21,69 % ročně sjednanou na straně 2 smlouvy o spotřebitelském úvěru), částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 8 286 Kč („poplatek“). K tomu se žalovaný zavázal zaplatit doplňkové pojištění ve výši 2 340 Kč. Celkovou částku 66 303 Kč se žalovaný zavázal hradit v hotovosti v 78 týdenních (sedmidenních) splátkách po 851 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 29. 12. 2022. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu smlouvou o spotřebitelském úvěru.

6. Žalovaný zaplatil z titulu spotřebitelského úvěru částku 8 410 Kč (důkaz: tabulka umoření).

7. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 27. 9. 2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem právního předchůdce žalobce ze dne 29. 9. 2023 zaslaným doporučeně (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek; Příloha č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. 32 ze Seznamu postoupených pohledávek; Potvrzení o zaplacení úplaty; Oznámení o postoupení pohledávky vč. dokladu o odeslání).

8. Žalobce žalovaného upomínal k zaplacení dluhu ještě předžalobní výzvou ze dne 15. 2. 2024, žalovanému odeslanou téhož dne (důkaz: dopis z 15. .2 2024 + podací lístek).

9. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení jistiny úvěru.

10. Žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).

11. Soud nejprve posuzoval (dle § 87 zákona), zda věřitel v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

12. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

13. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)

14. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

16. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 17. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

18. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 1125/2021, ze dne 9. 2. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, ze dne 28. 5. 2024 sp. zn. 33 Cdo 1017/2024 či ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. 33 Cdo 656/2024).

19. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury - přitom všech vrcholných soudních orgánů (tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) - plynou zejména následující právní závěry: - při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit, - zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o žadateli, - bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.

20. Věřitel těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti nedostál.

21. Právní předchůdce žalobce ověřil jen příjem žalovaného, který byl ve výši 15 281 Kč a jednalo se o podporu v nezaměstnanosti (viz Zákaznická karta). Právní předchůdce žalobce ale neověřil žalovaným tvrzené „další čisté příjmy domácnosti“ ve výši 30 000 Kč. Žalovaný uvedl, že bydlí sám, takže není zřejmé, o jaké další příjmy se má jednat, když byl toho času nezaměstnaný.

22. Věřitel nevedl žalovaného ani v rovině tvrzení, aby žalovaný vyjevil své skutečné výdaje – Zákaznická karta obsahuje jen „odhadované“ měsíční výdaje 3 120 Kč, tj. nikoli přesné, skutečné výdaje. Nad to taková částka výdajů je na nájemní bydlení v městě [Anonymizováno] velmi, až podezřele nízká. Právní předchůdce žalobce nadto neověřoval výdaje žalovaného. Kupříkladu nezjišťoval a neověřoval, kolik platí žalovaný za bydlení, ačkoli uvedl v Zákaznické kartě, že bydlí v nájmu.

23. Právní předchůdce žalobce se nevěnoval ani výdajům ostatních členů domácnosti, ačkoli žalovaný v Zákaznické kartě uvedl, že bydlí ve společné domácnosti s někým, kdo má příjmy. Zde je vnitřní rozpor mezi samotnými tvrzeními žalovaného, což mělo vést ke zvýšené pozornosti věřitele.

24. Právní předchůdce žalobce neprovedl analýzu bankovní účtu žalovaného, ani si nevyžádal výpis z účtu žalovaného, ačkoli žalovaný uvedl do zákaznické karty, že má bankovní účet vedený na své jméno.

25. Smlouva je pro tyto nedostatky absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona. Proto nelze přiznat žalobci smluvní instituty, jako je smluvní úrok nebo poplatek. Žalobce má jen právo na vrácení poskytnuté jistiny úvěru. Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč v hotovosti dne 1. 7. 2021. Z důkazu Tabulkou umoření plyne, že žalovaný vrátil částku 8 410 Kč. Proto je žaloba důvodná jen co do částky 21 590 Kč z titulu nevrácené jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb.

26. Žalobní nárok na zaplacení úroků z prodlení 27. Nedůvodný je ale i nárok žalobce na úrok z prodlení. To již při aplikaci § 13 o. z. a názorů uvedených mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021: „15. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první… představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). 16… stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… 17. … v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ (k tomu srov. i interpretaci tohoto rozsudku Nejvyššího soudu v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2023 sp. zn. 33 Cdo 87/2025).

28. Přitom analogicky (či minimálně přiměřeně) lze odkázat i na judikaturu týkající se obdobné právní terminologie v podobě splatnosti ponechané na vůli dlužníka - tj. kupříkladu co do sousloví „až bude moci“ apod. Ve vztahu k takovému typu splatnosti – obdobně formulovanému jako je v § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (viz „v době přiměřené jeho možnostem“) - soudy ustáleně (dle obč. zák. i o. z.) rozhodují, že je-li doba splatnosti ponechána na vůli dlužníka, pohledávka není splatná a věřitel může ovlivnit splatnost dluhu jen podáním návrhu u soudu na určení času plnění, nikoli např. výzvou k zaplacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. 28 Cdo 903/2021 a tam shrnutou judikaturu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. 20 Cdo 199/2024, bod 15.). Obdobně uvedl i Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 k (právě) § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., že „pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad).” 29. Za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti dosud nezaplacené jistiny úvěru (taková dohoda nebyla ani tvrzena), splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru určí (až) soud svým rozhodnutím [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, mj. bod 17.: „…v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené)…“]. Už z logiky věci (až) soudem určená splatnost nemůže nastat před soudním rozhodnutím a dlužník tak nemůže být v prodlení dříve, než splatnost určil soud svým rozhodnutím. Ostatně i z povahy věci dlužník nemůže znát budoucnost - tj. jakou splatnost mu soud určí (teprve) v budoucnu; proto v sázce je i právní zásada v podobě právní jistoty. Přitom úroky z prodlení jsou (svým charakterem) sankcí za porušení povinnosti v podobě nedodržení doby splatnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1401/2014, či Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021 č. j. 9 Afs 52/2021-42 bod 25.); již proto spravedlivě nelze dlužníka sankcionovat (povinností platit úroky z prodlení) za něco, co neporušil - tedy za nevrácení jistiny úvěru v době splatnosti, kterou ani nezná před rozhodnutím soudu. Neplatí tedy kupříkladu, že pokud žalovaný v řízení netvrdí své možnosti (ne)vrátit jistinu úvěru (a neoznačí důkazy), nárok na vrácení jistiny úvěru se stane splatným ještě před soudním rozhodnutím a že se odvíjí např. od výzvy poskytovatele úvěru, na základě které se žalovaný ocitá v prodlení a žalobci vzniká nárok na úrok z prodlení už před vydáním rozsudku.

30. Tomu výkladu odpovídají i např. následující rozsudky krajských soudů: 1) Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2023 č. j. 17 Co 189/2022-125 (bod 18.), ze dne 6. 12. 2022 č. j. 47 Co 3/2021-101 (bod 17.), či ze dne 21. 10. 2022 č. j. 47 Co 126/2021-157 (bod 19.), 2) Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024 č. j. 12 Co 225/2024-40 (bod 26. až 28.), ze dne 27. 8. 2024 č. j. 12 Co 176/2024-74 (bod 26.), ze dne 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (bod 11.), ze dne 1. 6. 2023 sp. zn. 25 Co 119/2023 (bod 25.), ze dne 2. 3. 2023 sp. zn. 18 Co 34/2023 (bod 29. a 30.), či ze dne 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (bod 11.), 3) Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2024 č. j. 8 Co 146/2024-46 (dovolání bylo odmítnuto Nejvyšším soudem usnesením ze dne 25. 3. 2023 sp. zn. 33 Cdo 87/2025), ze dne 4. 9. 2024 č. j. 8 Co 127/2024-66 (bod 12.), ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119 (bod 10. a 11.), ze dne 12. 9. 2024 č. j. 75 Co 188/2024-366 (bod 12. a 13.), dne 16. 12. 2024 č. j. 8 Co 211/2024-76 (bod 7. a 8.), či ze dne 10. 12. 2024 č. j. 8 Co 188/224-52 (bod 9.), 4) Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2024 č. j. 5 Co 254/2024-105 (bod 9.), ze dne 18. 7. 2024 č. j. 19 Co 691/2024-78 (bod 11.), či ze dne 13. 9. 2024 č. j. 7 Co 1000/2024-40 (bod 13. a 14.).

31. Tudíž jestliže dohodou smluvních stran nebyla určena splatnost zbytku spotřebitelského úvěru, pak tuto splatnost stanoví soud v řízení o vrácení jistiny úvěru, a to (již z povahy věci) až do budoucna (pro futuro), tedy nikoli zpětně (v rozporu se smyslem § 87 odst. 1 věta poslední zákona, smyslem institutu úroku z prodlení a principem právní jistoty – viz text shora).

32. Žalovaný k žalobě nevyjádřil. Ani z obsahu spisu nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalovaného a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti. Přitom stran lhůty k plnění dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona jde o skutečnost ve prospěch žalovaného a ostatně nejde o informace jsoucí v dispoziční sféře žalobce (který tu je v informačním deficitu). Proto má soud k tíži procesně pasivního žalovaného za to, že žalovaný je schopnen - dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona – zaplatit žalobci přiznanou jistinu úvěru ve výši 25 000 Kč již v řádu dnů, in concreto do tří dnů od právní moci rozsudku, koneckonců i v hmotněprávní lhůtě analogicky odvozené od procesněprávní lhůty k plnění dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. (argumentum per analogiam). Soud tak neumožnil žalovanému např. splácet jistinu úvěru ve splátkách či nestanovil delší lhůtu k jejímu vrácení (viz výrok I.). Obdobně v soudní praxi srov. např. výše citované rozsudky krajských soudů (za všechny kupř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119, bod 10. až 11., či ze dne 24. 10. 2024 č. j. 8 Co 199/2024-74, bod 2 a 7. až 10. - to vše ve spojení s principem právní jistoty a § 13 o. z.). Jde o hmotněprávní lhůtu ve smyslu výsledku aplikace ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.).

33. Náklady řízení 34. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaný měl úspěch ve věci převážný (viz výrok I. a II.). Žalobce měl úspěch co do částky 21 590 Kč, žalovaný měl následující úspěch: a) jistina úvěru: 6 341,57 Kč, b) kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 5 442,58 Kč, c) kapitalizovaného úrok ve výši 4 577,43 Kč, d) úrok z prodlení z částky 27 931,57 Kč od 28. 9. 2023 do 25. 3. 2025 ve výši 11,75 % ročně, tj. 6 244,43 Kč, a e) úrok ve výši 21,69 % ročně z částky 27 931,57 Kč od 28. 9. 2023 do 25. 3. 2025, tj. 9 029,44 Kč. Celkem tak měl žalovaný úspěch v částce 31 635,45 Kč. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější, dle § 142 odst. 2 o. s. ř. by měl právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Žalovanému ovšem žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Poučení