47 C 61/2025 - 29

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci žalobce:[Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 73 721,74 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 34 999,98 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení částky 38 721,76 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 35 861,48 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 17. 12. 2024 (u soudu podána téhož dne) domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit: - jistinu 34 999,98 Kč, - poplatek za vyplacení tranší úvěru 696,50 Kč, - smluvní úrok 36 886,44 Kč, - poplatek za službu „Presto“ 165 Kč, - smluvní pokutu 973,82 Kč a - zákonný úrok z prodlení z částky 35 861,48 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení v sazbě 14,75 % ročně, to vše z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 15. 12. 2023, č. [hodnota] uzavřené mezi žalobcem a žalovaným distanční formou. Žalovaný se během řízení nevyjádřil.

2. Z listinných důkazů provedených při jednání soud zjistil následující skutkový stav.

3. Žalobce s žalovaným uzavřeli dne 15. 12. 2023 distančním způsobem smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] prostřednictvím webu www.flexifin.cz (důkaz: Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru a vyjmenované smluvní dokumenty; autorizace ověření totožnosti žalovaného s datem 15. 12. 2023; BankID výpis).

4. Na základě smlouvy se žalobce zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 57 500 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se dle čl. VII odst. 2 a čl. VI smlouvy zavázal zaplatit žalobci poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. Žalovaný se dle čl. VII odst. 3 a čl. VI smlouvy zavázal zaplatit žalobci smluvní úrok ve výši 0,93 % denně z nesplacené části jistiny.

5. Žalobce uvedl, že posoudil úvěruschopnost žalovaného následovně. Žalobce nahlédl do registru bankovních a nebankovních klientských informací (NRKI a BRKI registry), do insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí a „případně žalobce vycházel z žalovaným předložených výpisů z účtu a z výplatních pásek prokazujících jeho pravidelný příjem. Žalobcem ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 55000 Kč“.

6. K prokázání shora uvedených tvrzení ale žalobce předložil jen dva důkazy.

7. Jednak jde o listinu nazvanou „Identifikované příjmy“, v níž je uveden žalobce jako její vystavitel. Nicméně tato listina je nedatovaná a není v ní dokonce ani uvedeno, kterého klienta (dlužníka) se týká. Nelze ji tak bezpečně ztotožnit s žalovaným. V této listině je uvedeno, že „příjem byl spotřebitele doložen prostřednictvím bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce… Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu: 55 000“. Z toho plyne, že i kdyby se tato listina týkala shora uvedeného smluvního vztahu mezi účastníky, pak se žalobce zjevně nezabýval výdaji žalovaného. Z této listiny též neplyne, z jakých zdrojů měl žalovaný příjem získávat a o výpis z účtu za jakou dobu se jedná.

8. Druhak žalobce předložil listinu nazvanou jako „Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [Jméno žalobce].“, v níž je uveden žalobce jako její vystavitel. V listině je uveden žalovaný jako klient. Uvádí se v ní zejména, že žalovaný žije sám, výše jeho pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činí 6 000 Kč, na bydlení 3 000 Kč, další nezbytné výdaje jsou 2 000 Kč ostatní zbytné výdaje jsou 2 000 Kč, „výše ověřeného čistého měsíčního příjmu“ je 55 000 Kč a výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem činí 28 000 Kč.

9. Žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši celkem 69 000 Kč, a to na účet žalovaného č. [č. účtu]: dne 15. 12. 2023 částku 17 000 Kč, 7. 1. 2024 částku 17 000 Kč a 9. 2. 2024 částku 35 000 Kč (důkaz smlouvou o revolvingovém úvěru, Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli a sdělení od Air bank a.s. ze dne 7. 4. 2025 na č. l. 16).

10. Žalovaný splatil na jistinu celkem 34 000 Kč následujícím způsobem: dne 16. 12. 2023 částku 17 000 Kč, dne 6. 2. 2024 částku 1,31 Kč a dne 7. 2. 2024 částku 16 998,69 Kč (viz již tvrzení žalobce na str. 3 žaloby).

11. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána žalobcem dne 27. 11. 2024 (důkaz: výzva k úhradě před podáním žaloby s datem 27. 11. 2024 s podacím lístkem s datem 27. 11. 2024). Právní posouzení zjištěného skutkového stavu 12. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení jistiny úvěru.

13. Žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).

14. Soud nejprve posuzoval (viz § 87 odst. 1 zákona), zda žalobce v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

15. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)

17. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

18. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

19. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 20. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

21. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury - přitom všech vrcholných soudních orgánů (tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) - plynou zejména následující právní závěry: - při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit, - zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o žadateli.

22. Žalobce těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti nedostál.

23. Žalovaným tvrzený příjem činil 28 000 Kč měsíčně. Proč žalobce raději vycházel z jiného, údajně jím ověřeného příjmu z výpisu z účtu žalovaného (není uvedeno, za jaké období), 55 500 Kč měsíčně, není zřejmé. Takové počínání věřitele mj. není adekvátně opatrné, když žalovaným tvrzený příjem je takřka poloviční. Vedle toho žalobce nezjišťoval, z jakého zdroje příjmy žalovaného plynou a zda je zde garance i do budoucna, že si žalovaný uvedený příjem podrží (viz otázka prognózy do budoucna, zda žalobce bude schopen řádně a včas úvěr splácet).

24. Na druhé straně mince vystupují výdaje žalovaného, které ale žalobce nijak neověřoval (žalovaný měl dle žalovaného uvést, že jeho výdaje činily celkem 13 000 Kč, ale žalobce je neověřoval; nadto kupř. údajně žalovaným tvrzená výše jeho měsíčních výdajů na bydlení 3 000 Kč je nápadně nízká, přičemž žalovaný dle žalobce měl žalobci uvést, že žije sám).

25. Sečteno, již z tvrzení žalobce a důkazů předložených žalovaným plyne, že žalobce ověřoval maximálně jen příjem žalovaného, a to ještě v poněkud zkresleném obrazu, a nijak neověřoval výdaje žalovaného. Navíc není relevantní jen příjem za daný měsíc, ale i příjem pravidelný, který totiž slouží k prognóze, zda žalovaný dlužník bude schopen splácet úvěr včas a řádně v budoucnu. Z důkazů předložených žalobcem neplyne zdroj toho kterého konkrétního příjmu (srov. důkaz Identifikované příjmy : „Příjem byl spotřebitelem doložen prostřednictvím bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce. Případné další příjmy byly spotřebitelem doloženy jiným způsobem. Výše ověřeného čistého měsíčného příjmu: 55500“.)

26. Ve smyslu § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru má proto žalobce jen právo na vrácení jistiny úvěru. Z tvrzení žalobce plyne, že žalovaný vrátil žalobci z poskytnuté jistiny úvěru částku 34 000 Kč (viz žaloba – str. 3, č. l. 3). Žalobce tak má podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení jistiny úvěru ve výši 35 000 Kč. Nicméně žalobce požadoval na jistině zaplatit částku nižší 34 999,98 Kč a tento žalobní požadavek soud nemohl překročit (viz § 135 odst. 2 o. s. ř.). Proto je žaloba důvodná co do jistiny úvěru ve výši 34 999,98 Kč (viz výrok I.).

27. Ve zbývající části je žaloba nedůvodná (výrok II.). Jde tak celkem o nedůvodnou částku 38 721,74 Kč. Smlouva je absolutně neplatná, proto nikdy neexistovala (po právu), pročež nelze žalobci přiznat výlučně smluvní instituty jako je smluvní poplatek za vyplacení úvěru (696,50 Kč), smluvní úrok (36 886,44 Kč), smluvní poplatek za službu „Presto“ (165 Kč) a smluvní pokutu (973,82 Kč). Úroky z prodlení 28. Nedůvodný je i nárok žalobce na úrok z prodlení (viz výrok II.) To již při aplikaci § 13 o. z. a názorů uvedených mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021: „15. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první… představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). 16… stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… 17. … v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“. K důsledně vzato implicitní interpretaci citovaného rozsudku Nejvyššího soudu v další rozhodovací praxi, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2023 sp. zn. 33 Cdo 87/2025.

29. Přitom analogicky (či minimálně přiměřeně) lze odkázat i na judikaturu týkající se obdobné právní terminologie v podobě splatnosti ponechané na vůli dlužníka - tj. kupříkladu co do sousloví „až bude moci“ apod. Ve vztahu k takovému typu splatnosti – obdobně formulovanému jako je v § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (viz „v době přiměřené jeho možnostem“) - soudy ustáleně (dle obč. zák. i o. z.) rozhodují, že je-li doba splatnosti ponechána na vůli dlužníka, pohledávka není splatná a věřitel může ovlivnit splatnost dluhu jen podáním návrhu u soudu na určení času plnění, nikoli např. výzvou k zaplacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. 28 Cdo 903/2021 a tam shrnutou judikaturu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. 20 Cdo 199/2024, bod 15.). Obdobně uvedl i Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 k (právě) § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., že „pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad).” 30. Za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti dosud nezaplacené jistiny úvěru (taková dohoda nebyla ani tvrzena), splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru určí (až) soud svým rozhodnutím [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, mj. bod 17.: „…v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené)…“]. Už z logiky věci (až) soudem určená splatnost nemůže nastat před soudním rozhodnutím a dlužník tak nemůže být v prodlení dříve, než splatnost určil soud svým rozhodnutím. Ostatně i z povahy věci dlužník nemůže znát budoucnost - tj. jakou splatnost mu soud určí (teprve) v budoucnu; proto v sázce je i právní zásada v podobě právní jistoty. Přitom úroky z prodlení jsou (svým charakterem) sankcí za porušení povinnosti v podobě nedodržení doby splatnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1401/2014, či Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021 č. j. 9 Afs 52/2021-42 bod 25.); již proto spravedlivě nelze dlužníka sankcionovat (povinností platit úroky z prodlení) za něco, co neporušil - tedy za nevrácení jistiny úvěru v době splatnosti, kterou ani nezná před rozhodnutím soudu. Neplatí tedy kupříkladu, že pokud žalovaný v řízení netvrdí své možnosti (ne)vrátit jistinu úvěru (a neoznačí důkazy), nárok na vrácení jistiny úvěru se stane splatným ještě před soudním rozhodnutím a že se odvíjí např. od výzvy poskytovatele úvěru, na základě které se žalovaný ocitá v prodlení a žalobci vzniká nárok na úrok z prodlení už před vydáním rozsudku.

31. Tomuto výkladu odpovídají např. i následující rozsudky krajských soudů: 1) Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2023 č. j. 17 Co 189/2022-125 (bod 18.), ze dne 6. 12. 2022 č. j. 47 Co 3/2021-101 (bod 17.), či ze dne 21. 10. 2022 č. j. 47 Co 126/2021-157 (bod 19.), 2) Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024 č. j. 12 Co 225/2024-40 (bod 26. až 28.), ze dne 27. 8. 2024 č. j. 12 Co 176/2024-74 (bod 26.), ze dne 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (bod 11.), ze dne 1. 6. 2023 sp. zn. 25 Co 119/2023 (bod 25.), ze dne 2. 3. 2023 sp. zn. 18 Co 34/2023 (bod 29. a 30.), či ze dne 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (bod 11.), 3) Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2024 č. j. 8 Co 146/2024-46 (dovolání bylo odmítnuto Nejvyšším soudem usnesením ze dne 25. 3. 2023 sp. zn. 33 Cdo 87/2025), ze dne 4. 9. 2024 č. j. 8 Co 127/2024-66 (bod 12.), ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119 (bod 10. a 11.), ze dne 12. 9. 2024 č. j. 75 Co 188/2024-366 (bod 12. a 13.), dne 16. 12. 2024 č. j. 8 Co 211/2024-76 (bod 7. a 8.), či ze dne 10. 12. 2024 č. j. 8 Co 188/224-52 (bod 9.), 4) Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2024 č. j. 5 Co 254/2024-105 (bod 9.), ze dne 18. 7. 2024 č. j. 19 Co 691/2024-78 (bod 11.), či ze dne 13. 9. 2024 č. j. 7 Co 1000/2024-40 (bod 13. a 14.)

32. Jestliže dohodou smluvních stran nebyla určena splatnost zbytku spotřebitelského úvěru, pak tuto splatnost stanoví soud v řízení o vrácení jistiny úvěru, a to (již z povahy věci) až do budoucna (pro futuro), tedy nikoli zpětně (v rozporu se smyslem § 87 odst. 1 věta poslední zákona, smyslem institutu úroku z prodlení a principem právní jistoty – viz text shora).

33. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a to ani v tom smyslu, jakou částku a v jakém časovém horizontu může splatit, resp. splácet. K jednání soudu se žalovaný bez důvodné a včasné omluvy a bez žádosti o odročení nedostavil. Z obsahu spisu rovněž nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalovaného a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti. Přitom stran lhůty k plnění dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona jde o skutečnost v jeho prospěch a ostatně nejde o informace v dispoziční sféře žalobce (který tu je v informačním deficitu). Proto má soud za to, že žalovaný je schopen - dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona – zaplatit žalobci přiznanou jistinu úvěru ve výši 34 644,11 Kč již v řádu dnů, in concreto do tří dnů od právní moci rozsudku. Koneckonců i v hmotněprávní lhůtě lze analogicky postupovat dle procesněprávní lhůty k plnění dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. (argumentum per analogiam) - viz výrok I. Obdobně v soudní praxi srov. např. výše citované rozsudky krajských soudů (za všechny kupř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119, bod 10. až 11., či ze dne 24. 10. 2024 č. j. 8 Co 199/2024-74, bod 2 a 7. až 10. - to vše ve spojení s principem právní jistoty a § 13 o. z.). Jde o hmotněprávní lhůtu ve smyslu výsledku aplikace ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.)

34. Pokud jde o náhradu nákladů řízení (výrok III.), podle § 142 odst. 2 o. s. ř. platí, že převážně úspěšný žalovaný by měl právo na náhradu nákladů řízení alespoň v poměrné části. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení