47 C 62/2020-227

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobkyně: ; [celé jméno žalobkyně], narozená dne [datum] bytem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] [jméno]. sídlem [adresa], [obec] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem [adresa žalovaného a žalobkyně] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vypořádání společného jmění manželů takto:

Výrok

I. Ze zaniklého společného jmění žalobkyně a žalovaného se přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně: -) [značka automobilu] [anonymizována tři slova], číslo karoserie [anonymizováno], [registrační značka].

II. Ze zaniklého společného jmění žalobkyně a žalovaného se přikazují do výlučného vlastnictví žalovaného: -) nemovitá věc – stavba číslo popisné [číslo], rodinný dům, nacházející se na pozemku parcelní [číslo] zapsaná na listu vlastnictví 26, [katastrální uzemí], katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno - město.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání vypořádacích podílů částku ve výši 3 487 343 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni – k rukám zástupce žalobkyně do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku – na náhradě nákladů řízení částku ve výši 190 024,32 Kč.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně na nákladech řízení státu částku ve výši 379 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalovaný je povinen zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení státu částku ve výši 1 518 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala žalobou na vypořádání společného jmění manželů, aby soud přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně osobní automobil specifikovaný ve výroku I. tohoto rozsudku a do výlučného vlastnictví žalovaného stavbu specifikovanou ve výroku II. tohoto rozsudku a aby soud rozhodl, že žalovaný je žalobkyni povinen zaplatit vypořádací podíl.

2. Žalovaný namítl, že stavbu (specifikovanou ve výroku II.) i pozemek (na němž leží stavba) nabyl před uzavřením manželství. Po uzavření manželství došlo k částečné demolici původní stavby, ovšem jen přední části, část s garáží zůstala původní. Stavbu nového domu financoval otec žalovaného, a proto stavba, která byla nově zbudována, není součástí společného jmění manželů (dále jako„ SJM“), neboť byla financována z finančních prostředků rodičů žalovaného. Žalovaný navrhl, by do výlučného vlastnictví žalobkyně bylo přikázáno vozidlo uvedené ve výroku I. a aby žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému vypořádací podíl.

3. Důkazy soud hodnotil podle § 132 o.s.ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Z důkazů zjistil následující skutková zjištění.

4. Účastníci uzavřeli manželství 14. 9. 1996 a dne 12. 10. 2019 nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Brně o rozvodu manželství účastníků (důkaz citovaným rozsudkem).

5. Účastníci nabyli do SJM vozidlo uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku (dále jako„ vozidlo“) za kupní cenu ve výši 529 900 Kč, a to na základě kupní smlouvy uzavřené žalobkyní [datum] s prodávajícím [anonymizováno] [právnická osoba] (důkaz kupní smlouvou). Na zakoupení vozidla uzavřela žalobkyně smlouvu o úvěru se společností [právnická osoba] dne [datum] na částku 179 900 Kč s tím, že část kupní ceny 350 000 Kč byla hrazena ze SJM a 179 900 Kč z kupní ceny bylo hrazeno z uvedeného úvěru, přičemž celkem měla žalobkyně podle smlouvy o úvěru povinnost zaplatit věřiteli 205 022 Kč v 48 měsíčních splátkách po 4 271 Kč (důkaz smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] z 26. 7. 2018). Do technického průkazu byla zapsána žalobkyně jako vlastník (důkaz osvědčením o registraci vozidla).

6. Žalobkyně zaplatila na shora uvedený úvěr ([číslo]) – do právní moci rozsudku o rozvodu – z peněz v SJM celkem částku 59 794 Kč (14 x 7 271 Kč) (důkaz: Splátkový předpis – Platební kalendář). Po právní moci rozsudku o rozvodu žalobkyně zaplatila - ze svých výlučných prostředků na shora citovaný společný úvěr [číslo] celkem částku 145 214 Kč, a proto celý společný úvěr splatila (důkazy: Splátkový předpis – Platební kalendář; Sdělení uni [právnická osoba] z 31. 3. 2022 na č. l. 197; sdělení [právnická osoba] na č. l. 201 a z 21. 2. 2020 na č. l. 201; splátkový kalendář od [právnická osoba] z 17. 2. 2020 na č. l. 202 až 205).

7. Mezi účastníky byly nesporné – viz § 120 odst. 3 o. s. ř. - následující skutečnosti (viz protokol o jednání z 2. 3. 2021 a z 20. 4. 2021): a) stavba specifikovaná ve výroku II. tohoto rozsudku (dále jako„ stavba“) byla vybudována svépomocí účastníků; a to konkrétně v té podobě, že stavbu stavěl žalovaný se svým otcem a otec žalovaného (s tím, že někdy si najali pracovníky na výpomoc se stavbou, zejména na kopání, ale nebyla využita stavební firma), přičemž žalobkyně se v době stavění starala o nezletilého syna a vařila pro žalovaného; b) v době stavění stavby měli účastníci normální průběh manželství, manželství bylo fungující; c) v době stavění stavby účastníci jako manželé spolu hospodařili; d) účel stavby v době jejího stavění bylo zajistit bydlení pro rodinu (s tím, že by v domě jednou bydleli děti účastníků); e) před započetím stavby ani v průběhu stavění nebyla mezi účastníky dohoda o tom, kdo bude vlastníkem stavby, to se neřešilo; f) na výstavbu stavby byly užity částečně peníze získané účastníky ze společné půjčky, a to ve výši 120 000 Kč (na základě smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření uzavřené 12. 5. 1999 mezi [anonymizována tři slova], akciová společnost a účastníky jakožto dlužníky – viz též důkaz touto smlouvou a Oznámením o čerpání meziúvěru z 2. 6. 1999 a 3. 8. 1999 a Potvrzení o poskytnutém úvěru ze stavebního spoření na bytové potřeby a o výši úroků z úvěru z 1. 9. 1999, 14. 1. 2000, 2. 6. 2000, 14. 1. 2002 a 9. 1. 2003).

8. Žalovaný nabyl do výlučného vlastnictví – na základě smlouvy o převodu nemovitostí z [datum] - pozemek parcelní [číslo] (zapsaný na listu vlastnictví [anonymizováno], [katastrální uzemí], katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno – město), přičemž na tomto pozemku se nacházela stavba (dále též jako„ původní stavba“) rovněž ve výlučném vlastnictví žalovaného (důkaz výpisem z katastru nemovitostí z 5. 11. 2021 na č. l. 158).

9. Nicméně následně došlo k demolici původní stavby ve výlučném vlastnictví žalovaného a k postavení stavby nové na stejném místě (kde stála původní stavba), a to v následujícím smyslu.

10. Dne 17. 3. 1999 bylo vydáno stavební povolení ohledně původní stavby, které zahrnovalo demolici původní stavby (str. 2 dole), přičemž mělo jít o stavění svépomocí (a subdodávkami) (důkaz stavebním povolením Úřadu městské části [obec] – [část obce] z 17. 3. 1999 [číslo jednací]). Jako investor byli ve stavebním řízení uváděni oba účastníci jakožto manželé (důkaz: Průvodní zpráva z [číslo] od projektantky [jméno] [příjmení]).

11. Původní stavba byla rodinný dům, jednopokojový, s kuchyní, chodbou a WC a průjezdem do dvora, přičemž ve dvoře byly postaveny dvě garáže; domek byl přízemní se sedlovou střechou, hřeben rovnoběžný s ulicí, střecha nad garážemi byla plochá se spádem do dvora (pokud jde o střechu nad garážemi, srov. i důkaz fotografií původní garáže). Během stavění od 1999 došlo k demolici celé původní stavby, s výjimkou druhé garáže (tedy došlo k demolici celkové zastavěné plochy 84,60 m2 včetně průjezdu a první garáže ve smyslu garáže přilehlé k původní stavbě). Všechny tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu Průvodní zprávou z [číslo] od projektantky [jméno] [příjmení], přičemž název akce byl„ Demolice stáv. objektu [ulice a číslo], [obec]“, včetně Výkresu Situace širších vztahů a [obec] uličního a Půdorysu přízemí (k tomu viz též: důkaz dvěma fotografiemi domu předloženými žalobkyní na jednání 2. 3. 2021, které dokumentují stav domu před jeho demolicí a stav domu během stavění; důkaz 6 fotografiemi přiloženými žalobkyní k podání z 16. 3. 2021, které dokumentují stav domu po jeho demolici ve fázi stavění novostavby a zobrazují i terasu domu postavenou na střeše garáže, přičemž jedna fotografie vyobrazuje původní garáž, přičemž i z této fotografie je zřejmé, že se na garáži před demolicí domu nenacházela terasa; viz i důkaz plánem ze stavební dokumentace na č. l. 61).

12. Na místo původní stavby (po jejím zbourání) byl po její demolici postaven nový rodinný dům (tj. současná stavba, specifikovaná ve výroku II. rozsudku), jakožto řadový rodinný dům dvoupodlažní, který byl stavěn od dubna 1999 do 2002, jakožto novostavba, a zůstala jedna původní garáž; jako investoři byli ve stavebním řízení označování oba účastníci jako manželé (důkaz: Průvodní zpráva od projektantky [jméno] [příjmení] z [číslo], včetně Technické zprávy a Souhrnné zprávy a Výkresu Základy od této projektantky z [číslo]).

13. Účastníci se nastěhovali do nového domu v prosinci 2003 (nesporné mezi účastníky – protokol o jednání z 20. 4. 2021). Dne 7. 1. 2004 vydal stavební úřad kolaudační rozhodnutí, kterým povolil užívání nové stavby k bydlení, přičemž stavba obsahovala 2 nadzemní podlaží (důkaz kolaudačním rozhodnutím Úřadu městské části města Brna Brno – [anonymizováno] z 7. 1. 2004 č. j. [spisová značka] [číslo]). Jako vlastník nové stavby byl zapsán do katastru nemovitostí výlučně žalovaný (důkaz výpisem z katastru nemovitostí a Žádostí o zápis budovy do katastru nemovitostí – listu vlastnictví z 23. 7. 2009).

14. V době vyhlášení rozsudku byla stavba dispozičně řešena následovně. Za vstupem do dveří z uliční části je zádveří, dále je v 1. NP koupelna s WC a vanou, z předsíně a chodby je vstup d kuchyně, kuchyň je oddělena od obývacího pokoje nízkou zídkou a okenním prostorem, přičemž okno není osazeno. Z obývacího pokoje je vstup do dvorní části. Vstup do 2. NP je po schodišti, ve 2. NP je stavebně nedokončená místnost, dále je tam pracovna, vstup do dvou ložnic a dětského pokoje, přičemž z dětského pokoje a ložnice je vstup na terasu, která je umístěna nad stropem garáže, která je ve dvorním traktu. V úrovni 1. NP je objekt tzv. garáže, která je přístupná z dvorního traktu a navazuje na obvodové zdivo domu ze strany dvorního traktu Objekt„ garáže“ je žalovaným užíván jako sklad a dílna, a to z důvodu, že přístup do garáže z průjezdu a dvorního traktu je kvůli malému prostoru pro osobní vozidla nemožný. Všechny tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu znaleckým posudkem z 11. 11. 2021 [číslo] 2021 znalce [celé jméno znalce] v oboru ekonomika (odvětví ceny a odhady) (viz str. 8, 12 a přílohová část posudku zobrazující fotografie domu včetně„ garáže“, která však neslouží jako garáž, ale jen jako sklad a dílna (znalec stavbu viděl a pořídil fotografie 4. 11. 2021 – viz str. 2 posudku)).

15. Obvyklá cena vozidla v době vyhlášení rozsudku (tj. cena, za kterou by bylo reálně možné prodat vozidlo ke dni vyhlášení rozsudku, podle stavu vozidla v době vyhlášení rozsudku) činí 403 000 Kč (důkaz znaleckým posudkem z 11. 11. 2021 [číslo] 2021 znalce [celé jméno znalce] v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, se specializací oceňování motorových vozidel – č. l. 110 až 123).

16. Obvyklá cena stavby (včetně garáže s terasou) v době vyhlášení rozsudku (tj. cena, za kterou by bylo reálně možné prodat stavbu ke dni vyhlášení rozsudku, podle stavu stavby v době vyhlášení rozsudku) činí 6 920 800 Kč (důkaz znaleckým posudkem z 11. 11. 2021 [číslo] 2021 znalce [celé jméno znalce] v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady – č. l. 124 až 158) (obvyklá cena stavby bez garáže, na které je terasa, činí 6 211 000 Kč – citovaný znalecký posudek, str. 30, bod 5. 1.).

17. Soud zjišťoval obvyklou cenu vozidla i domu podle ceny i stavu v době vypracování znaleckého posudku, v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, uveřejněném pod [číslo] 2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že při vypořádání společného jmění manželů zaniklého po 1. 1. 2014 je nutné zásadně vycházet z obvyklé ceny věci a jejího stavu v době rozhodování soudu.

18. Žalobkyně se odstěhovala ze společného bydliště účastníků – tj. ze stavby – k 1. 7. 2019, přičemž vynaložila na bydlení – na nájemném (tj. bez plateb na služby spojené s užíváním bytu, včetně tedy bez záloh na služby) – od 1. 7. 2019 do konce března 2022 celkem částku ve výši 192 139 Kč. Konkrétně žalovaná zaplatila za bydlení následující částky.

19. Žalobkyně bydlela od 1. 7. 2019 do 30. 11. 2019 na adrese [ulice a číslo] v [obec], v bytě, jehož nájemce byl její zletilý syn a jemu hradila nájem a náklady na bydlení, přičemž synovi zaplatila za bydlení celkem za uvedené období částku 31 540 Kč, což bylo nesporné mezi účastníky (viz str. 2 protokolu o jednání z 8. 4. 2022 – č. l. 216 verte). Z toho činilo nájemné (tj. bez služeb) měsíčně 5 077 Kč, pročež žalobkyně uhradila na nájemném celkem částku 25 385 Kč (5 x 5 077 Kč) (důkazy: SIPO za 7/ 2019 až 10/ 2019, nájemní smlouva z 30. 8. 2018 a nesporné mezi účastníky).

20. V době od 1. 12. 2019 do 30. 9. 2020 žalobkyně bydlela na adrese [ulice a číslo] v [obec] jakožto nájemce a uhradila za nájemné spolu se službami celkem částku 100 000 Kč, přičemž z toho činilo nájemné (tj. bez plateb na služby) celkem 80 000 Kč (důkazy: smlouva o nájmu domu z 1. 12. 2019, výpis transakcí z účtu Běžný účet 2 [bankovní účet] a Vyúčtování energie, z něhož plyne, že zálohy na služby činily 2 000 Kč za měsíc z celkové platby 10 000 Kč).

21. Žalobkyně v období od 1. 10. 2020 bydlela - a dosud bydlí - na adrese [adresa]) celkem 86 754 Kč (12 x 4 769 Kč za dobu od října 2020 do září 2021 a 6 x 4 921 Kč za dobu od října 2021 do března 2022). Tyto skutečnosti soud zjistil z následujících důkazů: nájemní smlouva z 8. 9. 2020 a z 7. 9. 2021, evidenční listy pro výpočet nájemného – od 1. 10. 2021, od 1. 12. 2020, změna předpisu úhrad platná od 1. 7. 2021, platební doklady SIPO za říjen 2020 až březen 2022, Výpis transakcí z účtu Běžný účet 2 [bankovní účet]).

22. Shora zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně. Předmětem řízení je vypořádání společného jmění manželů.

23. Podle § 736 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“):„ Je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně.“. Podle § 740 o. z.:„ Nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.“. Podle § 741 o. z.:„ Nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá, b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné, c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich podíly jsou stejné.“. Podle § 742 o. z.:„ (1) Nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění. (2) Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.“.

24. Součástí SJM k vypořádání bylo vozidlo s obvyklou cenou 403 000 Kč a stavba rodinného domu nacházející se na pozemku žalovaného s obvyklou cenou 6 920 800 Kč (což obojí bylo zjištěno ze znaleckého posudku). Soud zahrnul do obvyklé ceny stavby i garáž s terasou, a to zejména z následujících důvodů.

25. Podle § 120 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jako „obč. zák.“):„ (1) Součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. (2) Stavba není součástí pozemku.“. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (shrnuté např. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1324/2021),„ součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou (například sluchátko bezdrátového telefonního přístroje). Nutnou podmínkou pro to, aby původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí považována za součást věci je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Pokud tedy určitá věc, která je spojena s jinou věcí, má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věci (může jít nanejvýš o věc složenou – universitas rerum cohaerentium – ve které každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, nebo třeba i dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008, a další).“. Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věci. Nabýt vlastnictví lze i v důsledku spojení dvou individuálně určených věcí – hlavní a vedlejší věci (vedlejší věc se stává součástí věci hlavní a vlastníkem je nadále vlastník hlavní věci), přičemž která věc je hlavní a která vedlejší, záleží na posouzení z hlediska společenských zvyklostí a je třeba přihlédnout k tomu, která věc si spojením uchovala původní funkci a která slouží jen naplnění funkce druhé věci (obdobně srov. např. J. Spáčil in Občanský zákoník, I., II., 2. vydání, 2009, str. 786 až 790; viz i komentář k § 135b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, od Ondřeje Davida).

26. Původně se na pozemku žalovaného nacházel rodinný dům, který byl spojen se dvěma garážemi na dvorku. Následně došlo k demolici rodinného domu včetně první garáže s tím, že zůstala jen druhá garáž. Došlo tak k zániku původní stavby jako věci v právním smyslu s výjimkou garáže. Následně došlo k postavení nového rodinného domu na místě původního domu (a na místě první (demolované) garáže) a nový rodinný dům byl spojen s původní (nezbouranou) garáží, a to nejen ve smyslu, že garáž navazuje na obvodové zdivo domu (rodinný dům a garáž odděluje jen zeď), ale dokonce na střeše garáže je umístěna terasa, na níž se vchází z pokoje domu, pročež došlo k funkčnímu propojení domu a garáže ve dvojím smyslu: a) užívání střešního povrchu garáže jako terasy domu a b) užívání vnitřního prostoru garáže uživatelem domu jako dílny a skladu.

27. Soud poukazuje i na potřeby racionálního uchopení staveb jako funkčního celku tak, aby nedocházelo až k absurdnímu štěpení vlastnických práv ke stavbám, jež nemohou být vzhledem ke svému stavebně technickému uspořádání a účelovému vymezení užívány jinak, než společně. Zde muselo být zřejmé oběma účastníkům již od počátku stavění nového domu, že původní nezbouraná garáž bude sloužit oběma účastníkům (jejich rodině) právě ve spojení s jimi nově stavěným rodinným domem. Vzhledem i obvyklému chodu věcí dospěl soud k závěru, že i původní (nezbouraná) garáž byla a je funkčně určena k užívání společně s nově postaveným rodinným domem jako věcí hlavní, a tedy garáž se stala součástí nově postaveného domu. Tomuto funkčnímu určení ostatně nasvědčuje i fakt, že nově postavený dům byl postaven tak, že na střeše garáže byla postavena terasa, na níž se vstupuje z domu (viz i znalecký posudek a jeho přílohová část, která vyobrazuje i fotografii domu a terasy umístěné na střeše garáže).

28. Spojením nově postaveného domu a původní garáže se původní garáž (věc vedlejší) stala součástí domu (jako věci hlavní), obojí tvoří jednu jedinou věc v právním smyslu - jednu jedinou stavbu, rodinného domu. Proto do SJM náleží stavba domu se všemi jejímu součástmi, tedy i s garáží. Původní garáž i nově postavený dům byla a jsou nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek (nezachovávají si samostatné funkce a vztahy). Garáž, která je spojena s domem, nemá vazby k dalším věcem, nýbrž slouží jen jako sklad a dílna uživatele domu.„ Garáž“ (resp. dílna a sklad) je provázána se stavbou domu natolik, že stavebně technicky, dispozičně a funkčně navazuje na (hlavní) stavbu domu.

29. Z judikatury soud poukazuje např. na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 6. 11. 2008 sp. zn. 10 Co 405/2007, podle něhož výsledek stavební činnosti, která se z materiálního hlediska dotýká již existující stavby, může založit i vznik nové stavby, která svým rozsahem a stavebně technickým uspořádáním – zpracováním„ překlenula“ původní právně relevantní dispoziční řešení původní stavby, takže nastal hmotněprávní důsledek předvídaný v § 135b odst. 1 obč. zák. Pokud jde o závěr, že garáž se stala součástí domu, lze z judikatury odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1249/2000:„ …byla vybudována v těsné návaznosti na původní dům čp. 10, s nímž byla i fyzicky propojena prostřednictvím dveří vedoucích na terasu, zřízenou na střeše přistavěného objektu, stejně jako společnými sítěmi vodovodními a elektrickými. Soud prvního stupně také poukázal na funkční propojení dané tím, že terasa je určená k provozu restaurace. Podle povahy tedy stavba garáže, kuchyně a WC slouží k rozšíření služeb původního restauračního a ubytovacího objektu v rekreační oblasti a jejím oddělením by došlo ke znehodnocení domu v tom smyslu, že by plnil svůj účel na nižší úrovni…“ (obdobně srov. i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 990/2002).

30. Žalovaný namítl, že dům není v SJM z důvodu, že stavbu nového domu financovali rodiče žalovaného. Této námitce žalovaného soud nevyhověl, a to z důvodu prezentovaných již na 2. jednání, kde soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 22 Cdo 1168/2019).

31. Stavba rodinného domu byla stavěna svépomocí, žalovaný se svým otcem stavěl a žalobkyně se starala o syna, a to v době fungujícího manželství, v době, kdy manželé spolu hospodařili, přičemž sledovaný účel stavby byl zajistit bydlení pro rodinu a mezi účastníky nebyla (ani před započetím stavby ani v průběhu stavění) dohoda, kdo bude vlastníkem postavené stavby. Žalobkyně v době stavění domu vařila pro žalovaného, tedy mu m. j. touto cestou zajišťovala prostor, aby se mohl věnovat i stavění. Na souzenou věc tak přiléhavě dopadá např. právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1168/2019, podle kterého jestliže stavba byla vybudována svépomocí oběma účastníky, výstavba probíhala při normálním průběhu manželství a společném hospodaření a soužití mimo jiné s úmyslem společného užívání k uspokojování potřeb manželů, pak je zřejmé, že nešlo o nabytí majetku pouze jedním z manželů, ale oběma manžely společně, protože oba manželé stavbu za trvání manželství vybudovali s úmyslem užívat ji společně. To platí tím spíše, jestliže z okolností nebylo zřejmé, že by se mělo jednat o stavbu ve výlučném vlastnictví jen jednoho z manželů (koneckonců srov. i např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1658/98 či 22 Cdo 410/2008).

32. Nadto i žalovaný uznal, že účastníci jako manželé měli společnou půjčku na stavbu a tedy že jeho rodiče nefinancovali stavbu v plném rozsahu; pokud stavba byla financována minimálně částečně z finančních prostředků účastníků jako manželů, pak by to bez dalšího značilo nabytí stavby do SJM (srov. např. R 42/1972, v němž byl přijat závěr, že jestliže manželé nabyli nemovitost, která může být předmětem osobního vlastnictví, za trvání manželství a na zaplacení použili třeba jen zčásti společných peněz, je nutno do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní SJM) zařadit celou nemovitost, nikoli snad jen její ideální část, odpovídající hodnotou částce použitých společných peněz; srov. i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2779/2008 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4514/2010).

33. Vozidlo soud přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, jelikož právě výlučně žalobkyně jej užívá (srov. i technický průkaz na její jméno) a odpovídá to ostatně přání obou účastníků.

34. Stavbu soud přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Jednak to odpovídá přání účastníků, jednak stavba leží na pozemku v jeho výlučném vlastnictví a výlučně žalovaný stavbu užívá.

35. Při výpočtu vypořádacího podílu soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, např. v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu z 27. 3. 2019 sp. zn. 22 Cdo 2020/2018 (publikovaném v Soudní judikatuře z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva, 6/ 2020, str. 374):„ V souladu s touto ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je výpočet vypořádacího podílu, použitelný v zásadě i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., následující:

1. Pro zohlednění vnosu je nutné nejprve určit výši celkového majetku (hodnot, věcí a aktiv – dále jen„ výchozí částka“) tvořícího součást společného jmění manželů a výši vnosu, resp. vnosů.

2. Způsob určení výše podílu každého z manželů a) Od výchozí částky celkové hodnoty majetku v SJM je nutné odečíst jednotlivé vnosy účastníků. b) Takto zjištěná hodnota je určující pro základní vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků; při rovnosti podílů je to polovina uvedené částky. Jde o výchozí částku sníženou o všechny relevantní vnosy – takto je určen podíl každého z účastníků na„ čistém“ majetku (tj. majetku po odečtení hodnoty vnosů, avšak prozatím bez zohlednění společných dluhů). c) K podílu každého z účastníků je nutno přičíst výši jím provedeného vnosu (včetně poloviny částky, kterou některý z účastníků plnil z výlučných prostředků po zániku SJM na společný dluh). Součet obou takto zjištěných částek musí dát ve svém souhrnu celkovou hodnotu aktiv společného jmění manželů (tj. výchozí částku). d) Jestliže byl v řízení však některému z účastníků přikázán k úhradě společný dluh, pak – protože i na úhradě dluhu se účastníci (ve vztahu k třetí osobě) podílejí podle dosavadní judikatury stejný dílem – je druhý účastník povinen nahradit protistraně částku odpovídající polovině tohoto dluhu (protože otázka vypořádání společného dluhu nebyla v dovolání zpochybněna, dovolací soud se jí nezabýval).

3. Vyčíslení konkrétního vypořádacího podílu 4. Konkrétní vypořádací podíl se vypočítá tak, že se základní podíl, který na každého účastníka připadá (bod 2b)), zvýšený o hodnotu jeho vnosu (bod 2c)) a snížený o polovinu společného dluhu, který je přikazován k zaplacení protistraně (bod 2d)), porovná s hodnotou majetku, který je účastníkovi přikazován; je-li mu přikazován majetek o vyšší hodnotě, je třeba mu uložit povinnost vyrovnat takto určenou výši podílů v penězích, má-li dostat majetek o hodnotě nižší, než jaká na něj připadá, musí mu druhý účastník rozdíl doplatit.“ 36. Bylo nutné určit výši celkového majetku tvořící součást SJM – v souzené věci jde o částku 7 323 800 Kč (403 000 + 6 920 800) (hledisko 1. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2020/2018).

37. Od výchozí částky celkové hodnoty majetku v SJM je nutné odečíst jednotlivé vnosy účastníků, resp. v souzené věci polovinu částky, kterou některý z účastníků plnil z výlučných prostředků po zániku SJM na společný dluh (hledisko 2. a) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2020/2018). Žalobkyně zaplatila po zániku SJM ze svých výlučných prostředků na společný úvěr částku 145 214 Kč, tedy polovina z této částky činí 72 607 Kč. Odečtem částky 72 607 Kč od částky 7 323 800 Kč soud získal částku 7 251 193 Kč.

38. Takto zjištěná hodnota je určující pro základní vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků; při rovnosti podílů je to polovina uvedené částky. Jde o výchozí částku sníženou o všechny relevantní vnosy – takto je určen podíl každého z účastníků na„ čistém“ majetku (tj. majetku po odečtení hodnoty vnosů). V souzené věci však soud shledal důvody pro mírnou disparitu podílů. Totiž výlučně žalovaný od 1. 7. 2019 až dodnes užívá celý společný dům účastníků, kvůli čemuž nemusel vynakládat peníze na nájem, zatímco žalobkyně bydlela jinde, kvůli čemuž musela vynakládat nájemné (hledisko 2. b) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2020/2018).

39. Žalovaný namítl, že žalobkyně se dobrovolně odstěhovala z domu a že by jí náklady na bydlení nevznikly, kdyby v domě setrvala. Nicméně z rozsudku o rozvodu manželství účastníků soud zjistil příčiny rozvratu manželství - vzájemné odcizení, nedorozumění a rozdílná očekávání manželů od manželství. Takto soudem zjištěné příčiny rozvratu učinil v řízení o rozvod manželství nespornými i žalovaný. Odpovídá běžnému ději, že v případě kvalifikovaného rozvratu – tím spíše, když příčinou rozvratu je vzájemné odcizení – se manželé rozstěhují. Tím spíše, když účastníci v době rozvodu (v 2019) měli nezletilou dceru, narozenou v roce 2003, nacházející se tehdy teprve v 1. ročníku střední školy (důkaz: rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 127 Nc 22/2019-46 na č. l. 62); stěží může být v zájmu nezletilé vyrůstat v atmosféře kvalifikovaně (tj. hluboce, trvale a nenapravitelně) rozvráceného vztahu rodičů, v atmosféře citového chladu (oboustranné citové odcizení rodičů). O to méně bylo možné spravedlivě vyčítat žalobkyni, že se z domu odstěhovala (s nezletilou dcerou). Navíc v situaci, kdy žalovaný dodnes vychází z názoru, že dům je v jeho výlučném vlastnictví, pročež zjevně nebyla i pro žalobkyni reálná varianta, že by se žalovaný dobrovolně odstěhoval ze (subjektivně z pohledu manžela)„ svého“ domu, který by přenechal žalobkyni, která podala návrh na rozvod a dala tím najevo nechtění svůj život s žalovaným nadále spojovat. K tomu se přidává, že dům není rozdělen tak, že by umožňoval důsledně oddělení žití každého z účastníků. Totiž dům obsahuje jen jednu koupelnu, WC, kuchyň a obývací pokoj (1. NP), které by tak nutně museli účastníci společně užívat, což však kvůli jejich kvalifikovanému rozvratu po nich bylo stěží možné rozumně a spravedlivě požadovat, a to i ostatně kvůli zájmu jejich nezletilé dcery. Pokud tedy žalovaný žalobkyni v tomto řízení odkazoval na to, že se nemusela odstěhovat a tím nemusela hradit náklady svého bydlení, pak ji odkazoval na variantu nereálnou i nepřiměřenou.

40. Pakliže kvalifikovaně rozvrácený vztah účastníků neumožnoval společné užívání domu, důsledkem čehož bylo vyloučení žalobkyně z užívání společného domu, musela žalobkyně vynakládat finanční prostředky na bydlení jiným způsobem; proto je spravedlivé, aby jí vyloučení z užívání bylo kompenzováno žalovaným v penězích, a to formou disparity v podílu. To ve smyslu, že se její vypořádací podíl zvýší – na úkor žalovaného – o částku, kterou od července 2019 do března 2022 – byla nucena vynaložit na nájemné, tj. o částku 192 139 Kč (z judikatury srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 6109/2017:„ 30. … Okolnost, že manželé po rozvodu manželství nesdílejí společné bydlení, je v praxi zcela běžná a do značné míry je právě důsledkem rozvodu manželství. Dovolací soud připouští, že v praxi mohou nastat i situace, kdy do právní moci rozhodnutí o vypořádání společného majetku má jeden z manželů zájem nemovitost užívat a z objektivních či subjektivních důvodů není takové užívání realizováno, důsledkem čehož může být mimo jiné nutnost vynakládat finanční prostředky na zajištění bydlení jiným způsobem; může jít např. o stav, kdy vztahy bývalých manželů objektivně neumožňují vzájemné soužití,… atd. Pak takové okolnosti mohou být podkladem pro případnou úvahu o disparitě podílů…“; srov. i např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3922/2015).

41. Nicméně soud nevyhověl žalobkyni v plném rozsahu. Žalobkyně požadovala nejen náhradu vynaloženého nájemného, ale i náhradu plateb vynaložených na služby spojené s užíváním bytu. Náhradu plateb vynaložených na služby spojené s užíváním bytu soud žalobkyni ani cestou disparity nepřiznal. To z důvodu, že náklady na služby spojené s užíváním nemovitosti by žalobkyně vynaložila i v situaci, kdy by bydlela ve společném domě účastníků.

42. Tudíž soud - při aplikaci drobné disparity za účelem náhrady vynaloženého nájmu ve výši 192 139 Kč - k jinak polovičnímu podílu žalobkyně 3 625 596,5 Kč (7 251 193: 2 = 3 625 596,5 Kč) (hledisko 2. b) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2020/2018) přičetl částku 192 139 Kč a získal částku 3 817 735,5 Kč na vypořádacím podílu žalobkyně. Zrcadlově obráceně soud od (jinak rovnodílného) podílu žalovaného ve výši 3 625 596,5 Kč odečetl žalobkyní vynaložené nájemné 192 139 Kč a získal podíl žalobce ve výši 3 433 457,5 Kč (hledisko 2. b) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2020/2018).

43. Následně (hledisko 2. c) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2020/2018) je k podílu každého z účastníků nutno přičíst výši jím provedeného vnosu, včetně poloviny částky, kterou některý z účastníků plnil z výlučných prostředků po zániku SJM na společný dluh. V souzené věci to znamená přičíst k podílu žalobkyně ve výši 3 817 735,5 Kč polovinu jí zaplaceného společného dluhu po zániku SJM, tedy částku 72 607 Kč a soud získal vypořádací podíl žalobkyně ve výši 3 890 342,5 Kč, přičemž podíl žalovaného činí částku 3 433 457,5 Kč.

44. Žalobkyně má právo v držení majetek ze SJM v hodnotě 403 000 Kč, tedy vozidlo. Od jejího vypořádacího podílu (který jí naleží) tak soud odečetl částku 403 000 Kč a zjistil, že jí je žalovaný povinen zaplatit rozdíl na vypořádacím podílu, tj. 3 487 342,5 Kč, resp. 3 487 343 Kč.

45. Žalovaný prokázal, že je v jeho reálných schopnostech uhradit žalobkyni vypořádací podíl (prokázal, že získá od banky hypoteční úvěr ve výši 2 500 000 Kč a že získal půjčku ve výši 550 000 Kč – viz podání žalobce z 25. 2. 2022 na č. l. 185 a důkaz Nabídkou hypotečního úvěru od [anonymizována dvě slova] na 2 500 000 Kč z 9. 2. 2022 na č. l. 186 až 188; podání žalobce z 4. 3. 2022 na č. l. 192 a důkaz výpisem z transakcí za dobu od 25. 2. 2022 až 2. 3. 2022 na č. l. 192a).

46. Žalovaný má v držení majetek se SJM v hodnotě 6 920 800 Kč, i když má právo na vypořádací podíl 3 433 457,5 Kč. Proto žalovaný drží majetek ze SJM v hodnotě o 3 487 342,5 Kč více než mu po právu náleží, a proto tuto částku – 3 487 343 Kč - je povinen zaplatit žalobkyni.

47. Pokud žalovaný namítl (na jednání 8. 4. 2022), že od 1. 7. 2019 neměl možnost užívat společné vozidlo, a proto jezdil do zaměstnání městskou hromadnou dopravou a takto vynaložil celkem částku 34 000 Kč za jízdenky, pak k tomuto tvrzení soud nepřihlédl jako k právně významnému. To nejen z důvodu, že toto tvrzení ani v obecnější rovině nebylo uplatněno do koncentrace řízení (to na rozdíl od tvrzení žalobkyně, že musela vynakládat částky na bydlení a že by k tomu mělo být přihlédnuto). [ulice] je, že v hypotetické situaci, že by žalovaný měl společné vozidlo, takto neznamená, že by nevynaložil žádnou částku na jízdné do zaměstnání. Ba spíše naopak lze předpokládat, že by od 1. 7. 2019 dodnes utratil více peněz za benzín než za jízdné na MHD. To platí tím spíše, když by musel platit servisní prohlídky či povinné ručení. Nelze tak klást rovnítko mezi požadavkem žalobkyně na zohlednění částky jí vynaložené na nájemné a mezi jízdným žalovaného na MHD. Totiž pokud by žalobkyně bydlela ve společném domě, pak by na nájemném nic hradit nemusela, zatímco pokud by žalovaný společné vozidlo užíval, stejně by musel platit částky na jízdu vozidlem, a to patrně částky ještě vyšší než toliko za cestu MHD.

48. Žalovaný namítl proti tvrzením žalobkyně o jí hrazeném nájmu a důkazům prokazujícím jí uhrazené nájemné, že je žalobkyně uvedla (a důkazy označila) až po koncentraci řízení. [jméno] však soud dává v zásadě za pravdu žalobkyni (viz str. 2 protokolu o jednání z 8. 4. 2022), že před koncentrací řízení ještě nemohla být kvalifikovaně zhodnocena předběžná otázka vlastnictví domu (právě za účelem posouzení otázky, zda dům spadá či nespadá do SJM, soud na prvním jednání vyzval a poučil žalovaného ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a až v návaznosti na zodpovězení této výzvy žalovaným a provedené dokazování po prvním jednání bylo v řízení možné vycházet z toho, že dům náleží do SJM, o kterémžto pracovním názoru soud účastníky poučil na 2. jednání – viz str. 2 dole protokolu o jednání z 20. 4. 2021). Tudíž byly aplikovatelné výjimky z koncentrace řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. – jednak žalobkyně bez své viny nemohla do prvního do uplynutí koncentrační lhůty (do 17. 3. 2021) uvést všechny rozhodné skutečnosti a označit k nim důkazy, jednak šlo o skutečnosti a důkazy, které žalobkyně uvedla poté, co byla vyzvána k doplnění podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. jejích neúplných tvrzení o nutnosti vynaložit blíže neurčené částky na nájem (viz výzva soudu podle § 118a o. s. ř. v přípise z 1. 4. 2022 na č. l. 208). Koneckonců, z logiky věci (tj.„ bez své viny“) žalobkyně nemohla tvrdit a prokazovat do 17. 3. 2021, v jaké výši uhradila nájemné po této době (od 18. 3. 2021 do vyhlášení rozsudku, tj. do dubna 2022), když šlo teprve o stav budoucí.

49. Z ostatních důkazů (kopie deníku o investicích do nemovitosti, čestné prohlášení matky žalovaného) soud nezjistil žádné právně významné skutečnosti a soud nevyhověl pro nadbytečnost důkazním návrhům žalovaného (na výslech matky žalovaného, na připojení spisového materiálu [právnická osoba] [právnická osoba] v likvidaci (zejména smlouvou o převodu obchodního podílu otce žalovaného na jiný subjekt)) a důkazním návrhům žalobkyně (výslech matky žalovaného, výslech sestry žalovaného, znalecký posudek z oboru písmoznalectví, evidence dopravního inspektorátu - registrace vozidla na otce žalovaného, znalecký posudek ke kupním cenám vozidla otce žalovaného v době jeho koupě a registrace otcem žalovaného, svědecká výpověď otce žalobkyně). Tyto návrhy účastníků směřovaly k osvětlení otázky, do jaké míry se finančně podíleli rodiče žalovaného na pořízení stavby po její demolici, popř. zda i rodiče žalobkyně zajistili část stavebního materiálu. Nicméně zjištění těchto skutečností by na shora uvedených závěrech soudu nic změnit nemohlo, neboť soud shora vysvětlil, jaké jiné skutečnosti byly právně významné pro závěr, že stavba spadá do SJM (bez ohledu na to, zda a kolik na stavbu v penězích či ve stavebním materiálu přispěli rodiče účastníků).

50. K náhradě nákladů řízení soud uvádí následující. V souzené věci nejsou dány důvody pro výjimku z pravidla, že každý nese své náklady. Rovněž řízení o vypořádání SJM je ovládáno zásadou úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.), a to i podle nálezové judikatury Ústavního soudu. Tento právní názor vyslovený hlavně v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11 dosud nebyl právně relevantně (konformně) překonán (k tomu srov. vysvětlení např. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 582/21 (bod 22. až 24.); usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/21 (bod 8.) či sp. zn. III. ÚS 561/20 (bod 10. a 11)). Rovněž judikatura Nejvyššího soudu se přihlásila k závěru, že rozhodnutí o náhradě nákladů v řízení o vypořádání SJM je ovládáno zásadou úspěchu ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3345/2013). Judikatura zdůraznila, že rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností nemá blížit sporu ve věci samé. Stanovení procesního úspěchu tak závisí na úvaze soudu, která zohlední všechny okolnosti případu. Procesní úspěch ve věci je třeba posuzovat podle více hledisek: je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení, je nutné přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výše vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky o vyšší hodnotě) náleží do SJM a které nikoliv (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 287/2017). Dalším hlediskem posuzování úspěchu je i hledisko rovnosti podílů, zejména za situace, kdy je spor u uplatnění tzv. disparity podílů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4602/2015). Posouzení, nakolik vzhledem k jednotlivým návrhům na vypořádání konkrétních položek měl účastník úspěch ve sporu o vypořádání SJM, záleží na úvaze soudu a nelze postupovat s „ matematickou přesností“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3331/2014). Je nutné zvážit míru úspěchu žalobce i žalované, co kdo požadoval a dostal.

51. Žalobkyni soud dal za pravdu v tom, že součástí SJM bylo nejen auto, ale i dům (spotřebitelský úvěr [číslo] v mezidobí zanikl splněním, a proto jej nebylo možné vypořádat (na což přiléhavě poukázala žalobkyně v podání z 31. 3. 2022 na č. l. 199; k tomu srov. i přípis soudu na č. l. 194, a dále důkazy č. l. 197, 200 a 201). Žalobkyně tak měla v podstatném úspěch, a to v kontrastu s žalovaným, který až do vyhlášení rozsudku setrval na svém nesprávném právním stanovisku, že dům do SJM nepatří. Rovněž měla žalobkyně úspěch ve svém stanovisku, že je zde důvod pro drobnější disparitu podílů kvůli jí uhrazenému nájemnému a že by měl být reflektován vnos v podobě jí uhrazených splátek na společný spotřebitelský úvěr. Oproti tomu žalovaný byl v řízení výrazně neúspěšný, když dokonce navrhoval ve vyjádření v žalobě, aby to byla žalobkyně, které by mělo být uloženo zaplatit žalovanému vypořádací podíl. Na stranu druhou žalobkyně neměla v řízení plný úspěch – soud nevyhověl její představě, že by měly být kompenzovány žalovaným i její platby na služby spojené s užíváním bytu po jejím odstěhování ze společného domu. Nelze ani usuzovat, že by žalovaný byl v řízení zcela neúspěšný - žalovaný zastával správné stanovisko, že do SJM náleží vozidlo, toto navrhl vypořádat a navrhl jej vypořádat přikázáním do výlučného vlastnictví žalobkyně, čemuž bylo vyhověno. Proto je adekvátní podle § 142 odst. 2 o. s. ř., aby byla uložena povinnost žalovanému nahradit žalobkyni její náklady řízení v rozsahu 80 %.

52. Účelně vynaložené náklady žalobkyně spočívají v následujících položkách. Jde o náklady jejího právního zastoupení za následující úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jako „a. t.“): 1) převzetí a příprava zastoupení, 2) žaloba, 3) vyjádření z 22. 7. 2020, 4) účast na jednání soudu dne 2. 3. 2021, 5) doplnění tvrzení a označení důkazů z 16. 3. 2021, 6) účast na jednání soudu 20. 4. 2021, 7) sdělení k výzvě soudu z 31. 3. 2022, 8) účast na jednání 8. 4. 2022. Sazbu odměny soud určil z poloviny hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a dluhů, které strany učinily (po právu) předmětem vypořádání (viz § 8 odst. 6 a. t.) - tj. z poloviny z částky 7 323 800 Kč, tedy z 3 661 900 Kč. Sazba odměny za jeden úkon právní služby tak činí - podle § 7 bod 6. a. t., § 8 odst. 6 a. t. – částku 22 980 Kč za úkon právní služby podle § 11 odst. 1 a. t. Žalobkyně má právo také na paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. po 300 Kč za úkon (8 x 300 Kč, tj. 2 400 Kč) a na náhradu DPH (21 %) ve výši 38 606,40 Kč, jelikož zástupce žalobkyně je plátce DPH (viz § 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem tak činí náklady právního zastoupení žalobkyně částku 225 530,40 Kč a k tomu je třeba připočíst žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 7 000 Kč a zálohu na znalečné ve výši 5 000 Kč (č. l. 81). Celkem tak žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 237 530,4 Kč. Žalobkyně však má právo jen na 80 % z 237 530,40 Kč, což činí částku 190 024,32 Kč. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 190 024,32 Kč, k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) (výrok IV. rozsudku).

53. Lhůtu k plnění soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. určil na tři měsíce od právní moci rozsudku, když žalovaný žádal v závěrečném návrhu o stanovení lhůty k plněné v délce tří (či 6) měsíců a žalobkyně souhlasila s lhůtou k plnění v délce 3 měsíců a nebylo důvodu k tomuto dobrodiní ze strany žalobkyně vůči žalovanému (ve smyslu, že žalobkyně akceptovala zásadnější prodloužení lhůty k plnění z 3 dnů na 3 měsíce) nepřihlédnout při určení lhůty k plnění.

54. Žalobkyně požadovala přiznat náklady právního zastoupení i za další tří úkony – za účast zástupce na nařízené mediaci, za sdělení k výzvě soudu z 24. 1. 2022 a za předložení dokladů z 5. 4. 2022. Soud žalobkyni za tyto úkony žádnou náhradu nepřiznal. Ústavní soud uvedl, že v případě zahájení mediace se řízení před soudem přerušuje a na řízení o mediaci se ani subsidiárně nevztahuje občanský soudní řád; nárok na odměnu za zastoupení advokátem v souvislosti s jeho účastí na setkání u zapsaného mediátora není nákladem placeným v bezprostřední souvislosti s řízením před soudem prvního stupně (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn.

IV. ÚS 3658/17 či usnesení Ústavního soudu z

11. února 2020 sp. zn. II. ÚS 150/20). Sdělení soudu k výzvě soudu z 24. 1. 2022 ohledně toho, zda žalobkyně navrhuje přerušení řízení podle § 110 o. s. ř., nelze připodobnit k žádnému úkonu právní služby vyjmenovanému v § 11 odst. 1 a 2 a. t., a proto nelze užít analogii dle § 11 odst. 3 a. t. a nelze náhradu přiznat. Pokud jde o předložení dokladů z 5. 4. 2022, jednak předložení důkazů není úkonem právním služby připodobnitelným k úkonům vyjmenovaným v § 11 odst. 1 a 2 a. t., jednak žalobkyně uvedené v podání z 5. 4. 2022 mohla a měla uvést již v honorovaném předchozím podání z 31. 3. 2022 (hledisko účelnosti, explicite v § 142 odst. 1 o. s. ř.).

55. Výrok V. a VI. rozsudku je opřen o § 148 odst. 1 o. s. ř.:„ Stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.“. Výše bylo vysvětleno, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 80 % jejích nákladů řízení, a proto soud rozhodl (podle kritéria výsledku řízení), že žalovaný je povinen zaplatit i státu 80 % nákladů řízení vzniklých na straně státu. Státu vznikly náklady v podobě znalečného vyplaceného z rozpočtových prostředků soudu ve výši 1 897 Kč (viz č. l. 177), a proto soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně 1 518 Kč, ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř., tj. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (80 % z 1 897 Kč je 1 518 Kč) a ve zbytku (379 Kč) soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně náklady řízení ve výši 379 Kč (20 % z 1 897 Kč).

Poučení