47 C 82/2021-344

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 6 slov] [adresa] pro zaplacení 185 167 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 185 167 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou z 12. 4. 2021 domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 185 167 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen„ krajský soud“) pod sp. zn.: [spisová značka] (dále„ posuzované řízení“) s tím, že celková doba trvání řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem 9 let a 5 měsíců je věci nepřiměřená. Žalobce nárok u žalované uplatnil dne 27. 1. 2021. Akcentoval, že krajský soud odeslal spis odvolacímu soudu až téměř po roce od podaného odvolání, odvolací soud rozhodl ve věci po dalším více než roce a rozhodnutí odvolacího soudu obdržel žalobce až po dalších 8 měsících. Dále poukázal, že dovolací soud rozhodl o dovolání žalobce po více než 3 letech. Uvedl, že i přes větší počet obžalovaných, nemohla složitost věci zapříčinit citované průtahy v řízení. Konstatoval, že na délce řízení se svým obstrukčním jednáním nepodílel, jde-li o postup orgánů veřejné moci během řízení, opětovně namítal nečinnost soudu a konečně pokud jde o význam řízení, připomněl, že průtahy v napadeném řízení způsobily dlouhodobou nejistotu nejen žalobci, ale i dalším osobám na něj navázaným. Se zřetelem na výše uvedené, žádal přiznat relutární zadostiučinění za dobu od 17. 3. 2011, kdy bylo řízení zahájeno u krajského soudu do doručení rozhodnutí dovolacího soudu dne 17. 8. 2020 s tím, že pro své chování požadoval navýšit výši odškodnění o 10 % z 20 000 Kč na 22 000 Kč za rok řízení při zohlednění poloviční částky za prvé dva roky řízení, tj. celkem se domáhal relutárního zadostiučinění ve výši 185 167 Kč.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 11. 5. 2021 uvedla, že u ní žalobce dne 27. 1. 2021 uplatnil svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 183 333 Kč, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. [spisová značka]. Po projednání nároku žalobce dne 4. 5. 2021, žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk a žalobci poskytla zadostiučinění formou konstatování nesprávného úředního postupu. Nárok na peněžitou náhradu nemajetkové újmy odmítla, neboť v případě žalobce se jedná o osobu pravomocně odsouzenou s tím, že napadené řízení nemohlo v osobnostní sféře žalobce vyvolat citelnou újmu. Dále uvedla, že žalobce, jakožto osoba, jež spáchala trestný čin si započetí a vedení trestního stíhání přivodila svým jednáním sama. V souvislosti s tím odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 9. 5. 20125 sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, 30 Cdo 2595/2010 či 30 Cdo 3514/2017). Závěrem uvedla, že má za to, že poskytnuté zadostiučinění odpovídá všem okolnostem případu, proto navrhla žalobu v celém rozsahu zamítnout.

3. Žalobce v replice z 24. 5. 2021 namítal, že ve smyslu nálezu Ústavního soudu z 24. 11. 2016 sp. zn. II ÚS 1686/16 nelze i přes pravomocné odsouzení žalobce peněžní odškodnění vyloučit.

4. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

5. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 27. 1. 2021 (zjištěno z žádosti o náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem z 27. 1. 2021; stanoviska žalované ze 4. 5. 2021).

6. Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. [spisová značka] (17 T 15/2011) soud zjistil a vzal za prokázaný následující průběh posuzovaného řízení. Dne 17. 3. 2011 byla Krajskému soudu v Českých Budějovicích doručena obžaloba, zde jí byla přidělena spisová značka [spisová značka]. Jako obžalovaný [číslo] je zde uveden žalobce, obžaloba čítala 116 stran. Usnesením z 15. 3. 2011 byly zamítnuty stížnosti některých z obviněných proti rozhodnutí o tom, že JUDr. [jméno] [příjmení] (státní zástupce) není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Podáním z 5. 4. 2011 navrhlo 11 obžalovaných předběžné projednání obžaloby. Dne 27. 4. 2011 jeden z obžalovaných navrhoval přikázat věc Městskému soudu v Praze. Věc tedy byla předložena k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze, rozhodováno usnesením z 27. 4. 2011 na neveřejném zasedání. Dne 3. 5. 2011 navrhl další z obžalovaných odnětí a přikázání věci a předběžné projednání obžaloby. Dne 24. 5. 2011 došel soudu souhlas, aby věc byla předložena Městskému soudu v Praze. Usnesením ze dne 18. 8. 2011 při neveřejném zasedání rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Krajský soud v Českých Budějovicích. Následně byly soudem vyžádávány různé písemné materiály a na základě referátu soudu z 29. 2. 2012 bylo nařízeno hlavní líčení na 10. - 27. 9. 2012, 22. 10. - 9. 11. 2012, 26. 11. - 14. 12. 2012, 7. - 25. 1. 2013 a 18. 2. – 8. 3. 2013. Dne 10. 6. 2011 došel návrh na vyloučení věci, spis předložen k rozhodnutí dne 7. 7. 2011 na základě předkládací zprávy z 1. 7. 2011. Dne 1. 7. 2011 bylo rozhodováno o znalečném. Spis vrácen krajskému soudu dne 31. 8. 2011. Usnesením z 13. 9. 2011 zastaveno trestní stíhání dvou obviněných. Dne 11. 6. 2012 navrhl obviněný [příjmení] vyloučení jeho k věci k samostatnému projednání. Dne 21. 6. 2012 navrhl další obviněný vyloučení své věci k samostatnému řízení a delegaci ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočce Olomouci. Dne 1. 8. 2012 rozhodnuto o vyloučení věci, dne 10. 9. 2012 přišla stížnost proti tomuto usnesení. Usnesením Ústavního soudu ze 7. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 1181/12, byla odmítnuta ústavní stížnost obviněného [příjmení]. Dne 30. 8. 2012 došel soudu návrh na doplnění dokazování. Dne 6. 9. 2012 navrhl další z obžalovaných odnětí a přikázání věci a předběžné projednání obžaloby. Dne 7. 9. 2012 se se svým nárokem na náhradu škody připojil k trestnímu řízení poškozený. Dne 10. 9. 2012 došel další návrh na odnětí a přikázání věci jednoho z obžalovaných, konalo se hlavní líčení, kdy se vyjadřovali obžalovaní s tím, že v hlavním líčení bude pokračováno v termínu 11. 9. 2012 - 27. 9. 2012. Dále se konalo hlavní líčení dne 11. 9. 2012. Dne 11. 9. 2012 obžalovanému [příjmení] a [příjmení] zasílány výzvy k doložení majetkových poměrů. Z věci sp. zn. [spisová značka] byl vyloučen pod spisovou značku [spisová značka] bod 3 obžaloby a zároveň k samostatnému projednání byl vyloučen bod 5 obžaloby s tím, že toto bude vedeno pod spisovou značkou [spisová značka]. Dne 9. 9. 2012 navrhl [anonymizováno] [jméno] [příjmení] zahájení řízení o dohodě o vině a trestu. Dne 12. 9. 2012 došlo vyjádření st. zástupce. Usnesením z 21. 9. 2012 rozhodnuto, že obžalovaný [příjmení] nemá nárok na bezplatnou obhajobu, stejně bylo rozhodnuto dne 26. 9. 2012 ve věci obžalovaného [příjmení]. Dne 4. 10. 2012 byl usnesením ustanoven obžal. obhájce. Následně požádal jeden z obžalovaných, aby se hlavní líčení ohledně skutků uvedených v obžalobě pod bodem 6 a 10 konalo až po 1. 1. 2013. Věc uvedená pod bodem 9 obžaloby byla vyloučena usnesením krajského soudu z 5. 11. 2012 pod spisovou značku [spisová značka]. Zároveň při posledním hlavním líčení bylo vyhlášeno usnesení, jímž byli někteří z obhájců předáni k postihu Kárné komisi České advokátní komory. Proti tomuto rozhodnutí postupně podávali tito obhájci stížnosti. Napadené usnesení pak bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze 4. 12. 2012 zrušeno, když spis byl předložen odvolacímu soudu dne 29. 11. 2012 na základě předkládací zprávy z 27. 11. 2012. Při hlavním líčení dne 5. 11. 2012 vypovídala obviněná [příjmení] a byly čteny listiny, načež bylo hlavní líčení přerušeno do 6. 11. 2012, kdy vypovídal obviněný [příjmení] a obviněný [příjmení] a byly čteny listiny. Hlavní líčení bylo odročeno na 7. 11. 2012, kdy byly čteny listiny, byly předloženy věcné důkazy a byly přehrány odposlechy. Hlavní líčení bylo následně přerušeno do 8. 11. 2012, kdy bylo pokračováno v přehrávání jednotlivých odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu stejně jako dne 9. 11. 2012, následně byly přehrávány záznamy ze sledování. Hlavní líčení bylo přerušeno do 26. 11. 2012, kdy bylo pokračováno v přehrávání záznamů ze sledování a v přehrávání odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Hlavní líčení bylo za účelem výslechu svědků a znalců odročeno na 15. – 16. 4. 2013, jeden z předvolaných svědků se omluvil. Při hlavním líčení dne 15. 4. 2013 byli vyslechnuti čtyři svědci a hlavní líčení bylo přerušeno do 16. 4. 2013, kdy byli vyslechnuti dva znalci, načež bylo hlavní líčení odročeno na 4. 9. 2013. Při tomto hlavním líčení byl vyslechnut svědek a hlavní líčení bylo odročeno na neurčito za účelem dokončení dokazování v ostatních vyloučených bodech. Usnesením z 29. 11. 2012 byla z trestní věci sp. zn. [spisová značka] vyloučena pod spisovou značku [spisová značka] věc týkající se bodu 8 obžaloby. Při tomto hlavním líčení dále vypovídali obvinění [příjmení], Ing. [příjmení] a [anonymizováno] [příjmení] a byly čteny listiny. Hlavní líčení bylo přerušeno do 30. 11. 2012, kdy byly čteny listiny a byly předloženy věci zajištěné při prohlídkách. Dále byly přehrány odposlechy a záznamy z telekomunikačního provozu, načež bylo hlavní líčení přerušeno do 3. 12. 2012, kdy bylo pokračováno v přehrávání odposlechů a záznamů z telekomunikačního provozu a byly přehrávány zvukové záznamy ze sledování kanceláře stejně jako dne 4. 12. 2012 Hlavní líčení bylo za účelem výslechu svědků odročeno na 17. – 19. 4. 2013, jeden svědek se omluvil. Při hlavním líčení dne 17. 4. 2013 byl vyslechnut znalec a tři svědci, načež bylo hlavní líčení přerušeno do 18. 4. 2013, kdy bylo vyslechnuto pět svědků a hlavní líčení bylo přerušeno do 19. 4. 2013. Při tomto hlavním líčení byli vyslechnuti znalci a hlavní líčení bylo za účelem výslechu svědka a provedení listinných důkazů odročeno na 4. a 5. 9. 2013. Usneseními ze dne 23. 5. 2013 a 29. 5. 2013 bylo rozhodnuto o znalečném. Z důvodu omluvy předvolaného svědka se hlavní líčení dne 4. 9. 2013 nekonalo. Při hlavním líčení dne 5. 9. 2013 byl vyslechnut svědek a vypovídal obviněný [příjmení] a rovněž byly čteny listiny. Hlavní líčení bylo za účelem dokazování dalších dílčích skutků odročeno na neurčito. Usnesením z 10. 12. 2012 pak byla vyloučena pod spisovou značku [spisová značka] věc týkající se bodu 1 obžaloby. Dne 3. 1. 2013 vznesl jeden z obžalovaných námitku podjatosti všech členů senátu. Dne 7. 1. 2013 se konalo hlavní líčení, kdy bylo rozhodnuto, že senát v daném složení není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Pod spisovou značku [spisová značka] byl vyloučen skutek týkající se bodu 6 obžaloby. Při hlavním líčení dne 7. 1. 2013 byli vyslechnuti obvinění [příjmení] [příjmení], Ing. [příjmení], Ing. [příjmení], [příjmení], Ing. [příjmení], [anonymizováno] [příjmení], [příjmení] a [anonymizováno] [jméno], dále byly stranám předloženy k nahlédnutí listiny a hlavní líčení bylo přerušeno do 8. 1. 2013, kdy byl vyslechnut obviněný [příjmení], byly čteny protokoly o sledování osob a další listiny. Zároveň při tomto hlavním líčení vznesli obvinění [příjmení] [příjmení] a Ing. [příjmení] námitky proti použitelnosti některých důkazů a navrhli vyřazení těchto důkazů z trestního spisu. Hlavní líčení bylo přerušeno do 9. 1. 2013, kdy byly čteny listiny a hlavní líčení bylo přerušeno do 10. 1. 2013. Při tomto hlavním líčení byly prohlíženy věci a byly čteny listiny. Hlavní líčení bylo přerušeno do 14. 1. 2013, kdy byly čteny listiny a byly přehrávány odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, načež bylo hlavní líčení přerušeno do 15. 1. 2013. Při tomto hlavním líčení bylo pokračováno v přehrávání zvukových záznamů stejně jako dne 16. 1. 2013. Následně bylo hlavní líčení odročeno na 16. – 21. 5. 2013 za účelem slyšení svědků a znalců. Dne 1. 2. 2013 sdělil obžalovaný [příjmení], že nesouhlasí se čtením úředních záznamů a trvá na osobním slyšení znalců. Podáním ze dne 19. 2. 2013 se obviněný [příjmení] [příjmení] připojil ke všem procesním námitkám vzneseným ze strany obhájců ostatních obžalovaných. Přípisem ze 4. 3. 2013 byl vyžádáván záznam telekomunikačního provozu. Dne 28. 3. 2013 bylo soudu doručeno zproštění mlčenlivosti. Někteří z předvolaných svědků se omluvili. Při hlavním líčení dne 16. 5. 2013 bylo vyslechnuto pět svědků stejně jako dne 17. 5. 2013, načež bylo hlavní líčení přerušeno do 20. 5. 2013, kdy byli vyslechnuti znalci [příjmení] [příjmení] a [anonymizováno] [příjmení], načež bylo hlavní líčení odročeno na 10. 9. 2013 za účelem výslechu svědkyně [příjmení] a svědka [příjmení], který se však z důvodu nemoci omluvil. Při hlavním líčení dne 10. 9. 2013 byla vyslechnuta svědkyně [příjmení] (roz. [příjmení]), byly předloženy znalecké posudky a vypovídal obviněný [příjmení] [příjmení], načež bylo hlavní líčení odročeno na 9. 10. 2013, z něhož se opět omluvil s ohledem na svůj zdravotní stav svědek [příjmení]. Téhož dne sdělil státní zástupce soudu, že na jeho výslechu netrvá. Usnesením ze 17. 1. 2013 byla vyloučena věc týkající se bodu 4 obžaloby pod spisovou značku [spisová značka]. Proti rozhodnutí o tom, že senát není vyloučen, byla jedním z obžalovaných podána stížnost, a to dne 18. 1. 2013. Při hlavním líčení dne 17. 1. 2013 byly čteny listiny a hlavní líčení bylo přerušeno do 18. 1. 2013, kdy byly mimo jiné přehrány odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Hlavní líčení bylo přerušeno do 21. 1. 2013, kdy bylo pokračováno v přehrávání odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Hlavní líčení bylo přerušeno do 23. 1. 2013 Hlavní líčení bylo odročeno na 27. – 29. 5. 2013 za účelem výslechu osob navrhovaných v obžalobě, slyšení svědků a znalců. Jeden předvolaný svědek se z hlavního líčení omluvil. Při hlavním líčení dne 27. 5. 2013 byli vyslechnuti tři svědci a hlavní líčení bylo přerušeno do 28. 5. 2013, kdy byl vyslechnut svědek a dva znalci, načež bylo hlavní líčení přerušeno do 29. 5. 2013. Při tomto hlavním líčení byl vyslechnut svědek a hlavní líčení bylo odročeno na neurčito za účelem dokončení dokazování v ostatních skutcích, aby ke každému obžalovanému byla přednášena pouze jedna závěrečná řeč. Usnesením z 2. 7. 2013 bylo rozhodnuto o znalečném za účast znalkyně u jednání soudu dne 28. 5. 2013. Usnesením z 18. 2. 2013 bylo rozhodnuto, že se vylučuje pod spisovou značku [anonymizováno] [spisová značka] věc týkající se bodu 10 obžaloby, pod spisovou značku [spisová značka] věc týkající se bodu 2 obžaloby a pod spisovou značku [spisová značka] věc týkající se bodu 7 obžaloby. Stížnost proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že senát není vyloučen, byla zamítnuta, a to usnesením ze dne 29. 3. 2013. Dne 20. 5. 2013 došlo podání jednoho z obviněných, od června 2013 opakovaně vyžádávány lékařské zprávy stran zdravotního stavu obviněného [příjmení] a [příjmení] od ošetřujících lékařů či [nemocnice]. Usnesením z 1. 7. 2014 rozhodnuto o přerušení tr. stíhání obviněného [příjmení]. Usnesením ze 4. 11. 2013 bylo rozhodnuto, že se původně vyloučené věci sp. zn. 17 T 46/2012, 17 T 47/2012, 17 T 54/2012, 17 T 61/2012, 17 T 1/2013, [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka] spojují ke společnému projednání a rozhodnutí do trestní věci [spisová značka] s tím, že z tohoto byly vyloučeny pod spisovou značku [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] věci týkající se vždy konkrétně uvedených obžalovaných, přičemž u sp. zn. [spisová značka] je uveden žalobce. Referátem soudu ze 4. 11. 2013 bylo nařízeno hlavní líčení na 20. – 22. 1. 2014 (závěrečné řeči). Při hlavním líčení byly přednášeny závěrečné řeči a toto hlavní líčení bylo přerušeno do 19. 3. 2014. Ke dni 18. 3. 2014 byly provedeny opisy z evidence rejstříku trestů obžalovaných. Při hlavním líčení dne 19. 3. 2014 byl vyhlášen rozsudek, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání trojnásobné pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k v jednočinném souběhu spáchaným trestným činům a) zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona, b) pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, c) porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 trestního zákona. Žalobce byl za uvedené činy odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let s dohledem, dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena nebo zástupce obch. spol. a družstva v trvání čtyř let, a dále k peněžitému trestu ve výměře 50 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Obhájce žalobce zároveň do protokolu podal odvolání proti vyhlášenému rozsudku, stejně jako obhájci dalších čtyř obviněných, obhájci ostatních pěti obviněných si ponechali lhůtu. Lhůta k vypravení rozhodnutí byla prodloužena do 12. 5. 2014, neboť rozsudky byly vyhlášeny v trestních věcech 50 obžalovaných vedených pod 5 spisovými značkami. Následně byla tato lhůta prodloužena do 19. 5. 2014 s ohledem na přítomnost pracovnice kanceláře pověřené vypravením rozhodnutí u jiného hlavního líčení. Rozsudek byl rozeslán na základě referátu soudu z 9. 5. 2014. Dne 20. 5. 2014 doručeno odvolání obžalovaného [jméno] – blanketní. Téhož dne došlo blanketní odvolání obžalované [příjmení] a taktéž blanketní odvolání obžalovaného [jméno]. Dne 21. 5. 2014 došlo odvolání obžalovaného [příjmení]. Dne 22. 5. 2014 došlo odvolání žalobce a [příjmení]. Dne 23. 5. 2014 došlo odvolání obžalovaného [příjmení]. Dne 22. 5. 2014 došlo odvolání obžalovaného [příjmení]. Kopie odvolání byla zaslána Krajskému st. zastupitelství v Českých Budějovicích. Dne 2. 6. 2014 došlo doplnění odvolání obžalovaného [příjmení]. Téhož dne došlo doplnění odvolání žalobce. Na základě referátu krajského soudu z 16. 6. 2014 byla odvolání přeposlána krajskému st. zastupitelství. Dne 2. 6. 2014 došlo doplnění odvolání obžalovaného [příjmení]. Dne 9. 6. 2014 došlo doplnění odvolání obžalovaného [jméno], obžalovaného [jméno] a obžalované [příjmení]. Dne 8. 9. 2014 došlo doplněné odvolání obžalovaného [příjmení]. Dne 19. 2. 2015 doplnění odvolání obžalovaného [příjmení]. Dne 20. 5. 2016 došlo doplnění odvolání obžalovaného [příjmení]. Dne 6. 5. 2016 došlo podání obžalovaného [příjmení]. Dále založeny omluvy z účasti u veřejného zasedání a žádosti o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti i některých obžalovaných. Dne 22. 3. 2016 se konalo neveřejné zasedání odvolacího soudu, při němž bylo vyhlášeno usnesení, jímž byly trestní věci obžalovaných vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka] spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. [spisová značka]. Na základě referátu odvolacího soudu bylo nařízeno veřejné zasedání na 23. – 27. 5. 2016. V této fázi řízení bylo rozhodováno o 46 obžalovaných. V průběhu dubna a května došla doplnění odvolání všech obžalovaných. Dne 23. 5. 2016 se konalo veřejné zasedání. Pokračováno 24. 5. 2016. Dále pokračováno v přerušeném veřejném zasedání dne 27. 5. 2016, v němž byl vyhlášen rozsudek, jímž byl žalobce uznán vinným za pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) k zločinnému zneužití pravomoci úřední osoby podle § 309 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011. A byl odsouzen podle § 329 odst. 2 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 k úhrnnému tr. odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon se podle § 81 dost. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu jednoho roku. Usnesením Vrchního soudu v Praze z 18. 10. 2016 bylo zrušeno rozhodnutí o zajištění jiných majetkových hodnot obžalovaných [příjmení] a [příjmení], [příjmení], rozesláno na základě referátu soudu z 18. 10. 2016. Spis byl vrácen dne 12. 12. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Usnesením z 23. 5. 2016 bylo ze společného řízení v tr. věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] vyloučeno řízení proti obžalovanému [jméno] [příjmení]. V lednu a v únoru 2017 bylo rozhodováno o odměně ustanovených obhájců, o nákladech státu. Dne 2. 3. 2017 si žalobce podal dovolání. Dne 23. 3. 2017 žádost u Policie ČR o součinnost stran doručování jednomu z obžalovaných. Zaslána vyjádření k dovolání. Několika odsouzený i zaslány další žádosti o osvědčení se. Dne 21. 6. 2017 spis předkládán krajskému st. zast. k souhlasu o osvědčení se. Dne 28. 6. 2017 vydáno rozhodnutí o osvědčení se několika odsouzených. Spis byl zapůjčen OS v Kladně a zdejšímu soudu. Na základě předkládací zprávy ze 4. 12. 2018 byl spis předložen Nejvyššímu soudu dne 4. 12. 2018. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání došel dne 29. 5. 2017. Usnesením z 6. 3. 2019 byly věci vyloučené u krajského soudu opětovně spojeny. Neveřejná zasedání u Nejvyššího soudu ČR se konala dne 20. 11., 4. 12. 2019, 8. 1., 29. 1., 27. 5. 18. 6., 30. 6. 2020. Dne 30. 6. 2020 bylo dovolání žalobce odmítnuto, usnesení bylo žalobci doručeno dne 27. 8. 2020.

7. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] na str. 143 se podává, že:„ Při ukládání trestů vzal odvolací soud u všech obžalovaných v úvahu především skutečnost, že po mimořádně dlouhou dobu trestního stíhání vedli řádný život. Tato dlouhá doba trestního stíhání podle názoru odvolacího soudu sama o sobě ještě neznamená, že by se jednalo vzhledem ke složitosti a náročnosti věci o dobu nepřiměřeně dlouhou, avšak z hlediska práva jednotlivých obžalovaných (a to zejména obžalovaných s okrajovou nebo bagatelní účastí na stíhaných skutcích) na spravedlivý proces, kdy již po dobu trestního stíhání, které se stalo s ohledem na průměrnou délku lidského života významným úsekem životů jednotlivých obžalovaných, je nutno tuto délku stíhání zohlednit při ukládání trestů, a to jejich podstatným zmírněním.“ Dále pak z odůvodnění rozsudku na str. 147 vztahujícímu se k žalobci je opětovně konstatováno, že odvolací soud ukládal trest při vědomí výše uvedené délky napadeného řízení tak, že z tohoto důvodu mu byl uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby a zároveň byl výkon tohoto trestu odložen na nejnižší možnou dobu.

8. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 27. 1. 2021, což bylo mezi účastníky nesporným.

18. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne z 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

19. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

20. Žalobce se domáhal peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci za dobu od podání obžaloby ke krajskému soudu dne 17. 3. 2011 do doručení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jeho dovolání, tj. do 27. 8. 2020, tj. za dobu 9 let a 5 měsíců. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobci vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení bylo extrémně složité, žalobce se na délce řízení nepodílel, v postupu orgánů moci nebyly shledány průtahy a jednalo se o řízení se zvýšeným významem pro žalobce. Přestože soud dospěl k závěru, že naříkané řízení není možné ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, lze shrnout, že žalobci se již dostalo přiměřeného zadostiučinění tím, že žalovaná konstatovala nesprávný úřední postup a zejména pak tím, že při ukládání trestu žalobci, jenž byl v napadeném řízení pravomocně odsouzen, bylo přihlédnuto k nepřiměřené délce trestního řízení, kdy dlouhá doba trestního řízení v dané věci byla žalobci kompenzována podstatným zmírněním uloženého trestu. Tuto formu zadostiučinění soud shledal jako zcela dostačující a dospěl k závěru, že není na místě odškodnit újmu žalobce v penězích. Nadto nelze odhlédnout, že žalobce se mohl kdykoliv v průběhu řízení k trestné činnosti doznat, čímž by ukončil nejistotu ohledně výsledku namítaného řízení.

21. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

22. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení skutkově i procesně složité. Celkem bylo trestně stíháno 52 osob, což již samo o sobě činí větší nároky na orgány veřejné moci a vůbec na organizaci a technické zajištění průběhu jednání, když ze spisu vyplývá, že s ohledem na počet obžalovaných krajský soud nebyl s to zajistit dostatečně velkou jednací síň pro všechny obžalované a jejich obhájce, tudíž po zmařeném hlavním líčení, kdy obhájci obžalovaných opouštěli pro nevhodné podmínky jednací síň, přistoupil k vyloučení věcí do několika samostatných řízení. V řízení bylo prováděno rozsáhlé dokazování, a to jak listinnými důkazy, svědeckými výslechy, tak zejména odposlechy, resp. přehrání záznamů telekomunikačního provozu. Jde-li o procesní stránku věci, bylo rozhodováno o stížnostech proti usnesení o zahájení trestního stíhání, stížnostech proti opatření státního zastupitelství a policejního orgánu, o námitkách podjatosti vznesených jak vůči policejnímu orgánu, tak státnímu zástupci, o námitkách proti formulaci otázek položených znalci, o žádostech o ustanovení obhájce, o zrušení ustanovení obhájce, o žádostech o přezkum postupu policejního orgánu, o žádostech o odstranění listin z trestního spisu, o návrzích na zastavení trestního stíhání, na předběžné projednání obžaloby, opakovaně o návrzích na vyloučení věci a přikázání jinému soudu apod.

23. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Věcí se rovněž zabýval i Ústavní soud.

24. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodílel.

25. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, má soud za to, že postup orgánů činných v trestním řízení byl plynulý, průtahy v řízení nebyly shledány. Rozsudek soudu I. stupně byl vyhlášen dne 19. 3. 2014, předkládací zpráva s odvoláním je z 20. 3. 2015, neboť vícero obhájců podalo proti rozsudku pouze blanketní odvolání, soudem tedy museli být vyzýváni k odstranění vad odvolání, všechna odvolání musela být přeposlána krajskému st. zastupitelství k vyjádření. Krajský soud předkládal odvolacímu soudu všechna odvolání současně, neboť přestože z výše uvedených technických důvodů byla trestní věc rozdělena na několik řízení, vyšetřovací spis se vztahoval ke všem řízením, proto krajský soud předkládal odvolání najednou ve všech věcech 52 obžalovaných. Vrchní soud nařídil v dané věci jednání ve dnech od 23. 5. 2016 do 27. 5. 2016. Vzhledem k obsáhlosti spisu musel mít Vrchní soud možnost spis řádně nastudovat, v mezidobí rozhodoval o spojení věcí. Z výše uvedených důvodů soud neshledal období od 20. 3. 2015 do 23. 5. 2016 jako období nečinnosti soudu. Stejně tak soud neshledal jako průtah, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo žalobci doručeno až po 8 měsících, a to zejména s ohledem na jeho obsáhlost, když rozsudek odvolacího soudu čítá 160 stran. Ani v následném období soud neshledal nečinnost orgánů veřejné moci, když soud rozhodoval opakovaně o osvědčení se některých odsouzených, o odměně obhájců, spis byl nato zapůjčen jak nejprve OS v Kladně, tak posléze i zdejšímu soudu. Až poté byl spis předložen Nejvyššímu soudu, jenž usnesením z 6. 3. 2019 věci vyloučené u krajského soudu opětovně spojil. Neveřejná zasedání u Nejvyššího soudu ČR se konala dne 20. 11., 4. 12. 2019, 8. 1., 29. 1., 27. 5. 18 6., 30. 6. 2020. S ohledem na uvedené soud ani toto období neshledává jako průtah.

26. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobce, tento soud vidí jako zvýšený. Soud uvážil, že obecně podle judikatury ESPL se poskytuje poškozenému zvýšený význam řízení právě v řízeních typu pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice z 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Projednávaná věc je však specifická tím, že žalobce byl v posuzovaném řízení shledán vinným. Tato skutečnost staví žalobce ohledně nejistoty výsledku řízení (která je v tomto řízení primárně odškodňována) do zcela jiné pozice, než obviněného, který byl obžaloby zproštěn. K tomu soud odkazuje na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, v němž dovolací soud hledal odpověď na otázku, zda průtažné trestní řízení působí stejně či různě intenzivně na poškozeného v případě, že je pachatelem úmyslného trestného činu, pro nějž byl v průtažném řízení odsouzen, či pachatelem není. Dovolací soud v této souvislosti vyložil, že poškozený (pachatel) se vědomě stal„ hybatelem děje“, a musel si tedy být vědom, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která se v jeho poměrech bude projevovat, a to bez ohledu na skutečnost, zda proti němu trestní stíhání bude vůbec vedeno. Oproti tomu poškozený, jenž se trestného činu nedopustil, v zásadě pociťuje nejistotu vyplývající z obavy z trestu právě po dobu trestního stíhání a z důvodu vedeného trestního stíhání, nikoliv vlastní činnosti. Rovněž je nutné vnímat rozdíl spočívající v možnosti pachatele trestné činnosti přičinit se k rychlejšímu vyřízení trestní věci, a to nikoliv pouze případným doznáním se ke spáchání trestného činu, ale též např. možností v některých případech akceptovat tzv. odklon v trestním řízení. Řečeno jinak, obviněný pachatel úmyslného trestného činu na sebe nejistotu uvrhuje sám, a je-li zahájeno trestní řízení, přestává být tato nejistota v pouhé potencionální sféře (stává se hmatatelnější). Pachatel úmyslného trestného činu má rovněž možnost tuto nejistotu přetavit v jistotu, typicky se doznat, což má zpravidla rovněž odezvu ve snížení v úvahu připadajícího trestního postihu. Uvedené nepopírá skutečnost, že nepřiměřená délka trestního řízení působí újmu i obviněnému, který je v daném průtažném řízení shledán vinným. Demonstrována ovšem je výrazná odlišnost ve vznikající újmě. Jestliže má náhrada nemateriální újmy sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. část V. Stanoviska), pak je třeba relativizovat východisko, dle nějž by v obdobných případech nemělo být (vůbec) přihlíženo k výsledku trestního řízení.

27. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 785/2015 základním pravidlem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že zadostiučinění musí být přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Za nejsilnější a nejhodnotnější formu zadostiučinění pro poškozeného se považuje poskytnutí finanční náhrady. Forma peněžité satisfakce však přichází do úvahy jako prostředek odškodnění nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice pokud nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem (např. omluvou nebo zmírněním uloženého trestu) a jestliže konstatování porušení práva by se samo o sobě nejevilo jako dostačující a zároveň účinná náhrada za vzniklou nemajetkovou újmu. Jinými slovy, zadostiučinění v penězích nastupuje v případě, pokud by žádná z dalších forem satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, proti němuž směřovaly dvě ústavní stížnosti, první byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu z 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3013/11, druhá byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu z 31. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3016/11, uveřejněným pod č. 116/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Konstatování porušení práva je základní formou zadostiučinění, které se považuje za dostačující a účinný prostředek nápravy zejména v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná nebo pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena chováním či jednáním poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.1.2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Mezi jiné formy zadostiučinění je možné zařadit nejen omluvu jako uznávaný satisfakční právní prostředek ke zmírnění následků dotčení osobnostních práv fyzické osoby, ale také náhradu v podobě zmírnění ukládaného trestu (zejména trestu odnětí svobody) v trestním řízení. Tato forma satisfakce je však možná jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu z 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

28. Se zřetelem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že žalobci se již dostalo adekvátního zadostiučinění tím, že odvolací soud při ukládání trestu snížil uložený trest žalobci podstatným způsobem. V takovém případě nepřichází v úvahu poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, neboť to je možno poskytnout podle § 31a odst. 2 OdpŠk pouze v případě, že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak. Jak se podává z rozsudku odvolacího soudu s ohledem na délku namítaného řízení byl žalobci uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby a zároveň byl výkon tohoto trestu odložen na nejnižší možnou dobu. Žalobce byl ohrožen trestní sazbou 2-8 let a odsouzen byl k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu trvání 1 roku. Upuštění od nepodmíněného trestu odnětí svobody za uložení podmíněného trestu odnětí svobody při samé spodní hranici zákonné trestní sazby a nízký peněžitý trest (žalobci byl uložen peněžitý trest 50 000 Kč) je přiměřeným a zcela dostatečným zadostiučinění nemajetkové újmy ve sm,yslu § 31a OdpŠk, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobody a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Za tohoto stavu již nelze ukládat za dlouhotrvající řízení další kompenzace a proto soud rozhod tak, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Uvedený závěr je v souladu se závěry učiněnými v rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. 12. 2014. Sp. zn. 30 Cdo 4139/2013. Nadto nelze odhlédnout, že kromě zmírnění ukládaného trestu se žalobci dostalo od žalované i konstatování porušení práva.

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jelikož žalobce byl neúspěšný, proto je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč za vyjádření k žalobě, přípravu k jednání a účast na jednání dne 7. 9. 2021 dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. (výrok II.).