47 C 85/2023 - 70

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce:[Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený dne[Anonymizováno][Anonymizováno] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované:[Jméno zainteresované osoby 1/0], narozená dne [Anonymizováno] bytem [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupena advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované osoby 1/1] o ochranu osobnosti takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba požadující uložení povinnosti žalované zdržet se jakýchkoliv zásahů do žalobcovy osobnostní sféry a integrity.

II. Zamítá se žaloba požadující po žalované napsání k žalobcovým rukám vlastnoručně podepsanou písemnou omluvu následujícího znění: Vážený pane [Jméno zainteresované osoby 0/0], v rámci své svědecké výpovědi dne 23.11.2022 zaznamenané v písemnosti č.j. [tel. číslo] vedené [adresa] jsem uvedla, že jsem přespala s Vámi v bytě na [Anonymizováno] v noci ze dne 29.12.2021 na den 30.12.2021 a tam jsem si poprvé všimla, že užíváte kokain. Dále jsem uvedla, jste si narýsoval čáru koksu při setkání v noci ze dne 4.1.2022 na den 5.1.2022 a při stejném setkání v noci ze dne 4.1.2022 na den 5.1.2022 jste si nachystal pytlík s marihuanovou a udělal si z toho „kýbl“. Dále jsem uvedla, že jste nedodržoval osobní hygienu, když jste spolu bývali několik nocí a v důsledku zanedbání Vaší osobní hygieny jsem měla zánět močového měchýře. Dále jsem uvedla, že v noci ze dne z 1.8.2022 na den 2.8.2022 jste mne ve svém pokoji v RD v [Anonymizováno] škrtil a téže noci ze dne z 1.8.2022 na den 2.8.2022 jste mi ve svém pokoji v RD v [Anonymizováno] dal facku. Tato mnou uvedená tvrzení jsou nepravdivá a mnou vymyšlená. Není pravda, že bych s Vámi ze dne 29.12.2021 na den 30.12.2021 spala v bytě na [Anonymizováno] a tudíž ani není pravda, že jsem si tehdy poprvé všimla, že užíváte kokain. Není pravda, že jste si narýsoval čáru koksu při setkání v noci ze dne 4.1.2022 na den 5.1.2022 a není pravda, že při stejném setkání v noci ze dne 4.1.2022 na den 5.1.2022 jste si nachystal pytlík s marihuanovou a udělal si z toho „kýbl“. Není pravda, že jste nedodržoval osobní hygienu, když jste spolu bývali několik nocí a není pravda, že v důsledku zanedbání Vaší osobní hygieny jsem měla zánět močového měchýře. Není pravda, že v noci ze dne z 1.8.2022 na den 2.8.2022 jste mne ve svém pokoji v RD v [Anonymizováno] škrtil. Není pravda, že v noci ze dne z 1.8.2022 na den 2.8.2022 jste mi ve svém pokoji v RD v [Anonymizováno] dal facku. Za tato lživá tvrzení a újmu, kterou jsem Vám tímto způsobila se Vám omlouvám. vlastnoruční podpis [Jméno zainteresované osoby 1/0], nar. [datum] [Anonymizovaný odstavec]

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhal, aby soud uložil povinnost žalované zdržet se jakýchkoliv zásahů do žalobcovy osobnostní sféry a integrity a domáhal se též doručení písemné omluvy žalobci ve smyslu výroku II. tohoto rozsudku. To vše z důvodu tvrzené nepravdivosti výroků žalované v rámci její svědecké výpovědi v trestním řízení vedeném proti žalobci, přičemž jde o výroky specifikované ve výroku II. tohoto rozsudku. Žalobce tvrdí, že těmito nepravdivými výroky žalovaná zasáhla do jeho cti a vážnosti, a to zejména, že žalovaná nepravdivě vypověděla, že žalobce před ní užíval kokain, že žalobce s ní nedodržoval osobní hygienu a v důsledku toho měla zánět močového měchýře, a že ji měl škrtit a dát facku.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout již z důvodu pravdivosti jejích tvrzení pronesených při její svědecké výpovědi v trestním řízení. Uvedla též, že trestní řízení probíhá a žalobou napadená tvrzení budou prověřována v trestním řízení a považuje žalobu za zneužívající právo, kdy „je tímto na žalovanou, jakožto svědkyni/poškozenou v uvedeném a dosud neskončeném trestním řízení vyvíjen jakýsi nátlak.“.

3. Soud důkazy hodnotil podle § 132 o. s. ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalobce je obviněným v trestním řízení – vedeném původně u [adresa] - ze spáchání přečinů: a) týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jako „trestní zákoník“), b) ublížení na zdraví dle ustanovení § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a c) vydírání dle ustanovení § 175 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž v uvedeném trestním řízení je žalovaná v procením postavení svědka. Trestní řízení se dne 7. 6. 2023 nacházelo ve stádiu vyšetřování, přičemž po doručení vyhotovených znaleckých posudků na osoby v procesním postavení poškozených bylo s ohledem na závěry znaleckých posudků zvažováno posouzení právní kvalifikace směrem k § 199 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a § 175 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a s tím související věcné příslušnosti policejního orgánu. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu Sdělením [adresa] (viz č. l. 27).

5. Následně (dne 17. 7. 2023) byl trestní spis postoupen [Anonymizováno] a trestní řízení je již nově vedeno u Krajského ředitelství policie [tel. číslo]/[Anonymizováno] a nadále probíhá vyšetřování a žalovaná je v postavení svědkyně; policejní orgán uvedl soudu dne 24. 7. 2023, že neplánuje znalecky zkoumat žalovanou jako svědkyni k posouzení její věrohodnosti (důkaz: sdělení Krajského ředitelství policie [Anonymizováno] ze dne 24. 7. 2023 na č. l. 40 a ze dne 19. 9. 2023 na č. l. 58).

6. Žalovaná byla policejním orgánem předvolána k podání svědecké výpovědi ve shora uvedeném trestním řízení vedeném proti žalobci (dále jako „trestní řízení“), ve kterém se žalobce nachází v procesním postavení osoby obviněné. Žalovaná se dostavila k policii k výslechu dne 23. 11. 2022 na základě předvolání, aby podala vysvětlení ve věci jejího vztahu s žalobcem. Žalovaná byla jako svědkyně před započetím výslechu poučena podle § 345, § 346 odst. 2 a § 184 trestního zákoníku o následcích křivé výpovědi, křivého obvinění a pomluvy. Při výslechu žalované byli přítomní dva obhájci žalobce ([tituly před jménem]), zmocněnec žalované - advokát (Mgr. [jméno FO]) a za policejní orgán v podobě nprap. [tituly před jménem]. V rámci výslechu uvedla žalovaná mj. následující. Nejprve se sama nepřerušovaně vyjádřila ke vztahu s žalobcem. V rámci této spontánní výpovědi uvedla mj. žalobcem v tomto řízení rozporované výroky tj. : „Potom jsem se potkali 29. 12. 2021 v baru v centru. Pokračovali jsem do nějakých klubů a nakonec jsme jeli k [jméno FO] do bytu na [Anonymizováno] s tím, že jsem tam zůstala přespat, protože se mi již nechtělo domů. Tam jsem si poprvé všimla, že užívá kokain.“; „Chtěl nějakou kartičku, tak jsem vytáhla nějakou kartu z [Anonymizováno], kdy si teda narýsoval čáru koksu, potom po mně chtěl pet láhev, kterou jsem samozřejmě neměla, poslal mi domů, kdy jsem teda odmítla, řekla jsem mu, že nikam nepůjdu a on šel dozadu do auta, odkud si vytáhl starší pet-láhev, nachystal si pytlík s marihuanou a udělal si z toho „kýbl“ s tím, že večer tak konverzace nebyla extra záživná, akorát jsem poslouchali písničky.“; „V momentě kdy jsme spolu bývali několik nocí po sobě, tak jsem si všimla, že úplně nedodržuje osobní hygienu z čehož já jsem měla potom zánět močového měchýře a tím, že mně to bolelo, tak jsem s ním potom nechtěla spávat moc.“; „On mě zničeho nic povalil na postel a začal mě škrtit, s tím, že mně to v první moment nedocházelo, byla jsem v šoku a nijak jsem to ani necítila tu bolest, s tím, že si toho všiml a přitlačil. Já jsem se jediné na co jsem se zmohla, tak jsem na něho zavolala: „[Anonymizováno]“ a v ten moment přestal. Já jsem začala brečet a zvedala jsem se z postele. V ten moment jsem od něj dostala facku, běžela jsem do koupelny, abych si mohla alespoň umýt obličej. On doběhl za mnou, posadil mě na vanu a začal mi zas nadávat a zpytovat svědomí. S tím, že v ten moment jsem běžela zpátky do toho pokoje, chtěla jsem si vzít svoje věci a odejít. Řekla jsem mu, že se ke mně chovat takhle nebude a on mi odpověděl jestli na něho taky zavolám policajty. S tím, že v ten moment s takovým jako polovýsměchem, řekla, že ne, což ho naštvalo a na tu postel mně povalil podruhé a začal mě opět škrtit. Začalo to hrozně bolet a já jsem okol sebe začla kopat nohama... jsem se chtěla převléct a odejít a on mi řekl, že je dole zamknuté, a že určitě nikam nepůjdu s tím, že teda v zápětí usnul“. Všechny tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu Protokolu o výslechu svědka z 23. 11. 2022 sepsaném [adresa].

7. Žalovaná si k výše uvedenému svědeckému výslechu připravila vlastnoručně psané poznámky, které před svým výslechem dala k nahlédnutí policejnímu orgánu i jejímu zmocněnci a obhájcům žalobce (důkaz Protokolu o výslechu svědka z 23. 11. 2022, str. 4 nahoře a těmito poznámkami). Pokud jde o žalobcem v tomto řízení rozporovanou část výpovědi žalované, tak uvedené poznámky žalované k tomu obsahovaly jen text, že „nedodržoval osobní hygienu, přemlouval mě k sexu, poté jsem trpěla záněty“ a „řekl mi, že mě škrtil, abych si uvědomila, pro moje dobro, že je nám spolu hezky a máme spolu zůstat“ (důkaz těmito poznámkami).

8. Žalobce dne 1. 12. 2022 odeslal žalované předžalobní výzvu (důkaz touto výzvou s datem 30. 11. 2022 a podací stvrzenkou).

9. Z důkazu komunikací prostřednictvím aplikace Messenger soud zjistil, že žalovaná v noci ze dne 29. 12. 2021 na 30. 12. 2021 přespala v bytě žalobce (žalobce po provedení tohoto důkazu – ani předtím – nenamítl nepravost a nepravdivost tohoto důkazu; z této komunikace plyne, že žalovaná byla v noci ze dne 29. 12. 2021 na 30. 12. 2021 u žalobce, viz text „U Dandyse“, když jde o zprávy s datem 30. 12. 2021 v 7:07).

10. Z důkazu screenshotem konverzace mezi žalobcem a žalovanou soud zjistil, že žalovaná požádala žalobce, aby jí v lékárně zakoupil přípravek k léčbě onemocnění močových cest, včetně brusinek pro prevenci (žalobce nenamítl nepravost a nepravdivost tohoto důkazu).

11. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně.

12. Jde o spor z titulu ochrany osobnosti. Podle § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“) „(1) Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. (2) Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy“. Podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod : „Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.“. Podle § 82 odst. 1 o. z.: „Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.“. Pokud jde o způsob a výši přiměřeného zadostiučinění, platí zejména § 2951 odst. 2 o. z., § 2956 o. z., § 2957 o. z. Podle § 2951 odst. 2 o. z.: „Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.“.

13. Judikatura je ustálena k závěru, že Došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. výpovědí svědka), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud subjekt (osoba fyzická či právnická), jež se zásahu dopustil, nevybočil z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní. II. Vybočením z mezí takto stanovených práv a povinností v soudním řízení je zejména (například) křivé obvinění (…§ 345 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.), křivá výpověď (…§ 346 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.) nebo přestupek podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích…“ (srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. Cpjn 13/2007 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. 23 Cdo 302/2022).

14. Výroky žalované se tématicky týkaly předmětu trestního řízení, které je totiž vedeno pro podezření ze spáchání trestného činu vydírání, týrání osoby žijící ve společném obydlí a ublížení na zdraví, přičemž žalovaná se dostavila na základě předvolání policejním orgánem, aby podala vysvětlení ve věci jejího vztahu s žalobcem a její výpověď se tohoto týkala (k tomu srov. blíže i např. bod 39. odůvodnění tohoto rozsudku). Nedošlo tak k věcnému excesu výroků mimo předmět trestního řízení, tj. k obsahovému excesu.

15. Co do své formy nešlo o výroky vulgární či takové, které by již pro nepřiměřenost nebylo možné pro dané účely vzhledem k míře expresivity tolerovat. Nedošlo tak ani k tzv. intenzivnímu excesu.

16. Žalobce ostatně tvrdí exces z výkonu svědecké povinnosti žalované výlučně z jiných důvodů, a to z důvodu údajné nepravdivosti některých výroků uvedených žalovanou v její svědecké výpovědi v trestním řízení vedeném proti žalovanému. K této otázce soud odkazuje na níže demonstrativně uvedenou ustálenou judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu.

17. V usnesení ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 552/16 Ústavní soud uvedl: „…žalovaná se žádného protiprávního zásahu do osobnostních práv stěžovatele nedopustila, neboť v trestním řízení vystupovala jako svědkyně a stěžovatelem žalovaná tvrzení byla součástí její výpovědi jak v soudním, tak v přípravném řízení. Z ústavního hlediska je přitom významné, že žalovaná v právním postavení svědka nebyla za vyslovení údajů a úsudků v trestním řízení vedeném proti stěžovateli stíhána či pravomocně uznána vinnou ze spáchání trestného činu či přestupku (např. trestných činů křivé výpovědi či křivého obvinění), naopak podáním svědecké výpovědi plnila zákonem stanovenou občanskou povinnost, přičemž z plnění této zákonné povinnosti nijak nevybočila.“. Podobné uvedl Ústavní soud např. v usnesení ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 23/12. Obdobně Ústavní soud uvedl v usnesení ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 309/21: „Z ústavního hlediska je přitom významné, že žalovaný v právním postavení svědka nebyl za vyslovení údajů a úsudků v trestním řízení vedeném proti stěžovateli stíhán či pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu či přestupku (např. trestných činů křivé výpovědi či křivého obvinění)…nejde-li o neoprávněný zásah proto, že jsou dány okolnosti vylučující jeho neoprávněnost, a nedošlo-li k překročení zákonem stanovených mezí, je v řízení o ochranu osobnosti z povahy věci nadbytečné dokazování pravdivosti skutkových tvrzení žalovaného nijak nevybočuje z ústavních mezí.“.

18. Ústavní soud usnesením ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 289/05 odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost proti rozsudku tehdejšího odvolacího soudu, podle kterého „…Pokud je žalobce přesvědčen, že žalování v předchozích řízeních vypovídali nepravdivě a pravdu zamlčovali, mohl své námitky uplatnit v rámci těchto řízení. V případě, že by byla připuštěna oprávněnost takové žaloby stěžovatele v řízení na ochranu osobnosti, došlo by v konečných důsledcích k nepřípustnému hodnocení provedených důkazů v jiných řízeních a přezkumu jiných soudních rozhodnutí. Samotná žalobní tvrzení pak nevypovídala o tom, že by žalovaní překročili meze při svých účastnických či svědeckých výpovědích...“.

19. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 82/06 odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost podanou proti rozsudkům civilních obecných soudů, které dospěly „k závěru, že žalovaný v trestním řízení po řádném poučení plnil svou zákonnou povinnost. Výpověď souvisela s předmětem řízení, přičemž důvodnost položených otázek, na něž odpovídal, byla věcí uvážení vyslýchajícího. Tvrzený zásah nelze podle názoru soudu považovat za neoprávněný. Za těchto okolností nelze svědku, vypovídajícímu pod sankcí trestního stíhání pro křivou výpověď v trestním řízení, prostřednictvím občanskoprávního řízení uložit, aby svou výpověď měnil či odvolával.“.

20. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 30 Cdo 2218/2006 uvedl, že „Pokud odvolatel namítá, že žalovaný jako svědek nevypovídal pravdu, pak odvolací soud přiléhavě a správně připomněl, že v řízení o ochranu osobnosti nelze přezkoumávat pravdivost výpovědi učiněné v jiném občanskoprávním řízení“. Přitom ústavní stížnost podaná proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 757/06.

21. V usnesení ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1519/2015 a ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 30 Cdo 937/2011 Nejvyšší soud uvedl, že „Závěr o nepravdivosti znaleckého posudku však plyne z hodnocení takového znaleckého posudku soudem v řízení a dospěje-li soud k závěru, že znalecký posudek je nepravdivý, hrubě zkreslující nebo neúplný, pak tento svůj závěr vyjádří v odůvodnění rozhodnutí s následným promítnutím do trestněprávní odpovědnosti znalce (srov. též obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 4352/2010, ve vztahu k hodnocení výpovědi svědka).“. V citovaném usnesení sp. zn. 30 Cdo 1519/2015 Nejvyšší soud schválil jako nevybočující z judikatury názor Vrchní soudu v Praze v rozsudku č. j. [spisová značka], podle kterého „v občanskoprávním řízení o ochranu osobnosti není oprávněn přezkoumávat správnost žalovanými podaných znaleckých posudků.“. Ústavní stížnost proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1519/2015 byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 3568/15. Citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 937/2011 bylo publikováno v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, 15/2011 (pod C 10569), jakož i v časopise Soudních rozhledech (č. 7-8/2013, s. 271). Správnost citovaných názorů dvou usnesení Nejvyššího soudu schválil Nejvyšší soud i za účinnosti o. z., a to např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. 23 Cdo 302/2022, či v usnesení ze dne 19. 10. 2020 sp. zn. 25 Cdo 2847/2020, přičemž posledně uvedené usnesení bylo publikováno v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (č. 4/2023, C 20253).

22. V usnesení ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4877/2010 a v usnesení ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4352/2010 Nejvyšší soud uvedl, že „Závěr o nepravdivosti výpovědi (lhostejno jaký byl motiv nepravdivosti takové výpovědi) však plyne z hodnocení této výpovědi soudem v řízení a dospěje-li soud k závěru, že výpověď svědka je vědomě nepravdivá, pak tento svůj závěr vyjádří v odůvodnění s následným promítnutím do trestněprávní odpovědnosti svědka. Tento závěr je ovšem vyjádřen v právní větě citovaného stanoviska Nejvyššího soudu.“. Ústavní stížnost podaná proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4352/2010 byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná Ústavním soudem v usnesení ze dne 3. 2. 2012 sp. zn. II. ÚS 1519/11 (mj.: „Takové vybočení soud prvního stupně ve věci neshledal s poukazem, že proti vedlejšímu účastníkovi nebylo v souvislosti s jeho svědeckou výpovědí vedeno žádné řízení, např. stíhání pro křivou výpověď…“). Ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4877/2010 Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost v usnesení ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 3218/11.

23. V rozsudku ze dne 4. 1. 2006 sp. zn. 1 Co 182/2005 (dostupný na ASPI pod č. JUD199281CZ) Vrchní soud v Praze uvedl: „Pomineme-li trestněprávní odpovědnost svědka, je hodnocení pravdivosti a věrohodnosti výpovědi svědka zcela v kompetenci nalézacího soudu a svědeckou výpověď již nelze z těchto hledisek přezkoumávat v řízení o ochranu osobnosti fyzické osoby.“.

24. Obdobně např. Okresní soud Plzeň – město v rozsudku ze dne 29. 7. 2021 č. j. [spisová značka], bod 15. (dostupný např. na www.rozhodnuti.justice.cz) odkázal „na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, kdy v případě, že žalobce namítá, že žalovaný jako svědek nevypověděl pravdu, pak je třeba odkázat na skutečnost, že v řízení o ochranu osobnosti nelze přezkoumávat pravdivost výpovědi učiněné v jiném občanskoprávním řízení.“.

25. V tomto smyslu soud odkazuje i např. na následující rozsudky Krajského soudu v Brně : 1) ze dne 10. 5. 2023 č. j. [spisová značka], bod 11. odůvodnění; 2) ze dne 4. 5. 2022 č. j. [spisová značka], bod 8. až 10. odůvodnění; 3) ze dne 20. 5. 2020 č. j. [spisová značka], zejména bod 14. odůvodnění; 4) ze dne 29. 5. 2019 č. j. [spisová značka], bod 10. až 13.

26. Lze odkázat i např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005 sp. zn. [spisová značka], ze dne 21. 12. 2004 sp. zn. [spisová značka] či ze dne 22. 12. 2005 sp. zn. [spisová značka]. Konkrétně ve smyslu, že neexistuje ustanovení, které by opravňovalo soud, aby v občanském soudním řízení (v řízení o ochranu osobnosti) např. zasahoval do postupu v trestním řízení, a to kupř. tím, že by aproboval postup soudů v takových řízeních či by přezkoumával správnost jejich postupu (analogicky srov. i např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 299/03).

27. Mimo jiné ze shora (demonstrativně) uvedené ustálené judikatury plynou následující závěry.

28. Závěr o pravdivosti či nepravdivosti svědecké (či znalecké) výpovědi plyne z hodnocení takové výpovědi tím orgánem veřejné moci, který vede řízení, v rámci kterého byla výpověď učiněna (zde policejní orgán a in eventum, pro futuro trestní soud); dospěje-li takový orgán veřejné moci k závěru o nepravdivosti svědecké (či znalecké) výpovědi, pak tento svůj závěr vyjádří v odůvodnění rozhodnutí s následným promítnutím do trestněprávní odpovědnosti svědka. Tento závěr plyne z ustálené judikatury, kterou soud účastníkům již před jednáním (v rámci předvídatelnosti rozhodování i pokusu o smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř.) vyjevil (č. l. 22). Konkrétně soud demonstrativně odkazuje např. na výše citovaná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], mnohdy aprobovaná i Ústavním soudem (srov. text výše).

29. Z ustálené judikatury tak plyne, že svědeckou výpověď žalované učiněnou v trestním řízení zásadně nelze - z hlediska pravdivosti - přezkoumávat v řízení o ochranu osobnosti žalobce.

30. Tuto (soudem účastníkům příkladmo předestřenou) judikaturu ostatně přijal i žalobce v podání ze dne 19. 6. 2023 v tom smyslu, že píše i o „bohaté“ judikatuře dovolacího soudu, podle které v řízení o ochraně osobnosti nelze přezkoumávat pravdivost výpovědi učiněné v jiném občanskoprávním řízení. Nicméně žalobce nepřípadně omezuje dopad judikatury na svědecké výpovědi z občanskoprávních řízení a dává to do kontrapozice s výpověďmi z trestního řízení.

31. Hodnocení důkazů provedených v jiných řízeních (tj. včetně svědeckých výpovědí) pro účely těchto řízení je – v souladu se zásadami ústnosti (co do o. s. ř., srov. § 115 odst. 1 o. s. ř.), ústní výpovědi svědka (co do o. s. ř., srov. § 126 o. s. ř.), přímosti (co do o. s. ř., srov. § 122 odst. 1 o. s. ř.) a volného hodnocení důkazů (co do o. s. ř., srov. § 132 o. s. ř.) - vyhrazeno orgánům rozhodujícím v těchto řízeních, a to mj. ve vztahu i k jiným provedeným důkazům v těchto jiných řízeních. Při provádění důkazu výslechem se projevuje mj. zásada přímosti (bezprostřednosti), neboť při hodnocení důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání či výslechu; přitom jde o (v protokole nezachytitelné) okolnosti, které významně dokreslují celkový názor o pravdivosti či nepravdivosti vypovídaných skutečností, jelikož při důkazu výpovědí svědka soud vyhodnocuje věrohodnost výpovědi mj. s přihlédnutím k tomu, jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, ke způsobu reprodukce skutečností, o nichž vypovídá, a k chování při výslechu, tj. zda je svědek přesvědčivý, zda vypovídá s jistotou, plynule a zda je ochoten odpovídat na otázky (srov. v ustálené judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. [spisová značka], či ze dne 31. 1. 2019 sp. zn. [spisová značka]).

32. Úkolem soudu v řízení o ochranu osobnosti tak ani nemůže být hodnocení svědeckých výpovědí provedených v jiném řízení již proto, že (zjednodušeně řečeno) soudce rozhodující v řízení o ochranu osobnosti při provádění svědecké výpovědi v jiném řízení nebyl přítomen - a stejně tak nebyl přítomný ani při provádění jiných důkazů v jiném řízení - aby mohl, v souladu se zásadou přímosti, ústnosti a volného hodnocení důkazů přijmout kvalifikované skutkové zjištění o pravdivosti či nepravdivosti svědecké výpovědi. Na podporu správnosti tohoto názoru soud odkazuje ze soudní praxe kupříkladu na : 1) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2023 č. j. [spisová značka], bod 11. odůvodnění; 2) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2022 č. j. [spisová značka], bod 8. odůvodnění; 3) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2020 č. j. [spisová značka], bod 14. odůvodnění; 4) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. [spisová značka], včetně 1. odstavce : „Takové vybočení však soud prvního stupně v této věci neshledal s poukazem, že proti žalovanému nebyly v souvislosti s jeho svědeckou výpovědí uplatňovány žádné následné sankce, např. stíhání pro křivou výpověď,… K výrokům předneseným žalovaným před státními institucemi, zejména soudem, soud prvního stupně uvedl, že státní orgány takové výroky hodnotí v souvislosti s výkonem své činnosti, tzn. ve vztahu k jiným provedeným důkazům.“); 5) obdobně - ve vztahu k žalobní námitce o nepravdivosti výroků jiného žalovaného pronesených v rámci znaleckého vyšetření v opatrovnickém soudním řízení - srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2019 č. j. [spisová značka], zejména bod 10. až 13.

33. Smysl a účel vyložené ustálené judikatury tak z povahy věci obdobně dopadá jak na občanskoprávní řízení, tak i na řízení trestní, a to již proto, že ani v jednom soudce z řízení o ochranu osobnosti nebyl tím orgánem, před nímž byla svědecká výpověď učiněna.

34. Pokud tedy nedojde právě ten orgán (soud či policejní orgán) - před nímž byla provedena svědecká výpověď - k závěru, že výpověď svědka je vědomě nepravdivá a tento svůj závěr nevyjádří v odůvodnění rozhodnutí s následným promítnutím do trestněprávní odpovědnosti svědka, pak takové hodnocení důkazů nelze obcházet cestou řízení o ochranu osobnosti.

35. Ostatně jde-li ve smyslu i (shora demonstrativně uvedené) ustálené judikatury v případě mj. svědecké výpovědi pravidelně o oprávněný zásah do osobnosti člověka, pak z konstrukce „obecné pravidlo – výjimka“ (singularia non sunt extendenda) vyplývá požadavek restriktivního posuzování ustanovení o výjimce z pravidla (metodologicky obdobně srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2766/14, bod 21., I. ÚS 520/16, bod 51., III. ÚS 4071/17, bod 27., I. ÚS 2903/14, bod 55. a 56., nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/04; obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2005 č. j. [spisová značka], či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2021 č. j. [spisová značka]).

36. Předmětné trestní řízení nadále běží. Nelze předjímat, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotí pravdivost svědecké výpovědi žalované a jak tento svůj závěr vyjádří v odůvodnění jejich rozhodnutí. O případ, že by žalovaná byla pravomocně odsouzena za spáchání trestného činu křivé výpovědi, se zde už proto zjevně nejedná. V takovém kontextu pro rozhodnutí soudu v řízení o ochranu osobnosti je nyní určující toliko existence určité věcné souvislosti důkazu svědecké výpovědi žalované se skutečnostmi zkoumanými v trestním řízení (tedy absence obsahového excesu při výkonu svědecké povinnosti žalované) a absence intenzivního excesu.

37. Žalobcova argumentace - tj. že se sporné výroky žalované v její svědecké výpovědi nedotýkají skutku vedeného v trestním řízení - není přesvědčivá. Trestní řízení není skončeno, probíhá vyšetřování a už proto nelze předjímat a spekulovat, že orgány činné v trestním řízení nebudou hodnotit pravdivost svědecké výpovědi žalované. Policejní orgán soudu napsal, že neplánuje znalecky zkoumat žalovanou jako svědkyni k posouzení její věrohodnosti; z toho však neplyne, že by neplánoval hodnotit výpověď žalované z hlediska její pravdivosti.

38. Ostatně pokud by měla být přesvědčivá argumentace žalobce, že se sporné výroky žalované v její svědecké výpovědi nedotýkají skutku vedeného v trestním řízení, tak jen stěží by si orgány činné v trestním řízení předvolávaly žalovanou a stěží by žalovanou nechaly nepřerušovaně vypovídat o jejím vztahu se žalobcem.

39. Nad to již z protokolu o svědecké výpovědi žalované v trestním řízení plyne určité dotčení skutku vedeného v trestním řízení. To je identifikovatelné např. z dotazů orgánů činných v trestním řízení na žalovanou. Orgány činné v trestním řízení se žalované mj. dotazovaly, zda je žalované známo, že by žalovaný [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] něco zakazoval, přikazoval nebo je nějak omezoval či jim vyhrožoval, zda je žalované známo něco o požívání alkoholu a omamných látek ze strany žalobce a zda ji vybídl, aby si s ním dala kokain. Při stejném výslechu se orgány činné v trestním řízení žalované dotazovaly, zda žalobce někdy právě žalovanou fyzicky napadl, urážel vulgárními výrazy, proč se tak choval (odpověď byla zejména, že důvodem byla žárlivost), a zda žalobce žalované něco zakazoval, přikazoval či ji omezoval, vyhrožoval něčím, včetně ve smyslu ublížení na zdraví, a jak se choval žalobce k žalované na veřejnosti (srov. mj. fakt, že trestní řízení je vedeno pro podezření ze spáchání trestného činu vydírání, ublížení na zdraví a týrání osoby žijící ve společném obydlí). Už z toho nelze vyloučit, že by orgány činné v trestním řízení považovaly svědectví žalované za relevantní pro předmět trestného řízení i ve smyslu svědectví o tom, zda se i vůči žalované žalobce dopouštěl či nedopouštěl chování, které by případně mohlo mít v určitém smyslu podobné rysy jako případné chování žalobce – ohledně kterého je přímo vedeno trestní řízení - vůči ženám, které mají v trestním řízení procesní postavení jako poškozené.

40. Nadto civilní soud nemůže předjímat a ani nemá v tomto ohledu žádné poznatky, ale není ani z povahy věci, obecně, a priori vyloučeno, že se žalovaná v budoucnu může nacházet i v procesním postavení poškozené v trestním řízení, když není ukončeno ani stadium vyšetřování. Samotná žalovaná se ve vyjádření k žalobě označuje jako „svědkyně/poškozená“.

41. Žalobce na jednu stranu akceptuje ustálenou judikaturu, že soud v řízení o ochranu osobnosti nemůže zkoumat pravdivost svědecké výpovědi učiněné v jiném občanskoprávním řízení pravomocně skončeném, ale na stranu druhou podle něj tato neplatí ve vztahu k výpovědi svědka v trestním řízení pravomocně neskončeném. Argumentace žalobce není přesvědčivá.

42. Žalobce např. tvrdí, že účastníci civilního řízeni jsou vybaveni procesními nástroji, jak nepravdivým tvrzením čelit v rámci daného civilního řízení. Avšak obdobné platí i o trestním řízení, jelikož i podezřelý či obviněný a nebo obžalovaný v trestním řízení je vybaven právy obhajoby a nástroji, jak čelit nepravdivé svědecké výpovědi, včetně poskytnutí jeho procesního stanoviska, vlastní výpovědi obviněného či jinými důkazními návrhy (ostatně v judikatuře srov. obdobně k přestupkovému řízení např. usnesení Ústavního soudu z 1. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1324/21, bod 8. a 10.; přestupkové právo bývá někdy označování jako tzv. malé trestné právo – viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2019 č. j. 3 As 274/2017 – 59).

43. Žalobce argumentuje, že v trestním řízení obviněný (obžalovaný) nenese žádné důkazní břemeno a v trestním řízení leží důkazní břemeno na straně obžaloby, resp. státu. S tím lze souhlasit, nicméně to obviněnému (obžalovanému) nebrání předkládat v trestním řízení svoji vlastní verzi a k prokázání své verze navrhovat důkazy, včetně svoji výpověď o tom, že svědkyní vypovězené není pravdou. Důkazní břemeno znamená, že se případné skutkové nejistoty kladou k tíži toho, koho břemeno tíží, a tedy pochybnosti musejí být vyloženy ve prospěch strany, kterou netíží břemeno důkazní (tj. v trestním řízení ku prospěchu obviněného, obžalovaného). Tedy otázka subjektu nesoucího důkazního břemene ze své logiky nemůže být rozhodovacím kritériem pro závěr, výpověď z jakého typu řízení (zda z civilního či trestního) lze či nelze přezkoumávat z hlediska pravdivosti v řízení o ochranu osobnosti.

44. Žalobce argumentuje tím, že trestní řízení není pravomocně skončené, že je ve fázi vyšetřování, tj. přípravného řízení, což opět žalobce dává do kontrapozice s judikaturou řešící nemožnost přezkoumávání svědecké výpovědi - učiněné v jiném pravomocně skončeném občanskoprávním řízení – v řízení o ochranu osobnosti. Tato odlišnost však je naopak důvodem pro opačný závěr než dovozuje žalobce. Právě proto, že trestní řízení není pravomocně skončeno, nelze tím spíše v řízení o ochranu osobnosti zkoumat pravdivost svědecké výpovědi učiněné v neskončeném trestním řízení, jelikož by to důsledně vzato mohlo značit riziko ingerence do ještě ani orgány činnými v trestním řízení neprovedeného hodnocení důkazů (ze soudní praxe srov. i např. shora citované rozsudky Krajského soudu v Brně). Dovedeno do důsledků, tj. arg. ad absurdum, když by soud vyhověl zdržovací žalobě ve smyslu bodu I. petitu žaloby (tj. že „žalovaná je povinna zdržet se jakýchkoliv zásahů do žalobcovy osobnostní sféry a integrity“), tak by např. hrozilo, že žalovaná nebude vypovídat o relevantních skutečnostech v trestním řízení s odkazem na to, že jí to zakázal soud v civilním řízení. Případně by to kupříkladu mohlo ovlivnit svědky ve „vlažnějším“ přístupu ke svědecké výpovědi již kvůli nejistotě, zda a co tedy mohou či nemohou v trestním řízení vypovědět. To by mohlo v důsledcích vést až ke ztížení, maření či až zmaření účelu trestního řízení v podobě důležitého veřejného zájmu na odhalování páchání trestné činnosti a potrestání pachatelů. Ostatně i v tomto duchu žalovaná argumentovala ve vyjádření k žalobě, že vnímá žalobu jako zneužívající s tím, že je „tímto na žalovanou, jakožto svědkyni/poškozenou v uvedeném a dosud neskončeném trestním řízení vyvíjen jakýsi nátlak“. Rizika spojená s akceptací názoru žalobce, který se domáhá přezkumu pravdivosti výpovědi z probíhající trestního řízení v řízení o ochranu osobnosti, jsou nemalá. Reálně by zde hrozila újma na veřejném zájmu realizovaném v trestním řízení; o to více je v obdobných situacích na civilním soudu, aby žalobcům vyjádřil své názory a „nepodvolil“ se jejich důkazním návrhům usilujícím o zkoumání pravdivosti výpovědi svědků učiněných v neskončeném trestním řízení. Koneckonců dvě z navržených svědkyní v tomto řízení jsou v procesním postavení poškozených v trestním řízení (srov. již slova zástupce žalobce při soudním jednání a ostatně i kontext svědecké výpovědi a dotazů policie dotazující se právě na ony dvě svědkyně navržené k výslechu i v nynějším soudním řízení); o to více platí riziko, že pokud by je soud v řízení o ochraně osobnosti vyslýchal – přitom reálně i v přítomnosti žalobce v jednací síni, který má pozici obviněného v trestním řízení, kdy tyto dvě svědkyně mají pozici poškozených - tak by o to více hrozily dopady takového jejich výslechu na jejich další případné výslechy či podání v trestním řízení, včetně a priori nevylučitelnému dotčení jejich psychické (duševní) sféry, jakožto mj. příp. osoby zvlášť zranitelné ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů [dle § 2 odst. 4 písm. c) citovaného zákona „Zvlášť zranitelnou obětí se pro účely tohoto zákona při splnění podmínek uvedených v odstavci 2 nebo 3 rozumí … c) oběť … trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199 trestního zákoníku)“, přičemž žalovaný je obviněn právě i z trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí; srov. např. § 3 odst. 1 a dále § 20 zákona č. 45/2013 Sb. o pravidlech výslechu zvlášť zranitelné osoby, včetně např. práva na ochranu při výslechu a na zabránění kontaktu s obviněným].

45. Žalobce argumentuje, že se neužije ustálená judikatura o nemožnosti v řízení o ochranu osobnosti přezkoumávat pravdivost výpovědi znalců učiněných v trestním řízení, a to z důvodu, že tato judikatura řeší otázku pravdivosti znaleckého posudku za zásah do osobnosti, což není skutkově shodný případ s případem žalobce. Tu však jde o demonstraci spíše mechanické práce s judikaturou. Ostatně i samotný žalobcem dovolávaný § 13 o. z. - o nároku na obdobné rozhodnutí - se vztahuje nikoli jen na skutkově shodný případ, ale na právní případ, který se shoduje „v podstatných znacích“ s jiným případem.

46. Tu žalobce důsledně nepřihlíží ke smyslu a účelu předmětné zákonné licence, podle níž je pravidlem, že není neoprávněným zásahem do osobnosti člověka, pokud k zásahu dojde při mj. výkonu znalecké či svědecké povinnosti. Smyslem a účelem je poskytnutí ochrany nerušené realizaci zákonné procesní - včetně tedy svědecké - povinnosti. Z hlediska tohoto smyslu a účelu je nepodstatné, zda jde o svědeckou výpověď v občanském soudním řízení či trestním řízení a není ani podstatné, zda jde o výpověď znalce či svědka, jelikož ve všech těchto případech výpovědi jde o realizaci zákonné procesní povinnosti.

47. Žalobce nepřiléhavě interpretoval judikaturu zdejším soudem mu předestřenou v tom smyslu, že žalobce tvrdil, že se judikatura týká jen otázky zkoumání pravdivosti výpovědi učiněné v jiném občanskoprávním řízení (viz např. podání žalobce z 19. 6. 2023, str. 4). Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. [spisová značka] se však netýkalo výpovědi svědka v občanskoprávním řízení, nýbrž v řízení trestním. Obdobné platí i o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4877/2010, když že šlo tehdy o žalobní tvrzení o nepravdivém označení tehdejšího žalobce v trestním řízení při rekognici a Nejvyšší soud formuloval svůj závěr bez ohledu na to, zda jde o projev žalovaných při rekognici či při svědecké výpovědi: „Závěr o nepravdivosti výpovědi (lhostejno jaký byl motiv nepravdivosti takové výpovědi) však plyne z hodnocení této výpovědi soudem v řízení a dospěje-li soud k závěru, že výpověď svědka je vědomě nepravdivá, pak tento svůj závěr vyjádří v odůvodnění rozhodnutí s následným promítnutím do trestněprávní odpovědnosti svědka (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2011, sp.zn. [spisová značka]).“. Ostatně právě i citované usnesení Nejvyššího soudu soudu sp. zn. 30 Cdo 4877/2010 přiléhavě kladlo na stejnou rovinu svědeckou výpověď i účast svědka na rekognici z hlediska smyslu a účelu zákonné licence zásahu do osobnosti člověka plněním procesních povinností třetích osob: „Plněním zákonné povinnosti je i výpověď svědka, ať již v občanskoprávním či trestním řízení, i jeho účast na rekognici in natura.“.

48. Pokud se žalobce dovolával ve smyslu § 13 o. z. aplikace právních názorů vyslovených v rozhodnutí Okresního soudu v [adresa] ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. [spisová značka], jde o zjevně neopodstatněný názor plynoucí už z toho, že komparované rozhodnutí bylo ve své podstatě o něčem jiném, pročež absentuje již shoda o shodných podstatných znacích. Totiž rozhodnutí Okresního soudu v [adresa] nebylo založeno na tom, že by civilní soud zkoumal (ne)pravdivost výpovědi učiněné v trestním řízení; soud tehdy žalobě vyhověl z důvodu, že „žalovaný v pozici obžalovaného vypovídal před okresním soudem ve [adresa] bez vztahu k předmětu výslechu…“. Avšak výpověď bez vztahu k předmětu výslechu na straně jedné - a výpověď (vědomě) nepravdivá na straně druhé - jsou odlišné skutečnosti a též odlišná kritéria při zkoumání, zda výpovědí došlo k neoprávněnému zásahu do osobnosti. Ostatně šlo o situaci ve své podstatě jinou rovněž proto, že žaloba byla tehdy podána mj. z důvodu, že tehdejší žalovaný se v pozici obžalovaného v trestním řízení vyjádřil určitým způsobem o tehdejším svědkovi v trestním řízení a že tomuto svědkovi psal dehonestující zprávy. Koneckonců svědek se zásadně nemůže v trestním řízení efektivně bránit nactiutrhačným vyjádřením obviněných (obžalovaných), a to už proto, že není stranou trestního řízení a nemá tak k obraně ani (procesně trestní) prostor, což je diametrálně odlišné od procesní pozice žalobce jakožto obviněného v trestním řízení. Koneckonců žalobcem předložené rozhodnutí Okresního soudu v [adresa] z databáze www.beck-online.cz je identifikováno - ve smyslu výtisku předloženého žalobcem - jako „usnesení“, ačkoli je vyloučeno právním řádem, aby šlo v meritu věci o usnesení, jelikož by se mělo jednat o rozsudek, který je soud povinen (na rozdíl od usnesení) mj. vyhlásit veřejně (viz např. čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky).

49. Další – leč subsidiární - samostatný důvod zamítnutí žaloby je absence objektivní způsobilosti napadených výroků žalované zasáhnout do osobnosti žalobce. Výroky byly proneseny za přítomnosti dvou policistů a tří advokátů - tedy osob, které mají ze zákona mlčenlivost (srov. např.: § 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii; § 115 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky; § 45 odst. 1 písm. c) a § 214 zákona 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů). Výroky žalované jsou součástí trestního spisu, do kterého má přístup jen velmi omezené množství osob. Žalobce ani netvrdí, že by je žalovaná zveřejnila či opakovala při jiné příležitosti nebo je nějakým způsobem uvedla v širší známost. Ostatně žalobce tvrdí, že trestní řízení není vedeno pro žádný výrok žalované, že její výroky nebudou předmětem dokazování; pokud by soud vycházel z tohoto tvrzení žalobce, o to více by pak platilo, že by nedošlo k zásahu objektivně způsobilému svojí intenzitou zasáhnout do osobnosti žalobce. V tomto smyslu soud odkazuje analogicky (či přiměřeně) na ustálenou judikaturu, srov. např.: 1) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022 sp. zn. [spisová značka] [„…výroky o osobě žalobce byly učiněny v rámci podání, konkrétně při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva (procesní obrany) [právnická osoba]. jako žalovaného…Výroky o žalobci nebyly dále zveřejněny a nebylo ani tvrzeno, že by je žalovaná opakovala při jiné příležitosti, nebo že by je nějakým způsobem uvedla v širší známost…Již proto nedošlo k zásahu objektivně způsobilému svojí intenzitou zasáhnout do osobnosti žalobce.“; ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 83/23]; 2) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022 sp. zn. [spisová značka]; 3) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. [spisová značka]; 4) rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. [spisová značka], bod 28. (dostupný např. na www.rozhodnuti.justice.cz). Soud odkazuje i na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 500/05 (adresáti výroku byli policisté projednávající trestní oznámení a právní zástupci a žaloba na ochranu osobnosti byla zamítnuta s odkazem na to, že všechny osoby byly vázány mlčenlivostí). Obdobně lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 1995 sp. zn. IV. ÚS 104/95 (tehdy žalovaný pronesl sporné výroky v rámci vyřizování stížnosti stěžovatele na postup pohotovostní motorizované jednotky a byly určeny výlučně pro účely stížnostního řízení a nikoliv pro veřejnost, a odvolací soud argumentoval, že osoby manipulující se stížnostním spisem byly vázány služebním tajemstvím, a proto nemohlo jít o zásah, který by byl objektivně způsobilý narušit osobnostní práva stěžovatele). Dále soud poukazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2002 sp. zn. [spisová značka] (výrok pronesený před zaměstnanci pošty vázaných mlčenlivostí), ze dne 27. 8. 2020 sp. zn. [spisová značka] (výroky pronesené před lékařkou, která byla vázána mlčenlivostí, přičemž ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 3236/20), ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. [spisová značka] (výroky pronesené před osobou podléhající lékařské mlčenlivosti), či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2021 č. j. [spisová značka], bod 12. (o tom, že do zdravotnické dokumentace má přístup jen velmi omezené množství osob a sporné výroky byly její součástí, pročež nešlo svým charakterem o zásah objektivně způsobilý dotknout se osobnostní sféry žalobce).

50. Další samostatný důvod zamítnutí žaloby spočívá v tom, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, zda sporné výroky žalovaná vyřknula či nevyřknula vědomě nepravdivě a zda byla či nebyla v dobré víře v pravdivost jejích výroků. V případě otázky vědomé nepravdy se žalobce výzvě soudu (vtělené do usnesení z 3. 8. 2023 č. j. [spisová značka], na které soud odkázal i při jednání dne 17. 10. 2023) v podstatě vyhnul. Žalobce uvedl, že žalovaná učinila výpověď vědomě a s přípravou a uvedla o žalobci nepravdivé skutečnosti. To je však něco jiného než že by žalobce tvrdil, že žalovaná vědomě o něm vypověděla nepravdu. Na druhou otázku ve smyslu výzvy dle § 118a odst. 1 o. s. ř. (zda žalovaná byla či nebyla v dobré víře v pravdivost jejích výroků a z jakých konkrétních skutečností to plyne) žalobce v podstatě odmítl odpovědět a jal se zpochybňovat správnost názoru soudu (a žalobce uzavřel, že „zkoumání dobré víry je v tomto ohledu tedy zcela právně irelevantní“). Přitom tyto dotazy soudu v rámci výzvy dle § 118a o. s. ř. odpovídají ustálené judikatuře, dle níž s excesem, tj. se zřetelným vybočením z práv a povinností (např. křivé obvinění) nelze směšovat případy té které nedbalosti, kdy zasahující osoba v dobré víře uvede skutečnosti, které se následně ukáží jako neodpovídající pravdě (srov. též obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. [spisová značka], ze dne 22. 4. 2010 sp. zn. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008 sp. zn. [spisová značka], ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. [spisová značka], či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2022 č. j. [spisová značka], zejména bod 11. a 14.). Pro dovození excesu z výpovědi svědka nestačí jen zjištění objektivně nepravdivé výpovědi, ale je třeba zároveň tvrdit a prokázat ze strany žalobce, že svědek vypověděl nepravdu vědomě, že nebyl v dobré víře v pravdivost své výpovědi. Dobrá víra se přitom presumuje - srov. i § 7 o. z.: „Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.“, který vyjadřuje vyvratitelnou domněnku jednání v dobré víře; ten, kdo ji popírá, musí tvrdit skutečnosti ji vylučující a ohledně nich nese důkazní břemeno (k presumpci dobré víry viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. [spisová značka], či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. [spisová značka]). Ostatně pokud by mělo být dostačující v tomto typu žalob (za zásahy do osobnosti žalobců učiněné výpověďmi žalovaných v jiných řízení) zjištění jen prosté objektivní nepravdy, Nejvyšší soud by ve sjednocujícím citovaném stanovisku neměl důvod zdůrazňovat, že excesem je zejména křivá výpověď či křivé obvinění, což jsou trestné činy založené právě na úmyslu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013 sp. zn. [spisová značka], ze dne 11. 11. 2008 sp. zn. [spisová značka]).

51. Další samostatný důvod zamítnutí žaloby spočívá v neunesení důkazního břemene na straně žalobce ohledně vědomě nepravdivé svědecké výpovědi žalované. O tomto svém důkazním břemeni byl žalobce poučen již v usnesení z 3. 8. 2023 č. j. [spisová značka], přičemž na tuto výzvu soud nadto odkázal i při jednání dne 17. 10. 2023. Žalobce kupř. nenavrhl svůj účastnický výslech, kterým by chtěl přesvědčit soud o tom, co se skutečně (ne)událo mezi účastníky stran obsahu sporných výroků. Žalobce se místo toho jal polemizovat s rozvržením důkazního břemene, které soud promítl do výzvy dle § 118a o. s. ř. adresované žalobci.

52. Pokud by soud přistoupil na logiku žalobce, podle níž má autor tvrzení prokazovat (nést důkazní břemeno) jeho pravdivost, pak by tím důsledně vzato popíral, že tu jde o svým charakterem specifický typ zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobců, jelikož k nim dochází při realizaci zákonných procesních práv a povinností, tj. v řízeních před orgány veřejné moci a smyslem je ochrana nerušené realizace procesních práv a povinností (obdobně v judikatuře srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2019 č. j. [spisová značka], zejména bod 9.). Pokud je smyslem ochrana nerušené realizace procesních projevů subjektů řízení - a tím mimo jiné, aby se kupř. nepodporovala jejich neochota vypovídat - pak by s tím stěží byl slučitelný žalobcem prosazovaný požadavek, aby se později v případném napadení žalobou na ochranu osobnosti museli obhajovat (resp. prokazovat), že (vědomě) nelhali, nýbrž vypovídali pravdu.

53. Součástí mechanismů majícím vést k řádnému objasnění trestné činnosti je proces dokazování a v jeho rámci i institut svědka a svědecké výpovědi. Součástí mechanismů určených na odvrácení rizika nenáležitého zjištění skutkového stavu je i pomyslný [právnická osoba] visící nad každým svědkem v podobě nebezpečí trestního stíhání pro křivou výpověď. Aby se projevy neochoty poskytovat svědecké výpovědi - a tím i mařit účel trestního konání – nepodporovaly, je tu poměrně úzký okruh důvodů, při kterých je možno svědeckou výpověď odepřít a povinnost svědecké výpovědi, dokonce umocněná v případech některých trestných činů (na jejich odhalování a postihování zákonodárce vyjádřil silný zájem) i trestností jejich neoznámení. Bez významu ani není, že osoby obviněné (obžalované) v zájmu uchránění se před trestným postihem „mohou“ použít prostředky včetně lži (bez kupř. trestních následků z toho plynoucích v podobě sankce křivé výpovědi); oproti tomu svědek se musí mít na pozoru v tom smyslu, že přistihnutí při křivé výpovědi by bez právního následku - dokonce v podobě trestního - zůstat nemuselo. Rovněž z toho plyne, že i když je v řízeních o ochraně osobnosti pravidlem princip, že pravdivost difamujícího tvrzení prokazuje původce výroku (žalovaný), tak stejný princip nemůže platit tehdy, pokud výrok označený žalobcem za nepravdivý a zasahující do jeho osobnosti je součástí výpovědi svědka. Koneckonců na podporu těchto závěrů lze odkázat i na usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 23. 6. 2015 č. j. II. ÚS 388/2015-19, které odmítlo jako zjevně neopodstatněnou stížnost tehdejšího stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Trnavě ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. [spisová značka], přičemž Krajský soud v Trnavě argumentoval obdobně jako zdejší soud v tomto bodě rozsudku [srov. např. str. 11 citovaného usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky: „…I keď v konaniach o ochranu osobnosti (akým bolo aj to v prejednávanej veci) je pravidlom tzv. obrátený princíp dôkazného bremena, vlastného občianskoprávnym konaniam všeobecne, teda to, že pravdivosť difamujúceho výroku tu preukazuje jeho pôvodca (žalovaný), takto to nemôže byť vtedy, ak informácia označená za nepravdivú a tiež za zásah do práva na ochranu osobnosti bola súčasťou výpovede svedka. V takýchto prípadoch naopak treba uzavrieť, že to čo odznelo v trestnom konaní v rámci svedeckej výpovede a nebolo následne vyvrátené trestným postihom svedka za krivú výpoveď, treba považovať za pravdivé.“; citované usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky je dostupné na www.ustavnysud.sk].

54. Řečeno i jinak, jde-li ve smyslu i (shora demonstrativně uvedené) ustálené judikatury v případě mj. svědecké výpovědi pravidelně o oprávněný zásah do osobnosti člověka, pak logicky ohledně naplnění výjimek z obecného pravidla nese důkazní břemeno ten, kdo takové naplnění výjimek (exces) tvrdí, tj. zde žalobce.

55. Závěr, že důkazní břemeno - o tom, že žalovaná při svědecké výpovědi v trestním řízení vědomě uvedla nepravdy - tíží žalobce, plyne i z toho, že právě žalobce exces žalované dovozuje, přičemž žalobce je tím, komu by bylo z hlediska hmotného práva jeho prokázání ku prospěchu, jako výjimka z obecně jinak daného pravidla vyloučení neoprávněnosti zásahu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu leží důkazní břemeno v obecné rovině ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002 sp. zn. [spisová značka]). V důsledku uplatnění projednací zásady tak mají účastníci občanského soudního řízení povinnost tvrzení a na ni navazující důkazní povinnost ohledně skutečností, z jejichž existence vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky.

56. Žalobce (v podání ze dne 17. 8. 2023, str. 3) argumentoval na podporu svého názoru (že důkazní břemeno leží na straně žalované) poukazem na shora citované stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 13/2007, a to následující citací části stanoviska: „V určitých případech však o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nepůjde, a to ani tehdy, pokud by se zásah jako odporující objektivnímu právu zdánlivě jevil. Hovoří se o okolnostech vylučujících neoprávněnost, resp. o okolnostech, které porušení, resp. ohrožení osobnosti fyzické osoby ospravedlňují. V tomto směru zůstává na původci zásahu, aby prokázal, že k zásahu došlo po právu, tj. že je dána okolnost, která neoprávněnost (protiprávnost) zásahu vylučuje.“. Nicméně z citovaného stanoviska neplyne závěr, že by důkazní břemeno o tom, zda (ne)šlo o exces, leželo na žalované. Citované stanovisko „jen“ vyslovilo, že důkazní břemeno - o tom, že je dána okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do osobnosti člověka – leží na původci zásahu (tj. zde na žalované). Toto své břemeno důkazní však žalovaná i ve smyslu citovaného stanoviska unesla, jelikož prokázala, že je zde okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do osobnosti žalobce – in concreto pronesení zažalovaných výroků při podání svědecké výpovědi žalované, tedy při výkonu její (procesně) právní (svědecké) povinnosti. Ostatně právě proto citované stanovisko pokračuje textem: „Okolnosti, které mají tyto právní následky … jsou buď obsaženy přímo v právních normách, anebo z nich vyplývají. Neoprávněnost zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem vylučují konkrétně tyto okolnosti, když: …c) k zásahu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu ukládá zákon. Přípustnost těchto případů je odůvodněn a zvláštním veřejným zájmem jak na nerušené a plynulé realizaci subjektivních práv, tak na plynulém plnění právních povinností uložených zákonem. Jde zejména o … i výkon povinnosti svědecké a znalecké (pokud jsou odůvodněny předmětem věci)…“. Citované stanovisko se tak nevyjádřilo k otázce, zda původce zásahu nese důkazní břemeno o tom, že nešlo o exces, a nebo poškozený nese důkazní břemeno o tom, že šlo o exces. Proto ani tento rozsudek není v rozporu s citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu.

57. Nesplnění důkazní povinnosti účastníka má za následek vynesení rozhodnutí nepříznivého pro účastníka, který tuto svou procesní povinnost nesplnil. Žalobce byl o svém důkazním břemenu ležícím na jeho straně soudem poučen dle § 118a odst. 3 o. s. ř., avšak úspěšně jej neunesl.

58. Žalobce se (po výzvě soudu dle § 118a o. s. ř. stran i důkazního břemene ležícího na jeho straně) jen („z procesní opatrnosti“) „připojil“ k důkazním návrhům žalované na výslech [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] (srov. podání žalobce z 17. 8. 2023, č. l. 46).

59. Nicméně výpověď [jméno FO] a [jméno FO] žalovaná navrhla k prokázání skutečnosti, že „žalobce užíval omamné a psychotropní látky“ (viz č. l. 18). Tyto důkazy tak jsou zjevně nezpůsobilými prokázat sporné výroky. Předmětem řízení nejsou výroky žalované o tom, že žalobce obecně užíval omamné a psychotropní látky. Předmětem řízení je, zda skutečně konkrétně v noci ze dne 29. 12. 2021 na 30. 12. 2021 žalobce před žalovanou měl užít kokain a zda v noci ze dne 4. 1. 2022 na 5. 1. 2022 si žalobce před žalovanou měl narýsovat čáru koksu a užil před ní marihuanu. Žalovaná tak navrhovala (a tudíž i žalobce, který se jen k důkaznímu návrhu žalované připojil) tyto svědkyně nikoli k prokázání pravdivosti těchto svých výroků učiněných v trestním řízení, nýbrž k prokázání obecné otázky, zda žalobce užíval či neužíval omamné a psychotropní látky. Soud tak i z uvedeného důvodu pro nadbytečnost neprovedl tyto dva výslechy.

60. Obdobně výpověď svědkyně [jméno FO] žalovaná označila (a tudíž i žalobce, který se jen k důkaznímu návrhu žalované připojil) jen k prokázání toho, zda tato svědkyně trpěla zdravotními problémy v době, kdy soužila se žalobcem (viz č. l. 18). Takto navržená svědecká výpověď tudíž zjevně nemá vypovídací hodnotu ohledně pravdivosti výroku, zda žalobce dodržoval osobní hygienu v době, kdy býval s žalovanou několik nocí (tj. nikoli když býval s [jméno FO]), a zda žalovaná (tj. nikoli [jméno FO]) měla v důsledku zanedbání osobní hygieny žalobce zánět močového měchýře. Rovněž tak jde o důkazní prostředek zjevně nezpůsobilý prokázat pravdivost sporných výroků žalované.

61. Pokud jde o výpověď [jméno FO], tu žalovaná navrhla (a tudíž i žalobce, který se jen k důkaznímu návrhu žalované připojil) k prokázání tvrzení, zda žalovaná strávila noc z 29. 12. 2021 na 30. 12. 2021 v bytě žalobce. Tu však jde o zjevně nadbytečný důkaz, jelikož takové tvrzení žalované (že strávila jednu noc v bytě žalobce) není objektivně způsobilé zasáhnout osobnost žalobce a nadto tato skutečnost byla prokázána písemnými důkazy (viz bod 9. tohoto rozsudku).

62. Konečně pokud jde o bod I. žalobního petitu, tj. zdržovací nárok, další nedůvodnost žaloby je tu dána rovněž v nepřiměřenosti žalobního nároku. Žalobcem požadovaný výrok obsahuje ve vztahu k žalované absolutní zákaz žalované zasáhnout do osobnosti žalobce, i když si lze představit, že za určitých okolnosti by sice šlo o zásah do osobnosti žalobce, nýbrž o zásah oprávněný, kterýžto výrok tak již proto nelze po právu vyslovit.

63. Ze všech shora uvedených důvodů soud žalobu jako zcela nedůvodnou zamítl (výrok I. a II.).

64. Žalovaná byla v řízení zcela úspěšná, a proto v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které spočívají v nákladech právního zastoupení.

65. Soud použil sazbu odměny ve výši 3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jako „a. t.“), jelikož částka 50 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv s návrhem na náhradu nemajetkové újmy, aniž by advokátní tarif vyjadřoval požadavek na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Danou tarifní hodnotu lze tudíž použít i tehdy, je-li žalobou uplatněn požadavek na náhradu nemajetkové újmy jinou než peněžitou satisfakcí, tedy požadavek na satisfakci morální, jak tomu bylo i v souzené věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. [spisová značka] či usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2021 č. j. [spisová značka], bod 7.).

66. Žalovaná má právo na odměnu advokáta po 3 100 Kč za následující úkony: 1) příprava a převzetí zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., 2) vyjádření ve věci samé z 31. 5. 2023 dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., 3) vyjádření ve věci samé z 30. 6. 2023 dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., 4) účast na jednání dne 17. 10. 2023 dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. Celkem tak jde o odměnu ve výši 12 400 Kč. Dále má žalovaná právo na paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč za úkon v souladu s § 13 odst. 4 a. t. (tj. celkem 1 200 Kč) a na náhradu DPH ve výši 21 % dle § 137 odst. 3 o. s. ř ve výši 2 856 Kč. Celkem je žalobce povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč, k rukám zástupce žalované (viz § 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (viz § 160 odst. 1 o. s. ř.) [viz výrok III. rozsudku].

67. Za podání žalované z 8. 9. 2023 soud žalované ničeho nepřiznal pro neúčelnost (srov. hledisko účelnosti explicite v § 142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož tam uvedené bylo v podstatě jen opakování již předtím žalovanou uvedeného.

Poučení