47 C 99/2021-58

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem [adresa žalovaného] o zaplacení 34 610 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 27 500 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27 500 Kč za dobu od 7. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28 401 Kč za dobu od 28. 12. 2020 do 6. 1. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 901 Kč za dobu od 7. 1. 2021 do zaplacení, úroku ve výši 21,05 % ročně z částky 28 401 Kč za dobu od 28. 12. 2020 do zaplacení, částky 901 Kč, 3 150 Kč, 300 Kč, 1 497 Kč a 1 262 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1 211 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 7. 2. 2021 (podána téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 28 401 Kč na jistině, 3 150 Kč na dlužných splátkách, 300 Kč poplatky za upomínky, 1 497 Kč a 1 262 Kč smluvní pokutu, úroky 21,05 % ročně z 28 401 Kč od 28. 12. 2020 do zaplacení a zákonné úroky z prodlení 8,25 % ročně z 28 401 Kč od 28. 12. 2020 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 2. 9. 2020, č. sml. [číslo]. Na základě uvedené smlouvy žalobce poskytl žalovanému dne 7. 9. 2020 částku ve výši 27 500 Kč + 2 500 Kč provizi zprostředkovateli, přičemž žalovaný byl povinen dluh splatit ve 40 splátkách po 1 050 Kč měsíčně počínaje 20. 10. 2020. Žalovaný nezaplatil ničeho.

2. Soud za splnění podmínek § 115a, § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání a dne 12. 11. 2021 vyhlásil tento rozsudek.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.

4. Dne 2. 9. 2020 uzavřeli žalobce a žalovaný smlouvu o spotřebitelském úvěru, č. sml. [číslo] (důkaz touto smlouvou). Ve smlouvě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč s ročním úrokem 21,05 %, žalovaný se zavázal vrátit úvěr ve 40 měsíčních splátkách po 1 050 Kč, počínaje dnem 20. 10. 2020. Ve smlouvě žalovaný uvedl jako svou adresu bydliště [adresa žalovaného]. Dále ve smlouvě žalovaný uvedl číslo svého bankovního účtu [bankovní účet].

5. Z potvrzení [anonymizováno] banky ze dne 8. 9. 2020 soud zjistil, že žalobce dne 7. 9. 2020 odeslal na bankovní účet [bankovní účet] částku 27 500 Kč. Z obdobného potvrzení soud zjistil, že žalobce téhož dne odeslal částku 2 500 Kč jakožto provizi zprostředkovateli, to ovšem na jiné číslo účtu ([bankovní účet]) než byl účet, na který žalobce poukázal částku 27 500 Kč ([bankovní účet]), přičemž účet, na nějž byla uhrazena částka 2 500 Kč, byl podle smlouvy o spotřebitelském úvěru účet zprostředkovatele (důkaz smlouvou).

6. V době uzavírání smlouvy měl žalobce ohledně majetkových, výdělkových a osobních poměrů žalovaného tyto informace: 1) Výplatní pásky za měsíce 05/ 2020, 06/ 2020, 07/ 2020 z pracovního poměru k zaměstnavateli [anonymizováno] – [právnická osoba] [IČO] o výši čisté mzdy za 5/ 2020 ve výši 15 022 Kč, 6/ 2020 – 15 022 Kč, 7/ 2020 – 15 051 Kč (důkaz těmito výplatními páskami); 2) výpis z běžného účtu žalovaného potvrzující dobírku mzdy žalovaného za měsíc 07/ 2020 ve výši 15 051 Kč došlou na účet žalovaného dne 6. 8. 2020 (důkaz výpisem z účtu žalovaného č. [bankovní účet] za měsíc srpen 2020); 3) prověření v rámci databáze centrální evidence exekucí s negativním výsledkem, databáze insolvenčního rejstříku s negativním výsledkem (důkaz: výpis z Centrální evidence exekucí k 2. 9. 2020, výstup z insolvenčního rejstříku k 2. 9. 2020); 4) listinu označenou jako Výdaje spotřebitele, podepsanou žalovaným 2. 9. 2020, na níž je uvedeno, že výdaje na bydlení a výdaje související s bydlením jako voda, energie činí 3 500 Kč měsíčně a další běžné pravidelné měsíční výdaje činí částku 3 500 Kč, že žalovaný je svobodný a má mzdu 15 000 Kč (důkaz Výdaji spotřebitele); 5) listinu označenou jako Závazky spotřebitele, podepsanou žalovaným 2. 9. 2020, přičemž tato listina je toliko podepsaná žalovaným, je nevyplněná a tabulka pro zápis seznamu závazků, dluhů je prázdná, tj. nevyplněná (důkaz Závazky spotřebitele); 6) Listina označená jako Posouzení úvěruschopnosti zákazníka, podepsaná žalovaným 7. 9. 2020, na níž je uveden příjem žalovaného 15 000 Kč, výdaje žalovaného na bydlení 3 500 Kč, a normativní náklady na bydlení 6 821 Kč, životní minimum zákazníka 3 860 Kč, nezabavitelná částka 7 121 Kč (důkaz touto listinou).

7. Podle žalobce, po odečtení běžných výdajů (nákladů na bydlení výši 3 500 Kč a dalších jiných pravidelných výdajů ve výši 3 500 Kč - zejména jídlo apod., jež v sobě má absorbovánu životní minimum) žalovanému zbyde částka 8 000 Kč měsíčně (tj. 15 000 – 3 500 – 3 500), ze které je žalovaný schopen hradit žalobci měsíčně splátku 1 050 Kč (tj. 8 000 -1 050), kdy žalovanému zbyde částka 6 950 Kč měsíčně.

8. Žalobce uvedl, že vycházel i„ mimo“ údaje žalovaného, kdy skutečné náklady na bydlení byly nahrazeny normativními náklady na bydlení v nájemním bytě, kdy v rámci i tohoto posouzení úvěruschopnosti žalobce dospěl závěru, že žalovaný je schopen spotřebitelský úvěr dle smlouvy v pravidelných splátkách ve výši 1 050 Kč měsíčně žalobci řádně splácet, kdy mu po odečtení běžných výdajů (normativních nákladů na bydlení ve výši 6 821 Kč a dalších jiných pravidelných výdajů ve výši 3 500 Kč (zejména jídlo apod., jež v sobě má absorbovánu životní minimum) zbyde částka 4 679 Kč měsíčně (tj. 15 000 – 6 821 – 3 500), ze které je žalovaný schopen hradit žalobci měsíčně splátku 1 050 Kč (tj. 4 679 – 1 050), kdy žalovanému zbyde částka 3 629 Kč měsíčně.

9. Výzvou ze dne 27. 12. 2020 žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dluhu z titulu předmětné smlouvy do 10 dnů od odeslání této výzvy. Výzvu žalobce zaslal žalovanému na adresu [adresa žalovaného], a to dne 27. 12. 2020 (důkaz: výzva ze dne 27. 12. 2020 + podací lístek).

10. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků, a zákonných úroků z prodlení (a to ještě v omezeném rozsahu).

11. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobce fakticky poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 27 500 Kč.

12. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 13. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.

14. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie.

15. Soudní dvůr EU rozhodl o výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES na základě předběžné otázky položené českými soudy (rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18, [anonymizováno]). Soudní dvůr došel k závěru, že stejně tak, jako musí vnitrostátní soud zkoumat z úřední povinnosti, zda byla při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dodržena informační povinnost, musí také z úřední povinnosti zkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele předem posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovená v článku 8 směrnice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že současné doslovné znění § 87 odst. 1 druhé věty zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie Soudní dvůr rozhodl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr dále poukázal na ustálenou judikaturu k tzv. nepřímému účinku směrnic. Podle ní jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhly výsledku, který směrnice sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je vlastní systému Smlouvy o fungování Evropské unie v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. Zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s jejím cílem; Vnitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který s cíli směrnice není slučitelný. Soudní dvůr konstatoval, že předkládající soud nemůže při rozhodnutí ve věci platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem, pouze z důvodu, že byla vyložena českými soudy ve smyslu, který není s unijním právem slučitelný. Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008/48/ES tím, že na základě své vlastní pravomoci případně výklad českých soudů neslučitelný s unijním právem nepoužije.

16. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. Soud dospěl k závěru, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného - na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1704/2019:„ Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“.

19. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 konstatoval:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

20. Jak vyplynulo ze spisu, žalobce úvěruschopnost žalovaného určitým způsobem zkoumal, nikoliv však dostatečně, a ze zjištěných informací vyvodil nesprávné závěry.

21. Příjem žalovaného činil 15 000 Kč měsíčně (doloženy výplatní pásky). Z výpisu z účtu za 08/ 2020 soud zjistil, že příjmy žalovaného činily 24 051 Kč, kdežto výdaje 28 984,43 Kč, zůstatek účtu činil mínus 919,50 Kč. Soud nemohl spokojit se způsobem, jak žalobce posuzoval výdajovou stránku žalovaného. V konkrétním případě toho kterého spotřebitele nelze vycházet ze zprůměrovaných či jinak standardizovaných tabulkových údajů o normativních nákladech na bydlení, životním minimu apod. Je nutné posuzovat každého spotřebitele in concreto a individuálně. Žalobce ovšem výdaje žalovaného, zejména na bydlení, neověřoval. Přitom z onoho jediného výpisu za 8/ 2020 vyplynulo, že žalovaný s penězi nevycházel.

22. Soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

23. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěruneschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

24. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

25. Nutnost aplikovat v těchto situacích ustanovení obecně závazných právních předpisů o absolutní neplatnosti platí i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. – viz např. rozsudek KS v Praze z 12. prosince 2019 sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 25. 2. 2020 sp. zn. 38 C 25/2020 (dostupný na ASPI) a nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019 sp. zn.

III. ÚS 4129/18 Ústavní soud totiž v nálezu ze dne

26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 konstatoval:„ …Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti (srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39) poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) …“. Ostatně koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

26. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalobce svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnil. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 2. 9. 2020 je absolutně neplatná.

27. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

28. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Pokud tedy žalobce poskytl žalovanému částku 27 500 Kč, jednalo se na straně žalovaného o plnění, které přijal z neplatného právního důvodu. Proto je žalovaný povinen vrátit právě tuto částku z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce má právo dle ust. § 2993 občanského zákoníku požadovat po žalovaném vrácení částky, kterou žalovanému skutečně/fakticky poskytnul, aniž by tu byl platný závazek.

29. Soud přiznal žalobci i právo na úhradu úroků z prodlení dle ust. § 1970 občanského zákoníku v zákonné výši, neboť žalovaný byl povinen vrátit žalobci peněžitou částku, a pokud tak neučinil, dostal se do prodlení s plněním peněžitého dluhu. V řešené věci se jednalo ovšem o to stanovit správně počátek prodlení žalovaného se splněním dluhu.

30. Soud vyšel z ust. § 1958 odst. 2 občanského zákonu, jehož aplikace nutně nastupuje v případě, kdy tu není platně uzavřená smlouva a není zde smluvní stanovení splatnosti dluhu. Dluh je pak splatný na výzvu. Žalobce takovou výzvu učinil písemností ze dne 27. 12. 2020, kterou téhož dne odeslal žalovanému. Žalobce stanovil žalovanému lhůtu k plnění 10 dnů. Konec této lhůty připadl na den 6. 1. 2021. Do té doby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 27 500 Kč, od 7. 1. 2021 je žalovaný v prodlení. Žalobci tudíž náleží úrok z prodlení dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 v sazbě 8,25 % ročně.

31. Vzhledem k právnímu posouzení věci pak soud ve zbývajících požadovaných částkách žalobu zamítl (výrok II.), když smlouva byla shledána neplatnou a nárok žalobce na úhradu poplatků smluvní pokuty, smluvních úroků, které měly být předmětnou smlouvou sjednány, je z tohoto důvodu zcela neoprávněný. Žalobci nelze přiznat jakékoliv plnění, které vyvozuje z (absolutně) neplatné smlouvy. Pokud jde o částku 2 500 Kč, tak ve skutečnosti šlo o částku poukázanou na účet jiné osoby než žalovaného, na účet zprostředkovatele absolutně neplatné smlouvy, a proto není pasivně legitimovaný u vrácení této částky žalovaný, který tuto částku nepřijal do své dispozice (na svůj účet), a proto se ani na úkor žalobce co do částky 2 500 Kč neobohatil.

32. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce měl úspěch částečný (viz výrok I. a II.) Za těchto okolností soud rozhodl o tom, že žalobce má právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Žalobce byl ve věci úspěšný do výše 67 % (27 500 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení 1 926,88 Kč), po odečtení neúspěchu ve výši 33 % (celkem 14 405,31 Kč - tj. konkrétně 901 Kč, 3 150 Kč, 300 Kč, 1 497 Kč, 1 262 Kč, úrok kapitalizovaný 5 241,17 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 2 054,14 Kč), mu náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 34 %.

33. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce podává v ustálené formě opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech řadu žalob (návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu). Jedná se o desítky typově obdobných sporů, pro které žalobce užívá standardizovaný postup (např. věc vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 37 C 19/2019, 44 C 144/2019, 30 C 173/2020, 17 C 198/2020 aj.). Proto v položce náhrady nákladů právního zastoupení soud aplikoval ust. § 14b advokátního tarifu.

34. Náklady řízení žalobce se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 1 385 Kč, odměny advokáta po 500 Kč/úkon podle 14b odst. 1 bod 3. advokátního tarifu, za úkony: 1) převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu; 2) výzva k plnění - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu; 3) sepsání a podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.

35. Za úkon podání ze dne 7. 7. 2021 a ze dne 16. 9. 2021 soud náhradu odměny nemohl přiznat, neboť neshledal úkony za účelné, resp. za takové, aby je bylo možno honorovat odměnou dle advokátního tarifu. Jednalo se totiž o doplňování skutečností, které měly být uvedeny již v samotné žalobě. Proto soud žalovanému nemůže uložit povinnost nahrazovat takové úkony. Ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. totiž předpokládá účelnost úkonů.

36. Ke třem úkonům odměny ke každému náleží paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a náhrada DPH ve výši 21 procent, tj. 378 Kč (viz § 137 ods.t 3 o. s. ř.).

37. Z celkové částky 3 185 Kč představuje podíl 34 % náhradu nákladů řízení ve výši 1 211 Kč. Celková částka náhrady nákladů řízení je na základě ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám právního zástupce žalobce.

Poučení