47 Co 131/2018-156

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] naposledy bytem [adresa], zastoupený opatrovnicí [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátkou, sídlem [adresa], o zaplacení 40 506,80 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2018, č. j. 112 C 135/2017-89, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 33 000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 10. 10. 2017 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. a IV. výroku mění tak, že žalovanému se přiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 3 388 Kč. Žalobce je povinen tuto náhradu zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovanému se přiznává náhrada nákladů odvolacího a dovolacího řízení v plné výši sestávající z částky 5 566 Kč a dále z částky odpovídající výši odměny a náhrady hotových výdajů, která bude opatrovnici žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátce, přiznána samostatným rozhodnutím soudu prvního stupně. Žalobce je povinen tuto náhradu zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně soudní poplatek za dovolání žalovaného ve výši 7 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném 30. 6. 2016 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 40 506,80 Kč s 22,56% úroky a s 8,05% úroky z prodlení z částky 33 000 Kč od 19. 2. 2016 do zaplacení. K tomu uvedl, že na základě smlouvy o vydání kreditní karty [číslo] uzavřené s původním věřitelem – společností [právnická osoba] (dále jen„ banka“) poskytla banka žalovanému úvěrový rámec do výše 33 000 Kč; kreditní kartu včetně [příjmení] kódu žalovaný převzal 22. 4. 2015. Čerpaný úvěr spolu s 22,56% úroky se žalovaný zavázal splácet měsíčně povinnou minimální splátkou ve výši 3,5 % z čerpaných prostředků a rovněž hradit poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty. Pro porušení podmínek smlouvy žalovaným banka dopisem ze dne 11. 1. 2016 prohlásila veškeré pohledávky za okamžitě splatné. Dlužná částka sestává z nesplacené jistiny 33 000 Kč a částky 7 506,80 Kč, o kterou byl úvěrový rámec přečerpán. Pohledávku uplatněnou žalobou banka postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 2. 2016 společnosti [právnická osoba], která ji na základě smlouvy ze dne 27. 2. 2016 postoupila žalobci.

2. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 10. 2017, č. j. 112 C 135/2017-42, které nabylo právní moci dne 25. 10. 2017, byla žalovanému podle § 29 odst. 3 o. s. ř. (jako osobě neznámého pobytu) ustanovena opatrovnice. V řízení namítala, že uzavření smlouvy není prokázáno, když žalobce doložil jen návrh na uzavření smlouvy bez vlastnoručního podpisu žalovaného, který měl být zřejmě nahrazen elektronickým identifikačním prostředkem; kontraktační proces však žalobce nevysvětlil. Měl by proto právo jen na vydání bezdůvodného obohacení, nicméně žalobce nepředložil ani žádný důkaz prokazující doručení oznámení banky o okamžité splatnosti závazků ze smlouvy žalovanému. Nadto adresa uvedená v oznámení neodpovídá doručovací adrese žalovaného dle návrhu na uzavření smlouvy.

3. V reakci na námitky opatrovnice žalovaného žalobce v podáních ze dne 27. 11. 2017 a 1. 3. 2018 doplnil, že oznámení o zesplatnění odeslal žalovanému 11. 1. 2016 (viz poštovní podací arch) na adresu [adresa]. Jedná se o adresu pro doručování písemností žalovanému v ČR zapsanou od 15. 9. 2015 v obchodním rejstříku společnosti [právnická osoba], jejímž je jednatelem. Jedná se o údaj novější než ve smlouvě, a proto byl žalobce v souladu s odst. 7.2 VOP oprávněn doručovat písemnosti na tuto adresu. Z důvodu chyby při výpočtu vzal žalobu zpět co do úroků ve výši 565,49 Kč a úroků z prodlení ve výši 138,77 Kč.

4. Soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem, kterým řízení zastavil co do kapitalizovaných úroků 565,49 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení 138,77 Kč (I. výrok) a co do částky 39 802,54 Kč s 22,56% úroky a s 8,05% úroky z prodlení z částky 33 000 Kč od 19. 2. 2016 do zaplacení žalobu zamítl (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok) a žalobci uložil povinnost zaplatit České republice náklady řízení spojené s přibráním opatrovníka ve výši 3 388 Kč (IV. výrok). Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky, resp. bankou a žalovaným, byla platně uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Dále se zabýval otázkou, zda se oznámení o okamžité splatnosti úvěru dostalo do dispoziční sféry žalovaného v souladu se smlouvou (čl. 7 VOP). Konstatoval, že banka podle smluvních ujednání nepostupovala, když se vůbec se nepokusila oznámení žalovanému doručit na adresu pro doručování uvedenou ve smlouvě (ve Slovenské republice) a odeslala ho pouze na adresu zjištěnou z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba]; z této adresy se zásilka vrátila zpět jako nedoručená. Dále soud uvedl, že za výzvu k úhradě dluhu by mohla být považována i žaloba, pokud by byla žalovanému doručena. V projednávané věci však účinky doručení nemohly nastat, neboť žalovaný je osobou neznámého pobytu a z tohoto důvodu mu byla ustanovena opatrovnice. Soud uzavřel, že oznámení o okamžité splatnosti závazků z úvěrové smlouvy se nedostalo do dispozice žalovaného a dluh dosud není splatný. Připustil, že i přesto by mohlo být žalobě zčásti vyhověno v závislosti na splatnosti jednotlivých splátek úvěru. Nicméně žalobce ani přes poskytnuté poučení nedoplnil skutková tvrzení ohledně konkrétní výše každé jednotlivé splátky a jejího složení. Soud proto žalobu v celém rozsahu (se zohledněním částečného zpětvzetí) zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. S odkazem na § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil neúspěšnému žalobci povinnost nahradit státu náklady odpovídající odměně opatrovníka ve výši 3 388 Kč (4 úkony po 400 Kč podle § 7, § 9 odst. 5 a § 12 odst. 1 vyhlášky č. 77/1996 Sb.).

5. Proti rozsudku podal včas odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil, žalobě v celém rozsahu vyhověl a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že svou úvahu o neprokázání zesplatnění úvěru opřel naprosto formalisticky o skutečnost, že banka nedodržela sjednaná pravidla ohledně způsobu doručování písemností, když nedoručovala na adresu určenou žalovaným. Vůbec se nevypořádal se skutečností, že podle odst. 7.2 VOP banka mohla zásilky doručovat i na adresu zjištěnou z veřejně dostupných informací. Z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba] se banka dozvěděla, že od 15. 9. 2015 má žalovaný v České republice trvalé bydliště na adrese [adresa]. [jméno] 1922, a proto mu na tuto adresu zaslala prohlášení o okamžité splatnosti úvěru. Podle názoru žalobce nebyla banka povinna učinit pokus o doručení zesplatňujícího dopisu na zjevně neaktuální adresu žalovaného (odst. 7.3 VOP).

6. Opatrovnice ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Vyslovila názor, že k doručování na jinou než sjednanou adresu mohl žalobce přistoupit až za situace, kdy by bylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný na sjednané adrese není kontaktní. [příjmení] fakt zveřejnění jiné adresy, navíc zjištěný pouze ze zápisu ve veřejném rejstříku subjektu, který nemá spojitost se vztahem mezi účastníky, neodůvodňuje nedodržení smluvní povinnosti doručovat na adresu určenou žalovaným. Nesouhlasí ani s argumentací žalobce, že adresa zjištěná z veřejného rejstříku je adresou novější oproti doručovací adrese uvedené ve smlouvě. Z výpisu z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba] plyne, že adresa [adresa], byla u žalovaného zapsána již 16. 4. 2014, nikoliv až 15. 9. 2015, jak tvrdí žalobce. Pokud by měl žalovaný zájem, aby mu banka doručovala písemnosti na zmíněné adrese, uvedl by ji bezpochyby již v návrhu na uzavření smlouvy.

7. Krajský soud v [obec] jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející.

8. Odvolací soud rozhodl o odvolání žalobce poprvé rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 47 Co 131/2018-122. Vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 6 802,54 Kč, 22,56% úroků z částky 33 000 Kč od 19. 2. 2016 do zaplacení a 8,05% úroků z prodlení z částky 33 000 Kč od 19. 2. 2016 do 9. 10. 2017, a řízení v tomto rozsahu zastavil (I. výrok). Ve zbývající části II. výroku rozhodnutí změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 33 000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 10. 10. 2017 do zaplacení (II. výrok). Žalobci uložil povinnost nahradit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady řízení žalovaného před soudem prvního stupně ve výši 149 Kč (III. výrok) a dále náklady řízení žalovaného před odvolacím soudem ve výši odpovídající 3,6 % odměny jeho opatrovnice, o které bude rozhodnuto samostatným usnesením soudu prvního stupně (IV. výrok). Odvolací soud nejprve posuzoval, zda s ohledem na § 9 odst. 1 a § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 25. 2. 2013, byla smlouva o úvěru platně uzavřena. Jelikož se soud prvního stupně posouzením úvěruschopnosti žalovaného vůbec nezabýval, vyzval odvolací soud žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání. Současně jej poučil, že v opačném případě bude smlouvu o úvěru posuzovat jako neplatnou. Žalobce neměl k dispozici žádné informace ohledně prověřování úvěruschopnosti žalovaného, a proto požádal, aby byl jeho nárok posuzován z titulu bezdůvodného obohacení. Současně vzal žalobu zpět co do částky 6 802,54 Kč, 22,56% úroků z částky 33 000 Kč od 19. 2. 2016 do zaplacení a 8,5% úroků z prodlení z částky 33 000 Kč od 19. 2. 2016 do 9. 10. 2017. Doplněným dokazováním u odvolacího soudu bylo prokázáno, že v období od 22. 4. 2015 do 23. 5. 2015 vyčerpal žalovaný prostřednictvím kreditní karty částku 33 159,38 Kč. Nárok žalobce na zaplacení této částky soud hodnotil po právní stránce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. Při posuzování otázky splatnosti dluhu a prodlení žalovaného s jeho splněním vyšel odvolací soud z toho, že za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení lze považovat žalobu doručenou ustanovené opatrovnici dne 9. 10. 2017; ode dne následujícího je tak žalovaný v prodlení se splněním dluhu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3923/2010). Nesouhlasil s námitkou opatrovnice, že ve vztahu k ní nelze činit hmotněprávní úkony, k čemuž poukázal rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1601/2009 a argumentaci JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., LL.M., v článku zveřejněném v časopisu Právní rozhledy [číslo].

9. Opatrovnice žalovaného podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání.

10. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 8. 2021, č. j. 33 Cdo 3267/2020-142, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, č. j. 47 Co 131/2018-122, ve II., III. a IV. výroku zrušil a věc mu vrátil dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal na § [číslo], § 1972 odst. 2 a § 1958 odst. 2 o. z. a uvedl: V rozsudku ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3607/2019, Nejvyšší soud vyložil, že i v poměrech právní úpravy obsažené s účinností od 1. 1. 2014 v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, zejména pak § 1958 odst. 2 o. z., se uplatní dříve přijatý závěr, že za kvalifikovanou výzvu věřitele (žádost o plnění) lze považovat i žalobu na plnění, přičemž žaloba představuje hmotněprávní jednání účastníka řízení učiněné vůči soudu, které je účinné i vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli - § 41 odst. 3 o. s. ř. (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, uveřejněný pod č. C [číslo] Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Odo 1787/2006, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V nyní projednávané věci byla žalovanému usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 10. 2017, č. j. 112 C 135/2017-42, ustanovena podle § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovnice z důvodu jeho neznámého pobytu. Jak Nejvyšší soud ozřejmil např. ve svém usnesení ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5080/2007,„ doručil-li soud prvního stupně žalobu tzv. procesnímu opatrovníkovi, kterého mu ustanovil pro řízení podle § 29 odst. 3 o. s. ř., nevznikl tím hmotněprávní účinek spojený s doručením žaloby.“ Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1315/2011, v němž zopakoval, že vyžaduje-li zákon k vyvolání splatnosti dluhu, aby byl dlužník o plnění věřitelem požádán, nelze tuto podmínku splnit podáním žaloby a jejím doručením procesnímu opatrovníkovi žalovaného; aby nastaly účinky hmotněprávního úkonu vůči osobě neznámého pobytu, musí jí být ustanoven hmotněprávní opatrovník (srovnej mutatis mutandis Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2008, publikované jako R 51/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud nemá žádný důvod se od těchto závěrů, jež jsou použitelné i v právních vztazích, které se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., odchýlit a nepromítnout je do poměrů nyní projednávané věci (k použitelnosti dosavadní judikatury Nejvyššího soudu v otázce splatnosti pohledávek podle § 563 obč. zák., resp. § 1958 odst. 2 o. z. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3168/2018). Dospěl-li odvolací soud k závěru, že doručení žaloby procesní opatrovnici žalovaného má hmotněprávní účinky výzvy k plnění předvídané v § 1958 odst. 2 o. z., nemůže tento jeho závěr z pohledu shora uvedeného obstát, neboť nepřípustným způsobem směšuje problematiku vyplývající z procesních předpisů a otázky plynoucí z ustanovení hmotného práva.

11. Odvolací soud tedy o odvolání žalobce rozhodoval nově, předmětem tohoto nového posouzení byla jen částka 33 000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 10. 10. 2017 do zaplacení.

12. V rámci nového projednání odvolání vyslovil žalobce názor, že soud měl z úřední povinnosti ustanovit žalovanému hmotněprávního opatrovníka, neboť to vyžadoval veřejný zájem, a to zejména za situace, kdy žalovanému jako osobě neznámého pobytu již byl ustanoven procesní opatrovník. Svou argumentaci podpořil odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v [obec] sp. zn. 21 Co 71/2011.

13. Opatrovnice uvedla, že podmínky pro ustanovení hmotněprávního opatrovníka z úřední povinnosti nebyly splněny. Argumentovala tím, že snahu žalobce mít za žalovaným splatnou pohledávku nelze považovat za veřejný zájem. Vyslovila názor, že bylo a je na žalobci a jeho procesní aktivitě, aby se v řízení trvajícím několik let pokusil výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalovanému doručit.

14. Podle § 465 o. z., soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníka zejména tomu, koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde pobývá, neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv.

15. Dle názoru odvolacího soudu není námitka žalobce, že soud měl žalovanému ustanovit hmotněprávního opatrovníka (neboť to vyžaduje veřejný zájem) opodstatněná. Odvolací soud vychází ze závěru stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2008, zveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] v jehož odůvodnění Nejvyšší soud uvedl: K návrhu na zahájení řízení je legitimován každý, kdo má na ustanovení opatrovníka právní zájem; takovou oprávněnou osobou je nepochybně i pronajímatel bytu. Dozví-li se soud, že veřejný zájem nebo ochrana zájmů osoby neznámého pobytu vyžadují ustanovení opatrovníka, zahájí řízení o ustanovení opatrovníka i bez návrhu (srov. § 81 odst. 1 o. s. ř.) Na totožné stanovisko ostatně ve svém rozsudku, kterým zrušil původní rozhodnutí odvolacího soudu, poukazoval i Nejvyšší soud. K tomu odvolací soud dále dodává, že pokud by Nejvyšší soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že odvolací soud je povinen (z úřední povinnosti) žalovanému hmotněprávního opatrovníka ustanovit, nepochybně by to ve svém rozhodnutí uvedl a odvolací soud k takovému postupu zavázal. Pokud žalobce v této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 21 Co 71/2011, nelze jeho závěry v daném případě aplikovat, neboť se jednalo o skutkově zcela odlišnou věc (soud zamítl návrh věřitele na ustanovení opatrovníka nesvéprávné osobě neznámého pobytu, která již byla zastoupena hmotněprávním opatrovníkem).

16. Odvolací soud poukazuje též na komentářovou literaturu, podle níž: Veřejným zájmem, který rovněž může vést k ustanovení opatrovníka, se rozumí zájem větší skupiny osob, tedy uspokojení právní potřeby, která přesahuje zájem jednotlivce či pouhé skupiny. Zároveň musí platit, že interese na prosazení této právní potřeby je legitimizována vyšším účelem, který se vymyká z rámce běžného požadavku vzneseného určitou skupinou osob vůči jednotlivci. Judikatura (např. nález IV. ÚS 412/04) totiž zdůrazňuje, že jedním ze základních rysů právního státu je respekt k zájmům jednotlivce i v případě, že tento zájem se dostane do rozporu se zájmem širšího okruhu osob. Ustanovení § 465 odst. 1 je třeba vykládat spíše restriktivně, tak, že soud při existenci tzv. veřejného zájmu může ustanovit opatrovníka pouze člověku, který aktuálně z důvodu své nepřítomnosti nebo stavu nemůže uskutečnit konkrétní právní jednání nebo vůči němuž nelze takové právní jednání uskutečnit, a to jen tehdy, když speciální zákonné ustanovení takový postup umožňuje. Takovým ustanovením je např. § 29 odst. 3 o. s. ř. pro účely občanského soudního řízení, případně § 165 odst. 2 v případě, že právnická osoba nemá k dispozici osobu, která by byla způsobilá ji zastupovat. Ustanovení § 465 odst. 1 je totiž příliš vágní na to, aby samo o sobě (bez spojení s jiným zákonným ustanovením) soud opravňovalo k zásadnímu zásahu do individuálního právního postavení subjektu soukromého práva, jakým nepochybně je ustanovení opatrovníka (čl. 2 odst. 2 Listiny). I v případě, že soudce dovodí existenci veřejného zájmu pro ustanovení opatrovníka, nedojde k automatickému jmenování opatrovníka. Soud bude zjištěný veřejný zájem poměřovat s následkem, který ustanovení opatrovníka dotčené osobě způsobuje. Zároveň bude mít na paměti, že případné ustanovení opatrovníka je až posledním opatřením a že je třeba zvážit, zda není namístě jiné vhodnější opatření, jež zabezpečí průchod veřejného zájmu srovnatelně účinným způsobem. Přitom může hrát roli, v jakém časovém úseku lze očekávat, že osoba, jíž má být opatrovník ustanoven, bude moci opět samostatně právně jednat. (viz [jméno] [příjmení] a kolektiv, Občanský zákoník, Komentář. Wolters Kluwer, [obec a číslo]). V posuzované věci se nejedná o uspokojení právní potřeby, která přesahuje zájem jednotlivce či pouhé skupiny ani zájem na prosazení této právní potřeby není legitimizován vyšším účelem.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

19. Pro případ vydání bezdůvodného obohacení je právo věřitele (žalobce) domáhat se plnění vázáno na výzvu k plnění a dlužník (žalovaný) musí plnit bez zbytečného odkladu. Žalobce ani po poučení odvolacího soudu, že nemá dosud za prokázané doručení výzvy žalovanému a ani nesdílí názor žalobce o povinnosti soudu ustanovit žalovanému hmotněprávního opatrovníka za účelem doručení této výzvy, žádné důkazy nenavrhl. Odvolací soud tak uzavírá, že v řízení sice bylo prokázáno, že se žalovaný na úkor žalobce obohatil o částku 33 159,38 Kč (viz skutková zjištění odvolacího soudu v prvním rozsudku) a vznikla mu povinnost bezdůvodné obohacení vydat, žalobce však neprokázal doručení výzvy s účinky dle § 1958 odst. 2 o. z. žalovanému. Pro úplnost odvolací soud podotýká, že by bylo možno akceptovat i výzvu odeslanou na žalobcem zjištěnou jinou adresu, avšak pouze v případě, že by ji na této adrese na žalovaný reálně převzal, což se nestalo. Nelze zde aplikovat domněnku„ dojití do dispozice“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004).

20. Z uvedených důvodů je žaloba předčasná, a proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku, kterou byla žaloba co do částky 33 000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 10. 10. 2017 do zaplacení zamítnuta.

21. V řízení před soudem prvního stupně byl žalobce zcela neúspěšný, když i k zastavení řízení došlo z důvodu na jeho straně, a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v plné výši (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věta první o. s. ř.) Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil III. a IV. výrok rozsudku soudu prvního stupně, žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 3 388 Kč a žalobci uložil povinnost uhradit tyto náklady České republice na účet Městského soudu v Brně (§ 149 odst. 2 o. s. ř.), když oprávněným z pohledávky je stát, nikoliv účastník řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. V obou řízeních byl zcela úspěšný žalovaný a vzniklo mu tak právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v odměně ve výši 5 566 Kč, která již byla ustanovené opatrovnici žalovaného přiznána usnesením soudu prvního stupně ze dne 10. 8. 2020, č. j. 112 Co 135/2017-127, a ve výši odměny a náhrady hotových výdajů, která jí bude přiznána samostatným rozhodnutím soudu prvního stupně (§ 149 odst. 2 o. s. ř.). I tyto náklady je žalobce povinen uhradit České republice na účet Městského soudu v Brně.

23. V souladu s § 3 a 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, uložil odvolací soud v řízení neúspěšnému žalobci povinnost k zaplacení soudního poplatku za žalovaným podané dovolání. Žalovaný svoji poplatkovou povinnost, která mu vznikla v souvislosti s podaným dovoláním, nesplnil, dovolací řízení však v souladu s ust. § 9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích nemohlo být zastaveno, neboť žalovanému byl jako osobě neznámého pobytu ustanoven opatrovník.

Poučení