47 CO 136/2021 - 204

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalovaným: 1. [jméno] [příjmení], narozená dne [datum], bytem [adresa], 2. [jméno] [příjmení], narozený dne [datum], bytem [adresa], zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], o zaplacení 171 836,91 Kč s příslušenstvím, o odvolání druhého žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 8. 2021, č. j. 6 C 136/2020-156, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu první stupně se ve III. výroku ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve IV. výroku ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným mění tak, že druhý žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 49 990,20 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to spolu s první žalovanou, které byla povinnost k náhradě nákladů řízení uložena rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 8. 2021, č. j. 6 C 136/2020-156, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost dalšího žalovaného.

III. Druhý žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 17 811,20 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném 31. 1. 2020 domáhal se žalobce po žalovaných (společně a nerozdílně) zaplacení částky 171 836,91 Kč s 6,7% úroky a s 10% úroky z prodlení z částky 152 205,20 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení. Uvedl, že 25. 11. 2008 uzavřel s první žalovanou smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření [číslo] na částku 220 000 Kč (na základě smlouvy o stavebním spoření [číslo] ze dne 29. 9. 2008). K zajištění splácení meziúvěru a úvěru bylo sjednáno ručení druhým žalovaným, a to podle písemného prohlášení ručitele ze dne 25. 11. 2008. Meziúvěr byl zcela vyčerpán na základě písemných žádostí první žalované ze dne 23. 1. 2009 (143 800 Kč), 17. 2. 2009 (74 000 Kč); 2 200 Kč bylo použito na úhradu poplatků za poskytnutí meziúvěru. Na základě smluvních ujednání (článek II, písm. A, odst. 1 a 5 smlouvy) byla první žalovaná povinna mj. hradit úroky z poskytnutého meziúvěru v pravidelných měsíčních splátkách na meziúvěrový účet a současně provádět pravidelné měsíční vklady na účet stavebního spoření ve výši 635 Kč. V insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] byl zjištěn úpadek první žalované (dlužnice) a povoleno oddlužení (usnesení ze dne 28. 7. 2017, č. j. [insolvenční spisová značka]), které soud následně pro neplnění podmínek zrušil a insolvenční řízení zastavil (usnesení ze dne 23. 5. 2019, č. j. [insolvenční spisová značka], právní moc 11. 6. 2019). Pro prodlení s úhradou sjednaných splátek žalobce od smlouvy odstoupil dopisem ze dne 6. 8. 2019, odeslaným oběma žalovaným. Splatnost pohledávky stanovil na 31. 8. 2019 (od 1. 9. 2019 jsou žalovaní v prodlení), a protože první žalovaná dluh v této lhůtě neuhradila, žalobce dne 4. 9. 2019 vyzval k plnění druhého žalovaného jako ručitele. K datu 31. 8. 2019 činila pohledávka žalobce 181 836,91 Kč a sestávala z jistiny 151 705,20 Kč, úroků z meziúvěru do data odstoupení 29 631,71 Kč (6,7 %) a poplatků za upomínky 500 Kč. Po odstoupení byly uhrazeny dvě platby po 5 000 Kč (6. 12. 2019 a 9. 1. 2020), které žalobce započetl na úroky z meziúvěru (sníženy na 19 631,71 Kč). Podáním ze dne 5. 10. 2020 vzal žalobce žalobu zpět o částku 40 000 Kč, postupně uhrazenou ve splátkách po 5 000 Kč (3. 2. 2020, 4. 3. 2020, 6. 4. 2020, 4. 5. 2020, 3. 6. 2020, 3. 7. 2020, 4. 8. 2020 a 4. 9. 2020). Tyto platby žalobce započetl na úroky z meziúvěru 19 631,71 Kč, 10% (zákonné) úroky z prodlení z částky 152 205,20 Kč od 1. 9. 2019 do 4. 9. 2020 a 6,7% úroky z částky 152 205,20 Kč od 1. 9. 2019 do 6. 3. 2020. V podání ze dne 23. 7. 2021 žalobce sdělil, že od žalovaných obdržel další platby v celkové výši 15 000 Kč (3 x 5 000 Kč zaplaceno 2. 10. 2020, 2. 11. 2020 a 4. 12. 2020), které započetl na 10% (zákonné) úroky z prodlení z částky 152 205,20 Kč od 5. 9. 2020 do 2. 11. 2020, z částky 151 250,10 Kč od 3. 11. 2020 do 4. 12. 2020, 6,7% úroky z částky 152 205,20 Kč od 7. 3. 2020 do 2. 11. 2020, z částky 151 250,10 Kč od 2. 11. 2020 do 4. 12. 2020 a co do 3 809,83 Kč na jistinu (snížena na 148 395,37 Kč). V rozsahu částečných zpětvzetí soud prvního stupně řízení pravomocně zastavil (I. a II. výrok rozsudku soudu prvního stupně). Předmětem sporu zůstala částka 148 395,37 Kč s 6,7% úroky a s 10% úroky z prodlení od 5. 12. 2020 do zaplacení.

2. První žalovaná byla po celou dobu řízení zcela nekontaktní, k žalobě se nevyjádřila a k jednání před soudem prvního stupně se nedostavila.

3. Druhému žalovanému byl k ochraně jeho zájmů ustanoven zástupce JUDr. [jméno] [příjmení], advokát se sídlem ve [obec] (usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 11. 2020, č. j. 6 C 136/2020-93, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2021, č. j. 47 Co 7/2021-118, právní moc 14. 7. 2021).

4. Ustanovený zástupce se k věci vyjádřil při jednání soudu prvního stupně 3. 8. 2021 a v podání datovaném [datum] (předaném soudu při jednání). Namítl, že smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření je neplatná z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti první žalované a absence údaje o RPSN. Neplatný je i ručitelský závazek, neboť druhý žalovaný byl při jeho sjednání uveden v omyl první žalovanou, která mu tvrdila, že úvěr bude během dvou měsíců vyplacen z výtěžku prodeje bytu jejích rodičů. Zdůraznil, že první žalovaná byla v době uzavření smlouvy studentkou bez stálého zaměstnání a stálého příjmu, přitom cílem novely zákona o spotřebitelském úvěru bylo posílení principu zodpovědného úvěrování a zamezení případům, kdy věřitel předem počítal s možností, že spotřebitel s velkou pravděpodobností úvěr nesplatí. Dále vytkl žalobci, že se k otázce posuzování úvěruschopnosti první žalované nijak nevyjádřil a v této souvislosti odkázal na § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Konstatoval, že výklad zákona o spotřebitelském úvěru i směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES - pozn. odvol. soudu), je již konstantní judikaturou jasně dán a ustálen a není pochyb o tom, že pokud žalobce neověřil příjmy a výdaje první žalované, jednoznačně porušil své povinnosti a smlouva je tak absolutně neplatná. Poukázal na rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 5. 2020, č. j. 22 C 261/2019-81, v jehož odůvodnění soud rozebíral články 8 a 23 Směrnice 2008/48/ES, jež stanoví absolutní neplatnost smlouvy o úvěru; a v souvislosti s tím také na rozsudek Okresního soudu v Hodoníně č. j. 42 EXE 82/2015-264, kde soud dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy uzavřené za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Pokud jde o judikaturu Soudního dvora EU (dále jen„ SDEU“), odkázal na rozsudek ve věci C [číslo] ze dne [datum] k výkladu článku 8 a 23 směrnice 2008/48/ES a na rozsudek SDEU ze dne 9. 11. 2016 ve věci C -42/15, který se zabýval otázkou RPSN.

5. Žalobce v reakci na vyjádření druhého žalovaného uvedl, že případné uvedení druhého žalovaného v omyl první žalovanou nemůže jít k jeho tíži (on sám nikoho v omyl neuvedl). K otázce posuzování úvěruschopnosti zdůraznil, že smlouva o úvěru byla uzavřena v roce 2008 a nedopadají na ni ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru účinného od 1. 1. 2011 (kterých se pravděpodobně dovolává zástupce druhého žalovaného). Nicméně i přesto bonitu obou žalovaných prověřoval (potvrzení o příjmu a zaměstnání). Uvedení RPSN rovněž nebylo v době uzavření smlouvy povinným údajem, ale přesto byly oběma žalovaným před podpisem smlouvy předány a poskytnuty veškeré předsmluvní informace. Žalobce také podotkl, že v rámci insolvenčního řízení první žalovaná pohledávku uznala, o čemž existuje záznam ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku ISIR.

6. Soud prvního stupně ve věci rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem, kterým v rozsahu částečných zpětvzetí žaloby ze dne 5. 10. 2010 a 23. 7. 2021 (viz 1. odstavec tohoto rozhodnutí) řízení zastavil (I. a II. výrok). Žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci částku 148 395,37 Kč s 6,7% úroky a s 10% úroky z prodlení od 5. 12. 2020 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného (III. výrok). Dále žalovaným uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně žalobci náklady řízení ve výši 53 233 Kč (IV. výrok). V odůvodnění zrekapituloval tvrzení účastníků a uvedl skutková zjištění z jednotlivých provedených důkazů. Vzal za prokázané, že na základě žádosti první žalované ze dne 1. 10. 2008 byla mezi žalobcem a první žalovanou 25. 11. 2008 uzavřena smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření [číslo] první žalované vyplacen meziúvěr ve sjednané výši 220 000 Kč bankovním převodem na určený účet (23. 1. 2009 částka 143 800 Kč, dne 17. 2. 2009 částka 74 000 Kč; 2 200 Kč poplatek za poskytnutí meziúvěru podle smluvního ujednání), a to za účelem„ údržba, změna, modernizace“ rodinného domu. V žádosti první žalovaná uvedla, že je svobodná, datum nástupu do zaměstnání 16. 6. 2008, průměrný měsíční příjem 7 795 Kč. U druhého žalovaného bylo v žádosti uvedeno, že je svobodný, datum nástupu do zaměstnání 1. 5. 2005, průměrný čistý měsíční příjem 10 410 Kč (potvrzení o příjmech ze dne 26. 9. 2008 a 1. 10. 2008). Soud konstatoval, že z příloh ke schválení žádosti o poskytnutí meziúvěru zjistil, že žalobce u obou žalovaných před uzavřením smlouvy ověřoval jejich měsíční závazky a náklady na domácnost. Ve smlouvě se první žalovaná zavázala provádět pravidelné měsíční vklady 635 Kč, sjednané úroky činily 6,2 % ročně s dohodnutým zvýšením úrokové sazby o 0,5 procentního bodu v případě neprovádění vkladů podle smluvních ujednání. K zajištění splacení pohledávek žalobce bylo zřízeno zástavní právo k zůstatku na účtu stavebního spoření a ručení druhého žalovaného. Součástí smlouvy byly obecné úvěrové podmínky [právnická osoba] a Všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření. V písemném prohlášení ručitele podepsaném 24. 11. 2008 druhý žalovaný prohlásil, že v plné výši uspokojí veškeré pohledávky, které vzniknou ze smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření [číslo] jestliže tak neučiní první žalovaná a že byl řádně seznámen se svými právy a povinnostmi ručitele. Dne 6. 8. 2019 žalobce od smlouvy z důvodu nesplácení úvěru odstoupil a vyzval první žalovanou k úhradě částky 181 836,91 Kč ve lhůtě do 31. 8. 2019. Dne 4. 9. 2019 žalobce vyzval druhého žalovaného k plnění na základě ručitelského prohlášení; současně jej informoval, že první žalovaná své povinnosti nesplnila. Oba žalovaní byli k úhradě znovu vyzváni předžalobní upomínkou ze 17. 1. 2020. Na základě § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, soud věc posuzoval podle právní úpravy platné do 31. 12. 2013 a dospěl k závěru, že mezi žalobcem a první žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru (§ 497 obch. zák.) a druhý žalovaný převzal za závazky první žalované ručení (§ 303 obch. zák.). S odkazem na § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, soud uzavřel, že tento zákon se na smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a první žalovanou nevztahuje, neboť úvěr byl poskytnut na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti. Nicméně na daný vztah je nutno - s ohledem na postavení žalovaných - aplikovat ustanovení na ochranu spotřebitelů. K tomu soud uvedl, že ačkoliv žalobci v době uzavření smlouvy ze žádného zákona přímo nevyplývala povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele (mimo směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES), přesto se majetkovými poměry žalovaných před uzavřením smlouvy podrobně zabýval a soud posoudil jeho kroky za dostačující i s ohledem na to, že pohledávka byla zajištěna ručitelským prohlášením druhého žalovaného (jeho majetkové poměry žalobce rovněž posuzoval). Soud odkázal na rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 týkající se výkladu článku 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. V této souvislosti rovněž citoval nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, podle kterých povinnost soudu jako orgánu veřejné moci aplikovat v případě jejich rozporu právo ES přednostně před právem českým vyplývá z článku 10 a 10a zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, přičemž národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své pravomoci vynechá nepoužité jakékoliv odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. Spotřebitelům přitom nelze upřít práva, která jim konkrétně Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES jasně a přímo uděluje. Soud uzavřel, že žalobce se na základě platně uzavřené smlouvy zavázal poskytnout první žalované finanční prostředky 220 000 Kč k financování údržby a změny nemovitosti a první žalovaná se zavázala tyto prostředky splácet společně s úroky. Žalobce svým povinnostem dostál, první žalovaná nikoliv, a proto žalobce využil svého práva, od smlouvy odstoupil a vyzval nejprve první žalovanou a následně i druhého žalovaného jako ručitele (§ 306 odst. 1 obch. zák.) k úhradě pohledávky 181 836,91 Kč ve lhůtě do 31. 8. 2019. Z důvodu prodlení žalovaných s úhradou dlužné částky vzniklo žalobci od 1. 9. 2019 také právo na úroky z prodlení (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Soud neshledal důvodnou námitku druhého žalovaného, že při podpisu ručitelského prohlášení byl první žalovanou uveden v omyl, neboť z ručitelského prohlášení vyplývá, že se seznámil s obsahem smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru a rovněž se způsobem a lhůtami splácení první žalovanou. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve sporu zcela úspěšnému žalobci přiznal náklady řízení ve výši 53 233 Kč.

7. Proti III. a IV. výroku rozsudku podal odvolání druhý žalovaný s poukazem na důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. c), d) a g) o. s. ř. Vyslovil přesvědčení, že žalobce se před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně nezabýval prověřením úvěruschopnosti žalovaných. Přestože smlouva o úvěru byla uzavřena před nabytím účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., žalobce si měl a mohl být vědom povinností týkajících se prověřování úvěruschopnosti dlužníků stanovených směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES účinnou v době uzavření smlouvy. Totéž se týká informační povinnosti ohledně podmínek splácení a poplatků spojených s úvěrem. V tomto ohledu odkázal zejména na rozsudky SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ze dne 9. 11. 2016 ve věci C -42/15 a usnesení ze dne 16. 11. 2010 ve věci C -76/10. Svoji argumentaci dále rozvedl a doplnil při jednání odvolacího soudu, kdy mimo jiné zopakoval i tvrzení uvedená již v řízení před soudem prvního stupně, tj. že byl první žalovanou uveden v omyl, když jej ujišťovala, že úvěr bude splacen během dvou měsíců z výtěžku prodeje bytu jejích rodičů, což se však nestalo.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku. Podle jeho názoru před uzavřením smlouvy úvěruschopnost obou žalovaných dostatečně prověřil (k čemuž předložil potvrzení o příjmech obou žalovaných, přílohu ke schválení meziúvěru ze stavebního spoření, kontrolu příjmů, žádost o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne 1. 10. 2008 a model výpočtu), ačkoliv k tomu neměl v dané době výslovnou zákonnou povinnost. Stejně tak neměl povinnost uvádět RPSN, nicméně žalovaným byly před podpisem smlouvy předány veškeré předsmluvní informace. Při jednání u odvolacího soudu žalobce poukázal na nutnost zabývat se otázkou účinnosti druhým žalovaným zmiňované směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES.

9. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání druhého žalovaného není důvodné.

10. Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a o. s. ř. zopakoval odvolací soud dokazování smlouvou o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření [číslo] prohlášením ručitele (druhého žalovaného).

11. Ve smlouvě o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření [číslo] uzavřené 25. 11. 2008 se žalobce (věřitel) zavázal poskytnout první žalované (dlužník 01) meziúvěr do výše 220 000 Kč za účelem údržby a změny rodinného domu (článek I, odst. 2). Sjednaná úroková sazba 6,2 % mohla být zvýšena o 0,5 procentního bodu, nebude-li dlužník provádět vklady ve výši 635 Kč na účet stavebního spoření (článek II, oddíl A, odst. 1, 4, 6). K zajištění závazků ze smlouvy bylo sjednáno ručení třetí osobou – druhým žalovaným [jméno] [příjmení] (článek III, odst. 1 a 2). Druhý žalovaný v prohlášení ručitele podepsaném dne 24. 11. 2008 (žalobci doručeno 25. 11. 2008) potvrdil, že si řádně prostudoval obsah smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření [číslo] která bude uzavřena mezi [právnická osoba], [IČO] (dále jen ČMSS), na straně jedné a dlužníkem [příjmení] [jméno] (identifkována rodným číslem a bydlištěm) a že podmínky úvěrové smlouvy bere na vědomí. Ručitel dále prohlásil, že byl řádně seznámen se svými právy a povinnostmi, vyplývajícími z převzetí ručení za závazky dlužníka, které vzniknou na základě výše uvedené úvěrové smlouvy; že na sebe bere závazek vůči ČMSS ve smyslu § 304 odst. 2 obchodního zákoníku, že veškeré pohledávky, které vzniknout z úvěrové smlouvy v plné výši uspokojí, jestliže tak neučiní dlužník. Podpis žalovaného na ručitelském prohlášení byl ověřen na [anonymizována dvě slova] ve [obec] (ověřovací doložka pro legalizaci).

12. V souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posuzoval odvolací soud daný závazkový vztah podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném do [datum], neboť se jedná o právní poměr vzniklý před 1. 1. 2014.

13. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že byť žalovaní vystupovali v pozici spotřebitele, na daný vztah se nevztahuje zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (účinný v době uzavření smlouvy), neboť dle § 1 odst. 2 písm. a) citovaného zákona je spotřebitelský úvěr na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti výslovně vyňat z jeho působnosti.

14. Odvolací soud však nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že na daný vztah dopadá (s ohledem na postavení žalovaných jako spotřebitelů) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum].

15. Podle článku 2 odst. 1 písm. a), odrážka druhá, směrnice Rady ze dne 22. 12. 1986, o sbližováních právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru ([číslo] EHS) dále jen„ Směrnice 87“, tato směrnice se nevztahuje na smlouvy o úvěru nebo přísliby úvěru určené k obnově nebo rekonstrukci budovy.

16. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., (dále jen„ ZSÚ-I“), tento zákon stanoví některé podmínky smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, v souladu s právem Evropských společenství. V poznámkách pod čarou tohoto zákona je odkaz na Směrnici 87.

17. Podle § 1 odst. 2 písm. a) ZSÚ-I, tento zákon se nevztahuje na smlouvu, ve které je poskytován spotřebitelský úvěr na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti.

18. Podle článku 29 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, (dále jen„ Směrnice 2008“), směrnice 87/102 EHS se zrušuje s účinkem ode dne 11. 6. 2010.

19. Podle článku 27 Směrnice 2008, členské státy do 11. 6. 2010 přijmou a zveřejní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí. Neprodleně o nich uvědomí komisi. Budou tyto předpisy používat od 11. 6. 2010.

20. Podle článku 30 odst. 1 Směrnice 2008, tato směrnice se nevztahuje na úvěrové smlouvy již existující v den vstupu vnitrostátních prováděcích opatření v platnost.

21. Podle § 1 věty první zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinný od 1. 1. 2011 (dále jen ZSÚ-II), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské Unie (tj. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 – viz poznámka pod čarou) a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem.

22. Podle § 23 odst. 1 (přechodná ustanovení) ZSÚ-II, právní vztahy týkající se spotřebitelského úvěru vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními právními předpisy.

23. V rozsudku SDEU ze dne 12. 7. 2012 ve věci C [číslo] bylo vysloveno: Článek 30 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby vnitrostátní opatření, jehož cílem je provést tuto směrnici do vnitrostátního práva, vymezovalo svoji časovou působnost tak, že se použije i na takové úvěrové smlouvy, jako jsou smlouvy dotčené v původním řízení, které jsou vyloučeny z věcné působnosti této směrnice a jež byly platné k datu vstupu uvedeného vnitrostátního opatření v platnost.

24. Smlouva mezi žalobcem a první žalovanou byla uzavřena 25. 11. 2008, tedy za účinnosti Směrnice 87, zrušené až s účinkem od 11. 6. 2010 (článek 29 Směrnice 2008). Současně podle článku 30 Směrnice 2008 se tato nevztahuje na úvěrové smlouvy již existující v den vstupu vnitrostátních prováděcích opatření v platnost. Těmito opatřeními byla úprava provedená zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinná od 1. 1. 2011; podle § 23 tohoto zákona se právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti řídí dosavadními právními předpisy. Z uvedeného je zřejmé, že Česká republika nevyužila možnost, aby úpravu Směrnice 2008 vztáhla i na úvěrové smlouvy uzavřené před 1. 1. 2011 (viz rozsudek SDEU ze dne 12. 7. 2012 ve věci C [číslo]).

25. V projednávané věci byl úvěr čerpaný první žalovanou poskytnut za účelem údržba, změna rodinného domu a byl tak vyloučen z působnosti ZSÚ-I (jak uzavřel i soud prvního stupně) i Směrnice 87. Žalobce tak neměl povinnost posuzovat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost dlužníka či ručitele, ani uvádět sazbu RPSN jako povinný údaj. Z dokazování provedeného soudem prvního stupně vyplynulo, že žalobce se nad rámec povinností, které mu v předmětné době ukládaly platné předpisy, příjmovou a výdajovou stránkou dlužníka i ručitele zabýval (viz 6. odstavec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V jeho chování a postupu tak odvolací soud neshledává rozpor s dobrými mravy (jak namítal druhý žalovaný při jednání odvolacího soudu).

26. Přiléhavá není ani argumentace druhého žalovaného závěry obsaženými v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 12 Co 398/2020. Druhý žalovaný sám výslovně uvedl, že soud posuzoval smlouvu uzavřenou v roce 2012, tedy za účinnosti Směrnice 2008 a ZSÚ-II, jejichž úprava je od Směrnice 87 odlišná.

27. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud dospěl k závěru, že odvolací námitky druhého žalovaného vycházející z předpokladu, že na daný právní vztah se aplikuje úprava Směrnice 2008, nejsou důvodné.

28. Ani odvolací námitku druhého žalovaného, že byl první žalovanou uveden v omyl, neboť mu před uzavřením smlouvy uváděla úmyslně nepravdivé skutečnosti, že úvěr bude během dvou měsíců vyplacen z výtěžku prodeje bytu jejích rodičů, neshledal odvolací soud jako důvodnou. K tomu odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1976, sp. zn. 20 Co 363/1976, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] (na nějž odkazuje např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3520/2017), podle jehož právní věty: Pro právní vztah mezi věřitelem a ručitelem je nerozhodné, zda byl ručitel před tím, než učinil písemné prohlášení o ručení, uveden dlužníkem v omyl, popř. převzal-li závazek ručení na základě nepravdivých informací, které mu poskytl dlužník.

29. Odvolací soud proto považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že druhý žalovaný jako ručitel je povinen plnit za první žalovanou, která svému závazku z uzavřené smlouvy ani přes výzvu nedostála. Z důvodu stručnosti odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011).

30. Vzhledem k uvedenému odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil III. výrok rozsudku soudu prvního stupně věcně správný.

31. Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změnil IV. výrok rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že podle § 142 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř.) vzniklo ve sporu zcela úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Podle obsahu spisu však zástupce žalobce učinil šest úkonů právní služby a soud prvního stupně přiznal odměnu pouze za pět úkonů a při stanovení odměny za úkony právní služby – částečná zpětvzetí žaloby soud prvního stupně stanovil výši odměny z nesprávné tarifní hodnoty. Náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně tak sestávají z: -) soudního poplatku za žalobu 6 089 Kč, -) odměny za tři úkony právní služby po 7 220 Kč (tarifní hodnota 152 205,20 Kč), a to za převzetí věci, podání žaloby a předžalobní výzvu, podle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ advokátní tarif“), -) odměny za jeden úkon právní služby ve výši 2 700 Kč (tarifní hodnota 40 000 Kč) za částečné zpětvzetí ze dne 5. 10. 2020, podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, -) odměny za jeden úkon právní služby ve výši 1 700 Kč (tarifní hodnota 15 000 Kč) za částečné zpětvzetí ze dne 23. 7. 2021, podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, -) odměny za jeden úkon právní služby ve výši 7 060 Kč (tarifní hodnota 148 395,27 Kč) za účast u jednání před soudem prvního stupně, podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, -) náhrady za šest režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, -) náhrady cestovného ve výši 961,98 Kč za cestu k jednání soudu osobním vozidlem [registrační značka] na trase Brno - Hodonín a zpět (2x 80 km) při průměrné spotřebě 5,8 litru benzínu na 100 km, ceně 27,80 Kč PHM a sazbě základní náhrady 4,40 Kč/km podle vyhl. č. 589/2020 Sb., -) náhrady za ztrátu času za čtyři půlhodiny po 100 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, -) vše s výjimkou soudního poplatku navýšeno o DPH (21 %) ve výši 7 619,23 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně činí 49 990,20 Kč.

32. Soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné k aplikaci § 150 o. s. ř. Žalobci přiznané náklady řízení již byly modifikovány přepočtem odměny advokáta podle výše tarifní hodnoty u dvou podání žalobce. Za věrohodné pak nepovažuje soud tvrzení zástupce druhého žalovaného, že majetkové poměry druhého žalovaného se nezměnily od doby, kdy žádal soud o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce (říjen 2020); jeho měsíční příjem má stále činit 5 000 Kč měsíčně (pracuje brigádně jako číšník, když zaměstnavatel s ním odmítá uzavřít pracovní smlouvu) a na náklady na bydlení mu přispívají rodiče. Tato svá tvrzení zástupce druhého žalovaného při jednání odvolacího soudu nikterak nedoložil ani nebyl schopen uvést podrobnější údaje o příjmové a výdajové situaci žalovaného. Žalobce vyslovil nesouhlas s aplikací § 150 o. s. ř. s tím, že druhý žalovaný mohl předejít vzniku nákladů řízení již před soudem prvního stupně, resp. již poté, co mu byla doručena předžalobní výzva, když žalobce byl připraven uzavřít dohodu o splátkovém kalendáři bez nutnosti soudního vymáhání.

33. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný, je proto povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení sestávající z: -) odměny za dva úkony právní služby po 7 060 Kč (tarifní hodnota 148 395,37 Kč), a to za vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. k) a g) advokátního tarifu, -) náhrady za dva režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, -) vše navýšeno o DPH (21 %) ve výši 3 091,20 Kč. Celkové náklady žalobce za odvolací řízení tak činí 17 811,20 Kč.

34. Všechny shora uvedené náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení zcela úspěšným žalobcem a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k žalobou vymáhané částce i předmětu odvolacího řízení. Ani ve vztahu k nákladům odvolacího řízení neshledal soud důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. (viz předcházející odstavec). Nadto nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

35. V souvislosti s částečným osvobozením žalovaného od soudních poplatků (v rozsahu 90 %) odvolací soud neshledal důvod pro postup dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný a vznikl mu nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému.

Poučení