47 Co 141/2021-97

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [ulice a číslo], [PSČ] [obec], o zaplacení částky 37 618 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2021, č. j. 229 C 27/2020-71, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části I. výroku, ve které soud rozhodl o plnění v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč, vždy do každého 20. dne v měsíci, pod ztrátou výhody splátek, počínaje právní mocí rozsudku, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 15 666,26 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 8. 2017 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 12 488 Kč a úroku ve výši 11,03 % ročně z částky 20 839,55 Kč od 16. 8. 2017 do zaplacení, a ve III. výroku, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 5 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 8. 2017 do zaplacení v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč, vždy do každého 20. dne v měsíci, pod ztrátou výhody splátek, počínaje právní mocí rozsudku (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 19 330 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 8. 2017 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 12 488 Kč a úroku ve výši 76,77 % ročně z částky 20 839,55 Kč od 16. 8. 2017 do zaplacení (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Soud vyšel z toho, že účastníci řízení uzavřeli dne 16. 3. 2016 smlouvu o revolvingovém úvěru (dále jen„ Smlouva“), jejíž součástí učinili Smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] (dále jen„ Podmínky“), na jejímž základě žalobce poskytl žalované částku 26 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 110,48 % ročně ve 30 měsíčních splátkách po 1 970 Kč, splatných vždy k 14. dni každého kalendářního měsíce. Podle smluvních ujednání byl v případě prodlení žalované s úhradou splátky nebo její části 15 dnů po splatnosti žalobce oprávněn požadovat smluvní pokutu ve výši 8 % z dlužné splátky, v případě prodlení delšího než 30 dnů navíc smluvní pokutu ve výši 13 % z dlužné splátky; smluvní pokuty byly splatné 10 dnů ode dne vzniku povinnosti žalované k jejich zaplacení. V případě prodlení žalované se zaplacením dvou splátek řádně a včas, nebo v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části v délce 60 dnů, mělo automaticky dojít k zesplatnění úvěru; v takovém případě se nezaplacené splátky úvěru, včetně dohodnutého úroku, staly součástí nové jistiny úvěru, kterou byla žalovaná povinna zaplatit následující den po zesplatnění. V případě prodlení s hrazením nové jistiny byl žalobce oprávněn požadovat z nové jistiny zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po dni zesplatnění. V případě nezaplacení nové jistiny do 10 dnů od zesplatnění úvěru, byla žalovaná povinna zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,25 % z dlužné částky za každý den prodlení v den následující po vzniku této povinnosti. V případě, že žalovaná neurčí, na co se mají započítávat platby, započítávaly se uhrazené splátky nejdříve na nejdéle splatné splátky, následně na smluvní pokuty a poté na úhradu dalších závazků. V dodatku ze dne 12. 4. 2017 smluvní strany dohodly, že splátky [číslo] byla žalovaná povinna zaplatit spolu s poplatkem ve výši 3 940 Kč ve splátkách [číslo]. Žalovaná zaplatila žalobci 12 splátek po 1 970 Kč. Poté, co se dostala do prodlení se zaplacením splátky [číslo] splatné dne 14. 6. 2017, dalším než 60 dnů, došlo automaticky k zesplatnění úvěru k 14. 8. 2017. Na výzvu žalobce k zaplacení nové jistiny úvěru žalovaná zaplatila 500 Kč. Z výpovědi žalované na jednání soudu vzal soud za prokázané, že má omezenou pohyblivost ruky, bydlí sama v nájemním bytě, jejím jediným příjmem je starobní důchod ve výši 16 000 Kč měsíčně, ze kterého je jí srážena částka 3 000 Kč měsíčně na exekuce, a ze kterého hradí pravidelné výdaje na nájemné a náklady na služby spojené s užíváním bytu; na další výdaje jí zbývá 3 500 až 4 000 Kč měsíčně. Při právním posouzení věci soud Smlouvu posoudil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a konstatoval, že žalobce řádně posoudil schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž vyšel z potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu ze dne 14. 3. 2016, pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 1975, platového výměru, dohody o změně obsahu pracovní smlouvy, mzdových lístků, výpisů z osobního účtu žalované, hodnocení klienta a výpisu záznamů z registru [příjmení]. Ujednání o úroku ve výši 110,48 % ročně však soud posoudil jako neplatné ve smyslu § 588 věta první o. z., neboť se vzhledem k dohodnuté výši zjevně příčí dobrým mravům, proto žalobci požadovaný úrok nepřiznal. Ujednání o smluvní pokutě, jež bylo obsaženo v Podmínkách, soud posoudil jako rozporné s požadavkem přiměřenosti, zakládající významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch žalované, proto k němu s odkazem na § 2048, § 1813 a § 1815 o. z. a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11, nepřihlížel. Vzhledem k tomu, že žalobce poskytl žalované částku 26 000 Kč, ze které žalovaná vrátila 12 x 1 970 Kč a 500 Kč, uložil soud žalované zaplatit žalobci částku 5 800 Kč s úrokem z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši 8,05 % ročně ode dne následujícího po dni splatnosti dlužné částky, a to (po zvážení poměrů účastníků řízení) ve splátkách po 500 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a tím, že převážně úspěšné žalované v řízení žádné náklady nevznikly.

4. Proti části I. výroku rozsudku, ve které soud rozhodl o plnění žalované ve splátkách po 500 Kč, proti části II. výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 15 666,26 Kč (sestávající z rozdílu mezi požadovanou jistinou ke dni zesplatnění / 20 839,55 Kč a přiznanou částkou / 5 800 Kč ve výši 15 039,55 Kč, kapitalizovaného úroku ke dni zesplatnění přepočítaného na 11,03 % ročně ve výši 114,71 Kč a smluvních pokut dle bodu [číslo] Podmínek ve výši 512 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 8. 2017 do zaplacení, smluvní pokuty dle bodu [číslo] Podmínek ve výši 12 488 Kč a úroku ve výši 11,03 % ročně z částky 20 839,55 Kč od 16. 8. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 70 920 Kč, a proti III. výroku o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Navrhoval, aby soud zavázal žalovanou zaplatit žalobci požadovanou částku ve splátkách po 985 Kč měsíčně, pod ztrátou výhody splátek, neboť měsíční splátka 500 Kč neúměrně prodlouží dobu splácení dlužné částky. Zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, a že v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, podle kterého„ sjednaný úrok 109,45 % ročně nedosahuje čtyřnásobku obvyklé úrokové míry, tedy 30 %“ a Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ve kterém„ Dovolací soud dospěl k závěru, že nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst.1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“. Žalobce vyzdvihl, že podle Nejvyššího soudu má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytnutí úvěrů nebo půjček, které v březnu 2016 dle databáze [příjmení] u úvěrů z kreditních karet činily 24,16 %. Sjednané úroky jsou ovlivněny celou řadou faktorů, a pokud se smluvní strany dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech z toho plynoucích důsledků. Lze-li s přihlédnutím k těmto faktorům očekávat relativně vysokou výši úroků, mají smluvní strany možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí (odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11). Rovněž lze přihlédnout i ke stanovisku Pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl ÚS – ST [číslo], podle kterého„ ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv“. V případě sjednané sazby úroků se nejedná o nepřiměřené ujednání ve smyslu § 1813 o. z., neboť žalovaná byla se sazbou úroků seznámena v předsmluvním formuláři, ve Smlouvě i v oznámení o schválení úvěru. Žalobce považoval úrokovou sazbu za přiměřenou a odpovídající situaci na trhu v nebankovních úvěrech; k tomu odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 46 ICm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018, podle kterého„ není úrok ve výši 137,51 % ročně u smlouvy uzavřené v roce 2015 nepřiměřeně vysoký za předpokladu, kdy je spotřebiteli obsah dohody o předmětu a ceně plnění zřejmý.“ a„ argumentace žalobce obvyklou výší úroků ve smyslu ustanovení § 1802 o. z., z níž dovozoval rozpor s dobrými mravy je nepřiměřená, neboť uvedené ustanovení dopadá jen na případy, kdy výše úroků není výslovně sjednána“. I pokud by měl soud za to, že sjednaný úrok je příliš vysoký, pak by takto sjednaná výše představovala pouze nezákonné určení množstevního rozsahu dle § 577 o. z., a soud měl žalobci dle § 2395 o. z. přiznat úrok obvyklý poskytovaný v daném místě a čase u nebankovních spotřebitelských úvěrů. Navíc nemůže být sjednaný úrok v rozporu s dobrými mravy s ohledem na § 1813 o. z., neboť občanský zákoník zná v tomto případě neúměrné zkrácení ve smyslu § 1793 o. z., kterého by se musela žalovaná dovolat, což neučinila. K tomu žalobce poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 74 Co 59/2019, podle kterého„ Ať již na takové ujednání bude nahlíženo z pohledu ustanovení § 1815 o. z., či jako na ujednání absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z., není správný závěr soudu prvního stupně, že věřiteli nárok na úroky vůbec nepřísluší. S ohledem na znění § 2395 o. z. je nutno dovodit, že žalobci coby věřiteli úroky z úvěru (tzv. cena peněz) náleží, neboť zaplacení úroků je jedním z definičních znaků úvěrové smlouvy. Jestliže je smluvní ujednání o výši úrokové sazby shledáno absolutně neplatným, nebo k němu nelze přihlížet, je nutno na tuto část úvěrové smlouvy nahlížet tak, že„ nebyla stanovena“ a stanovit ji podle § 1802 o. z., tj. ve výši obvyklých úroků poskytovaných bankami v místě bydliště žalované v době uzavření Smlouvy“ Žalobce zdůraznil, že žalovaná měla možnost k uzavření Smlouvy nepřistoupit, pokud měla výhrady ke smluvním podmínkám. Podle § 574 o. z., rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 a Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1705/2008, měl soud na právní jednání hledět spíše jako na platné, než jako na neplatné. Žalobce považoval Smlouvu za platnou a pro strany v celém rozsahu závaznou. Podle žalobce nelze pojímat ochranu spotřebitele jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat neomezeně a zanedbávat zásadu proporcionality, ale je třeba vycházet z principu právní jistoty a zásady, že každý může činit, co zákon nezakazuje, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Normy občanského práva jsou zásadně dispozitivního charakteru, jen tak může být subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence, souhrn práv a povinností smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku, a realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami. Proto je rozhodující, na čem se smluvní subjekty dohodly. Žalobce se navíc v podaném odvolání domáhá přiznání úroků pouze ve výši 11,03 % ročně, které nedosahují ani průměrné výše úroků při poskytování půjček v nebankovním sektoru. Soud měl dále zohlednit, že požadoval smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, tedy nárok ponížený s ohledem na zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/ 2016 Sb., který v době uzavření Smlouvy nebyl účinný. Uplatněná smluvní pokuta tak byla v souladu se zákonem, a kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 23 Cdo 1599/2010). Pokud by soud nahlížel na vztah účastníků jako na bezdůvodné obohacení, náležel by žalobci dle § 3002 o. z. obvyklý úrok jako náhrada za užívání jeho finančních prostředků.

5. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila na jednání odvolacího soudu konaném dne 27. 7. 2022, přičemž považovala rozhodnutí soudu prvního stupně za správné.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 21. 7. 2020 domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 25 130 Kč (původní jistina 20 839,55 Kč, úrok ke dni zesplatnění úvěru 4 278,45 Kč a smluvní pokuta dle bodu [číslo] Podmínek 512 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 30. 9. 2017 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení od 16. 8. 2017 do 29. 9. 2017, smluvní pokuty dle bodu [číslo] Podmínek ve výši 12 488 Kč (0,1 % z částky 25 118 Kč za každý den prodlení od 16. 8. 2017 do data vyhotovení žaloby) a úroku ve výši 76,77 % ročně z částky 20 839,55 Kč od 16. 8. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 70 920 Kč. Tvrdil, že dne 10. 3. 2016 uzavřel se žalovanou Smlouvu, na jejímž základě poskytl žalované dne 16. 3. 2016 úvěr ve výši 26 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet spolu s úrokem ve výši 110,47 % ročně ve 30 měsíčních splátkách po 1 970 Kč od dubna 2016 dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení o schválení úvěru. Schopnost žalované řádně hradit úvěr žalobce prověřil doklady a informacemi získanými od žalované, databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, doklady o příjmech, prohlášením žalované a ověřil úvěrovou historii žalované v databázích [příjmení] a NRKI. Po uzavření Smlouvy uzavřeli účastníci na žádost žalované dodatek, ve kterém došlo k úpravě splátek. Za provedenou úpravu se žalovaná zavázala zaplatit žalobci odměnu ve výši 3 940 Kč, která měla být uhrazena prostřednictvím poslední splátky dle upraveného splátkového kalendáře. Žalovaná zaplatila žalobci pouze 12 splátek po 1 970 Kč dne 12. 4. 2016, 10. 5. 2016, 8. 6. 2016, 13. 7. 2016, 11. 8. 2016, [datum], 31. 10. 2016, 23. 11. 2016, 30. 12. 2016, 18. 1. 2017, 16. 2. 2017 a 7. 4. 2017. V důsledku prodlení žalované se zaplacením patnácté splátky, splatné 14. 6. 2017, došlo dle bodu [číslo] Smlouvy automaticky k zesplatnění úvěru k 14. 8. 2017. K tomuto dni se stala splatná nesplacená jistina i úroky. V souvislosti s prodlením žalované se zaplacením patnácté a šestnácté splátky vzniklo žalobci také právo na úhradu smluvní pokuty dle bodu 12.1 Smlouvy ve výši 512 Kč (2 x 256,10 Kč) a smluvní pokuty dle bodu [číslo] Podmínek ve výši 12 488 Kč. Po zesplatnění úvěru žalovaná zaplatila žalobci dne [datum] částku 500 Kč. Na jednání soudu konaném dne 12. 7. 2021 žalovaná uvedla, že v době uzavření Smlouvy měla dvě zaměstnání a úvěr řádně splácela. Po odchodu ze zaměstnání jí jako jediný příjem zůstal starobní důchod ve výši 16 000 Kč, ze kterého je jí strháváno na exekuce 3 000 Kč měsíčně. Žije sama v nájemním bytě, nemá žádný hodnotný majetek. Po odečtení výdajů na bydlení jí zbude částka 3 500 až 4 000 Kč měsíčně. Na jednání soud provedl důkazy listinami založenými v soudním spise a vyhlásil odvoláním napadený rozsudek.

8. Odvolací soud vyšel z pravomocné části I. výroku rozsudku, ve kterém soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 5 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 8. 2017 do zaplacení, a z pravomocné (odvoláním nenapadené) části II. výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 3 663,74 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 8. 2017 do zaplacení a úroku ve výši 65,74 % ročně z částky 20 839,55 Kč od 16. 8. 2017 do zaplacení.

9. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byla otázka, zda je žalovaná povinna hradit žalobci přisouzené plnění ve splátkách po 500 Kč měsíčně a zda žalobci vznikl nárok na zaplacení částky 15 666,26 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 8. 2017 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 12 488 Kč a úroku ve výši 11,03 % ročně z částky 20 839,55 Kč od 16. 8. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 70 920 Kč.

10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost nebyla žalovanou v průběhu řízení zpochybněna, že účastníci řízení uzavřeli dne 16. 3. 2016 Smlouvu, na jejímž základě žalobce poskytl žalované částku 26 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 110,48 % ročně ve 30 měsíčních splátkách po 1 970 Kč, splatných vždy k 14. dni každého kalendářního měsíce. V dodatku ze dne 12. 4. 2017 smluvní strany dohodly, že splátky [číslo] je žalovaná povinna zaplatit spolu s poplatkem ve výši 3 940 Kč ve splátkách [číslo]. Žalovaná zaplatila žalobci 12 splátek po 1 970 Kč. Poté, co se žalovaná dostala do prodlení se zaplacením splátky [číslo] splatné dne 14. 6. 2017, dalším než 60 dnů, došlo automaticky k zesplatnění úvěru k 14. 8. 2017. Na výzvu žalobce k zaplacení úvěru žalovaná zaplatila 500 Kč.

11. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování výpisy z osobního účtu žalované, hodnocením klienta, předžalobní výzvou a podacím archem České pošty, s. p., načež dospěl k závěru, že pro právní posouzení dané věci jsou rozhodující následující skutková zjištění:

12. Z výpisu z osobního účtu žalované vedeného u [právnická osoba], odvolací soud zjistil, že žalovaná měla v měsících leden a únor 2016 sjednán kontokorent (přečerpání účtu) do výše 18 000 Kč. Zůstatek na účtu žalované k 1. 1. 2016 činil mínus 16 972,96 Kč; dne 7. 1. 2016 byla na účet žalované připsána platba od Mateřské školy [obec] ve výši 18 010 Kč; k 31. 1. 2016 činil zůstatek na účtu žalované mínus 17 147,12 Kč. Dne 3. 2. 2016 byla na účet žalované připsána platba od Mateřské školy [obec] ve výši 18 228 Kč; zůstatek na účtu žalované k 29. 2. 2016 činil mínus 16 010,94 Kč.

13. V hodnocení klienta ze dne 16. 3. 2016 žalovaná uvedla, že je rozvedená, nemá žádné nezaopatřené děti, bydlí v pronájmu, od svého zaměstnavatele pobírá čistý měsíční příjem ve výši 18 000 Kč a má pravidelné měsíční výdaje ve výši 14 386 Kč, sestávající z výdajů na„ úvěrovaného“ ve výši 3 800 Kč, výdajů na nájemné, inkaso, dopravu a ostatní ve výši 4 000 Kč a výdajů na splátky žalobci ve výši 6 586 Kč.

14. Z předžalobní výzvy a podacího archu České pošty, s. p., vzal odvolací soud za prokázané, že žalobce vyzval žalovanou přípisem ze dne 2. 7. 2020, podaným k poštovní přepravě dne 3. 7. 2020, k okamžité úhradě pohledávek z titulu Smlouvy.

15. Odvolací soud se ztotožňuje s právním posouzením soudu prvního stupně, že s ohledem na datum uzavření Smlouvy je nutno daný vztah posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.) za současného použití zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném k 16. 3. 2016.

16. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

17. Porušení povinnosti zakotvené v citovaném § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost takto sjednané smlouvy. K absolutní neplatnosti přitom soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti).

18. Poměry žalované, jak byly prezentovány v Hodnocení klienta, nenasvědčovaly tomu, že žalovaná bude schopna poskytnutý úvěr řádně a včas splácet, neboť nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [ulice] obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.

19. V situaci, kdy žalovaná při doloženém měsíčním příjmu ve výši 18 000 Kč uváděla pravidelné měsíční výdaje na„ úvěrovaného“ ve výši 3 800 Kč, nepřiměřeně nízké výdaje na„ nájemné, inkaso, dopravu a ostatní“ ve výši 4 000 Kč, aniž bylo zřejmé, jaká část na jednotlivé konkrétní výdaje připadá, a aniž by tvrzenou výši jakkoliv doložila, měl žalobce zohlednit, že jen na splátky vůči němu má žalovaná po uzavření Smlouvy platit téměř polovinu ze svého příjmu (z příjmu 18 000 Kč měla po uzavření Smlouvy žalobci platit 8 556 Kč). Pokud tedy žalované měla po uzavření Smlouvy na pokrytí nepravidelných výdajů (např. léky, oblečení atd.) zůstat pouze částka 1 644 Kč, a z výpisu z účtu žalované se podávalo, že zůstatek na jejím účtu pravidelně dosahuje záporné hodnoty ve výši téměř celého jejího měsíčního příjmu (a že žalovaná je tedy zatížena také dluhem vůči [právnická osoba]), měl být žalobce při poskytování úvěru obezřetný a neměl se spolehnout jen na údaje uvedené žalovanou v Hodnocení klienta, ale měl požadovat také doložení těchto výdajů. Z uvedeného plyne, že se žalobce dostatečným způsobem při posuzování úvěruschopnosti žalované nezabýval nejen jejími příjmy, ale zejména výdaji, neboť nedostatečně prověřil žalovanou uváděné výdaje na„ nájemné, inkaso, dopravu a ostatní“, a nezohlednil dluh vůči [právnická osoba]

20. Po zopakování dokazování tak má odvolací soud za to, že žalobce, ani po poučení odvolacího soudu, jehož se mu dostalo na jednání konaném dne 27. 7. 2022, neprokázal, že splnil povinnost zakotvenou v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. že dostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet předmětný úvěr.

21. Podle odvolacího soudu je proto ve smyslu § 9 odst. 1 a § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru předmětná spotřebitelská smlouva neplatná pro absenci odborné péče při posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr, neboť odporuje § 580 odst. 1 o. z., přičemž se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží bez návrhu (§ 588 o. z.).

22. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy o úvěru jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat, zbývalo žalované, které žalobce poskytl úvěr ve výši 26 000 Kč, z něhož uhradila 24 140 Kč, vrátit žalobci zbytek poskytnuté částky ve výši 1 860 Kč a zaplatit mu za prodlení s vydáním přijatého bezdůvodného obohacení zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z. od 7. 7. 2020 do zaplacení, neboť žalovaná se dostala do prodlení se splněním svého dluhu od data následujícího po dni doručení výzvy k zaplacení odeslané dne 3. 7. 2020, o které se má dle § 573 za to, že jí došla třetí pracovní den po odeslání, tedy v pondělí 6. 7. 2020.

23. Z neplatné smlouvy o úvěru však nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru, ani smluvní pokuty, když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

24. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně již žalobci v pravomocné části I. výroku rozsudku přiznal částku 5 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 8. 2017 do zaplacení, odvolací soud dle § 219 o. s. ř. odvoláním napadenou část II. výrok rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 15 666,26 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 8. 2017 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 12 488 Kč a úroku ve výši 11,03 % ročně z částky 20 839,55 Kč od 16. 8. 2017 do zaplacení, a ve věcně správném III. výroku o náhradě nákladů řízení, potvrdil (II. výrok tohoto rozsudku).

25. Odvolací soud se dále zabýval odvoláním žalobce směřujícím proti části I. výroku rozsudku, ve které soud uložil žalované uhradit žalobci přisouzenou částku (5 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 8. 2017 do zaplacení) v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč.

26. Dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

27. V souladu s ustálenou soudní praxí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65, uveřejněný pod číslem 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například rozsudek ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Vedle toho je soud současně povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka (srov. výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 516/99 či sp. zn. 33 Cdo 2661/2015, dále jeho rozsudek ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, nebo jeho usnesení ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3745/2015, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3610/2016, a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1719/2017).

28. V projednávané věci se žalobce navrhoval, aby bylo žalované uloženo splácet dluh v měsíčních splátkách po 985 Kč. Takovému návrhu však nelze vyhovět, neboť s ohledem na osobní a majetkové poměry žalované, která (jak uvedla na jednání odvolacího soudu konaném dne 27. 7. 2022) nevlastní žádný hodnotný majetek, jejím jediným příjmem je starobní důchod ve výši 15 000 Kč měsíčně, má omezenou hybnost ruky, takže si nemůže přivydělat ani případnou brigádou, a má pravidelné měsíční výdaje sestávají z exekučních srážek ve výši 3 000 Kč a výdajů na bydlení v pronájmu v celkové výši 9 000 Kč, je zřejmé, že není schopna platit přisouzenou částku v měsíčních splátkách po 985 Kč. Odvolací soud má, ve shodě se soudem prvního stupně, za to, že je v silách žalované zaplatit přisouzené plnění žalobci ve splátkách po 500 Kč měsíčně, a to počínaje měsícem, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci. Při úvaze o určení výše splátek odvolací soud vzal do úvahy také výši přisouzené částky, a dobu, za kterou bude při stanovení této výše splátek uhrazena (jež by při řádném splácení neměla přesáhnout jeden a půl roku), jakož i postavení žalobce a rovnováhu mezi zájmy účastníků řízení, i skutečnost, že za účelem zabránění dalším průtahům s úhradou dluhu, připojil soud prvního stupně k rozhodnutí o lhůtě k plnění doložku„ pod ztrátou výhody splátek“, která znamená, že při nesplnění některé ze stanovených splátek je žalobce oprávněn žádat zaplacení celého zbytku pohledávky.

29. Proto odvolací soud dle § 219 o. s. ř. potvrdil také odvoláním napadenou část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které bylo žalované uloženo zaplatit žalobci přisouzenou částku 5 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 8. 2017 do zaplacení v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč, vždy do každého 20. dne v měsíci, pod ztrátou výhody splátek, počínaje právní mocí rozsudku (I. výrok tohoto rozsudku).

30. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla plně úspěšná žalovaná, které však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok tohoto rozsudku).

Poučení