47 CO 193/2020 - 113

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudců JUDr. Zdeňka Bureše a JUDr. Evy Gregorové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupené advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení částky 36 453 Kč s příslušenstvím a částky 7 659,86 Kč o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. října 2020, č. j. 38 C 263/2020-76, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 28 365,29 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 24. 1. 2020 do 18. 8. 2020, částku 7 659,86 Kč a 20% úrok ročně z částky 28 550,29 Kč od 24. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 128 620 Kč, a ve III. výroku, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 3 204 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 19. 8. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 40 908,86 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 36 453 Kč od 24. 1. 2020 do 18. 8. 2020, ve výši 1,75% ročně z částky 36 453 Kč od 19. 8. 2020 do zaplacení a 86,11% úroku ročně z částky 28 550,29 Kč od 24. 1. 2020 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to do části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 28 365,29 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 24. 1. 2020 do 18. 8. 2020, částku 7 659,86 Kč a 20% úrok ročně z částky 28 550,29 Kč od 24. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 128 620 Kč, a do III. výroku o náhradě nákladů řízení. Vysvětlil, že částka 28 365,29 Kč představuje součet kapitalizovaného úroku přirostlého k jistině přepočítaného na 20 % (1 221 Kč) a požadované původní dlužné jistiny úvěru ve výši 25 346,29 Kč a nepřiznaných smluvních pokut (998 Kč) a nákladů vzniklých žalobci v souvislosti s prodlením žalovaného (800 Kč). Žalobce trval na tom, že úvěruschopnost žalovaného řádně posoudil. Pečlivě zkoumal i jeho výdaje s tím, že jejich jednotlivé položky je povinen pravdivě uvést právě klient. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019 plyne, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr (žalovaný) při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů je rozhodující pro zkoumání úvěruschopnosti. K určení paušální částky výdajů na živobytí zcela postačují údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Žalobce poukázal na nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, podle něhož by soudy měly poskytovatele úvěru vést k pečlivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevným problém svůj úvěr splatit. Žalobce tuto povinnost v projednávané věci splnil. Zákon pak nedává soudu možnost stanovenou relativní neplatnost úvěrové smlouvy (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.) měnit na neplatnost absolutní. Protože žalovaným nebyla vznesena námitka neplatnosti smlouvy, soud se nemohl ani důsledky neposouzení úvěruschopnosti klienta zabývat. Dodal, že v odvolacím řízení se nedomáhá přiznání původně požadované výše úroků, ale pouze 20% úroku ročně, který je pod průměrnou úrovní úroku požadovaného u stejných úvěrů v rámci nebankovního sektoru. Nárok na přiznání smluvních pokut a nákladů vzniklých prodlením žalovaného je v souladu s § 122 odst. 1 písm. c/, respektive písm. a/ zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

3. Žalovaný se k odvolání, které mu bylo doručeno dne 7. 12. 2020, nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 17. 9. 2020, domáhal po žalovaném zaplacení částky 36 453 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 24. 1. 2020 do zaplacení, částky 7 659,86 Kč a 86,11% úroku ročně z částky 28 550,29 Kč od 24. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 128 620 Kč. Uvedl, že dne 25. 9. 2018 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalovanému poskytl peněžité prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem v efektivní sazbě 129,71 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 2 233 Kč, počínaje měsícem lednem 2018 podle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, z nichž žalobce zjistil, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele o úvěr v databázích [příjmení] a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalobce provedl tzv. scoring klienta, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobce prověřil, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobci uhradil na dluh jen částky 2 233 Kč dne 18. 10. 2018, 16. 11. 2018, 12. 12. 2018, 11. 1. 2019, 14. 2. 2019, 18. 3. 2019, 17. 4. 2019, 17. 5. 2019, 18. 6. 2019, 18. 7. 2019, 15. 10. 2019 a 15. 11. 2019. Na žádost byl žalovanému poskytnut odklad splátek splatných v srpnu a září 2019. Žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč (za čtrnáctou a patnáctou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení do dne zesplatnění, po 499 Kč) a právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy ve výši 800 Kč (200 Kč za dvanáctou, třináctou, čtrnáctou a patnáctou splátku, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení delším než 15 dnů). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne 22. 1. 2020 podle bodu 6.3 smlouvy, když se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou čtrnácté splátky (splatná dne 18. 11. 2019) po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši 34 665,96 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jestliže k úhradě nedošlo, vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od 24. 1. 2020 do zaplacení. Smluvní pokutu vypočetl žalobce ve výši 7 659,86 Kč k datu vyhotovení žaloby. Ve smlouvě bylo sjednáno, že úroky běží od data poskytnutí úvěru až do jeho skutečného vrácení. Žalobce proto požaduje úrok z úvěru od 24. 1. 2020 do zaplacení z jistiny 28 550,29 Kč, avšak jen v nominální sazbě 86,11 % a jen do výše 128 620 Kč (úrok byl limitován v bodu 2.2 smlouvy). Žalovaný k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Uvedl, že s ohledem na zjištěný skutkový stav žalobce nesplnil povinnost řádně, s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.), je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Žalobce si od žalovaného vyžádal informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nijak blíže nezjišťoval a neověřoval (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce, aniž by bylo zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za posouzení úvěruschopnosti žadatele s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Absentuje zejména porovnání příjmů a výdajů spotřebitele i způsobu plnění dosavadních dluhů, k němuž vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného nemohlo ani dojít. Přitom obezřetnost a důslednost žalobce při posuzování byla na místě vzhledem k nereálným údajům uvedeným žalovaným. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, tvrzený výdaj na bydlení ve výši 2 000 Kč však neodpovídá obvyklým výdajům zahrnujícím též náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky. Není možné spokojit se s tvrzením o nulových výdajích na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky, dopravu atd. Lze rozumně očekávat, že tyto výdaje budou zohledněny alespoň v odhadnuté výši. K tomu žalovaného bylo třeba podle výpisu z NRKI hodnotit pro poskytnutí úvěru jako osobu rizikovou. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobci jistinu úvěru ve výši 30 000 Kč poníženou o provedené úhrady v celkové výši 26 796 Kč. Soud tak žalovaného zavázal k zaplacení částky 3 204 Kč s tím, že žalobce má nárok i na úrok z prodlení z této částky v zákonné výši 8,25 % podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od 19. 8. 2020 (splatnost nastala poté, co byl dlužník požádán věřitelem o plnění) do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu byla nedůvodná žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější než žalobce, ale náklady mu nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) ohledně žalovaného ze dne [datum], výpisu záznamu z registru [příjmení] ohledně žalovaného ze dne 25. 9. 2018, hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 25. 9. 2018.

8. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Mezi účastníky, žalobcem jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla dne 25. 9. 2018 uzavřena smlouva o úvěru podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobce vystupoval jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona).

10. V usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, Ústavní soud sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, avšak v odůvodnění poukázal na rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], v níž SDEU rozhodl:„ vnitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem" (bod 44). "Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem" (bod 45). "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době" (bod 46)“. V řízení vedeném před Ústavním soudem se vláda ČR vyjádřila konstatováním, že ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem právě odkazem na rozsudek SDEU ve věci C [číslo]. Z uvedených závěrů odvolací soud nadále vychází, poněvadž je již najisto postaveno, že soudy z úřední povinnosti posuzují, zda věřitel před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost spotřebitele.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. V žalobě byla obsažena tvrzení o způsobu prověření úvěruschopnosti žalovaného a k nim byly navrženy důkazy, které soud prvního stupně provedl a dospěl k závěru, že žalobce odborně neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet (odstavec 5. odůvodnění). Odvolací soud s ohledem na námitky odvolatele znovu posuzoval, zda smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovaným byla platná podle § 2395 a následujících o. z. za použití úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1. 12. 2016). Podle údajů uvedených v hodnocení klienta vypracovaném žalobcem a podepsaném žalovaným dne 25. 9. 2018 i osobou zprostředkovávající úvěru, která doporučila jeho schválení, měl žalobce poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr 30 000 Kč, splatný ve 48 měsíčních splátkách po 2 233 Kč s úrokovou sazbou 129,7 %. V části A formuláře označeného jako„ analýza bonity“ bylo uvedeno, že žalovaný má pravidelný čistý měsíční příjem 20 500 Kč ze zaměstnání, výdaje 3 410 Kč (životní minimum), 2 500 Kč na jedno dítě v domácnosti, 2 000 Kč na bydlení, 1 000 Kč jako rezerva, a tak jeho volné zdroje činí 11 590 Kč. V části B (doplňující údaje neuvedené ve smlouvě o úvěru) bylo ve formuláři vyznačeno, že žalovaný je ženatý, nežije ve společné domácnosti s manželkou, má maturitu a vlastní bydlení. Není zde uvedeno, zda byly tyto údaje ověřovány z nějakých vyžádaných listin. Podle výpisu z NRKI ze dne 25. 9. 2018 byla klientova smlouva hodnocena 228 body a spadá tak do kategorie vyššího rizika (úvěr je výrazně limitován, případně zamítán).

14. Odvolací soud vychází z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že„ …na základě výše uvedeného učinil dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 15. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 16. Po zopakovaném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Spokojil se pouze s prohlášením klienta o jeho příjmech 20 500 Kč měsíčně ze zaměstnání, aniž by zkoumal výdaje žalovaného, které byly uvedeny ve zcela nízké a neodpovídající výši. Neprověřil výdaje žalovaného nezbytné na bydlení, které byly ve formuláři stanoveny nápadně nízkou a neodpovídající částkou 2 000 Kč, nezabýval se tím, že žalovaný pečuje o dítě v domácnosti, není jasné, o jak staré dítě se jedná, jaké jsou jeho potřeby a s nimi spojené výdaje, jejichž stanovení bylo odbyto jen neodpovídající paušální částkou 2 000 Kč. Konečně žalobce přehlédl, že i hodnocení klienta z nebankovního registru klientských informací (NRKI) vyznělo negativně. Své povinnosti se nemohl žalobce zprostit ani tím, že žalovaný podepsal prohlášení, že neplánuje ani neočekává události mající dopad do jeho příjmů nebo výdajů v době splácení úvěru v oddílu A hodnocení klienta. Žalobce přes uvedené úvěr schválil a žalovanému na jeho účet vyplatil částku 30 000 Kč.

17. Jestliže žalobce s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalovaného, dospěl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, neplatná. Žalovaný byl pravomocným I. výrokem napadeného rozsudku zavázán vrátit žalobci částku 3 204 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši (nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z.), ve zbylém rozsahu nebyla žaloba důvodná, a tak odvolací soud podle § 219 o. s. ř. odvoláním napadenou část zamítavého II. výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.

18. Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i věcně správný výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, na jehož odůvodnění, které bylo opakováno shora, pro stručnost odkazuje.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; odvolatel nebyl v řízení úspěšný, avšak žalovanému náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.