47 Co 24/2021-129

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa], o zaplacení částky 62 101 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. prosince 2020, č. j. 13 C 148/2020-84, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 7 016,48 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 37 835 Kč od 31. 12. 2019 do 12. 6. 2020 a z částky 7 016,48 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, částky 8 864,64 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 41 415,28 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 119 952 Kč, a ve III. výroku, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 37 835 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 13. 6. 2020 do zaplacení (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 24 266,64 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 37 835 Kč od 31. 12. 2019 do 12. 6. 2020 a z částky 15 402 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 102,29 % ročně z částky 41 415,28 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 119 952 Kč (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Soud vyšel z toho, že účastníci řízení uzavřeli dne 1. 8. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“) ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobce téhož dne poskytl žalované na účet částku 42 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 166,89 % ročně ve 24 měsíčních splátkách po 4 165 Kč, splatných vždy nejpozději k 24. dni každého kalendářního měsíce. Úvěruschopnost žalované žalobce před uzavřením Smlouvy zkoumal lustrací v databázi [příjmení], ve které nebyla vedena jako dlužník. Podle výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) ze dne 29. 7. 2019 měla žalovaná skóre [anonymizováno] a byla v kategorii klientů, u nichž je střední riziko, že nebudou poskytnutý úvěr splácet. Z pracovní smlouvy, výplatních lístků a výpisů z účtu žalované žalobce zjistil, že žalovaná byla u svého zaměstnavatele zaměstnaná od 3. 12. 2018 a zaměstnavatel jí zaplatil mzdu za měsíc květen 2019 ve výši 11 762 Kč a za měsíc červen 2019 ve výši 11 655 Kč. Podle formuláře Hodnocení klienta žalovaná pobírala čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 11 700 Kč a měla měsíční výdaje na bydlení u rodičů ve výši 1 000 Kč. Dále bylo do výdajů započteno životní minimum ve výši 3 410 Kč a rezerva 1 000 Kč. Žalovaná uhradila žalobci pouze jednu splátku ve výši 4 165 Kč. Upomínkami ze dne 25. 11. 2019 a 27. 12. 2019 žalobce vyzýval žalovanou k úhradě dlužných splátek a upozorňoval ji na možnost zesplatnění celého úvěru v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky v délce 65 dnů. Vzhledem k tomu, že žalovaná dlužné částky ani na výzvu neuhradila, žalobce přípisem ze dne 29. 12. 2019 nesplacený úvěr zesplatnil a požadoval úhradu veškerých dlužných nároků do deseti dnů od doručení výzvy. Žalované také dne 28. 5. 2020 odeslal předžalobní výzvu ze dne 27. 5. 2020. Při právním hodnocení věci dospěl soud k závěru, že žalobce nesplnil povinnost vyplývající z § 86 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru, neboť neposoudil s odbornou péčí informace o majetkových poměrech žalované, když se spokojil pouze s doložením jejích příjmů. Na straně výdajů žalobce vyšel pouze z částky životního minima ve výši 3 410 Kč a nákladů na bydlení ve výši 1 000 Kč; tuto částku však řádně neprověřil přesto, že náklady spojené s bydlením zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Pokud žalovaná uváděla, že bydlí u rodičů, bylo povinností žalobce požadovat doložení tohoto tvrzení například čestným prohlášením rodičů, jakou částkou jim přispívá na chod domácnosti. Za situace, kdy příjmy žalované ze zaměstnání byly relativně nízké, by se dala ze strany žalobce očekávat zvýšená míra obezřetnosti při posuzování úvěruschopnosti žalované. Soud uzavřel, že žalobce rezignoval na zjišťování výdajů žalované a spokojil se pouze s jejím ničím nepodloženým prohlášením, proto posoudil Smlouvu jako neplatnou dle § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Soud konstatoval, že zákonná úprava § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je sice konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, uvedené ustanovení však má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen„ Směrnice“) do českého právního řádu, přičemž právo Evropské unie má (podle čl. 10 a 10a Ústavy České republiky a rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel C [číslo]) aplikační přednost před právem českým. Soud považoval sankci relativní neplatnosti smlouvy zakotvenou v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru za rozpornou s čl. 8 Směrnice, podle kterého„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ a čl. 23 Směrnice, podle něhož„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Z citovaných ustanovení je podle soudu zřejmé, že jim neodpovídá sankce relativní neplatnosti, když nelze počítat s tím, že průměrný spotřebitel bude natolik vzdělaný v právu a seznámen s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byl vědom této možnosti. Proto nelze ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost smlouvy, ale jde o povinnost státu (dotčených orgánů). Na tento problém upozornil Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. 4. 2016, [příjmení] a [příjmení] (C377/14). Podle bodu 26 odůvodnění Směrnice„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Orgány evropského společenství tedy přikládají velkou důležitost zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránění zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se Soudní dvůr EU vyjádřil např. v rozsudcích ze dne 27. 6. 2000, [anonymizována tři slova] a [příjmení] [jméno] (C240/98 až C244/98), ze dne 4. 6. 2009, [anonymizována dvě slova] (C243/08), ze dne 4. 6. 2015, [příjmení] (C497/13) a ze dne 13. 9. 2018, [anonymizována dvě slova] [země] (C176/17). V rozsudku ze dne 21. 11. 2002, [anonymizováno] (C473/00), Soudní dvůr EU označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Rozpor části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se Směrnicí konstatoval Soudní dvůr EU v rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, [anonymizováno] (C [číslo]), a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti Smlouvy soud posoudil nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení a uložil žalované vrátit žalobci dle § 2993 o. z. poskytnutou jistinu úvěru ve výši 37 835 Kč (vyplacená částka 42 000 Kč ponížená o plnění ve výši 4 165 Kč) spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne splatnosti pohledávky, která nastala (dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009) dnem následujícím po dni, kdy byla vyzvána k plnění. Vzhledem k tomu, že žalobce prokázal, že žalované odeslal dne 28. 5. 2020 předžalobní upomínku, ve které jí poskytl lhůtu k plnění v délce patnácti dnů, doslala se žalovaná do prodlení s placením závazku dne 13. 6. 2020. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a tím, že převážně úspěšné žalované v řízení žádné náklady nevznikly.

4. Proti části II. výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 7 016,48 Kč (sestávající z částky 3 580,28 Kč jako rozdílu mezi požadovanou původní jistinou ke dni zesplatnění / 41 415,28 Kč a přiznaným bezdůvodným obohacením / 37 835 Kč, částky 2 038,20 Kč jako kapitalizovaného úroku ke dni zesplatnění přepočítaného na 20 % ročně, částky 998 Kč jako smluvních pokut dle bodu 6.1 Smlouvy a částky 400 Kč jako nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2 Smlouvy), zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 37 835 Kč od 31. 12. 2019 do 12. 6. 2020 a z částky 7 016,48 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, smluvní pokuty dle bodu 6.5 Smlouvy ve výši 8 864,64 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 41 415,28 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 119 952 Kč, a proti III. výroku o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Nesouhlasil s názorem soudu, že řádně neprověřil úvěruschopnost žalované, neboť vycházel z doloženého měsíčního příjmu 11 700 Kč, od kterého odečetl rezervu 1 000 Kč. Po zohlednění rezervy a výdajů dospěl k závěru, že žalovaná má volné zdroje ke splácení ve výši 4 290 Kč. Při sjednané výši měsíční splátky 4 165 Kč tak i přes hypotetické výkyvy mezi příjmy a výdaji nemohlo být pochyb o tom, že bude schopna splácet úvěr. Žalobce pečlivě zkoumal též výdaje žalované, vyžádal si doklady k ověření jejích příjmů (pracovní smlouvu, výpisy z účtu a výplatní pásky), prověřoval registry dlužníků a insolvenční rejstřík. Žalovaná ve formuláři Hodnocení klienta uvedla výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč, ke kterým žalobce přičetl rezervu 1 000 Kč a zákonné životní minimum ve výši 3 410 Kč. Pokud žalovaná zatajila výdaje, nebo je uvedla v nižší výši, nemůže takové jednání požívat právní ochrany ve smyslu § 6 o. z., neboť by se jednalo o dovolávání se vlastní nepoctivosti. Tímto ustanovením je vázán i spotřebitel, neboť úvěrující není objektivně schopen případnou nepoctivost spotřebitele odhalit. Pokud spotřebitel zatají nebo zkreslí výdaje, nemůže posouzení na základě dostupných a tvrzených skutečností způsobit neplatnost smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti, která byla dopodrobna přezkoumána. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, vysvětlil, že„ posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje, je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit, nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiné v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze požadovat 100 % míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou. Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že této povinnosti úvěrové společnosti dostály, když jednak všechny požadavky při sjednávání úvěrové smlouvy sdělení takových údajů, které byly pro rozhodnutí o uzavření úvěrové smlouvy podstatné (údaj o výši příjmu, výši splátek, náklady na bydlení, výživné apod.) … je třeba uvést, že to byl právě obviněný, který při vědomí toho, že není schopen ze svého příjmu hradit předchozí splátky a že nemá dostatek příjmů na úhradu svých každodenních životních potřeb, úmyslně, aby získal další finanční prostředky na úhradu svých předchozích dluhů, úvěrovým společnostem zatajil při sjednávání úvěrů rozhodné skutečnosti, týkající se výše jeho splátek, popř. uvedl nepravdivě výši svého měsíčního příjmu, přičemž tak činil proto, aby získal úvěr, neboť si byl vědom, že výše jeho splátek a nákladů na život převyšuje jeho příjmy a že pokud by skutečně uvedl pravdivé údaje, tak by úvěr nezískal.“ Základ pro určení úvěruschopnosti tedy vytváří žadatel o úvěr při své žádosti a uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. Vzhledem k tomu, že výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou, vycházel žalobce z údajů uvedených žalovanou, že na bydlení u rodičů vynakládá částku 1 000 Kč. K výdajové stránce ohledně živobytí, respektive k jejímu paušálnímu určení, zcela postačují údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, který v § 1 definuje životní minimum jako částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, která je v § 2 stanovena částkou 3 410 Kč. Pokud tedy žadatel o úvěr neuvede výdaje vyšší (vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají), postupuje poskytovatel úvěru v souladu se zákonem, stanoví-li výši výdajů paušální částkou 3 410 Kč, a vychází-li z této částky jako paušální výdajové stránky žadatele. Pokud by žadatel uvedl částku nižší, musel by důvěryhodně vysvětlit, jak k této částce došel a žalobce by byl povinen tuto částku zkoumat. Životní minimum není minimální částkou stanovenou zákonem k přežití, ale částkou, která postačuje k obživě. Žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 III. ÚS 4129/18, podle kterého by„ soudy měly poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Respektive, zda je reálné splacení dluhu.“ Proto je rozhodující při mírném riziku, nikoliv stoprocentně, posouzení možnosti reálného splácení úvěru. Pokud spotřebitel dodatečně zjistí, že je pro něj obtížné úvěr splácet, omezí spotřebu nebo navýší příjmy. Stejně tak úvěr může sloužit k tomu, aby příjmu mohlo být vůbec dosaženo (např. rozbité auto, kterým žadatel dojíždí do práce). Podle měřítek soudu by nemohl být poskytnut úvěr ani osobě, která se dostala do dočasných finančních obtíží s ohledem na to, že jí zaměstnavatel nezaplatil několik mezd, tím spíše, potřeboval-li by žadatel o úvěr dorovnat snížené příjmy např. z důvodu dočasné pracovní neschopnosti. K rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, [anonymizováno] (C -679/18), odkázal na odst. 45, podle kterého:„ povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem.“ K odkazu soudu na Směrnici uvedl, že zákon jasně uvádí podmínky pro stanovení neplatnosti pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti. Jelikož se jedná o směrnici, nikoliv nařízení, nelze se jejích účinků domáhat v horizontálních vztazích. I pokud by soud připustil na takovou aplikaci„ zkoumání z úřední povinnosti“, s ohledem na výše uvedený rozsudek Soudního dvora EU musí být (pod sankcí neplatnosti) dodržen postup dle čl. 8 a 23 Směrnice. Podle žalobce bylo v řízení prokázáno, že posoudil úvěruschopnost na základě informací získaných od spotřebitele a ačkoliv to ve smyslu Směrnice ani výše označeného rozsudku nebylo nezbytné, vyhledal žalovanou v „ příslušné databázi“ (insolvenční rejstřík, [příjmení], [anonymizováno]). Nechť případně soud uvede, jaké další databáze měl žalobce kontrolovat a dle čeho kontrolovat údaje uvedené dlužníkem. Smyslem zkoumání úvěruschopnosti (jak uvedl Ústavní soud) je nejen ochrana dlužníka, ale i věřitele, proto nemůže být rozhodnuto o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti, pokud dlužník vědomě uvede nepravdivé nebo zkreslené údaje, protože právě ty tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. Navíc § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nedává soudu možnost stanovenou relativní neplatnost měnit na neplatnost absolutní. Žalobce měl za to, že Smlouva je platná a měl by mu být přiznán požadovaný úrok ve výši 20 % ročně, smluvní pokuty a náklady související s prodlením, které požaduje v souladu s §§ 2, 3 a 122 zákona o spotřebitelském úvěru, když kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (odkázal na rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1599/2010). Pokud soud odkázal na § 3002 o. z. a na vztah účastníků nahlížel jako na bezdůvodné obohacení žalované, pak žalobci náleží obvyklý úrok jako náhrada za užívání jeho finančních prostředků. K tomu žalobce poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 8. 7. 2020, sp. zn. 75 Co 71/2020, podle kterého„ Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalované provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovanou žalobkyni. Nová právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalované, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalované, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytla. S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalovaná námitku vzájemného plnění v řízení v jakékoliv formě nevznesla, nebyl okresní soud oprávněn plnění, která žalovaná žalobkyni poskytla na vyplacenou jistinu úvěru, sám započíst, a byl povinen žalobkyni přiznat jí požadovanou původní jistinu dluhu ve výši 23.101,18 Kč, která odpovídá vyplacenému úvěru (36.000 Kč) po odečtení části uhrazených splátek určených na jistinu, když žalovaná v řízení netvrdila ani neprokazovala, že by jistinu dluhu žalobkyni uhradila více“.

5. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 19. 6. 2020 domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 53 237 Kč (nová jistina ve výši 51 839,68 Kč /sestávající z původní jistiny ve výši 41 415,28 Kč a úroku ke dni zesplatnění úvěru ve výši 10 424,40 Kč, smluvní pokuta dle bodu 6.1 Smlouvy ve výši 998 Kč a náhrada nákladů dle bodu 6.2 Smlouvy ve výši 400 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 31. 12. 2019 do zaplacení, smluvní pokuty dle bodu 6.5 Smlouvy ve výši 8 864,64 Kč (0,1 % z nové jistiny ve výši 51 839,68 Kč za každý den prodlení od 31. 12. 2019 do data vyhotovení žaloby) a úroku ve výši 102,29 % ročně z původní jistiny ve výši 41 415,28 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 119 952 Kč. Tvrdil, že dne 1. 8. 2019 uzavřel se žalovanou Smlouvu, na jejímž základě téhož dne poskytl žalované úvěr ve výši 42 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet spolu s úrokem ve výši 166,89 % ročně ve 24 měsíčních splátkách po 4 165 Kč od září 2019 dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu Oznámení o schválení úvěru. Schopnost žalované řádně hradit úvěr žalobce prověřil doklady a informacemi získanými od žalované, databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, doklady o příjmech, výpisy z bankovních účtů, prohlášením žalované a ověřil úvěrovou historii žalované v databázích [příjmení] a [anonymizováno]. Žalovaná zaplatila žalobci pouze dne 13. 9. 2019 částku 4 165 Kč. V důsledku prodlení žalované se zaplacením druhé splátky, splatné dne 24. 10. 2019, došlo dle bodu 6.3 Smlouvy automaticky k zesplatnění úvěru k 29. 12. 2019. K tomuto dni se stala splatná nesplacená jistina a nezaplacené úroky. V souvislosti s prodlením žalované se zaplacením druhé a třetí splátky vzniklo žalobci také právo na úhradu náhrady vzniklých nákladů (po 200 Kč) v celkové výši 400 Kč a smluvní pokuty dle bodu 6.1 (po 499 Kč) ve výši 998 Kč a dále smluvní pokuty dle bodu 6.5 Smlouvy ve výši 8 864,64 Kč. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Na jednání konaném dne 3. 12. 2020 soud provedl důkazy listinami založenými v soudním spise a na jednání konaném dne 10. 12. 2020 vyhlásil odvoláním napadený rozsudek.

8. Odvolací soud vyšel z pravomocného I. výroku rozsudku, ve kterém soud uložil žalované zaplatit žalobci 37 835 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 13. 6. 2020 do zaplacení, a z pravomocné (odvoláním nenapadené) části II. výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 8 385,52 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 31. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 82,29 % ročně z částky 41 415,28 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 119 952 Kč.

9. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byla otázka, zda žalobci vznikl nárok na zaplacení částky 7 016,48 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 37 835 Kč od 31. 12. 2019 do 12. 6. 2020 a z částky 7 016,48 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, částky 8 864,64 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 41 415,28 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 119 952 Kč.

10. Jako správná přejímá odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná z listin, jak jsou shrnuta v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku (a v úvodní části tohoto odůvodnění), a pro stručnost na ně odkazuje.

11. Odvolací soud se ztotožňuje s právním posouzením soudu prvního stupně, že s ohledem na datum uzavření Smlouvy je nutno daný vztah posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož účinnost nastala 1. 12. 2016, jakož i v tom, že účastníky řízení byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 42 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 166,89 % ročně tak, že měla žalobci zaplatit 24 splátek po 4 165 Kč a že žalovaná zaplatila žalobci pouze částku 4 165 Kč. Upomínkami ze dne 25. 11. 2019 a 27. 12. 2019 žalobce vyzýval žalovanou k úhradě dlužných splátek a upozorňoval ji na možnost zesplatnění celého úvěru v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky v délce 65 dnů. Vzhledem k tomu, že žalovaná dlužné částky ani na výzvu neuhradila, žalobce přípisem ze dne 29. 12. 2019 nesplacený úvěr zesplatnil a požadoval úhradu veškerých dlužných nároků do deseti dnů od doručení výzvy. Žalované také dne 28. 5. 2020 odeslal předžalobní výzvu ze dne 27. 5. 2020 Tyto skutečnosti nebyly mezi účastníky sporné.

12. Důvodová zpráva k § 75 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče, jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

13. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.

16. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle důvodové zprávy k tomuto ustanovení sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut. 18. „ Spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet“ (rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/2018).

19. V rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18 Soudní dvůr (druhý senát) EU rozhodl, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 tedy musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

20. Právo Evropské unie má aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky. To ostatně konstatoval i Ústavní soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů.

21. Pokud tedy soud prvního stupně zkoumal, zda žalobce posoudil s odbornou péčí schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, pak odvolací soud nemá proti jeho postupu s ohledem na výše citovanou judikaturu námitky.

22. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce (poskytovatel úvěru) nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované (spotřebitelky), neboť nedostatečně prověřil jí uvedené výdaje na bydlení, dopravu, kurzy, záliby.

25. Poměry žalované, jak byly prezentovány v předsmluvním formuláři i v Hodnocení klienta, nenasvědčovaly tomu, že žalovaná bude schopna poskytnutý úvěr řádně a včas splácet, neboť nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V situaci, kdy žalovaná měla podle výpisu z nebankovního registru klientských informací skóre 385 a byla v kategorii klientů, u nichž je střední riziko, že nebudou poskytnutý úvěr splácet, a jako své výdaje uváděla pouze nepřiměřeně nízké výdaje na bydlení, měl žalobce zohlednit, že jen na splátky vůči němu má žalovaná (která nemá zajištěno vlastní bydlení) po uzavření Smlouvy žalobci platit více než třetinu ze svého příjmu (z příjmu 11 700 Kč měla po uzavření Smlouvy žalobci platit 4 165 Kč). Pokud tedy žalované měla po uzavření Smlouvy zůstat pouze částka 7 535 Kč, měl žalobce zohlednit také to, že tato částka neodpovídá ani výši nezbytných finančních prostředků sloužících k zajištění základních životních potřeb dlužníka a jeho rodiny, stanovená právními předpisy, jež u žalované činila 8 186 Kč, a neměl se spolehnout jen na údaje uvedené žalovanou v Hodnocení klienta, ale měl požadovat také doložení těchto výdajů. Z uvedeného plyne, že žalobce se dostatečným způsobem při posuzování úvěruschopnosti žalované nezabýval nejen jejímu příjmy, ale zejména výdaji, navíc s přihlédnutím k tomu, že žalovaná měl žalobci za dva roky uhradit poměrně vysokou částku 99 940 Kč.

26. Na tomto základě dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce řádně nesplnil povinnost k posouzení úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a poskytl žalované úvěr, proto je předmětná smlouva o úvěru pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu.

27. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné sjednané úroky, poplatky ani pokuty, když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

28. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

29. Soud první stupně proto postupoval správně, když poté, co zjistil, že žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 42 000 Kč a žalovaná žalobci uhradila 4 165 Kč, při určení výše bezdůvodného obohacení bez námitky žalované zohlednil celou žalobci uhrazenou částku a vyhověl žalobě v částce 37 835 Kč se zákonným úrokem z prodlení dle § 1970 o. z., počítaným od doby, kdy žalobce žalovanou vyzval k zaplacení dlužné částky, a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

30. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 7 016,48 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 37 835 Kč od 31. 12. 2019 do 12. 6. 2020 a z částky 7 016,48 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, částky 8 864,64 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 41 415,28 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 119 952 Kč, včetně III. výroku o náhradě nákladů řízení, podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen (I. výrok tohoto rozsudku).

31. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla plně úspěšná žalovaná, které však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok tohoto rozsudku).

32. Vzhledem k tomu, že žalobce zaplatil na základě nesprávné výzvy soudu prvního stupně (který vyměřil soudní poplatek za podané odvolání dle položky 1 bodu 1. písm. b/ Sazebníku poplatků, jenž tvoří přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve výši 2 867 Kč, přesto, že předmětem odvolacího řízení byla částka 15 881,12 Kč) na soudním poplatku za podané odvolání více, než činila jeho poplatková povinnost, bude na soudu prvního stupně, aby dle § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vrátil žalobci přeplatek ve výši 1 867 Kč.

Poučení