47 Co 30/2022-180

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Borovcové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Ing. Borise Nypla ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] o zaplacení 164.847 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 3. 1. 2022 č. j. 53 C 1/2021-100 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích I, II, III a V potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 21.010 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou uložil výrokem I rozsudku žalovanému zaplatit žalobkyni částku 154.847 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,125 % denně do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II bylo žalovanému uloženo nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 55.176 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku IV byla žaloba zamítnuta v části o zaplacení částky 10.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,125 % denně z částky 164.847 Kč od 21. 12. 2019 do 20. 1. 2020 a spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,125 % denně jdoucím z 10.000 Kč za období od 21. 1. 2020 do zaplacení. Výrokem V byl žalovaný zavázán zaplatit nejpozději do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí České republice na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou soudní poplatek ve výši 8.243 Kč.

2. Okresní soud zjistil, že žalovaný uzavřel dne 22. 11. 2019 s [jméno] [příjmení] smlouvu o zápůjčce ve výši 164.847 Kč podle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný se zavázal splácet zápůjčku ve splátkách po 10.000 Kč měsíčně, vždy do dvacátého dne v kalendářním měsíci. Pro případ prodlení se zaplacením kterékoliv splátky bylo dohodnuto okamžité zesplatnění celého dluhu. Žalovaný nesplatil zápůjčku a je v prodlení se zaplacením od 21. 12. 2021. Ve smlouvě byl dohodnut úrok z prodlení 0,25 % denně, avšak žalobkyně z něho požadovala jen část, a to 0,125 % denně. Účastníci sjednali použití peněz na dohodnutý účel (splacení konkrétních dluhů). To okresní soud hodnotil jako rovnocenné s předáním peněžní hotovosti (obdobně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2061/2008). Ve smlouvě nebylo dohodnuto úročení jistiny, naopak v ní bylo dohodnuto oprávnění věřitele požadovat splacení celého dluhu pro případ nezaplacení kterékoliv splátky a také úroky z prodlení. Žalovaný splatil pouze prosincovou splátku, byl v prodlení se zaplacením lednové splátky, tudíž dne 21. 1. 2020 došlo k zesplatnění celého dluhu. Žalovaný porušil svoji povinnost, když včas nevrátil zapůjčenou částku, je v prodlení se zaplacením, proto má povinnost zaplatit kromě jistiny i dohodnuté úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Původní věřitelka postoupila pohledávku žalobkyni. Okresní soud žalobě vyhověl z převážné části. Zamítl ji co do splacených 10.000 Kč spolu s příslušným úrokem z prodlení. Na výše uvedeném závěru okresní sud setrval i po zjištění, že [jméno] [příjmení] byla nemajetná v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Okresní soud nepřisvědčil námitce žalovaného vůči nedůvěryhodnosti [jméno] [příjmení]. Nesoulad mezi zapůjčenými částkami, o nichž vypovídala v červenci 2021 a v lednu 2022, okresní soud vysvětlil jako omyl, kdy svědkyně zaměnila údaje za další zápůjčku přijatou od třetí osoby. Sama svědkyně si omyl uvědomila a opravila se. Podstata její výpovědi však nedoznala změny. Přitom právě z výpovědi této svědkyně soud zjistil, že peněžní prostředky nebyly předány v hotovosti žalovanému, ačkoliv ten to potvrdil svým podpisem smlouvy o zápůjčce. Soud prvního stupně neuvěřil žalovanému, že podepsal smlouvu o zápůjčce, aniž by si ji přečetl. Takové tvrzení vyvracela prokázaná skutečnost úředního ověření podpisu na smlouvě. Okresní soud uložil převážně neúspěšnému žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu.

3. Proti rozsudku okresního soudu (kromě výroku IV) podal žalovaný odvolání. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na základě provedených důkazů okresní soud učinil nesprávný právní závěr. Z dokazování vyplynulo, že nedošlo k předání peněžní částky podle smlouvy o zápůjčce. Žádná dohoda o splacení společných dluhů neexistovala. Soud slepě uvěřil pouze tvrzení svědkyně [příjmení], aniž by vycházel i z provedených listinných důkazů ohledně její zadluženosti. Svědkyně [příjmení] tvrdila, že uhradila dluhy u nebankovních společností z půjčených peněz od paní [příjmení], ale ze zprávy společnosti [právnická osoba] či [právnická osoba] vyplývá, že pro špatnou platební morálku byly pohledávky převedeny na oddělení Centrální vymáhání pohledávek (období 8. 9. 2020). Svědkyně [příjmení] nejprve vypověděla, že si půjčila od paní [příjmení] částku 160.000 Kč, pak se opravila, že částku 165.000 Kč a při jejím pokračujícím výslechu uvedla dokonce částku 200.000 Kč. Ve smlouvě o zápůjčce uzavřené s paní [příjmení] uvedla, že účelem půjčky je zaplacení jejich dluhů. Údajně prvotně uvažovala o tom, že svoji zadluženost vyřeší podáním insolvenčního návrhu. Od toho ustoupila, neboť byla vlastníkem jedné poloviny nemovitostí v [obec]. Rovněž svědkyně [příjmení] tvrdila, že jí pan [příjmení] půjčil částku 120.000 Kč v hotovosti a posléze částku 45.000 Kč ji poslal na účet, aby uhradila zápůjčku od paní [příjmení]. Při výslechu dne 6. 1. 2022 svědkyně [příjmení] uvedla, že ji pan [příjmení] půjčil 200.000 Kč v hotovosti. Soud nabyl dojmu, že se svědkyně pouze spletla v částce, ale její výpověď ze dne 26. 7. 2021 a výpověď ze dne 6. 1. 2022 je rozporuplná v zásadních věcech. To, že si svědkyně zapůjčené částky popletla, soud vyhodnotil jako omyl. Svědkyně [příjmení] dále tvrdila, že si peníze půjčovala pro žalovaného, neboť mu nikdo nepůjčil. To není pravda. Žalovaný měl jeden dluh, který v rámci exekučního řízení byl splácen. Nebankovní společnosti by žalovanému jistě půjčily, kdyby potřeboval peníze. Tyto společnosti neřeší příjmy a schopnost splácet. Žalovaný paní [příjmení] posílal peníze na účet (svoji výplatu). Přesto stále žila tzv. od výplaty k výplatě. Svědčí o tom výpis z jejího účtu, který se prováděl jako důkaz. Okresní soud nemohl učinit závěr o tom, že mezi žalovaným a paní [příjmení] byla dohoda o platebním místě, když není zcela jasné, které dluhy (u jakých společností a za jaké období) a v jaké výši paní [příjmení] údajně uhradila a že ty dluhy vznikly přičiněním žalovaného. Úvahy okresního soudu žalovaný považoval za hypotetické, ničím podložené. Sama paní [příjmení] v rámci své svědecké výpovědi uváděla„ své dluhy“. Ohledně částky 10.000 Kč, kterou měl žalovaný poslat údajně paní [příjmení] jako splátku zápůjčky, uvedl, že dokud s paní [příjmení] žili (do ledna 2020), tak na její účet posílal peníze. Domníval se, že ještě poslal 8.000 Kč. Nešlo však o splátky tvrzené zápůjčky. Bylo nesporné, že žalovaný podepsal smlouvu o zápůjčce, ale peníze od paní [příjmení] neobdržel, což sama v závěru potvrdila. A protože je smlouva o zápůjčce reálným obchodem, nebyla platně uzavřena, neboť nedošlo k poskytnutí finančního plnění. Nárok žalobkyně tedy neexistuje, neboť nemá právní základ. Jednání žalobkyně, potažmo svědkyně [příjmení], nemůže požívat právní ochrany. Žalovaný navrhl, aby krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba zamítá a žalobkyně je povinna uhradit žalovanému náklady řízení před okresním i krajským soudem.

4. Žalobkyně s odvoláním žalovaného nesouhlasila. K dokreslení situace uvedla, že za dobu soužití s žalovaným (od 11/2017 do 1/2020) uzavřela různé úvěrové a zápůjční smlouvy v celkové výši přesahující 370.000 Kč. Šlo o zápůjčky a úvěry od [právnická osoba] ve výši 80.000 Kč (uzavřeno 2. 2. 2018), [právnická osoba] ve výši 20.000 Kč (uzavřeno 12. 7. 2018), [právnická osoba] ve výši 20.000 Kč (uzavřeno 17. 2. 2019) a 10.000 Kč (uzavřeno 27. 5. 2019), [právnická osoba] ve výši 80.000 Kč (uzavřeno v roce 2019), [právnická osoba] ve výši 15.000 Kč (uzavřeno v 2019), tento úvěr byl splacen, [právnická osoba] ve výši 5.000 Kč (uzavřeno v dubnu 2019), tento úvěr byl splacen, [právnická osoba] ve výši 3.000 Kč (uzavřeno v říjnu 2019), tento úvěr byl splacen, a měsíční zápůjčky od babičky [jméno] [příjmení] ve výši 138.500 Kč v letech 2017 až 2019. Finanční částky poskytnuté od institucí i pro potřeby žalovaného [jméno] [příjmení] splácela. Když [jméno] [příjmení] a žalovanému nezbývalo na živobytí, finančně jim formou půjček pomáhala babička [jméno] [příjmení] paní [jméno] [příjmení]. Tuto skutečnost [jméno] [příjmení] uváděla při svém prvním výslechu u soudu. Babička žalobkyni pravidelně každý měsíc poskytovala v průměru částku přes 4.000 Kč. O každé této dílčí půjčce byl vždy mezi nimi učiněn záznam. Žalovaný se odmítal k těmto půjčkám hlásit, ale tvrdil, že až bude mít dostatečný příjem, tak se postará o splacení. Z financí od paní [jméno] [příjmení], které se pak staly předmětem zápůjčky mezi [jméno] [příjmení] a žalovaným, se měli dle dohody s žalovaným uhradit nejkritičtější závazky s věřiteli – institucemi a také půjčky od paní [jméno] [příjmení], která potřebovala půjčky vrátit z důvodu pořízení vozidla a oprav na domě, a s kterou bylo dohodnuto, že bude v budoucnu i nadále ochotna finančně i věcně vypomáhat v rámci svých možností. Zaslanými listinami se tak dokládá úhrada půjček od paní [jméno] [příjmení] a částečné úhrady (dlužných splátek) věřitelů institucí [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], které pak [jméno] [příjmení] řádně hradila dál až do září 2020 a doplacení půjček ([právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba]). Celková výše uhrazených závazků [jméno] [příjmení] tak byla cca 164.142 Kč ([právnická osoba] 3.800 Kč + 6.000 Kč, [příjmení] [jméno] 6.022 Kč, [právnická osoba] 5.505 Kč, [právnická osoba] 1.400 Kč, [právnická osoba] 1.200 Kč, [právnická osoba] 1.420 Kč, [jméno] [příjmení] 138.500 Kč). Žalobkyně navrhla rozsudek jako věcně správný potvrdit a žalovanému uložit náhradu nákladů řízení žalobkyni.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, contr. § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.). Odvolání žalovaného neshledal důvodným.

6. Okresní soud zjistil, že mezi žalobkyní jako zapůjčitelkou a žalovaným jako vydlužitelem byla dne 22. 11. 2019 uzavřena smlouva o zápůjčce částky 164.847 Kč, která měla být žalovaným vrácena v pravidelných měsíčních splátkách po 10.000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje prosincem 2019. Podpisy na smlouvě byly úředně ověřeny. Podle písemné smlouvy měly být peníze předány při podpisu smlouvy.

7. Z výpovědi žalobkyně (tehdy v postavení svědkyně) před okresním soudem vyplynulo, že žili s žalovaným ve společné domácnosti od listopadu 2017 do ledna 2020. Jejich výdaje byly hrazeny z příjmu žalobkyně, který spočíval v invalidním důchodu ve výši 7.000 Kč. Žalovaný nepracoval, měl další dluhy. Peníze nestačily, proto žalobkyně čerpala na společné výdaje na živobytí úvěry. Když si půjčila od paní [příjmení] zápůjčku 165.000 Kč, dohodli se s žalovaným, že pomůže dluhy žalobkyni hradit. Proto byla uzavřena smlouva o zápůjčce s žalovaným s tím, že částka 164.847 Kč odpovídající polovině společných dluhů bude použita na splácení těchto dluhů a žalovaný bude částku splácet po 10.000 Kč měsíčně žalobkyni. Formulář smlouvy našli se žalovaným na internetu, vyplnili jej a společně šli nechat ověřit podpisy. První splátku žalovaný zaplatil, zbývající nikoli. Zápůjčka od paní [příjmení] byla splacena ze zápůjčky od pana [příjmení], zápůjčka od pana [příjmení] příjmem z prodeje poloviny domu ve vlastnictví žalobkyně.

8. Z výše uvedeného okresní soud dovodil, že žalobkyně prokázala uzavření smlouvy o zápůjčce s žalovaným na částku 164.847 Kč, kdy peněžní prostředky nebyly přímo předány žalovanému, ale podle ústní dohody mezi žalobkyní a žalovaným z nich byly uhrazeny konkrétní částky na společné dluhy žalobkyně a žalovaného z úvěrů a zápůjček poskytnutých třetími osobami.

9. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3912/2010 při peněžité půjčce věřitel ze smlouvy o půjčce splní svůj závazek přenechat dlužníku peníze ve smyslu § 657 obč. zák. nejen jejich předáním dlužníkovi v hotovosti, ale i formou bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na účet dlužníka, popř. podle dohody smluvních stran na dlužníkem označený účet třetí osoby, k němuž má dlužník dispoziční oprávnění. Je i možnost, aby se smluvní strany dohodly, že peníze, které již byly dlužníku předány z jiného důvodu a které je povinen věřiteli vrátit, budou nadále (od uzavření smlouvy o půjčce) tvořit předmět půjčky. Reálná podstata smlouvy o půjčce je naplněna i tehdy, poukáže-li věřitel ze smlouvy o půjčce podle smluvního ujednání s dlužníkem (dohody o platebním místě) peněžitou částku na účet dlužníkova věřitele, přičemž dlužník se zaváže mu takto poskytnutou částku ve sjednané lhůtě vrátit. Uskutečněním převodu je pak splněna podmínka předání předmětu půjčky dlužníkovi.

11. Z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2061/08, který se týkal obdobné věci, vyplynulo, že při výkladu smluvních ustanovení je nutno dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 ObčZ). Porušení ústavně zaručených základních práv se orgán veřejné moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat. Dále Ústavní soud odkázal na svůj nález sp. zn. I. ÚS 625/2003, ve kterém se vyjádřil ke specifickým otázkám interpretace smluvních textů, kde vůle účastníků při vytváření smlouvy a její interpretaci hraje zásadní roli. V případě smluv je nutno přihlédnout k tomu, že jejich autoři, často laici, nejsou schopni ve smluvním textu dohodnout podstatu závazku pomocí pregnantní terminologie. Právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy ČR a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 331/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233 (str. 241)).

12. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ICdo 1212/2019 ve sporu o vrácení peněžité zápůjčky (§ 2390 o. z.) má žalobce jako zapůjčitel břemeno tvrzení, že s žalovaným vydlužitelem uzavřel smlouvu o zápůjčce, že vydlužiteli předmět zápůjčky odevzdal a že vydlužitel peněžitou zápůjčku řádně a včas nevrátil. Z tohoto břemene tvrzení pak pro zapůjčitele (žalobce) vyplývá důkazní břemeno, pokud jde o prokázání tvrzení, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena a že na základě této smlouvy předal vydlužiteli (žalovanému) finanční prostředky. Budou-li tyto skutečnosti prokázány, unesl zapůjčitel (žalobce) jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Naopak, chce-li se vydlužitel (žalovaný) úspěšně ubránit, musí tvrdit, že peněžitou zápůjčku vrátil, nebo že pohledávka zanikla jiným zákonem stanoveným způsobem, popřípadě že je promlčena, a o svém tvrzení nabídnout důkazy.

13. Krajský soud se ztotožnil s hodnocením okresního soudu týkajícím se uzavření smlouvy o zápůjčce, je-li prokázáno, že zapůjčené finanční prostředky jsou předány vydlužiteli formou jejich zaplacení třetím osobám na základě dohody zapůjčitele a vydlužitele.

14. Krajský soud neměl důvod se odchýlit od hodnocení věrohodnosti svědkyně [jméno] [příjmení] (dnes žalobkyně) okresním soudem ve spojení s předloženou písemnou smlouvou o zápůjčce. Drobné nesrovnalosti ve výpovědi svědkyně týkající se výše poskytnutých zápůjček a úvěrů lze vysvětlit jejím závažným onemocněním i množstvím uzavíraných smluv.

15. Pokud šlo o uzavřenou smlouvu o zápůjčce, z výpovědi zapůjčitelky vyplynulo, že finanční prostředky vyčíslené ve smlouvě nebyly předány přímo žalovanému, ale třetím osobám na základě dohody mezi žalobkyní a žalovaným. Z toho lze dovodit, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce v ústní formě. Písemná smlouva ze dne 22. 11. 2019 odpovídala ústnímu ujednání ve výši zapůjčené částky, ve sjednaných splátkách a v úročení úrokem z prodlení. Krajský soud vyzval žalobkyni, aby doplnila tvrzení o skutečné dohodě mezi účastníky v tom smyslu, komu a jaké částky měly být (a byly) poskytnutou zápůjčkou hrazeny. Dále měla žalobkyně prokázat, že dne 22. 11. 2019 disponovala částkou 164.847 Kč, kterou zapůjčila žalovanému na úhradu označených částek.

16. Po poučení odvolacím soudem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobkyně doplnila tvrzení tak, že částku 164.847 Kč obdržela dne 22. 11. 2019 od [jméno] [příjmení] na základě smlouvy o zápůjčce (celková zápůjčka činila 165.000 Kč). Zápůjčka žalovanému měla být a byla použita na splácení úvěrů a zápůjček poskytnutých [právnická osoba] ve výši 3.800 Kč + 6.000 Kč, [právnická osoba] ve výši 6.022 Kč, [právnická osoba] ve výši 5.505 Kč, [právnická osoba] ve výši 1.400 Kč, [právnická osoba] ve výši 1.200 Kč, [právnická osoba] ve výši 1.420 Kč a babičkou [jméno] [příjmení] ve výši 138.500 Kč. Celkové dluhy ze společného soužití žalobkyně a žalovaného činily přes 370.000 Kč.

17. Krajský soud doplnil dokazování v souladu s § 213 odst. 4 a § 213b o. s. ř. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 22. 11. 2019 mezi zapůjčitelkou [jméno] [příjmení] a vydlužitelkou [jméno] [příjmení] zjistil, že zapůjčitelka předala žalobkyni 165.000 Kč za účelem úhrady závazku žalobkyně a druha pana [příjmení]. Zápůjčka měla být vrácena do 22. 3. 2020.

18. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 3. 4. 2020 mezi zapůjčitelem [jméno] [příjmení] a vydlužitelkou [jméno] [příjmení] zjistil, že zapůjčitel zapůjčil žalobkyni 319.600 Kč, pohledávka byla zajištěna zástavním právem na nemovitostech ve spoluvlastnictví žalobkyně. To vyplynulo i z vyrozumění o provedeném vkladu do katastru nemovitostí ve věci sp. zn. [číslo] [stát. instituce], [stát. instituce] ze dne 30. 4. 2020.

19. Žalobkyně prokázala, že dne 22. 11. 2019 disponovala částkou 164.847 Kč. Prokázala, že tato zápůjčka byla splacena zapůjčitelce [jméno] [příjmení] ze zápůjčky od [jméno] [příjmení] a ta následně z prodeje nemovitosti ve spoluvlastnictví žalobkyně (jak vyplynulo z její výpovědi).

20. Z výzvy [právnická osoba] ze dne 13. 11. 2019 vyplynulo, že společnost vyzývá žalobkyni k zaplacení splátky ve výši 1.420 Kč. Z výpisu z účtu žalobkyně vyplynulo, že dne 8. 12. 2019 byla zaplacena částka 290 Kč a dne 9. 12. 2019 částka 1.263 Kč, celkem 1.553 Kč.

21. Žalobkyně zprávou [právnická osoba] ze dne 29. 6. 2021 prokázala, že společnosti [právnická osoba] zaplatila na zápůjčku ve výši 10.000 Kč poskytnutou podle smlouvy [číslo] dne 27. 5. 2019 částku 18.250 Kč. Příjmovým dokladem bylo prokázáno, že žalobkyně uhradila dne 23. 11. 2019 částku 3.800 Kč podle výzvy ze dne 10. 11. 2019. Dále prokázala výzvu ze dne 1. 12. 2019 na částku 5.973 Kč. Z toho mělo být ze zápůjčky žalovanému uhrazeno 9.800 Kč.

22. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [název] [číslo] uzavřenou dne 2. 8. 2018 s [právnická osoba] vyplynulo, že žalované byl poskytnut úvěr ve výši 80.000 Kč, který se zavázala splácet 84 splátkami po 1.535 Kč měsíčně. Z výzvy [právnická osoba] ze dne 27. 11. 2019 vyplynulo, že vyzvala žalobkyni k zaplacení částky 5.505 Kč. Tato částka byla žalobkyní zaplacena dne 16. 12. 2019, jak vyplynulo z výpisu z účtu žalobkyně.

23. Ze zprávy [právnická osoba] ze dne 6. 7. 2021 vyplynulo, že žalobkyně měla s [právnická osoba] uzavřenu úvěrovou smlouvu [číslo] ze dne 15. 11. 2018 na částku 2.000 Kč, která byla splacena dne 6. 4. 2020 a úvěrovou smlouvu [číslo] ze dne 2. 2. 2018, podle níž byl poskytnut úvěr 80.000 Kč, tento úvěr byl 14. 9. 2020 zesplatněn. Z výzvy k úhradě dlužné částky 6.022 Kč ze dne 22. 11. 2019 a z výpisu z účtu žalobkyně vyplynulo, že tato částka byla hrazena dne 16. 12. 2019.

24. Z písemných poznámek o částkách půjčovaných v období do 9. 12. 2017 do 15. 11. 2019 vyplynulo, že listina je označena jmény [jméno] + [jméno], výsledná částka činí 138.500 Kč, listina obsahuje potvrzení se slovy„vráceno [jméno] 2. 12. 2019“ a podpis. Z výpisu z účtu vyplynulo, že babička žalobkyně [jméno] [příjmení] zasílala peněžní částky žalobkyni i na účet (např. dne 18. 1. 2019, 24. 7. 2019). O poskytnutí finančních prostředků od babičky i na dluhy žalovaného vypovídala žalobkyně i ve své výpovědi dne 26. 7. 2021 (tehdy v postavení svědkyně).

25. Krajský soud dovodil, že výše uvedené důkazy podpořily věrohodnost výpovědi žalobkyně. Důkazy byly hodnoceny jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§ 132 o. s. ř.). I krajský soud uvěřil výpovědi žalobkyně, tehdy v postavení svědkyně, obsažené v protokolu okresního soudu ze dne 26. 7. 2021 a 3. 1. 2022, že částka zapůjčená žalovanému ve výši 164.847 Kč byla podle dohody zaplacena na označené účty třetích osob a [jméno] [příjmení].

26. Ani krajský soud neuvěřil tvrzení žalovaného, že smlouvu o zápůjčce podepsal a podpis nechal úředně ověřit, aniž smlouvu četl, a že k žádné dohodě o zápůjčce mezi ním a žalobkyní nedošlo. Tím spíše, že žalovaný zaplatil žalobkyni i první splátku ve výši 10.000 Kč, což nepopíral. Žalovaný neprokázal, že zápůjčku žalobkyni vrátil, ani že dluh zanikl jinak. Proto krajský soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

27. V odvolacím řízení byla úspěšná žalobkyně. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vzniklo žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. d), g) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. náleží žalobkyni náhrada odměny advokáta ve výši 7.300 Kč a náhrada hotových výdajů 300 Kč za vyjádření k odvolání a účast u jednání, celkem ve výši 15.200 Kč. Dále žalobkyně žádala nahradit ztrátu času v souvislosti s jízdou k jednání soudu v rozsahu 6 půlhodin a jízdné z [obec] do [obec] a zpět (220 km) vozem Mercedes Benz, [registrační značka] s průměrnou spotřebou 6,7 l nafty na 100 km. Podle § 14 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. náleží žalobkyni náhrada za promeškaný čas advokáta ve výši 600 Kč. Podle § 157 zák. č. 262/2006 Sb. a § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhl. č. 511/2021 Sb. má žalobkyně právo na náhradu jízdného k jednání soudu ve výši 1.564 Kč. Soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení včetně 21% DPH ve výši 3.646 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.) v celkové výši 21.010 Kč.