47 Co 71/2022-482

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Martiny Borovcové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Ing. Borise Nypla ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [příjmení] [anonymizováno] [adresa] o zaplacení 156.575 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 12. 2021 č. j. 15 C 214/2018-443 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám její advokátky náklady odvolacího řízení ve výši 21.347 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud výrokem I napadeného rozsudku uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 156.575 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 208.380 Kč od 4. 12. 2015 do 16. 12. 2015, s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 171.569 Kč od 17. 12. 2015 do 14. 12. 2016, s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 158.597 Kč od 15. 12. 2016 do 20. 2. 2017, s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 156.575 Kč od 21. 2. 2017 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II uložil žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 1.200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III zavázal žalovanou povinností nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 84.167,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Okresní soud zjistil, že žalobkyně dodala žalované na základě kupní smlouvy podle § 2079 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) 2 ks hodinek [anonymizováno] 39 C a 1 hodinky [anonymizována tři slova] v celkové hodnotě 208.380 Kč včetně DPH. Tuto částku žalobkyně žalované vyúčtovala fakturou č. 200150465 ze dne 26. 11. 2015 s termínem splatnosti dne 3. 12. 2015. Na základě dohod s žalovanou byly postupně proti této pohledávce žalobkyně započteny pohledávky žalované v souladu s § 1982 odst. 1 o. z. ve výši 36.811 Kč, 12.972 Kč a 2.022 Kč tak, že žalobkyně nakonec požadovala po žalované zaplacení částky 156.575 Kč. Proti této pohledávce žalovaná započetla své pohledávky ve výši 147.075,50 Kč a 9.499,50 Kč. Pohledávka ve výši 147.075,50 Kč spočívala v úrocích z prodlení ve výši 0,5 % denně vyúčtovaných žalovanou za prodlení se zaplacením odměny za poradenskou a konzultační službu poskytnutou žalovanou žalobkyni podle smlouvy o poradenské a konzultační činnosti uzavřené dne 2. 1. 2012. Žalovaná vyúčtovala žalobkyni sjednanou odměnu ve výši 102.850 Kč včetně DPH za poradenské služby za září 2014 fakturou č. 2140010 ze dne 2. 10. 2014 splatnou dne 25. 10. 2014, odměnu za služby za říjen 2014 fakturou č. 2140012 ze dne 3. 11. 2014 splatnou dne 25. 11. 2014 a odměnu za služby za listopad 2014 fakturou č. 2140013 ze dne 28. 11. 2014 splatnou dne 25. 12. 2014. Žalobkyně tyto faktury v termínu splatnosti neuhradila. Fakturou č. 160100013 ze dne 26. 10. 2016 žalovaná vyúčtovala žalobkyni úrok z prodlení dle smlouvy o poradenské a konzultační činnosti v celkové výši 419.290 Kč s termínem splatnosti 5. 11. 2016. Úrok z prodlení byl vypočten ve výši 0,5 % denně z dlužných částek vyúčtovaných fakturami č. 2140010, č. 2140012 a č. 2140013. Ke dni 6. 3. 2015 tento úrok z prodlení činil 147.075,50 Kč (z faktury č. 2140010 od 1. 11. 2014 do 6. 3. 2015 ve výši 64.281,25 Kč, z faktury č. 2140012 od 3. 12. 2014 do 6. 3. 2015 ve výši 47.825,25 Kč a z faktury č. 2140013 od 28. 12. 2014 do 6. 3. 2015 ve výši 34.969 Kč). K této pohledávce žalované okresní soud dále zjistil, že den po schůzce [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] uskutečněné dne 5. 3. 2015 uzavřely žalobkyně a žalovaná dohodu o vyrovnání vzájemných pohledávek a závazků, jejímž obsahem bylo prohlášení, že žalovaná má za žalobkyní pohledávky z faktur č. 2140010, č. 2140012 a č. 2140013 ve výši po 102.850 Kč s uvedenými splatnostmi 25. 10. 2014, 25. 11. 2014 a 25. 11. 2014. Žalobkyně se zavázala tyto pohledávky žalované vypořádat formou dodávek zboží a služeb dle vlastního výběru žalované, se slevou ve výši 17,5 % z běžné ceníkové ceny s DPH. Okresní soud zjistil, že odměna tak nadále neměla být placena převodem ani hotovostně, ale pouze započítávána na kupní cenu dodaného zboží tak, aby závazek byl vyrovnán v co nejkratší době. Okresní soud dohodu ze dne 6. 3. 2015 posoudil tak, že došlo ke změně dosavadního způsobu plnění a splatnosti dluhu žalobkyně. Dovodil, že došlo k privativní novaci podle ustanovení § 570 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Zanikl tak původní závazek žalobkyně hradit odměnu za poradenské služby hotově či převodem nejpozději do 30 dní ode dne vystavení daňového dokladu a vznikl nový závazek žalobkyně platit odměnu pouze formou dodávek zboží. Tím došlo i ke změně splatnosti dluhu (obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 566/2001, 33 Cdo 2062/2013). Žalované tak nevznikl nárok na úroky z prodlení požadované do 6. 3. 2015 z jednotlivých částek vyúčtovaných fakturami č. 2140010, č. 2140012 a č. 2140013. Žalovaná nemohla uplatnit tuto částku k započtení oproti pohledávce žalobkyně nárokované v tomto řízení.

3. Pokud šlo o zápočet pohledávky ve výši 9.499,50 Kč, šlo o část pohledávky žalované vůči žalobkyni ve výši 37.268 Kč představující poplatek za poskytnuté ručení pozemkem žalované [anonymizováno] [číslo] v [anonymizováno] [obec], zajišťující úvěr žalobkyně, a to za období od 8. 7. 2013 do 31. 12. 2013 vyúčtovaný fakturou č. 150100010 Okresní soud dovodil, že žalovaná nemá na takový poplatek nárok, neboť neprokázala sjednání poplatku za poskytnutí zajištění. Otázka, zda výše uvedené zajištění zástavou bylo poskytnuto za úplatu či bezúplatně, byla řešena již v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 197/2017, když okresní soud žalobu zamítl. Tento rozsudek okresního soudu byl v odvolacím řízení potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2021 č. j. 47 Co 2/2021-270 a nabyl právní moci dne 2. 6. 2021.

4. K tomu okresní soud zjistil, že dne 8. 7. 2013 uzavřela žalobkyně a [právnická osoba] smlouvu o úvěru reg. č. 210/2013, na základě které byly žalobkyni poskytnuty peněžní prostředky. Splnění závazků žalobce z této smlouvy bylo zajištěno mj. zástavním právem k pozemku ve vlastnictví žalované parc. [číslo] v [anonymizováno] [obec], zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem reg. č. 210/2013.1b, uzavřené mezi [právnická osoba] jako zástavní věřitelkou a žalovanou jako zástavkyní. Dne 2. 6. 2015 vystavila žalovaná žalobkyni fakturu č. 150100010 na částku 37.268 Kč za poskytnuté ručení pozemkem parc. [číslo] v [anonymizováno] [obec] za období od 8. 7. 2013 do 31. 12. 2013. Termín splatnosti faktury byl 9. 6. 2015 Okresní soud uvedl, že úplatnost zajištění jako výchozí režim nelze vyvozovat z judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4822/2008). Úplatnost zajištění nevyplynula ze zápisu z jednání mezi panem [jméno] [příjmení] a panem [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne 26. 8. 2014, e-mailu [anonymizována dvě slova] [příjmení] [příjmení] [příjmení] [anonymizováno] [role v řízení] a jeho přílohy ze dne 21. 10. 2014 či e-mailu [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení] ze dne 6. 3. 2015. Naopak výše uvedené důkazy prokázaly, že původní dohoda o zajištění úvěru žalobkyně zástavou ve vlastnictví žalované byla bezúplatná. Osoby zúčastněné na činnosti obou účastníků měly při odchodu [anonymizováno] [jméno] [příjmení] tendenci jednat o zavedení úplatnosti smluv o zajištění pozemkem žalované. Nebylo však prokázáno, že by strany takovou dohodu o budoucí či zpětné úplatnosti zajištění k úvěru žalobkyně uzavřely. Žalovaná nemá právo na požadované plnění ani z titulu bezdůvodného obohacení. Platí-li, že samotné zřízení zástavního práva nevede ke zmenšení majetku zástavního dlužníka (29 ICdo 13/2012), nemůže na druhé straně vést ani ke zvýšení majetku dlužníka zajištěné pohledávky. Rozsah majetku žalobce ani žalovaného se zřízením zástavního práva nikterak nezměnil. Ani tuto pohledávku žalovaná neprokázala, proto ani pohledávka ve výši 9.499,50 Kč nezanikla započtením. Okresní soud žalobě vyhověl a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Žalovaná podala proti rozsudku odvolání. Namítla odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř. Pokud šlo o pohledávku žalované za poskytnuté zajištění vlastním majetkem, pak zde dospěl okresní soud k nesprávnému právnímu závěru, že není-li sjednáno jinak, poskytuje se zajištění vlastním majetkem bezúplatně. Okresní soud tuto otázku posoudil fakticky toliko odkazem na rozsudky okresního a krajského soudu ve věci sp. zn. 10 C 192/2017, argumentací žalované z jejího dovolání se již podrobněji nezabýval. Žalovaná plně setrvala na svém právním posouzení a argumentaci, které se opírají o judikaturu Nejvyššího soudu a podpůrně o rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2021, č. j. 47 Co 2/2021-270. Žalovaná zopakovala, že z judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že je obvyklé, že se zajištění v obchodním styku obvykle poskytuje za protihodnotu. Za zajištění cizího závazku náleží poskytovateli zajištění přiměřená protihodnota. Při absenci jakékoli dohody ohledně poskytnutí zajištění náleží poskytovali zajištění přiměřená protihodnota. Ze zápisu o jednání ze dne 26. 8. 2014 vyplynulo srozumění a záměr účastnic poskytnout zajištění zástavou za úplatu. Žalovaná připomněla rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 82/2019, 28 Cdo 883/2001, 33 Odo 1405/2005 a 32 Odo 823/2003. Žalobkyni vznikl z poskytnutí zajištění zástavou žalované majetkový prospěch, a proto žalovaná má právo na vydání takového bezdůvodného obohacení žalobkyně. Žalovaná se dovolala i čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Co se týká pohledávky žalované za žalobkyní ve výši 147.075,50 Kč představující smluvní úroky z prodlení, okresní soud nesprávně posoudil, že dohoda o vyrovnání vzájemných pohledávek a závazků ze dne 6. 3. 2015 je privativní novací. Těmto otázkám se žalovaná podrobně věnovala ve svém podání ze dne 16. 12. 2021, nicméně její argumentace zůstala v napadeném rozsudku bez reakce. O změně splatnosti v dohodě ničeho ujednáno nebylo. Obě účastnice (i osoby je zastupující) přitom byly osoby v obchodu zběhlé, proto by tím spíše – bylo-li by to jejich vůlí – takto podstatnou změnu výslovně v dohodě uvedly. V dohodě však naopak u jednotlivých faktur byla uvedena data jejich splatnosti a výše neuhrazené jistiny, čímž žalobkyně v důsledku uznala své trvající prodlení s úhradou předmětných pohledávek žalované od uvedených dat splatnosti do 6. 3. 2015 včetně. Žádná novace z dohody nevyplývá. Právo žalované na úroky z prodlení tudíž nebylo dohodou nijak dotčeno. Naopak se jednalo pouze o změnu formy úhrady, kdy namísto v penězích mělo být na předmětné faktury dohodou stran hrazeno dodávkami zboží a služeb. Toto ujednání přitom nesjednávalo možnost jiné formy úhrady zpětně (ostatně v období do 6. 3. 2015 ničeho hrazeno žalobkyní nebylo, ani v penězích, ani jinak), týkalo se pouze hrazení dluhu do budoucna. Opačný závěr by v důsledku připisoval v tomto ohledu dohodě rektroaktivní účinky, aniž by toto mělo oporu v právních předpisech či v samotné dohodě. Nadto jestliže žalovaná jakožto věřitelka vyšla žalobkyni vstříc a navzdory trvajícímu prodlení žalobkyně s úhradou předmětných faktur ji umožnila hradit jinak, nelze uzavřít, že by tímto mělo být prodlení„ odpuštěno“. Obdobně, pokud by kupříkladu bylo dohodnuto, že namísto v penězích bude dlužník hradit ve zlatých mincích, pak je dle právního názoru žalované prima facie zřejmé, že splatnost ani prodlení by nebyly nijak dotčeny. Okresní soud ani podrobněji neuvedl, jaká měla být (údajná) nově sjednaná splatnost. Nemělo se jednat o privativní novaci, ale o novaci kumulativní. Oproti judikátu, který citoval okresní soud, zde účastnice nesjednaly novou splatnost. Podle téhož judikátu platí, že případná vůle účastnic nahradit svá práva a povinnostmi novými musí z dohody vyplývat nepochybně. Novější rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2062/2013 na shora uvedeném ničeho nemění. Závěr okresního soudu v bodě 76 odůvodnění je nepřesný a neúplný. Na dohodu je třeba nahlížet jako na uznání dluhu largo sensu, tedy i kdyby se o uznání dluhu formálně nejednalo, jednalo by se materiálně o prohlášení o nespornosti dluhu. E-mail [jméno] [příjmení], ze kterého okresní soud v bodě 76 podpůrně vychází, pak dle žalované nelze v předmětném kontextu použít k dotváření obsahu vůle stran, když z něho žádné bližší podrobnosti nevyplývají, a nadto jej nepsala ani jedna z účastnic. Žalovaná navrhla, aby krajský soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba se zamítá, a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení za řízení před okresním i krajským soudem. Nebudou-li dle názoru krajského soudu splněny podmínky pro změnu napadeného rozsudku, pak žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

6. Žalobkyně nesouhlasila se žalovanou, že platí obecná právní domněnka, že poskytnutí zajištění v obchodním styku musí být úplatné. Žalovaná svůj právní názor odvozuje od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, v němž je uvedeno že„ je obvyklé, že zajištění se v obchodním styku obvykle poskytuje za protihodnotu (úplatu či jinou službu)“. Dle žalobkyně uvedená právní věta nesvědčí o tom, že úplatnost je pojmovým znakem jakéhokoli poskytnutí zajištění v obchodním styku. To, že je něco obvyklé, neznamená, že je to pravidlem. Nadto, když je dána autonomie smluvních stran a žádné zákonné ustanovení úplatnost zajištění nepožaduje. Žalobkyně se tedy ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně, že úplatnost zajištění není výchozím režimem. I pokud by se v daném případě uplatnila žalovanou tvrzená právní domněnka o úplatnosti poskytnutí zajištění (což však žalobkyně s ohledem na shora uvedené odmítla), pak v soudním řízení byl důkazy prokázán opak, tedy že zajištění nebylo sjednáno jako úplatné: ve smlouvě o zřízení zástavního práva nebyla sjednána úplata ve prospěch žalované, mezi žalobkyní a žalovanou nebyla uzavřena jiná smlouva nebo dohoda o poskytnutí zástavy, a to ani po jednání dle 26. 8. 2014, ze zápisu z jednání mezi [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] ze dne 26. 8. 2014 je zřejmé, že tehdy se o úplatnosti zajištění teprve jednalo a ještě nebylo ujednáno, první faktura č. 150100010 za poskytnutí zajištění v období od 8. 7. 2013 do 31. 12. 2013 byla vystavena až dne 2. 6. 2015. Do té doby žalovaná žádný poplatek za zajištění nepožadovala. K rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 33/2015 a sp. zn. 29 ICdo 97/2015 žalobkyně uvedla, že tyto se týkají insolvenčního řízení, pro které platí výjimky ze zásady smluvní volnosti mající původ v ochraně subjektů (věřitelů), které by takovýmito úkony mohly být poškozeny. V daném případě tedy nejsou tato rozhodnutí použitelná, neboť se zabývají výlučně tím, zda zástavní smlouvy byly zvýhodňujícím právním jednáním ve smyslu insolvenčního zákona. Zároveň vzhledem k tomu, že byla v daném případě uzavřena písemná bezúplatná zástavní smlouva, nelze uvažovat ani o bezdůvodném obohacení ze strany žalobkyně. K citaci žalované z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 47 Co 2/2021 žalobkyně zopakovala, že pokud je něco„ obvyklé“ nebo„ běžné“, pak to neznamená, že je to pravidlem. Nadto soudní řízení vedené Okresním soudem v Náchodě pod sp. zn. 10 C 148/2018 se zabývalo bezdůvodným obohacením za užívání pozemku poté, co byla vypovězena úplatná smlouva mezi účastníky tohoto soudního řízení. V daném případě tak ve smlouvě byla, na rozdíl od zástavní smlouvy, smluvena úplata. Tvrzená pohledávka žalované neexistuje a jako taková nemohla být započtena na žalovanou pohledávku. Žalobkyně se shodla s okresním soudem i ohledně závěru o neexistenci pohledávky žalované ve výši 147.075,50 Kč. V dohodě ze dne 6. 3. 2015 byla sjednána jak nová splatnost tvrzených nároků žalované, tak nový způsob jejich úhrady. Pokud žalované není zřejmé, jaká konkrétní nová splatnost měla být sjednána, pak žalobkyně uvádí, že splatnost byla dohodou nově vázána na budoucí objednávky žalované. Konkrétně to znamená, že nová splatnost byla dohodnuta tak, že si žalovaná měla objednat u žalobkyně zboží, a pokud by objednané zboží nebylo žalobkyní dodáno v dohodnuté lhůtě, ocitla by se žalobkyně v prodlení s úhradou pohledávek ze smlouvy. Žalobkyně tak vzhledem k uvedenému ani objektivně nemohla být v období do uzavření dohody v prodlení s úhradou pohledávek ze smlouvy, tvrzená pohledávka žalované neexistuje a nemohla být tedy započtena na žalovanou pohledávku. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, contr. § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.) při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

8. Okresní soud se správně zabýval existencí pohledávek žalované, které žalovaná započetla dne 3. 3. 2017 proti pohledávce žalobkyně z kupní smlouvy. Pohledávku ve výši 147.075,50 Kč spočívající v úrocích z prodlení účtovaných za prodlení s placením odměny za poradenskou a konzultační činnost podle smlouvy uzavřené mezi stranami dne 2. 1. 2012 (a změněné dne 2. 7. 2014) okresní soud správně posuzoval podle § 269 odst. 2 a § 369 zák. č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Podle smlouvy se žalobkyně zavázala zaplatit žalované odměnu za poradenskou a konzultační činnost ve výši 85.000 Kč bez DPH do 30 dnů od vystavení faktury žalovanou. Okresní soud správně posoudil dohodu ze dne 6. 3. 2015 jako privativní novaci původní smlouvy ohledně způsobu plnění žalobkyně za dodané služby a tím i změnu doby tohoto plnění podle § 570 odst. 1 o. z. Okresní soud při výkladu smlouvy vyšel z jejího jazykového vyjádření, které nepřipouští jiného výkladu, než že původní povinnost žalobkyně hradit odměnu hotově nebo převodem na účet žalované byla změněna tak, že odměnu za dodané služby bude žalobkyně hradit formou dodávek zboží dle vlastního výběru žalované tak, aby byl závazek vyrovnán v co nejkratší době (§ 35 odst. 2 o. z.).

9. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Odo 928/2005 jsou-li pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníka smlouvy usuzovat na jiný obsah tohoto právního úkonu, nelze obsah smluvního ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem. Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v písemné formě. Výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat.

10. Nelze tedy přitakat odvolací námitce žalované, že úmyslem stran bylo dohodu ohledně splatnosti neměnit. Bylo-li dohodnuto, že žalobkyně nebude odměnu hradit penězi, ale dodávkami zboží, nelze eventuální prodlení s dodáním zboží sankcionovat úroky z prodlení, neboť se nejedná o peněžité plnění (§ 369 odst. 1 obch. zák.) Ani skutečnost, že nově nebyla stanovena smluvně přesně doba plnění žalobkyně, na věci nic nemění. V takovém případě byla žalobkyně povinna plnit bez zbytečného odkladu poté, co byla o plnění požádána žalovanou (§ 340 odst. 2 obch. zák.) Okresní soud správně citoval i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 566/2001 a 33 Cdo 2062/2013, podle kterých lze zobecnit, že po změně smlouvy platí změněná smlouva a nikoli smlouva původní. Žalované nevzniklo právo na úroky z prodlení ve výši 147.075,50 Kč. V této části pohledávka žalobkyně nezanikla.

11. Pokud šlo o druhou započítávanou pohledávku ve výši 9.499,50 Kč, i v této části se krajský soud s okresním soudem shodl v závěru, že ani taková pohledávka žalované neexistuje. Okresní soud zjistil, že žalobkyně uzavřela s [právnická osoba] dne 8. 7. 2013 smlouvu o úvěru reg. č. 210/2013. Tuto smlouvu uzavřel za žalobkyni její předseda představenstva [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Úvěr byl zajištěn zástavním právem na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem reg. č. 210/2013.1b ze dne 8. 7. 2013. Tuto smlouvu uzavřel s [právnická osoba], jako zástavní věřitelkou, za žalovanou jediný člen představenstva žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. Okresní soud v tomto řízení i v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 192/2017 dovodil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena dohoda o poskytnutí zajištění úvěru žalobkyně žalovanou, kterou je třeba posoudit podle § 269 odst. 2 obch. zák. Je ostatně nepředstavitelné, že by jedna obchodní společnost poskytla druhé zajištění úvěru ve výši 27.300.000 Kč vlastním pozemkem, aniž by o tom druhá společnost věděla nebo aniž by byly o takovém postupu společnosti (byť ústně) dohodnuty. Tím spíše, že mezi statutárními orgány společností byl příbuzenský vztah. Žalovaná však neprokázala, že by smlouva o poskytnutí zajištění byla při jejím sjednání úplatná. Z předložených důkazů okresní soud správně dovodil, že se o úplatě za poskytnutí zástavy začalo jednat mezi společnostmi až v souvislosti se zánikem funkce předsedy představenstva [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (21. 7. 2014) a že k uzavření dohody o úplatě nedošlo. Je-li tedy smlouva uzavřena jako bezúplatná, nemůže být úplata dodatečně stanovena soudem.

12. Krajský soud zároveň odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí ve věci sp. zn. 47 Co 2/2021-270 ze dne 18. 5. 2021 týkající se práva žalované na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyně v případě, že by žádná smlouva mezi účastnicemi o poskytnutí zástavy k zajištění úvěru žalobkyně uzavřena nebyla.

13. Podle § 451 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

14. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 13/20 samotná smlouva o zřízení zástavního práva není odporovatelným právním úkonem proto, že sama o sobě nevede ke zmenšení majetku dlužníka; odporovat lze (až) právnímu úkonu, jímž zástavní věřitel uplatňuje právo na uspokojení pohledávky ze zástavy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 2041/2012, uveřejněný pod číslem 18/ 2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech insolvenčního zákona se však shora uvedený závěr neprosadí. Je tomu tak již proto, že insolvenční zákon (na rozdíl od občanského zákoníku) v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) výslovně určuje, že zvýhodňujícím (a tudíž neúčinným a odporovatelným ve smyslu ustanovení § 235 odst. 1 a § 241 odst. 4 insolvenčního zákona) právním úkonem je (mimo jiné) úkon, kterým dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné.

15. Z výše uvedeného vyplývá, že samotné zřízení zástavního práva nevede ke zmenšení majetku zástavního dlužníka (mimo insolvenční řízení). Proto nemůže na druhé straně vést ani ke zvýšení majetku dlužníka zajištěné pohledávky. Samotným poskytnutím zajištění zástavcem vůči dlužníku nedochází ke změně majetkových hodnot ani na straně poskytovatele zajištění, ani na straně jeho příjemce. Ke změně majetku zástavce dojde až v okamžiku realizace zajištění při porušení povinnosti dlužníka. Vzájemný vztah zástavce a dlužníka po realizaci zástavy pro daný vztah upravoval § 332 odst. 2 obch. zák.

16. Ani žalovanou uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 82/2019 týkající se bezdůvodného obohacení spočívající ve využití služeb ochuzeného ve prospěch obohaceného na daný případ nedopadá.

17. Pohledávka žalobkyně nezanikla započtením pohledávek žalované ve výši 147.075,50 Kč a 9.499,50 Kč, neboť žalovaná existenci takových pohledávek neprokázala.

18. Žalobkyni vzniklo právo na zaplacení částky 1.200 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky podle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

19. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla úspěšná žalobkyně, proto jí vzniklo právo na náhradu jejích nákladů. Odvolací náklady žalované spočívaly v odměně advokátky za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, zastoupení při jednání) po 7.380 Kč a náhradě hotových výdajů po 300 Kč, celkem 15.360 Kč (§ 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. d/, g/ a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Žalobkyni náleží i náhrada jízdného advokátky žalobkyně z [obec] do [obec] a zpět (226 km) vozem [příjmení], [registrační značka] se spotřebou 7,4 l benzinu Natural na 100 km ve výši 1.682 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř., § 1 písm. b/ a § 4 písm. a/ vyhl. č. 511/2021 Sb.). Žalobkyně má právo na náhradu za ztrátu času za 6 půlhodin po 100 Kč ve výši 600 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/ a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Žalobkyni náleží i náhrada 21 % DPH ve výši 3.705 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem činily odvolací náklady žalované 21.347 Kč. Žalovaná nahradí žalobkyni k rukám její zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) náklady odvolacího řízení ve výši 21.347 Kč do tří dnů do právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení