47 Co 92/2025 - 264

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Borovcové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Borise Nypla ve věci žalobkyně: [jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [adresa žalobkyně] s adresou pro doručování [adresa] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 469 300 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. prosince 2024 č. j. 57 C 12/2023-203 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. února 2025 č. j. 57 C 12/2023-211 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I včetně doplňujícího rozsudku potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 269.300 Kč s 13,75 % úrokem z prodlení od 30. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Ve výroku IV se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 23.465 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před okresním soudem ve výši 17.600 Kč a před krajským soudem ve výši 4.050 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaná je povinna nahradit náklady řízení České republice ve výši 749,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou[Anonymizováno]

VI. Žalovaná je povinna zaplatit soudní poplatek z odvolání žalobkyně ve výši 13.465 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 200 000 Kč s blíže uvedeným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení dalších 269 300 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil oběma účastníkům nahradit náklady řízení státu ve výši 749,20 Kč (výrok III), uložil žalované zaplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 10 000 Kč (výrok IV) a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení 17 600 Kč (výrok V). Doplňujícím rozsudkem okresní soud uložil žalované zaplatit žalobkyni dále částku 1200 Kč.

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako objednatelka uzavřela s žalovanou jako zhotovitelkou dne [datum] smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo v prvních dvou fázích (z celkových pěti) zhotovení projektové dokumentace a dokumentace provádění stavby týkající se rekonstrukce vzduchotechniky v budově žalobkyně č. [číslo] v [adresa]. Smlouva byla uzavřena na základě veřejné zakázky. Povinností žalované dle smlouvy bylo i zabezpečení pravomocného stavebního povolení a dalších potřebných stanovisek a vyjádření příslušných správních orgánů. Součástí smlouvy bylo ujednání o povinnosti žalované zaplatit smluvní pokutu za každý den jejího případného prodlení ve výši 1 300 Kč. Žalovaná dílo provedla, avšak se zpožděním. V případě první etapy došlo k prodlení v délce 197 dnů, u druhé etapy 164 dnů. Okresní soud posoudil takto zjištěný skutkový stav po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti. Samotnou smlouvu posoudil okresní soud jako platnou. Neplatnost smlouvy neshledal v okolnosti, že součástí závazku žalované bylo i zajištění stavebního povolení, případně dalších vyjádření a stanovisek správních orgánů. Žalovaná na sebe nevzala závazek správní rozhodnutí vydat, ale jen je zajistit (obstarat). Takový závazek není neplatný, byť jeho splnění bylo v době uzavření smlouvy nejisté a nezáviselo jen na vůli žalované. Žalovaná ostatně službu tohoto druhu sama na svých internetových stránkách nabízí. Okresní soud nepřisvědčil ani námitce žalované, že termín dokončení díla nebyl dodržen pro prodlení na straně žalobkyně (objednatelky díla) z důvodu její nesoučinnosti. Okresní soud v této souvislosti zdůraznil, že smlouva byla uzavřena na základě výběrového řízení provedeného dle zákona o zadávání veřejných zakázek (zák. č. 134/2016 Sb.). Žalovaná se se zadáním veřejné zakázky měla příležitost řádně seznámit a bylo na ní, aby na základě svých odborných zkušeností posoudila, zda je schopna závazku dostát. Žalovaná tedy věděla, co je jejím úkolem, a nemůže nyní poukazovat na nejednoznačnosti v zadání díla. Stejně tak se mohla obracet v případě potřeby přímo na pracovníky Vojenského zdravotního ústavu, pokud měla za to, že spolupráce s pracovníkem žalobkyně, vykonávajícím technický dozor, není dostatečně plynulá. Nejednalo se tedy o nesoučinnost žalobkyně, kterou by bylo možné hodnotit jako prodlení na její straně ve smyslu § 1975 obč. zák. Žalovaná z těchto důvodů odpovídá za prodlení s provedením díla, a je proto povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu. Smluvní pokuta plnila v posuzovaném případě funkci sankční a preventivní. Její výši však shledal okresní soud nepřiměřenou. Smluvní pokuta činila přibližně 41 % z ceny díla. Vzhledem k tomu, že prodlením žalované nevznikla žalobkyni žádná škoda, je požadovaná smluvní pokuta nepřiměřeně vysoká. Okresní soud ji proto podle § 2051 obč. zák. snížil na částku 200 000 Kč. Tu považoval za přiměřenou zejména při srovnání s dohodnutou cenou díla. Okresní soud z těchto důvodů uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 200 000 Kč s příslušenstvím a v části zbývajících 269 300 Kč s příslušenstvím naopak žalobu zamítl.

3. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalobkyně i žalovaná.

4. Žalobkyně ve svém odvolání namítala, že pro moderaci smluvní pokuty nebyly splněny podmínky. Pokuta měla dle okresního soudu povahu preventivní a sankční. Tuto funkci by nemohla při výši stanovené okresním soudem plnit. Žalovaná se dostala do prodlení 10 měsíců s první a 9 měsíců s druhou etapou díla. Smluvní pokuta v soudem moderované výši by odpovídala prodlení jen 2–3 měsíců, a je nepřiměřeně nízká. V takovém rozsahu by nemohla představovat dostatečný nátlak na žalovanou, aby poskytla plnění včas. Samotná sazba smluvní pokuty činila 1 300 Kč denně, tedy asi 0,37 % z hodnoty díla. Její výsledná výše byla způsobena jen délkou prodlení na straně žalované. Celý projekt žalobkyně se v důsledku toho zpozdil o 1 rok. Dle judikatury Nejvyššího soudu představuje moderace smluvní pokuty výjimečný nástroj umožňující korigovat nepřiměřený nárok na smluvní pokutu a použita má být jen tam, kde o nepřiměřenosti nepanují žádné pochybnosti. Žalobkyně požaduje smluvní pokutu jen v rozsahu 40 % z částky, na níž by měla vzhledem k celkové délce prodlení právo. Takový rozsah nelze považovat za nepřiměřený. I kdyby však rozsah moderace z hlediska přezkumu odvolacího soudu obstál, měla by náklady řízení státu hradit zcela žalovaná, neboť žaloba byla shledána co do základu důvodnou, žalobkyně jako organizační složka státu byla povinna vymáhat pohledávku v plné výši odpovídající smlouvě a k moderaci došlo jen na základě volné úvahy soudu. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a uloží žalované povinnost zaplatit jí celkem 469 300 Kč s příslušenstvím.

5. Žalovaná ve svém odvolání uvedla, že smluvní pokuta nebyla dohodnuta platně. Týkala se plnění, jehož zajištění se vymykalo možnostem žalované (přesahovalo rámec její kompetence). Žalovaná nemohla vydat stavební povolení ani nahradit správní orgány při vydávání potřebných stanovisek či vyjádření. Smlouva uzavřená mezi účastníky obsahuje vedle smlouvy o dílo i prvky smlouvy příkazní. Závazek k obstarání určité záležitosti představuje ale jen závazek k vynaložení určitého úsilí, nikoliv též k dosažení určitého výsledku. Již proto nelze v takovém případě sjednat smluvní pokutu za nedosažení výsledku. Ten byl zcela mimo sféru možností žalované. Smluvní pokuta mohla být sjednána platně ve vztahu k projektové dokumentaci, ale ne ve vztahu k provedení celé etapy díla zahrnující např. i pravomocné stavební povolení. Smlouva je z tohoto důvodu neplatná, neboť dílo nebylo sjednáno dostatečně určitě. Je za něj vydáváno i plnění spočívající v obstarání věcí, ne ve zhotovení věci nové. Z článku 9.1. a 9.2. smlouvy neplyne, které ze závazků žalované má smluvní pokuta utvrzovat. Okresní soud se nadto nezabýval dostatečně neposkytnutím součinnosti žalované ze strany žalobkyně a dospěl v tomto směru k nesprávným skutkovým zjištěním. Žalobkyně též v průběhu platnosti smlouvy rozšiřovala svoje požadavky, a to i na oblasti, které se netýkají problematiky vzduchotechniky a elektroinstalace (např. projekt na vybavení kuchyně určitým zařízením a určitými spotřebiči – tzv. gastro projekt). Bez takového projektu nemohla žalovaná stanovit úměrný výkon vzduchotechniky, ale ani vyhotovit projektovou dokumentaci elektroinstalace. Žalobkyně tak byla od 8. 3. 2021 do 30. 8. 2021 v prodlení s dodáním vstupních informací nezbytných pro zhotovení projektové dokumentace vzduchotechniky a elektroinstalace. Příkon jednotlivých spotřebičů sdělila žalobkyně až 5. 11. 2021. Z e-mailu pana [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] z 3. 11. 2021 a 4. 11. 2021 plyne, že až v této době došlo k úpravě kapacity jídelny, což opět měnilo nároky na elektroinstalaci. Totéž plyne z výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO] i urgujících e-mailů pana [jméno FO]. Prodlení žalobkyně spočívá v jednání VZÚ jakožto orgánu ministerstva obrany, který reagoval na e-mail pana [jméno FO] z 1. 6. 2021 až 30. 8. 2021, tj. po třech měsících. Smlouva tedy byla ujednána neurčitě a tudíž neplatně, prodlení s první a druhou etapou navíc nezpůsobila žalovaná. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítne v celém rozsahu.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaných odvolání a dospěl k následujícím závěrům.

7. Odvolací soud nemá žádné výhrady k té části hodnocení okresního soudu, jež se vztahovala k platnosti uzavřené smlouvy a k odpovědnosti žalované za prodlení se zhotovením díla. Jak správně uvedl okresní soud, uzavřená smlouva není neplatná pro nemožnost plnění. Předmět závazku byl ve smlouvě specifikován určitě (o jeho rozsahu nebylo ostatně mezi účastníky žádného sporu) a žalovaná se ve smlouvě nezavázala k plnění nemožnému. Nezavázala se totiž k vydání potřebných správních rozhodnutí, stanovisek, vyjádření apod., nýbrž jen k jejich zajištění. Takový závazek není nemožný a nečiní smlouvu neplatnou. Skutečnost, že splnění tohoto závazku nebylo závislé jen na její vůli, na tom nic nemění. K tomu odvolací soud dodává, že v tomto směru se jednalo o převzetí určitého rizika za nejistý výsledek, což však nečiní smlouvu neplatnou. Bylo věcí žalované, aby zvážila, zda takový závazek na sebe vezme a zda je ochotna nést následek za jeho případné nesplnění. Předmět závazku žalované tedy nečiní smlouvu neplatnou.

8. Neplatnou ji nečiní ani žalovanou tvrzené zneužití postavení žalobkyně v hospodářském styku ve smyslu § 433 obč. zák. Uvedené ustanovení nelze na daný případ aplikovat již jen proto, že žalobkyně není podnikatelem, jak správně uvedl okresní soud. Nešlo navíc ani o nastolení nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Pouhá skutečnost, že k provedení díla byl stanoven termín a že byla sjednána pokuta za prodlení se zhotovením díla, nemohla založit stav, který by bylo možné považovat za nedůvodnou nerovnováhu mezi účastníky smlouvy.

9. Pokud jde o prodlení se zhotovením díla, o jeho existenci v objektivním slova smyslu nebylo mezi účastníky sporu. Obrana žalované spočívala pouze v tvrzení, že jí žalobkyně při zhotovování díla neposkytla potřebnou součinnost, v důsledku čehož nelze činit žalovanou za prodlení odpovědnou. I v tomto ohledu lze odkázat na hodnocení okresního soudu, který poukázal na to, že smlouva o dílo byla uzavřena na základě zákona o zadávání veřejných zakázek. Žalovaná se v rámci zadávacího řízení seznámila s textem smlouvy, v níž byly požadavky žalobkyně přesně specifikovány. Měla tak možnost, a to i se zřetelem ke svým odborným zkušenostem, posoudit, zda je v jejích schopnostech závazek splnit, včetně termínu stanoveného pro provedení díla. V případě pochybností měla žalovaná dokonce možnost požádat žalobkyni ve smyslu § 98 zák. o zadávání veřejných zakázek o dodatečné vysvětlení zakázky. Jestliže tak neučinila, nemohla se v nyní probíhajícím řízení dovolávat nesoučinnosti ze strany žalobkyně spočívající v tom, že jí žalobkyně odmítá sdělit další údaje potřebné pro provedení díla. Žalovaná v čl. 2.2 smlouvy o dílo potvrdila, že jsou jí známy veškeré technické, kvalitativní a jiné podmínky nezbytné pro zpracování díla. Žalobkyně již za této situace nemohla argumentovat tím, že nemá všechny podklady pro provedení díla.

10. Odvolací soud považuje za potřebné opakovaně zdůraznit, že smlouva byla uzavřena na základě veřejné zakázky spravující se režimem zák. č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Navržené podmínky proto musely být dodrženy, včetně termínu určeného pro provedení díla (§ 222 cit. zák.). K změně smlouvy uzavřené na základě výsledku soutěže o veřejnou zakázku mohlo dojít jen za předpokladu, že nebudou porušena pravidla veřejné zakázky ani smlouvy uzavřené na jejím základě. Možnost změny smluvních ujednání týkajících se prvních dvou etap smlouvy byla dle čl. 2.5 smlouvy o dílo vázána na žádost zhotovitele zaslanou objednatelce nejpozději 45 dnů před termínem dokončení díla. V řízení nevyšlo najevo, že by žalovaná v této lhůtě žádala žalobkyni o prodloužení termínu dokončení díla (dopis žalované ze dne 1. 4. 2012, v němž žalovaná žádá žalobkyni o shovívavost při posuzování včasnosti díla, za takovou žádost považovat nelze), zejména ale nebylo tvrzeno, že by ke změně dohodnutého termínu došlo. Ten tedy stále platil v původním znění a žalovanou dodržen nebyl.

11. Poukazovala-li žalovaná v průběhu řízení na to, že neměla od žalobkyně plnou moc, zejména pro jednání s Vojenským zdravotním ústavem (VZÚ), vývoj ukázal, že jí nebylo třeba, neboť s VZÚ komunikovala i bez ní. Případná absence plné moci tedy nemohla mít vliv na prodlení žalované. Odvolací soud přitom ponechává stranou otázku, zda vůbec bylo komunikace žalované s tímto orgánem třeba a zda nešlo o pouhé konzultace, bez nichž se mohla žalovaná obejít a k jejichž poskytnutí VZÚ ani nebyl povinen, jak namítala žalobkyně.

12. Závěr okresního soudu o tom, že žalovaná byla se zhotovením díla v prodlení, je tedy správný.

13. Přisvědčit je nutno i závěru, že žalovaná byla povinna zaplatit za porušení povinnosti zhotovit dílo v dohodnutém termínu smluvní pokutu, a to v dohodnuté výši 1 300 Kč za každý den prodlení. Podmínky vzniku práva na smluvní pokutu byly ve smlouvě dohodnuty srozumitelně a jasně. Souhlasit je třeba i s hodnocením okresního soudu, že smluvní pokuta plnila v tomto případě funkci preventivní a sankční a že naopak neplnila funkci paušalizační.

14. Odvolací soud však na rozdíl od okresního soudu neshledal důvody pro moderaci smluvní pokuty. Zdůvodnění okresního soudu, s nímž přistoupil k moderaci smluvní pokuty, je vnitřně rozporné. Okresní soud učinil kritériem posouzení přiměřenosti smluvní pokuty její porovnání s výší vzniklé škody (která byla v daném případě nulová), přičemž však zároveň z jeho rozsudku plyne, že toto kritérium se uplatní u smluvní pokuty, jež má především paušalizační funkci (tedy funkci náhrady vzniklé škody). Okresní soud tak užil kritéria, které se jeví jako vhodné u smluvní pokuty s jinou funkcí, než kterou měla smluvní pokuta dohodnutá mezi účastníky tohoto řízení. Odvolací soud proto nepovažuje úvahu okresního soudu, že v daném případě došlo k výraznému nepoměru mezi vzniklou škodou a smluvní pokutou, za přiměřenou a vhodnou z hlediska případné moderace (snížení) smluvní pokuty. Má naopak v souladu se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v rozsudku ze dne 26. 6. 2025 sp. zn. 23Cdo 1567/2024 za to, že důvody pro moderaci smluvní pokuty v daném případě nelze dovodit. Jak uvedl Nejvyšší soud v citovaném rozsudku (bod 28.), skutečnost, že v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka dosáhla smluvní pokuta ve svém součtu určité výše, neznamená sama o sobě důvod pro její moderaci. Dlužník nemůže být zvýhodňován při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty jen v důsledku toho, že byl v prodlení se splněním své smluvní pokutou utvrzené povinnosti po delší dobu. Plní-li smluvní pokuta po celou dobu prodlení dlužníka svou funkci a nelze-li její výši posoudit i s ohledem na okolnosti nastalé v průběhu celého prodlení jako neodpovídající zájmům věřitele, jež měly být smluvní pokutou chráněny a jež byly prodlením narušeny, pak nelze učinit závěr o nepřiměřenosti takové smluvní pokuty (celkové výše uplatněného nároku na smluvní pokutu).

15. Důvodem pro moderaci smluvní pokuty nemohla být ani pandemie nemoci covid-19. Smlouva byla uzavřena v lednu 2021, kdy pandemie již naplno probíhala a kdy byly známy všechny její hlavní zdravotní a společenské důsledky. Bylo tedy na žalované, aby s nimi při převzetí zakázky počítala (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025 sp. zn. 23Cdo 1567/2024, bod 33.). Bylo navíc třeba přihlédnout k povaze plnění žalované, jež spočívalo ve zpracování projektové dokumentace. Jednalo se tedy spíše o individuálně prováděnou práci kancelářského typu, bez závislosti na dodavatelsko-odběratelských vztazích a bez zvláštních nároků na osobní mezilidskou komunikaci. Odvolací soud nepovažuje za pravděpodobné, že uvedená pandemie prodlení žalované nějakým zásadním způsobem ovlivnila.

16. Rozhodné je, že dohodnutá smluvní pokuta plnila po celou dobu prodlení obě své základní funkce, tedy jak preventivní, tak sankční. Preventivní proto, že hrozba jejího narůstání měla zabránit žalované v pokračování s prodléváním, sankční proto, že prodlévání žalované se negativně projevilo ve vnitřních organizačních záležitostech žalobkyně (zajištění stravování vojáků mimo kasárna, prodloužení doby zpřístupnění jinak veřejnosti nepřístupných prostor aj.), za což měla být žalovaná jako porušitelka smluvní povinnost vymáhanou pokutou potrestána. Důvody pro snížení smluvní pokuty proto odvolací soud neshledal. Přisvědčil v tomto směru odvolacím námitkám žalobkyně.

17. Důvodným naopak neshledal odvolací soud odvolání žalované.

18. Nelze přisvědčit názoru žalované, že smluvní pokuta nebyla platně sjednána, neboť jí byl zajištěn závazek, který sama nemohla splnit. Závazek žalované totiž nespočíval ve vydání rozhodnutí, případně stanovisek či vyjádření různých správních orgánů, zejména kolaudačního rozhodnutí stavebního úřadu, nýbrž pouze v jejich „zabezpečení“, tedy obstarání. Jak správně uvedl okresní soud, ačkoliv jde o závazek, jehož splnění nebylo závislé jen vůli žalované, objektivně nešlo o závazek nesplnitelný a žalovaná se k němu mohla platně zavázat. Žalovaná ostatně tento svůj závazek splnila, učinila tak jen se zpožděním. Lze v této souvislosti poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3379/19, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že není neplatné ujednání, ve kterém se účastník smlouvy zaváže k zajištění (obstarání) rozhodnutí správního orgánu jakožto podmínky vzniku povinnosti druhé smluvní strany. Skutečnost, že splnění podmínky nemohl účastník ovlivnit, shledal Ústavní soud nerozhodnou. Dohodnutou podmínku to dle jeho názoru nečiní nemožnou. Odvolací soud má za to, že obdobně byl v nyní posuzované věci platně sjednán závazek žalované obstarat stavební povolení, případně jiná rozhodnutí správních orgánů. Nesplnění této povinnosti bylo tedy dle názoru odvolacího soudu možné utvrdit smluvní pokutou.

19. Za správný nelze považovat ani názor žalované, že její závazek nespočíval v dosazení určitého výsledku, ale jen ve vynaložení úsilí. Smluvní pokuta požadovaná žalobkyní v tomto řízení se váže k nesplnění povinností žalované spojených s prvními dvěma etapami díla. V jejich rámci se však žalovaná zavázala k provedení zcela konkrétního díla spočívajícího ve zhotovení dvou projektových dokumentací, nikoliv k obstarání nějaké záležitosti. Její povinností tedy bylo právě dosažení sjednaného výsledku, nejen vykonání nějaké činnosti bez ohledu na její výsledek.

20. Přisvědčit nelze ani námitce, že ze smlouvy nevyplývá, které ze závazků žalované má smluvní pokuta utvrzovat. Tato skutečnost naopak vyplývá ze smlouvy zcela jednoznačně, a to právě z žalovanou odkazovaných bodů 9.1 a 9.2 smlouvy. V nich je stanoveno, že smluvní pokuta je vázána na nedodržení termínu provedení 1. a 2. etapy díla a činí 1 300 Kč za každý den prodlení. Odvolací soud v tomto ujednání neshledává žádnou neurčitost.

21. Tvrdila-li žalovaná, že v průběhu provádění díla došlo k jeho rozšíření, jde o skutečnost pro rozhodnutí nevýznamnou. I kdyby tomu tak bylo, nic to nemění na závazku žalované provést dílo v dohodnutém termínu. Rozšíření předmětu díla by se mohlo stát významným, pokud by zároveň došlo ke změně smlouvy v části upravující lhůtu k splnění. Žalovaná jistě nebyla povinna na rozšíření předmětu díla přistupovat. Pokud tak učinila a nevyžádala si zároveň změnu smlouvy ohledně termínu dokončení díla (jak bylo ujednáno v čl. 2.5 smlouvy o dílo), je nezbytné vycházet z původně stanovené doby pro splnění závazku.

22. Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozsudek okresního soudu ve výroku I (včetně výroku obsaženého v doplňujícím rozsudku) potvrdil a ve výroku II změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni i částku 269 300 Kč s příslušenstvím.

23. Odvolací soud dále změnil rozsudek okresního soudu ve výroku IV, jímž okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit za žalobkyni ve smyslu § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. soudní poplatek 10 000 Kč, a to tak, že tato poplatková povinnost činí 23 465 Kč. Jelikož žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná a je ze zákona od soudních poplatků osvobozena (§ 11 odst. 2 písm. a) cit. zák.), je povinna zaplatit za ni soudní poplatek v plné výši žalovaná. Soudní poplatek činí 5 % z žalobou uplatněné částky (položka 1, bod 1. písm. b) sazebníku soudních poplatků), tedy 23 465 Kč.

24. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že odvolací soud částečně změnil rozsudek okresního soudu, rozhodl znovu i o nákladech řízení před okresním soudem. Žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná, má proto právo na náhradu svých nákladů. Odvolací soud jí proto přiznal právo na náhradu nákladů v plném rozsahu.

25. Náklady advokátem nezastoupené žalobkyně před okresním soudem představovaly paušální náhradu za 18 úkonů po 300 Kč (§ 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. – 5x příprava na jednání, 5x účast u jednání, z toho 1x přes 2 hodiny, sepis žaloby, 6x vyjádření ve věci samé včetně závěrečného návrhu) a jízdné za 5 cest k okresnímu soudu vykonaných osobním automobilem na trase [adresa] a zpět v celkové délce 1 540 km ve výši 12 200 Kč. Celkem činily náklady žalobkyně před okresním soudem 17 600 Kč.

26. Obdobně na základě stejných principů a právních předpisů rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení. Odvolací náklady žalobkyně spočívaly v 5 paušálních náhradách hotových výdajů po 450 Kč (§ 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. ve znění výkladu provedeného Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 18. 11. 2025 sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 a vztahujícího se k úkonům učiněným po 1. 1. 2025[Anonymizováno]- odvolání, vyjádření k odvolání žalované, příprava na jednání, zastoupení při jednání, písemný závěrečný návrh) a jízdném za jednu cestu vykonanou k odvolacímu soudu osobním automobilem na trase [adresa] a zpět v celkové délce 248 km ve výši 1 799,83 Kč. Celkem činily náklady žalobkyně před odvolacím soudem po zaokrouhlení na celé koruny 4 050 Kč.

27. Žalované jako neúspěšné účastnici byla dále uložena povinnost nahradit náklady řízení státu ve výši 749,20 Kč vzniklé vyplacením svědečného svědkyni [tituly před jménem] [jméno FO] (§ 148 odst. 1 o. s. ř.).

28. Konečně soud uložil žalované povinnost zaplatit za žalobkyni, jež je od soudních poplatků osvobozena, soudní poplatek z odvolání. Ten činí 5 % z částky 269 300 Kč, která byla předmětem odvolání žalobkyně, tedy 13 465 Kč.

Poučení