48 A 1/2013 - 89

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Olgy Stránské a Mgr. Ing. Petra Šuránka v právní věci žalobkyně: J. K., bytem L., L., zastoupené Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem Údolní 33, Brno, proti žalovanému: Městský úřad Kralupy nad Vltavou, odbor výstavby a územního plánování, se sídlem Palackého náměstí 6, 278 01 Kralupy nad Vltavou, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou u zdejšího soudu se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by soud ve smyslu § 87 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) určil, že jednání žalovaného, který dne 12. 9. 2013 vydal kolaudační souhlas sp. zn. MUKV-S 1743/2013 VYST, čj. MUKV 30295/2013 VYST (dále též „kolaudační souhlas“) s užíváním stavby označené jako „SO1 stavební úpravy spočívající v rekonstrukci domu č. p. X – obnova hospodářského stavení na objekt společenského a kulturního centra dle původní navrhované dokumentace a S02 vodovodní přípojka“ na pozemku st. parc. č. 39 a parc. č. 58 v k.ú. Ledčice, bylo nezákonným zásahem. Dále požadovala, aby soud určil, že jednání žalovaného, který nepostupoval dle § 122 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění zákona č. 350/2012 Sb. (dále jen „stavební zákon“) a nezakázal užívání stavby, bylo nezákonným zásahem, následně aby vyslovil, že žalovanému zakazuje v další úřední činnosti vycházet z uvedeného kolaudačního souhlasu, a současně aby mu přikázal obnovit stav před zásahem tak, že bude postupovat podle § 95 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ve spojení s § 122 odst. 3 věty čtvrté stavebního zákona a kolaudační souhlas předá k provedení přezkumného řízení nadřízenému správnímu orgánu. Žalobkyně nejprve připomněla, že žalovaný vydal dne 14. 5. 2010 stavební povolení na stavbu, jejíž součástí je též patrová terasa s přístřeškem v přízemí, o níž se stavební povolení a kolaudační souhlas zmiňují jako o „verandě“, přičemž projektová dokumentace pak používá i další pojmenování jako „terasa“ nebo „přístřešek“. Žalobkyně se stavebního řízení neúčastnila, neboť se stala vlastníkem sousedních nemovitostí až dne 14. 9. 2011. Na žalovaného se obrátila s podnětem k výkonu stavebního dozoru, čímž jej informovala o provádění nepovolené stavby terasy na pozemku parc. č. X, která se těsně dotýká hraniční zdi náležející žalobkyni a znemožňuje tak údržbu této zdi. Dne 20. 6. 2013 proběhla kontrolní prohlídka, při níž bylo dohodnuto, že žalobkyně, obec L. (vlastník stavby) a Národní památkový úřad (dále jen „NPÚ“) navrhnou do 15. 7. 2013 řešení. Žalobkyně zaslala dne 14. 7.2013 svůj návrh řešení, na což však žalovaný reagoval pouze sdělením, že při kontrolní prohlídce nebylo zjištěno, že by stavba probíhala v rozporu se stavebním povolením. Žalovaný následně vydal napadený kolaudační souhlas, o jehož existenci se žalobkyně dozvěděla v rámci nahlížení do spisu týkajícího se stavby, kdy v souvislosti s nahlížením do spisu upozornila na omezenou možnost seznámit se s obsahem spisu, neboť její zástupkyni nebylo dovoleno pořídit si fotografie schválené projektové dokumentace ani skutečného provedení stavby, jak dokládá protokol z nahlížení, přičemž v souvisejícím usnesení o zamítnutí poskytnutí kopií je nesprávně uvedeno, že požadovala kopii dokumentace, ačkoliv ve skutečnosti žádala o možnost pořízení fotografií dokumentace. Přípustnost podané žaloby žalobkyně dovozuje s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, aktivní legitimaci pak odůvodňuje tím, že sporná stavba provedená v rozporu se stavebním povolením, resp. bez vydání územního rozhodnutí, negativně ovlivňuje její nemovitosti hlukem, zásahem do soukromí, obtěžováním pohledem a nebezpečím vniknutí cizího objektu nebo osoby z terasy sporné stavby na její pozemek. Žalobkyně důvody, z nichž dovozuje rozpor napadeného kolaudačního souhlasu s právními předpisy, rozdělila do šesti žalobních bodů. V prvním bodě upozornila na neurčitost kolaudačního souhlasu, z něhož není zcela zjevné, zdali se vztahuje i na předmětnou stavbu terasy. Stavba totiž byla ve svém popisu vymezena jako obnova hospodářského stavení na objekt společenského a kulturního centra dle původní dochované dokumentace, nicméně v popisu obsahu stavby je uvedeno, že se v patře nachází pavlač s verandou. Podle žalobkyně však u původního hospodářského stavení nikdy sporná stavba verandy nestála, a proto se nemůže jednat o obnovu této stavby. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně namítla neurčitost projektové dokumentace a rozpor provedení stavby se stavebním povolením. V textové části schválené projektové dokumentace se tvrdí (Souhrnná technická zpráva B, str. 17, bod 2.11), že „ve fasádě na sousední pozemek nejsou navržena žádná okna“, ovšem současně není specifikováno, který sousední pozemek je myšlen, chybí zde výkres způsobu zakončení sporné stavby směrem na pozemek žalobkyně a o způsobu zakončení sporné stavby směrem na pozemek žalobkyně není pojednáváno v žádné části textu ani výkresové části projektované dokumentace. Z těchto důvodů je třeba tvrzení o absenci oken aplikovat minimálně na všechny pozemky, které sdílejí hranici bezprostředně se stavbou, což je i pozemek žalobkyně. Pokud projektová dokumentace nepočítá s okny, tím spíš není možno vybudovat větší stavební otvor, případně ponechat celou stěnu kopírující hranici pozemku nevyplněnou, jako v případě sporné stavby. Nejobsáhlejší argumentaci žalobkyně vznesla v bodě třetím. Opětovně zdůraznila rozdíl mezi samotnou přeměnou někdejšího hospodářského stavení na společenské a kulturní centrum na straně jedné a související stavbou patrové terasy na straně druhé. V prvním případě by se stavba pouze obnovovala a byla postavena na stejném místě jako původní stavení a tudíž pro její realizaci nebylo nutné vydávat územní rozhodnutí pro umístění stavby. Nicméně ohledně změny z předchozího hospodářského stavení na společenské a kulturní centrum územní řízení o změně stavby proběhnout mělo. V případě sporné stavby bylo nejprve nutno požádat o vydání územního rozhodnutí, neboť tato stavba na pozemku nikdy nestála. V době před vydáním stavebního povolení tedy vyžadovala přístavba terasy vydání územního rozhodnutí o změně stavby a v době kolaudace vyžadovala přístavba terasy jak rozhodnutí o změně stavby, tak i územní rozhodnutí o změně stavby vzhledem k tomu, že její užívání je spojeno s podstatným vlivem stavby na nemovitosti žalobkyně. Proto pokud by žalovaný při kontrolní prohlídce postupoval řádně ve smyslu § 119 odst. 2 stavebního zákona, musel by zjistit, že stavba společenského a kulturního centra včetně přístavby terasy je postavena bez potřebných územních rozhodnutí, a měl její užívání zakázat. Žalobkyně se dále zaměřila na prokázání skutečností nasvědčujících tomu, že sporná stavba před obnovou neexistovala. Poukázala na vyjádření NPÚ ze dne 3. 12. 2009 a na obsah projektové dokumentace s tím, že rozpornými údaji z nich plynoucími mohl být žalovaný uveden v omyl, že stavba nevyžaduje územní rozhodnutí. Dále žalobkyně citovala vymezení stavby dle stavebního povolení ze dne 14. 5. 2010, podle něhož se má jednat o obnovu hospodářského stavení dle původní projektové dokumentace, která ovšem nebyla nikdy předložena, což má dokládat i sdělení žalovaného ze dne 25. 11. 2013. Žalobkyni tudíž není zřejmé, jak mohl žalovaný povolit obnovu dle původní projektové dokumentace, kterou však nikdy neměl v dispozici. Žalobkyně v této souvislosti též upozornila na obsah přílohy žádosti ke stavebnímu povolení, citovala část obsahu požárně bezpečnostního řešení, poukázala na evidenční list nemovité kulturní památky „dům usedlosti č.p. X“ a dodala, že ani katastrální mapa L. z roku 1840 nezachycuje žádnou stavbu situovanou kolmo k delší hranici pozemku parc. č. X. Podle žalobkyně došlo k půdorysnému rozšíření stavby oproti stavbě původní, a to právě o část sporné stavby, na jejíž nové umístění mělo být vydáno územní rozhodnutí. Daná stavba navíc stojí dle platného územního plánu v ploše Obytná zástavba vesnického typu (BV), ovšem svou povahou by měla být umístěná v ploše Služby a vybavenost (SV). Nebylo-li v rozporu se zákonem vedeno územní řízení, nebyl též nikdy posouzen soulad využití nového objektu a jeho přístavby s územním plánem. Žalobkyně dále (ve čtvrtém žalobním bodu) argumentovala § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany (dále jen „vyhláška č. 23/2008 Sb.“), z něhož vyplývá, že u požárních úseků stavby musí být vymezen požárně nebezpečný prostor a stanovena odstupová vzdálenost podle českých technických norem uvedených v příloze č. 1 části 2 (konkrétně odkázala na čl. 10.2.1. normy ČSN 73 0802). Realizací sporné stavby došlo k faktickému omezení využití pozemku žalobkyně, neboť požárně nebezpečný prostor sporné stavby zasahuje na tento pozemek. V pátém žalobním bodě pak žalobkyně popsala, že hranice pozemku parc. č. X vůči pozemku parc. č. st. X je v terénu vyznačena dělící zídkou, ale protože ve věci nebylo vedeno územní řízení a v rámci stavebního řízení nebyla v projektové dokumentaci doložena podoba zakončení sporné stavby podél hranice s pozemkem parc. č. X, nebylo nikdy zřejmé, zda provedení sporné stavby umožní údržby a opravy dělící zídky. V tom žalobkyně spatřuje rozpor s § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“). V šestém bodu pak žalobkyně namítla zkrácení na svých procesních právech. Připomněla usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 68/2010-76 s tím, že žalovaného upozorňovala na provedení stavby v rozporu s projektovou dokumentací a na základě toho měla být přizvána k účasti na ústním jednání spojeném s místním šetřením a na závěrečné kontrolní prohlídce, kde by jí bylo umožněno vyjadřovat se k podkladům pro vydání kolaudačního souhlasu. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření nejprve konstatoval, že ve smyslu § 73 odst. 2 správního řádu jsou veškerá pravomocná usnesení závazná i pro právní nástupce účastníků. Jak dále uvedl, z podnětu žalobkyně proběhlo v místě stavby dne 20. 6. 2013 ústní jednání, a protože do data 15. 7. 2013 odsouhlaseného účastníky jednání neobdržel žádný návrh odclonění, postupoval v souladu se zápisem do protokolu a dne 19. 7. 2013 vydal sdělen pod čj. MUKV22817/2013VYST, čímž považoval záležitost za uzavřenou. Ohledně žalobkyní zmiňovaného omezení při nahlížení do spisu žalovaný trvá na tom, že ve smyslu § 168 odst. 2 stavebního zákona musí žadatel o nahlédnutí do spisu předložit souhlas pořizovatele dokumentace, případně vlastníka stavby. Žalovaný proto považoval pořízení kopií dokumentace i pořízení kopií fotoaparátem za totožný požadavek a omezení práv žalobkyně popřel. Uvedl dále, že není kompetentní posuzovat žalobkyní vyjmenované negativní vlivy. Dále považoval za nesprávné uvádět žalobkyni do postavení třetí osoby ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 68/2010-76, neboť nebyl vydán žádný nezákonný nesouhlas či záporné usnesení a nebyl opomenut účastník. K samotné nezákonnosti kolaudačního souhlasu uvedl, že se neztotožňuje s názorem žalobkyně, neboť postupoval v souladu s § 122 stavebního zákona. K namítané neurčitosti kolaudačního souhlasu dodal, že dopad kolaudačního souhlasu i na stavbu verandy vyplývá jak z jeho výrokové části, tak i z jeho odůvodnění. Veranda je uvedena jak v popisu stavby, tak ve stavebním povolení i v kolaudačním souhlasu. Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že z projektové dokumentace pro stavební povolení je jasně zřejmá finální podoba napadené stavby, což nelze nazvat neurčitostí projektové dokumentace a rozporem v provedení stavby se stavebním povolením. Dodal, že projektová dokumentace byla vypracována autorizovanou osobou, umístění stavby, resp. projektová dokumentace, je v souladu s územně plánovací dokumentací a vyhovuje obecným požadavkům na výstavbu. V době, kdy probíhal proces povolování předmětné stavby, byl jako účastník řádně obeslán i J. M., bývalý vlastník pozemku, přičemž k provádění stavby nebyly vzneseny žádné námitky. Ve vztahu ke třetímu žalobnímu bodu žalovaný poukázal na to, že není možné poukazovat na povolovací proces stavby, pokud se petit žaloby týká kolaudačního souhlasu. S odkazem na § 119 odst. 2 stavebního zákona a na § 96 odst. 1 a § 100 správního řádu považuje stavební povolení za platné a závazné, jelikož nebyly v průběhu stavebního řízení vzneseny žádné námitky účastníků. Při uvádění stavby do užívání žalovaný postupoval dle § 119 a § 122 stavebního zákona. Žalovaný se dále vyjádřil k jednotlivým skutečnostem, jimiž se žalobkyně snažila prokázat, že před obnovou stavby neexistovala sporná stavba verandy. Vzhledem ke skutečnosti, že drobné stavby se do katastru nemovitosti nezapisují či je v minulých letech jejich původní majitelé nenechali zaevidovat, a proto ani původní stavby nemusely být nikde evidovány, dovodil, že zastavěnost pozemku se neměnila. Půdorysu sporné stavby nepřikládal význam, protože na původním místě dochované stavby byla zamýšlena dřevěná veranda, která nekopírovala původní základy, ale byla zakotvena do betonových patek a svým provedením nepodléhá zápisu do katastru nemovitostí. K vymezení stavby ve stavebním povolení pak žalovaný uvedl, že popis stavby vyhodnotil jako dostačující, a zopakoval, že projektová dokumentace byla vypracována autorizovanou osobou, rovněž umístění stavby a projektová dokumentace jsou v souladu s územně plánovací dokumentací a vyhovují obecným požadavkům na výstavbu. Dodal, že volnočasové aktivity provozované společenským a kulturním centrem nejsou v rozporu s regulativy i pro danou oblast obce, které umožňují sociální, zdravotnické a školní činnosti v této části obce. Žalovaný pak ve vztahu ke čtvrtému žalobnímu bodu odkázal na požárně bezpečnostní řešení předmětné stavby a dodal, že projektová dokumentace byla vypracována autorizovanou osobou. Rovněž umístění stavby a projektová dokumentace jsou v souladu s územně plánovací dokumentací a vyhovují obecným požadavkům na výstavbu ve smyslu prováděcích předpisů ke stavebnímu zákonu. Žalovaný nesouhlasil ani s pátým žalobním bodem, neboť současná stavba nijak nebrání v údržbě dělící zídky. Pokud by v budoucnu nedošlo k dohodě mezi vlastníky sousedních pozemků, pak tuto situaci řeší § 141 stavebního zákona. V rámci vyjádření k šestému žalobnímu bodu žalovaný odmítl, že by došlo ke zkrácení práv žalobkyně. Stavba byla provedena dle ověřené projektové dokumentace pro stavební povolení a doložena projektovou dokumentací skutečného provedení. Upozornil na špatný výklad žalobkyně nerozlišující pojem provedení stavby v rozporu s projektovou dokumentací a provedením stavby bez potřebných povolení. Citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu není možné v tomto případě aplikovat. Žalobkyně nebyla přizvána k závěrečné kontrolní prohlídce zcela oprávněně a nemohla tím být krácena na svých právech. Žalovaný uzavřel, že nemůže přijmout tvrzení, že společenské a kulturní centrum by mohlo se zvýšenou intenzitou negativně ovlivnit sousedící nemovitosti. Odmítl, že by provoz centra nějak výrazně ovlivnil pohodu soukromí žalobkyně. V obsáhlé replice k vyjádření žalovaného žalobkyně předně popřela, že by do 15. 7. 2013 neobdržel žádný návrh na odclonění, a odkázala na e-mail ze dne 14. 7. 2013 adresovaný M. P., referentce žalovaného. Žalobkyně nesouhlasí s výkladem § 168 odst. 2 stavebního zákona, který zastává žalovaný. Žalobkyně se dále ohradila proti reakci žalovaného, že není kompetentní posuzovat v žalobě uvedený výčet negativních vlivů. Poukázala na § 119 odst. 2 stavebního zákona, podle něhož měl žalovaný mj. zkoumat, zda jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu dle vyhlášky č. 501/2006 Sb., mezi které spadají též vzájemné odstupy staveb dle § 25 této vyhlášky, jejichž základním účelem je zajistit kvalitu zástavby, údržbu stavby a též celkovou „pohodu bydlení“. V případě, že by žalovaný vedl na stavbu územní řízení a při jejím uvádění do užívání zkoumal splnění podmínek dle § 119 odst. 2 stavebního zákona, tak by se musel negativními vlivy zabývat a posuzovat je. K závěru žalovaného, že kolaudační souhlas se vztahuje i na verandu, uvedla, že již v žalobě namítala chaotické pojmenování stavebního povolení, neboť z něj není jednoznačně zřejmé, jaká stavba byla povolována, objevuje se v něm pouze zmínka o verandě. Opět argumentovala nejasností označení stavby jako stavební úpravy dle původní dokumentace, která však předložena nebyla. Naopak z mnoha dokumentů je zřejmé, že stavba nebyla pouze obnovena, ale též rozšířena. Žalobkyně dále odmítla tvrzení žalovaného týkající se projektové dokumentace a setrvala na tom, že z projektové dokumentace není jasně zřejmá finální podoba stavby. Poukázala na některé nesprávnosti v odkazech žalovaného na právní předpisy, zejména se pak pozastavila nad výkladem § 159 odst. 2 stavebního zákona, který nelze vykládat tak, že by stavební úřady mohly dokumentaci zpracovanou projektantem nekriticky považovat za úplnou, správnou a v souladu s právními předpisy. Ačkoliv právní předchůdce žalobkyně nevznesl proti stavbě žádné námitky, zároveň ani nikdy neodsouhlasil využití jeho zdi pro stavbu verandy. K žalobní argumentaci týkající se absence územního rozhodnutí žalobkyně dodala, že žalovaný u citace § 119 odst. 2 stavebního zákona vypustil, že stavební úřad má při uvádění stavby do užívání zkoumat, zda stavba byla provedena v souladu s rozhodnutím o umístění stavby nebo jiným úkonem nahrazujícím územní rozhodnutí, čímž žalovaný zřejmě uznává, že tuto okolnost při uvádění stavby do užívání nezkoumal. Kdyby tak učinil, musel by zjistit, že přístavba verandy vyžadovala vydání územního rozhodnutí. Dále žalobkyně reagovala na vyjádření žalovaného ke skutečnostem týkajícím se otázky existence přístavby verandy před obnovou původního objektu. Žalobkyně dále rozporovala tvrzení, že původní zastavitelnost pozemku se nezměnila, neboť dne 29. 8. 2001 právní předchůdce žalobkyně a paní B,, tehdejší vlastnice pozemku parc. č. st X, spolu uzavřeli kupní smlouvu, dle které právní předchůdce žalobkyně koupil pozemek parc. č. X oddělený geometrickým plánem ze dne 20. 7. 2001 z pozemku parc. č. X , a proto nemůže být pravdou, že se zastavěnost pozemku nezměnila, neboť se změnila tím, že se pozemek zmenšil. O dané verandě vzhledem k její konstrukci nelze hovořit jako o drobné stavbě, a to kvůli jejímu propojení s celým objektem, jehož je součástí. Z fotografie pořízené v roce 2003 lze jednoznačně vyloučit, že by na pozemku stály jakékoliv fragmenty dokládající verandu se zděnými základy, proto bylo-li vydáno stavební povolení a následně zkolaudováno užívání původní stavby, je přístavba verandy jednoznačně stavbou nepovolenou, neboť se jednalo o stavbu zcela novou. Nesouhlasila se žalovaným ani v tom, že popis stavby ve stavebním povolení je dostatečný. Ohledně přílohy žádosti žalobkyně dodala, že v žalobě netvrdila rozpor se stavebním povolením, ale tvrdila, že mělo jít o dostatečně silné upozornění pro žalovaného, že sporná stavba není navrhována v původním umístění, a proto o ní bude třeba nejprve vést územní řízení. Podobně i požárně bezpečnostní řešení žalobkyně zmiňovala za účelem prokázání faktu, že sporná stavba v současném umístění nikdy nestála, čímž je opět zpochybňována správnost stavebního povolení a kolaudačního souhlasu kvůli absenci územního rozhodnutí pro umístění sporné stavby. Žalobkyně v replice dále uvedla, že žalovaný měl před vydáním stavebního povolení, resp. kolaudačního souhlasu, trvat na jednoznačném prokázání existence sporné stavby verandy v současném umístění, přičemž žalobkyně předložila řadu důkazů o tom, že sporná stavba zde předtím nestála, zatímco žalovaný na podporu svých tvrzení o obnovení verandy v jejím původním umístění žádný důkaz nepředložil. Přístavba verandy je součástí obnovené stavby, a tudíž podléhá zápisu do katastru nemovitostí. Žalobkyně setrvala na tom, že v souhrnu s dalšími důkazy a zejména díky neexistenci podkladů jednoznačně prokazujících existenci sporné stavby v současném umístění již v minulosti je dostatečně prokázáno, že sporná stavba v současném umístění nikdy nestála. Ve vztahu k souladu stavby s územním plánem doplnila, že za sociální zařízení je možno považovat stavby pečovatelského typu a nelze je zaměňovat s pojmem stavby kultury, které jsou daným územním plánem umožněny v plochách SV. Pokud bylo záměrem obce umožnit stavby, činnosti a využití území k účelům kulturním, bývala by předmětná plocha vymezena jako SV nikoliv jako BV. K otázce zasahování do požárně nebezpečného prostoru uvedla, že žalovaným zmiňovaná vyhláška č. 137/1998 Sb. nebyla v době zahájení stavebního řízení již platná. K údržbě dělící zídky pak žalobkyně dodala, že trvá ve svém tvrzení o nedostatku prostoru mezi spornou stavbou verandy a dělící zdí pro opravy a úpravy. Popřela též tvrzení žalovaného, že nesprávně slučuje provedení stavby v rozporu s projektovou dokumentací a provedení stavby bez potřebných povolení. Zdůraznila, že stavba je postavena jak bez potřebných povolení, tj. územních rozhodnutí, tak i v rozporu s projektovou dokumentací, zejména co se týče zakončení sporné stavby verandy u hranice s jejím pozemkem. Krajský soud v Praze v dané věci rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, čj. 48 A 1/2013-48, žalovanému zakázal v další úřední činnosti vycházet z napadeného kolaudačního souhlasu (výrok I.), přikázal mu obnovit stav před nezákonným zásahem tak, že žalovaný kolaudační souhlas zruší (výrok II.) a současně mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 14.342 Kč (výrok III.). V tomto rozsudku, s jehož detailním odůvodněním jsou účastníci seznámeni, zdejší soud především vyšel z toho, že přístřešek nebyl součástí původní stavby a před podáním žádosti o stavební povolení fakticky neexistoval. Zároveň z dokumentů předložených ve stavebním řízení vyplývala nepochybná vůle stavebníka přidat k existující stavbě novou přístavbu. Tento závěr soud opřel o údaje uvedené v žádosti o stavební povolení, z její přílohy, z projektové dokumentace, z výkresu, který je součástí projektové dokumentace, ze souhrnné technické zprávy, z přílohy o požárně bezpečnostním řešení projektu a ze stanoviska NPÚ. Výstavbu přístřešku „odstartovala“ žádost obce ze dne 10. 3. 2010 o vydání stavebního povolení. Stavební projekt počítal s přístavbou nové terasy, k jejímuž faktickému vybudování nakonec i došlo. Žalovaný měl při řádném přezkoumání žádosti o stavební povolení odhalit, že v rámci rekonstrukce stavby dojde k jejímu rozšíření nejméně o 45 m2 vybudováním nového terasovitého přístřešku, a s tímto vědomím měl zvážit, zda lze vydat stavební povolení. Právní úprava účinná v době vydání stavebního povolení totiž vyžadovala pro změnu stavby spočívající v přístavbě vydání územního rozhodnutí o změně stavby [§ 81 odst. 2 písm. b) stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012]. Žalovaný měl také pečlivěji uvážit, že při přestavbě hospodářského stavení na společenské a kulturní centrum je vysoká pravděpodobnost změny ve způsobu užívání stavby, která by podle tehdy účinné právní úpravy také vyžadovala územní rozhodnutí o změně stavby [§ 77 písm. c) a § 81 odst. 2 písm. c) stavebního zákona]. Proti neexistenci územního rozhodnutí a změně užívání stavby však vlastník dotčené sousední stavby mohl brojit již v dřívějších fázích. Změna hospodářského stavení na společenské a kulturní centrum byla v oznámení o zahájení stavebního řízení i ve výroku stavebního povolení výslovně zmíněna. Právní předchůdce žalobkyně mohl podat námitky ve stavebním řízení, odvolání proti stavebnímu povolení a případně i správní žalobu. Pokud žádné prostředky obrany nevyužil, neotvírá se tím prostor pro žalobkyni, aby se nápravy domáhala poprvé až v zásahové žalobě. Z tohoto důvodu krajský soud shledal opožděným okruh námitek, v nichž žalobkyně brojila proti neexistenci územního rozhodnutí o změně stavby a proti rozporu změny stavby s územním plánem. Odlišně zdejší soud posoudil okruh námitek vztahujících se k přístavbě patrového přístřešku. Sám žalovaný neměl jasno, zda projekt stavebníka počítal pouze se stavební úpravou, nebo také s přístřeškem. Tím spíše si této skutečnosti mohli být jen stěží vědomi účastníci stavebního řízení. Oznámení o zahájení stavebního řízení se o přístřešku nezmiňuje a nelze z něj dovodit, že projekt počítal s přístavbou. Pokud tehdy účinná právní úprava neumožňovala provést přístavbu bez územního rozhodnutí, příjemci oznámení o zahájení stavebního řízení nemohli předpokládat, že by stavební úpravou byla myšlena také přístavba. Vlastník sousedního pozemku tak logicky nemusel proti stavbě přístřešku nic namítat, neboť jeho realizaci nemohl vzhledem k okolnostem důvodně předvídat. K dalšímu zatemnění skutečného stavu došlo tím, že oznámení o zahájení stavebního řízení odkazovalo na „původně dochovanou“ projektovou dokumentaci, předložená dokumentace ale byla vypracována v roce 2009 na základě požadavků stavebníka. Stavební povolení popisuje povolovaný záměr jako stavební úpravu, projektová dokumentace však počítá s přístavbou. Pokud takový nesoulad neodhalil stavební úřad, tím spíše jej nemohli odhalit účastníci stavebního řízení. S ohledem na tyto okolnosti soud uzavřel, že žalobkyni zůstala zachována možnost vznášet námitky proti možnému negativnímu ovlivnění její nemovitosti přístavbou patrového přístřešku i po pravomocném ukončení stavebního řízení. V rozsahu těchto námitek žalobkyně mohla ve fázi kolaudace namítat nesplnění podmínek § 119 odst. 2 stavebního zákona. Podle judikatury vlastník sousední nemovitosti nemusí být přizván k účasti na kontrolní prohlídce před vydáním kolaudačního souhlasu, tato skutečnost ovšem způsobuje, že v rámci procesu uvádění stavby do užívání neexistuje žádný rozhodný okamžik, kdy by žalobkyně mohla účinně vyčerpat své námitky. Žalobkyně tak neměla jinou možnost domoci se svých práv než podat projednávanou žalobu. Soud se proto zabýval tím, zda byl v žalobě tvrzený negativní vliv přístavby v rozporu s některou z podmínek uvedených v § 119 odst. 2 stavebního zákona. Uvedl, že stavba terasovitého přístřešku bezprostředně přiléhá na dělící zídku při hranici pozemku a je s ní spojena. Užívaní prostoru mezi těmito stavbami a jeho údržba bude tedy nanejvýš problematická. Bylo-li vzhledem ke zjištěním při místním šetření zřejmé, že užívání prostoru mezi přístavbou a dělící zídkou bude činit obtíže, měl se žalovaný pokusit o nápravu vyzváním stavebníka ke zjednání nápravy ještě před schválením užívání stavby. S nedostatečným odstupem staveb souvisela také námitka vztahující se k požární bezpečnosti. Požadavky požární ochrany upravuje vyhláška č. 23/2008 Sb., která požaduje vymezení požárně nebezpečného prostoru a stanovení odstupové vzdálenosti podle českých technických norem. Pokud je jedna stavba natěsnána na druhou, je dodržení tohoto požadavku pochybné. Je naopak vysoce pravděpodobné, že požárně nebezpečný prostor jedné stavby zasahuje i na pozemek stavby druhé. Tuto skutečnost měl žalovaný prověřit v rámci zkoumání podmínek § 119 odst. 2 stavebního zákona, a to nejen s ohledem na dodržení obecných požadavků na výstavbu, ale také s ohledem na soulad se stanovisky jiných orgánů působících na úseku požární ochrany. Důvodná byla podle soudu námitka zásahu do soukromí žalobkyně a obtěžování pohledem v důsledku otevřeného výhledu z přístavby, a to zejm. v průběhu konání společenských akcí v kulturním centru. Krajský soud přisvědčil žalobkyni, že mezi požadavky, jejichž dodržení je třeba zkoumat podle § 119 odst. 2 stavebního zákona, je také hodnocení kvality prostředí. Pod tento pojem patří i stanovení míry, ve které mohou osoby žijící v daném prostředí nerušeně užívat své nemovitosti. Sporná přístavba zasahuje až těsně k dělící zdi sousední nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně. Navíc tuto zeď i výrazně převyšuje. Podle krajského soudu tak vzniká nezanedbatelný potenciál narušení soukromí sousední nemovitosti, a to jak pohledem, tak vniknutím cizích osob. Potenciál narušení soukromí zvyšuje skutečnost, že přístřešek je součástí veřejné stavby, která slouží jako centrum kulturních a společenských akcí. Uvedené nebezpečí přesahuje míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezuje obvyklé užívání nemovitosti žalobkyně. Z tohoto důvodu krajský soud považoval „natěsnání “ terasovitého přístřešku na samotnou hranici s pozemkem žalobkyně za řešení, které pomíjí smysl vzájemných odstupů staveb podle § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., a to zejména s ohledem na nutnost zachování požadavku na kvalitu prostředí. Posouzením namítaných negativních vlivů se měl zabývat žalovaný. Krajský soud proto uzavřel, že nedodržením obecných požadavků na výstavbu nebyly dodrženy podmínky § 119 odst. 2 stavebního zákona, jejichž splnění kolaudační souhlas osvědčuje. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, na základě níž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 10. 2016, čj. 1 As 127/2015-90, uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.) přistoupil Krajský soud v Praze opětovně k posouzení podané žaloby. Ve věci přitom rozhodl bez jednání, neboť v předchozím řízení žádný z účastníků ve lhůtě stanovené zákonem neprojevil svůj nesouhlas s takovým postupem soudu. Navíc v rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým je krajský soud vázán, byla rozhodná otázka, které se další řízení týká, tímto soudem již posouzena. Krajskému soudu tak nezbývá v dalším řízení prostor pro vlastní uvážení o této otázce, která byla důvodem zrušení jeho původního rozhodnutí. Za těchto okolností lze veřejné projednání návrhu považovat za neúčelné a z hlediska dalšího průběhu řízení za nehospodárné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 112/2008-130). Pro posouzení projednávané žaloby jsou podstatné především následující závěry výslovně plynoucí ze shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který uvedl: „

36. Krajský soud rozdělil žalobní námitky do dvou skupin podle toho, zda žalobkyně, resp. její právní předchůdce mohli dané námitky uplatnit v dřívější fázi povolovacího procesu. Tato skutečnost pak pro soud představovala rozhodné kritérium pro jejich odmítnutí, nebo naopak věcný přezkum. (…) První skupinu, do níž krajský soud zařadil námitky brojící proti neexistenci územního rozhodnutí a proti změně užívání stavby z hospodářského stavení na společenské a kulturní centrum, soud odmítl s odůvodněním, že nic nebránilo právnímu předchůdci žalobkyně …, aby je řádně a včas uplatnil. S ohledem na skutečnost, že těmito námitkami se krajský soud věcně nezabýval a nepovažoval je za důvod pro zrušení kolaudačního souhlasu, nebyly ani obsahem kasační stížnosti. (…) Druhou skupinu, kterou tvořily námitky vztahující se k přístavbě patrového přístřešku, žalobkyně ani její právní předchůdce nemohli podle krajského soudu dříve uplatnit, protože z podkladů ke stavebnímu povolení ani z povolení samotného nebylo zřejmé, že stavebník zamýšlí patrový přístřešek vybudovat. Z tohoto důvodu mohla podle krajského soudu žalobkyně brojit proti přístřešku i ve fázi kolaudace, resp. zásahové žaloby proti kolaudačnímu souhlasu. S tímto závěrem se ovšem Nejvyšší správní soud neztotožňuje. (…)

40. Nejvyšší správní soud se však neztotožňuje se závěrem, že žalobkyně nebo její právní předchůdce nemohli z podkladů ke stavebnímu povolení rozpoznat skutečný rozsah, povahu a umístění stavebního záměru. (…) S přístavbou terasy počítaly také dotčené orgány. (…) Umístění přístavby přístřešku přitom bylo jasně seznatelné z výkresové části projektové dokumentace, která zobrazovala stavební záměr jako objekt ve tvaru L, jehož kratší konec směřoval k hranici pozemku, který byl ve vlastnictví právního předchůdce žalobkyně (…).

43. Uvedené podklady vztahující se ke stavebnímu povolení, které byly shromážděny ve správním spisu, do něhož mohl právní předchůdce žalobkyně nahlížet, byly podle Nejvyššího správního soudu dostatečně určité a srozumitelné, aby umožňovaly účastníkům řízení seznat rozsah, povahu, umístění a stavebně technické provedení stavebního záměru. Krajský soud se proto mýlil, pokud dovodil, že žalobkyně ani její právní předchůdce nemohli řádně a účinně uplatnit námitky proti přístavbě terasovitého přístřešku pro nejednoznačnost podkladů. Právě tato skutečnost přitom vedla krajský soud k závěru, že žalobkyni zůstala zachována možnost uplatnit námitky proti přístřešku v rámci kolaudace, resp. zásahové žaloby proti kolaudačnímu souhlasu.

44. Základní předpoklad, pro který krajský soud připustil věcný přezkum části žalobních námitek, v kasačním přezkumu neobstál. Tato skutečnost je již sama o sobě dostatečným důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu.

45. Nad rámec nezbytného odůvodnění Nejvyšší správní soud dodává, že se neztotožňuje ani s důvody, v nichž krajský soud shledal nezákonný zásah, byl-li by věcný přezkum žalobních námitek možný (…) S ohledem na výše uvedené lze tedy shrnout, že Nejvyšší správní soud především popřel základní východiska předchozího rozsudku zdejšího soudu v části vyhovující žalobkyni a dospěl k závěru, že podklady vztahující se ke stavebnímu povolení, které byly shromážděny ve správním spisu, do něhož mohl právní předchůdce žalobkyně nahlížet, byly dostatečně určité a srozumitelné, aby umožňovaly účastníkům řízení seznat rozsah, povahu, umístění a stavebně technické provedení stavebního záměru. Proto s odkazem na výše citované odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu nelze shledat důvodnými žalobní námitky týkající se neurčitosti projektové dokumentace a kolaudačního souhlasu, resp. námitky týkající se požárně nebezpečného prostoru a údržby dělící zídky. Námitky týkající se neexistence územního rozhodnutí a změny užívání stavby z hospodářského stavení na společenské a kulturní centrum zdejší soud společně s částí námitek týkajících se neurčitosti kolaudačního souhlasu neshledal důvodnými již v předchozím shora reprodukovaném rozsudku. Na této části odůvodnění zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu ničeho nezměnil, a proto lze na výše uvedené odůvodnění v tomto ohledu odkázat. Stejně tak lze ve shodě s předchozím rozsudkem zdejšího soudu v dané věci uzavřít, že nedošlo ke zkrácení žalobkyně na jejích procesních právech tím, že nebyla přizvána na závěrečnou kontrolní prohlídku. Pokud pak jde o spor účastníků týkající se pořizování fotokopií projektové dokumentace, k tomu se již soud taktéž vyjádřil v předchozím rozsudku, k čemuž je nutno dodat, že tato otázka nebyla součástí samotných žalobních bodů týkajících se hodnocení zákonnosti napadeného kolaudačního souhlasu a její posouzení pro rozhodnutí ve věci samé proto není určující. Vzhledem k tomu, že soud žádnou ze vznesených žalobních námitek neshledal v návaznosti na své předchozí rozhodnutí, resp. zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu v dané věci, za důvodnou, žalobu v souladu s § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně ve věci úspěšná nebyla, takže jí náhrada nákladů řízení ze zákona nenáleží. Žalovaný sice byl ve věci plně úspěšný, přičemž soud si je vědom toho, že byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem, nicméně v tomto ohledu je nutno zdůraznit, že právo na náhradu nákladů řízení lze přiznat pouze u nákladů důvodně vynaložených. V nyní projednávané věci soud dospěl k závěru, že žalovaný, který je obcí s rozšířenou působností, by měl disponovat dostatečným odborným aparátem, aby se nemusel nechat zastupovat advokátem na základě plné moci. Ani povaha dané věci (přezkum kolaudačního souhlasu týkajícího se stavebních úprav jedné nemovitosti) nepředstavuje otázku natolik specializovanou či specifickou, která by odůvodňovala využití externích osob pro zastupování v soudním řízení. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení