48 A 4/2022 – 35

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kryskou ve věci žalobkyně: H. B., narozena X státní příslušnice Turecké republiky t. č. v X proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje sídlem Křižíkova 279/8, Karlín, Praha 8 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 10. 2022, č. j. KRPS–249386–20/ČJ–2022–010022–ZZC, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 7. 10. 2022, č. j. KRPS–249386–20/ČJ–2022–010022–ZZC, se ruší.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) se žalobkyně domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaná podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon pobytu cizinců“) rozhodla o zajištění žalobkyně za účelem správního vyhoštění, přičemž podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovila dobu trvání zajištění na 45 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.

2. Žalobkyně uvedla, že je příslušnicí kurdské menšiny a pochází ze Sýrie. Dům, ve kterém tam bydlela, byl bombardován po útocích tzv. islámského státu (dále jen „ISIS“) na syrské město Kobani a ISIS také zabil několik jejích rodinných příslušníků. Z těchto důvodů žalobkyně Sýrii opustila a odešla do Turecka. Jelikož byla v Turecku i s rodinou nadále ohrožena ze strany ISIS, rozhodla se odejít do Evropy s cílem požádat v Německu o azyl. V této souvislosti žalobkyně uvádí, že její sestra pracovala pro mezinárodní humanitární organizaci zabývající se ochranou lidských práv, Care International.

3. Žalobkyně namítá, že žalovaná nepodnikla dostatečné kroky k ověření skutečného skutkového stavu. Žalobkyně byla pouze povrchně dotazována na okolnosti vedoucí k jejímu rozhodnutí opustit svou zemi, přičemž napadené rozhodnutí neobsahuje žádné informace o tom, jak žalovaná zhodnotila tvrzení žalobkyně o hrozbě nebezpečí v Turecku, pokud jde o možnost vycestování žalobkyně. Žalobkyně uvádí, že vydáním napadeného rozhodnutí žalovaná porušila § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 3 a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „EÚLP“), § 174a odst. 1 a § 179 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně v průběhu podání vysvětlení jasně uvedla překážky, které jí brání v návratu do země původu. Dále podle žalobkyně žalovaná porušila § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2 a 3, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

4. Žalobkyně konkrétně namítá, že žalovaná nijak nezohlednila překážky vycestování, které žalobkyně v průběhu správního řízení zmínila, zejména strach z pronásledování ze strany ISIS. Žalovaná se těmito skutečnostmi nijak nezabývala ani nehodnotila, zda je s ohledem na žalobkyní tvrzené skutečnosti správní vyhoštění žalobkyně aspoň potenciálně možné, nýbrž konstatovala, že v případě žalobkyně nejsou dány žádné překážky návratu. Tento závěr označuje žalobkyně za rozporný se správním spisem. Žalovaná ji tak omezila na osobní svobodě za účelem úkonu, u něhož dostatečným způsobem neověřila, zda je vůbec realizovatelný. Tím žalovaná porušila § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 3 a čl. 5 odst. 1 písm. f) EÚLP. Žalobkyně upozorňuje, že zajištění podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je spjato se svým účelem, jímž je správní vyhoštění. Neexistuje–li reálná možnost správní vyhoštění uskutečnit, pozbývá zajištění svého smyslu a stává se nezákonným. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na judikaturu, z níž plyne, že správní orgán má v řízení o zajištění cizince povinnost zvážit, zda je výkon vyhoštění aspoň potenciálně možný. Správní orgán tak má povinnost před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit možné překážky vyhoštění. O zajištění přitom není možné rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody nebude pravděpodobně možné uskutečnit. V takovém případě je správní orgán povinen cizince neprodleně propustit na svobodu. S odkazem na § 179 zákona o pobytu cizinců a mezinárodní závazky České republiky poukazuje žalobkyně na to, že existují zásadní pochybnosti o tom, zda může být její správní vyhoštění vůbec realizováno. Žalovaná však zcela nelogicky a v rozporu se správním spisem dospěla v napadeném rozhodnutí opakovaně k závěru, že správní vyhoštění je realizovatelné. Ačkoliv žalobkyně uvedla konkrétní obavy z návratu do Turecka, zejména uvádí hrozbu skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, žalovaná se v napadeném rozhodnutí tímto ani okrajově nezabývala a ani výslech žalobkyně nevedla žalovaná tak, aby řádně zjistila skutkový stav. Jelikož se žalovaná s tvrzeními žalobkyně v napadeném rozhodnutí nevypořádala, zatížila podle názoru žalobkyně své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

5. Žalobkyně dále namítá, že napadené rozhodnutí vykazuje známky nesrozumitelnosti a zmatečnosti naznačující nedostatečné individuální posouzení. Nadto podle názoru žalobkyně žalovaná procesně pochybila, neboť s žalobkyní neprovedla doplňující pohovor v kurdském jazyce. Napadené rozhodnutí nesprávně uvádí, že výslech žalobkyně byl proveden za přítomnosti tlumočníka do arabského jazyka, ačkoliv se jednalo o jazyk turecký. Žalobkyně v průběhu řízení navrhovala provedení doplňujícího pohovoru v kurdském jazyce, jelikož turecký jazyk není jejím mateřským jazykem a dostatečně ho neovládá. Žalovaná navíc podle žalobkyně používá totožné znění odůvodnění v podstatě v každém rozhodnutí o zajištění. Takový postup však podle názoru žalobkyně nemůže dostát nárokům na důkladné a individuální posouzení. Uvedené podle žalobkyně vypovídá o značné nedůslednosti žalované a vyvolává pochybnosti o řádném posouzení situace žalobkyně. I v tomto ohledu je tak napadené rozhodnutí zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti. Žalovaná měla též při svém rozhodování zohlednit, že žalobkyně v průběhu řízení se žalovanou v dobré víře spolupracovala, na kladené otázky odpovídala pravdivě a žalované poskytovala součinnost.

6. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí a zrekapitulovala okolnosti zajištění žalobkyně, obsah protokolu o jejím výslechu a dosavadní průběh správního řízení. Žalovaná uvedla, že napadeným rozhodnutím určená délka doby zajištění, 45 dnů, je přiměřená vzhledem k nutnosti zajistit náležitosti nezbytné k realizaci vyhoštění žalobkyně. Uvedla, že dosud nemá k dispozici závazné stanovisko k otázce existence důvodů znemožňujících vycestování žalobkyně, a dále zmínila nutnost obstarání přepravních dokladů, zajištění policejní eskorty a komunikaci se zastupitelským úřadem Turecka, přičemž doba k zajištění těchto náležitostí se pohybuje v řádech dnů až týdnů. Z toho důvodu považuje žalovaná dobu trvání zajištění v délce 45 dnů za přiměřenou. Vydání rozhodnutí o zajištění je podle žalované dostatečně odůvodněno, neboť žalobkyně „svým jednáním a neoprávněným pobytem na území ČR zcela vědomě a úmyslně porušuje a nerespektuje právní předpisy České republiky a neváhala využít jakýchkoliv prostředků, a to i pomocí převaděčů, aby dosáhla svého cíle“. Při své cestě přes území České republiky dne 6. 10. 2022 si byla vědoma, že cestuje bez platného povolení k pobytu či příslušného víza, přičemž měla v úmyslu dostat se na území Německa, kde nemá žádné oprávnění k pobytu, a usadit se zde. K požadavku žalobkyně na výslech v kurdském jazyce žalovaná uvádí, že ve správním řízení se použije tlumočník do jazyka, jemuž cizinec rozumí slovem i písmem a není tak nutné použít rodný jazyk cizince. Žalobkyně navíc při zahájení správního řízení jasně a srozumitelně uvedla, že tureckému jazyku rozumí. K argumentaci žalobkyně založené na její syrské státní příslušnosti žalovaná uvádí, že žalobkyně se integrovala do turecké společnosti, žila zde několik let, vystudovala vysokou školu a získala turecké občanství. Žalovaná hodlá žalobkyni vrátit do Turecka, z něhož do České republiky přicestovala, kde má sociální i kulturní vazby a kde žila několik let se svou rodinou, nikoliv do Sýrie. S ohledem na vyjádření žalobkyně ze 17. 10. 2022 a 25. 10. 2022 žalovaná požádala Ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“) o nové závazné stanovisko, které však dosud neobdržela. Žalovaná tato vyjádření považuje za účelové průtahy ze strany žalobkyně, neboť svá vyjádření dávkuje postupně, ačkoliv měla možnost veškeré skutečnosti uvést již v prvotním výslechu. Skutečnost, že žalobkyně vstoupila na území České republiky vědomě nelegálně, považuje žalovaná za velmi přitěžující. Dále zopakovala své odůvodnění délky doby zajištění a závěr, že správní vyhoštění je možné. Dodatečná vyjádření žalobkyně, kterými se žalobkyně podle názoru žalované snaží „účelově pozměnit stav věci ve svůj prospěch“, řízení a tím i dobu zajištění protahují. Nepodaří–li se provést všechny úkony nutné k realizaci vycestování žalobkyně do Turecka, bude muset žalovaná přistoupit k prodloužení zajištění. Dále žalovaná opakuje, že žalobkyně „jednoznačně a prokazatelně nerespektovala zákony České republiky“, když vstoupila na území schengenského prostoru bez platného oprávnění k pobytu. Z těchto důvodů považuje žalovaná zajištění žalobkyně za vhodné a přiměřené opatření, zatímco jiná, mírnější opatření by byla z hlediska protiprávního jednání žalobkyně zjevně nedostatečná a neúčinná. Ačkoliv vycestování žalobkyně do Turecka, může představovat určitý zásah do jejího soukromého a rodinného života, nejde v případě žalobkyně o zásah nepřiměřený.

7. K námitce, že žalovaná nezohlednila překážky vycestování, žalovaná uvádí, že žalobkyni hodlá vyhostit do Turecka, nikoliv do Sýrie. Ani žalobkyně, ani její sestra neuvedly, že by je k odchodu z Turecka donutilo násilné utlačování nebo nebezpečí ze strany ISIS. Jejich dodatečná tvrzení jsou tak v rozporu s jejich prvotním výslechem. Žalovaná je však toho názoru, že pokud by skutečný důvod jejich odchodu z Turecka měla být bezpečnostní situace v místě jejich bydliště, strach a obavy z pronásledování ze strany ISIS, pak by se jednalo o tak zásadní důvody odchodu ze země, že by je žalobkyně uvedla již při prvotním výslechu dne 7. 10. 2022. Dodatečná tvrzení žalobkyně považuje žalovaná za účelová a uzavírá, že žalobkyně není válečnou uprchlicí ze Sýrie, nýbrž ekonomickou uprchlicí prchající před nevyhovující ekonomickou situací v Turecku. K námitce, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádné hodnocení nebezpečí hrozícího žalobkyni v Turecku, žalovaná uvádí, že při jeho vydání vycházela z podkladů a skutečností jí známých ke dni jeho vydání, tedy 7. 10. 2022, kdy žalobkyně pouze obecně zmínila hrozbu zabití ze strany tureckého státu, kterou však vzápětí zmírnila, a špatnou ekonomickou situaci. K námitce neprovedení doplňujícího pohovoru v kurdském jazyce žalovaná uvádí, že neshledala dostatečný důvod k provedení takového pohovoru, neboť žalobkyně měla možnost veškeré skutečnosti sdělit při prvotním výslechu dne 7. 10. 2022, kdy byla poučena o povinnosti hovořit pravdivě a nic nezamlčet. Případně měla žalobkyně sdělit veškeré doplňující informace najednou, což neučinila a z pohledu žalované pouze účelově protahuje řízení. Ohledně tlumočení do tureckého jazyka žalovaná uvádí, že nic nenasvědčuje tomu, že by žalobkyně některému úkonu neporozuměla, žalobkyně navíc s ustanovením tlumočníka do tureckého jazyka souhlasila. Vůči tlumočení nevznesla žádné výhrady ani v průběhu řízení nevznesla námitku, že by nějakému úkonu neporozuměla. Tlumočník na závěr vše opětovně přetlumočil a žalobkyně nežádala žádné změny, opravy ani doplnění. Ani tlumočník žalovanou neupozornil, že žalobkyně tlumočení nerozumí. I tuto námitku považuje žalovaná za účelovou. Nesprávný údaj o jazyku tlumočení v napadeném rozhodnutí označila žalovaná za překlep způsobený velkým vytížením. Pokud by skutečným důvodem odchodu žalobkyně z Turecka byly obavy o svou bezpečnost, požádala by podle názoru žalované o mezinárodní ochranu v první bezpečné zemi. To však neučinila, ačkoliv přes několik takových zemí cestovala a neučinila tak ani v České republice. Závěrem svého vyjádření zpochybnila žalovaná pravdivost skutečností uvedených v dodatečných vyjádřeních žalobkyně. Skutková zjištění vyplývající z obsahu správního spisu 8. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobkyně byla dne 6. 10. 2022 zajištěna Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, neboť byl důvod se domnívat, že žalobkyně neoprávněně vstoupila na území ČR nebo zde neoprávněně pobývá (úřední záznam o zajištění cizince ze dne 6. 10. 2022, č. j. KRPB–210959–3/ČJ–2022–060028). Žalobkyně prokázala svou identitu platným cestovním dokladem č. U26339884. Téhož dne byla žalobkyně předána žalované (rozhodnutí o eskortě ze dne 6. 10. 2022, č. j. KRPS–194800–43/ČJ–2022–010022–SA a úřední záznam ze dne 6. 10. 2022, č. j. KRPS–249386–3/ČJ–2022–010022). Žalovaná ještě téhož dne oznámila žalobkyni zahájení řízení o správním vyhoštění (oznámení ze dne 6. 10. 2022, č. j. KRPS–249386–12/ČJ–2022–010022).

9. Dne 7. 10. 2022 byl se žalobkyní proveden účastnický výslech (protokol ze dne 7. 10. 2022, č. j. KRPS–249386–18/ČJ–2022–010022–ZZC), pro který byl ustanoven tlumočníkem B. F. A., tlumočník do tureckého jazyka. Žalobkyně při výslechu prohlásila, že s ustanoveným tlumočníkem souhlasí. Je zdravá, nepoužívá žádné návykové látky a netrpí žádnou nemocí. Žalobkyně vypověděla, že se narodila v Sýrii a je státní příslušnicí Turecka. Jako místo svého trvalého pobytu a skutečného bydliště uvedla X a souhlasila s doručováním na tuto adresu. Českou republikou pouze projížděla, nikdy tu nebydlela a nebydlí. Je svobodná a bezdětná. V Turecku vystudovala magisterský obor sociologie. V Turecku nepracovala, živila ji její sestra. Turecko se rozhodla opustit kvůli špatné ekonomické situaci a málo placené práci. Z Turecka odletěla 2. 10. 2022 do Srbska. Cílem její cesty bylo Německo. Následně ji převaděč odvezl k maďarské hranici, kterou překonala, a další převaděč ji dovezl do České republiky, kde ji vysadil. Žádné vízum nemá, Českou republikou pouze projížděla, podmínky vstupu na území České republiky si nezjišťovala, je si vědoma, že v současné době pobývá v České republice neoprávněně. Před cestou si pouze uzavřela zdravotní pojištění. V České republice nemá příbuzné, ani není rodinným příslušníkem občana České republiky nebo EU, ani s ním nežije ve společné domácnosti. Má však sestru v Německu, která žije v X. V České republice se nenachází osoba, vůči které by měla žalobkyně vyživovací povinnost, ani zde nemá společenské, kulturní či jiné vazby, dluhy či pohledávky. Rodinu má v Turecku, ale vracet se tam nepotřebuje. Na otázku, zda žalobkyni brání nějaké objektivní důvody ve vycestování do Turecka, žalobkyně uvedla, že neví, co má říct, vracet se nechce, v návratu jí však nic nebrání. V Sýrii je válka a v Turecku je špatná situace, neustále jí nadávají. Dále uvedla, že se bojí tureckého státu, že ji zabijí za to, že přijela nelegálně. Na upřesňující dotaz uvedla, že neví, možná jí nic neudělají, spíš ji to jen tak napadlo. Na dotaz, zda by v případě vyhoštění došlo k zásahu do jejího soukromého a rodinného života, nedokázala odpovědět. V České republice nikdy žádné problémy s policií neměla. Kdyby byla zítra propuštěna, odjela by směr Německo za sestrou. Na závěr žalobkyně doplnila, že miluje Turecko a je vděčná za to, co pro ně udělalo, když byla válka. Když chtěla vízum do Evropy, nedostala ho, a proto se rozhodla vkročit nelegálně. Neví, ve kterém je státě, ale je ráda, jak se k nim všichni krásně chovají, nikdo na ně nekřičí a jsou na ně hodní, ale vracet se nechce, protože v Turecku je špatná ekonomická situace. V Turecku žije v podnájmu a ten je drahý, nechce se proto vracet zpět.

10. Součástí spisu je dále žádost žalované ze dne 7. 10. 2022, č. j. KRPS/249386–19/ČJ–2022–010022–ZZC, kterou žádá ministerstvo o vydání závazného stanoviska k otázce existence důvodů znemožňujících vycestování žalobkyně.

11. Napadeným rozhodnutím byla žalobkyně zajištěna podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť žalovaná dospěla k závěru, že ze samotného jednání žalobkyně a zejména situace předcházející jejímu zajištění (na území České republiky přicestovala nelegálně, ukrytá v malém nákladním vozidle), je zjevné, že existuje reálné nebezpečí, že žalobkyně bude mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Jelikož žalobkyně uvedla, že cílem její cesty je Německo, existuje podle žalované důvodná obava, že by se žalobkyně mohla nekontrolovaně a svévolně pohybovat mezi členskými státy. Žalobkyně podle názoru žalované svým jednáním zcela jasně dokázala nerespektování právních norem České republiky a neskýtá tak záruku, že bude plnit žalovanou uložené povinnosti. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí zabývala též možností použití zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Nezbylo jí však nic jiného než od této možnosti upustit, neboť žalobkyně nebyla schopna oznámit adresu místa pobytu [§ 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců], nemá dostatečný obnos na složení finanční záruky, ani nikdo jiný za ni nemůže finančně ručit [§ 123b odst. 1 písm. b)], svým protiprávním jednáním nedává záruku, že by plnila povinnost podle § 123b odst. 1 písm. c), a jelikož v České republice nežije nikdo z její rodiny, nebyla by schopna ani ochotna plnit povinnost podle § 123b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná napadeným rozhodnutím dále určila dobu trvání zajištění na 45 dnů, což odůvodnila povinností zajistit náležitosti nezbytné k realizaci vyhoštění žalobkyně, a to v součinnosti se zastupitelským úřadem domovského státu žalobkyně. Dále při stanovení délky doby zajištění přihlédla žalovaná k době, která je nutná pro zabezpečení přepravních dokladů pro žalobkyni i pro policejní doprovod, přičemž tento proces zabere minimálně 14 dní. Žalovaná musí obstarat letenky, nebo vyjednat průvoz přes jiné státy Evropské unie, zajistit policejní eskortu a komunikuje s Tureckou republikou o zpětvzetí žalobkyně. V podobných případech trvá vyřízení těchto záležitostí přes měsíc. Doba 45 dnů je proto přiměřená. Dále žalovaná „na základě své správní praxe při svém rozhodování předběžně zhodnotil[a] možnosti a realizovatelnost výkonu vyhoštění cizince a dospěl[a] k závěru, že je možné, tedy není vyloučené“. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí zabývala také možností vydat rozhodnutí o správním vyhoštění s ohledem na přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. Žalovaná zrekapitulovala, že žalobkyně nemá na území České republiky rodinné vazby, její rodina žije v Turecku. Se svou sestrou se může žalobkyně navštěvovat ve svém domovském státě. S ohledem na délku pobytu žalobkyně na území České republiky a okamžité zajištění, nemohla stihnout navázat společenské nebo kulturní vazby mající vliv na rozhodování žalované. Na podkladě všech dosud zjištěných skutečností nemá žalovaná důvod předpokládat, že by připravovaným rozhodnutím o správním vyhoštění mohlo dojít k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně.

12. Součástí spisu je dále závazné stanovisko ministerstva k možnosti vycestování cizince ze dne 8. 10. 2022, ev. č. ZS55125, podle kterého je vycestování žalobkyně to Turecka možné. Při hodnocení, zda nejsou v případě žalobkyně dány důvody vylučující vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců, vycházelo ministerstvo z výpovědi žalobkyně při prvotním výslechu a z „Informace OAMP MV ČR – Turecko – Bezpečnostní a politická situace v zemi“ z července 2022, která je přílohou závazného stanoviska (dále jen „Informace MV“). Po posouzení výpovědi žalobkyně o okolnostech jejího pobytu v Turecku před odchodem ze země a jejích motivů k odchodu a aktuálních informací dle Informace MV, dospělo ministerstvo k závěru, že nenalezlo, a ani žalobkyně neuvedla, žádné skutečnosti, na základě kterých by žalobkyni mohlo v případě návratu do Turecka hrozit skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Z výpovědi žalobkyně zcela jasně vyplynulo, že z Turecka odcestovala dobrovolně a bez jakýchkoliv problémů.

13. Součástí správního spisu je dále vyhotovené (nikoliv však vydané) rozhodnutí žalované datovaný 19. 10. 2022, č. j. KRPS249386–41/ČJ–2022–010024–ZZC, kterým se ukládá žalobkyni správní vyhoštění, a související dokumenty s poznámkou: „Dne 21. 10. 2022 nebylo zrealizováno“.

14. Součástí správního spisu je také vyjádření žalobkyně ze dne 17. 10. 2022, které bylo žalované doručeno 21. 10. 2022, v němž žalobkyně uvádí, že je občankou Sýrie a Turecka. Tyto skutečnosti dokládá doklady svými, svých rodičů a své sestry, které jsou přílohou vyjádření. Upozorňuje na mezinárodní moratorium na návraty do Sýrie. Dále uvádí, že ačkoliv dlouhodobě pobývala v Turecku a získala turecké občanství, není turečtina jejím mateřským jazykem a dostatečně ji neovládá, a žádá proto o provedení doplňujícího pohovoru v kurdském jazyce, aby se mohla vyjádřit ke všem relevantním skutečnostem. S tlumočením do tureckého jazyka souhlasila pouze proto, že ji žalovaná informovala, že tlumočení do kurdského jazyka není možné. Kvůli svému kurdskému původu se však bála před tureckým tlumočníkem uvádět všechny relevantní skutečnosti, neboť je obecně známo, že Kurdové jsou v Turecku diskriminováni. Žalobkyně dále upozorňuje na rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 11. 10. 2022, č. j. CRP–32900–3/ČJ–2022–930310–V241, kterým bylo v jiném případě zrušeno prvostupňové rozhodnutí o správním vyhoštění s odůvodněním, že v daném případě nepřevažuje zájem na tom, aby cizinci pobývali na území České republiky za splnění zákonem daných podmínek, nad zájmem účastníka řízení na ochraně jeho soukromého a rodinného života a zejména soukromého a rodinného života jeho nezletilých dětí. Ačkoliv žalobkyně necestuje s nezletilými dětmi, považuje závěry tohoto rozhodnutí za aplikovatelné i na svůj případ. Žalobkyně dále uvádí, že situace syrských občanů v Turecku je neudržitelná a upozorňuje na případy diskriminace a násilného odeslání do Sýrie a nenávistnou rétoriku politiků vůči syrským občanům. V případě návratu do Turecka by jí tak hrozil další násilný návrat do Sýrie. Jako Kurdka se do Turecka nemůže vrátit ani kvůli obecné diskriminaci Kurdů v Turecku. Dále uvádí, že i v Turecku přetrvávají problémy s ISIS, který ji a její sestru nadále kontaktuje kvůli jejich politické aktivitě jako zastánkyň lidských práv, práci v mezinárodních humanitárních organizacích a kurdskému původu. Stejné problémy zažívali i další jejich rodinní příslušníci, kteří utekli se Sýrie a následně i z Turecka.

15. Na základě těchto informací požádala žalovaná opatřením ze dne 1. 11. 2022, č. j. KRPS–249386–45/ČJ–2022–010024–ZZC, ministerstvo o nové závazné stanovisko k otázce existence důvodů znemožňujících vycestování žalobkyně. Z úředního záznamu ze dne 10. 11. 2022, č. j. KRPS–249386–55/ČJ–2022–010024–ZZC, vyplývá, že žalovaná v tento den opakovaně kontaktovala ministerstvo s dotazem na stav své žádosti o vydání závazného stanoviska, neboť žalovaná dosud neobdržela žádnou odpověď. Ministerstvo se mělo podle své odpovědi pokusit zaslat odpověď na žádost o závazné stanovisko žalované ještě téhož dne.

16. Součástí správního spisu je dále protokol o výslechu sestry žalobkyně, S. B., ze dne 7. 10. 2022, č. j. KRPS–249366–18/ČJ–2022–010022–ZZC, a její vyjádření ze dne 25. 10. 2022, v němž uvádí, že od 10. 2. 2020 do 14. 10. 2022 pracovala pro mezinárodní organizaci Care International, což dokládá potvrzením od této organizace a svým zaměstnaneckým průkazem. Tyto skutečnosti o své sestře, S. B., uvádí ve svém vyjádření ze dne 25. 10. 2022, doručeném žalované dne 3. 11. 2022, i žalobkyně a doplňuje, že Turecko opustila z obav z pronásledování ze strany IS kvůli své práci pro mezinárodní organizaci. K těmto skutečnostem je ochotna se blíže vyjádřit při doplňující pohovoru v kurdském jazyce.

17. Rozhodnutím ze dne 18. 11. 2022, č. j. KRPS–249386–62/ČJ–2022–010024–ZZC (dále jen „rozhodnutí o prodloužení zajištění“), rozhodla žalovaná podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců o prodloužení doby zajištění žalobkyně stanovené napadeným rozhodnutím o 45 dnů. Jelikož žalovaná do dne vydání rozhodnutí o prodloužení zajištění neobdržela ani po telefonické urgenci závazné stanovisko ministerstva, o které dne 1. 11. 2022 požádala, nemohlo být rozhodnutí o správním vyhoštění vydáno. Přitom teprve po vydání, doručení a nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění může žalovaná zabezpečit přepravní doklady a vyřídit další záležitosti spojené s realizací správního vyhoštění. Vyřízení těchto záležitostí si zpravidla vyžádá několik dnů až týdnů.

18. Z úředního záznamu ze dne 24. 11. 2022, č. j. KRPS–249386–65/ČJ–2022–010024–ZZC, vyplývá, že žalovaná dne 23. 11. 2022 opakovaně telefonicky kontaktovala ministerstvo s urgencí zaslání nového závazného stanoviska. S těmito skutečnostmi a naléhavostí situace byla po marných pokusech o kontakt ve dnech 18. 11., 21. 11., 22. 11. a 23. 11. 2022 seznámena vedoucí oddělení mezinárodní ochrany odboru azylové a migrační politiky ministerstva, která žalované sdělila, že z důvodu pracovní vytíženosti nebyla žádost žalované o nové závazné stanovisko dosud zpracována, avšak přislíbila žalované zaslání nového závazného stanoviska do 25. 11. 2022.

19. Elektronickou zprávou (emailem) ze dne 24. 11. 2022 vedoucí oddělení mezinárodní ochrany odboru azylové a migrační politiky ministerstva žalované sděluje, že k vydání nového závazného stanoviska nevidí ministerstvo žádné zákonné důvody, a nové závazné stanovisko proto nebude ministerstvem vydáno. Žádosti žalobkyně o doplňující pohovor, kde by mohla údajně uvést zásadní informace ke svému pronásledování, s odkazem na údajnou nedostatečnou znalost tureckého jazyka za situace, kdy své kompletní vyjádření doložila dokonce v českém jazyce, nepovažuje ministerstvo za věrohodné, neboť zjevně nebylo sepsáno cizinkou a je otázkou, zda vyjadřuje její vůli a obsahuje skutečně její sdělení, kdy zároveň neobsahuje ani žádné zplnomocnění osoby, která za jmenovanou zjevně jedná a komunikuje. Podle ministerstva „je zcela zjevné, že jediným účelem podaných vyjádření a odvolání proti správnímu vyhoštění, jak již nyní označuje doložené písemnosti, se pouze snaží domoci propuštění ze ZZC za účelem pokračování v nelegální cestě do SRN“. Ve vztahu k argumentaci žalobkyně ohledně obav z návratu do Sýrie odkázalo ministerstvo na závazné stanovisko k občanům Sýrie ze dne 25. 5. 2022, č. j. MV–96309–1/OAM–2022, a ohledně obav žalobkyně z návratu do Turecka odkázalo na již vydané závazné stanovisko, ev. č. ZS55125, dle něhož je vycestování žalobkyně do Turecka možné. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 20. Soud nejprve ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené a přistoupil k věcnému projednání žaloby.

21. Soud napadené rozhodnutí soud přezkoumal na základě uplatněných žalobních bodů dle skutkového a právního stavu v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Současně v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu přihlédl i k novým okolnostem vzešlým po vydání napadeného rozhodnutí [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019–50, nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, Pl. ÚS 12/19, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C–704/20 a C–39/21].

22. Jak zdůraznil Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku, zajištění státního příslušníka třetí země na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „směrnice 2008/115“) v rámci řízení o navrácení v důsledku neoprávněného pobytu představuje závažný zásah do práva na svobodu, které je zakotveno v článku 6 Listiny základních práv Evropské unie. Pokud se ukáže, že podmínky zákonnosti zajištění uvedené ve směrnici 2008/115, provedené ustanoveními vnitrostátního práva, nebyly nebo již nejsou splněny, dotyčná osoba musí být okamžitě propuštěna. Tak je tomu zejména v případě, je–li konstatováno, že řízení o navracení již není vedeno s náležitou pečlivostí. Na základě článku 47 Listiny základních práv Evropské unie musí členské státy zajistit účinnou soudní ochranu individuálních práv odvozených z unijního právního řádu (srov. body 73, 79 až 81). Podle čl. 15 odst. 2 směrnice 2008/115, který představuje konkretizaci práva na účinnou soudní ochranu zaručeného v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, musí každý členský stát v případě, že zajištění bylo nařízeno správním orgánem, zajistit „rychlý“ soudní přezkum zákonnosti tohoto zajištění buď z moci úřední, nebo na žádost dotyčné osoby. Přezkum nebo kontrola musí být prováděny „v přiměřených časových odstupech“ a musí se týkat otázky, zda jsou i nadále splněny podmínky zákonnosti zajištění (body 83 a 85). Soudní dvůr v bodu 86 rozsudku připomněl, že „unijní normotvůrce nestanovil pouze společné hmotněprávní normy, ale zavedl rovněž společné procesní normy, jejichž účelem je zajistit, aby v každém členském státě existoval režim, který příslušnému soudnímu orgánu umožňuje propustit dotyčnou osobu, případně po přezkumu z moci úřední, jakmile se ukáže, že její zajištění není nebo již není zákonné.“ V bodu 88 Soudní dvůr s odkazem na stanovisko generálního advokáta zdůraznil, že „s ohledem na význam práva na svobodu, na závažnost zásahu do tohoto práva, který představuje zajištění osob z jiných důvodů než stíhání nebo trestání trestných činů, a na požadavek – zdůrazněný společnými normami stanovenými unijním normotvůrcem – na vysokou úroveň soudní ochrany, která umožňuje vyhovět naléhavé potřebě propustit takovou osobu na svobodu, pokud podmínky zákonnosti zajištění nejsou nebo již nejsou splněny, musí příslušný soudní orgán přihlédnout ke všem okolnostem, zejména skutkovým, které mu byly předloženy, jak jsou doplněny nebo objasněny v rámci procesních opatření, která považuje za nezbytné přijmout na základě svého vnitrostátního práva, a na základě těchto okolností případně uplatnit nesplnění podmínky zákonnosti plynoucí z unijního práva, i když toto nesplnění nebylo uplatněno dotyčnou osobou.“ 23. Soud o věci rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků o nařízení jednání nepožádal a soud je nepovažoval za nezbytné (§ 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců). Podklady a dokumenty, které jsou součástí správního spisu, nejsou předmětem dokazování [srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS]. Posouzení žaloby soudem 24. Žalobkyně nejprve obecně namítala, že v řízení byla porušena vyjmenovaná ustanovení zákona o pobytu cizinců a správního řádu. Tyto obecné námitky soud nepovažuje za samostatné žalobní body ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005–58). Těmto požadavkům ovšem výše uvedené námitky žalobkyně nedostály, neboť jde pouze o citace či parafráze ustanovení, která měla být porušena, aniž by žalobkyně uvedla konkrétní skutečnosti či právní argumentaci. Soud se jimi proto samostatně nezabýval.

25. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.

26. Podle § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců není vycestování cizince možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí.

27. Podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se za skutečné nebezpečí podle tohoto zákona považuje navrácení v rozporu s článkem 3 EÚLP.

28. Podle čl. 3 EÚLP nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.

29. Z čl. 15 odst. 4 směrnice 2008/115 vyplývá, že cizince lze zajistit jen tehdy, lze–li reálně předpokládat, že účel zajištění bude naplněn, tj. cizince bude možné vyhostit během doby, po kterou může trvat jeho zajištění. Správní orgán je proto při rozhodování o zajištění cizince vždy povinen předběžně posoudit, zda je správní vyhoštění alespoň potenciálně možné (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010–150, č. 2524/2012 Sb. NSS).

30. Zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění (čl. 15 odst. 1 směrnice 2008/115).

31. Podle § 68 odst. 3 věty první správního řádu v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

32. Soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobkyně namítá, že se žalovaná v napadeném rozhodnutí nezabývala překážkami vycestování, které žalobkyně tvrdila, zejména obavami z pronásledování ze strany ISIS a strachem z návratu do Turecka.

33. Na úvod soud konstatuje, že předpoklady pro zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců byly splněny v tom smyslu, že žalobkyně již při výslechu dne 7. 10. 2022 uvedla, že v případě svého propuštění by cestovala dále do Německa. Tento závěr je v souladu se závěry NSS vyjádřenými v rozsudku ze dne 8. 4. 2016, č. j. 8 Azs 171/2015–52, č. 3429/2016 Sb. NSS, podle kterého „[d]ůvodné podezření, že by cizinec mohl mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu § 124 odst. 1 písm. b) [zákona o pobytu cizinců] (a to i ve znění účinném do 17. 12. 2015), existuje mj. tehdy, pokud cizinec vyjádřil záměr pokračovat v cestě přes území jiných členských států EU, aniž by byl držitelem oprávnění k pobytu v rámci EU“.

34. Podle ustálené judikatury NSS je nezbytným předpokladem pro rozhodnutí o zajištění cizince podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „úvaha správního orgánu o tom, zda je vůbec možné rozhodnout o správním vyhoštění cizince a toto rozhodnutí vykonat“ (srov. právní větu k rozsudku NSS ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009–61, č. 1850/2009 Sb. NSS). V usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010–150, č. 2524/2012 Sb. NSS, NSS dále upřesnil, že správní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124 zákona o pobytu cizinců možnými překážkami správního vyhoštění v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění cizince alespoň potenciálně možné. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.

35. Žalobkyně namítá, že žalovaná v napadeném rozhodnutí nezohlednila překážky, které žalobkyni brání ve vycestování do Turecka. Zejména uvedla strach z pronásledování ze strany ISIS, který, jak uvádí v žalobě, zabil několik jejích rodinných příslušníků a nadále by ji a její rodinu ohrožoval, pokud by zůstala v Turecku. Obdobné skutečnosti žalobkyně poprvé zmínila ve svém vyjádření ze dne 17. 10. 2022, v němž uvedla, že i v Turecku přetrvávající problémy s ISIS, který ji a její sestru kontaktuje kvůli jejich politické aktivitě jako zastánkyně lidských práv, práci v mezinárodních humanitárních organizacích a kurdskému původu. Že ji k opuštění Turecka vedl strach z pronásledování ze strany ISIS kvůli její práci pro mezinárodní organizaci, uvedla také ve svém vyjádření ze dne 25. 10. 2022. Naopak, během výslechu, při kterém byla tázána mimo jiné na důvod své cesty a objektivní důvody, které jí brání ve vycestování do Turecka, a hrozbu mučení, trestu smrti, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo jiného vážného nebezpečí, uvedla pouze, že důvodem opuštění Turecka byla špatná ekonomická situace a že se obává tureckého státu, že ji zabijí za to, že přijela nelegálně, což však na dotaz žalované záhy relativizovala slovy, že neví, možná jí nic neudělají, jen ji to tak napadlo, a že Turecko miluje a je mu vděčná. Tvrzení žalobkyně, že jí v Turecku neustále nadávají, ještě nezakládá důvod se domnívat, že správní vyhoštění nebude ani potenciálně možné realizovat. Na závěr prvotního výslechu, když měla žalobkyně možnost ve své výpovědi něco změnit, doplnit či uvést další skutečnosti, uvedla mimo jiné, že se do Turecka nechce vracet zpět, protože je tam špatná ekonomická situace.

36. Z uvedeného vyplývá, že obavy z pronásledování ze strany ISIS, jejichž nehodnocení žalobkyně žalované vytýká, žalobkyně poprvé uvedla ve svém vyjádření ze 17. 10. 2022, přičemž napadené rozhodnutí bylo vydáno již 7. 10. 2022. Jelikož v průběhu prvotního výslechu nevyplynuly žádné indicie o takových skutečnostech, nemohla se jimi žalovaná zabývat v napadeném rozhodnutí, a nemohla je tak vzít v úvahu při posuzování toho, zda je správní vyhoštění žalobkyně alespoň potenciálně možné.

37. Žalobkyně také namítá, že se žalovaná při prvotním výslechu dotazovala pouze povrchně na okolnosti vedoucí k jejímu rozhodnutí opustit svou zemi. Ačkoliv by jistě bylo možné vést výslech podrobněji, než jak tomu bylo v tomto případě (například zmínila–li žalobkyně, že se narodila v Sýrii a má státní příslušnost Turecka, bylo by dle názoru soudu na místě se doptat na okolnosti opuštění Sýrie či získání občanství Turecka, národnost, popř. etnicitu, náboženské přesvědčení apod.), žalovaná příslušné otázky na okolnosti, které žalobkyni vedly k opuštění Turecka, a její obavy spojené s návratem do země položila a žalobkyně, kromě okamžitě relativizované zmínky o obavách z tureckého státu, nenaznačila jakékoliv obavy z návratu, které by byly z hlediska § 179 zákona o pobytu cizinců relevantní. Jelikož tedy v průběhu výslechu žalobkyně neuvedla nic, co by aspoň naznačovalo její později tvrzené obavy z návratu do Turecka, nelze žalované vyčítat, že se žalobkyně na takové obavy podrobněji nedotazovala.

38. Ačkoliv žalovaná v napadeném rozhodnutí svůj závěr o uskutečnitelnosti správního vyhoštění odůvodnila pouze stručně, není soud toho názoru, že by tato stručnost měla za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je totiž „založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí“ (srov. právní věta rozsudku NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003–75, č. 133/2004 Sb. NSS). NSS v citovaném rozsudku dále uvádí: „Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“.

39. Žalovaná se měla a mohla při rozhodování o zajištění zabývat pouze těmi překážkami vyhoštění, které byly v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V době vydání napadeného rozhodnutí přitom neměla žalovaná na základě výslechu žádné indicie o možné existenci překážek vycestování. Při svém hodnocení tak žádné podstatné skutečnosti či návrhy žalobkyně neopomněla, jelikož všechny podstatné skutečnosti, jejichž nehodnocení žalobkyně žalované vyčítá, žalobkyně uvedla až po vydání napadeného rozhodnutí. Závěr žalované, byť stručný, tak je v souladu se skutkovým stavem zjištěným ke dni vydání napadeného rozhodnutí. V té době byla neexistence překážek ve své podstatě skutkově nesporná, a tak nezakládá strohost závěru žalované vadu nepřezkoumatelnosti.

40. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná při posuzování uskutečnitelnosti správního vyhoštění v napadeném rozhodnutí vzala v úvahu všechny jí v té době známé skutečnosti a žádná tvrzení žalobkyně ve svém hodnocení neopomněla. Úkolem žalované bylo před rozhodnutím o zajištění pouze předběžně posoudit, zda neexistuje překážka, která by správní vyhoštění a priori vylučovala. Žalovaná této své povinnosti dostála a možnost vyhoštění žalobkyně předběžně posoudila na základě skutečností, které jí byly známy ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí proto není ani v tomto ohledu nepřezkoumatelné.

41. Důvodná není ani námitka nesrozumitelnosti napadeného rozhodnutí. Ačkoliv je pravdou, že v textu napadeného rozhodnutí se chybně objevuje arabský jazyk namísto tureckého a žalobkyně je na různých místech napadeného rozhodnutí označována střídavě v ženském a v mužském rodě, nezpůsobují tyto vady nesrozumitelnost rozhodnutí do té míry, že by bylo nepřezkoumatelné. Dílčí nedostatek odůvodnění nemá za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

42. Soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že napadené rozhodnutí nebylo dostatečně individualizované a nereagovalo na konkrétní situaci žalobkyně. Přestože rozhodnutí o zajištění cizince patrně vychází z předpřipraveného vzoru, nezakládá to v projednávané věci důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí totiž reaguje na konkrétní skutkové okolnosti projednávané věci a zohledňuje skutečnosti, které žalobkyně uvedla při svém výslechu před vydáním rozhodnutí. Žalovaná popsala okolnosti zjištění přítomnosti žalobkyně na území České republiky, okolnosti jejího zajištění, vysvětlila, že žalobkyně při kontrole neprokázala legálnost pobytu na území České republiky, popsala průběh a obsah výslechu žalobkyně za účasti ustanoveného tlumočníka do jazyka tureckého, vzala do úvahy, že se žalobkyně nachází na území České republice vědomě nelegálně, přičemž cílem její cesty je Německo. Dále s ohledem na tvrzení žalobkyně vyhodnotila, že nelze aplikovat zvláštní opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců, neboť by mohl být zmařen účel zajištění, vyhodnotila, že žalobkyně si byla vědoma svého protiprávního jednání, ve kterém by po propuštění pokračovala až do dosažení svého cíle, a stala by se tak pro žalovanou nedohledatelnou, čímž by byl zmařen účel správního vyhoštění, předběžně posoudila možnost a realizovatelnost výkonu vyhoštění a konstatovala, že nelze předpokládat, že by rozhodnutím o správním vyhoštění bylo nepřiměřeně zasaženo do rodinného a soukromého života žalobkyně. Odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídalo tomu, co žalobkyně žalované sdělila dne 7. 10. 2022. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak patrné, že žalovaná vycházela ze skutečností obsažených ve správním spise a obsahuje také poměrně strukturované hodnocení těchto skutečností. Ačkoliv by bylo možné představit si podrobnější a individuálněji zpracované posouzení naplnění podmínek zajištění, nejsou tyto nedostatky, zvláště s přihlédnutím k časové tísni, v níž žalovaná musela rozhodnout, natolik závažné, aby způsobily nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

43. Žalobkyně též namítá, že mělo být zohledněno, že spolupracovala s policií a nekladla při zadržení odpor, neuvádí však, jak měla žalovaná dle jejího názoru tyto okolnosti zohlednit. Soud proto pouze obecně uvádí, že tyto okolnosti naplnění podmínek pro zajištění za účelem správního vyhoštění nevylučují. Žalovaná zohlednila žalobkyní předložené doklady i skutečnosti, které uvedla při svém výslechu. Lze souhlasit s žalobkyní, že nezastírala záměr nelegálně cestovat do Německa, na což v rámci této části žaloby též poukazuje. Tuto okolnost ovšem žalovaná nepominula, ale přiléhavě na ni v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázala (srov. např. rozsudek NSS ze dne 8. 4. 2016, č. j. 8 Azs 171/2015–52).

44. Dále se soud zabýval námitkou žalobkyně, že žalovaná s ní neprovedla doplňující pohovor v kurdském jazyce, jak žalobkyně navrhovala.

45. Soud k této námitce předně uvádí, že nespatřuje procesní vadu, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí, v tom, že výslech žalobkyně byl proveden za účasti tlumočníka z tureckého jazyka. Obdobně jako jiné námitky žalobkyně provedení doplňujícího pohovoru navrhla a související námitky ohledně jazyka tlumočení a osoby tlumočníka uplatnila až ve svém vyjádření ze 17. 10. 2022, zatímco napadené rozhodnutí bylo vydáno již 7. 10. 2022. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí tak nelze žalované vyčítat, že ignorovala návrh žalované na provedení doplňujícího pohovoru, neboť tento požadavek v době jeho vydání žalobkyně ještě ani neuplatnila. Z rozsudku NSS ze dne 7. 6. 2017, č. j. 3 Azs 134/2017–17, vyplývá, že účastníku řízení, který prohlásí, že nerozumí jazyku, jímž se vede jednání (češtině), má být tlumočeno do jazyka, v němž je schopen se dorozumět. Není tedy nutné, aby bylo tlumočeno do mateřského jazyka účastníka (srov. též rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2021, č. j. 5 Azs 380/2020–30). Žalobkyně přitom s ustanovením tlumočníka do tureckého jazyka výslovně souhlasila, v průběhu prvotního výslechu v zásadě srozumitelným způsobem odpovídala na kladené dotazy a nevznesla vůči tlumočení žádnou námitku, ani nedala najevo, že by tlumočení nerozuměla. Soud proto neshledal, že by ustanovením tlumočníka do tureckého jazyka bylo porušeno právo žalobkyně na tlumočníka zaručené čl. 37 odst. 4 Listiny.

46. Soud ovšem shledal důvodnou námitku žalobkyně v tom směru, že na základě její opakované žádosti v řízení o správním vyhoštění měla žalovaná přistoupit k provedení doplňujícího výslechu. Žalobkyně ve svých vyjádřeních ze dne 17. 10. 2020 a 25. 10. 2022 předestřela skutečnosti, které mohou být relevantní pro rozhodnutí o správním vyhoštění. Z vyjádření žalobkyně mimo jiné vyplynulo, že žalobkyně je vedle Turecka také státní příslušnicí Sýrie a je kurdské národnosti. Ve vyjádření upozorňuje dále na „neudržitelnou“ situaci syrských státních příslušníků v Turecku, jejich pravidelnou diskriminaci, nenávistnou rétoriku a případy násilného odeslání zpět do Sýrie. Zmiňuje též „obecně známé“ utlačování Kurdů v Turecku a problémy s ISIS, které ji přiměly opustit Sýrii a přetrvávají i v Turecku. Konkrétně ji a její sestru „nadále kontaktují“ buňky ISIS kvůli jejich politické aktivitě (zastánkyně lidských práv, práce v mezinárodních humanitárních organizacích) i kvůli jejich kurdskému původu. V žalobě dále žalobkyně uvedla, že Sýrii opustila poté, co byl její dům bombardován po útocích ISIS na město Kobani, a že ISIS zabil několik jejích rodinných příslušníků. Ona a její sestra pracovaly pro organizace zabývající se lidskými právy. O tom, že se ani v očích žalované nejednalo o skutečnosti, jež jsou z hlediska správního vyhoštění prima facie nedůvodné, svědčí i to, že žalovaná s ohledem na vyjádření žalobkyně nevydala již vyhotovené rozhodnutí o správním vyhoštění, ale v souladu s § 120a zákona o pobytu cizinců si vyžádala nové závazné stanovisko ministerstvo.

47. Pokud žalobkyně ještě před vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění uplatnila tvrzení, která i žalovaná považovala za relevantní pro takové rozhodnutí, a s hájitelným důvodem, pro který neuvedla při prvotním pohovoru všechny relevantní skutečnosti (obava uvádět skutečnosti před tureckým tlumočníkem s ohledem na kurdskou národnost) žádala o provedení doplňujícího výslechu, v němž by tvrzené skutečnosti blíže popsala, bylo na místě žalobkyni znovu vyslechnout a umožnit jí rozvinout nově uplatněná tvrzení, včetně namítaného strachu z ISIS z důvodu její aktivity v oblasti lidských práv a kurdskou národnost, a obav s ohledem na syrský původ (a současně i kurdskou národnost). Pakliže tomu nebránily závažné důvody, bylo na místě vyhovět též žádosti o provedení výslechu za účasti tlumočníka do kurdského jazyka (v seznamu soudních tlumočníků jsou zapsáni dva tlumočníci pro kurdský jazyk a žalovaná mohla ustanovit tlumočníkem i osobu mimo tento seznam), tedy mateřského jazyka žalobkyně, aby právně nezastoupená a zajištěná žalobkyně nebyla jazykově limitována v právu na právní pomoc. Ačkoli žalovaná a ministerstvo naznačují, že nově uváděné skutečnosti se mohou jevit jako účelové, nelze je takto hodnotit, aniž byla žalobkyně vyslechnuta s tím, že by se správní orgány pokusily rozpory odstranit. Pokud v řízení vzniknou pochybnosti o věrohodnosti tvrzení cizince, je třeba se pokusit je odstranit, přičemž autentická výpověď je klíčová pro posouzení věrohodnosti. Žalovaná měla dostatečný časový prostor doplňující výslech provést a dát žalobkyni příležitost, aby nově uváděné skutečnosti vysvětlila a rozvedla. Jak bylo výše uvedeno, žalovaná sama považovala žalobkyní uvedené skutečnosti za relevantní, jestliže si vyžádala nové závazné stanovisko. Účelnost tohoto kroku však byla omezená, jestliže žalobkyni nebyl předtím poskytnut prostor při výslechu doplnit relevantní tvrzení, ač o to opakovaně žádala, s uvedením hájitelného důvodu, pro který tvrzení neuplatnila dříve. Lze poznamenat, že Ústavní soud akceptuje, že existuje řada ospravedlnitelných důvodů, pro které cizinec nemusí včas uvést všechny relevantní skutečnosti, a připouští i prolomení zákonné koncentrace (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16). Výslech žalobkyně byl důležitým úkonem, který směřoval ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, na což nemohl správní orgán rezignovat. I z judikatury Soudního dvora plyne, že výslech (ústní pohovor) může být v určitých situacích nezbytný, aby se cizinec mohl úplně a uceleně vyjádřit k relevantním skutečnostem (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 2. 2017 ve věci C–560/14).

48. Ač si žalovaná vyžádala dne 1. 11. 2022 od ministerstva nové závazné stanovisko a opakovaně je urgovala, jeho vypovídací hodnota mohla být nutně omezená, jestliže žalobkyni, která nebyla právně zastoupena, nebylo umožněno tvrzení ohledně překážek bránících vycestování rozvést. K tomu přistupuje okolnost, že ministerstvo nedostálo povinnosti vydat závazné stanovisko bezodkladně (§ 120a odst. 3 zákona o pobytu cizinců), respektive bezodkladně nesdělilo žalované, že pro jeho řádné zpracování je třeba provést doplňující výslech, anebo že je vydávat nebude. Nelze přitom přehlédnout, že značně dlouhá doba pro zpracování závazného stanoviska nebyla dána nutností obstarat podklady s ohledem na specifickou situaci žalobkyně, která má syrské a turecké státní občanství a současně se hlásí ke kurdské národnosti, ale byla odůvodněna pouze obecnou pracovní vytíženost vedoucí oddělení mezinárodní ochrany (srov. úřední záznamy žalované ze dne 10. 11. 2022 a 23. 11. 2022). Lze uzavřít, že pokud žalobkyně opakovaně žádala o provedení doplňujícího výslechu, přičemž před vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění uvedla nové skutečnosti, k nimž se chtěla blíže vyjádřit, jakož i hájitelný důvod, pro který je neuvedla dříve, bylo třeba výslech provést. Z obsahu správního spisu ani z vyjádření žalované neplyne, že by byl doplňující výslech žalobkyně proveden. Naopak z e–mailové odpovědi ministerstva ze dne 24. 11. 2022 (poskytnuté po více než 3 týdnech od žádosti žalované) vyplývá, že nové závazné stanovisko nebude z jeho strany vydáno, neboť nové skutečnosti uváděné žalobkyní po vydání závazného stanoviska ministerstva ze dne 8. 10. 2022 nepovažuje za věrohodné a argumentace žalobkyně má za cíl její propuštění ze zajištění.

49. Jak upozornil NSS v rozsudku ze dne 13. 8. 2020, č. j. 1 Azs 143/2020–48, „podle Evropského soudu pro lidská práva lze zbavení osobní svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv ospravedlnit pouze probíhajícím vyhošťovacím nebo vydávacím řízením. Pokud takové řízení není vedeno s náležitou pečlivostí, zajištění přestává být v souladu s tímto ustanovením. Je tedy nutné posuzovat, zda délka řízení o vyhoštění nebyla nepřiměřeně dlouhá (rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 1996 ve věci Chahal proti Spojenému království, stížnost č. 22414/93). Správní orgány jsou povinny při rozhodování o zajištění za účelem správního vyhoštění aktivně a svědomitě postupovat v řízení o správním vyhoštění, aby důvody trvajícího zajištění byly ospravedlnitelné. Pokud však tento řádný postup směřující k vyhoštění cizince nepřetrvává po celou dobu zajištění bez rozumného důvodu, zajištění cizince přestává být oprávněné (rozhodnutí ESLP ze dne 11. 10. 2011 ve věci M. a ostatní proti Bulharsku, stížnost č. 41416/08).“ 50. Jestliže nebyl v řízení o vyhoštění bez zbytečného odkladu proveden doplňujíc výslech a nebylo zpracováno závazné stanovisko, které by nově uplatněné skutečnosti reflektovalo (dokonce ani nebylo po nepřiměřeně dlouhou dobu postaveno najisto, zda zpracováno bude), nelze konstatovat, že bylo řízení o správním vyhoštění vedeno s náležitou pečlivostí. Za této situace se dostalo další zajištění žalobkyně do rozporu s čl. 15 odst. 1 směrnice 2008/115. Jelikož podmínky zákonnosti zajištění již nejsou splněny, odporuje zajištění čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. f) EÚLP a žalobkyně musí být propuštěna (srov. čl. 15 odst. 2 směrnice 2008/115 a body 79 a 80 výše uvedeného rozsudku Soudního dvora ve spojených věcech C–704/20 a C–39/21). Žalobní bod týkající se neprovedení doplňujícího výslechu žalovanou je tedy důvodný. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 51. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. Soud současně nevyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012–34).

52. Podle rozsudku NSS ze dne 22. 8. 2019, č. j. 2 Azs 330/2018–30, č. 3935/2019 Sb. NSS, „[z]rušení rozhodnutí o zajištění cizince v okamžiku, kdy již nemá žádné právní účinky, jelikož stanovená doba zajištění uplynula, nezakládá povinnost policie bez dalšího cizince propustit, pokud jeho zajištění trvá na základě pravomocného rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění. Další postup závisí na konkrétních okolnostech případu, zejména na důvodech, pro které bylo rozhodnutí o zajištění zrušeno, a na tom, do jaké míry se policie v rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění zabývala otázkou, zda jsou podmínky pro zajištění cizince i nadále splněny.“ Důvody, pro které soud zrušil napadené rozhodnutí, v konkrétních okolnostech této věci vedou ke vzniku povinnosti žalované žalobkyni propustit, neboť je lze vztáhnout i na další trvání zajištění. Soud připomíná, že žalovaná je povinna zajištění ukončit bez zbytečného odkladu po zániku důvodu pro zajištění [§ 127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců].

53. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaná nebyla v řízení úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalobkyni, která v řízení nebyla zastoupena osobou vykonávající specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů, žádné prokazatelné náklady nevznikly, neboť je v tomto řízení osvobozena od soudních poplatků [§ 11 odst. 1 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů].