48 A 51/2015 - 30

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Olgy Stránské a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., ve věci žalobce: D. A. N., státní občan Vietnamské socialistické republiky, bytem x, zastoupen JUDr. Jiřím Běleckým, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 59/II, Rakovník, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců – Ministerstvo vnitra, náměstí Hrdinů 1634/3, Poštovní schránka 155/50, Praha 4, o žalobách proti rozhodnutím žalované ze dne 21. 1. 2015, č. j. MV-129706-3/SO/sen-2014, a ze dne 8. 3. 2016, č. j. MV-130409-3/SO- 2015, takto:

Výrok

I. Řízení ve věcech vedených u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 A 51/2015 a sp. zn. 48 A 32/2016 se spojují ke společnému projednání. Věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 48 A 51/2015.

II. Žaloby se zamítají.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zaslanou dne 16. 2. 2015 Městskému soudu v Praze a jeho usnesením ze dne 18. 5. 2015, č. j. 11 A 30/2015-22, postoupenou Krajskému soudu v Praze jako místně příslušnému, domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 21. 1. 2015, č. j. MV-129706-3/SO/sen-2014 (dále jen „napadené rozhodnutí I“), jímž žalovaná zamítla jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“), ze dne 20. 8. 2014, č. j. OAM-10828-29/PP- 2013, a toto rozhodnutí potvrdila. Uvedeným rozhodnutím ministerstvo zamítlo žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu z důvodu nesplnění podmínek uvedených v § 87b, ve spojení s § 15a, zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 103/2013 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Podle ministerstva nebylo možné žalobce považovat za rodinného příslušníka občana EU. Zároveň se žalobce žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 7. 4. 2016 domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 8. 3. 2016, MV-130409-3/SO-2015 (dále jen „napadené rozhodnutí II“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ministerstva ze dne 31. 7. 2015, OAM-20909-24/TP-2014, kterým byla podle § 87k odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců zamítnuta jeho žádost o vydání povolení k trvalému pobytu. Rovněž v tomto případě bylo důvodem rozhodnutí to, že žalobce není možné považovat za rodinného příslušníka občana EU. Podle ustanovení § 39 odst. 1 s. ř. s. samostatné žaloby směřující proti témuž rozhodnutí anebo proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, může předseda senátu usnesením spojit ke společnému projednání. S ohledem na to, že uvedené žaloby směřují proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, a žalobní body v nich obsažené jsou obdobné, spojil zdejší soud výrokem I. řízení ke společnému projednání, a to tak, že řízení bude vedeno pod starší spisovou značkou, tedy sp. zn. 48 A 51/2015. Žalobce v žalobách uvedl, že s napadenými rozhodnutími nesouhlasí a považuje postup správních orgánů, jejich právní posouzení a skutková zjištění za nesprávné. Napadená rozhodnutí jsou nezákonná a předcházející správní řízení vykazují vady. V žalobě proti napadenému rozhodnutí I žalobce namítl, že předložil ministerstvu rodný list nezletilého syna P. B. (dále jen „nezletilý“) spolu s jeho osvědčením o státním občanství ČR, čímž splnil povinnost přiložit k žádosti o povolení k přechodnému pobytu doklad, že je rodinným příslušníkem občana EU. Žalobce nezletilého vyživuje podle rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 5. 2014, č. j. 42 P 3/2014-41, a dne 13. 2. 2015 podal k Okresnímu soudu v Chomutově návrh na svěření nezletilého do své péče, když pro to vytvořil všechny nezbytné podmínky. Žalobce je přesvědčen, že splňuje zákonné předpoklady pro vydání povolení k přechodnému pobytu. V žalobě proti napadenému rozhodnutí II dále upozornil, že žalovaná připouští, že žalobce je rodičem občana EU mladšího 21 let, kterého vyživuje, avšak podle ní žalobce nesplňuje podmínku soužití ve společné domácnosti. Žalobce s tímto nesouhlasí, neboť do dne podání žaloby nebylo ve věci uvedeného návrhu na svěření nezletilého do péče nařízeno ústní jednání k projednání návrhu žalobce a délku řízení u soudu není žalobce schopen nijak ovlivnit. Žalobce je přesvědčen, že splňuje zákonné předpoklady pro vydání povolení k „přechodnému“ pobytu. Žalovaná ve vyjádření k žalobě proti napadenému rozhodnutí I zrekapitulovala průběh předcházejícího správního řízení a uvedla pro ni rozhodná skutková zjištění. K věci samé pak uvedla, že k tomu, že je žalobce rodinným příslušníkem občana EU, je nutné prokázat, že žalobce s nezletilým žije ve společné domácnosti a že ho vyživuje. Společná domácnost je trvalé bydlení na společné adrese a také společné podílení se na chodu domácnosti, zabezpečování a úhradě společných potřeb. Občasné návštěvy nelze v žádném případě považovat za sdílení společné domácnosti. Podle žalované tak nebyla splněna podmínka § 87b, ve spojení s § 15a, zákona o pobytu cizinců. Jinak odkázala na obsah napadeného rozhodnutí I a navrhla zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě proti napadenému rozhodnutí II pak žalovaná uvedla, že žalobce podal žádost o povolení k trvalému pobytu jako rodinný příslušník občana EU. Žalobce je sice otcem nezletilého, avšak zákon o pobytu cizinců žalobci nepřiznává postavení rodinného příslušníka občana EU bez dalšího. Ve správním řízení bylo prokázáno, že žalobce nesdílí s nezletilým společnou domácnost a nemůže být tedy považován za rodinného příslušníka občana EU. Nelze mu proto ani vydat povolení k trvalému pobytu. Po celou dobu správního řízení žalobce nezpochybňoval, že společnou domácnost s nezletilým nesdílí, a nečiní tak ani v žalobě. Žalobce tvrdí, že se domáhá svěření syna do péče, přičemž v této věci nebylo dosud rozhodnuto. Podle žalované nemá tato okolnost na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí vliv. V době rozhodování ministerstva a žalované žalobce podmínky podle zákona o pobytu cizinců nesplňoval, neboť s nezletilým nesdílel společnou domácnost. Výsledek soudního řízení ve věci svěření do péče nelze předjímat. Ve zbytku žalovaná odkázala na obsah napadeného rozhodnutí II a navrhla zamítnutí žaloby. Soud po zjištění, že žaloby je včasné a podané osobou oprávněnou a že jsou splněny i další podmínky jejich věcného projednání, napadená rozhodnutí v mezích žalobních bodů přezkoumal, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud rozhodoval ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalobce ani žalovaný nevyslovili nesouhlas s takovým projednáním věci. Dospěl přitom k závěru, že podané žaloby jsou nedůvodné. Z obou správních spisů předložených žalovanou vyplynuly mimo jiné následující skutečnosti: Žalobce podal dne 9. 9. 2013 žádost o povolení k přechodnému pobytu a přiložil k ní mimo jiné kopii rodného listu nezletilého, narozeného dne 21. 7. 2013, jehož rodiči jsou žalobce a paní A. B., který vydal Magistrát statutárního města Kladna. Dále přiložil kopii osvědčení o státním občanství ČR nezletilého. Součástí správních spisů je rovněž výpis z informačního systému provedený ministerstvem, ze kterého vyplývá, že nezletilý je občanem ČR. Podle sdělení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odboru cizinecké policie (dále jen „Policie ČR“), ze dne 5. 2. 2014 byla dne 4. 2. 2014 provedena Policií ČR v místě hlášeného pobytu žalobce v obci L. pobytová kontrola, ze které vyplynulo, že zde má žalobce k dispozici jeden pokoj, společnou kuchyň a sociální zařízení; žalobce zde přespává jen občas, jinak pracuje v Praze. Žalobce byl v době kontroly přítomen, k dotazu uvedl, že nezletilý je se svojí matkou někde v Kladně. Ze sdělení Magistrátu statutárního města Kladna, odboru sociálního, ze dne 19. 2. 2014 vyplývá, že nezletilý bydlel s matkou na ubytovně; žalobce nebyl během provedených šetření nikdy zastižen; v září 2013 se matka nezletilého odstěhovala na ubytovnu v Praze z důvodu fyzického napadání tehdejším partnerem; dne 2. 1. 2014 byl tento orgán informován, že se nezletilý ocitl na ubytovně sám a následně byl předběžným opatřením Obvodního soudu v Praze 9 umístěn do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek v Praze; matka nezletilého je pravděpodobně v zahraničí; nezletilého nikdo nenavštěvuje; u Okresního soudu v Kladně probíhá řízení o nařízení ústavní výchovy. Opatřením ze dne 26. 2. 2014 byl žalobce ministerstvem vyzván k odstranění vad žádosti spočívající v předložení dokladu potvrzujícího účel pobytu ve lhůtě 10 dnů. Zároveň bylo řízení usnesením ministerstva na tuto dobu přerušeno. V podání doručeném ministerstvu dne 24. 3. 2014 žalobce požádal o prodloužení lhůty. Uvedl, že vyřizuje svěření nezletilého do péče. S matkou nezletilého nebyl v kontaktu od ledna 2014. Žalobce uvedl, že bude nezletilého navštěvovat; na úhradu pobytu a péče nezletilého žalobce zaplatil 4.000,- Kč. Dále uvedl, že se bude snažit s babičkou získat nezletilého do péče a společně s ní se o něj starat. Ze zprávy zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek, zřízeného Fondem ohrožených dětí, z. s., ze dne 26. 3. 2014 dále vyplývá, že žalobce nezletilého navštívil dne 17. 3. 2014, kdy zaplatil příspěvek na úhradu pobytu a péče. Sdělil, že by chtěl nezletilého pravidelně navštěvovat, a s nezletilým strávil necelou hodinu. Od té doby žalobce nezletilého nenavštívil a zařízení žádným způsobem nekontaktoval. Součástí spisu je rovněž úřední záznam Policie ČR o podání vysvětlení žalobce ze dne 19. 3. 2014, podle kterého žalobce v rámci podání vysvětlení mimo jiné uvedl, že s nezletilým a jeho matkou nikdy nežil a nežije ve společné domácnosti a nezletilého viděl vždy, když matce nezletilého předával peníze (alimenty) a že by do budoucna chtěl požádat o svěření nezletilého do své péče, a to v době, kdy začne chodit do školy. Žalobce musí mít ale podle svých slov v pořádku obchod a do té doby plánuje nezletilého navštěvovat dvakrát až třikrát za měsíc. Opatřením ze dne 13. 5. 2014 ministerstvo vyzvalo žalobce k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Žalobce se k těmto podkladům vyjádřil podáním doručeným ministerstvu dne 15. 7. 2014, v němž uvedl, že nezletilý byl svěřen do péče paní N. K. (dále jen „teta nezletilého“), která se o něj řádně stará. Žalobce jí podle svých slov přispívá na výživné a ošatné a vše, co nezletilý potřebuje, obstará. Žalobce platí výživné ve výši stanovené soudem k rukám tety nezletilého. Nezletilého chce žalobce podporovat finančně a podílet se na jeho výchově. S nezletilým jezdí na výlety a věnuje se s ním různým aktivitám, v čemž chce pokračovat rovněž, až nezletilý vyroste. V té době by žalobce chtěl požádat soud o svěření nezletilého do péče. Žalobce k tomuto podání připojil mimo jiné také kopii rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 5. 2014, kterým byl nezletilý svěřen do osobní péče tety nezletilého a kterým bylo rodičům nezletilého stanoveno měsíční výživné na nezletilého. Z tohoto rozsudku mimo jiné vyplývá, že se žalobce k návrhu tety nezletilého (sestřenice matky nezletilého) na svěření nezletilého do péče připojil. Okresní soud v Kladně měl mimo jiné za prokázané, že žalobce a matka nezletilého o nezletilého nepečovali, že nezletilý byl proto umístěn do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek, že teta nezletilého jej zná, projevila o svěření do výchovy zájem, je osobou vhodnou pro výchovu nezletilého a má pro to vytvořeno vhodné prostředí. Ministerstvo rozhodnutím ze dne 20. 8. 2014 žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu zamítlo, neboť žalobce není rodinným příslušníkem občana EU podle § 15a zákona o pobytu cizinců. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedlo, že § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců obsahuje tři podmínky, které musí být splněny současně – cizinec je rodičem občana EU mladšího 21 let; cizinec jej musí vyživovat; cizinec s ním musí žít ve společné domácnosti. Podle ministerstva ani zákon o pobytu cizinců, ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník neobsahují definici pojmu „společná domácnost“. Ministerstvo však tento pojem vyložilo s odkazem na § 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů. Domácnost tak podle ministerstva tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Takové soužití s občanem EU nebylo žalobcem doloženo, ani v průběhu řízení prokázáno. Z pobytové kontroly a vyjádření žalobce plyne, že nikdy s nezletilým ve společné domácnosti nežil, což bylo potvrzeno také rozhodnutím Okresního soudu v Kladně. Sám žalobce uvedl, že na to nemá podmínky a o syna si chce požádat, až bude starší. Podle ministerstva vše nasvědčuje tomu, že žadatel situaci začal řešit až po výzvě ministerstva ze dne 26. 2. 2014. Žadatel se o svého syna od narození nezajímal a nestaral a jeho kontakt se omezil pouze na předávání alimentů matce nezletilého. Podle ministerstva nebylo prokázáno, že by žadatel na území pobýval společně s občanem EU, byť splňuje první z výše uvedených podmínek. Ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců však podle ministerstva zcela jasně stanoví, jaké podmínky musí být splněny. Tyto žalobce nesplňuje a zákon neumožňuje splnění některé z nich prominout. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž uvedl, že ministerstvo uměle prodlužovalo dobu rozhodnutí. S nezletilým chce být nadále v kontaktu a chtěl by požádat soud o jeho svěření do své péče. Se svou manželkou nežije a plánuje se s ní rozvést. Dále uvedl několik ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a sice § 2 odst. 4, § 50 odst. 2 a 3 a § 68 odst. 3, a základních zásad činnosti správních orgánů, s nimiž měl být předcházející postup ministerstva v rozporu. Žalovaná toto odvolání napadeným rozhodnutím I zamítla a rozhodnutí ministerstva ze dne 20. 8. 2014 potvrdila. V odůvodnění mimo jiné uvedla, že k tomu, že žalobce je rodinným příslušníkem občana EU, je nutné podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců prokázat, že žalobce s nezletilým žije ve společné domácnosti a že ho vyživuje. Společná domácnost je podle žalované trvalé bydlení na společné adrese a také společné podílení se na chodu domácnosti, zabezpečování a úhradě společných potřeb. Občasné návštěvy nelze v žádném případě považovat za sdílení společné domácnosti. Žádost o povolení k trvalému pobytu podal žalobce ministerstvu dne 25. 11. 2014. V rámci tohoto řízení žalobce mimo jiné doložil rozsudek Okresního sodu v Rakovníku ze dne 15. 12. 2014 o rozvodu manželství žalobce a paní T. B. P. N.. V rámci vyjádření doručeného ministerstvu dne 25. 3. 2015 žalobce mimo jiné uvedl, že řádně platí výživné na nezletilého, který je svěřen do péče tety nezletilého. Ve vyjádření doručeném ministerstvu dne 22. 6. 2015 pak kromě toho žalobce uvedl, že má v úmyslu v dohledné době požádat soud o svěření nezletilého do své péče a sdílet s ním společnou domácnost. Ze sdělení Policie ČR ze dne 12. 1. 2015 vyplývá, že rovněž v rámci řízení o žádosti žalobce o povolení k trvalému pobytu byla v (novém) místě hlášeného pobytu ve městě Rakovník provedena 6. 1. 2015 pobytová kontrola, během které žalobce nebyl zastižen, ale během níž bylo zjištěno, že se jedná o penzion, který má v pronájmu pan P. N. T.H., který bydlí v jednom bytě se svoji rodinou a žalobcem, ale který nezletilého nezná. Policie ČR vyjádřila v uvedeném sdělení názor, že na kontrolované adrese žalobce nebydlí. Uvedla však také, že žalobce byl zapsán v ubytovací knize. Rozhodnutím ministerstva ze dne 31. 7. 2015 byla žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu podle § 87k odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců zamítnuta. Toto rozhodnutí bylo založeno v podstatě na totožných důvodech jako rozhodnutí ministerstva ze dne 20. 8. 2014. Nad rámec této argumentace se zde ministerstvo ještě stručně zabývalo otázkou, zdali žalobce nesplňuje podmínky pro to, aby byl považován za rodinného příslušníka občana EU podle jiných ustanovení § 15a než jen § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Svou dřívější argumentaci pak ministerstvo doplnilo ještě o skutečnost, že výše uvedený pronajímatel penzionu na adrese hlášeného pobytu žalobce nezletilého, ani jeho matku neznal, a rovněž vyjádřilo pochybnost, zdali je žalobci známo, že teta nezletilého již dvakrát změnila adresu svého pobytu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž uvedl, že podmínku, že je rodičem občana EU mladšího 21 let, kterého vyživuje, nepochybně splňuje. Žalobce nesouhlasil s restriktivním výkladem pojmu společná domácnost. Žalobce podal dne 13. 2. 2015 k Okresnímu soudu v Chomutově návrh na svěření nezletilého do své péče (kopie tohoto návrhu byla společně s dodejkou přiložena k odvolání), avšak tento soud do dne podání odvolání nenařídil jednání. Žalobce není schopen ovlivnit délku soudního řízení. Jeho snahou je dosáhnout svěření nezletilého do své výchovy. Žalobce má dle svého tvrzení v místě pobytu k dispozici samostatnou místnost a sociální zařízení. Rovněž nesouhlasil s tím, že jeho kontakt s nezletilým se omezoval pouze na předávání výživného. Žalobce prostřednictvím telefonického kontaktu získává informace o nezletilém. Jakmile bude nezletilý svěřen do výchovy žalobce, situace se změní. Žalovaná napadeným rozhodnutím II odvolání žalobce zamítla a rozhodnutí ministerstva ze dne 31. 7. 2015 potvrdila. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se žalovaná ztotožnila se závěrem ministerstva, podle něhož žalobce prokazatelně nesplňuje podmínku soužití s občanem EU ve společné domácnosti. Žalovaná uvedla, že je zřejmé, že žalobce je otcem nezletilého, avšak pro přiznání statusu rodinného příslušníka občana EU podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců by muselo být prokázáno, že jej vyživuje a že s ním sdílí společnou domácnost. Žalovaná připustila, že žalobce syna vyživuje, avšak nesplňuje podmínku soužití ve společné domácnosti. Podle žalované občasné návštěvy nezletilého, telefonický kontakt, ani případné vypomáhání tetě nezletilého nelze považovat za sdílení společné domácnosti a je irelevantní, že má žalobce do budoucna v úmyslu s nezletilým žít ve společné domácnosti. S odkazem na § 82 odst. 4 správního řádu žalovaná uvedla, že návrh Okresnímu soudu v Chomutově nelze provést jako důkaz, neboť návrh na provedení tohoto důkazu mohl žalobce učinit již během řízení před ministerstvem. Ani v případě akceptace tohoto návrhu by však nebyla zákonnost rozhodnutí ministerstva ze dne 31. 7. 2015 zpochybněna. Ve zbytku se argumentace žalované v podstatě shoduje s argumentací ministerstva a s argumentací obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí I. Podle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkem občana EU se pro účely tohoto zákona rozumí jeho: a) manžel; b) rodič, jde-li o občana EU mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti; c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana EU a d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana EU. Podle § 15a odst. 4 téhož zákona se ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana EU se použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana ČR. Podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců věty první je rodinný příslušník občana EU, který sám není občanem EU a hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce společně s občanem EU, povinen požádat ministerstvo o povolení k přechodnému pobytu. Podle § 87h odst. 1 písm. b) téhož zákona vydá ministerstvo rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie na jeho žádost povolení k trvalému pobytu po 2 letech jeho nepřetržitého přechodného pobytu na území, pokud je nejméně 1 rok rodinným příslušníkem státního občana České republiky, který je na území přihlášen k trvalému pobytu, nebo rodinným příslušníkem občana jiného členského státu Evropské unie, kterému bylo vydáno povolení k trvalému pobytu na území. Jak plyne z § 87k odst. 1 písm. g) citovaného zákona žádost o povolení k trvalému pobytu zamítne, jestliže v řízení nejsou potvrzeny důvody podle § 87g nebo § 87h. Podstatou obou žalobcem podaných žalob je spor o to, zdali skutkové okolnosti, jak jsou výše uvedeny, dostačují k závěru, že je možno žalobce považovat za rodinného příslušníka nezletilého ve smyslu zákona o pobytu cizinců a tedy rodinného příslušníka občana EU. Soud se shodně s ministerstvem a žalovanou domnívá, že nikoliv. Jak již uvedlo ministerstvo v rozhodnutí ze dne 20. 8. 2014, pro to, aby bylo možné cizince považovat za rodinného příslušníka podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, musí být splněny tři podmínky. Cizinec musí být rodičem občana EU mladšího 21 let, musí jej vyživovat a musí s ním žít ve společné domácnosti. Ani případné splnění všech tří podmínek přitom ještě neznamená, že bude žádosti o povolení k přechodnému či trvalému pobytu vyhověno, neboť zákon upravuje rovněž důvody, pro které se žádost zamítne, ačkoliv žadatel rodinným příslušníkem občana EU je. V případě žalobce však nebyla splněna již třetí z uvedených základních podmínek. V předcházejícím správním řízení bylo prokázáno, že nezletilý je občan ČR, a je ho tak třeba v souladu s § 15a odst. 4 zákona o pobytu cizinců pro účely pobytu rodinných příslušníků občanů EU rovněž považovat za občana EU. Žalobce předložil rodný list vydaný Magistrátem statutárního města Kladna, ze kterého vyplývá, že žalobce je otcem nezletilého. Žalobce tedy první podmínku splňuje, což ministerstvo ani žalovaná nezpochybňovaly. Z napadeného rozhodnutí II vyplývá, že žalobce splňuje i druhou podmínku, tedy že nezletilého vyživuje. Ve věci přechodného pobytu se touto otázkou ministerstvo, ani žalovaná blíže nezabývaly. Pro projednávanou věc to však není rozhodné, neboť v té je spornou otázka soužití ve společné domácnosti. Pokud tedy správní orgány dospěly k závěru, že v případě žalobce není splněna třetí z uvedených podmínek, bylo nadbytečné se zabývat otázkou, zda je nezletilý žalobcem vyživován. Třetí z uvedených podmínek pro to, aby rodiče občana EU mladšího 21 let bylo možno považovat za rodinného příslušníka občana EU, byla do § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců doplněna zákonem č. 379/2007 Sb. Podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu této novely (srov. Parlament ČR, Poslanecká sněmovna, V. volební období, 2007, tisk č. 191) tak zákonodárce reagoval na závěry obsažené v rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 19. 10. 2004 Zhu a Chen, C-200/02, podle kterého „požívání práva pobytu dítětem nízkého věku nezbytně znamená, že toto dítě má právo být doprovázeno osobou, která je skutečně vychovává, a tudíž že tato osoba s ním po dobu tohoto pobytu může pobývat v hostitelském členském státě“ (bod 45). Zákonodárce proto v případě rodičů občanů EU mladších 21 let stanovil požadavek, aby tito uvedeného občana EU jednak vyživovali a jednak s ním žili ve společné domácnosti. Společnou domácnost v době přijetí uvedené novely vymezoval § 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění, který stanovil, že domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Z ustálené judikatury soudů ve správním soudnictví přitom vyplývá, že takto je třeba pojem společné domácnosti vykládat rovněž pro účely zákona o pobytu cizinců, byť zákon o pobytu cizinců uvedený pojem sám pro své účely nevymezuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. 6 As 36/2013-81, a ze dne 8. 10. 2015, č. j. 5 Azs 162/2015-29). Takto při projednávání žádostí žalobce postupovaly rovněž ministerstvo a žalovaná a v tomto ohledu tak není možné jim ničeho vytknout. Z výše uvedeného je patrné, že žalobce s nezletilým společnou domácnost netvořil a netvoří. Žalobce s nezletilým od narození nežil, natož trvale. Ani v době, kdy nezletilého opustila jeho matka, se jej neujal a nežádal o jeho svěření do své péče. Naopak z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 5. 2014 vyplývá, že se připojil k návrhu na svěření nezletilého do péče tety nezletilého. Prohlášení žalobce, která učinil několikrát během předcházejících správních řízení, v tom smyslu, že se o nezletilého chce starat, až bude starší nebo až pro to bude mít vhodnější podmínky, jsou pro splnění zákonného požadavku na soužití ve společné domácnosti zcela bez významu. Na to ostatně správně upozorňovala žalovaná. Žalobce podal k Okresnímu soudu v Chomutově návrh na svěření nezletilého do své péče dne 13. 2. 2015, tedy až poté, co ministerstvo zamítlo jeho žádost o povolení k přechodnému pobytu, a žalovaná toto rozhodnutí potvrdila a odvolání žalobce proti němu zamítla. Ani podáním uvedeného návrhu na svěření nezletilého do péče však žalobce nezačal splňovat zákonnou podmínku soužití ve společné domácnosti. Označil-li žalobce výklad pojmu společná domácnost provedený ministerstvem v řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu za restriktivní, soud uvádí, že výklad provedený jak ministerstvem, tak žalovanou je zcela v souladu s právní úpravou dopadající na projednávanou věc a citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Po celou dobu předcházejících správních řízení, která byla zakončena vydáním napadených rozhodnutí, tak žalobce nebyl osobou žijící ve společné domácnosti s nezletilým. Soud v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vychází při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Proto z tohoto hlediska nelze ministerstvu ničeho vytknout, jestliže žádosti žalobce o povolení k přechodnému pobytu a povolení k trvalému pobytu zamítlo, neboť žalobce nelze považovat za rodinného příslušníka ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Stejně tak nelze ničeho vytknout žalované, když napadeným rozhodnutím I a napadeným rozhodnutím II odvolání žalobce zamítla a uvedená rozhodnutí ministerstva potvrdila. Nad rámec uvedeného soud pro úplnost dodává, že o povolení k trvalému pobytu žalobce požádal dne 25. 11. 2014. Ustanovení § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců bylo s účinností ode dne 18. 12. 2015 novelizováno zákonem č. 314/2015 Sb. Podle aktuálně platné a účinné úpravy se tak podle citovaného ustanovení rodinným příslušníkem občana EU rozumí rodič, jde-li o občana mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje. Zákon tak v současné době podmínku soužití ve společné domácnosti neobsahuje. Ačkoliv napadené rozhodnutí II bylo vydáno až po nabytí účinnosti uvedené novely, na případ žalobce to nemá žádný dopad, neboť podle přechodného ustanovení se řízení zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne neskončené dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují dle zákona o pobytu cizinců ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 314/2015 Sb. (čl. IV odst. 1). Ačkoliv z důvodové zprávy k této novele vyplývá, že touto změnou se reaguje na výše uvedený rozsudek ve věci Zhu a Chen, nezabýval se zdejší soud případnou otázkou souladu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 17. 12. 2015, s právem EU týkajícím se právního postavení rodinných příslušníků občanů EU (zejména směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států), neboť uplatnění principu nepřímého účinku (povinnost eurokonformního výkladu) je omezeno zákazem výkladu vnitrostátního práva contra legem [srov. např. rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 15. 4. 2008 Impact, C-268/06, bod 100]. Znění § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 17. 12. 2015 a v něm obsažený kategorický požadavek na soužití ve společné domácnosti přitom neumožňuje jinou variantu výkladu, a proto by nebylo možné od tohoto požadavku v rámci nepřímého účinku směrnice odhlédnout. Vzhledem k uvedenému neshledal soud žalobní námitku uvedenou v žalobě důvodnou, a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která naproti tomu byla plně úspěšná, žádné náklady nad rámec plnění jejích běžných úkolů nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladu řízení právo.

Poučení