48 A 78/2016 - 20

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a soudců Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a Olgy Stránské v právní věci žalobce: A. T., narozen dne X, státní příslušnost Ruská federace, bytem H., K. n V., zastoupen Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci Žalobce podal dne 9. 9. 2016 k soudu žalobu, kterou se dle vlastního tvrzení domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného. Pokud jde o skutkové okolnosti „zásahu“, žalobce uvedl, že dne 28. 6. 2016 podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU. Následně se žalobce opakovaně dostavil na pracoviště žalovaného v Mladé Boleslavi, kde žádal o vydání překlenovacího víza, nebo alespoň potvrzení o legálnosti pobytu. Svoji žádost opíral o § 87y zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění zákona č. 314/2015 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobci však bylo vydání osvědčení odmítnuto s tím, že žalovaný musí ověřit tvrzené skutečnosti, tedy zejména to, že je žalobce rodinným příslušníkem občana EU. Po uplynutí dvou měsíců podal žalobce písemnou žádost o vydání osvědčení, přičemž bezodkladně obdržel odpověď, že mu nebude osvědčení vydáno, neboť neprokázal, že je rodinným příslušníkem občana EU. Žalobce se považuje za rodinného příslušníka občana EU, neboť sdílí společnou domácnost se svou matkou, která je českou státní občankou. K tomu žalobce předložil svůj rodný list, rodný a oddací list své matky a listinu o nabytí státního občanství. Rodinné pouto mezi žalobcem a jeho matkou bylo bezpečně prokázáno. Žalobce je připraven v průběhu správního řízení za pomoci obsáhlého dokazování prokázat, že je třeba na něj pohlížet jako na rodinného příslušníka občana EU. Tuto skutečnost lze vyhodnotit až po provedení všech důkazů, nikoliv již bezprostředně po podání žádosti. Zástupci žalobce je známa praxe, že žalovaný vydá potvrzení každému, kdo podá žádost o povolení k přechodnému pobytu, ačkoliv nikoliv každému je následně povolení k pobytu skutečně vydáno. Žalobce vymezil „nezákonný zásah“ žalovaného tak, že spočívá v opakovaném odmítnutí vydání osvědčení o legálnosti pobytu žalobce. V důsledku tohoto zásahu je žalobce každodenně vystaven nebezpečí, že bude při kontrole cizinecké policie umístěn do cely, než se podaří ověřit, že je s ním vedeno řízení o vydání povolení k pobytu, tedy že je oprávněn na území pobývat. Žalovaný nemá právo odpírat mu vydání tohoto osvědčení, jinak by § 87y zákona o pobytu cizinců zcela ztratil svůj význam. Osvědčení má být vystaveno právě po dobu vedení řízení o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu, bez ohledu na výsledek tohoto řízení, nikoliv až ex post po vyhodnocení, že žadatel splňuje podmínky pro vydání povolení k přechodnému pobytu. Žalobce proto navrhl, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat žalobci osvědčení o legálnosti pobytu. Žalovaný ve vyjádření ze dne 3. 10. 2016 k žalobě uvedl, že žalobce podal dne 28. 6. 2016 žádost o povolení k přechodnému pobytu jako rodinný příslušník občana EU, řízení je vedeno pod sp. zn. OAM-9242/PP-2016 a nebylo dosud ukončeno. Žalobce žádal dne 4. 7. 2016 a dne 12. 7. 2016 o vydání osvědčení o pobytu dle § 87y zákona o pobytu cizinců. Přípisem ze dne 25. 7. 2016 sdělil žalovaný žalobci důvody nevydání osvědčení, tedy že nebylo prokázáno, že je rodinným příslušníkem občana EU. Žalovaný s ohledem na znění § 87y zákona o pobytu cizinců, podle něhož se oprávnění pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti osvědčí vízovým štítkem vyznačovaným do cestovního dokladu, namítl, že žalobce se měl proti nevydání osvědčení bránit žalobou dle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tudíž žaloba na ochranu před nezákonným zásahem je nepřípustná. Dále se žalovaný domnívá, že i kdyby byla tato žaloba přípustná, je opožděná, neboť popisované jednání se stalo dne 4. 7. 2016 a žaloba byla podána až dne 9. 9. 2016. Pakliže by měl soud za to, že žaloba je věcně projednatelná, je žalovaný toho názoru, že není důvodná, neboť jeho jednání nelze považovat za nezákonné. Jde naopak o zákonný důsledek toho, že žalobce neprokázal, že je rodinným příslušníkem občana EU dle § 15a zákona o pobytu cizinců. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., resp. jako nedůvodnou zamítl. Žalobce v replice ze dne 12. 10. 2016 uvedl, že ačkoliv obecně k ochraně proti nečinnosti správního orgánu ve věci vydání osvědčení je určena žaloba dle § 79 a násl. s. ř. s., v dané věci neshledává žalobce problém v tom, že žalovaný otálí s vydáním osvědčení, nýbrž v jím deklarované nevoli osvědčení vůbec vydat. Nejde tedy o nečinnost v pravém slova smyslu (prodlení s vydáním osvědčení). Žalovaný ve svém písemném sdělení zpochybnil samo právo žalobce na udělení osvědčení a právě v tomto aktu spatřuje žalobce nezákonný zásah. Od tohoto přípisu pak žalobce odvíjí běh lhůty pro podání žaloby. K nezákonnému zásahu vůči žalobci mohlo dojít i dříve, avšak žalobce se dovolává ochrany právě proti poslednímu zásahu ze strany správního orgánu. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu Z obsahu správního spisu soud zjistil, že dne 26. 6. 2016 bylo s žalobcem zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění za nelegální výdělečnou činnost. Žalobci byl vydán výjezdní příkaz s dobou platnosti do 27. 7. 2016. Dne 4. 7. 2016 se dostavil žalobce k žalovanému, detašovanému pracovišti v Mladé Boleslavi, s žádostí o osvědčení fikce dle § 87y zákona o pobytu cizinců. Lustrací v cizineckém informačním systému bylo zjištěno, že žalobce podal dne 28. 6. 2016 žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu za účelem sloučení rodiny s matkou, která je občankou ČR. Při podání žádosti ani později nedoložil doklady prokazující, že je skutečně rodinným příslušníkem občana České republiky. Žalobci a jeho současně přítomnému zástupci bylo vysvětleno, že za těchto okolností nelze vydat překlenovací vízum osvědčující fikci pobytu, a dále byli poučeni, že je nutné k žádosti doložit doklady prokazující vazbu na občana České republiky (viz úřední záznam ze dne 4. 7. 2016). Téhož dne podal žalobce písemnou stížnost k žalovanému a dožadoval se písemného zdůvodnění, proč mu nebylo vydáno osvědčení dle § 155 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V průběhu řízení žalobce předložil dne 12. 7. 2016 svůj rodný list, z něhož plyne, že je synem rodičů M. A. T. a A. S. T., kteří dle předloženého oddacího listu uzavřeli manželství dne 1. 7. 1968. Téhož dne žalobce předložil listinu o udělení státního občanství, kterou dne 24. 8. 2006 vydal žalovaný a z níž plyne, že paní A. T., rozené H., bylo uděleno české státní občanství. Dále byl předložen výpis ze zdravotní dokumentace paní A. T. a další lékařské zprávy, podle nichž trpí gonartrózou, dysthimií, depresí. V důsledku těchto zdravotních poruch má těžký afektivní i behaviorální defekt – sociální vyhýbavost. Je poživatelkou plného invalidního důchodu. Dne 12. 7. 2016 podal žalobce žalovanému další stížnost z důvodu, že mu tohoto dne opětovně nebylo vydáno osvědčení o legálnosti pobytu, ačkoliv předložil požadované listiny – svůj rodný list, rodný a oddací list své matky a listinu o nabytí státního občanství. Žádal, aby mu bylo písemně zdůvodněno, proč je mu odpíráno vydání osvědčení. Přípisem ze dne 25. 7. 2016, který byl zástupci žalobce doručen dne 26. 7. 2016, sdělil žalovaný žalobci, že mu nebylo osvědčení o oprávněnosti pobytu na území dle § 87y zákona o pobytu cizinců vydáno z důvodu, že neprokázal, že je rodinným příslušníkem občana EU dle § 15a tohoto zákona. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu Soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda lze žalobcem vymezený žalobní nárok (uložení povinnosti vydat osvědčení dle § 87y zákona o pobytu cizinců) uplatňovat v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle § 82 a násl. s. ř. s., a to i v návaznosti na argumentaci obou účastníků. K tomu je zapotřebí nejprve osvětlit právní povahu osvědčení dle § 87y zákona o pobytu cizinců. Dle tohoto ustanovení rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a na území pobývá společně s občanem Evropské unie, je oprávněn pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti; po tuto dobu se jeho pobyt na území považuje za pobyt přechodný. Oprávnění pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti neplatí, pokud nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění, o ukončení přechodného pobytu nebo o zrušení trvalého pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, nebo se jedná o opakovaně podanou žádost, v níž nejsou uvedeny nové skutečnosti, které rodinný příslušník občana Evropské unie nemohl uplatnit v řízení o předchozí žádosti. Oprávnění pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti ministerstvo osvědčí vízovým štítkem vyznačovaným do cestovního dokladu podle jednotného formátu stanoveného přímo použitelným předpisem Evropské unie, a to ve formě víza k pobytu nad 90 dnů s dobou platnosti odpovídající předpokládané délce řízení o žádosti; to neplatí, jde-li o cizince zařazeného do informačního systému smluvních států, kterému se vydá pouze potvrzení o oprávnění k pobytu. Platnost dokladu nebo potvrzení osvědčujícího oprávnění pobývat na území zaniká nabytím právní moci rozhodnutí o žádosti. Z výše uvedeného ustanovení plyne, že oprávnění pobývat na území vzniká přímo ze zákona v důsledku podání žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu, a to při kumulativním splnění všech podmínek upravených v § 87y zákona o pobytu cizinců (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2013, čj. 5 As 121/2011 – 60). Oprávnění k pobytu není zakládáno žádným aktem správního orgánu. Vízový štítek vyznačovaný do cestovního dokladu (vízum k pobytu nad 90 dnů) je toliko osvědčením skutečnosti, že cizinec je oprávněn pobývat na území dle § 87y zákona o pobytu cizinců. Vyznačením vízového štítku do cestovního dokladu nevzniká cizinci žádné oprávnění, jde pouze o doklad, jímž může cizinec prokázat existenci svého pobytového oprávnění (viz rozsudek NSS ze dne 18. 8. 2015, čj. 2 Azs 12/2015 – 64). Pakliže nicméně nejsou splněny podmínky § 87y zákona o pobytu cizinců, tedy ze zákona nevzniklo žalobci oprávnění k pobytu na území do doby právní moci rozhodnutí o žádosti o vydání povolení k pobytu, žádný správní akt se o tom nevydává, pouze se žadatel písemně uvědomí o důvodech, pro něž správní orgán dospěl k závěru, že osvědčení nelze vydat (§ 155 odst. 3 správního řádu). Znamená to tedy, že osvědčení ve formě vízového štítku se vydá pouze v kladném případě, nesplnění podmínek pro udělení vízového štítku se neosvědčuje ani se o tom nevydává rozhodnutí. Výkladem výše uvedeného ustanovení, byť v jiném znění, se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2010, čj. 2 Ans 1/2009 – 71. Jeho závěry lze nicméně vztáhnout i na § 87y zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném od 18. 12. 2015, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 314/2015 Sb. Nejvyšší správní soud vycházel z tehdejší správní praxe, podle níž se splnění podmínek dle § 87y zákona o pobytu cizinců osvědčovalo tzv. překlenovacím štítkem. Současná právní úprava výslovně stanoví, že splnění těchto podmínek, které byly v mezidobí rozšířeny, se osvědčuje vízovým štítkem vyznačovaným do cestovního dokladu. Novelizací zákona o pobytu cizinců tak byla kodifikována předchozí správní praxe, z níž vycházel Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném rozsudku. Nejvyšší správní soud dovodil, že tzv. překlenovací štítek (nyní vízový štítek) je pouhým osvědčením vydaným dle § 155 správního řádu na základě žádosti cizince. Nejsou-li splněny podmínky dle § 87y zákona o pobytu cizinců, takže není možné osvědčení (překlenovací, vízový štítek) vydat, postupuje příslušný orgán dle § 155 odst. 3 správního řádu. Vydání překlenovacího štítku se lze domoct žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. V tomto řízení soud v rámci posuzování důvodnosti žaloby hodnotí, zda byly splněny podmínky § 87y zákona o pobytu cizinců pro vydání tzv. překlenovacího štítku, neboť jen za této podmínky může žalobě vyhovět a správnímu orgánu uložit vydat žalobci překlenovací štítek. Nejsou-li podmíky dle § 87y zákona o pobytu cizinců splněny, pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítne, neboť v takovém případě neexistuje procesní nárok na vydání požadovaného osvědčení. Rovněž Nejvyšší správní soud posuzoval situaci, kdy se nejednalo o prostou nečinnost (prodlevu, průtah) na straně žalovaného správního orgánu, nýbrž o jeho právní stanovisko ohledně splnění podmínek dle § 87y zákona o pobytu cizinců. Z výše uvedeného plyne, že v nyní posuzovaném případě se může žalobce domáhat ochrany před pasivitou žalovaného vycházející z jeho právního názoru, že žalobce nesplňuje podmínky § 87y zákona o pobytu cizinců, takže mu nelze vydat osvědčení o tom, že se na něj hledí, jakoby měl povolen přechodný pobyt, které má formu vízového štítku, žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 a násl. s. ř. s. Za této situace je žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu nepřípustná (§ 85 s. ř. s.). Soud musel nicméně současně uvážit o právní kvalifikaci žaloby ze dne 9. 9. 2016 z pohledu žalobních typů upravených soudním řádem správním. Žalobce žalobu výslovně označil jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v jednání žalovaného spatřuje nezákonný zásah, nikoliv nečinnost. Na této právní kvalifikaci setrval i v replice ze dne 12. 10. 2016, v níž reagoval na námitku žalovaného, že v dané věci se lze domáhat soudní ochrany jen žalobou na ochranu proti nečinnosti. K otázce podřazení návrhu na zahájení řízení pod konkrétní typ řízení dle soudního řádu správního se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 19. 10. 2006, čj. 6 Aps 2/2005 – 60, v němž uvedl, že soud je povinen po zahájení řízení určit dle obsahu žalobního návrhu, jakému typu ochrany tvrzení žalobce odpovídá. Není přitom vázán tím, jak žalobce svůj návrh označil. V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, čj. 7 Aps 2/2009 – 197, Nejvyšší správní soud doplnil, že pro určení žalobního typu je třeba návrh posuzovat podle jeho obsahu, přičemž pro soud je závazný jeho petit. Obdobný závěr učinil již dříve v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, čj. 2 Ans 1/2004 – 64, v němž upřesnil, že „soud rozhoduje o návrhu, jaký žalobce učiní, a ten je dán petitem a jemu odpovídající věcnou argumentací“. Pokud by byl mezi obsahem žaloby a navrženým petitem rozpor, popř. byl rozporný samotný petit, bylo by třeba takovou vadu nejprve odstranit postupem dle § 37 odst. 5 s. ř. s. Není-li totiž postaveno najisto, čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím své řízení vadou, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Náležitosti žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu a žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu jsou v zásadě shodné. V obou typech žaloby je žalobce povinen vylíčit rozhodující skutečnosti a navrhnout výrok rozsudku (§ 80 odst. 3 a § 84 s. ř. s.). V žalobě na ochranu proti nečinnosti je třeba navíc označit věc, v níž se žalobce ochrany proti nečinnosti domáhá, v žalobě na ochranu před nezákonným zásahem je třeba označit zásah, proti němuž se žalobce domáhá ochrany. Nečinnost správního orgánu je přitom specifickým případem nezákonného zásahu. Předmět řízení, jenž je určující pro právní kvalifikaci žaloby, je dán jednak skutkovými tvrzeními, jednak uplatněným žalobním nárokem. Pokud jde o samotné vylíčení rozhodujících skutečností, z žaloby plyne, že žalobce podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU, čímž mu vznikla podle § 87y zákona o pobytu cizinců fikce přechodného pobytu. Následně opakovaně požádal žalovaného o vydání osvědčení podle uvedeného ustanovení, které má podobu vízového štítku. Jeho žádosti nicméně nebylo vyhověno, žalovaný neakceptuje stanovisko žalobce, že splnil všechny podmínky § 87y zákona o pobytu cizinců. Zásah spatřuje žalobce v tom, že mu žalovaný odmítá vydat vízový štítek, což plyne z přípisu žalovaného ze dne 25. 7. 2016. Tato skutková tvrzení žalobce nepředurčují právní kvalifikaci žaloby, neboť odůvodňují jak podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, tak žaloby na ochranu proti nečinnosti. Určující tedy je uplatněný žalobní nárok. Žalobce požaduje, aby soud uložil žalovanému vydat osvědčení o legálnosti pobytu. Tento žalobní nárok přitom odpovídá žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, neboť právě tímto žalobním typem se lze domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení (§ 79 odst. 1 s. ř. s.). Naproti tomu žalobou na ochranu před nezákonným zásahem se lze domáhat vydání rozhodnutí, kterým soud zakáže správnímu orgánu, aby pokračoval v porušování žalobcova práva, a přikáže, aby byl obnoven stav před zásahem. Dále se lze tímto žalobním typem domáhat určení, že zásah byl nezákonný (§ 82 ve spojení s § 87 odst. 2 s. ř. s.). Je tedy zřejmé, že žalobní petit na uložení povinnosti vydat osvědčení neodpovídá žalobním nárokům, které lze uplatňovat žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Jelikož mezi žalobními tvrzeními (vylíčením rozhodujících skutečností a označením věci, resp. vymezením „zásahu“ správního orgánu) a uplatněným žalobním nárokem není žádný rozpor, nebylo třeba vyzývat žalobce k odstranění vady žaloby. Žalobu je třeba vzhledem k uplatněnému žalobnímu nároku právně kvalifikovat jako žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného. Žalobce tedy zvolil správný žalobní typ, neboť v souladu s judikaturou se lze ochrany před nevydáním vízového štítku správním orgánem domáhat ochrany právě žalobou dle § 79 a násl. s. ř. s. Soud se dále zabýval tím, zda žalobce před podáním žaloby vyčerpal všechny prostředky na ochranu proti nečinnosti žalovaného upravené procesními předpisy (§ 79 odst. 1 s. ř. s.). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že nečinnost žalovaného spočívá v tom, že na žádost žalobce ze dne 12. 7. 2016 nevydal osvědčení o přechodném pobytu dle § 87y zákona o pobytu cizinců. Byť tato žádost byla učiněna v souvislosti s probíhajícím správním řízením o žádosti žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu, jde toliko o žádost o vydání osvědčení v režimu části čtvrté správního řádu, nikoliv v režimu části druhé a třetí správního řádu. Správní řád upravuje prostředek na ochranu před nečinností v § 80, tedy v části druhé. Ten nicméně dopadá pouze na případy, kdy je správní orgán v prodlení s vydáním rozhodnutí ve věci, nebo se zahájením řízení z moci úřední (§ 80 odst. 1 a 2). Tento prostředek tedy nelze použít v případě, že správní orgán nevydal v zákonné (či přiměřené) lhůtě osvědčení dle části čtvrté správního řádu. Při vydávání úkonů dle části čtvrté správního řádu se v souladu s § 154 správního řádu postupuje i podle některých, přesně určených ustanovení části druhé správního řádu. Ustanovení § 80 správního řádu však mezi nimi není. Z toho plyne, že žalobce se nemohl v této věci domáhat ochrany před nečinností žalovaného postupem dle § 80 správního řádu. Žalobce mohl podat stížnost dle § 175 správního řádu, ta však není považována za prostředek, který procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně žalobce proti nečinnosti správního orgánu. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobce neměl k dispozici dle procesních předpisů upravujících postup při vyřizování žádosti žalobce o vydání osvědčení žádný prostředek ochrany proti nečinnosti žalovaného. Proti nečinnosti žalovaného se tak žalobce může bránit přímo podáním žaloby dle § 79 s. ř. s. Žaloba tedy není nepřípustná z důvodu nedodržení zásady subsidiarity soudní ochrany. Dále je třeba v návaznosti na námitku žalovaného konstatovat, že žaloba je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dle § 80 odst. 1 s. ř. s., tj. do jednoho roku od okamžiku marného uplynutí lhůty stanovené zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení. Žádost o vydání osvědčení byla podána dne 12. 7. 2016, žaloba byla podána dne 9. 9. 2016. Soud tedy uzavírá, že věcnému projednání žaloby nebrání žádná překážka. Soud o žalobě rozhodl podle skutkového stavu ke dni vydání tohoto rozhodnutí (§ 81 odst. 1 s. ř. s.), a to bez jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť oba účastníci vyjádřili s tímto postupem souhlas. Posouzení důvodnosti žaloby V případě, že se žalobce domáhá žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu vydání osvědčení, které se vydává pouze při splnění stanovených podmínek, musí soud zhodnotit, zda jsou tyto podmínky splněny, tedy zda skutečně má být osvědčení vydáno. Pouze v takovém případě lze totiž uzavřít, že správní orgán je skutečně nečinný, neboť je povinen osvědčení vydat, a uložit mu, aby osvědčení vydal (viz rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2010, čj. 2 Ans 1/2009 – 71). Soud již výše uvedl, že vízový štítek osvědčuje, že se na cizince vztahuje fikce povolení k přechodnému pobytu dle § 87y zákona o pobytu cizinců. Tato fikce ovšem vzniká pouze při současném naplnění těchto podmínek: a) cizinec podal žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU; b) o této žádosti dosud nebylo pravomocně rozhodnuto; c) cizinec v daném období skutečně je rodinným příslušníkem občana EU; d) cizinec v daném období na území pobýval společně s tímto občanem EU; e) na cizince se nevztahovalo pravomocné rozhodnutí o jeho správním vyhoštění, o ukončení jeho přechodného pobytu nebo o zrušení jeho trvalého pobytu; f) nejedná se o opakovanou žádost, ledaže v ní byly uvedeny nové skutečnosti, které cizinec nemohl uplatnit v řízení o předchozí žádosti. V dané věci je nepochybné, že podmínky pod písm. a) a b) jsou splněny. Žalovaný je toho názoru, že žalobce nesplňuje podmínku pod písm. c), tedy že neprokázal, že skutečně je rodinným příslušníkem občana EU. Pojem rodinný příslušník občana EU je vymezen v § 15a zákona o pobytu cizinců. Dle § 15a odst. 1 se rodinným příslušníkem občana Evropské unie pro účely tohoto zákona rozumí jeho a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje, c) potomek mladší 21 let nebo takový potomek manžela občana Evropské unie a d) potomek nebo předek anebo potomek nebo předek manžela občana Evropské unie, pokud je z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislý na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem Evropské unie nebo jeho manželem, nebo byl na této výživě nebo jiné nutné péči závislý bezprostředně před vstupem na území ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt. Podle § 15a odst. 2 se za rodinného příslušníka občana Evropské unie považuje též cizinec, který prokáže, že a) je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud 1. ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt, žil před vstupem na území s občanem Evropské unie ve společné domácnosti, 2. je z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislý na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem Evropské unie, nebo byl na této výživě nebo jiné nutné péči závislý bezprostředně před vstupem na území ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt, nebo 3. se o sebe z vážných zdravotních důvodů nedokáže sám postarat bez osobní péče občana Evropské unie, nebo b) má s občanem Evropské unie trvalý partnerský vztah, který není manželstvím, a žije s ním ve společné domácnosti; při posuzování trvalosti partnerského vztahu se zohlední zejména povaha, pevnost a intenzita vztahu. Podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců se ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky. Žalobce své postavení rodinného příslušníka občana EU odvíjí od toho, že jeho matka A. T. má české státní občanství. Soud má na základě předloženého rodného listu žalobce, rodného a oddacího listu paní A. T. a listiny o udělení státního občanství za dostatečně prokázané, že žalobce je skutečně synem české státní občanky A. T. Rozdíly ve jméně a rodném příjmení matky žalobce, které vyplývají z jednotlivých listin, jsou dle soudu dány transkripcí z arménštiny do ruštiny a do češtiny. Ostatně i české úřady přepisují jméno a rodné příjmení žalobcovy matky odlišně: A. T., rozená H. (dle listiny o udělení státního občanství) vs. A. A. (dle rodného listu vystaveného dne 26. 10. 2006 zvláštní matrikou) vs. A. T., rozená A. (doklad o přidělení rodného čísla vydaný Českou správou sociálního zabezpečení). Skutečnost, že mezi žalobcem a českou státní občankou je právní vztah syn-matka, nepostačuje pro učinění závěru, že žalobce je rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. Žalobci je 44 let. Vzhledem k charakteru rodinného pouta (syn-matka) a věku žalobce tak do úvahy přichází pouze případ pod § 15a odst. 1 písm. d) a § 15a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Matce žalobce je 64 let, tj. dosáhla důchodového věku, od 14. 11. 2007 pobírá plný invalidní důchod (viz osobní list důchodového pojištění a výpis ze zdravotní dokumentace ze dne 17. 2. 2016). Naproti tomu žalobce je v ekonomicky produktivním věku, jeho zdravotní stav je dobrý. Není závislý na osobní péči ze strany matky a vzhledem k právě předestřeným poměrům nelze dovodit, že by byl výživou odkázaný na svoji matku. I kdyby žalobce uspokojoval své základní životní potřeby momentálně pouze z příjmu, který pobírá jeho matka, nelze hovořit o stavu odkázanosti na výživu, neboť žalobce vzhledem k svému věku, ukončení přípravy na budoucí povolání (studium, pracovní výcvik apod.) a zdravotnímu stavu splňuje veškeré předpoklady pro to, aby si prostředky k uspokojování svých základních životních potřeb opatřil vlastní ekonomickou činností. I kdyby žalobci ve výkonu ekonomické činnosti bránila skutečnost, že nemá na území České republiky řádně upraven svůj pobytový status, nejedná se o stav odkázanosti na výživu, nýbrž o důsledek nelegálního pobytu. Ve státě, jehož je občanem, může úhradu nákladů na své základní životní potřeby zajistit vlastní výdělečnou činností. Nelze ani dovodit, že by byl žalobce odkázán na výživu ze strany své matky bezprostředně před vstupem na území České republiky. Žalobce totiž vstoupil na území České republiky poté, co zde jeho matka již několik let žila a měla české státní občanství. Pokud je snad matka žalobce odkázána na jeho osobní péči, nejde o okolnost, která by byla z pohledu § 15a zákona o pobytu cizinců relevantní (dle tohoto ustanovení je relevantní pouze to, že rodinný příslušník je odkázán na osobní péči občana EU, resp. občana ČR, nikoliv naopak). Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce nelze považovat za rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že není splněna podmínka § 87y zákona o pobytu cizinců uvedená výše pod písm. c), nezabýval se soud již tím, zda žalobce splňuje podmínky pod písm. d) až f). Soud tedy uzavírá, že žalobce nesplňoval v době podání žádosti o povolení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU všechny podmínky upravené v § 87y zákona o pobytu cizinců. Žalobce tak nemá nárok na vydání vízového štítku dle tohoto ustanovení. Žalovaný proto nebyl nečinný při vyřizování žádosti žalobce o vydání osvědčení, neboť zcela poprávu žalobci osvědčení v podobě vízového štítku dle § 87y zákona o pobytu cizinců nevydal. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Vzhledem k tomu, že žalovaný nebyl nečinný při vyřizování žádosti žalobce o vydání vízového štítku, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení