48 Af 29/2016 - 53

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka v právní věci žalobců: a) Ing. P. D. b) Ing. L. D. oba bytem N., P., oba zastoupeni advokátem JUDr. Filipem Svobodou, se sídlem U Demartinky 1, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2016, č. j. 091615/2016/KUSK, sp. zn. SZ_091615/2016/KUSK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2016, č. j. 091615/2016/KUSK, sp. zn. SZ_091615/2016/KUSK, a rozhodnutí Obecního úřadu Ořech ze dne 12. 8. 2016, č. j. 643/2013, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení částku 13 547 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Filipa Svobody, advokáta.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou, doručenou Krajskému soudu v Praze dne 26. 8. 2016, podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jejich odvolání a potvrdil rozhodnutí Obecního úřadu Ořech (dále jen „správce poplatku“) ze dne 12. 8. 2016, č. j. 643/2013 (dále jen „platební výměr“). Platebním výměrem podle § 101 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), vyměřil správce poplatku žalobci a) poplatek za zhodnocení stavebních pozemků p. č. X a p. č. st. X v katastrálním území Ořech (stejně jako všechny nemovité věci uvedené v tomto rozsudku) možností připojení na stavbu kanalizace podle obecně závazné vyhlášky obce Ořech č. 1/2013 (dále jen „vyhláška“) ve výši 74 242 Kč splatný ve lhůtě 15 dnů od nabytí právní moci platebního výměru.

2. Žalobci namítají, že byl v řízení porušen zákaz retroaktivity. Nemovitá věc ve společném jmění žalobců byla totiž postavena v době před přijetím zákona, který by obcím umožnil zpoplatnit připojení ke kanalizačnímu řadu. Dům žalobců byl kolaudován rozhodnutím Stavebního úřadu Rudná ze dne 15. 10. 1999, č. j. 4067/99-1154/1, avšak zákon č. 274/2001 Sb., který do zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o místních poplatcích“), včlenil § 10c, je účinný až od 1. 1. 2002. Retroaktivita je v právním státě obecně nepřípustná, neboť narušuje právní jistotu a legitimní očekávání, jak to plyne z řady mezinárodních úmluv a jak to zdůraznil i Ústavní soud v nálezech ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS. 215/94, ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS. 21/96, nebo ze dne 19. 12. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/96. Z tohoto hlediska je tedy vyhláška v rozporu s ústavním pořádkem, protože ač byla schválena až dne 9. 1. 2013, poplatková povinnost ve smyslu jejího článku 3 se vztahuje na vlastníky stavebních pozemků na území obce, které byly zhodnoceny možností připojení k vodovodnímu či kanalizačnímu řadu vybudovaným po 1. 1. 2002. Projevem nepřípustné retroaktivity je také článek 7 odst. 2 vyhlášky, který od poplatkové povinnosti osvobozuje vlastníky pozemků tvořících jeden funkční celek, na nichž stojí nemovitá věc kolaudovaná před 31. 12. 1995. Vydáním vyhlášky a na ni navazujících rozhodnutí tedy došlo k porušení zákazu retroaktivity a zásahu do legitimního očekávání žalobců a jejich právní jistoty. Žalobcům byl totiž platebním výměrem potvrzeným napadeným rozhodnutím vyměřen poplatek ve vztahu k událostem, které nastaly před vydáním vyhlášky; žalobci tak tyto skutečnosti nemohli zohlednit při svém rozhodování v době, kdy kupovali pozemek a stavěli na něm dům. Tuto námitku žalobci vznesli již v odvolání, avšak žalovaný ji vypořádal nepřiléhavě, neboť toliko uvedl, že zákon o místních poplatcích žádnou lhůtu pro výběr tohoto poplatku nestanoví a že podle názoru Ministerstva vnitra je vyhláška v souladu se zákonem.

3. Žalobci dále namítají, že článek 7 odst. 2 vyhlášky je ve vztahu k jednotlivým vlastníkům pozemků (včetně žalobců) diskriminační, neboť bezdůvodně znevýhodňuje ty vlastníky pozemků, kteří na nich stojící stavby kolaudovali až po 31. 12. 1995.

4. Dále žalobci namítají, že měli být od poplatku osvobozeni. Na základě smlouvy uzavřené s obcí Ořech dne 27. 5. 1999 o poskytnutí příspěvku na vybudování dešťové a splaškové kanalizace, plynovodního potrubí, veřejného osvětlení, zpevnění komunikace a vybudování řádného povrchu na komunikacích a vybudování chodníků v nových ulicích obce (ulice K., R., K V., L., K., D., K O. a V.) zaplatili žalobci 160 000 Kč a na základě dohody o připojení splaškové kanalizace a jejím používání zaplatili žalobci 35 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobců na základě smlouvy uzavřené s obcí Ořech dne 25. 3. 1997 o účelném vynaložení prostředků na rozvoj zařízení pro rozvod vody v obci zaplatila 15 800 Kč. Platebním výměrem obec Ořech požaduje zaplatit za stejnou věc již potřetí, nehledě na to, že tím nutí vlastníky pozemků ke splnění povinností, které s poplatkem nijak nesouvisí a které mohou již být promlčené. Z jazykového výkladu čl. 7 odst. 2 vyhlášky žalobci ostatně dovozují, že k naplnění hypotézy postačuje uzavření některé z vyjmenovaných smluv (nikoli všech těchto smluv), o čemž svědčí užití slova „nebo“. Žalobci mají za to, že tuto podmínku pro osvobození splňují, a odmítají závěr žalovaného, že tomu tak není, protože neuzavřeli smlouvu o poskytnutí příspěvku na vybudování chodníku v ulici R. (příspěvek na chodníky v této ulici byl součástí smlouvy z 27. 5. 1999) a dodatek ke smlouvě o poskytnutí příspěvku na vybudování dešťové a splaškové kanalizace, plynovodního potrubí, veřejného osvětlení, zpevnění komunikace a vybudování řádného povrchu na komunikacích a vybudování chodníků v nových ulicích obce (původní smlouvu žalobci uzavřeli dne 27. 5. 1999). Lze uzavřít, že správce poplatku žalobce trestá za to, že neuzavřeli smlouvu týkající se jiného typu infrastruktury (nijak nesouvisející s kanalizací). Na toto plnění přitom obec Ořech nemá žádný právní nárok; dosavadní plnění žalobců je dobrovolné a založené na dvoustranných právních jednáních.

5. Žalobci dále namítají, že poplatek byl vyměřen v rozporu s daňovým řádem zpětně a opožděně.

6. Konečně žalobci namítají, že sazba poplatku je násobně vyšší, než je to obvyklé v jiných obcích.

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě podotkl, že se žalobní body v zásadě shodují s odvolacími námitkami, a proto odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo.

8. Žalobci v replice poznamenali, že právě nesouhlas se způsobem, jakým žalovaný vypořádal jejich odvolací námitky, byl důvodem k podání žaloby.

9. Při jednání účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích.

10. Ze správního spisu zjistil soud následující podstatné skutečnosti. Správní spis obsahuje smlouvy uzavřené mezi žalobci, resp. jejich právní předchůdkyní E. K. a obcí. Dne 25. 3. 1997 uzavřely paní E. K. a obec Ořech smlouvu o účelném vynaložení prostředků na rozvoj zařízení pro rozvod elektrické energie v obci Ořech, jíž se paní K. zavázala uhradit 60 000 Kč. Dne 25. 3. 1997 uzavřely paní E. K. a obec Ořech smlouvu o účelném vynaložení prostředků na rozvoj zařízení pro rozvod vody v obci Ořech, jíž se paní K. zavázala uhradit 15 800 Kč. Dne 27. 5. 1999 uzavřel žalobce a) s obcí Ořech smlouvu o poskytnutí příspěvku na vybudování dešťové a splaškové kanalizace, plynovodního potrubí, veřejného osvětlení, zpevnění komunikace a vybudování řádného povrchu na komunikacích a vybudování chodníků v nových ulicích obce (ulice K., R., K V., L., K., D., K O. a V.), jíž se žalobce a) zavázal uhradit 160 000 Kč. Dne 27. 5. 1999 uzavřel žalobce a) s obcí Ořech smlouvu o připojení na splaškovou kanalizaci a jejím používání v obci Ořech, jíž se žalobce a) zavázal uhradit 35 000 Kč. Dále obsahuje správní spis korespondenci obce Ořech s žalobcem a), v níž jej obec opakovaně vyzývala k uzavření dalších smluv o poskytnutí příspěvku na vybudování chodníku v ulici R. ve výši 28 722 Kč a na vybudování komunikace v ulici R. ve výši 101 126 Kč, resp. k uhrazení příspěvku na výstavbu veřejného osvětlení ve výši 9 500 Kč. Žalobce a) uzavření dalších smluv a zaplacení dalších příspěvků opakovaně odmítl.

11. Dne 17. 6. 2013 sdělil správce poplatku žalobcům, že se na základě vyhlášky stali poplatníky místního poplatku za zhodnocení pozemku možností jeho připojení na stavbu vodovodu nebo kanalizace, a poučil je o tom, že poplatník je povinen správci poplatku svou poplatkovou povinnost oznámit a uhradit ve stanovené lhůtě. Výše poplatku v případě žalobců činí 97 902 Kč (patrně se jedná o chybný výpočet, neboť později správce poplatku vyměřil poplatek v jiné výši – pozn. soudu), správce poplatku však upozornil, že pokud poplatník uvedené povinnosti nesplní, může být navýšen až na trojnásobek. Žalobci na toto sdělení nereagovali.

12. Dne 12. 8. 2013 vydal správce poplatku platební výměr, kterým podle § 101 a § 147 daňového řádu vyměřil žalobci a), jenž je jediným adresátem rozhodnutí, poplatek za zhodnocení stavebních pozemků p. č. X a p. č. st. X podle vyhlášky ve výši 74 242 Kč splatný ve lhůtě 15 dnů od nabytí právní moci platebního výměru. V odůvodnění správce poplatku stručně uvedl, že se žalobce a) stal na základě vyhlášky poplatníkem poplatku za zhodnocení pozemků, které tvoří jeden funkční celek se stavbou rodinného domu, možností připojení na kanalizaci. Podle čl. 8 a čl. 9 vyhlášky byl žalobce a) povinen vznik poplatkové povinnosti nahlásit a poplatek uhradit do 30. 6. 2013, což však neučinil. V souladu s § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích proto správce poplatku vydal platební výměr, kterým stanovil poplatek z moci úřední. Ke zhodnocení pozemků došlo dne 27. 6. 2002. Za pozemek p. č. st. X o výměře 197 m2 byl vyměřen poplatek v sazbě 129,50 Kč/m2 v celkové výši 25 511,50 Kč a za pozemek p. č. X o výměře 51,80 m2 byl vyměřen poplatek v sazbě 51,80 Kč/m2 v celkové výši 31 598 Kč; celkem tedy 57 109,50 Kč. Jelikož poplatek nebyl uhrazen v době splatnosti, byl se zřetelem k § 11 odst. 3 zákona o místních poplatcích navýšen o 17 123,50 Kč, celkem tedy činí 74 242 Kč. Proti platebnímu výměru se žalobci odvolali. Odvolací námitky byly v zásadě shodné s žalobními body – oba žalobci namítali, že platební výměr porušuje zákaz retroaktivity, je diskriminační, je v rozporu s daňovým řádem a byl vydán opožděně. Žalobci také mají za to, že s ohledem na v minulosti uhrazené částky na základě smluv uzavřených s obcí Ořech buď jimi, nebo jejich právní předchůdkyní platí za stejnou věc obci potřetí. Výše poplatku je také výrazně vyšší než v jiných obcích.

13. Žalovaný dne 28. 6. 2016 napadeným rozhodnutím odvolání zamítl a platební výměr potvrdil. Podotkl, že jako odvolací orgán v poplatkovém řízení zkoumá pouze procesní stránku, neboť posoudit soulad obecně závazné vyhlášky se zákonem je oprávněno Ministerstvo vnitra. K námitce retroaktivity žalovaný uvedl, že je nedůvodná, neboť zákon o místních poplatcích neomezuje obce v zavedení místního poplatku žádnou lhůtou od kolaudace stavby vodovodu nebo kanalizace. Obec Ořech tento poplatek zavedla bezprostředně po kolaudaci těchto staveb, jak to také doporučuje Ministerstvo vnitra; to vyhlášku ostatně zhodnotilo jako souladnou se zákonem. Námitka, že je poplatková povinnost stanovena diskriminačně, rovněž není důvodná, protože podle § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích si obce mohou úlevy a osvobození od poplatku stanovit podle své úvahy, přičemž podmínka uzavření určitých smluv s obcí není v rozporu se zákonem. Dále žalovaný z evidence správce poplatku ověřil, že žalobce a) skutečně na základě uzavřených smluv obci Ořech uhradil 195 000 Kč. Tím však nesplnil všechny podmínky pro osvobození od poplatku, neboť neuzavřel s obcí Ořech smlouvu o poskytnutí příspěvku na vybudování chodníku v ulici R. ve výši 28 722 Kč a dodatek ke smlouvě o poskytnutí příspěvku na vybudování dešťové a splaškové kanalizace, plynovodního potrubí, veřejného osvětlení, zpevnění komunikace a vybudování řádného povrchu na komunikacích a vybudování chodníků v nových ulicích obce (ulice K., R., K V., L., K., D., K O. a V.) – upřesnění závazků. Správce poplatku tedy v řízení postupoval a poplatek vyměřil v souladu se zákonem o místních poplatcích a vyhláškou.

14. Součástí správního spisu je dále kolaudační rozhodnutí vydané Městským úřadem Černošice dne 18. 6. 2002, č. j. Vod.235-2286/K/02-Bí, které nabylo právní moci dne 27. 6. 2002. Tímto rozhodnutím Městský úřad Černošice povolil trvalé užívání dokončeného vodního díla splaškové kanalizace mj. v ulici R. Konečně je součástí správního spisu vyhláška.

15. Soud se nejprve zabýval tím, zda byla žaloba podána oprávněnými osobami. Podle § 10c odst. 1 zákona o místních poplatcích je poplatníkem poplatku za zhodnocení pozemku možností připojení k stavbě kanalizace vlastník pozemku, resp. více vlastníků společně a nerozdílně. Jelikož žalobci mají předmětné pozemky ve společném jmění (a ve společném jmění je měli i v okamžiku zhodnocení pozemku – nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí k příslušné části kanalizace, jak soud zjistil z výpisu z katastru nemovitostí, který si opatřil a kterým při jednání provedl důkaz), mohl jim správce poplatku vyměřit poplatek oběma společně a nerozdílně, ovšem takto nepostupoval. Příjemcem rozhodnutí (platebního výměru) ve smyslu § 101 odst. 3 daňového řádu je totiž pouze žalobce a), neboť pouze on je tak v platebním výměru výslovně označen a pouze jemu jím byla uložena povinnost, v souladu s tím byl platební výměr oznámen pouze žalobci a) (§ 101 odst. 5 daňového řádu). Proti tomuto platebnímu výměru tak byl oprávněn podat odvolání toliko žalobce a), jak plyne z § 109 odst. 1 věty první daňového řádu (odvolání může podat jen příjemce rozhodnutí). Odvolání proti platebnímu výměru ovšem podali oba žalobci. Z výroku napadeného rozhodnutí pak jednoznačně plyne, že žalovaný projednal odvolání obou žalobců a rozhodl o něm (jako celku) tak, že odvolání zamítl a platební výměr potvrdil, přičemž za příjemce napadeného rozhodnutí opět označil pouze žalobce a). Žalovaný se nikterak nevypořádal s otázkou, zda žalobkyně b) je oprávněna podat odvolání proti platebnímu výměru [nabízelo se buď její odvolání zamítnout a řízení o odvolání zastavit pro jeho nepřípustnost podle § 113 odst. 1 písm. c) daňového řádu, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou, případně nedostatky platebního výměru napravit, pokud účastnicí řízení měla být od počátku]. Ze správního spisu není jasné, proč správce poplatku s žalobkyní b) nejednal jako s účastnicí řízení a poplatek jí nevyměřil společně a nerozdílně s žalobcem a), ani to, proč se touto otázkou žalovaný nezabýval v napadeném rozhodnutí, v němž rozhodl o jí podaném odvolání. To však nic nemění na tom, že žalobkyně b) není příjemcem platebního výměru (ani ve spojení s napadeným rozhodnutím), z těchto rozhodnutí jí tedy neplynou žádné povinnosti. Tím, že žalobkyně b) není příjemcem platebního výměru, nemohl jí platební výměr nijak zasáhnout do její právní sféry. Soud nicméně přesto dovodil, že žalobkyně b) je legitimována k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí, neboť jím bylo rozhodnuto o odvolání, které žalobkyně b) podala proti platebnímu výměru. Jakkoliv je vyloučeno, že by žalobkyně b) mohla být zkrácena na svých hmotných právech, mohla být zkrácena na právech procesních. V řízení se tak nemůže dovolávat ochrany svých majetkových práv, neboť v tomto ohledu je napadeným rozhodnutím dotčena jen právní sféra žalobce a), nicméně může poukazovat na nesprávnost postupu správních orgánů při projednávání jí podaného odvolání. Soud uzavírá, že legitimace k podání žaloby náleží oběma účastníkům.

16. Soud dále ověřil, že žaloba byla podána včas, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.).

17. Podle § 10c zákona o místních poplatcích, ve znění zákona č. 274/2001 Sb.: 1) Poplatek platí vlastník stavebního pozemku zhodnoceného možností připojení na obcí vybudovanou stavbu vodovodu nebo kanalizace po nabytí účinnosti zákona o vodovodech a kanalizacích. Má-li k tomuto stavebnímu pozemku vlastnické právo více subjektů, jsou povinny platit poplatek společně a nerozdílně. 2) Poplatek se platí obci, na jejímž území se nachází stavební pozemek uvedený v odstavci 1. 3) Sazba poplatku nesmí přesáhnout rozdíl ceny stavebního pozemku bez možnosti připojení na obcí vybudovanou stavbu vodovodu nebo kanalizace a ceny stavebního pozemku s touto možností. Cena stavebního pozemku v obci se stanoví podle zvláštního právního předpisu v kalendářním roce, ve kterém nabylo právní moci kolaudační rozhodnutí pro stavbu vodovodu nebo kanalizace obcí vybudované. Výše sazby na 1m2 zhodnoceného stavebního pozemku stanoví obec v obecně závazné vyhlášce.

18. Všechny žalobní námitky zpochybňují věcné závěry žalovaného ve vztahu k vyměřenému poplatku – že byl poplatek vyměřen retroaktivně a diskriminačně, že žalobci splnili podmínky pro osvobození od poplatkové povinnosti a že byl poplatek vyměřen v rozporu s daňovým řádem a opožděně. Aby se jimi však soud mohl zabývat, je nutno nejprve posoudit, kdy (resp. zda) žalobci a) poplatková povinnost vznikla. Přitom soud vycházel ze závěrů vyslovených v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2016, č. j. 7 Af 3/2012-49, od nichž neshledal důvod se odchýlit (ostatně se k nim již v minulosti přiklonil ve svém rozsudku ze dne 19. 4. 2017, č. j. 48 Af 16/2015-34) a na které v podrobnostech odkazuje. V tomto rozsudku se městský soud zabýval právě okamžikem vzniku poplatkové povinnosti a konstatoval, že existují dva možné výklady § 10c zákona o místních poplatcích. První z nich je ten, že tento okamžik musí být stanoven přímo v zákoně o místních poplatcích, druhý pak ten, že si tento okamžik může obec sama upravit v obecně závazné vyhlášce. Z obou možných výkladů je však správný ten prvý. To plyne jednak z čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle níž lze daně a poplatky ukládat toliko na základě zákona, jednak z § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích. Ústavní soud k tomu v nálezu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/09, bod 30, uvedl, že „[p]okud je obec oprávněna vydávat obecně závazné vyhlášky ve věci stanovení místních poplatků (§ 14 zákona o místních poplatcích), není již oprávněna měnit či doplňovat úpravu provedenou zákonem, resp. zavádět na svém území úpravu jinou, než jakou stanoví zákon“. Druhý z uvedených výkladů je chybný také proto, že je v rozporu se zásadami předvídatelnosti práva a právní jistoty. Zásah do práva vlastnit majetek v podobě stanovení daně či poplatku se musí dít výhradně na základě zákona, jak o tom svědčí obsáhlá judikatura Evropského soudu pro lidská práva citovaná v odkazovaném rozhodnutí městského soudu. Podle městského soudu je třeba tyto závěry vztáhnout i na poplatek za zhodnocení pozemku stavbou vodovodu či kanalizace, jehož zavedení a výše jsou fakultativní. Je nepřípustné, aby se vznik poplatkové povinnosti odvíjel od okamžiku vydání příslušné obecně závazné vyhlášky, neboť v takovém případě by obec po vybudování kanalizace měla právo zavést tento poplatek kdykoli v budoucnu a vlastník pozemku by tak byl v trvalé nejistotě. Městský soud uzavřel, že „je nutné ve světle principu předvídatelnosti právní úpravy, na základě níž je zasahováno do majetkové sféry jednotlivců, trvat na tom, aby byl poplatek obecně závaznou vyhláškou zaveden již před okamžikem zhodnocení pozemku, kterým vznikne poplatková povinnost. […] Lze tedy shrnout, že přímo z § 10c zákona o místních poplatcích vyplývá, že povinnost zaplatit poplatek ze zhodnocení stavebního pozemku vzniká, za předpokladu jeho zavedení obecně závaznou vyhláškou obce, okamžikem zhodnocení pozemku, tedy pravomocnou kolaudací vodovodního či kanalizačního řadu bezprostředně s tímto pozemkem sousedícího. Tímto okamžikem začíná plynout prekluzivní lhůta k vyměření poplatku, a to bez ohledu na obsah obecně závazné vyhlášky obce, kterou byl poplatek zaveden. Nebyl-li v době zhodnocení pozemku poplatek obcí zaveden vůbec, poplatková povinnost nevznikne a nemůže vzniknout ani na základě následně vydané obecně závazné vyhlášky.“ (Zdůraznění učiněno krajským soudem.)

19. Přestože žalobce a) skutečnost, že mu poplatková povinnost nevznikla, výslovně nenamítal (argumentoval jen nepřípustností retroaktivity v širším smyslu), zánik poplatkové povinnosti je soud povinen hodnotit z úřední povinnosti (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 816/07), a tedy i otázku, zda právní úprava účinná v době, kdy nastala skutečnost, v důsledku níž měla vzniknout poplatková povinnost, spojovala s touto skutečností vznik poplatkové povinnosti. Závěry citovaného rozsudku městského soudu proto soud aplikoval na právě posuzovanou věc. Ke zhodnocení pozemků p. č. X a p. č. st. X tvořící jeden funkční celek došlo okamžikem možnosti připojení na kanalizační řad, tedy okamžikem nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí na jejich poslední část. Z kolaudačních rozhodnutí (souhlasů), jež jsou součástí správního spisu, soud shledal, že kanalizace v ulici R. byla kolaudována rozhodnutím ze dne 18. 6. 2002, které nabylo právní moci dne 27. 6. 2002. Vyhláška však byla vydána až dne 9. 1. 2013. Z čl. 3 vyhlášky plyne, že jejím předmětem je stanovení poplatku za zhodnocení stavebních pozemků možností připojení na stavbu vodovodu či kanalizace kolaudovanou po 1. 1. 2002. Z tabulky č. 1a obsažené v čl. 6 vyhlášky zřetelně plyne, že vyhláška dopadá zpětně i na stavby vodovodu a kanalizace zkolaudované v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s vyhláškou, neboť ta dopadá i na případ žalobce, jehož stavební pozemky byly zhodnoceny stavbou kanalizace, jejíž trvalé užívání bylo povoleno dne 27. 6. 2002.

20. Soud se nicméně musel dále zabývat tím, zda je vyhláška v souladu se zákonem o místních poplatcích. Podle čl. 95 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava“), je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Tímto „jiným právním předpisem“, jehož soulad se zákonem (a v širším kontextu i s ústavním pořádkem) je soud oprávněn sám posoudit a v případě zjištěného rozporu jej neaplikovat, je i obecně závazná vyhláška obce (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 274/01, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 276/01, ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 269/05, a ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 5/07). Soud shledal, že vyhláška je přinejmenším v části, v níž ukládá povinnost zaplatit místní poplatek za zhodnocení stavebního pozemku stavbou vodovodu a kanalizace zkolaudovanou v roce 2002, v rozporu se zákonem o místních poplatcích. Tento rozpor spočívá v tom, že vyhláška vydaná v roce 2013 zavádí místní poplatek ze skutečnosti, která nastala 11 let před vstupem vyhlášky v účinnost. Tím je porušen nejen § 10c zákona o místních poplatcích, ale i zásada zákazu pravé retroaktivity, zásada právní jistoty a zásada ochrany důvěry občana v právo, které jsou imanentní součástí právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy, srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, zejména část VII./b). Soud tedy v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy neaplikoval vyhlášku na posuzovaný případ, v důsledku čehož je třeba mít napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť vyměření místního poplatku nemá oporu v obecně závazné vyhlášce obce Ořech a místní poplatek nelze vyměřit toliko na základě zákona o místních poplatcích (§ 13 odst. 2 tohoto zákona). Poplatková povinnost žalobci a) vůbec nevznikla.

21. S ohledem na to se soud už nezabýval dalšími žalobními námitkami a napadené rozhodnutí k žalobě žalobce a) podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Postupem podle § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i platební výměr, neboť ten neměl být vůbec vydán (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 11. 2009, č. j. 1 Aps 2/2008-76). Právním názorem vysloveným soudem v tomto zrušujícím rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

22. Soud neprovedl důkaz listinami předloženými společně s žalobou, neboť jsou bez výjimky součástí správního spisu, který měl soud k dispozici a z jehož obsahu vycházel.

23. Pokud jde o žalobu žalobkyně b), soud nemohl přisvědčit její věcné argumentaci proti vyměření místního poplatku žalobci a), neboť ve vztahu k těmto námitkám jí nesvědčí věcná legitimace. Soud přihlédl k vadě řízení, která spočívá v tom, že žalovaný věcně projednal odvolání žalobkyně b), tj. její odvolání zamítl a potvrdil platební výměr, ačkoliv žalobkyně b) nebyla oprávněna podat odvolání proti platebnímu výměru, jelikož nebyla jeho příjemcem. Žalovaný zatížil řízení vadou tím, že věcně projednal odvolání, které bylo nepřípustné, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom plyne, že je soud povinen z moci úřední přihlédnout k vadě řízení, která se vyznačuje tím, že správní orgán vydal takové rozhodnutí, které je procesním rámcem vztahujícím se ke konkrétní věci vyloučeno, typicky že projedná nepřípustné podání (viz rozsudky ze dne 10. 5. 2017, č. j. 2 As 163/2016-27, ze dne 30. 9. 2016, č. j. 2 As 123/2016-47, ze dne 27. 8. 2015, č. j. 2 As 166/2015-33, a ze dne 11. 1. 2018, č. j. 1 As 272/2017-82). Soud tedy shledal žalobu žalobkyně b) důvodnou, a proto zrušil podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. napadené rozhodnutí též k její žalobě.

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce a) měl ve věci úspěch, a proto mu náhrada nákladů řízení náleží. Tyto náklady zahrnují náklady na zastoupení advokátem, které tvoří odměna za zastoupení, náhrada hotových výdajů a náhrada DPH, a to ve výši jedné poloviny, neboť zástupce činil úkony při zastupování obou žalobců současně. Zástupce žalobce a) provedl v řízení tři účelné úkony právní služby po 4 960 Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a účast při jednání soudu – § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. b), d) a g) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byla přičtena paušální částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky. Náklady na zastoupení advokátem tak celkem činí 15 780 Kč, z toho jedna polovina je 7 890 Kč. Tato částka byla dále navýšena o 1 657 Kč představující daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobce a) plátcem, a o soudní poplatek za žalobu a za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě v souhrnné výši 4 000 Kč. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 13 547 Kč je žalovaný povinen uhradit žalobci a) podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, užitého na základě § 64 s. ř. s., k rukám jeho zástupce, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.).

25. Žalobkyně b) formálně docílila procesní úspěch, neboť napadené rozhodnutí by bylo pro vadu řízení zrušeno, i pokud by podala žalobu sama. S ohledem na § 60 odst. 1 s. ř. s. jí náleží právo na náhradu nákladů řízení. Soud nicméně shledal důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 60 odst. 7 s. ř. s., pro které žalobkyni b) náhradu nákladů řízení nepřiznal. Tyto důvody spočívají v tom, že z hlediska žalobních bodů uplatněných v žalobě nebyla žaloba důvodná a soud jí vyhověl pouze proto, že z moci úřední přihlédl k vadě řízení. Na jejím vzniku se přitom podílela sama žalobkyně b), která ač zastoupena advokátem, podala nepřípustné odvolání proti platebnímu výměru, neboť nebyla jeho příjemcem. Žalovaný sice odvolání nesprávně věcně projednal, zamítl ho a potvrdil platební výměr, správně jej měl zamítnout a řízení o odvolání zastavit. Žalobkyně b) se tedy svojí žalobou nemohla domoct zlepšení svého hmotněprávního postavení, neboť platební výměr se její právní sféry nedotýká. Žalobu tak lze považovat za zřejmě bezúspěšné hájení práva, neboť v ní nepoukazovala na tu jedinou okolnost, pro kterou mohla uspět (procesní pochybení žalovaného). Soud tak rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků.

Poučení