48 Az 18/2021– 41

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kryskou ve věci žalobkyně: S. Z., narozena X státní příslušnice Arménské republiky bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Holešovice, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2021, č. j. OAM–743/ZA–ZA04–ZA13–2020, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl, že se žalobkyni mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném ke dni podání žádosti (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje.

2. Žalobkyně uvádí, že žila v oblasti N. K.. Když v „oblasti začala válka“, sestra ji odvezla do A., kde pobývala cca 3 měsíce. U sestry ale nemohla zůstat, neboť se o ni neměl kdo starat, protože sestra nepracuje a živí ji její dcera. Proto žalobkyně přijala pozvání své dcery do České republiky (dále jen „ČR“). Dále uvádí, že nepracuje a je plně finančně a sociálně závislá na své dceři a vnučce, přičemž ji v poslední době postihly zdravotní obtíže (diabetes, poruchy činnosti štítné žlázy, gynekologická operace, nepravidelný krevní tlak) včetně obtíží psychických (zapomínání, dezorientace, hysterické záchvaty střídané apatií). Namítá proto, že vzhledem k jejímu věku, zdravotnímu stavu, absenci jakéhokoliv zázemí v zemi původu a nemožnosti se hmotně zabezpečit, by její návrat do země původu byl v rozporu se zásadou non–refoulment a mezinárodními závazky ČR, a splňuje tak podmínky pro udělení humanitárního azylu.

3. Dále žalobkyně namítá, že žalovaný postupoval při vydání napadeného rozhodnutí v rozporu s § 2 odst. 4, § 3, § 50 odst. 3, 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a § 12 a § 14a zákona o azylu.

4. Ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvádí, že žalovaný nijak nezkoumal, jaké podmínky pro získání sociální pomoci ze strany země původu musí splňovat, zda je splňuje a jaké výše by tato pomoc dosahovala. Tato pomoc (starobní důchod) by přitom představovala částku ve výši 26 000 AMD, tj. necelých 1 200 Kč, což by žalobkyni neumožnilo se jakkoliv zabezpečit. V zemi původu totiž starší příslušníci žijí se svými potomky, kteří o ně pečují. Zároveň se žalovaný nezabýval tím, že se žalobkyně nemůže navrátit do svého bydliště z důvodu probíhajícího konfliktu a umístění ruských jednotek, což znemožňuje pobyt civilistů. Ke své sestře se vrátit nemůže a v jiných částech země původu nemá reálnou možnost se usadit. Žalovaný tak neuplatnil test reálnosti stran možnosti vnitřního přesídlení, což žalobkyně dále podpořila odkazem na zprávu Ministerstva zahraničí Spojených států amerických ze dne 30. 3. 2021, 2020 Country Reports on Human Rights Practices: Armenia, podle které ještě v roce 2018 žilo v odsunu cca 8 400 osob vnitřně vysídlených z let 1988 až 1994. Tato zpráva dále uvádí, že některým vysídleným osobám a uprchlíkům v zemi chybělo bydlení a měli omezené ekonomické příležitosti, přičemž vláda země původu žalobkyně neměla konkrétní programy a politiky zaměřené na podporu bezpečného, dobrovolného, důstojného návratu, přesídlení nebo místní integrace vnitřně vysídlených osob.

5. Zároveň žalobkyně namítá, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť vycházel z informačních zdrojů, které byly zastaralé. Nereflektovaly totiž, že samotné území Arménie bylo zasaženo ozbrojeným konfliktem (stanné právo), pandemií onemocnění covid–19 a že jsou tam významné problémy v oblasti lidských práv. K tomu žalobkyně cituje jednotlivé zprávy mezinárodních neziskových organizací Amnesty International a Freedom House.

6. K žalobě přiložila rozsáhlou zdravotnickou dokumentaci vystavenou v časovém úseku od 1. 12. 2020 do 22. 9. 2021.

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Možnost udělit žalobkyni humanitární azyl posoudil na str. 4 napadeného rozhodnutí, přičemž důvody pro jeho udělení neshledal. Zároveň situace žalobkyně nenaplňuje podmínky § 12 zákona o azylu pro udělení azylu. Ohledně doplňkové ochrany a zejména k možnosti vnitřního přesídlení uvádí, že se tímto zabýval na str. 5 napadeného rozhodnutí, kde vysvětlil, proč žalobkyni nic nebrání se přesídlit na jiné místo v rámci Arménie. Samotné území Arménie (nikoliv oblast N. K.) není nijak zasažena ozbrojeným konfliktem. Navíc sama žalobkyně sdělila žalovanému, že z oblasti N. K. odcestovala v roce 2019 do A., kde žádný konflikt neprobíhá a kde pobývala několik měsíců. V oblasti N. K. pak nemá žádný majetek a není důvodu, aby se zde vracela. Ani s ohledem na situaci navrátivších se žadatelů o mezinárodní ochranu žalovaný neshledal důvody, které by žalobkyni v návratu bránily. V závěru uvádí, že žalobkyně má řešit svůj pobyt na území ČR prostřednictvím institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

8. V replice žalobkyně uvádí, že na str. 5 napadeného rozhodnutí žalovaný vychází z neaktuálních informačních zdrojů, přičemž se nezabývá otázkou vnitřního přesídlení. Zároveň s odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 10. 2021, č. j. 48 Az 13/2021–26, uvádí, že A. nepředstavoval její poslední bydliště, ale pouze zde přechodně pobývala u své sestry před odcestováním do ČR. Do N. K. se z důvodu ozbrojeného konfliktu nemůže vrátit – žalovaný se tak možností vnitřního přesídlení žalobkyně vůbec nezabýval. Následně cituje judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) týkající se možnosti vnitřního přesídlení s tím, že poukazuje na faktickou nemožnost žalobkyně (a podstatné zhoršení její sociální a ekonomické situace) se přesunout do jiné oblasti země jejího původu. Splnění procesních předpokladů 9. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 32 odst. 1 zákona o azylu), osobou k tomu oprávněnou a že splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

10. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí správního orgánu ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“) vyžaduje, aby soudy přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu. Členské státy Evropské unie byly povinny výše uvedené pravidlo transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (srov. čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice). Protože doposud nebyly do českého právního řádu požadavky čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice promítnuty, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, a žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu byla v projednávané věci podána po rozhodném datu, může se žalobkyně v rozsahu její působnosti dovolávat přímého účinku uvedeného článku procedurální směrnice. Ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. se pak neužije.

11. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 12. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 25. 10. 2020. Dne 4. 11. 2020 poskytla údaje k podané žádosti a téhož dne s ní byl proveden pohovor. Z těchto úkonů mimo jiné vyplývá: (i) je státní příslušnicí Arménské republiky; (ii) je arménské národnosti; (iii) dorozumí se arménsky; (iv) není členkou politické strany či organizace a politické přesvědčení nemá; (v) je členkou Arménské apoštolské církve; (vi) je vdova a má dvě dospělé děti, dceru – roč. X. žijící v ČR a syna – roč. X. žijícího v J., Arménii; (vii) posledním bydlištěm jí byl A., kde žila u své sestry, před tím žila v N. K. ve vesnici „I.“ – dále uvedla, že „když začala válka, sestra mě odvezla do A.“; (viii) ze země původu vycestovala letecky do ČR dne 26. 7. 2019; (ix) žádné předchozí pobyty na území EU nebo víza a povolení k pobytu neměla; (x) ke zdravotnímu stavu uvedla: „Jsem zdráva, s ničím se neléčím.“ Byla žalovaným poučena o možnosti zajištění lékařského vyšetření; (xi) k důvodům své žádosti uvedla: „Nemám kam jít, a chci zůstat tady, nyní je v K. válka a nemám kam se vrátit“.

13. Během pohovoru dále uvedla, že v A. žila tři měsíce před odjezdem do ČR (kde má mít poslední oficiální adresu pobytu), přičemž do ČR přicestovala na základě „víza na pozvání“ od dcery. Po jeho vypršení nevěděla, že je zde nelegálně. V N. K. nemá žádný majetek (žila zde od 90. let 20. století). Dcera v ČR žije již 20 let. Má zde i vnučku roč. X., která má státní občanství ČR. Od svého příjezdu žila u dcery. Žádné problémy v zemi původu neměla a možnosti legalizace pobytu v ČR si před podáním žádosti nezjišťovala. Odmítla, že by se mohla vrátit k sestře, která je vyživována svojí dcerou, a nemůže se tak starat o další osobu. O jiných příbuzných nic neví. Uvedla, že finančně o ni pečuje dcera a „zdravotně je samostatná“. Nic dalšího uvést nechtěla.

14. Součástí správního spisu jsou i následující zprávy o situaci v zemi původu žalobkyně: (i) zpráva „Arménie Á. Informace OAMP, 24. listopadu 2020“ týkající se situace v N. K. (včetně situace mezi 27. 9. až 9. 11. 2020); (ii) zpráva „A. Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), 2019“ týkající se obecných údajů (např. zdravotní péče, bydlení, sociální péče, vzdělávací systém, podpora pro navrátilce) o zemi původu žalobkyně; (iii) zpráva „A. Informace MZV ČR, č. j. 120093–6/2020–LPTP ze dne 10. září 2020, k č. j. MV–19947–20/OAM–2020“ týkající se situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochrany po návratu do vlasti; (iv) zpráva „A. Informace OAMP, 26. května 2020“ týkající se bezpečnostní a politické situace v zemi původu žalobkyně.

15. Ze zprávy „A. Á. Informace OAMP, 24. listopadu 2020“ vyplývá, že ozbrojený konflikt v roce 2020 na území N. K. vypukl koncem září 2020, přičemž boje byly ukončeny k 9. 11. 2020.

16. Z protokolu o seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ze dne 15. 2. 2021 vyplývá, že téhož dne bylo žalobkyni umožněno, aby se seznámila s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřila se k nim, a to v arménském jazyce za účasti tlumočníka. Žalobkyně se s obsahem podkladů nechtěla seznámit a k jejich doplnění předložila potvrzení o svém zaměstnání v N. K.. K novým skutečnostem uvedla, že se bojí toho, co s ní bude a že v noci někdy křičí.

17. Napadené rozhodnutí si žalobkyně převzala dne 5. 10. 2021. Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno v bodu 1 tohoto rozsudku. Vycházel ze shromážděných dokumentů o situaci v zemi původu žalobkyně a údajů a skutečností vyplývajících z pohovoru provedeného se žalobkyní. Žalovaný neshledal důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Žalobkyně neuvedla jakékoliv skutečnosti, které by bylo možné subsumovat pod § 12 písm. a) či b) zákona o azylu. V této části napadeného rozhodnutí (str. 3) žalovaný rovněž uvedl, že žalobkyně se mohla přestěhovat do jiné části země, což ostatně taky učinila před vypuknutím konfliktu. Ohledně udělení humanitárního azylu má žalovaný za to, že případ žalobkyně není nijak výjimečný, aby byl shledán zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení humanitárního azylu. Uvedl, že žalobkyně sama sdělila, že se je schopná se o sebe sama postarat, byť v zemi původu nic nemá. Zároveň odkázal na zprávu „Arménie Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), 2019“ ze dne 31. 7. 2020, z níž vyplývá, že občané Arménie trvale pobývající na jejím území mají právo na sociální pomoc, pokud k tomu existují příslušné důvody a že systém sociální péče v zemi původu žalobkyně zahrnuje mimo jiné i starobní a invalidní důchody. Nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu v případě žalobkyně nehrozí. Stran § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu uvedl, že v zemi původu žalobkyně neprobíhá ozbrojený konflikt v nezbytném rozsahu, neboť v souvislosti s územím N. K. docházelo k ozbrojeným střetům pouze v období od 27. 9. do 9. 11. 2020, přičemž samotné území Arménie nebylo tímto ozbrojeným konfliktem zasaženo. Navíc žalobkyně sama uvedla, že z N. K. odcestovala v roce 2019 do A., kde žádný konflikt neprobíhal a neprobíhá. Vzhledem k tomu, že na tomto území žalobkyně nemá ani majetek, nemá důvod se zde vracet. Vycestování žalobkyně žalovaný neshledal v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Posouzení žaloby soudem 18. Soud předesílá, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta“ (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78). V souladu s tímto právním názorem postupoval zdejší soud i v projednávané věci.

19. Žalobkyně nejprve obecně namítala, že v řízení byla porušena ustanovení § 2 odst. 4, § 3, § 50 odst. 3 a 4 a § 68 odst. 3 správního řádu a § 12 a § 14a zákona o azylu. Tato obecná tvrzení však nepovažuje soud za žalobní body ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobkyni a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých ,obvyklých‘ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami“ (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005–58). Těmto požadavkům ovšem výše uvedené obecné námitky žalobkyně nedostály, neboť žalobkyně pouze citovala či parafrázovala ustanovení správního řádu a zákona o azylu, která měla být porušena, aniž by uvedla konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž svá tvrzení o nezákonnosti napadeného rozhodnutí opírá. Soud se jimi proto samostatně nezabýval a rozhodnutí přezkoumal pouze v rozsahu řádných žalobních bodů. K zemi původu žalobkyně 20. Na úvod věcného posouzení žaloby považuje soud za nezbytné určit zemi původu žalobkyně. Žalobkyně jako místo svého posledního bydliště označila vesnici I. na území tzv. Náhorněkarabašské republiky (Republiky Arcach), která nebyla mezinárodně uznána jako samostatný stát ani Českou republikou, ani Arménií (srov. č.l. 19 správního spisu), tj. vesnici Chanlyk (ang. Xanliq) v Gubadlinském rajónu (ang. Qubadli District) Ázerbájdžánu. Žalobkyně je státní občankou Arménie.

21. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že cizinec se může dovolávat mezinárodní ochrany pouze z důvodu hrozby pronásledování nebo vážné újmy, která mu hrozí ve státě, jehož státní občanství má. Zákon o azylu totiž vyžaduje, aby se „pronásledování“ či „skutečné nebezpečí vážné újmy“ vztahovalo na území státu, jehož je žadatel státním občanem, „neboť nutnou podmínkou je, že na takovémto území má stát svého občana ochránit, pokud k útokům na jeho integritu dochází ze strany jakýchkoli osob“ (rozsudek NSS ze dne 3. 8. 2006, č. j. 6 Azs 307/2005–87). Pouze v případě, že je cizinec osobou bez státního občanství, posuzuje se tato hrozící újma ve vztahu ke státu jeho posledního trvalého bydliště [srov. § 12 a § 14a zákona o azylu; čl. 2 písm. d) a f) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“); a čl. 1 A Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.)]. Samotná podstata uprchlického a azylového práva je založena na selhání ochrany státu původu (tj. státu, jehož státním příslušníkem cizinec je) a jejím následném nahrazení ochranou mezinárodní. Předpokládá stav, kdy tento stát přestává být ve vztahu ke svému vlastnímu konkrétnímu občanu ochráncem a stává se tím, kdo ochranu před pronásledováním nechce nebo nemůže poskytnout, či dokonce toto pronásledování sám koná, podporuje nebo schvaluje (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 5. 2018, č. j. 2 Azs 114/2018–30, č. 3751/2018 Sb. NSS, bod 28). Shodný závěr platí i pro možnost udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, i v tomto případě se musí se jednat o situace ztráty ochrany ze strany státu původu (srov. tamtéž, body 29 a 30). Za zemi původu proto soud považuje Arménii jako zemi státní příslušnosti žalobkyně, nikoliv Náhorněkarabašskou republiku (Republiku Arcach) či Ázerbájdžán (srov. též rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2017, č. j. 62 Az 17/2017–81). Je proto také nepodstatné, jak dlouho před vstupem na území ČR žalobkyně pobývala v A. Z toho vyplývá, že jakékoliv námitky ohledně situace ve vesnici I. (Ch.), respektive Náhorněkarabašské republiky (Republiky Arcach), nemohou být důvodné. Zemí původu je Arménie a pouze k ní se může žalobkyně dovolávat ochrany před pronásledováním, vážnou újmou, eventuálně posouzení podmínek pro udělení humanitárního azylu. K otázce vnitřního přesídlení a přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí 22. Žalobkyně v žalobě uplatnila námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů s tím, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci, a to zejména stran nemožnosti vnitřního přesídlení a splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu.

23. Ani s touto námitkou však žalobkyně s ohledem na výše uvedené úvahy nemohla být úspěšná, neboť v jejím případě k vnitřnímu přesídlení vůbec nedošlo.

24. Podle § 2 odst. 7 zákona o azylu pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má, nebo, je–li osobou bez státního občanství, státu jeho posledního trvalého bydliště a může–li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.

25. Žalobkyně se však nepřesídlila do jiné části téhož státu, neboť I.(Ch.) se ani v době pobytu žalobkyně a jejího následného odchodu nenacházel na území Arménie. Z podkladů obsažených ve správním spise (srov. č.l. 18) vyplývá, že tato vesnice se nachází mimo bývalou Náhorněkarabašskou autonomní oblast na území, které bylo v letech 1994 až 2020 pod kontrolou Náhorněkarabašské republiky (Republiky Arcach), ale které během konfliktu na podzim roku 2020 ovládl Ázerbájdžán. Jak bylo již uvedeno výše, Náhorněkarabašská republika (Republika Arcach) nebyla mezinárodně uznána jako samostatný stát ani Českou republikou, ani Arménií a toto území Arménie ani ke svému nikdy nepřipojila (bez ohledu na její nezpochybnitelný faktický vliv). Žalobkyně tak necestovala z jedné části Arménie do jiné, a nejednalo se proto o vnitřní přesídlení. Jakékoliv námitky týkající se nesprávného posouzení možnosti vnitřního přesídlení žalovaným tak nemohou být úspěšné. Posouzení žalovaného ohledně vnitřního přesídlení tak soud považuje za nadbytečné, byť jej chápe tak, že se žalovaný ve své podstatě ve prospěch žalobkyně s ohledem na specifičnost situace jaksi „pro jistotu“ věnoval i splnění podmínek vnitřního přesídlení. Žalovaný tak sice pochybil, pokud oblast N. K. považoval za část Arménie, nejednalo se však o takové pochybení, které by mohlo mít vliv do právní sféry žalobkyně a způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí.

26. Ačkoliv tak z uvedených důvodů činí nad rámec nezbytného odůvodnění, soud k uvedené námitce žalobkyně uvádí, že vadu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (v rozsahu namítaném žalobkyní) v projednávané věci neshledal. Jak vyplývá z rozsudku NSS ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009–74, institut vnitřní ochrany (možnosti vnitřního přesídlení) se vztahuje pouze a jen na případy odůvodněných obav z pronásledování či reálného nebezpečí způsobení vážné újmy. Takovým případem ale situace žalobkyně není, neboť z obsahu správního spisu vyplývá, že jediným nebezpečím, kterému musela žalobkyně v zemi svého původu čelit, byly ekonomické potíže. Žalobkyně nebyla ani ohrožena ozbrojeným konfliktem, neboť oblast Náhorního Karabachu opustila více než rok před jeho započetím, a to nejen přestěhováním se do A., ale i následně vycestováním do ČR. Proto i když žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl (srov. str. 3 napadeného rozhodnutí), že sice oblast N. K. je bezpečnostně problematická, skutečnost, že tam žalobkyně žila v předchozích 30 letech, nepředstavuje důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně měla možnost se přestěhovat do Arménie jako země jejího původu, což také učinila.

27. Navíc rovněž tyto úvahy žalovaného byly nad rámec nezbytného odůvodnění, neboť otázka možnosti vnitřního přesídlení se vztahuje na případy odůvodněných obav z pronásledování či reálného nebezpečí způsobení vážné újmy. Takové obavy a jejich odůvodnění ale žalobkyně nesdělila ani žalovanému, ani soudu. I kdyby tak oblast N. K. bylo třeba považovat za součást území Arménie, neměl žalovaný jakéhokoliv důvodu pro aplikování testu vnitřního přesídlení.

28. Žalobkyně pak nemůže úspěšně namítat ani posouzení žalovaného, zda a v jaké výši dosáhne žalobkyně na sociální pomoc ze strany země jejího původu. NSS totiž v rozsudku ze dne 28. 12. 2010, č. j. 8 Azs 16/2010–79, uvedl: „Podle setrvalé a bohaté judikatury Nevyššího správního soudu nejsou ekonomické důvody a s tím související těžké životní podmínky relevantní pro udělení mezinárodní ochrany.“ 29. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je navíc zřejmé, že se žalovaný věnoval životní situaci žalobkyně v zemi původu (srov. str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí), posoudil existenci podmínek pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu (srov. str. 3 napadeného rozhodnutí) a pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu (srov. str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí). Soud na tyto části odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje.

30. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí je proto nedůvodná. K humanitárnímu azylu 31. Podle žalobkyně dále její situace představuje případ hodný zvláštního zřetele, a měl jí proto být udělen humanitární azyl z důvodu jejího věku, zdravotního stavu, absence jakéhokoliv zázemí v zemi původu a nemožnosti se hmotně zabezpečit.

32. Podle § 14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 zákona o azylu.

33. Soud předně připomíná, že rozhodnutí o udělení humanitárního azylu je vydáváno ve sféře správního uvážení žalovaného (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2006, č. j. 8 Azs 195/2005–66), z čehož vyplývají i omezené možnosti soudního přezkumu takového rozhodnutí. Míra volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je limitována především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004–55). Samotné správní rozhodnutí založené na správním uvážení podléhá přezkumu správních soudů pouze v tom směru, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení a zda je nezneužil (§ 78 odst. 1 věta druhá s. ř. s.), tedy zda správní orgán nevybočil z hledisek stanovených zákonem, zda je jeho úvaha v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003–48). Nicméně výklad neurčitého právního pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“ a jeho aplikace na konkrétní skutkový stav jsou plně a meritorně přezkoumatelné (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 1. 2015, č. j. 1 Azs 200/2014–27, č. 3200/2015 Sb. NSS).

34. Žalovaný v napadeném rozhodnutí stran výkladu neurčitého právního pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“ uvedl, že se zabýval rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobkyně a přihlédl k jejímu věku a zdravotnímu stavu, nicméně tyto aspekty posouzení již nijak dále podstatněji nerozvedl. Zároveň žalovaný neuvedl jakékoliv úvahy k tomu, jak neurčitý právní pojem „případ hodný zvláštního zřetele“, a to rovněž ve vztahu ke skutkovým okolnostem projednávané věci, vyložil, tj. co pod ním rozumí, jaké jsou znaky k jeho naplnění a jakou logickou úvahou shledal, že jsou dány, či dány nejsou (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 6. 2021, č. j. 45 Az 5/2020–75). Odůvodnění, které žalovaný uvedl v části napadeného rozhodnutí týkající se posouzení možnosti udělení humanitárního azylu, tak výše uvedené požadavky nesplňuje. Navzdory tomu podle soudu nepředstavují uvedené nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí v podmínkách projednávané věci takovou vadu, která by měla vliv na jeho zákonnost.

35. NSS totiž již dříve ve své judikatuře vymezil situace (srov. např. rozsudek NSS ze dne 18. 2. 2021, č. j. 5 Azs 311/2020–29), které lze považovat za případy zvláštního zřetele hodné. Jedná se například o osoby zvláště těžce postižené či nemocné nebo osoby přicházející z oblasti stižené humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory. Jsou to tedy situace, na které sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty § 12 a § 13 zákona o azylu, ale ve kterých by bylo přesto nehumánní azyl neposkytnout (srov. také rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004–55).

36. Žalobkyně v předcházejícím řízení před žalovaným nepředestřela žádné plausibilní (hájitelné, připustitelné) tvrzení ve vztahu ke skutkovému stavu, který by mohl být podřaditelný pod neurčitý právní pojem případ hodný zvláštního zřetele. Ekonomická situace po jejím návratu do země původu, vyšší věk a zdravotní obtíže nelze za takový případ považovat, nejsou–li dány další významné skutečnosti, které by jeho udělení opodstatňovaly. V předcházejícím řízení před žalovaným jednoznačně uváděla, že je osobou zcela zdravou. Soud tak nepovažuje žalobkyní v předcházejícím řízení před žalovaným uváděné skutečnosti, a to ani v jejich souhrnu, za znaky naplňující neurčitý právní pojem případ hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 14 zákona o azylu.

37. Ke skutečnostem neuvedeným v předcházejícím řízení a ve vztahu k humanitárnímu azylu uplatněným až v žalobě pak soud nemohl přihlédnout. Je pravdou (jak vyplývá z bodu 10 tohoto rozsudku), že z čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice vyplývá, že soudy mají posuzovat projednávaný případ podle právního a skutkového stavu ke dni svého rozhodnutí. Soud by proto podle čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice musel posoudit důvody poskytnutí mezinárodní ochrany nebo relevantní skutkové okolnosti, které nastaly před vydáním napadeného rozhodnutí, jestliže by je žalobkyně uvedla až v žalobě, neboť v takovém případě by nebyly uplatněny v pozdní fázi řízení (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 4. 10. 2018, C–652/16, Ahmedbekova). Soud však zároveň v bodu 10 tohoto rozsudku uvedl, že přímého účinku citovaného ustanovení procedurální směrnice se může žalobkyně dovolávat pouze v rozsahu její působnosti (srov. čl. 1 a čl. 3 procedurální směrnice). Humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu představuje společně s tzv. ústavním azylem podle § 12 písm. a) zákona o azylu azyl vnitrostátní, tj. institut národní právní úpravy. Nejedná se proto v jeho případě o transpozici kvalifikační směrnice. Jelikož český zákonodárce prozatím netransponoval čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice do vnitrostátního právního řádu, nemohl „rozhodnout“, že se čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice použije rovněž při rozhodování o žádostech o ochranu, jež nespadá do oblasti působnosti kvalifikační směrnice. Přímého účinku čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice se proto není možné ve vztahu k humanitárnímu azylu dovolávat a v takovém případě se výše uvedená výjimka z aplikace § 75 s. ř. s. neuplatní. Soud proto mohl posoudit námitku žalobkyně týkající se humanitárního azylu pouze podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného.

38. Soud si je sice vědom, že existuje „řada dalších ospravedlnitelných důvodů, proč žadatel o azyl nesdělí všechny relevantní důvody pro udělení azylu již před ministerstvem jako orgánem prvního stupně“, přičemž „je nutno zohlednit povahu těchto nových skutečností a situaci konkrétního žadatele” (nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, NALUS). Ústavní soud rovněž několik takových ospravedlnitelných důvodů v citovaném nálezu zmínil: „dotazování při osobním pohovoru se této skutečnosti netýkalo a konkrétní informaci nezjistilo; osobní pohovor nebyl proveden; žadatel nemusel pochopit relevanci některých skutečností pro žádost o mezinárodní ochranu; trauma, stud nebo jiné zábrany mohly zabránit úplnému ústnímu svědectví při osobním pohovoru (zejména v případě těch, kteří přežili mučení, sexuální násilí či pronásledování z důvodu sexuality); pohlaví tazatele nebo tlumočníka mohlo být pro žadatele zábranou”. Jejich naplnění ale zdejší soud v projednávané věci neshledal.

39. Z uvedených důvodů se soud tvrzeními žalobkyně o jejím zdravotním stavu a předloženými důkazy uplatněnými až v řízení před soudem nezabýval ve vztahu k posouzení neudělení humanitárního azylu. Námitka stran neudělení humanitárního azylu je proto nedůvodná. K doplňkové ochraně podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a aplikaci zásady non–refoulment 40. Žalobkyně v žalobě rovněž uvedla své přesvědčení, že její návrat do země původu by byl v rozporu se zásadou non–refoulment a mezinárodními závazky ČR, zejména ve vztahu k jejímu zdravotnímu stavu, věku a sociální a ekonomické situaci.

41. Již z bodu 28 tohoto rozsudku vyplývá, že ekonomické důvody a s tím související těžké životní podmínky nejsou pro udělení mezinárodní ochrany relevantní.

42. NSS dále ve své rozhodovací činnosti připomněl (např. v rozsudku ze dne 21. 1. 2022, č. j. 5 Azs 70/2020–103), že velký senát Soudního dvora EU dospěl ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014, C–542/13, M’Bodj, k závěru, že případy navrácení cizince do země původu z důvodu jeho vážné nemoci a neexistence adekvátní zdravotní péče v dané zemi původu nelze podřadit, a to ani v případech, kdy by toto navrácení bylo v rozporu s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, pod definici vážné újmy dle čl. 15 kvalifikační směrnice. V těchto případech tak členský stát není oprávněn udělit doplňkovou ochranu dle kvalifikační směrnice.

43. Ovšem v rozsudku ze dne 18. 12. 2014, C–562/13, Abdida, velký senát Soudního dvora EU zároveň zdůraznil, že takovým vážně nemocným osobám, jejichž navrácení do země s nedostatečnou úrovní zdravotní péče by dle zmiňované judikatury ESLP znamenalo porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, musí být poskytnuta ochrana vůči takovému navrácení na základě vnitrostátní právní úpravy daného členského státu, která však nespadá do působnosti kvalifikační směrnice.

44. NSS ve zmiňovaném rozsudku č. j. 5 Azs 70/2020–103 uvedl, že „[j]iž jen z tohoto důvodu, tedy vzhledem k tomu, že by vycestování stěžovatelů mohlo být v rozporu s mezinárodním závazkem ČR v podobě respektování principu non–refoulement, jak ho pojímá výše citovaná judikatura ESLP i Soudního dvora k čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (resp. k čl. 4 a čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv EU), bylo třeba v dané věci zvažovat možné důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu, byť ji ČR zavedla nad rámec a zároveň v rozporu s kvalifikační směrnicí […], nicméně k tomuto rozporu nemohou soudy přihlížet v neprospěch žadatele o udělení mezinárodní ochrany, a jsou naopak povinny zákonnou úpravu ve prospěch žadatele aplikovat.“ 45. NSS již v rozsudku ze dne 21. 3. 2006, č. j. 2 Azs 75/2005–75, dospěl k závěru, že soud je i při aplikaci kogentních norem procesního práva vázán článkem 10 Ústavy. Nesmí proto použít vnitrostátní procesní normu, pokud by její aplikace nutně a nevyhnutelně vedla k porušení zákazu vyhostit cizince do země, kde by byl vystaven hrozbě mučení či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu, jenž vyplývá z čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

46. Pokud by proto striktní aplikace § 75 s. ř. s. vedla nevyhnutelně k tomu, že by žalobkyně byla navrácena do země, kde by byl ohrožen její život či svoboda, nebo by byla vystavena mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu, musel by soud od této procesní normy odhlédnout a přihlédnout k tvrzením a důkazům předestřeným žalobkyní, jakkoli se jedná o postup zcela výjimečný.

47. Vzhledem k výše uvedenému tak soud přihlédl i k tvrzením žalobkyně, která učinila až v žalobě.

48. Soud však na druhou stranu poukazuje na to, že má–li účastník soudního řízení v úmyslu něco prokázat, je jeho povinností nejprve onu skutečnost dostatečně konkrétně tvrdit. Teprve k prokázání takového tvrzení je možno navrhovat důkazy, které se vždy upínají právě ke konkrétním tvrzením. Úvaha soudu o potřebě provedení konkrétního navrženého důkazu se proto bude odvíjet nejprve od samotného tvrzení, tedy od otázky, zda se vůbec jedná o tvrzení, které je v dané věci relevantní a může mít, bylo–li by prokázáno, nějaký dopad na řešený problém. Teprve v případě, že je tvrzení shledáno relevantním, je třeba se zabývat otázkou vhodnosti navržených důkazních prostředků. Není–li ovšem samo tvrzení shledáno relevantním, bylo by nadbytečné o vhodnosti navržených důkazních prostředků vůbec uvažovat.

49. Z judikatury správních soudů vyplývá, že důvodem pro udělení doplňkové ochrany může být pouze závažný zdravotní stav (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2014, č. j. 63 Az 20/2013–56), a že zdravotní rizika hrozící po případném návratu do země původu by musela dosahovat velmi vysoké úrovně intenzity (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008–71). Aniž by zdejší soud jakkoliv zlehčoval celkový zdravotní stav žalobkyně, tak z hlediska zákona o azylu a s. ř. s. se žalobkyně omezila pouze na ničím nepodložená a obecná tvrzení ohledně svého psychického stavu a zdravotních obtíží v podobě diabetu, poruchy činnosti štítné žlázy, nepravidelného krevního tlaku, rizika rakoviny a podstoupení gynekologické operace. Žalobkyně těmito obtížemi jistě může trpět, nicméně ve smyslu výše uvedeného žalobkyně netvrdí, že by se mělo jednat o závažný zdravotní stav, v jehož důsledku by jí po návratu do země původu hrozila zdravotní rizika velmi vysoké úrovně intenzity. Z toho důvodu soud neprovedl jako důkazní prostředky předložené lékařské zprávy, neboť žalobkyně netvrdila jakékoliv skutečnosti nebo důvody pro udělení doplňkové ochrany, které by provedení těchto důkazních prostředků odůvodňovaly.

50. Soud v souvislosti s tvrzeným nepříznivým zdravotním stavem žalobkyně neshledal ani rozpor napadeného rozhodnutí s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod garantujícím právo na soukromý a rodinný život. Toto ustanovení může vyžadovat poskytnutí potřebné lékařské péče, avšak za zcela výjimečných okolností (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 863–962). Tím spíše bude toto ustanovení vyžadovat poskytnutí obecné (sociální) péče okolnosti ještě výjimečnější. Taková tvrzení ale žalobkyně ani nepřednesla.

51. Závěrem soud uvádí, že ze správního spisu žalovaného navíc vyplývá, že žalobkyně má v zemi původu žijícího syna, o jehož situaci se nijak nevyjadřuje, ani neuvádí, zda je s ním v kontaktu, či nikoliv. Nelze proto a priori vyloučit, že žalobkyně může v zemi původu získat zázemí u svého přímého potomka tak, jako je tomu na území ČR u její dcery, která navíc může své matce i nadále finančně vypomáhat.

52. Námitka neudělení doplňkové ochrany žalobkyni podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu ve vztahu k čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je nedůvodná. K námitce nesprávně zjištěného skutkovému stavu 53. Závěrem žalobkyně namítá, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav v souvislosti s aktuální situací v Arménii, neboť vycházel ze zastaralých informačních zdrojů.

54. K tomu soud uvádí, že žalovaným získané podklady pro vydání rozhodnutí jsou v souladu se zprávami, na které odkazuje sama žalobkyně. Území Arménie nebylo ozbrojeným konfliktem přímo zasaženo, přičemž dne 9. 11. 2020 bylo vyhlášeno příměří. Skutečnost, že bylo vyhlášeno stanné právo, ještě nepředstavuje postižení území ozbrojeným (totálním) konfliktem. Z judikatury správních soudů vyplývá, že „je pravdou, že na podzim roku 2020 vypukl mezi Arménií a Ázerbájdžánem krátkodobý konflikt o tzv. N. K., tento lokální konflikt se však až na výjimky nedotýkal samotného arménského území a rozhodně neprobíhal v hlavním městě (či jeho okolí) Arménie Jerevanu“ (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2021, č. j. 20 Az 10/2021–33). V době vydání napadeného rozhodnutí tak již konflikt z podzimu roku 2020 neprobíhal, a navíc se tento nedotýkal samotného území Arménie, tj. země původu žalobkyně.

55. Zmiňuje–li se žalobkyně v této souvislosti o dopadech pandemie onemocnění covid–19 a arménsko–ázerbájdžánského konfliktu na zemi původu žalobkyně nebo o významných problémech v oblasti lidských práv, jedná se o natolik obecná tvrzení, že ani v kontextu celé žaloby není soudu zřejmé, jak souvisejí s konkrétním „příběhem“ žalobkyně a jak prokazují existenci pronásledování její osoby či skutečného nebezpečí vážné újmy v případě jejího návratu do země původu. Tato souvislost nevyplývá ani v případě části textu o „osobách vnitřně vysídlených“ v letech 1988–1994, jestliže žalobkyně v pohovoru dne 4. 11. 2020 uvedla, že žila v J., odkud se „někdy na počátku 90. let […] odstěhovala do N. K.“. Nebyla tak osobou „vysídlenou“ z oblasti N. K., ale naopak osobou nově území tehdy vzniklé Náhorněkarabašské republiky osidlující.

56. Námitku neaktuálnosti zpráv žalovaného o zemi původu žalobkyně proto soud považuje za nedůvodnou. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 57. Ze shora uvedených důvodů žalobkyně se svými námitkami neuspěla. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

58. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť mu nevznikly náklady převyšující náklady na jeho běžnou činnost.

59. Žalobkyní navržené a předložené důkazní prostředky v řízení o žalobě soud neprovedl pro nadbytečnost a neunesení břemene tvrzení. Provedení těchto důkazů nemohlo ničeho změnit na výše uvedeném právním posouzení soudu.

Poučení

Vymezení věci a obsah podání účastníků Splnění procesních předpokladů Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu Posouzení žaloby soudem K zemi původu žalobkyně K otázce vnitřního přesídlení a přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí K humanitárnímu azylu K námitce nesprávně zjištěného skutkovému stavu Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení