48 C 110/2024 - 112

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 26 993,33 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 848 Kč spolu s úrokem ve výši 25 % ročně z částky 1 848 Kč od 14.12.2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 1 848 Kč od 14.12.2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 084,60 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

III. Žaloba o zaplacení částky 20 060,73 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 15,90 % ročně z částky 19 335,33 Kč za období do 20.11.2023 ve výši 1 920,50 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 19 335,33 Kč za období do 20.11.2023 ve výši 163,25 Kč, úrokem ve výši 15,90 % ročně z částky 19 335,33 Kč za období od 21.11.2023 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 25 % ročně z částky 5 000 Kč za období do 20.11.2023 ve výši 566,23 Kč, úrokem ve výši 25 % ročně z částky 5 000 Kč za období od 21.11.2023 do zaplacení a úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 24 335,33 Kč za období od 21.11.2023 do zaplacení se zamítá.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 174 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 10.4.2024 domáhala na žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že na žalobkyni byly převedeny pohledávky za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8.1.2024, uzavřené mezi [právnická osoba]. (dále jen „[Anonymizováno]“) a žalobkyní. Žalobkyně se domáhala celkem tří nároků. První nárok žalobkyně odvozovala od Rámcové smlouvy o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb ke zřízení běžného účtu ze dne 24.7.2019 uzavřené mezi [Anonymizováno] a žalovanou, kdy na běžném účtu č. [č. účtu] došlo k nedovolenému debetními zůstatku, přičemž žalovaná nezabezpečila na svém účtu dostatek finančních prostředků. Nedovolené přečerpání činilo 1 848 Kč a žalovaná nezajistila dostatek finančních prostředků na účtu. Druhý nárok žalobkyně odvozovala od Smlouvy o půjčce č. [hodnota] mezi [Anonymizováno] a žalovanou ze dne 22.10.2019, na jejímž základě byla poskytnuta zápůjčka 30 000 Kč. Z této žalobkyně požadovala zbývající jistinu 19 335,33 Kč, poplatky 360 Kč, smluvní úroky a úroky z prodlení. Třetí nárok žalobkyně odvozovala od Smlouvy o kontokorentu č. [hodnota] mezi [Anonymizováno] a žalovanou ze dne 15.8.2019, na jejímž základě byl poskytnut kontokorent 5 000 Kč, který nebyl splacen. Žalobkyně požadovala nesplacenou jistinu 5 000 Kč, smluvní pokutu 450 Kč, smluvní úroky a úroky z prodlení. Ohledně všech nároků byla žalovaná před podáním žaloby vyzvána, aby dluh uhradila. Žalobkyně dále uvedla, že pohledávky za žalovanou byly na žalobkyni převedeny Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8.1.2024. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalobkyně doplnila žalobní tvrzení a popsala jakým způsobem a na základě jakých skutečností byla úvěruschopnost žalované před uzavřením obou smluv posouzena.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 2.6.2024 namítla, že nic neví o tom, že by žalobkyni něco dlužila a nárok tudíž neuznává.

3. Soud o podané žalobě rozhodl při nařízeném jednání dne 23.7.2024, ke kterému se dostavila pouze žalobkyně prostřednictvím právního zástupce. Při tomto jednání rovněž bylo žalobkyni dáno procesní poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Žalovaná žádala o odročení jednání s odůvodněním, že se nachází v zahraničí. K výzvě soudu žalovaná zaslala toliko letenky na den 21.6.2024 z Tunisu do Paříže a na den 26.6.2024 z Paříže do Tunisu. Z této skutečnosti bez dalšího neplyne, že se žalovaná v Tunisu nacházela i v den jednání. Ohledně místa svého pobytu ani toho, kdy se z něj podle svého tvrzení bude vracet do Prahy však ničeho nedoložila. Jelikož není žalovaná právně zastoupena, soud žalovanou informoval, že omluvu nepovažuje za nedoloženou a že jednání odročeno nebude. Tato informace se do dispozice žalované dostala dne 18.7.2024, tedy v dostatečném předstihu k tomu, aby žalovaná soudu svou nepřítomnost řádně vysvětlila a doložila tak, aby o ní nebyly žádné pochybnosti (k posouzení důvodnosti omluvy srov. závěry vyslovené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.2.2024, č.j. 70 Co 16/2024- 149).

4. Z provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu.

5. Mezi [právnická osoba]. a žalovanou byla dne 24.7.2019 podepsána Rámcová smlouvy o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb ke zřízení běžného účtu č. [č. účtu] (zjištěno z Rámcové smlouvy o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb). Z důvodu přečerpání zůstatku účtu o 1 848 Kč (zjištěno z výpisů z účtu č. [č. účtu]) došlo k odstoupení od smlouvy ze strany [Anonymizováno] ze dne 28.11.2023 (zjištěno z odstoupení od smlouvy ze dne 28.11.2023). Mezi [právnická osoba]. a žalovanou byl dne 22.10.2019 podepsán Návrh na uzavření Smlouvy o půjčce č. [hodnota] ohledně částky 30 000 Kč (zjištěno z Návrhu na uzavření Smlouvy o půjčce č. [hodnota]), který byl akceptován (zjištěno z Akceptace návrhu ze dne 22.10.2019). [právnická osoba] uvedla, jak postupovala při posouzení úvěruschopnosti žalované (zjištěno z protokolu na č.l. 46, výstupu na č.l. 48 až 52). Dopisem ze dne 20.11.2023 upozornila [Anonymizováno] žalovanou na dluh z této smlouvy ve výši 21 779,08 Kč (zjištěno z Prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzva k uhrazení dluhu ze dne 20.11.2023). Mezi [právnická osoba]. a žalovanou byl dne 14.8.2019 podepsán Návrh na uzavření Smlouvy o kontokorentu č. [hodnota] ohledně částky 5 000 Kč (zjištěno z Návrhu na uzavření Smlouvy o půjčce č. [hodnota]), který byl akceptován (zjištěno z Akceptace návrhu ze dne 15.8.2019). [právnická osoba] uvedla, jak postupovala při posouzení úvěruschopnosti žalované (zjištěno z protokolu na č.l. 101, výstupu na č.l. 97 až 100 a 103). Dopisem ze dne 20.11.2023 upozornila [Anonymizováno] žalovanou na dluh z této smlouvy ve výši 7 336,23 Kč (zjištěno z Prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzva k uhrazení dluhu ze dne 20.11.2023). Mezi [Anonymizováno] a žalobkyní byla podepsána dne 8.1.2024 Smlouva o postoupení pohledávek, mj. ve výši 1 848 Kč, 21 779,08 Kč a 5 566,23 Kč (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8.1.2024). O postoupení pohledávek žalované za [Anonymizováno] žalobkyni byla žalovaná vyrozuměna dopisy ze dne 24.1.2024 (zjištěno z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 24.1.2024 a přehledu podacích čísel ze dne 3.2.2024). Žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě dluhu (zjištěno z Výzvy ze dne 6.3.2024 a podacího lístku).

6. Ze zbývajících listinných důkazů soud nic podstatného pro právní posouzení věci nezjistil.

7. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil následovně.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „SpotřÚv“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 SpotřÚv poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 SpotřÚv poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala celkem 3 nároků.

14. První nárok ve výši 1 848 Kč s příslušenstvím soud posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná nedovoleně přečerpala povolený debetní zůstatek na účtu o tuto částky, tedy se na úkor právního předchůdce žalobkyně bezdůvodně obohatila a je tak tuto částku povinna žalobkyni, která na místo svého právního předchůdce nastoupila, vydat. Jelikož tak neučinila dobrovolně, soud jí k tomu zavázal výrokem I. rozsudku. Žalobkyně má nárok i na sjednaný smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení v souladu s § 1970 o.z., a to vždy od 14.12.2023, tedy ode dne, kdy právní předchůdce žalobkyně odstoupil od smlouvy o účtu.

15. Ohledně zbývajících dvou nároků bylo v řízení prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovaném peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a 5 000 Kč coby spotřebiteli. Ze shora citovaných ustanovení vyplývala právnímu předchůdci žalobkyně coby poskytovali spotřebitelského úvěru, povinnost v obou případech posoudit úvěruschopnost žalované coby spotřebitele. K poskytnutí spotřebitelského úvěru došlo v roce 2019, kdy v této době podle § 87 odst. 1 věty druhé SpotřÚv sice platilo, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, tedy mělo by jít o neplatnost relativní, nicméně toto ustanovení je neaplikovatelné s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, kterým bylo rozhodnuto o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (důraz přidal soud). V tomto směru soud odkazuje na obdobné závěry, které vyslovilo plénum Ústavního soudu v usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp.zn. Pl.ÚS 3/20, kterým byl odmítnut návrh Krajského soudu v Brně na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona SpotřÚv. V tomto směru pak poukazuje soud na to, že působení nové judikatury se řídí zásadou tzv. incidentní retrospektivity, tedy nová judikatura se užije i v těch řízeních, která mají základ v minulosti, ale ještě nebyla pravomocně skončena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1980/2019). Jinými slovy, předmětné závěry SDEU ohledně výkladu unijního práva se použijí i v situaci, kdy smlouva mezi účastníky byla uzavřena přede dnem vyhlášení rozsudku SDEU. V současném znění již § 87 odst. 1 SpotřÚv stanoví, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

16. Soud tedy je oprávněn i podle právní úpravy platné v době sjednávání úvěru i bez námitky žalovaného coby spotřebitele, a aniž by byl vázán jakoukoli lhůtou v tomto směru, posoudit, zda právní předchůdce žalobkyně řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného.

17. Soud v tomto směru dospěl k závěru, že povinnost právního předchůdce žalobkyně (důsledky jejíhož splnění či nesplnění dopadají i na žalobkyni) řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů v daném případě nelze mít za splněnou. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je zákonem o spotřebitelském úvěru ukládána poskytovateli (žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel úvěru neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzený úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Důsledkem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele jinak než v souladu s kogentními požadavky § 86 odst. 1 SpotřÚv je závěr o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru.

18. V posuzované věci právní předchůdce žalobkyně vycházel v obou případech ohledně příjmové a výdajové stránky žalované toliko z výpisů z účtu. Argumentace žalobkyně, že období, za něž byly výpisy předloženy je dostatečně dlouhé, aby z něj bylo možné učinit relevantní závěr o příjmech a výdajích žalobkyně, je nepřípadná již jen proto, že převážná většina výpisů pochází z období po poskytnutí spotřebitelských úvěrů a logicky tak z nich právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nemohla vycházet. Jak vyplynulo z protokolů o ověření úvěruschopnosti klienta, právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z žalovanou deklarovaných údajů do formuláře banky a spoléhala se na prohlášení žalované o jejich pravdivosti. Dále byly využity informace o interních a externích dluzích, negativní záznamy v tzv. black listech, informace z externích úvěrových registrů. Příjmy byly ověřeny statistickým modelem či portfoliovým modelem. Využity byly registry BRKI/NRKI, SOLUS. Deklarovaný příjem 21 000 Kč byl ověřen komplexním statistickým nástrojem, kdy výdaje byly stanoveny na 13 650 Kč, z toho výdaje na splátky půjček 6 550 Kč, výdaje na bydlení 3 590 Kč, výdaje na živobytí 3 410 Kč a ostatní výdaje ve výši 0 Kč. Na nepředvídané výdaje zbývá 7 350 Kč. K tomu však soud konstatuje, že takovéto modelové vyhodnocení nevyhovuje požadavkům ustálené judikatury na řádné individuální posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť zjevně údaje poskytnuté žalovanou coby spotřebitelem nebyly ověřeny oproti předloženým dokladům či potvrzením o příjmech a výdajích. Nijak není možné ověřit, že žalovaná skutečně příjmem 21 000 Kč disponovala, o jaký příjem šlo, zda ze zaměstnání či podnikání a zda šlo o příjem dlouhodobějšího charakteru. Rovněž náklady na živobytí a bydlení se soudu jeví jako podezřele nízké, kdy je třeba poukázat i na to, že nebylo nijak zjišťováno jak žalovaná své bytové potřeby zajišťuje. I přes výzvu podle § 118a o.s.ř. nebyly žádné důkazy žalobkyní předloženy ani navrženy. Příjem žalované tak je pouze v rovině tvrzení žalobkyně. Právní předchůdce žalobkyně dále žádným způsobem nezkoumal výdaje žalované a spokojil se pouze s modelovým odhadem jeho výdajů, nijak však údaje, které žalovaná uvedla, či které modelově vyšly, neověřoval. Schopnost splácet úvěr přitom není určena pouze výší příjmů, ale také výší reálných výdajů. Výdaje žalované byly stanoveny pouze odhadem. Další výdaje jsou předpokládány ve výši 0 Kč. Nejsou tak zjevné výdaje na osobní potřeby žalovaného, výdaje související se zdravotním stavem apod. Je nereálné, že by žalovaná i s ohledem na svůj věk neměla žádné výdaje na ošacení, sport, kulturu, koníčky apod. Jistě bylo v možnostech právního předchůdce žalobkyně ověřit si výši reálných výdajů žalovaného.

19. Právní předchůdce žalobkyně při zjišťování výdajů žalovaného rovněž nepostupoval s odbornou péči, když při zjišťování výdajů žalovaného zjevně vycházel z jakéhosi ekonomického modelu, jenž měl podklad ve statistických datech, neboť povinnost ověřovat s řádnou péčí výdajovou stránku žalovaného nelze nahrazovat obecným statistickým modelem, který není schopen určit skutečné měsíční výdaje dané osoby (žalovaného). Tento závěr plyne i z nedávného rozhodnutí dovolacího soudu, který dospěl k jasnému závěru, že „[t]o, že banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, ale zároveň vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti…), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala i s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného.“ a že „[b]ez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2024, sp.zn. 33 Cdo 1017/2024). Není pak už vůbec úkolem soudu v tomto řízení, aby za žalobkyni dodatečně zjišťoval, jaká byla, měla či mohla být příjmová a výdajová stránka žalované, tedy aby se soud ex post probíral předloženými výpisy z účtu a dedukoval z nich to, co z nich tehdy měla za osvědčené právní předchůdkyně žalobkyně a činil za žalobkyni nyní v soudním řízení posouzení, které měl učinit poskytovatel úvěru. Částky 30 000 Kč, resp. 5 000 Kč je sice možné považovat za ještě relativně menší částky, soud nicméně připomíná, že ani ta nejmenší částka nezbavuje poskytovatele úvěru zákonné povinnosti řádné zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Soud tedy dospěl k závěru o nikoli řádném posouzení úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru.

20. Soud uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně postupoval formálně, kdy údaje poskytnuté žalovanou vzal bez dalšího za pravdivé jen na základě prohlášení žalované o jejich pravdivosti a fakticky příjmovou i výdajovou stránku posoudil modelovým způsobem, což je podle shora citované judikatury nedostatečné. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. dále i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Rovněž z rozsudku SDEU C-449/13 CA Consumer Finance v. Ingrid Bakkaus a další ze dne 18.12.2014 plyne závěr, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ (pozn. důraz přidal soud).

21. Soud proto uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně rozhodné skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila řádně a s odbornou péčí úvěruschopnost žalované coby spotřebitele před tím, než s ním uzavřela obě smlouvy o spotřebitelském úvěru. V důsledku neunesení důkazního břemeno, o čemž soud při jednání žalobkyni poučil, ohledně této rozhodné skutečnosti soud vyvodil závěr, který s tím zákon o spotřebitelském úvěru spojuje, totiž, že smlouvy o půjčce č. [hodnota] ze dne 22.10.2019 a smlouvy o kontokorentu č. [hodnota] ze dne 15.8.2019 byly od počátku neplatné. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 SpotřÚv však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Žalované tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni jednak částku ve výši 84,60 Kč, coby rozdíl mezi částkou úvěru poskytnutou právním předchůdcem žalobkyně a tím, co žalovaná již právnímu předchůdci žalobkyně uhradila a jednak částku 5 000 Kč coby nesplacený kontokorent. K zaplacení těchto částek proto soud žalovanou výrokem II. zavázal. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 SpotřÚv nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Soud v tomto případě shledal jako dobu přiměřenou dobu jednoho měsíce. Soudu sice nejsou j majetkové poměry žalované přesně známy, nicméně soud současně musí splatnost i za takové procesní situace stanovit. Soudcovským uvážením, kdy soud vzal v úvahu výši částky a předpokládané možnosti spotřebitele, dospěl ke splatnosti 1 měsíc. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). Soud proto všechny další požadavky žalobkyně nad rámec zbývajících dosud nesplacených částky do výše poskytnutých úvěrů včetně požadavku na zákonný úrok z prodlení zamítl (výrok III.).

22. O náhradě nákladů řízení (výrok IV.) rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 151 odst. 1 a 3 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení byla na jistinách částka 26 633,33 Kč (1 848 + 5 000 + 19 335,33 + 450) a dále požadované příslušenství v podobě poplatků 360 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 15,90 % ročně z částky 19 335,33 Kč za období do 20.11.2023 ve výši 1 920,50 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 19 335,33 Kč za období do 20.11.2023 ve výši 163,25 Kč, úroku ve výši 15,90 % ročně z částky 19 335,33 Kč za období od 21.11.2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 25 % ročně z částky 5 000 Kč za období do 20.11.2023 ve výši 566,23 Kč, úroku ve výši 25 % ročně z částky 5 000 Kč za období od 21.11.2023 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 24 335,33 Kč za období od 21.11.2023 do zaplacení, které soud pro účely rozhodování o nákladech řízení kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku. Celková hodnota předmětu řízení činí 35 470,34 Kč. Žalobkyně byla úspěšná ohledně částky 7 384,97 Kč (1 848 + 452,37 + 5 084,60). Žalovaná byla úspěšná ohledně částky 28 085,37 Kč (20 060,73 + 1 920,50 + 163,25 + 566,23 + 2 072 + 842,46 + 2 460,20). Celkově byla úspěšnější žalovaná v rozsahu 58,36 % (79,18 – 20,82), po zaokrouhlení 58 %. V tomto rozsahu je žalobkyně povinna hradit náklady žalované. Náklady žalované jsou představovány náklady nezastoupeného účastníka ve výši 174 Kč (300 * 0,58) za jeden úkon podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za vyjádření k žalobě.

23. Lhůta k plnění ve výroku I a v nákladovém výroku IV. byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvod pro stanovení lhůty delší, či plnění ve splátkách. Lhůta k plnění ve výroku II. byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 SpotřÚv, jak odůvodněno již výše.

Poučení