48 C 138/2023-50

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] za níž jedná [anonymizováno 7 slov] sídlem [adresa] o zaplacení 180 000 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Řízení se ohledně částky 106 875 Kč zastavuje.

II. Žaloba o zaplacení částky 73 125 Kč s příslušenstvím z částky 180 000 Kč od [datum] do [datum] a z částky 73 125 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 180 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z žalované částky od [datum] do zaplacení z titulu nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Okresním soudem v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 105 C 156/2012 (dále také jen„ posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo trvalo 10 let, žalobkyně v něm vystupovala na straně žalované. Žalobkyně má za to, že délka řízení byla nepřiměřená, požaduje odškodnění ve výši 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení (za první dva roky v poloviční výši), tj. celkem 180 000 Kč. Žalobkyně však rovněž poukázala na výraznou inflaci, ke které došlo od roku 2010, kdy Nejvyšší soud přijal odškodňovací judikaturu. Žalobkyně svůj nárok ve výši 180 000 Kč uplatnila u žalované podáním ze dne [datum], žalovaná nárok žalobkyně v zákonné šestiměsíční lhůtě neprojednala, od [datum] se tak dostala do prodlení.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne [datum] k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne [datum] nárok uplatnila. Žalovaná dne [datum] nároku žalobkyně částečně vyhověla a poskytla zadostiučinění ve výši 106 875 Kč. Žalovaná zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení a uvedla, že řízení trvalo od listopadu 2012 a doposud nebylo skončeno. Ve vztahu k žalobkyni řízení trvá od [datum], celková doba řízení ve vztahu k žalobkyni tak činí 10 let a 6 měsíců. Žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení shledala nekoncentrovaný postup soudu I. stupně. Ve věci rozhodoval soud I. stupně jedenkrát, soud II. stupně taktéž jedenkrát a Nejvyšší soud bude rozhodovat poprvé. Řízení bylo složité po stránce skutkové i právní, bylo třeba provést listinné důkazy, vyslechnout svědky a provést znalecké posudky. Význam řízení pro žalobkyni byl běžný. Žalovaná při výpočtu přiznaného zadostiučinění vycházela ze základní částky ve výši 15 000 Kč za rok řízení (za první dva roky řízení v poloviční výši), kterou dále ponížila o 5 % z důvodu složitosti řízení a o 20 % z důvodu projednání věci na více stupních soudní soustavy. Konečně žalovaná uvedla, že žalobkyně nárok u žalované uplatnila dne [datum], žalovaná se tak nemohla dostat do prodlení již [datum], jak žalobkyně tvrdí. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

3. Soud výrokem I. řízení částečně zastavil v rozsahu zpětvzetí žaloby ze dne [datum] (č.l. 43).

4. Soud o podané žalobě rozhodl při jednání.

5. Soud vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně u žalované nárok uplatnila dne [datum] ve výši 180 000 Kč a že žalovaná nárok předběžně projednala, což sdělila stanoviskem ze dne [datum], přičemž žalobkyni dne [datum] vyplatila 106 875 Kč. Žalovaná nečinila rovněž sporným, že posuzované řízení trvalo nepřiměřenou dobu a že žalobkyni je třeba odškodnit v penězích, přičemž spornou mezi účastníky zůstala výše odškodnění.

6. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedenému závěru o skutkovém stavu: [Obsah přílohového spisu]

8. Z nesporných tvrzení a provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení bylo pro žalobkyni zahájeno dne [datum] a skončeno bylo dne [datum], kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum]. Žalobkyně se o řízení dozvěděla dne [datum], kdy jí byla doručena žaloba. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně tak činila 10 let a 8 měsíců.

9. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

11. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

14. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

15. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 OdpŠk, když se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobkyně svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

18. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

19. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

20. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

21. Posuzované řízení bylo zahájeno dne [datum] a skončeno bylo dne [datum], kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum]. Žalobkyně se o řízení dozvěděla dne [datum], kdy jí byla doručena žaloba. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně tak činila 10 let a 8 měsíců.

22. Již zde soud konstatuje, že tato délka řízení je i při bližším zkoumání průběhu celého řízení nepřiměřená. Na délce řízení se podílel i procesní soud (viz dále). Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk).

23. V důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování porušení práva žalobkyně v tomto případě dostatečnou a spravedlivou formu zadostiučinění nepředstavuje. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je v daném případě na místě vycházet ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení. Nejvyšší soud pro poměry České republiky považuje podle Stanoviska za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč až 1 667 Kč za měsíc), přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Přiznání částky v uvedeném rozmezí, ve kterém částka 15 000 Kč představuje částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (v případě, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolá) či zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení. Posuzované řízení trvalo 10 let a 8 měsíců, což je třeba dle názoru soudu považovat již za dlouhé řízení, ovšem nikoliv značně či snad extrémně. Z judikatury Nejvyššího soudu lze vysledovat, že horní hranice doporučeného rozmezí je soudy přiznávána v řízení o extrémních délkách 20 let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, či věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp.zn. 30 Cdo 5440/2014, kde byla základní částka 20 000 Kč/rok přiznána u řízení, jehož délka přesahovala 23 let). Základní částka 17 000 Kč byla přiznána v řízení trvajícím 16 let (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). V posuzované věci řízení trvalo 10 let a 8 měsíců. Za přiměřenou základní sazbu tak soud považuje v tomto případě stále částku 15 000 Kč za rok řízení, tj. 1 250 Kč za měsíc, k níž dospěla i žalovaná. Není na místě přiznávat částku vyšší. K požadavku žalobkyně, že je na místě základní sazbu zvýšit s ohledem na zvyšující se inflaci, soud konstatuje, že rozpětí základní sazby uvedené ve Stanovisku Nejvyššího soudu České republiky je stále aktuální, i když ekonomická úroveň v České republice vzrůstá. Ovšem to samo o sobě není důvodem mechanického zvýšení zadostiučinění. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud ČR vyjadřoval v usnesení ze dne 27.11.2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, z recentní judikatury srov. rozsudek Nejvyššího soudu 30.12.2021, sp.zn. 30 Cdo 2181/2021, bod 18, kde je shrnuta část relevantní judikatury). Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3171/2018). Poukaz žalobkyně na nález Ústavního soudu sp,zn. I. ÚS 1010/22 není přiléhavý, neboť se netýká odškodňování nemajetkové újmy podle OdpŠk, nýbrž nároku na odčinění újmy na zdraví vzniklé v souvislosti s lékařským zákrokem provedeným non lege artis v nemocnici. Soud k tomu dále dodává, že poskytnuté peněžité zadostiučinění není ani trestem pro žalovaný stát za to, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho dobu, ani nemá poškozenému kompenzovat majetkovou újmu. Poskytnuté zadostiučinění má odčinit nejistotu, v níž se žalobkyně nacházela ohledně toho, jak řízení dopadne. Tato újma je stále stejná a nesnižuje se ani nezvyšuje s ohledem na kupní sílu měny. Není proto žádný důvod tuto částku navyšovat z důvodu inflačních vlivů. Soud proto uzavřel, že základní částka ve výši 145 000 Kč, stanovená shora uvedeným způsobem (tj. 9 x 15 000 Kč + 8 x 1 250 Kč), je zcela na místě. Dále soud přihlédl k dalším okolnostem významným pro případnou modifikaci shora uvedené základní částky a to dle § 31a odst. 3 OdpŠk.

24. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. V posuzovaném řízení rozhodoval soud I. stupně jedenkrát, odvolací soud rovněž jedenkrát a jedenkrát rozhodoval taktéž Nejvyšší soud. Soud s ohledem na četnost rozhodnutí na jednotlivých stupních soudní soustavy základní částku snížil o 15 %.

25. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni soud uvádí, že dle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestní (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Přestože se v posuzovaném řízení jednalo o pracovněprávní spor, soud shledal význam řízení pro žalobkyni jako standardní, neboť žalobkyně v řízení vystupovala jako procesní žalovaná, přičemž procesní žalobci proti ní (jakožto zaměstnavateli) v řízení uplatňovali své mzdové nároky z dohod o pracovní činnosti. S ohledem na skutečnost, že je to právě zaměstnanec, kdo je v pracovněprávním vztahu v pozici slabší strany, nelze v případě žalobkyně, která byla zaměstnavatelem procesních žalobců, bez dalšího presumovat zvýšený význam posuzovaného řízení. Důvodem presumpce zvýšeného významu řízení v případě pracovněprávních sporů je skutečnost, že spory vyplývající z pracovněprávních vztahů mají typově závažnější dopad do profesního i soukromého života účastníků a zpravidla též znamenají zásadní zásah do jejich hmotného zabezpečení, což však není případ žalobkyně jako zaměstnavatele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24.5.2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Soud proto základní částku nemodifikoval.

26. Věc byla zejména po procesní a skutkové stránce složitá. Po právní stránce lze návrh na zaplacení peněžité částky představující neuhrazenou odměnu z dohody o provedení práce hodnotit jako věc standardně složitou, která by nutně neměla vést k nepřiměřeně dlouhému soudnímu řízení. Věc projednávaná v posuzovaném řízení však byla dle soudu složitá jednak po stránce skutkové, kdy soud vzhledem k tomu, že v dohodě o pracovní činnosti byla sjednána odměna podle počtu m2 vykonaných montážních prací, musel nechat vypracovat znalecký posudek za účelem zjištění, v jakém rozsahu procesní žalobci tyto práce vykonali. Řízení bylo rovněž obtížnější po stránce procesní, ať už pro pluralitu žalobců či pro nutnost řízení opakovaně přerušovat z důvodu probíhajícího skutkově a právně obdobného řízení vedeného u téhož soudu. Ve věci rovněž bylo třeba provést důkaz znaleckým posudkem, znalec musel být ustanoven opakovaně, v neposlední řadě bylo třeba provést listinné důkazy, vyslechnout svědky a rozhodnout o znalečném. V souhrnu soud proto hodnotí věc jako složitější. Soud s ohledem na toto kritérium základní částku snížil o 10 %.

27. Žalobkyně se na délce řízení rovněž dílem podílela. Žalobkyně opakovaně žádala soud o odročení jednání, a to podáním ze dne [datum], [datum] a [datum]. Rovněž nelze opomenout, že žalobkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně dne [datum] toliko blanketní odvolání, které odůvodnila až dne [datum], čímž k rychlosti řízení nepřispěla. Soud tak s ohledem na toto kritérium základní částku snížil o 5 %.

28. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci soud shledal, že na délce řízení se podílely i procesní soudy. Předně soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Jen u soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu jinak. Tyto soudy zpravidla nečinní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení jim spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz [jméno], [jméno]. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V [obec]: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN [tel. číslo] [číslo] str. 286). Soud dospěl k závěru, že postup procesního soudu byl v posuzovaném řízení v zásadě plynulý a koncentrovaný, v případě přerušení řízení činil průběžné součinnostní dotazy. Pokud jde o samotná přerušení řízení, soud znovu podotýká, že účastníci posuzovaného řízení proti jednotlivým usnesením o přerušení řízení nebrojili opravnými prostředky, přerušení řízení tak má soud za důvodné a nejedná se o průtah v řízení způsobený procesním soudem. Soud proto již základní částku s ohledem na toto kritérium dále nemodifikoval.

29. Ve světle výše uvedeného žalobkyni náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce, neboť byla prokázána existence odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení), vznik újmy a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Zadostiučinění za celé řízení žalobkyni náleží ve výši 145 000 - 30 %, tj. 101 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla již žalovanou odškodněna ve výši 106 875 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). Pokud jde o nárok žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 106 875 Kč od [datum] do zaplacení, soud pro úplnost dodává, že žalobkyně nárok u žalované uplatnila dne [datum], prodlení žalované by nastalo až po uplynutí šestiměsíční lhůty k náhradě škody podle § 15 odst. 1 OdpŠk, tj. počínaje dnem [datum]. Vzhledem k tomu, že žalovaná plnila v rámci této šestiměsíční lhůty dne [datum], nedostala se do prodlení, a nárok žalobkyně na zaplacení příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení je taktéž nedůvodný.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal proti neúspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši tří režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za písemné vyjádření k žalobě ze dne [datum], přípravu na jednání a účast na jednání dne [datum] (podle § 2 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.), celkem 900 Kč (výrok III.). K poukazu žalobkyně, že žalovaná plnila až po podání žaloby, soud dodává, že žalobkyně podala žalobu předčasně, tedy v době, kdy ještě neskončila šestiměsíční lhůta k předběžnému projednání nároku. Ta uplynula až dne [datum].

31. Lhůtu k plnění v nákladovém výroku soud stanovil jako obecnou třídenní v souladu s § 160 odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř., když za řízení nevyšly najevo okolnosti svědčící pro lhůtu jinou či pro plnění ve splátkách.

Poučení