48 C 204/2023 - 74

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupen advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení 831 412 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Řízení se ohledně částky 13 755 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 8.9.2023 do zaplacení zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 8.3.2024 do zaplacení, do vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba o zaplacení částky 810 657 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 742 157 Kč od 8.9.2023 do zaplacení a z částky 68 500 Kč od 8.3.2024 do zaplacení se zamítá.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 792 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalobkyni se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Obvodního soudu pro Prahu 2 do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 22.9.2023 se žalobkyně domáhala po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 75 500 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z částky 75 500 Kč od 8.3.2024 do zaplacení a náhrady škody ve výši 742 157 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z částky 742 157 Kč od 8.9.2023 do zaplacení z titulu jednak přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu a jednak náhrady škody, obojí způsobené nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále také jen „posuzované řízení“). Žalobkyně se původně domáhala ještě v této souvislosti náhrady škody ve výši 13 755 Kč s příslušenstvím, nicméně tento nárok žalobkyně vzala zpět při jednání dne 3.5.2024. Žalobkyně uvedla, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 20.11.2017 a jeho předmětem bylo vypořádání podílového spoluvlastnictví. Žalobkyně stručně zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení, které skončilo dne 21.7.2023 a trvalo 5 let a 8 měsíců. Posuzované řízení představovalo běžný, nikterak náročný spor, žalobkyně k délce řízení nijak nepřispěla, posuzované řízení pro ni mělo značný význam, jelikož předmětnou jednotku nemohla užívat a současně docházelo k růstu cen nemovitostí. Žalobkyně upozornila na jednotlivé průtahy a nesprávné úřední postupy procesního soudu. Pokud by posuzované řízení netrvalo tak dlouho, žalobkyně by procesnímu žalovanému nemusela vyplatil vypořádací podíl v takové výši, ale v částce nižší, kdy tento rozdíl činí 742 157 Kč, kterého se domáhá a který podle ní představuje škodu v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, za kterou odpovídá stát. Výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobkyně vyčíslila tak, že základní částku stanovila ve výši 30 000 Kč za jeden rok řízení (za první dva roky řízení v poloviční výši). Žalobkyně uvedla, že svůj nárok ve výši 890 912 Kč uplatnila u žalované podáním ze dne 7.9.2023, kdy žalovaná její nárok kde dni podání žaloby neprojednala.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 16.1.2024 k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 7.9.2023 nároky uplatnila. Žalovaná dne 16.1.2024 nároku na odškodnění nemajetkové újmy částečně vyhověla, konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené době, a poskytla žalobkyni zadostiučinění ve výši 59 500 Kč, ve zbytku žalobkyni odškodnění nepřiznala. Žalovaná zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení a uvedla, že řízení trvalo od 20.11.2017 do 21.7.2023, tj. 5 let a 8 měsíců. Žalovaná vyšla ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž výši poskytnutého zadostiučinění snížila o 35 % z důvodu složitosti řízení a stupně soudní soustavy. Ve věci rozhodoval Nejvyšší soud a Ústavní soud. Současně se nejednalo o jednoduché řízení, bylo třeba vypracovat znalecký posudek a soudy se musely vypořádat s námitkami procesního žalovaného. Žalovaná základní částku navýšila o 20 % z důvodu významu řízení pro žalobkyni, jelikož se jednalo o uspokojení bytových potřeb žalobkyně. Pokud jde o nároky na náhradu škody, žalovaná odkázala na rozsudek NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 1151/2009, z něhož dovodila, že rozdíl mezi vypořádacími podíly v různých letech nemůže představovat škodu, neboť k žádnému snížení majetkových hodnot na straně žalobkyně nedošlo. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

3. Jelikož žalobkyně vzala ještě před zahájením jednání ve věci žalobu zpět ohledně částky 13 755 s příslušenstvím, soud výrokem I řízení částečně zastavil. Současně výrokem V. rozhodl soud o vrácení části zaplaceného soudního poplatku podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť žaloba byla částečně vzata zpět předtím, než začalo první jednání ve věci, tedy než byla přednesena žaloba. Žalobkyně za tento nárok se samostatným skutkovým základem zaplatila soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, který se snižuje o 20 %, nejméně o 1 000 Kč. Soud tak rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni ve výši 1 000 Kč. Část zaplaceného soudního poplatku bude žalobkyni vrácena ve lhůtě stanovené v § 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích.

4. Soud o podané žalobě rozhodl při jednání.

5. Soud vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně své nároky u žalované řádně předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to podáním doručeným žalované dne 7.9.2023, pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.). Žalovaná nárok žalobkyně projednala dne 16.1.2024, přičemž žalobkyni poskytla zadostiučinění ve výši 59 500 Kč. Žalovaná nečinila sporným, že posuzované řízení trvalo nepřiměřenou dobu, spornou mezi účastníky zůstala výše požadovaného odškodnění. Mezi účastníky nebylo sporné ani to, že rozdíl ve výši vypořádacího podílu, který musela žalobkyně uhradit procesnímu žalovanému v posuzovaném řízení činil 742 157 Kč (2 301 530 Kč v roce 2019 oproti 3 043 687 Kč v roce 2023). Sporné mezi účastníky bylo, zda v této výši vznikla žalobkyni škoda a pokud ano, zda byla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení.

6. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedenému závěru o skutkovém stavu.

7. Ze spisu vedeného Obvodním soudem pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků) zjištěno, že na č.l. 1 založena žaloba na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ze dne 20.11.2017 Dne 29.11.2017 vyzván žalovaný k podání vyjádření, dne 29.12.2017 podáno vyjádření. Referátem z 12.1.2018 nařízeno jednání na 15.5.2018, jednání posléze odročeno na 25.9.2018 za účelem vypracování znaleckého posudku. Dne 5.6.2018 rozesláno podání žalobkyně. Podáním ze dne 20.8.2018 žádá žalobkyně o sdělení stavu řízení. Usnesením z 20.9.2018 ustanoven znalec, následně konáno jednání 25.9.2018, to dále odročeno na 18.4.2019 za účelem vypracování znaleckého posudku. Dne 24.10.2018 spis odeslán znalci, dne 18.1.2019 podán znalecký posudek. Jednání konané 18.4.2019 odročeno na 18.6.2019 za účelem výslechu znalce, to následně z důvodů na straně soudu odročeno na 1.8.2019, znalci následně uloženo dopracování znaleckého posudku a jednání odročeno na 24.9.2019. Dne 7.8.2019 rozhodnuto o znalečném, dne 12.9.2019 podán dopracovaný znalecký posudek. Dále konáno jednání dne 24.9.2019, na kterém bylo rozhodnuto o rozšíření žaloby, následně odročeno na 31.10.2019, kdy byl vyhlášen rozsudek. Dne 2.12.2019 žádá předseda senátu o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku do 29.1.2020. Rozsudek č.l. 234 vypraven 27.1.2020. Proti rozsudku se účastníci odvolali, 5.3.2020 vyzváni k zaplacení soudního poplatku. Dne 9.3.2020 podal žalovaný proti usnesení námitky, dne 12.5.2020 rozhodnuto o námitkách. Dne 16.6.2020 spis předložen odvolacímu soudu, dne 14.7.2020 spis vrácen, neboť v rozsudku nebylo rozhodnuto o nákladech státu. Dne 27.7.2020 rozhodnuto o znalečném. Dne 10.8.2020 žádá žalobkyně o sdělení stavu řízení. Dne 10.8.2020 podáno odvolání do rozhodnutí o znalečném. Usnesením z 3.9.2020 znovu rozhodnuto o znalečném. Dne 22.9.2020 spis předložen odvolacímu soudu. Usnesením MS v Praze ze dne 14.10.2020 bylo usnesení o znalečném potvrzeno. Podáním ze dne 9.12.2020 žalobkyně urguje postup ve věci. Usnesením z 4.1.2021 rozsudek doplněn o výrok o nákladech státu, dne 20.1.2021 podáno proti usnesení odvolání, dne 25.2.2021 věc předložena odvolacímu soudu. Dne 23.3.2021 spis opět vrácen, neboť bylo zapotřebí předložit spis i s odvoláním proti rozsudku. Dne 1.4.2021 spis opětovně předložen MS. Dne 10.5.2021 žalobkyně urguje vyřízení věci. Rozsudkem č.l. 391 ze dne 16.6.2021 rozsudek soudu I. stupně částečně potvrzen a částečně změněn. Dne 5.8.2021 rozhodnuto o vrácení soudního poplatku. Dne 16.8.2021 spis vyžádán Ústavním soudem, dne 30.9.2021 nálezem č.l. 441 zrušena část rozsudku MS. Dne 16.6.2021 podáno dovolání žalovaného. Dne 20.9.2021 vybrán soudní poplatek za dovolání. Usnesením MS č.l. 559 ze dne 21.12.2021 rozhodnuto o změně rozsudku soudu I. stupně v nákladových výrocích, a to v reakci na nález ÚS. Dne 9.12.2021 podán návrh žalovaného na určení lhůty k provedení procesního úkonu – vydání předmětu úschovy, dne 17.12.2021 návrh předložen MS, který jej dne 22.12.2021 zamítl. Dne 18.2.2021 vyplacen vypořádací podíl ze soudní úschovy. Dne 8.3.2022 věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání, který rozsudkem č.l. 641 ze dne 15.3.2023 rozsudek Městského soudu v Praze č.l. 391 zrušil. Dne 28.6.2023 MS v Praze rozsudkem č.l. 664 rozsudek soudu I. stupně č.l. 234 částečně potvrdil a částečně změnil, rozsudek MS nabyl právní moci 21.7.2023. Dne 15.8.2023 vrácen soudní poplatek.

8. Z nesporných tvrzení a provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 20.11.2017 a skončeno bylo dne 21.7.2023, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu z 28.6.2023. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně tak činila 5 let a 8 měsíců. Rozdíl, který žalobkyně musela uhradit procesnímu žalovanému v posuzovaném řízení na vypořádacím podílu v roce 2023 oproti částce, kterou měla hradit v roce 2019 činí 742 157 Kč.

9. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

11. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

14. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

15. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Soud posoudil nárok na zaplacení zbývající částky 75 500 Kč po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení.

18. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

19. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

20. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

21. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 20.11.2017 a skončeno bylo dne 21.7.2023, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu z 28.6.2023. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně tak činila 5 let a 8 měsíců. Již zde soud konstatuje, že tato délka řízení je i při bližším zkoumání průběhu celého řízení nepřiměřená. Na délce řízení se významně podílel soud (viz dále). Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma. Soud shledal, že je na místě žalobkyni poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování či omluva není v tomto případě dostatečnou formou zadostiučinění, což ostatně ani žalovaná nesporovala.

22. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“). Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud neshledal důvody pro stanovení výše základní sazby za jeden rok řízení v horní hranici této sazby, neboť takový postup je namístě pouze u řízení extrémně dlouhých trvajících kolem 15 let a více, nebo v situaci, kdy samo odškodňovací řízení běží dlouhou dobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Za přiměřenou základní sazbu je v tomto případě 15 000 Kč za rok řízení. Z judikatury Nejvyššího soudu lze vysledovat, že horní hranice doporučeného rozmezí je soudy přiznávána v řízení o extrémních délkách 20 let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, či věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp.zn. 30 Cdo 5440/2014, kde byla základní částka 20 000 Kč/rok přiznána u řízení, jehož délka přesahovala 23 let). Základní částka 17 000 Kč byla přiznána v řízení trvajícím 16 let (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). V posuzované věci řízení trvalo 5 let a 8 měsíců. Za přiměřenou základní sazbu tak soud považuje v tomto případě částku 15 000 Kč za rok řízení, tj. 1 250 Kč za měsíc. Není na místě přiznávat částku vyšší, neboť soud sice uznává, že délka řízení byla nepřiměřená, nicméně jeho délka nebyla extrémní, tedy blížící se, či snad dokonce přesahující dobu 20 let. K požadavku žalobkyně, že je na místě základní sazbu zvýšit s ohledem na zvyšující se inflaci, soud konstatuje, že rozpětí základní sazby uvedené ve Stanovisku Nejvyššího soudu České republiky je stále aktuální, i když ekonomická úroveň v České republice vzrůstá. Ovšem to samo o sobě není důvodem mechanického zvýšení zadostiučinění. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud ČR vyjadřoval v usnesení ze dne 27.11.2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, z recentní judikatury srov. rozsudek Nejvyššího soudu 30.12.2021, sp.zn. 30 Cdo 2181/2021, bod 18, kde je shrnuta část relevantní judikatury). Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3171/2018). Soud k tomu dále dodává, že poskytnuté peněžité zadostiučinění není ani trestem pro žalovaný stát za to, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho dobu, ani nemá poškozenému kompenzovat majetkovou újmu. Poskytnuté zadostiučinění má odčinit nejistotu, v níž se žalobkyně nacházela ohledně toho, jak řízení dopadne. Tato újma je stále stejná a nesnižuje se ani nezvyšuje s ohledem na kupní sílu měny. Není proto žádný důvod tuto částku navyšovat z důvodu inflačních vlivů. Zadostiučinění, které by tak žalobkyni náleželo je představováno částkou 70 000 Kč 4 x 15 000 + 8 x 1250, kdy je však nutno tuto částku modifikovat, a to dle kritérií uvedených v ust. § 31a OdpŠk. Již bylo uvedeno, že výčet těchto kritérií je demonstrativní, soud tak přihlédl i k dalším okolnostem.

23. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci soud shledal, že na délce řízení se podílely částečně i procesní soudy. Předně soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Jen u soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu jinak. Tyto soudy zpravidla nečiní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení jim spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400-768-2. str. 286). V činnosti procesního soudu I. stupně byla shledána toliko jedno období delší nečinnosti soudu, přesahující 4 měsíce, a to od 29.12.2017, kdy bylo podáno vyjádření, do 15.5.2018, kdy se konalo jednání. Soud dospěl k závěru, že šlo o průtah ojedinělý, který ještě lze tolerovat, neboť soudy obecně postupovaly v řízení plynule a úkony činily v patřičných lhůtách. K nepřiměřené délce řízení přispěla též nekoncentrovanost soudu I. stupně v průběhu odvolacího řízení, neboť soudu I. stupně byl spis dvakrát vrácen Městským soudem v Praze bez věcného vyřízení a odvolacímu soudu byl definitivně předložen až dne 1.4.2021, tj. cca rok a půl po vyhlášení prvostupňového rozsudku. Naopak nelze přisvědčit žalobkyni, že nebyla řádně prodloužena lhůty k vypravení rozsudku, neboť se tak stalo se souhlasem místopředsedy procesního soudu (č.l. 233 spisu posuzovaného řízení). Z výše uvedeného plyne, že se na délce řízení zvýšenou měrou podílely soudy, a proto soud shledal, že je na místě s ohledem na toto kritérium základní částku navýšit o 10 %. Tuto výši soud stanovil s přihlédnutím k tomu, že toto kritérium bylo zásadní pro shledání délky řízení jako nepřiměřené a mohlo by dojít k duplicitnímu posuzování téhož kritéria, avšak nesprávný postup soudu byl natolik zásadní pro délku řízení, že byl důvod základní částku ještě navýšit.

24. Posuzované řízení probíhalo na čtyřech stupních soudní soustavy. K uvedenému soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. závěry Stanoviska). Ve věci jednou meritorně rozhodoval soud I. stupně, dvakrát soud odvolací, jednou Nejvyšší soud a dvakrát Ústavní soud. V tomto smyslu proto soud základní částku snížil o 20 %.

25. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni soud uvádí, že dle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestních (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení nepatřilo mezi shora uvedená řízení, jelikož se jednalo o žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Jelikož však předmětem spoluvlastnictví byla jednotka klíčová pro uspokojení bytových potřeb žalobkyně, soud, ve shodě s žalovanou, shledal zvýšený význam předmětu řízení pro žalobkyni. Soud proto základní částku zvýšil o 10 %.

26. Věc byla zejména po procesní stránce složitá. Z hlediska procesního bylo třeba provést větší množství listinných důkazů a především předmětnou nemovitost ocenit, přičemž za tímto účelem byly vypracovány dva znalecké posudky. Procesní složitost také spočívala v tom, že soud rozhodoval o návrhu žalobkyně na rozšíření žaloby, o znalečném či o opravných prostředcích účastníků. Po právní i skutkové stránce se jednalo o standardně složitý spor. V souhrnu soud proto hodnotí věc jako složitější. Nelze přisvědčit žalobkyni, že tento typ sporů patří mezi nejjednodušší spory. Tento názor soud sdílí jen z hlediska složitosti právní. Avšak již jen potřeba zpracování znaleckého posudku činí řízení procesně a skutkově složitějším. Soud s ohledem na toto kritérium základní částku snížil o 10 %.

27. Žalobkyně se na délce řízení nepodílela. Naopak to byla žalobkyně, kdo opakovaně urgoval postup soudu ve věci, a to nejméně čtyřikrát. Soud tak s ohledem na toto kritérium základní částku zvýšil o 5%.

28. Ve světle výše uvedeného žalobkyni náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce, neboť byla prokázána existence odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení), vznik újmy a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Zadostiučinění za celé řízení žalobkyni náleží ve výši 70 000 Kč minus 5 %, tj. 66 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobkyni poskytla zadostiučinění ve výši 59 500 Kč, soud žalobkyni přiznal odškodnění ve výši zbývajících 7 000 Kč (výrok II.). Ve zbytku, co do částky 68 500 Kč, byla žaloba zamítnuta (výrok III.).

29. Nárok na zaplacení částky 742 157 Kč soud posoudil po právní stránce podle § 13 odst. 1 OdpŠk, když se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení náhrady škody, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení.

30. Soud úvodem konstatuje, že OdpŠk zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (blíže srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 63-75). Příčinná souvislost je dána, pokud by ke škodě nedošlo nebýt konkrétního jednání. Nemusí se přitom jednat o příčinu jedinou, nýbrž postačuje, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, který má být odškodněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp.zn. 25 Cdo 786/99). Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non, k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1.11.2007, sp. zn. I. ÚS 312/05 a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti). Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 1729/2013, sp.zn. 30 Cdo 1930/2014 či sp.zn. 30 Cdo 2597/2020.

31. Mezi v řízení prokázaným nesprávným úředním postupem státu (nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení) a tvrzenou škodou, jež měla vzniknout žalobkyni vzniknout tím, že v roce 2023 byl vypořádací podíl, který musela žalobkyně procesnímu žalovanému uhradit o 742 157 Kč vyšší než v roce 2019, není zcela zjevně dána příčinná souvislost. Žalobkyně v žalobě uvádí, že škoda jí vznikla v důsledku nepřiměřeně dlouhého posuzovaného řízení, kdy jen v důsledku toho, že řízení neskončilo dříve, musela za vypořádací podíl uhradit částku o 742 157 Kč vyšší než by tomu bylo, pokud by řízení skončilo již v roce 2019. Tento názor žalobkyně však není správný. Za bezprostřední příčinu této situace je nutno považovat skutečnost, že spoluvlastníci předmětných nemovitostí se nebyli schopni dohodnout na zrušení spoluvlastnictví a vzájemném vypořádání. V důsledku toho byla žalobkyně nucena obrátit se na soud, aby spoluvlastnické právo zrušil a provedl vypořádání. Řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo tedy vedeno jen z toho důvodu, že žalobkyně a druhý spoluvlastník předmětné nemovitosti ([jméno FO]) neuzavřeli dohodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Vedení řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je tedy pouze následkem jiné skutečnosti, a to jednání spoluvlastníků předmětné nemovitosti (srov. závěry NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 1930/2014, které bylo publikováno pod č. 82/2015 Sb. rozhodnutí a stanovisek NS a jehož závěry jsou aplikovatelné i na nyní souzenou věc). Rovněž je třeba poukázat na další podstatnou příčinu toho, že vypořádací podíl byl v roce 2023 vyšší, a to růst cen nemovitostí. Délka řízení je tak v tomto ohledu příčinnou pouze zdánlivou, neboť pokud by cena nemovitostí naopak klesala, pak čím delší by řízení bylo, tím méně by žalobkyně za vypořádací podíl musela uhradit. I z toho je zjevné, že délka řízení není v příčinné souvislosti s výší vypořádacího podílu, který musela žalobkyně nakonec uhradit. Za jediné dvě právně podstatné příčiny toho, že žalobkyně hradila vyšší částku za vypořádací podíl, je proto nutno považovat jednak skutečnost, že se spoluvlastníci nedokázali dohodnout na zrušení spoluvlastnictví a vzájemném vypořádání a jednak růst cen nemovitostí v rozhodném období, nikoli však průtahy v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V souzené věci tak zcela zjevně absentuje vztah příčiny a následku, pročež není splněna jedna z kumulativních podmínek pro vyvození odpovědnosti žalované za škodu.

32. V této souvislosti však soud považuje za potřebné dodat, že nemá za splněnou ani podmínku vzniku škody na straně žalobkyně. Nejvyšší soud v dnes již konstantní judikatuře stanovil, že škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz k uvedení věci do předešlého stavu (NS ČR Cpj 87/70, Rc 55/1971, s. 151). Pojmovým znakem škody je tedy zásah do majetkové sféry poškozeného. V případě žalobkyně však k žádnému zásahu do její majetkové sféry nedošlo, její majetek se nijak nezmenšil, když za částku, kterou musela uhradit na vypořádací podíl, obdržela podíl na předmětné nemovitosti právě v této výši. Nemohlo tak již pojmově ke vzniku žádné škody dojít. Jak již soud uvedl výše, příčinnou toho, jakou hodnotu měl vypořádací podíl v určitém okamžiku, byl vývoj cen nemovitostí, nikoli délka řízení. Za to, že cena nemovitostí v rozhodné době rostla, není odpovědná žalovaná. Jelikož nelze dospět ani k závěru o tom, že by v žalobě popsaným jednáním vznikla žalobkyni škoda, není splněna ani tato podmínka pro vyvození odpovědnosti žalované za škodu. Soud proto žalobu ohledně nároku ve výši 742 157 Kč v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

33. Žalobkyně svůj nárok na náhradu škody dle OdpŠk uplatnila dne 7.9.2023 a zákonná šestiměsíční lhůta k projednání nároku skončila uplynutím dne 7.3.2024, kdy následující den se žalovaná dostala do prodlení. Žalovaná o nároku žalobkyně rozhodla dne 16.1.2024. Žalobkyně má kromě přiznané jistiny nárok i na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši ze soudem přiznané částky 7 000 Kč od 8.3.2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně v souladu s § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když se žalovaná dostala do prodlení dne 8.3.2024. Soud proto v této části žalobě vyhověl (výrok II.). Ve zbytku (úrok z prodlení v zákonné výši z částky 68 500 Kč od 8.3.2024 do zaplacení, jakož i z částky 742 157 Kč od 8.9.2023 do zaplacení) soud požadavek na zaplacení úroku z prodlení zamítl jako nedůvodný (výrok III.).

34. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 a 3 a § 146 odst. 2 věty první o.s.ř. Předně soud uvádí, že žalobkyně u žalované své nároky uplatnila dne 7.9.2023, žalobu podala dne 22.9.2023, přičemž šestiměsíční lhůta k projednání nároku žalované by uplynula dnem 7.3.2024 a k věcnému projednání nároků žalobkyně došlo dne 16.1.2024. Jelikož žalobkyně uplatnila v řízení tři nároky na odškodnění, a to jednak dva nároky na náhradu škody a jeden nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu, postupoval soud v intencích rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1435/2015 ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu. Celková tarifní hodnota předmětu řízení činí: 50 000 + 13 755 + 742 157 = 805 912 Kč. Žalobkyně byla úspěšný ohledně částky 50 000 Kč, neboť i když žaloba byla podána předčasně, žalobkyně byla s nárokem na odškodnění nemajetkové újmy úspěšná, když soud shledal výši odškodnění v penězích v nedostatečné výši, přičemž i dílčí úspěch se projeví jak úspěch plný, když výše odškodnění závisela na úvaze soudu. Ohledně částky 13 755 Kč bylo řízení zastaveno, nikoli však pro chování žalované a žalobkyně je povinna hradit v této části jeho náklady. Žalovaná byla úspěšná ohledně částky 742 157 Kč. Dílčí poměr, v jakém účastníci uspěli, je u žalobkyně 6,20 % (50 000 Kč/805 912 * 100), u žalované 93,80 % (755 912 Kč/805 912 * 100). Úspěšnější byla žalovaná v rozsahu 87,6 %, po zaokrouhlení v rozsahu 88 %. V tomto rozsahu je žalobkyně povinna hradit náklady žalované. Náklady žalované spočívají v nákladech nezastoupeného účastníka ve výši tří režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za písemné vyjádření ze dne 16.1.2024 k žalobě, za přípravu na jednání a účast na jednání dne 3.5.2024 (podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), celkem po zohlednění poměrného úspěchu 792 Kč (900 * 0,88).

35. Lhůta k plnění ve věci samé byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobkyni nijak nepoškozuje. Lhůta k plnění v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně účastníků pro stanovení lhůty jiné.