48 C 205/2024 - 53

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozen [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] za niž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku

II. Žaloba o zaplacení částky 71 740 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od [datum] do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24 539,88 Kč k rukám zástupce žalobce, [Jméno advokáta], advokáta, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou dne [datum] na žalované domáhal odškodnění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím představovaným úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od [datum] do zaplacení, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Okresního soudu v [Anonymizováno] v trestním řízení vedeném pod sp.zn. [sp. zn.], a to tím, že uvedený soud vyznačil právní moc na trestní příkaz ze dne [datum], č.j. [sp. zn.]- 44, kterým byl žalobci mimo jiné uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel na 30 měsíců, ačkoli tento trestní příkaz právní moci nenabyl. V důsledku toho žalobce pozbyl řidičské oprávnění a byl vyřazen ze silničního provozu fakticky na dobu od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum], kdy bylo podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti se zkušební dobou na 20 měsíců. Trestní stíhání žalobce poté skončilo jeho zastavením pro promlčení trestního stíhání. Nemajetkovou újmu žalobce spatřoval jednak v obecné újmě, která by byla způsobena každé osobě v postavení řidiče, který vozidlo používá na denní bázi a je z možnosti jeho užívání vyřazen, jednak ve specifických dopadech do života žalobce. Ty spočívaly jednak v tom, že žalobce nemohl svoji matku vozit na chalupu v obci [adresa], čímž byl ochuzen o možnost trávit čas na venkově a současně se svoji matkou v tomto prostředí, dále k lékařům, což žalobci působilo komplikace ve shánění jiných osob, které jeho matku vozily, jednak v tom, že pro nemožnost řídit vozidlo musel upustit od svého záměru obnovit truhlářskou živnost, pro kterou budoval v domě v obci [adresa] podmínky, čímž bylo zasaženo do práva na seberealizaci žalobce a možnost věnovat se podnikání.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne [datum] k žalobě učinila nesporným, že žalobce u ní nárok uplatnil ve výši 100 000 Kč dne [datum], přičemž žalovaná nárok projednala, což žalobci sdělila stanoviskem ze dne [datum], kterým jej neuznala. Žalovaná stručně zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení, poukázala na § 12 OdpŠk a na judikaturu Nejvyššího soudu. Jelikož trestní stíhání žalobce bylo zastaveno pro promlčení trestního stíhání, nárok na náhradu škody či jiné újmy mu nenáleží. Dále žalovaná namítla, že žalobce se mohl proti trestnímu příkazu bránit, mohl tak dosáhnout případně pro sebe příznivějšího výsledku, neboť sice nebyl doručen jeho obhájci, avšak žalobci doručen byl. Podle žalované měl žalobce kontaktovat sám svého obhájce, přičemž pokud tak neučinil, byl s výsledkem spokojen. Dle žalované tak žalobce porušil svoji prevenční povinnost, čímž došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou. I kdyby však žalobci trestní příkaz doručen byl, je otázkou, zda by odpor byl vůbec podán a pokud by podán byl, není vyloučeno, že by žalobci byl uložen i trest přísnější. Dále žalovaná poukázala na princip obecné slušnosti při odškodňování nemajetkové újmy, traktovaný v judikatuře Nejvyššího soudu. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání.

4. Soud provedl veškeré účastníky navržené důkazy v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci. V této souvislosti žalobce při jednání dne [datum] uvedl, že nechce nadále prokazovat tvrzení o nemajetkové újmě způsobené jednak tím, že s ním bylo pod sp.zn. [sp. zn.]/20 vedeno Magistrátem města [Anonymizováno] přestupkové řízení a jednak tím, že u [právnická osoba], kde byl tehdy zaměstnán jako dělník, mu byla v [Anonymizováno] nabídnuta pracovní pozice s vyšším příjmem, k níž bylo zapotřebí ŘO sk. B a kterou pro ztrátu tohoto oprávnění nemohl přijmout. Z tohoto důvodu soud žalobci neadresoval procesní poučení a výzvu ve smyslu § 118a o.s.ř. ani neprováděl důkazu k tomu navržené.

5. Soud účastnickou výpověď hodnotí jako věrohodnou a skutečnostem v ní uváděným soud uvěřil.

6. Soud na základě skutečnosti mezi účastníky nesporných a na základě provedeného dokazování dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:

7. V průběhu trestního stíhání žalobce vedeného u Okresního soudu v [Anonymizováno], sp.zn. [sp. zn.], bylo zjištěno, že doložka právní moci byla na předmětný trestní příkaz ze dne [datum], č.j. [sp. zn.]- 44, nesprávně vyznačena z důvodu, že trestní příkaz nebyl doručen obhájci žalobce, přičemž trest zákazu řízení všech motorových vozidel tímto trestním příkazem uložený žalobce vykonal od [datum] do [datum] (byl započten, jak vyplynulo z trestního spisu) a od [datum] do [datum]. Trestní stíhání žalobce vedené u Okresního soudu v [Anonymizováno] pod sp.zn. [sp. zn.] bylo zastaveno pro promlčení trestního stíhání. Žalobce u žalované nárok uplatnil dne [datum], žalovaná nárok žalobce projednala, což sdělila stanoviskem ze dne [datum], přičemž nárok neshledala oprávněným (zjištěno s nesporných tvrzení). Dále bylo prokázáno, že uhradil za doplňovací výcvik na skupinu B dne [datum] částku 1 500 Kč (zjištěno z pokladního dokladu č. [Anonymizováno] ze dne [datum] na č. l. 6 a účastnického výslechu). Bylo prokázáno, že matka žalobce vlastní v obci [adresa], asi 40 km od [Anonymizováno], nemovitost, jejíž součástí je stavba (zjištěno z strojového výpisu z www.nahlizenidokn.cuzk.gov.cz – nahlížení do katastru nemovitostí na č.l. 40 a účastnického výslechu). Soud má za prokázané, že když obdržel předmětný trestní příkaz, tak se pokoušel kontaktovat svého obhájce Mgr, [jméno FO], ale bezúspěšně. [adresa] 000 Kč a 2 000 Kč žalobce hned uhradil. Z trestu zákazu řízení vozidel byl v šoku, četl si i poučení o tom, že může podat odpor, ale sám odpor bez konzultace s obhájcem podávat nechtěl. Jelikož ho ve lhůtě k podání odporu nesehnal, nechal to potom být. Radil se potom se známým, který mu poradil, že si může o vrácení řidičského průkazu požádat, tak to někdy v [Anonymizováno] učinil. Když poté náhodně potkal svého obhájce v [Anonymizováno], tak ho se situací konfrontoval, nicméně obhájce mu řekl, že předmětný trestní příkaz neobdržel. Vozidlo, které žalobce tehdy měl, byl [Anonymizováno]. Odebrání řidičského oprávnění způsobilo žalobci komplikace při dovozu věcí a obstarávání nákupů. V bývalé práci musel žalobce skončit, protože místo, které mu tehdy nabízeli, vyžadovalo řidičský průkaz, a to původní místo už nebylo. Žalobce nastoupil do jiné stavební firmy, kde ho vzali i bez řidičského průkazu, kdy na stavbu ho tam potom vozili, ale žalobce musel vždy přijet na tu firmu a zase s ní odjet, což zabralo asi hodinu a půl před prací a hodinu a půl po práci. V té době se žalobce na chalupu v obci [adresa] vůbec nedostal, a to za celou tu dobu, co neměl řidičský průkaz. Pokud by žalobce řidičský průkaz měl, pak i v době covidu by byl jako on, tak jeho matka na chalupě v [Anonymizováno]. Žalobce raději tráví čas na venkově než ve městě. V období let [Anonymizováno] až [Anonymizováno] na chalupě v [Anonymizováno] žalobce trávil asi 90 % času a jeho matka se tam prakticky přestěhovala. Po odebrání řidičského oprávnění se do [Anonymizováno] prakticky nedostal, byl tam jen asi jednou nebo dvakrát. Skutečnost, že žalobce nemohl vozit svou matku na chalupu v [Anonymizováno] žalobce vnitřně špatně nesl, také mu vadilo, že tam měl rozdělenou dílnu a nemohl být venku. Žalobce měl z odebrání řidičského průkazu určité psychické komplikace, asi 3x nebo 4x byl u psychiatričky [tituly před jménem] [jméno FO], která mu předepsala nějaké léky na spaní a na uklidnění, lék se jmenoval Mirzaten. K přepravě matky do nemocnice žalobce využíval charitu v [Anonymizováno], někdy jezdili s žalobcem taxíkem, párkrát jí též vezl bratr matky. Pokud jde o truhlářskou živnost, tu žalobce vykonával už v letech [Anonymizováno] až [Anonymizováno], v roce [Anonymizováno] živnost přerušil, nechal se zaměstnat. Někdy v letech [Anonymizováno] začal budovat dílnu na chalupě v [Anonymizováno] a na přelomu let [Anonymizováno]/[Anonymizováno] chtěl jít na živnostenský úřad, ale pak když přišel o řidičák, tak v zásadě od tohoto záměru upustil, neboť bez auta to v zásadě nebylo možné. [adresa] byly v dílně hotové stropy, elektrika, omítky, podlahy, nová hoblovka, cirkulárka a další vybavení. Po vrácení řidičského oprávnění žalobce o obnovení živnosti truhlářství neuvažoval, protože se zdravotní stav matky rapidně zhoršil, musí být v [Anonymizováno], kde je v blízkosti zdravotnických zařízení a žalobce by nemohl být v [Anonymizováno], takže tento plán padl (zjištěno z účastnického výslechu).

8. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

9. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

11. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle odst. 3 citovaného ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Podle § 26 OdpŠk platí, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

16. V řízení bylo učiněno nesporným, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

17. V souladu s § 132 o.s.ř. soud důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Při tom dospěl k následujícím závěrům.

18. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za škodu podle OdpŠk, je nutno, aby byly splněny tří podmínky: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp.zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna, byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

19. Žalobce se v tomto řízení domáhal odškodnění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným vyznačením doložky právní moci na trestní příkaz, který nikdy právní moci ve skutečnosti nenabyl. Soud právně posoudil celý žalobou uplatněný nárok jakožto nárok na podle § 13 odst. 1 OdpŠk z titulu nesprávného úředního postupu. Mezi účastníky nebylo sporné, že k chybnému vyznačení doložky právní moci na trestním příkazu ze dne [datum] došlo. Soud dospěl k závěru, že chybné vyznačení doložky právní moci na soudní rozhodnutí představuje nesprávný úřední postup, za nějž je stát podle OdpŠk odpovědný. Judikatura je dlouhodobě ustálena v závěru, že nesprávným úředním postupem je i vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které není dosud pravomocné (srov. NS ČR sp.zn. 20 Cdo 923/2007, či KS v ČB, sp.zn. 6 Co 704/97, publ. pod č. 42/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V souzené věci chybné vyznačení doložky právní moci spočívalo v tom, že trestní příkaz nikdy právní moci nenabyl, jelikož nebyl doručen obhájci žalobci, což bylo nesporné. Jelikož doložka právní moci měla význam pro vykonatelnost trestu, který byl žalobci uložen, je třeba i takto chybné vyznačení považovat za nesprávný úřední postup. Podmínka odpovědnostního titulu je splněna a soud se tak dále zabýval otázkou, zda jsou u splněny i další podmínky pro vyvození odpovědnosti státu za škodu, což bylo mezi účastníky sporné.

20. Žalovaná se předně bránila poukazem na § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk, z něhož plyne závěr, že právo na náhradu škody nemá mj. ten, proti komu bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, neboť v tomto případě došlo k promlčení trestního stíhání. V souzené věci se však žalobce nedomáhá odškodnění nemajetkové újmy ze samotného trestního stíhání (z titulu nezákonného rozhodnutí – návrhu na potrestání ze dne [datum]), nýbrž tvrdí, že vykonal trest zákazu činnosti proto, že měl důvodně za to, že trestní příkaz je pravomocný a musí se mu podřídit. Svůj nárok tak odvozuje z vyznačené doložky právní moci, která nikdy vyznačena být neměla, v čemž lze spatřovat nesprávný úřední postup. [jméno FO] č. 82/1998 Sb. žádnou výluku z odpovědnosti žalované pro tento případ nestanoví, tudíž je třeba aplikovat obecný princip, že stát se odpovědnosti podle uvedeného zákona zprostit v tomto případě nemůže. Platí, že tam, kde je to dobře možné, nahrazuje se škoda uvedením v předešlý stav. Jinak se škoda hradí v penězích (srov. § 2951 o.z.), přičemž OdpŠk připouští, že nemajetková újma může být reparována i konstatováním porušení práva, je-li tento způsob vzhledem k okolnostem případu ospravedlnitelný. Stejně tak, jako byly žalobci vráceny uhrazený peněžitý trest 40 000 Kč a částka 2 000 Kč zaplacená coby paušální náhradu nákladů trestního řízení, je třeba odškodnit i vykonaný trest zákazu činnosti, který z povahy jeho výkonu nelze obdobným způsobem reparovat.

21. Provedeným dokazováním byla vyvrácena i námitka žalované, že žalobce porušil prevenční povinnost tím, že nekontaktoval svého obhájce a nepodal proti trestnímu příkazu odpor. Soud má z účastnického výslechu za prokázané, že žalobce se pokoušel v průběhu lhůty pro podání odporu proti trestnímu příkazu svého obhájce kontaktovat prostřednictvím advokátní kanceláře, avšak neúspěšně. Soud žalobci uvěřil, že bez konzultace s obhájcem nechtěl sám proti trestnímu příkazu podat odpor. Žalobce je zcela zjevně, podle jeho pracovního zařazení v dělnické profesi, osobou, která nemá vysokoškolské vzdělání a nelze mu tak vytýkat, že odpor proti trestnímu příkazu nepodal sám. Z dokazování rovněž vyplynulo, že žalobce se svým stíháním nesouhlasil, což uvedl i policejnímu orgánu do příslušných listin, jejichž obsah byl při jednání konstatován. Žalobce tedy učinil vše, co podle soudu bylo možné po něm požadovat. Bylo též prokázáno, že si žalobce požádal o podmínění upuštění od výkonu trestu zákazu činnosti, což sice bylo i v jeho zájmu, nicméně tím plnil i prevenční povinnost, neboť délka trestu zákazu činnosti, který vykonával nezákonně, za což odpovídá žalovaná, se tak zkrátila přibližně na polovinu. Dále, s kutečnost, že se žalobci jeho obhájce již zpět neozval, byla zjevně způsobena tím, že trestní příkaz nebyl obhájci doručen. Nedostal se tak do interního systému advokátní kanceláře a nelze obhájci žalobce přičítat k tíži, že nijak nekonal. Pochybení spočívajícího v tom, že trestní příkaz nebyl obhájci žalobce doručen, se dopustil orgán státu, za jehož činnost je odpovědná žalovaná. Tím méně se tak žalovaná může poukazem na pochybení při doručování trestního příkazu zprostit odpovědnosti za újmu tím způsobenou (srov. § 6 odst. 2 o.z.). Neobstojí ani poukaz na to, že není jisté, že by i v případě, že by trestní příkaz byl řádně doručen, byl odpor podán, případně, pokud by podán byl, zda by výsledek nebyl stejný, či snah ještě pro žalobce méně příznivý. Tyto skutečnosti jsou však již pouhou spekulací, neboť faktem zůstává, že trest zákazu činnosti žalobce vykonal, a to v době, kdy jej vykonat nemusel. Není ani případné poukazovat na situaci, která by byla nastala, pokud by trestní příkaz byl obhájci žalobce řádně doručen. Od absence doručení žalobce svůj nárok neodvozoval a tato absence ani nebyla bezprostřední příčinnou škody. Tou byla až nesprávně vyznačená doložka právní moci, kdy ten, kdo ji vyznačoval nezkontroloval, zda trestní příkaz byl doručen všem povinným adresátům. Pokud by tato skutečnosti zkontrolována byla, došlo by k řádnému doručení i obhájci a následně k řádnému vyznačení doložky v případě, že by nebyl podán odpor. Z dokazování zároveň nevyplynulo nic, z čeho by bylo možné usuzovat na to, že žalobce nebyl v dobré víře, že je mu trest uložen, je vykonatelný a musí se mu podřídit. Bylo prokázáno, že žalobce uhradil i peněžitý trest a náklady trestního řízení. Soudu v tomto řízení již nijak nepřísluší posuzovat, jak by trestní řízení skončilo v různých variantách, které mohly za jiných okolností nastat. Podstatné je pouze to, že žalobce trest vykonal, ač k tomu nebyl povinen a tento stav již nelze zvrátit, kdy současně bylo prokázáno, že žalobce se na tomto stavu nijak nepodílel a učinil vše, co od něj vzhledem k tehdy nastalé situaci bylo možné požadovat. Soud tak má za prokázanou i otázku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou, kdy nelze učinit závěr o jejím přetržení.

22. Pokud jde o újmu a její intenzitu, soud dospěl k závěru, že v souvislosti s nesprávným úředním postupem, bylo do určitých osobnostních sfér žalobce zasaženo. Dle soudu je třeba újmu žalobci způsobenou kompenzovat v peněžité podobě, neboť forma konstatování porušení práva by nebyla dostačující formou satisfakce, již jen proto, že zásah trval delší dobu. Nelze současně dospět k závěru, že by omezení žalobce v možnost řídit vozidlo pro něj bylo nevýznamné, či že by újma tím způsobená byla pouze zanedbatelná. Nad rámec obecných dopadů nemožnosti řídit vozidlo, které by dopadly na každou osobu v postavení řidiče, která je zvyklá běžné záležitosti každodenního života i za pomoci automobilu, jako cesta do práce a zpět, obstarání nákupů, cesta za vyřízením nejrůznějších záležitostí a za trávením volného času, bylo prokázáno, že žalobce přišel o možnost trávit čas na chalupě v [Anonymizováno], kam nebylo možné se jednoduchým způsobem dostat prostřednictvím veřejné dopravy. Současně bylo prokázáno, že žalobce dříve na této chalupě trávil přibližně 90 % času v měsíci a že žalobci vyhovuje spíše život na venkově než ve městě. Dále žalobce přišel o možnost trávit čas na chalupě společně se svojí matkou, která rovněž, až na nutné zdravotní pochůzky v [Anonymizováno], rovněž trávila čas na chalupě v [Anonymizováno]. Soud současně zdůrazňuje, že nijak nepřihlížel k případné újmě, která tím mohla vzniknout matce žalobce, neboť ta se v tomto řízení neodškodňuje, o čemž soud při jednání účastníky i poučil. Lze však přihlédnout k újmě zprostředkované, kdy bylo prokázáno, že žalobce špatně snášel, že je vyloučen ze silničního provozu a nemůže pro svoji matku zajišťovat dopravu tak jako by tomu v případě, pokud by držitelem řidičského oprávnění byl. Určitá újma vznikla žalobci i tím, že musel zařizovat odvozy matky do zdravotnických zařízení jiným způsobem, a to prostřednictvím [Anonymizováno] charity, taxíkem či prostřednictvím bratra své matky. Soud žalobci uvěřil, že měl zájem obnovit truhlářskou činnost v dílně, kterou budoval na chalupě v [Anonymizováno], neboť tomuto záměru nasvědčovaly i další okolnosti, a to že žalobce rád trávil čas na této chalupě, dříve truhlářskou živnost vykonával a soud uvěřil i tomu, že dílnu připravoval, kdy v tomto směru byla jeho výpověď spontánní a žalobce byl schopen uvést řadu detailů o tom, co v dílně již bylo hotovo. Je uvěřitelné i to, že bez řidičského oprávnění se jakákoli živnost spočívající v poskytování služeb pro domácnosti je jen těžko realizovatelná bez řidičského oprávnění. Na straně druhé soud vzal do úvahy i další skutečnosti, o nichž se nyní ví, že nastaly. Je to především epidemie Covid-19, která započala několik týdnů poté, co byl žalobci na konci února zadržen řidičský průkaz. Je tak újmu žalobce posuzovat i s přihlédnutím k těmto skutečnostem.

23. Při úvaze o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobci vznikla tím, že nemohl po dobu od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum] (celkem 471 dnů) řídit motorová vozidla se soud řídil následujícím. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sv. 4, č. 52/2012, str. 521 mj. uvedl, a to na půdorysu odškodňování nemajetkové újmy vzniklé protiprávním zadržením a vykonáním vazby, že „soudy v České republice nejsou - ani za současné právní úpravy - ve výši odškodnění vázány žádnými pravidly a ani pevnými částkami. Ustanovení § 31a odst. 2 zákona je zjevným případem normy s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. To platí tím spíše, jsou-li soudy povolány k přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Z toho nepochybně plyne, že je toliko na uvážení soudu, aby v každém jednotlivém případě při zvážení jeho individuálních skutkových okolností stanovil adekvátní výši odškodnění nemajetkové újmy vzniklé protiprávním zadržením a vykonáním vazby. Ve prospěch tohoto závěru svědčí i slova ESLP, že „úplné reparaci (restitutio in integrum) brání vlastní povaha bezpráví, které záleží ve zbavení svobody v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy“. Co se týče relevantních kritérií, těmi základními zpravidla jsou: povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody, následky v osobní sféře poškozené osoby. Povahu trestní věci je možno interpretovat zejména jako typovou závažnost trestného činu, pro který byla osoba poškozená stíhána. Ohledně kritéria celkové délky omezení osobní svobody vychází Nejvyšší soud z toho, že časové okolnosti omezení osobní svobody jsou objektivně vyjádřitelným kritériem pro posouzení celkové výše odškodnění. Pro účely odůvodnění výše poskytnutého odškodnění je zjevně vhodné - podobně jako ve většině evropských států - vycházet ze sazby stanovené za jeden den odnětí svobody. Judikatura ESLP však neskýtá žádné pevné vodítko a ani referenční rámec co do výše peněžního odškodnění. Nejvyšší soud proto, vycházeje z úrovně odškodnění jednotlivých evropských států, jakož i ze životní úrovně v České republice, dospívá k závěru, že adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500 až 1 500 Kč za jeden den trvání odnětí svobody, v jejímž rámci soud promítne jiné, zde uvedené a popřípadě neuvedené okolnosti svého posuzování. K tomuto rozmezí je však nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje. Nejvyšší soud ji na tomto místě uvádí jen z důvodů zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění.“ 24. Soud považuje srovnání s rozmezím, které je stanoveno pro odškodnění nemajetkové újmy způsobené zbavením osobní svobody za přiléhavé, neboť je rovněž stanoveno denní sazbou podle počtu dnů omezení a jelikož se jedná o omezení na právech dotčené osoby. Jistě je v této souvislosti třeba vycházet z podstatně nižšího rozpětí částek, neboť osoba omezená na svobodě je zcela omezena na jednom z nejvýznamnějších základních lidských práv a současně dochází i k různě intenzivnímu omezení na právech dalších. Právo být účastníkem silničního provozu coby řidič motorového vozidla mezi základní lidská práva a svobody nelze počítat. Současně však řidičský průkaz představuje veřejnoprávní dovolení, po jehož získání je osoba oprávněna řídit motorová vozidla příslušného druhu, na který se oprávnění vztahuje. Pokud bylo žalobci veřejnoprávní dovolení odňato, aniž by pro to existoval právní podklad, došlo k zasažení do práva žalobce, které m vzniklo a které by při běžném chodu věcí mohl vykonávat. Při porovnání intenzity zásahu do osobní svobody s intenzitou zásahu do práva řídit motorové vozidlo soud dospěl k závěru, že je třeba se pohybovat v rozmezí desetiny částek stanovených pro odškodnění nezákonného výkonu vazby, tedy v rozmezí 50 až 150 Kč/den.

25. V případě žalobce soud dospěl k závěru, že přiměřenou je částka 60 Kč/den, tedy částka ve při spodní hranici stanoveného rozpětí finančního zadostiučinění, a to z následujících důvodů. Soud obecně vychází z předpokladu, že pokud nejsou zjištěny žádné okolnosti, které by v konkrétním případě odůvodňovaly poskytnutí vyššího odškodnění, tedy je zjištěno, že došlo toliko k obecným dopadům, které by pociťovala každá osoba v postavení řidiče, kterému je řidičské oprávnění odňato, je odpovídajícím zadostiučiněním částka 50 Kč/den. Předně je třeba dospět k závěru, že žalobce nebyl v řízení motorového vozidla omezen nijak extrémně dlouhou dobu, nicméně nejde o kritérium zásadní, neboť délka trvání ve dnech se logicky projevuje v celkové výši poskytnutého zadostiučinění. Podstatné dle soudu je, že v řízení nebyly tvrzeny významné dopady do života žalobce. Byly tvrzeny a prokázány pouze mírné specifické zásahy nad rámec zásahů obecných, kterými se soud již podrobně zabýval výše a na závěry tam uvedené odkazuje. Je třeba přihlédnout i k tomu, že žalobce vykonával nedůvodně trest zákazu řízení v době, kdy byla ČR zasažena epidemií Covid-19 a možnosti volného pohybu byly i tak omezeny, včetně shromažďování osob a s tím související přesuny na různá místa. I kdyby tedy žalobce řídit vozidlo mohl, byl by i tak v této činnosti stejně jako ostatní obyvatelé ČR omezen.

26. Jelikož co do základu nároku soud shledal žalobu po právu, neboť byl prokázán nesprávný úřední postup při vyznačení doložky právní moci, existence újmy a příčinná souvislost, spočívající v tom, že nebýt nesprávně vyznačené doložky právní moci na trestní příkaz, žalobce by v posuzované době mohl motorové vozidlo řídit. Jelikož nepřistoupila žádná další okolnost, která by přerušila příčinnou souvislost, lze uzavřít, že nesprávný úřední postup byl výlučnou příčinnou vzniku újmy na straně žalobce. V souhrnu tak žalobci náleží částka 28 260 Kč (471 * 60), kterou soud žalobci přiznal (výrok I.) Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně částky 71 740 Kč byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

27. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení v zákonné výši z částky 28 260 Kč od [datum] do zaplacení, ve zbytku (úrok z prodlení z částky 71 740 Kč od [datum] do zaplacení) zamítl. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která byla ke dni [datum] 12,75 %. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne [datum], kdy ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem [datum], žalovaná se tak dostala do prodlení dne [datum] (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 3 o.s.ř., kdy žalobce byl sice úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, pročež se i částečný úspěch pro účely náhrady náklady řízení projeví jako úspěch plný. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), vždy v rozhodném znění (dále jen „AT“), spočívající v odměně advokáta za celkem [hodnota] úkonů právní služby [za převzetí věci a přípravu zastoupení včetně první porady, sepis žaloby ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum], účast při soudním jednání dne [datum] přes 2 hodiny podle § 11 odst. 1 písm. a), c), d) a g) AT], a to za úkony do podání žaloby včetně z tarifní hodnoty 50 000 Kč ve výši a 3 100 Kč [dle § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. a) AT ve znění do [datum], srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013], a za úkony po [datum] z tarifní hodnoty 28 260 Kč a 2 260 Kč [dle § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 9a odst. 2 písm. a) AT ve znění od [datum]] a 2x režijní paušál ve smyslu § 13 odst. 4 AT ve znění do [datum] á 300 Kč za úkony právní služby do [datum] a 3x režijní paušál ve smyslu § 13 odst. 4 AT ve znění od [datum] á 450 Kč za úkony právní služby od [datum], cestovném k soudnímu jednání na trase [adresa] a zpět (300 km), učiněné osobním automobilem VW Passat, registrační značky [SPZ] s kombinovanou spotřebou 4,4 l/100 km, palivem NM (na základě doloženého technického průkazu) dne [datum] podle vyhlášky č. 398/2023 Sb., při ceně paliva 34,70 Kč/l a náhradě za použití vozidla 5,8 Kč/km, 2 198,03 Kč, a náhradě za promeškaný čas podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 1 500 Kč za 10 půlhodin po 150 Kč, celkem tedy po zaokrouhlení 18 628 Kč [(2 x 3 100) + (3 x 2 260) + 600 + 1 350 + 2 198 + 1 500], to vše zvýšení o náhradu za 21% DPH ve výši 3 911,88 Kč na základě dokladu, že advokát žalobce je plátcem této daně. Soud žalobci nepřiznal náhradu za uplatnění nároku u žalované s poukazem na § 31 odst. 4 OdpŠk. Náklady žalobce celkem 24 539,88 Kč (2 000 + 18 628 + 3 911,88). Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci tuto částku, a to k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř., výrok III).

29. Lhůta k plnění ve výroku o věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobce v principu nijak nepoškozuje.

Poučení