48 C 210/2023 - 43

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozen [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0]. sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 75 075 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 750 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 15 750 Kč od 26.9.2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 59 325 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 59 325 Kč od 26.9.2023 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 228 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně, [tituly před jménem] [jméno FO], advokátky, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 26.9.2023 se žalobkyně domáhala po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 75 075 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z žalované částky od 26.9.2023 do zaplacení z titulu nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Okresním soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále také jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení trvalo 7 let, 6 měsíců a 21 dnů a jeho předmětem bylo vypořádání společného jmění žalobkyně a jejího manžela. Řízení bylo zahájeno dne 29.5.2015 a skočilo 21.12.2022 uzavřením soudního smíru. Žalobkyně za jeden rok trvání řízení požadovala částku ve výši 19 000 Kč, tuto navýšila o 10 % z důvodu jednoduchosti věci, zjevně nesprávného postupu a nedůvodných průtahu na straně soudu a dále o 10 % z důvodu zásadního významu posuzovaného řízení. Žalobkyně svůj nárok ve výši 176 760 Kč uplatnila u žalované podáním ze dne 2.3.2023, doplněným dne 3.5.2023, žalovaná žalobkyni stanoviskem ze dne 28.8.2023 přiznala odškodnění ve výši 73 125 Kč. Žalobkyně nesouhlasí s argumentací žalované, a se zbytkem nároku se proto obrátila na soud. Dle žalobkyně je na místě zohlednit, že meritorně rozhodoval pouze nalézací soud, řízení bylo běžně složité a mělo pro žalobkyni zásadní význam, jelikož součástí společného jmění manželů bylo 5 nemovitostí, včetně bývalého penzionu, který žalobkyně nemohla z důvodu probíhajícího soudního řízení provozovat.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 6.11.2023 k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 2.3.2023 nárok uplatnila. Žalovaná dne 28.8.2023 nároku žalobkyně částečně vyhověla a poskytla zadostiučinění ve výši 73 125 Kč. Žalovaná zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení a uvedla, že řízení trvalo od 29.5.2015 do 21.12.2022. Celková doba řízení ve vztahu k žalobkyni činí 7 let a 6 měsíců. Žalovaná konstatovala, že v řízení byly shledány průtahy, ve věci bylo vydáno pouze jedno meritorní rozhodnutí, celkovou délku řízení je proto třeba hodnotit jako nepřiměřenou. Žalovaná vycházela ze základní částky ve výši 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, tuto snížila o 25 % s ohledem na složitost věci, jelikož bylo provedeno rozsáhlejší dokazování spočívající zejména v opakovaném znaleckém zkoumání, současně docházelo k pokusům o mimosoudní vyřešení věci. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, meritorně však rozhodoval pouze nalézací soud, a to jedenkrát. Význam řízení pro žalobkyni žalovaná shledala jako běžný. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili. Předložené listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili.

4. Soud vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to podáním doručeným žalované dne 2.3.2023. Nesporným bylo i stanovisko žalované ze dne 28.8.2023, kterým žalovaná nároku žalobkyně vyhověla co do poskytnutí finančního zadostiučinění ve výši 73 125 Kč. Mezi účastníky byla sporná výše částky, která je přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu.

5. Na základě označených listinných důkazů učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedenému závěru o skutkovém stavu.

6. Ze spisu vedeného Okresním soudem v [adresa], sp. zn. [spisová značka] (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků) zjištěno, že na č.l. 1 založena žaloba ze dne 29.5.2015 o vypořádání SJM, přičemž žalobkyně vystupuje na straně žalující. Dne 3.6.2015 zasláno vyrozumění katastrálnímu úřadu, dne 7.7.2015 podána oprava žaloby, dne 13.7.2015 žalobkyně vyzvána k úhradě soudního poplatku. Dne 24.7.2015 podal žalovaný návrh na vydání předběžného opatření, dne 24.7.2015 nařízeno předběžné opatření, dne 17.8.2015 podáno odvolání, dne 7.10.2015 věc předložena odvolacímu soudu, v mezičase ještě podáno vyjádření žalovaného k žalobě. Usnesením KS v [adresa] usnesení o nařízení předběžného opatření bylo změněno tak, že se návrh zamítá. Referátem z 12.1.2016 nařízeno jednání na 29.6.2016. Dne 15.2.2016 podán návrh na rozšíření žaloby. Referátem z 23.2.2016 jednání následně z důvodů na straně žalobkyně odročeno na 17.8.2016. Usnesením z 11.4.2016 rozhodnuto o vrácení jistoty. Dne 17.8.2016 konáno jednání, na kterém čteny listiny, následně jednání odročeno za účelem ustanovení znalce k ocenění nemovitostí. Dne 26.8.2016 podán návrh na rozšíření žaloby. Podáním z 16.11.2016 žalobkyně urguje ustanovení znalce, usnesením z 30.12.2016 ustanoven znalec. Dne 10.1.2017 žalobkyně podala návrh na určení lhůty, dne 16.1.2017 žalobkyně podala námitky proti usnesení o ustanovení znalce. Dne 26.4.2017 podán návrh na rozšíření žaloby. Dne 22.5.2017 vyzvání účastníci k aktualizaci otázek na znalce. Dne 21.6.2017 žalobkyně urguje postoupení spisu soudnímu znalci. Usnesením z 28.6.2017 doplněn další znalecký úkol. Dne 5.9.2017 spis odeslán znalci, dne 27.10.2017 podán znalecký posudek. Usnesením ze 7.12.2017 rozhodnuto o znalečném, dne 18.12.2017 podala žalobkyně proti rozhodnutí odvolání, dne 24.1.2018 věc předložena odvolacímu soudu, který dne 23.4.2018 usnesení o znalečném zrušil pro nepřezkoumatelnost. Referátem z 16.5.2018 nařízeno jednání na 27.7.2018, z důvodů na straně soudu následně odročeno na 7.9.2018. Dne 18.9.2018 znalec vyzván ke zdůvodnění jednotlivých položek znalečného. Dne 12.12.2018 rozhodnuto o znalečném, dne 20.12.2018 podala proti rozhodnutí žalobkyně odvolání, dne 20.2.2018 věc předložena odvolacímu soudu, který dne 13.5.2019 usnesení nalézacího soudu změnil, dne 5.9.2019 vyplaceno znalečné. Referátem z 8.10.2019 nařízeno jednání na 11.12.2019, které bylo následně odročeno na 4.3.2020, kdy bylo provedeno dokazování listinami, jednání následně odročeno na 12.8.2020 za účelem vypracování revizního znaleckého posudku. Podáním ze dne 1.7.2020 žalobkyně urguje vypracování znaleckého posudku, současně žádá o odročení jednání, jednání odročeno na 2.12.2020. Usnesením z 11.8.2020 ustanoven znalec. Proti usnesení o ustanovení znalce podány oběma účastníky řízení námitky. Usnesením z 25.11.2020 znalec zproštěn a ustanoven znalec nový, jednání původně nařízené na 2.12.2020 odročeno na 12.5.2021, toto posléze odročeno na 6.10.2021. Dne 16.4.2021 spis odeslán znalci. Dne 11.5.2021 znalecký ústav sděluje, že není schopen posudek vypracovat, spis dne 31.5.2021 vrácen soudu. Usnesením z 3.6.2021 znalec zproštěn a ustanoven nový, dne 30.6.2021 spis odeslán znalci, mezitím jednání původně nařízené na 6.10.2021 odročeno na 1.12.2021. Dne 4.10.2021 podán znalecký posudek. Dne 10.11.2021 učiněn dotaz na znalce. Dne 1.12.2021 konáno jednání, které bylo následně odročeno na 6.4.2022. Usnesením ze 7.12.2021 rozhodnuto o znalečném. Podáním ze 30.3.2022 žádá žalobkyně o odročení jednání z důvodu mimosoudních jednání mezi účastníky, jednání odročeno na 20.7.2022, toto následně za účelem poskytnutí lhůty k mimosoudnímu vyřešení sporu odročeno na 7.12.2022, kdy byl schválen soudní smír č.l. 678, přičemž usnesení nabylo právní moci dne 21.12.2022.

7. Ze shora uvedených listinných důkazů má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 29.5.2015 a skončeno bylo dne 21.12.2022, kdy nabylo právní moci usnesení o odmítnutí dovolání. Celková délka řízení tak činí 7 let a 7 měsíců.

8. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

13. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobkyně svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

17. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

18. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

19. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

20. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 29.5.2015 a skončeno bylo dne 21.12.2022, kdy nabylo právní moci usnesení o schválení smíru. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně tak činila 7 let a 7 měsíců.

21. Již zde soud konstatuje, že tato délka řízení je i při bližším zkoumání průběhu celého řízení nepřiměřená. Na délce řízení se podílel rovněž soud (viz dále). Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma. Soud shledal, že je na místě žalobkyni poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování či omluva není v tomto případě dostatečnou formou zadostiučinění. Tuto skutečnost ostatně ani žalovaná nečinila spornou.

22. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“). Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud neshledal důvody pro stanovení výše základní sazby za jeden rok řízení vyšší než je spodní hranice, neboť řízení trvalo 7 let a 7 měsíců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Z judikatury Nejvyššího soudu lze vysledovat, že horní hranice doporučeného rozmezí je soudy přiznávána v řízení o extrémních délkách 20 let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, či věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp.zn. 30 Cdo 5440/2014, kde byla základní částka 20 000 Kč/rok přiznána u řízení, jehož délka přesahovala 23 let). Základní částka 17 000 Kč byla přiznána v řízení trvajícím 16 let (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). V posuzované věci řízení trvalo 7 let a 7 měsíců. Za přiměřenou základní sazbu tak soud považuje v tomto případě stále částku 15 000 Kč za rok řízení, tj. 1 250 Kč za měsíc. Není na místě přiznávat částku vyšší, neboť soud sice dospěl k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená, nicméně se v žádném případě nejedná o délku řízení extrémní, tedy blížící se, či snad dokonce přesahující dobu 20 let, kde by bylo na místě uvažovat o částkám na horním rozmezí, tedy 19 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení. Zadostiučinění, které by tak žalobkyni náleželo je představováno částkou 98 750 Kč 6 x 15 000 + 7 x 1 250, kdy je však nutno tuto částku modifikovat, a to dle kritérií uvedených v ust. § 31a OdpŠk. Již bylo uvedeno, že výčet těchto kritérií je demonstrativní, soud tak přihlédl i k dalším okolnostem.

23. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci soud shledal, že na délce řízení se podílely i procesní soudy. Předně soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Jen u soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu jinak. Tyto soudy zpravidla nečiní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400-768-2. str. 286). V posuzovaném řízení se vyskytla období nečinnosti. V projednávané věci procesní soud neučinil žádný úkon v období od 17.8.2016, kdy se konalo jednání, do 30.12.2016, a následně do 22.5.2017, kdy soud vyzval účastníky k aktualizování otázek na znalce; od 13.5.2019, kdy odvolací soud rozhodl o znalečném, do 11.12.2019, na kdy soud ve věci nařídil ústní jednání; od 4.3.2020, kdy se konalo jednání, do 11.8.2020, kdy byl ustanoven znalec. K celkové délce řízení dále přispěly prodlevy a nekoncentrovanost nalézacího soudu při ustanovení znalců a rozhodování o znalečném, kdy nalézací soud rozhodl o znalečném nejprve dne 7.12.2017, poté bylo jeho rozhodnutí odvolacím soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost, přičemž nové rozhodnutí nalézacího soudu bylo odvolacím soudem usnesením ze dne 13.5.2019 změněno a znalečné bylo vyplaceno až 5.9.2019, tedy necelé dva roky po prvním rozhodnutí o znalečném. K nekoncentrovanému postupu soudu rovněž došlo při ustanovování znalce k vypracování revizního znaleckého posudku, k čemuž soud činil kroky od jednání konaného dne 4.3.2020, znalec byl však ustanoven až dne 11.8.2020, následně byl 25.11.2020 zproštěn, což se opakovalo dne 3.6.2021 a znalecký posudek byl podán až dne 4.10.2021. Soud by průtah toleroval, pokud by šlo o průtah ojedinělý, v řízení však došlo k průtahům, které již nelze považovat za ojedinělý průtah, který by bylo lze tolerovat, za předpokladu, že jinak je doba řízení přiměřená. Rovněž je třeba zohlednit, že rozhodnutí soudu I. stupně o znalečném bylo odvolacím soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost. S ohledem na vícero průtahů, ke kterým došlo v řízení před nalézacím soudem, soud základní částku zvýšil o 10 %.

24. Posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. K uvedenému soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. závěry Stanoviska). V posuzovaném řízení sice rozhodoval meritorně pouze soud I. stupně jednou, nicméně odvolací soud opakovaně rozhodoval o odvolání účastníků řízení do procesních rozhodnutí (např. o znalečném, o návrhu na vydání předběžného opatření). Soud s ohledem na četnost rozhodnutí na jednotlivých stupních soudní soustavy základní částku snížil o 10 %.

25. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni soud uvádí, že dle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestního (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení lze typově zařadit mezi ta, která mají standartní význam pro účastníky, neboť se jednalo o spor týkající se vypořádání společného jmění manželů, přičemž v tomto případě není presumovaný zvýšený význam řízení pro žalobkyni. Žalobkyně sice uvedla, že bylo vypořádáváno vícero nemovitostí, přičemž jedna z nich (bývalý penzion) byla stěžejní pro podnikání žalobkyně, avšak pouze na základě takto strohých tvrzení soud nedospěl k závěru, že by posuzované řízení mělo mít pro žalobkyni zvýšený význam, jako lze očekávat v případě řízení shora uvedených. Soud proto základní částku nemodifikoval.

26. Věc byla složitější, a to po skutkové a procesní stránce. Po skutkové stránce byla složitost věci dána tím, že společné jmění manželů bylo tvořeno nemalým počtem nemovitostí, jednalo se tedy o rozsáhlejší soubor jmění. S tím souvisí i procesní složitost věci, jelikož bylo třeba provést větší množství listinných důkazů a především jednotlivé nemovitosti ocenit, přičemž za tímto účelem byly vypracovány dva znalecké posudky. Procesní složitost také spočívala v tom, že soud opakovaně rozhodoval o návrhu žalobkyně na rozšíření žaloby, o návrhu na vydání předběžného opatření či o znalečném. Po právní stránce se jednalo o standardně složitý spor. V souhrnu soud proto hodnotí věc jako složitější. Soud s ohledem na toto kritérium základní částku snížil o 10 %.

27. Žalobkyně se na délce řízení nepodílela. Žalobkyně činila procesní úkony včas, jednání soudu nikterak nemařila, naopak opakovanými urgencemi vyvíjela snahu o urychlení sporu a zamezení průtahům v řízení. Je pravdou, že žalobkyně dvakrát žádala o odročení jednání soudu, avšak v kontextu celého řízení se nejednalo o zásadní průtahy způsobené žalobkyní. Soud tak s ohledem na toto kritérium základní částku nemodifikoval.

28. Ve světle výše uvedeného žalobkyni náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce, neboť byla prokázána existence odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení), vznik újmy a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Zadostiučinění za celé řízení žalobkyni náleží ve výši 98 750 - 10 %, tj. 88 875 Kč. Od této částky je třeba odečíst částku 73 125 Kč přiznanou žalovanou před podáním žaloby. Soud tak přiznal žalobkyni zbývající částku 15 750 Kč (výrok I.). Ve zbytku, co do částky 59 325 Kč, byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

29. Soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 15 750 Kč od 26.9.2023 do zaplacení, ve zbytku (úrok z prodlení z částky 59 325 Kč od 26.9.2023 do zaplacení) žalobní požadavek zamítl. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která byla ke dni 26.9.2023 15 %. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 2.3.2023 a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 2.9.2023, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 3.9.2023 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení ode dne podání žaloby, tj. od 26.9.2023, čímž je soud ve sporném řízení vázán.

30. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla co do základu nároku úspěšná, přičemž rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, pročež se i částečný úspěch pro účely náhrady nákladů řízení projeví jako úspěch plný. Náklady žalobkyně jsou představovány částkou 10 228 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a nákladů právního zastoupení žalobkyně. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Právní zástupkyně žalobkyně dle ust. § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu učinila ve věci 2 úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a písemném podání žaloby á 3 100 Kč. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta 2 x 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 428 Kč, když zástupkyně žalobkyně doložila, že je plátcem této daně. Pro úplnost soud dodává, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů za podání ze dne 9.11.2023, jelikož se jednalo o prostý souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání, nikoliv o podání ve věci samé ve smyslu advokátního tarifu. Účinky souhlasu by nadto nastaly i bez procesní aktivity žalobkyně.

31. Lhůta k plnění ve věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobkyni nijak nepoškozuje. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupkyně žalobkyně.

Poučení