48 C 3/2024 - 76

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozen [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupen advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] za níž jedná [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 60 000 Kč a omluvu, takto:

Výrok

I. Řízení se ohledně požadavku na uložení povinnosti žalované doručit do datové schránky právního zástupce žalobce dopis ve znění: „Vážený pane [Anonymizováno], [Anonymizováno] se Vám omlouvá za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku proti Vám bylo vedeno nejdříve Policií České republiky pod č.j. [adresa]/[Anonymizováno] a následně Městským soudem v Praze pod sp. zn. 42 T 8/2021 vedeno nezákonné trestní stíhání a bylo jím zasahováno do Vašich osobnostních práv. Ministerstvo spravedlnosti se omlouvá za nemajetkovou újmu, která Vám byla tímto nezákonným trestním stíháním způsobena ve Vaší osobnostní sféře.“ zastavuje.

II. Změna žaloby spočívající v tom, že se žalobce domáhá po žalované ještě úroku z prodlení v zákonné výši z částky 60 000 Kč za období od 29.12.2023 do zaplacení se podle § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, připouští, neboť výsledky dosavadního řízení mohou být podkladem i pro řízení o změněném návrhu.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 30 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 30 000 Kč od 29.12.2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žaloba o zaplacení částky 30 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 29.12.2023 do zaplacení se zamítá.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20 694,50 Kč k rukám zástupce žalobce, [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0], advokáta, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 31.12.2023, doručenou soudu dne 5.1.2024 domáhal po žalované omluvy a zaplacení odškodnění ve výši 60 000 Kč za nemajetkovou újmu v souvislosti s trestním řízením vedeným proti žalobci posléze u Městského soudu v Praze pod sp.zn. [spisová značka]. Žalobce uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní řízení, které skončilo vydáním zprošťujícího rozsudku Městským soudem v Praze ze dne 31.3.2022, který nabyl právní moci dne 17.1.2023 poté so stížnost státního zástupce byla odvolacím Vrchním soudem v [Anonymizováno] ze dne [datum] zamítnuta. K nemajetkové újmě žalobce tvrdil, že je bezúhonnou osobou, za trestné činy loupeže a vydírání mu hrozil [Anonymizováno], hrozil mu nepodmíněný trest odnětí svobody, obával se, že bude muset hradit škodu 79 800 Kč, trestní stíhání trvalo necelé 2 roky. Žalobce byl v rámci stíhání rovněž omezen na svobodě po dobu 35 hodin, ztratil důvěru v PČR a SZ, stíhání vnímal jako nespravedlivé, utrpěla pověst mezi jeho blízkými, o své nevině musel přesvědčovat blízké a známé. Rovněž přišel o radost ze života, nemohl se věnovat koníčkům. Projevily se u něj deprese, nervozita, stres z budoucnosti, poruchy soustředění. Rovněž došlo ke zkoumání telekomunikačního provozu telefonu žalobce, kdy jeho vtělením do trestního spisu došlo je zpřístupnění dalším osobám. Žalobce se musel účastnit úkonů tr. řízení.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 22.3.2024 k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobce dne [datum] nárok uplatnil. K projednání žádosti žalobce došlo dne [datum]. Žalovaná konstatovala, že v předmětném trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a poskytla žalobci písemnou omluvu. Nárok na peněžité zadostiučinění žalovaná odmítla poskytnout. Ohledně nemajetkové újmy žalovaná stručně zrekapitulovala skutečnosti plynoucí z trestního spisu, přičemž má za to, že konstatování a omluva je postačující a odpovídající formou satisfakce. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout.

3. Při jednání dne 17.5.2024 vzal žalobce jednak žalobu částečně zpět, a to ohledně požadované omluvy, neboť mu ji žalovaná již zaslala. V tomto rozsahu soud řízení výrokem I. zastavil. Dále žalobce návrh připuštění změny žaloby o příslušenství v podobě úroku z prodlení v zákonné výši z částky 60 000 Kč od 19.12.2023 do zaplacení. Jelikož podmínky pro připuštění žaloby byly splněny, soud změnu žaloby výrokem II. připustil.

4. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání, při kterém poskytl žalobci potřebné procesní poučení a výzvu podle § 118a o.s.ř.

5. Mezi účastníky bylo nesporné, že usnesením ze dne 12.3.2021 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin loupeže dle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a trestný čin vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obžaloba byla podána dne 17. 9. 2021. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2022 byl žalobce zproštěn obžaloby, proti rozsudku bylo podáno odvolání, které bylo ohledně žalobce zamítnuto Vrchním soudem v Praze dne 17. 1. 2023, čímž bylo trestní stíhání žalobce pravomocně skončeno dne 17. 1. 2023, že žalobce je bezúhonnou osobou, že žalobce u žalované nárok uplatnil dne 28.6.2023, že žalovaná nárok žalobce projednala, což sdělila stanoviskem ze dne 20.3.2024, přičemž konstatovala, že v předmětném trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a poskytla žalobci písemnou omluvu.

6. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Soud má za prokázané, že žalobce je bezúhonnou osobou, byl obviněn a posléze obžalován z trestných činů loupeže a vydírání, přičemž byl obžaloby zproštěn rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, který ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17.1.2023 nabyla právní moci dne 17.1.2023 (zjištěno z nesporných tvrzení). Žalobci hrozil trest odnětí svobody na 5 až 12 let a případná povinnost nahradit škodu 79 800 Kč, trestní stíhání trvalo 1 rok a 10 měsíců. Žalobce byl v rámci stíhání rovněž omezen na svobodě přibližně po dobu 35 hodin (zjištěno ze spisu Městského soudu v Praze, sp.zn. 42 T 8/2021). Žalobce byl zadržen dne 15.3.2021 v ranních hodinách v obci [adresa], kdy mu byla nasazena pout a byl někdy kolem poledne odvezen do CPZ v [Anonymizováno] na [adresa] k výslechu. V CPZ strávil jednu noc, během níž byl zavolán k výslechu. Z CPZ byl propuštěn v sobotu večer přibližně kolem 22 hodiny. Do té doby žalobce žádné zkušenosti s trestním stíháním neměl. O tom, jaký mu hrozí trest věděl od policistů, z počátku však nevěděl, z jakého důvodu byl zadržen, tedy čeho se měl dopustit. Žalobce je profesí stavbyvedoucí. Ve společnosti [Anonymizováno] pracovní poměr z vlastního rozhodnutí v dubnu 2021. V rámci zadržení mu sice bylo umožněno, aby kontaktoval manželku, ale jelikož neznal z hlavy její číslo, tak jí volal až po propuštění z CPZ. Manželka se zhroutila poté, co jí žalobce vše vylíčil, ale věřila mu. O trestním stíhání žalobce řekl svým rodičům, kteří bydlí na Vysočině a ti mu řekli, že dokud se neprokáže [Anonymizováno] nevinna, tak s ním nechtějí nic mít. V době před trestním stíháním se žalobce se svými rodiči stýkal přibližně jedenkrát za měsíc. V průběhu trestního stíhání ale žádný kontakt s rodiči nebyl. Ani jedna z dcer žalobce, jakož i bratr žalobce o trestním stíhání nevěděli, kdy pokud o tom bratr věděl, tak nedal nic najevo. O trestním stíhání se nedozvěděli ani sousedé a známí žalobce. Manželka se v dubnu 2021 chtěla se žalobcem rozvést, ale poté onemocněla Covidem 19, byla až do ledna 2022 na nemocenské a poté už se k tomu tématu rozvodu více nevraceli. V červnu 2021 nastoupil žalobce do nové práce u společnosti [Anonymizováno], kde se o trestním stíhání žalobce náhodně dozvěděl nadřízený, přičemž se v této společnosti poté domluvili na skončení pracovního poměru, kdy žalobci bylo řečeno, že tam takové lidi mít nechtějí. Pak si žalobce obnovil IČO, pracoval pro společnost ALGON, kdy s touto společností spolupráce skončila proto, že sice žalobce o trestním stíhání nehovořil, ale nemohl mít volno, když potřeboval jít k soudu, což pro něj byla proiorita. Pak nastoupil na IČO do společnosti [Anonymizováno], kde pracuje až do současné doby. O trestním stíhání zde ví jen jeho nadřízený, ale až z doby, kdy již byl obžaloby zproštěn. V průběhu trestního stíhání jej žalobce prožíval, měl deprese, špatně spal, bral volně prodejné léky na uklidnění. Manželka občas svojí mamince ubrala z léků, které měla předepsány na spaní, a dodávala je žalobci. Odbornou lékařskou či terapeutickou péči žalobce nevyhledal. Žalobce musel omezit koníčky (motorka, druhé auto), neboť obě tyto věci musel prodat, aby měl na obhajobu. Stejně tak nemohl tolik cestovat jako dřív (zjištěno z účastnického výslechu žalobce).

7. Účastnickou výpověď soud hodnotí jako věrohodnou a skutečnostem v ní uváděným soud uvěřil.

8. Z důkazů, jak byly výše uvedeny byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující. Soud k tomu dodává, že žalobci bylo při jednání adresováno procesní poučení, že neunáší důkazní břemeno ohledně rozhodných skutečností, které tvrdí, a to, že utrpěla jeho pověst mezi jeho blízkými a že o své nevině musel přesvědčovat blízké a známé a byl poté v souladu s § 118a odst. 3 o.s.ř. vyzván, aby k prokázání těchto svých tvrzení předložil či označil důkazy.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

12. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

13. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („o.z.“).

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

17. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

18. V řízení bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

19. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp.zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

20. Žalobce se v tomto řízení domáhal nároku na odškodnění nemajetkové újmy, a to v souvislosti s rozhodnutím policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, na které se v důsledku pozdějšího vydání zprošťujícího rozsudku hledí jako na nezákonné rozhodnutí. Uplatněný nárok soud právně posoudil následujícím způsobem.

21. Soud předně, pokud jde o splnění podmínky existence odpovědnostního titulu, uvádí, že usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001), což v daném případě nastalo. Nezákonným rozhodnutím je ve vztahu k žalobci usnesení policejního orgánu ze dne 12.3.2021, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání jednak trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku, a trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku, které bylo odklizeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31.3.2022, jímž byl žalobce obžaloby zproštěn podle § 226 písm. c) trestního řádu. Rozsudek nabyl právní moci dne 17.1.2023 22. Nárok ve výši 60 000 Kč soud posoudil jako nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Jak již výše soud vyložil, podmínka existence odpovědnostního titulu je splněna a soud se bude dále zabývat otázkou vzniku nemajetkové újmy a existence příčinné souvislosti.

23. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Nejvyšší soudu v rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 3731/2011 dospěl k závěru, že „… vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Jde tedy "pouze" o zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. - totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka - svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.). …“.

24. Soud dospěl k závěru, že v souvislosti s trestním stíháním, v němž bylo vydáno rozhodnutí, na nějž se v důsledku pravomocného zprošťujícího rozsudku hledí jako na nezákonné, bylo v souzeném případě do osobnostních sfér žalobce zasaženo. Soud však předesílá, že zásahy do sféry pracovní soud v úvahu vzít nemohl, neboť, aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit (srov. NS ČR, sp.zn. 31 Cdo 619/2011). Skutková tvrzení současně nelze zjišťovat z prováděných důkazů. Žalobce však v žalobě, resp. ani později (v koncentrační lhůtě) zásahy do sféry pracovní netvrdil, a to ani v obecné rovině. Pouze v takovém případě by bylo na místě dát žalobci procesní poučení i podle § 118a odst. 1 o.s.ř. Za situace, kdy žalobce konkrétní zásahy do jiných osobnostních sfér uvedl, není procesní prostor pro to, aby soud žalobce poučoval, jaké všechny zásahy může, či má tvrdit, neboť by již žalobce poučoval o hmotném právu. Rozsah tvrzení, tedy to, k jakým konkrétním dopadům do osobnostních sfér došlo, je věcí poškozeného, přičemž tento rozsah je určující především z hlediska výše požadovaného odškodnění. Jelikož účastnický výslech je důkazní prostředek a nikoli další způsob, jak doplňovat žalobní tvrzení, soud v části, v níž žalobce hovořil o netvrzených dopadech do sféry pracovní, k jeho obsahu nepřihlížel. Soud rovněž dospěl k závěru, že po provedeném účastnickém výslechu nejsou stále prokázána tvrzení, že utrpěla jeho pověst mezi jeho blízkými a že o své nevině musel přesvědčovat blízké a známé. Bylo totiž prokázáno, že kromě rodičů a manželky (a některých nadřízených v práci) o trestním stíhání žalobce již nikdo nevěděl. Nelze tak mít za prokázané, že o své nevině musel přesvědčovat své známé, když z dokazování vyplynulo, že žádní známi se o trestním stíhání nedozvěděli. Možnosti účastnického výslechu z hlediska prokázání, zda a případně jak utrpěla pověst žalobce v rodině a mezi známými, jsou totiž omezené, kdy v této souvislosti soud připomíná, že bylo prokázáno, že se známí o trestním stíhání asi nedozvěděli. Nad rámec obecných dopadů trestního stíhání, které dopadají na každou trestně stíhanou osobu, tak bylo prokázáno, že žalobce byl na počátku trestního stíhání zadržen přibližně na 35 hodin a umístěn do CPZ, věděl o tom, jaký mu hrozí trest. Bylo prokázáno, že žalobce je bezúhonnou osobou bez jakýchkoli zkušeností s trestním stíháním. Došlo rovněž ke zhoršení vztahů s manželkou, která sice žalobce věřila, nicméně v počátku trestního stíhání hrozila žalobci rozvodem. Došlo rovněž ke zhoršení vztahů s rodiči, kteří se od žalobce odvrátili a nechtěli se s ním stýkat, dokud trestní stíhání neskončí jeho očištěním. Děti žalobce ani bratr o trestním stíhání nevěděli. Stejně tak o něm nevěděli ani známí a sousedé. Dozvěděli se o něm jen náhodně někteří jednotlivci z pracovního prostředí. Žalobce trestní stíhání prožíval, měl deprese, špatně spal, bral volně prodejné léky na uklidnění. Odbornou lékařskou či terapeutickou péči žalobce nevyhledal. Došlo k omezení v trávení volného času, žalobce musel prodat motorku a automobil, jejichž údržba a péče o ně byly jeho volnočasovou aktivitou. Rovněž se nemohl věnovat cestování. K medializaci případu nedošlo. Pokud jde o dopady, které byly tvrzeny a které případně přetrvaly, soud konstatuje, že nelze zohlednit události, které nastaly až po skončení trestního stíhání. Trvání negativního zásahu v osobnosti žalobce se ohraničuje maximálně dobou trvání posuzovaného řízení (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011).

25. Soud se tak na tomto půdorysu vytrpěné újmy zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí a omluva, poskytnuté žalovanou, nebo zda žalobce náleží i zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy a výše zadostiučinění soud vycházel především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédl i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

26. Pokud jde o délku trestního řízení, žalobce byl stíhán necelé 1 rok a 10 měsíců. Z obsahu trestního spisu vyplynulo, že orgány činné v trestním řízení v přípravném řízení postupovaly plynule, přičemž přílišná délka řízení nebyla ani tvrzena. Při zohlednění, že v případu figurovalo vícero spoluobžalovaných, ve věci rozhodovaly vždy jedenkrát soud nalézací a soud odvolací, lze délku řízení, které ze zákona probíhalo v prvním stupni na krajském soudu a je tak již z povahy řízení složitějším, hodnotit jako zcela přiměřenou.

27. Pokud jde o povahu trestní věci, lze konstatovat, že trestné činy loupeže a vydírání již je třeba považovat za trestné činy, které obecně jsou spojeny s vyšší mírou společenského odsouzení. O trestním stíhání se sice prakticky nikdo nedozvěděl, nicméně z hlediska pocitů žalobce a jeho prožívání je tuto obecně vysokou závažnost jmenovaných trestných činů třeba brát při stanovení především formy zadostiučinění v úvahu. Žalobci po celou dobu hrozil trest odnětí svobody od 5 do 12 let, což je rovněž třeba považovat za ohrožení vysokým trestem. Současně je třeba vzít v úvahu i to, že žalobce byl nejen zadržen a omezen pouty, ale byl i po dobu přibližně 35 hodin umístěn v CPZ a bylo vůči němu uplatněno sledování telekomunikačního provozu. Obecně šlo o postupy zákonné, neboť skutečnost, že se na usnesení o zahájení trestního stíhání hledí jako na nezákonné rozhodnutí ještě neznamená, že se i na postupy orgánů činných v trestním řízení pohlíží en bloc jako na nezákonné, nicméně z hlediska újmy žalobce je i tyto skutečnosti třeba zohlednit, neboť se projeví v celkovém dopadu do osobnostní sféry žalobce z hlediska toho, jak trestní stíhání prožíval. Dle judikatury nelze znovu v kompenzačním řízení posuzovat vinu žalobce, nicméně soud je oprávněn přihlížet k okolnostem, za nichž bylo trestní řízení vedeno a jak skončilo. Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17.1.2023, č.j. 17 To 49/2022- 1624 (odst. 79 až 83), kterým byla zamítnuta stížnost státního zástupce do zprošťujícího rozsudku vyplývá, že „že obžalovaný [Anonymizováno] byl zcela nepochybně přítomen takřka celému jednání vůči poškozenému, což vyplývá zejména z výpovědi poškozeného, a navíc je to výsostně logické při uvědomění si toho, že při ukončení spolupráce s poškozeným měl obžalovaný [Anonymizováno] vlastně stěžejní postavení, pokud jde o poskytování konkrétních informací obžalovanému [Anonymizováno] a stav zakázky. Také tímto směrem v rámci celého „jednání“ ve věci vystupoval, předkládal obžalovanému [Anonymizováno] potřebné materiály. Těžko tak může uvádět, že se ho to vlastně netýkalo, a nezajímalo ho to. Skutkově je zřejmé, že musel vidět jednání obžalovaného [Anonymizováno] a [Anonymizováno] poté, co poškozeného obžalovaný [Anonymizováno] přivedl z koupelny (seděl na místě vedle obžalovaného [Anonymizováno]), musel vidět způsob, kterým obžalovaný [Anonymizováno] (ale i [Anonymizováno]) s poškozeným dále jednal, včetně toho, že poškozený seděl na zemi, byl nepochybně částečně přítomen i okolnostem ohledně zaplacení peněz prostřednictvím internetového bankovnictví. Obžalovaný [Anonymizováno] je jistě nejméně průměrně inteligentní, aby viděl a domyslel si, že poškozený jedná proti své vůli, ovlivněn nejméně výhrůžkami dalších osob.

80. Nicméně faktickou skutečností je i to, že obžalovaný [Anonymizováno] nepatří do oné skupiny zbylých obžalovaných, znal je minimálně (obžalovaného [Anonymizováno] vůbec), u firmy (resp. pro obžalovaného [Anonymizováno] - /též firma [Anonymizováno]/) pracoval od poloviny prosince 2020, tedy velice krátkou dobu, a po skutku dne 14. 1. 2021 cca po třech měsících spolupráci ukončil. Jde v zásadě o bezúhonnou osobu. Na místě byl přítomen z titulu své funkce stavbyvedoucího, měl přehled o zakázce „[Anonymizováno]“, a musel tak podávat určité informace. Nelze u něj naprosto vyloučit, že na místě byl prostě z důvodů svého pracovního zařazení (a to nikoli pouze objektivně, ale i ze svého subjektivního hlediska), v podstatě ukončení spolupráce s poškozeným, a v tomto smyslu také jednal. Přímému fyzickému ataku vůči poškozenému přítomen nebyl, samozřejmě ale zaznamenal, jakým způsobem je s poškozeným jednáno.

81. Vrchní soud je tak názoru, že nelze bezpečně uzavřít, že by se obžalovaný [Anonymizováno] úmyslně podílel na pomoci ke zločinu loupeže. O jiné právní kvalifikaci jednání spoluobžalovaných (vydírání) vrchní soud neuvažoval, jak bude dále uvedeno při právním posouzení celé věci.

82. Jak již bylo uvedeno, obžalovaný [Anonymizováno] byl přítomen valné části jednání zbylých spoluobžalovaných. Vzhledem k tomu musel nutně vnímat, že jde o jednání protiprávní, a snahu získat bezprostředně finanční prostředky výhrůžkami násilím. Nic proti tomu neučinil. U obžalovaného však nelze použít jinou právní kvalifikaci – u přečinu neoznámení trestného činu podle § 368 tr. zákoníku není zločin loupeže uveden jako ten, jehož neoznámení by bylo trestné.

83. U obžalovaného [Anonymizováno] by mohlo přicházet do úvahy posouzení jeho jednání (spočívající v nečinnosti) jako přečin nepřekažení trestného činu podle § 367 odst. 1 tr. zákoníku. Vrchní soud je však toho názoru, že lze použít ustanovení § 367 odst. 2 tr. zákoníku, kdy není trestný ten, kdo nemohl trestný čin překazit bez značných nesnází. Nelze prokázat, že by obžalovaný [Anonymizováno] předem věděl, jakým způsobem se bude s poškozeným zacházet, a při skutku samotném již byl vystaven přímé, překvapivé konfrontaci. Pokud tedy taková situace byla, mohl mít zcela důvodné obavy, co by se dělo, kdyby se ozval s protestem proti způsobu jednání s poškozeným, a tak nečinil ničeho. Za situace, která na místě byla, pokládá vrchní soud takové jednání (nečinnost) ještě za krajně omluvitelné. Ze všech shora uvedených důvodů vrchní soud nakonec zprošťující výrok v případě obžalovaného [Anonymizováno] akceptoval.“ Z této části odůvodnění je zjevné, že odvolací trestní soud vycházel z toto, že žalobce byl zcela nepochybně přítomen takřka celému jednání vůči poškozenému, že musel vidět způsob, kterým obžalovaný [Anonymizováno] (ale i [Anonymizováno]) s poškozeným dále jednal. Současně však nebylo lze u něj naprosto vyloučit, že na místě byl prostě z důvodů svého pracovního zařazení a v tomto smyslu také jednal, kdy přímému fyzickému ataku vůči poškozenému přítomen nebyl, samozřejmě ale zaznamenal, jakým způsobem je s poškozeným jednáno.

81. Nebylo možné bezpečně uzavřít, že by se žalobce úmyslně podílel na pomoci ke zločinu loupeže. Vrchní soud zvažoval posouzení jednání žalobce (spočívající v nečinnosti) jako přečin nepřekažení trestného činu podle § 367 odst. 1 tr. zákoníku, avšak s poukazem na § 367 odst. 2 tr. zákoníku k tomu nepřistoupil a zprošťující výrok v případě žalobce akceptoval. V tomto směru je tedy přisvědčit i žalované, že trestní stíhání žalobce nelze hodnotit jako zcela nedůvodně zahájené či snad excesivní, neboť bylo i v řízení před soudem prokázáno, že žalobce na místě, kde ke spáchání trestného činu došlo, přítomen byl, stejně tak byl přítomen i části jednání, za něž byli pachatelé odsouzeni. Žalobce se tak sice patrně na místě nacházel z důvodu svého pracovního zařazení a na trestném činu se nepodílel, což však před soudem vyšlo najevo a právě proto, byl žalobce obžaloby zproštěn. Nebylo to tedy zcela tak, jak tvrdí žalobce, že by s celou věcí neměl vůbec nic společného, byť patrně byl jen v nesprávnou dobu na nesprávném místě.

28. Pokud jde o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobce, pak soud tyto shrnul již výše (srov. odst. 6 a 24) a skutečnosti a úvahy tam uvedené plně odkazuje.

29. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že „[v]ýše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ Soud tak, pokud jde o otázku přiměřenosti finančního zadostiučinění, předně dal účastníkům na srozuměnou, že mohou případy ke srovnání navrhnout a dále veden zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování při jednání sdělil, s jakými případy bude případ žalobce srovnávat. Účastníci ponechali výběr srovnatelných případů na soudu. Soud pak k porovnání vybral případy vedené u zdejšího soudu pod sp.zn. 23 C 190/2013, sp.zn. 43 C 108/2015 a sp.zn. 31 C 256/2017.

30. V případech, které vybral soud, ve věci sp.zn. 23 C 190/2013 šlo o podezření ze zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, trestní stíhání trvalo 1 rok a 3 měsíce. Tamní žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě 2 až 10 let. Trpěl pocity frustrace a beznaděje, utlumil své volnočasové aktivity, žalobce byl zadržen v místě bydliště, celému procesu přihlížela sousedka, bylo zasaženo do dobré pověsti žalobce, žalobce byl zadržen policií, téhož dne byl propuštěn. Žalovaná konstatovala nezákonnost trestního stíhání a omluvila se. Soudy přiznáno 50 000 Kč. Ve věci sp.zn. 43 C 108/2015 šlo o podezření ze zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a trestného činu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku, trestní stíhání trvalo 1 rok a 3 měsíce. Tamní žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě 2 až 10 let. K zásahu do profesního života nedošlo, došlo k zásahům do rodinného života a do sféry zdravotní. Žalovaná konstatovala nezákonnost trestního stíhání, omluvila se a přiznala 40 000 Kč. Soudy přiznáno dalších 20 000 Kč, celkem 60 000 Kč. Ve věci sp.zn. 31 C 256/2017 šlo o podezření ze zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku formou účastenství dle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a posléze i trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného formou spolupachatelství, trestní stíhání trvalo 11 měsíců. Tamní žalobkyně byla ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě 5 až 12 let. Tamní žalobkyně byla zadržena, v důsledku zatčení musela následně vysvětlovat absenci v práci, kde pracuje 19 let, kde měla dobrou pověst. V práci se rozneslo, z čeho byla žalobkyně obviněna, někteří kolegové ji zesměšňovali, přestali si jí vážit, dříve vybudovaný respekt kolegů a podřízených k žalobkyni byl narušen, zhoršil se pracovní výkon žalobkyně a její soustředěnost. K zásahům do rodinného života nedošlo. Prožívala stres a úzkost, brala antidepresiva. Sociální okolí žalobkyně v místě bydliště a kolegové v práci věděli, z čeho je obviněna, a byla proto terčem posměchu a narážek. Zatčení v bytě žalobkyně registrovali její sousedé a lidé z okolí. Přestala chodit do posilovny, kam chodila 12 let; přestala chodit do společnosti, sousedé ji přestali zdravit. Žalovaná konstatovala nezákonnost trestního stíhání, omluvila se. Soudy přiznáno 34 000 Kč.

31. Po zhodnocení všeho, co vyšlo v řízení najevo ohledně dopadů trestního stíhání a poměření těchto skutkových okolností s kritérii stanovenými pro rozhodování o způsobu a případné výši peněžitého zadostiučinění soud dospěl k závěru, že samotné konstatování vydání nezákonného rozhodnutí vůči žalobci a omluva od žalované není dostatečnou a spravedlivou formou satisfakce za proběhlé nezákonné trestní stíhání a je na místě nemajetkovou újmu žalobci vzniklou odškodnit v penězích, čemuž se žalovaná bránila. Soud při zjištěném skutkovém stavu věci váhal, zda v daném případě stále ještě tzv. morální satisfakce nebo je již na místě přistoupit k odškodnění v penězích. Pro morální satisfakci jako postačující formu odškodnění svědčí zásah do menšího počtu sfér, kdy zásady do pracovní sféry tvrzeny nebyly a žalobce o nich toliko hovořil v rámci účastnického výslechu, o trestním stíhání prakticky nikdo nevěděl, pouze rodiče a manželka. Manželka se sice s žalobcem chtěla rozvést, nicméně k rozvodu nedošlo. Věc medializována nebyla, sousedé a známí se rovněž o trestním stíhání nedozvěděli. Současně vyšlo najevo, že i trestní soudy vážili míru účasti žalobce a zejména z rozsudku Vrchního soudu v Praze je zjevné, že se podílem žalobce na jednání důkladně zabýval. Soud, vázán plně zprošťující, rozsudkem, však v kompenzačním řízení musí vážit i to, zda z trestného činu byla obžalována osoba, jejíž zapojení do skutku bylo předem nepravděpodobné od případů, kdy až v rámci trestního řízení, v průběhu dokazování vyjdou najevo rozhodné skutečnosti, jak tomu bylo i v tomto případě. Soud přistoupil k odškodnění žalobce v penězích zejména proto, že žalobce je bezúhonnou osobou, nikdy žádnou zkušenost s trestním stíháním neměl, přičemž byl ohrožen velmi vysokou sazbou trestu odnětí svobody, kdy se skutečně mohl obávat nepodmíněného trestu. Současně byl obviněn ze závažných trestných činů, u nichž míra prožívání, obav, stresu a strachu rozhodně není zanedbatelná. Na tom nic nemění, že žalobce nevyhledal odbornou lékařskou pomoc. Podstatné je, že tak, jak se cítil žalobce, by se nepochybně cítila každá bezúhonná osoba v postavení žalobce. Soud proto nižší závažnost dopadů do života žalobce, kdy jako největší zásah soud považuje zásah do vnitřního prožívání a ztrátu obecné radosti ze života, zohlednil při stanovení výše peněžitého zadostiučinění. V případech, které se všechny v podstatných znacích podobají případu žalobce, bylo přiznáno odškodnění mezi 34 000 Kč až 60 000 Kč. trestní stíhání žalobce sice trvalo déle, nicméně jak soud již poznamenal, zásahy do ostatních sfér, kromě osobního prožívání, byly poměrně nízké a k zásahům trvalejší podoby nedošlo.

32. S ohledem na výše uvedené má soud za odůvodněné, spravedlivé a odpovídající celkové zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou vydáním nezákonného rozhodnutí vůči žalobci ve výši 30 000 Kč, kterou žalobci přiznal (výrok III.) a ve zbytku, tedy co do částky 30 000 Kč soud žalobu zamítl (výrok IV.).

33. Soud přiznal žalobci požadovaný úrok z prodlení v zákonné výši (výrok III.) z přisouzené částky 30 000 Kč od 29.12.2023 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která byla ke dni 29.12.2023 15 %. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 28.6.2023, a ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 28.12.2023 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

34. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. Předně soud uvádí, že žalobce u žalované svůj nárok uplatnil dne 28.6.2023 a šestiměsíční lhůta k projednání nároku žalované uplynula dnem 28.6.2023, přičemž k projednání nároku došlo až stanoviskem ze dne 20.3.2024, tedy i až po podání žaloby dne 5.1.2024. Řízení bylo ohledně nároku na omluvu zastaveno pro chování žalované, která žalobci omluvu v požadovaném znění zaslala a je tak povinna hradit v této části jeho náklady. Žalobce byl úspěšný i ohledně nároku na odškodnění za nemajetkovou újmu (v tarifní hodnotě 50 000 Kč), neboť i když žalobce nebyl úspěšný v celém rozsahu, žalovaná nárok žalobce projednala až po uplynutí šestiměsíční lhůty a současně i po podání žaloby, přičemž rozhodnutí o způsobu a případné výši zadostiučinění závisela na úvaze soudu. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), spočívající v odměně advokáta za celkem 4 úkony právní služby [za převzetí věci a přípravu zastoupení, sepis žaloby, poradu dne 16.5.2024 a účast při soudním jednání dne 17.5.2024 podle § 11 odst. 1 písm. a),c), d) a g) AT], z tarifní hodnoty 50 000 Kč ve výši a 3 100 Kč [dle § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. a) AT, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013], jeden úkon právní služby v poloviční hodnotě služby [za účast při soudním jednání dne 27.5.2024 při kterém byl pouze vyhlášen rozsudek podle § 11 odst. 2 písm. f) AT] z téže tarifní hodnoty a 1 550 Kč a 5 x režijní paušál ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč za tytéž úkony právní služby, celkem tedy 15 450 Kč [(4 x 3 100) + 1 550 + (5 x 300)], to vše zvýšené o náhradu za 21% DPH ve výši 3 244,50 Kč na základě dokladu, že advokát žalobce je plátcem DPH. Náklady žalobce celkem 20 694,50 Kč (2 000 + 15 450 + 3 244,50). Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 20 694,50 Kč, a to k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř, výrok III).

35. Lhůta k plnění ve výroku o věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobce v principu nijak nepoškozuje.