48 C 34/2025 - 66

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivo Krýsou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozen [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Anonymizováno] za niž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 39 900 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Řízení se ohledně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení z částky 39 900 Kč od [datum] do [datum] zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 24 750 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z částky 24 750 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba o zaplacení částky 15 150 Kč s příslušenstvím se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 211 Kč k rukám zástupce žalobce [Jméno advokáta A], advokáta, to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhal po žalované zaplacení náhrady škody představující náklady obhajoby ve výši 39 900 Kč s příslušenstvím v souvislosti s trestním řízením vedeným proti žalobci posléze u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [sp. zn.]. Žalobce uvedl, že trestní stíhání vedené proti němu skončilo vydáním zprošťujícího rozsudku a vylíčil jednotlivé úkony právní služby, za něž požaduje náhradu. Žalobce nesouhlasil s žalovanou, že si trestní stíhání zavinil sám. V této souvislosti uvedl, že se aktivně hájil tím, že od prvopočátku mělo být orgánům činným v trestním řízení zcela zřejmé, že se jedná o civilní spor, nikoliv o věc trestněprávní. Dále v trestním řízení uváděl, že je vlastníkem luxusní nemovitosti a není proti němu vedeno žádné exekuční řízení. Žalobce v rámci trestního řízení navrhoval důkazy, které měly prokázat jeho nevinnu.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedla, že žalobce si zavinil trestní stíhání sám, když v přípravném řízení odepřel vypovídat a skutečnosti, které měly zásadní vliv na posouzení trestnosti skutku (skutečnost, že měl v době objednávek úspory a nejedná se tedy o trestný čin podvodu), začal uvádět až v řízení před soudem. Přitom měl žalobce v rámci vyšetřovacích úkonů minimálně ve čtyřech případech možnost osobně sdělit okolnosti důležité pro trestní řízení a předložit k těmto tvrzením důkazy. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 517/2014 ze dne 4. 12. 2014 a uzavřela, že stát v daném případě neodpovídá za škodu žalobci způsobenou.

3. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání.

4. Jelikož žalobce vzal žalobu ohledně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení z částky 39 900 Kč od [datum] do [datum] zpět, soud řízení v této části zastavil podle § 96 odst. 2 o.s.ř. (výrok I).

5. Z trestního spisu posléze vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [sp. zn.] soud zjistil následující skutková zjištění, o nichž ostatně nebylo ani mezi účastníky sporu. Trestní řízení bylo vůči žalobci zahájeno dne [datum] usnesením o zahájení trestního stíhání (dále také „UZTS“) pro spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a dne [datum] pro dílčí útok pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Žalobce dne [datum] a [datum] ve věci podal svá vysvětlení, v rámci kterých uvedl, že poškozeným nic nedluží a jedná se o občanskoprávní spory, v případě poškozeného pana [adresa] uvedl, že mu naopak tento dluží peníze. Dále odmítl vypovídat. U výslechu dne [datum] rovněž uvedl, že se jedná o občanskoprávní spory, nikomu nic nedluží a dále odmítl vypovídat. Ve stížnostech proti UZTS ze dne [datum] a [datum] žalobce zopakoval, že se jedná o občanskoprávní spory a dále uvedl, že vlastní nemovitost a ohradil se proti hodnocení jeho majetku. Uvedl, že pouhá skutečnost, že má invalidní důchod nesvědčí o tom, že by nedisponoval prostředky k úhradě. V případě stížnosti ze dne [datum] doplnil, že proti němu není vedeno exekuční řízení. Po skončení vyšetřování podalo dne [datum] Okresní státní zastupitelství v [adresa] k Okresnímu soudu v [adresa] obžalobu. Dne [datum] byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v [adresa], č.j. [sp. zn.]-330, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) tr. řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, jelikož nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Právní moci rozsudek nabyly dne [datum].

6. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že všechny úkony právní služby, které v žalobě žalobce požaduje, byly obhájcem vykonány, že částka na obhajobu v celkové výši 40 500 Kč byla obhájcem žalobci vyfakturována a žalobce tuto fakturu uhradil a že žalobce u žalované nárok ve výši 39 900 Kč uplatnil podáním dne [datum], doplněným dne [datum], a žalovaná nárok žalobce projednala, což sdělila stanoviskem ze dne [datum], přičemž žalobci náhradu nepřiznala, neboť žalobce si zavinil trestní stíhání sám.

7. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedeným závěrům o skutkovém stavu.

8. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými nespornými skutečnostmi a skutkovými zjištěními, na které proto soud pro stručnost odkazuje. Soud má za prokázané, že žalobce byl obžaloby zproštěn s právní mocí dne [datum] a že všechny úkony právní služby byly vykonány v tomto trestním řízení a žalobce uhradil náklady obhajoby ve výši 40 500 Kč.

9. Z důkazů, jak byly výše uvedeny byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

11. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

13. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

14. Podle § 12 odst. 1 OdpŠk platí, že právo na náhradu škody nemá ten a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám.

15. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk platí, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

18. V řízení bylo nesporné, že žalobce nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

19. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp.zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

20. Nárok žalobce soud posoudil jako nárok na náhradu nákladů řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí. O tomto nároku soud uvážil takto.

21. Soud předně, pokud jde o splnění podmínky existence odpovědnostního titulu ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu nákladů obhajoby, uvádí, že usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001), což v daném případě nastalo. Nezákonnými rozhodnutími jsou ve vztahu k žalobci usnesení o zahájení trestního stíhání pro spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku ze dne [datum] a usnesení pro spáchání dílčího útoku pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ze dne [datum], která byla odklizena rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [sp. zn.]-330, jímž byl žalobce obžaloby zproštěn. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum].

22. Podmínka existence odpovědnostního titulu je tak splněna a soud se bude dále zabývat otázkou vzniku škody a existence příčinné souvislosti.

23. Před samotným posouzením účelnosti jednotlivých vynaložených nákladů obhajoby je však třeba zabývat se tvrzením žalované, že si žalobce trestní stíhán zavinil sám, neboť odmítl vypovídat a neuvedl, že „v době objednávek měl úspory a nejedná se tedy o trestný čin podvodu“ a že „má odložené peníze“, a proto dle žalované stát podle § 12 odst. 1 OdpŠk neodpovídá za škodu způsobenou žalobci. Pokud by soud v tomto ohledu dal žalované za pravdu, bylo by již nadbytečné zabývat se jednotlivými úkony právní služby a jejich případnou účelností.

24. V rozsudku ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4858/2015, Nejvyšší soud uvedl, že využití práva nevypovídat v trestním řízení může, v rámci řízení odškodňovacího, vést k závěru, že si poškozený zavinil trestní stíhání sám, to ovšem nikoliv bez dalšího. Zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat pouze v okolnosti, že poškozený využil práva nevypovídat, ale vyžaduje se též, aby tento jeho postoj měl na průběh či zahájení trestního stíhání konkrétní vliv (např. za situace, kdy by poškozený měl k dispozici informace či důkazy, které by vedly k tomu, že by trestní stíhání nebylo zahájeno, respektive již zahájené trestní stíhání by bylo zastaveno). Ačkoliv může být způsob jednání přiměřený z pohledu jednoho odvětví práva, neznamená tato skutečnost nutně, že totéž jednání nemůže vyvolávat důsledky pohledem jiného právního odvětví. Sama skutečnost, že předpisy trestního práva procesního umožňují osobě (posléze obviněné) být relativně pasivní, tedy nevylučuje, že uvedený způsob jednání bude mít vliv na případné odškodnění škod a újem způsobených zahájením a vedením trestního stíhání. Tímto závěrem dovolací soud navázal na svůj rozsudek ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014 (z tohoto rozsudku vyšla žalovaná – pozn. soudu), v němž shrnul závěry judikatury, jež se řešenou otázkou zabývala (jmenovitě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem35/1991, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 539/2002, rozsudku téhož soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007, nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 148/2011, a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 1856/07, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 57/2008).

25. V projednávané věci sice platí, že žalobce využil svého práva nevypovídat, nicméně žalobce se již v podaném vysvětlení, při svém výslechu a ve stížnostech proti UZTS bránil tím, že nic nikomu nedluží a že se jedná o občanskoprávní spory. To, že žalobce neuvedl, že má „odložené peníze“ nemůže být v daném případě interpretováno tak, že bez dalšího vede k aplikaci § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, navíc za situace, kdy žalobce tvrdil, že nic poškozeným nedluží. Je povinností OČTŘ plynoucí z trestního řádu zjišťovat skutečnosti svědčící jak pro tak proti osobě, kterou hodlají obvinit a posléze obžalovat je spáchání trestního činu a obvinění vznést, pokud jde zde důvodné podezření z jeho spáchání. Žalobci nelze v tomto směru s hlediska vyvození odpovědnosti žalované přičítat k tíži, že neuvedl před policejním orgánem všechny skutečnosti, které posléze vedly ke zproštění obžaloby. Nadto žalobce namítal chybné hodnocení jeho majetkových poměrů, poukazoval na vlastnictví nemovitosti a na to, že nemá exekuce – tyto skutečnosti pak rovněž zohlednil soud ve zprošťujícím rozsudku při posuzování subjektivní stránky TČ. Rovněž soud ve zprošťujícím rozsudku soud poukázal na to, že trestní právo nemá nahrazovat občanskoprávní řízení, jak od začátku poukazoval žalobce. Soud tedy žádné zavinění ve smyslu žalovanou uváděné judikatury u žalobce neshledal, nejsou tak dány důvody, které by v daném případě vylučovaly nárok žalobce na náhradu škody.

26. Při posouzení otázky stanovení výše nákladů řízení účelně vynaložených žalobcem na zrušení nebo změnu nezákonných rozhodnutí pak soud vycházel především z právní úpravy obsažené v § 31 OdpŠk. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že náklady vynaložené na obhajobu v trestním řízení jsou náklady, které byly vynaloženy na zrušení nezákonného rozhodnutí, zahrnují však pouze účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování, přičemž výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, kterým je vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále i jen „AT“ (§ 31 odst. 3 OdpŠk).

27. Soud se tedy dále zabýval posouzením jednotlivých úkonů právní služby tak, jak je požadoval žalobce. Žalobci hrozil v trestním řízení trest odnětí svobody až 5 let, ve vztahu k nákladům vynaložených na obhajobu se tedy za tarifní hodnotu považuje částka 10 000 Kč dle § 10 odst. 3 písm. b) AT, tj. žalobci náleží za jeden úkon právní služby částka 1 500 Kč, což ani žalovaná nečinila sporným, měla však za to, že některé úkony právní služby nelze považovat za účelné, s čímž se soud dále vypořádává.

28. Soud dospěl k závěru, že žalobce má nárok na poskytnutí náhrady nákladů za následující úkony právní služby (úkony jsou označeny a číslovány dle žaloby): 1. převzetí a příprava obhajoby [datum] – 1 úkon 2. stížnost proti UZTS ze dne [datum] – 0,5 úkonu 4. stížnost proti UZTS ze dne [datum] – 0,5 úkonu 5. účast na výslechu obviněného (žalobce) dne [datum] – 1 úkon 6. účast při prostudování spisu dne [datum] – 1 úkon 7. další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne [datum] – 1 úkon 8. návrh na přezkum obžaloby – 0,5 úkonu 11. další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne [datum] – 1 úkon 13. účast při hlavním líčení dne [datum] přesahující dvě hodiny – 2 úkony 14. účast při prostudování spisu dne [datum] – 1 úkon 15. další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne [datum] – 1 úkon 17. účast při hlavním líčení dne [datum] – 1 úkon 18. další porada s klientem přesahující jednu hodinu [datum] – 1 úkon 19. účast při hlavním líčení dne [datum] – 1 úkon 29. Soud se dále vyjadřuje pouze k těm úkonům právní služby, u nichž žalovaná činila spornou jejich účelnost a s jejichž úhradou z tohoto důvodu nesouhlasila, i kdyby základ nároku žalobce nečinila rovněž sporným. K položce 8. (návrh na přezkum obžaloby) soud dodává, že tento úkon, na rozdíl od žalobce, podřadil pod § 11 odst. 2 písm. d) AT (ve smyslu § 11 odst. 3 AT), za který náleží odměna v poloviční sazbě, neboť návrh na přezkum obžaloby nelze považovat za podání návrhu ve věci samé, neboť obžalovaného nelze považovat za osobu, která by mohla disponovat obžalobou či dokonce ji předběžně projednávat (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12. 4 2018, č. j. 25 Co 16/2018-214). Pokud jde o položky 11. a 18., soud uvedené úkony uznal za účelně vynaložené, neboť na ně navazovaly další úkony právní služby (v obou případech se následně ve věci konalo hlavní líčení), nicméně se nejedná o 2 úkony, jak se domnívá žalobce, neboť za poradu s klientem přesahující jednu hodinu náleží obhájci odměna za jeden úkon právní služby bez ohledu na to, jak byla porada dlouhá a o jakou dobu přesáhla stanovenou minimální délku (srov. § 11 odst. 1 písm. c) AT, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], sp. zn. [právnická osoba]). Pokud žalovaná namítala neúčelnost úkonu pod bodem 14., pak soud dospěl k závěru, že za situace, kdy poškozený (pan [jméno FO]) založil do spisu dne [datum] listinné důkazy, je třeba úkon spočívající v následném nahlížení do spisu považovat za účelný z hlediska účinnosti vedené obhajoby.

30. Celkem tedy soud shledal účelně vynaložených 13,5 úkonů právní služby, za které žalobci náleží částka ve výši 20 250 Kč (13,5 * 1500). K tomu je třeba připočíst částku 4 500 Kč představující režijní paušál ve smyslu § 13 odst. 4 AT á 300 Kč za každý uvedený úkon právní služby (15*300). Celkem tedy žalobci na náhradě nákladů vynaložených na obhajobu v trestním řízení náleží částka 24 750 Kč.

31. Pokud jde o další v žalobě požadované náklady vynaložené na obhajobu, u těch soud dospěl k závěru o jejich neúčelnosti. Žalobci za ně odškodnění nenáleží. Žalobce tak nemá nárok na poskytnutí náhrady za položku 3. (další porada s klientem přesahující jednu hodinu [datum]), neboť první porada s klientem po převzetí zastoupení je již zahrnuta v úkonu převzetí a přípravy zastoupení (k problematice první porady s klientem srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2000, č.j. 16 Co 418/2000-33, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.3.2023, č.j. 16 Co 40/2023- 220). Žalobce nemá nárok ani na poskytnutí náhrady za položku 9. (účast při prostudování spisu dne [datum]) a položku 10. [účast při prostudování spisu (pokračování) dne [datum]], neboť žalobce (resp. jeho obhájce) spis kompletně prostudoval při skončení vyšetřování; další nahlížení je proto třeba považovat za nadbytečné. Pro úplnost soud dodává, že po prostudování spisu při skončení vyšetřování přibyla do trestního spisu jen obžaloba a pokyn k nařízení HL, soud přitom v rámci nařízení hlavního líčení zaslal žalobci rovněž opis obžaloby. Ve spise tedy nebyly žádné nové podklady, se kterými by žalobce nebyl již seznám, přičemž po nahlížení do spisu žalobce ani neučinil ve věci žádné podání, které by bylo možné kvalifikovat jako úkon právní služby ve smyslu § 11 AT. Pokud jde o položky 12. (návrh na doplnění důkazů a věcné vyjádření ze dne [datum]) a 16. (návrh na doplnění důkazů a věcné vyjádření ze dne [datum]), soud ani v těchto případech neshledal důvodnost nároků žalobce. Pokud jde o položku 12., je třeba uvést, že podle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30.9.2004, sp. zn. 2 To 28/2004, za vypracování písemností týkajících se pouze dokazování adresovaných soudu prvního stupně odměna nepřísluší. Žalobce v žalobě sice uvedl, že podání je současně podáním ve věci samé, soud však má za to, že podání je toliko návrhem na doplnění dokazování, neboť je v něm pouze zopakována argumentace žalobce uvedená v návrhu na přezkoumání obžaloby, za který byla náhrada přiznána (viz výše). Pokud jde o položku 16., žalobce k tomuto úkonu nebyl soudem vyzván. V podání dokládal důkazy, které avizoval na hlavním líčení [datum] a vyjadřoval se zde k osobám poškozených, ve věci bylo navíc nařízeno hlavní líčení na den [datum], na kterém měl žalobce (resp. jeho obhájce) dostatečný prostor přednést argumenty, které ve vyjádření uvedl. Žalobci proto další odškodnění nenáleží.

32. Soud tedy v souhrnu dospěl k závěru, že na náhradě nákladů obhajoby je žalobní požadavek důvodný co do částky 24 750 Kč a tuto částku žalobci přiznal (výrok II). Žalobce svůj nárok na náhradu škody dle OdpŠk uplatnil dne [datum] a zákonná šestiměsíční lhůta k projednání nároku skončila uplynutím dne [datum], kdy následující den se žalovaná dostala do prodlení. Žalobce tak má kromě jistiny nárok i na zaplacení zákonného úroku z prodlení z žalovanou přiznané částky od [datum] do zaplacení ve výši 12,75 % v souladu s § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku, tedy ohledně částky 15 150 Kč s příslušenstvím, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok III).

33. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 věta první a § 151 odst. 1 o.s.ř. Předmětem řízení byla částka 39 900 Kč s příslušenstvím, které ke dni vyhlášení rozsudku činí 6 175 Kč, celkem se tedy jednalo o částku 46 075 Kč. Žalobce byl úspěšný ohledně částky 24 750 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 1 721 Kč (kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku), ve zbytku šlo o úspěch žalované (15 150 Kč + zbývající úrok z prodlení ve výši 4 454 Kč). Dílčí poměr, v jakém účastníci uspěli, je tedy u žalobce 57,45 % (26 471 Kč/46 075 Kč * 100), u žalované 42,55 % (19 604 Kč/46 075 Kč * 100). Úspěšnější byl žalobce v rozsahu 14,9 %, po zaokrouhlení v rozsahu 15 %. V tomto rozsahu má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady právního zastoupení podle AT spočívající v odměně advokáta za celkem tři úkony právní služby [za převzetí věci a přípravu zastoupení, sepis žaloby a účast při soudním jednání dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) AT], a to ve výši a 2 700 Kč z tarifní hodnoty 39 900 Kč [dle § 7 bod 5, § 8 odst. 1], 3 x režijní paušál ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 450 Kč za tytéž úkony právní služby a cestovné k soudnímu jednání na trase [Jméno advokáta B] (sídlo advokáta) – [adresa] (místo konání jednání) a zpět (294 km), učiněné osobním automobilem VW Golf, registrační značky [SPZ] kombinovanou spotřebou 3,8 l/100 km, palivem NM (na základě doloženého technického průkazu) dne [datum] podle vyhlášky č. 475/2024 Sb., při ceně paliva 34,70 Kč/l a náhradě za použití vozidla 5,8 Kč/km, 2 092,86 Kč, dále náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 1 200 Kč za 8 půlhodin po 150 Kč. Platba za parkování motorového vozidla je přitom součástí nákladů uvedených v § 13 odst. 4 advokátního tarifu (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 4 To 54/2014). Náklady žalobce tak po zohlednění dílčího neúspěchu a po zaokrouhlení činí celkem 2 211 Kč [(2000 +8 100 + 1 350 + 2 092,86 + 1 200) * 0,15]. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci tuto částku, a to k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř., výrok IV). Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst. 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu, za tento úkon proto žalobci náhradu nepřiznal.

34. Lhůta k plnění ve výroku o věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobce v principu nijak nepoškozuje.

Poučení