48 C 48/2024 - 88

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] za niž jedná [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o 110 302 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 7 875 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z částky 7 875 Kč od 1.3.2024 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 102 427 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z částky 102 427 Kč od 1.3.2024 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 7 419,17 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 21.2.2024 se žalobce domáhal po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 110 302 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z 110 302 Kč od 1.3.2024 do zaplacení z titulu újmy jemu způsobené nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Okresním soudem v [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno] (dále také jen „posuzované řízení“).

2. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 23.12.2019 a jeho předmětem bylo zaplacení pohledávky ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím. Žalobce zrekapituloval průběh posuzovaného řízení. Posuzované řízení skončilo dne 8.3.2023, kdy nabyl právní moci výrok o zastavení řízení, dle žalobce trvalo 3 roky a 10 měsíců, neboť probíhalo ještě odvolací řízení o nákladech řízení. Posuzované řízení představovalo běžný, nikterak náročný spor, žalobce k délce řízení nijak nepřispěl, posuzované řízení pro něj mělo značný význam, jelikož řízení bylo vedeno proti žalobci a celé rodině jako účelové a šikanózní. Žalobce upozornil na jednotlivé průtahy a nesprávné úřední postupy procesního soudu. Pohledávku vedenou proti žalobci a jeho rodině považoval za nedůvodnou a sdělil, že po celou dobu řízení žil v nejistotě kvůli možnému výsledku, při jehož úspěchu žalobce by musel platit žalovanou částku ve výši 400 000 Kč. Případné zaplacení této částky by mu ohrozilo možnost uspokojovat své základní životní potřeby. Žalobce i jeho rodina také procházeli psychickými útrapami, neboť žaloba byla podaná vícekrát trestaným advokátem a hrozba úspěchu žaloby byla reálná. Výši zadostiučinění žalobce vyčíslil tak, že základní částku stanovil ve výši 139 552 Kč (20 000 Kč za každý rok řízení, za první dva roky řízení v poloviční výši). Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované dne 29.8.2023 ve výši 96 800 Kč (a posléze jej v podání označením jako předžalobní výzva rozšířil na 118 901 Kč, žalovaná jeho nárok projednala a částečně plnila, a to ve výši 29 250 Kč. Žalobce se tak se zbývající částkou obrátil na soud.

3. Žalovaná ve vyjádření ze dne 27.3.2024 k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobce dne 29.8.2023 nárok uplatnil, a to ve výši 96 800 Kč. Žalovaná dne 20.2.2024 nároku žalobce částečně vyhověla, konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 29 250 Kč, ve zbytku žalobci odškodnění nepřiznala. Žalovaná zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení a uvedla, že řízení trvalo ve vztahu k žalobci 3 roky a 2 měsíce, neboť počátek počítala ode dne 7.1.2020, kdy byla do spisu nahlížet matka žalobce (v posuzovaném řízení žalovaná č.1) a věc byla od této doby řešena i s matkou a bratrem žalobce, nejistota řízení tak začala tímto dnem, a skončilo dne 8.3.2023 pravomocným zastavením řízení. Žalovaná vyšla ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž shledala důvod pro snížení zadostiučinění o 10 % z důvodu sdílené újmy, neboť žalobce byl žalován společně s příbuznými a újmu tak z důvodu příbuzenské provázanosti pociťovali společně a částku tak lze přiměřeně snížit oproti částce přiznané poškozenému, jež se řízení účastní sám. Zároveň uvedla, že do délky posuzovaného řízení nelze započítat dobu 6 měsíců, které má příslušný úřad k projednání předběžného nároku. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

4. Soud o podané žalobě rozhodl při jednání.

5. Soud vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to podáním doručeným žalované dne 29.8.2023, pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.). Žalovaná nárok žalobce projednala dne 20.2.2024, přičemž žalobci poskytla zadostiučinění ve výši 29 250 Kč.

6. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedenému závěru o skutkovém stavu.

7. Ze spisu vedeného Okresním soudem v [adresa] sp.zn. [Anonymizováno] (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků) zjištěno, že je na č.l. 1 založena žaloba o zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím ze dne 23.12.2019 podaná žalobcem [Anonymizováno] na žalované: [jméno FO]. Dne 7.1.2020 byla žalovaná č.1 nahlédnout do spisu, dále byla provedena lustrace na žalované. Prvním úkonem soudu byla výzva k zaplacení soudního poplatku ze dne 20.7.2020 v usnesení ze dne 20.7.2020, č.j. [Anonymizováno]-14. K tomu žalobce podal žádost o osvobození od soudních poplatků na č.l.15, k čemuž se žalovaná č.1 vyjádřila podáním ze dne 31.8.2020. Spis byl dne 14.9.2020 na žádost zapůjčen Krajskému ředitelství policie [Anonymizováno] a vrácen dne 30.9.2020. Dne 22.9.2020 zaslal žalobce vyplněné prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, soud dne 1.10.2020 učinil dotazy na úřady ohledně informací na žalobce. Na č.l. 82 žalovaná č.1 dne 31.12.2020 doplnila své vyjádření k žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků, následně opět dne 30.6.2021 na č.l.

95. Dne 15.12.2021 učinil soud dotazy na úřady ohledně informací na žalobce (č.l.116). Usnesením ze dne 5.1.2022, č.j. [Anonymizováno] soud řízení ve vztahu k žalovanému č. 2 zastavil z důvodu úmrtí. Na č.l. 143 dne 18.3.2022 žalovaná č.1 opět doplnila své vyjádření k žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků. Následně soud žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků usnesením ze dne 25.11.2022, č.j. [Anonymizováno] a na č.l. 174 opět vyzval dne 28.12.2022 k zaplacení soudního poplatku. Na č.l. 176 se žalovaná č.1 vyjádřila dne 26.1.2023 k dalšímu procesnímu postupu, dne 6.2.2023 navrhla zastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Soud řízení usnesením ze dne 6.2.2023, č.j.[Anonymizováno] pro nezaplacení soudního poplatku za žalobu zastavil. Žalovaná č.1 se odvolala do výroku II. tohoto usnesení, výrok I. tohoto usnesení nabyl právní moci dne 8.3.2023 a řízení ve věci samé tak bylo skončeno. K odvolání se poté vyjádřili žalovaný č.2 a č.3, dne 12.4.2023 byl spis odeslán Krajskému soudu v [Anonymizováno] k rozhodnutí o odvolání, žalovaná č.1 doplnila své odvolání dne 8.6.2023. Krajský soud v Brně rozhodl o odvolání usnesením ze dne 22.8.2023, č.j. [Anonymizováno], usnesení ve výroku II. o nákladech řízení nabylo právní moci dne 26.9.2023.

8. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od 7.1.2020, kdy matka žalobce (další procesní žalovaná) nahlížela do spisu a pravomocně skončeno bylo dne 26.9.2023. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce tak činí 3 roky a 9 měsíců. Žalovaná žalobci poskytla odškodnění ve výši 29 250 Kč, které vyplatila před podáním žaloby.

9. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

10. Soud pro nadbytečnost neprovedl dokazování výslechem matky žalobce k prokázání skutečnosti, že žalobce se dozvěděl o zahájení posuzovaného řízení již 23.12.2019, neboť i kdyby tato skutečnost byla prokázána, nemohla změnit závěr soudu o celkové délce řízení. Pro irelevantnost soud neprovedl dokazování posudkem o invaliditě žalobcovy matky z roku 2013 a 2016, potvrzením o starobním důchodu matky a lékařskými zprávami ze dne 8.3.2013 a 26.3.2013, neboť předmětem řízení je odškodnění nemajetkové újmy žalobce z důvodu nejistoty, kdy posuzované řízení skončí a předložené listiny k jiným osobám na závěru soudu ohledně významu řízení nic nemohou změnit. Rovněž účastnický výslech žalobce byl zjevně nadbytečná, neboť nemajetková újma se v tomto typu řízení presumuje a z hlediska významu řízení zde není žádná okolnost, jejíž prokázání by mohlo vést soud k jinému závěru než o závěru o standardním významu řízení pro žalobce.

11. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

12. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

13. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

14. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

15. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

19. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

20. V posuzovaném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

21. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

22. Posuzované řízení bylo ve vztahu k žalobci zahájeno dne 7.1.2023, kdy matka žalobce (další procesní žalovaná) nahlížela do spisu a o této skutečnosti informovala i žalobce, o čemž soud žádné pochybnosti nemá a nepovažuje za hospodárné k této skutečnosti provádět zvlášť dokazování a skončeno bylo dne 26.9.2023, kdy nabyl právní moci i nákladový výrok. Soud stejně tak nepovažoval za hospodárné provádět dokazování ke skutečnosti, že se matka žalobce, a od ní potažmo žalobce dozvěděli o řízení již dne 23.12.2019. Délka řízení se stanovuje s podrobností na roky a měsíce, nikoli rovněž na dny (srov. například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne1.3.2023, č.j. 55 Co 8/2023- 114, odst. 14). I kdyby soud totiž měl za prokázáno, že se žalobce dozvěděl o posuzovaném řízení již dne 23.12.2019, pak by to nic nezměnilo na závěru soudu o celkové délce řízení. Pokud jde o tvrzení žalobce, že do celkové délky řízení je třeba započítat i dobu, po kterou žalovaná předběžně projednávala nárok žalobce, pak mu soud nepřisvědčil. Podle judikatury dovolacího soudu se doba předběžného projednání nároku žalovanou do celkové délky řízení započítává pouze v případě, že předmětem odškodnění je tvrzená nepřiměřená délka jiného odškodňovacího řízení, neboť předběžné projednání nároku je předpokladem úspěšného podání žaloby. Předběžné projednání nároku u žalované se tak může případně stát součástí tohoto odškodňovacího řízení, nikoli však posuzovaného řízení. Naproti tomu soud nesouhlasí se žalovanou, že rozhodný pro skončení nejistoty žalobce je již okamžik, kdy nabyl právní moci výrok I. o zastavení posuzovaného řízení. Z hlediska nejistoty žalobce je podstatné, kdy bylo řízení jako celek pravomocně skončeno, k čemuž došlo až nabytím právní moci všech výroků rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce tak činí 3 roky a 9 měsíců.

23. Již zde soud konstatuje, že tato délka řízení se sice na první pohled jako nepřiměřená nejeví, nicméně při bližším zkoumání průběhu celého řízení je třeba závěr o jeho nepřiměřenosti učinit. Na délce řízení se podílel procesní soud (viz dále). Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma. Soud shledal, že je na místě žalobci poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování či omluva není v tomto případě dostatečnou formou zadostiučinění, což ostatně ani žalovaná nesporovala, když žalobci částečně plnila 24. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“). Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud neshledal důvody pro stanovení výše základní sazby za jeden rok řízení v horní hranici této sazby, neboť takový postup je namístě pouze u řízení extrémně dlouhých trvajících kolem 20 let a více, nebo v situaci, kdy samo odškodňovací řízení běží dlouhou dobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Přiměřenou a zcela odpovídající základní sazbou je v tomto případě 15 000 Kč za rok řízení. Z judikatury Nejvyššího soudu lze vysledovat, že horní hranice doporučeného rozmezí je soudy přiznávána v řízení o extrémních délkách 20 let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, či věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp.zn. 30 Cdo 5440/2014, kde byla základní částka 20 000 Kč/rok přiznána u řízení, jehož délka přesahovala 23 let). Základní částka 17 000 Kč byla přiznána v řízení trvajícím 16 let (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). V posuzované věci řízení trvalo 3 roky a 3 měsíce. Za přiměřenou základní sazbu tak soud považuje v tomto případě částku 15 000 Kč za rok řízení, tj. 1 250 Kč za měsíc. Není na místě přiznávat částku vyšší, neboť soud sice uznává, že délka řízení byla nepřiměřená, nicméně jeho délka nebyla rozhodně extrémní, tedy blížící se, či snad dokonce přesahující dobu 20 let. Nic na tom nemění to, že nedošlo k meritornímu projednání, jelikož věc skončila zastavením pro nezaplacení soudního poplatku. K požadavku žalobce, že je na místě základní sazbu zvýšit s ohledem na zvyšující se inflaci, soud konstatuje, že rozpětí základní sazby uvedené ve Stanovisku Nejvyššího soudu České republiky je stále aktuální, i když ekonomická úroveň v České republice vzrůstá. Ovšem to samo o sobě není důvodem mechanického zvýšení zadostiučinění. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud ČR vyjadřoval v usnesení ze dne 27.11.2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, z recentní judikatury srov. rozsudek Nejvyššího soudu 30.12.2021, sp.zn. 30 Cdo 2181/2021, bod 18, kde je shrnuta část relevantní judikatury). Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3171/2018). Soud k tomu dále dodává, že poskytnuté peněžité zadostiučinění není ani trestem pro žalovaný stát za to, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho dobu, ani nemá poškozenému kompenzovat majetkovou újmu. Poskytnuté zadostiučinění má odčinit nejistotu, v níž se žalobkyně nacházela ohledně toho, jak řízení dopadne. Tato újma je stále stejná a nesnižuje se ani nezvyšuje s ohledem na kupní sílu měny. Není proto žádný důvod tuto částku navyšovat z důvodu inflačních vlivů. Zadostiučinění, které by tak žalobci náleželo je představováno částkou 41 250 Kč 2x15 000 + 9x1250, kdy je však nutno tuto částku modifikovat a to dle kritérií uvedených v ust. § 31a OdpŠk. Již bylo uvedeno, že výčet těchto kritérií je demonstrativní, soud tak přihlédl i k dalším okolnostem.

25. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci soud shledal, že na délce řízení se podílel i procesní soud. Předně soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Jen u soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu jinak. Tyto soudy zpravidla nečiní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení jim spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400-768-2. str. 286). Průtahy v soudním řízení jsou jevem, kdy soud nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (ne vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. Zákon č. 82/1998 Sb. výslovně počítá s náhradou odvozenou od celkové délky řízení, není však namístě vycházet ze samotných průtahů řízení (období neodůvodnění nečinnosti), nýbrž primárně z délky řízení. V činnosti procesního soudu I. stupně bylo shledáno toliko dvě období nečinnosti, a to od 23.12.2019, kdy žalobce podal žalobu, do 20.7.2020, kdy soud vyzval k zaplacení soudního poplatku; a od 25.8.2020, kdy žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků, do 25.11.2022, kdy soud o této žádosti rozhodl. Soud shledal, že se na délce řízení podílel prvostupňový soud, když od doby podání žaloby uplynulo 7 měsíců, než byl proveden první úkon. Jeho postup nebyl plynulý, a přestože v řízení nedošlo k zásadním průtahům, mělo být řízení skončeno dříve. Průtah byl shledán i v době rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků, i když v této době soud činil dílčí úkony ohledně vznesení dotazů na informace o žalobci a zastavoval řízení ve vztahu k žalovanému č. 2 z důvodu úmrtí. V předmětném řízení tak průtahy mezi úkony soudu shledány byly, celkovou délku řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou, nicméně postup procesního soudu se již promítl v samotném závěru o nepřiměřenosti délky řízení a nutnosti odškodnění v penězích, tudíž by se jednalo o duplicitní zohlednění téže skutečnosti. Je třeba mít na zřeteli, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé jen s ohledem na to, co se v něm po dobu jeho trvání odehrávalo. K argumentu žalobce, že nesplnění podmínek pro neosvobození od soudních poplatků muselo být rozhodujícímu soudu z vyčtených důvodů zjevné a měl o žádosti rychleji rozhodnout, jakož i ke všem dalším argumentům, jimiž žalobce polemizuje s rozhodovací činností procesního soudu v posuzovaném řízení, soud souhrnně uvádí, že mu v kompenzačním řízení nepřísluší posuzovat věcnou správnost postupu procesního soudu v posuzovaném řízení a jeho procesní postup. Soud přihlíží zásadně toliko k objektivním průtahům, k nimž v řízení došlo, aniž by mu příslušelo hodnotit to, jak měl procesní soud postupovat, v jakých podkladů měl vycházet, či co mu mělo či nemělo být známo či zjevno. Rozhodovací činnost je podstatou soudnictví a nesprávný úřední postup nepředstavuje. Není tak na místě pro postup procesních soudů základní částku dále jakkoli modifikovat.

26. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce soud uvádí, že dle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestních (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení nepatřilo mezi shora uvedená řízení, jelikož se jednalo o žalobu na zaplacení pohledávky, šlo tedy o běžný majetkový spor, kdy zvýšený význam řízení nemůže zapříčinit ani výše žalované částky. Ač žalobce v žalobě uvádí, že podání žaloby proti němu a jeho rodině mu způsobovalo psychické útrapy, nejednalo se o řízení osobnostní povahy, kdy by žalovaným přímo hrozilo některé z výše uvedených omezení. K žalobě sice dokládá posudek o invaliditě své matky a její lékařské zprávy, soud však nemůže posuzovat dopady na zdravotní stav na někoho, kdo není účastníkem tohoto odškodňovacího řízení. V této souvislosti soud připomíná, že v tomto typu odškodňovacího řízení se odškodňuje toliko nejistota poškozeného, tedy žalobce, spočívající v tom, že řízení stále není skončeno. Soud proto základní částku nemodifikoval.

27. Věc po procesní, skutkové a právní stránce nebyla složitá a řízení ve věci samé probíhalo na úrovni soudu prvního stupně, věc se nedostala k prvnímu jednání. Soud s ohledem na toto kritérium základní částku zvýšil o 5 %.

28. Žalobce se na délce řízení nepodílel. Vyjádření ve věci podávala pouze žalovaná č.1, žalobce jako žalovaný č. 3 podání nepodával, soud ve věci nijak neurgoval, ani nepodával nadbytečná podání. Jeho chování ve vztahu k délce řízení je proto třeba hodnotit jako neutrální. Soud tak s ohledem na toto kritérium základní částku nemodifikoval.

29. Jelikož výše kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk je demonstrativní, je soud oprávněn a povinen přihlédnout i ke kritériím dalším, která jsou pro posouzení intenzity nemajetkové újmy rozhodné. Snížení základní částky o 15 % je na místě za sdílení újmy, neboť v posuzovaném řízení vystupovali na straně žalované rodinní příslušníci a tito mohli průběh a výsledek řízení sdílet. Procesní žalovaní v posuzovaném řízení sdíleli osud tohoto řízení a sledovali v rámci řízení společný cíl, přičemž ze samotné žaloby, resp. jejího doplnění, vyplývá, že se o celém průběhu řízení navzájem informovali, věc spolu probírali a společně připravovali podání ve věci. Snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu sdílení újmy je důvodné v těch případech, kde účastníci v posuzovaném řízení vystupují jako rodinní příslušníci v „zájmovém souladu“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, a ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1649/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019), což je i případ posuzovaného řízení, z něhož žalobce svůj nárok dovozuje. Na tomto místě soud nemůže hodnotit případnou újmu jiných poškozených, protože by to přesahovalo předmět tohoto řízení. Z hlediska kritéria sdílení újmy je podstatné nikoli to, jak intenzivně nejistotu poškození pociťovali, ale že zde objektivně tato nejistota byla a že jí mohli sdílet s dalšími osobami (procesními žalovanými).

30. Ve světle výše uvedeného žalobci náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce, neboť byla prokázána existence odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení), vznik újmy a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Zadostiučinění za celé řízení žalobci náleží ve výši 41 250 Kč minus 10 %, tedy 37 125 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobci poskytla zadostiučinění ve výši 29 250 Kč, soud žalobci přiznal zbývající odškodnění ve výši 7 875 Kč (výrok I.). Ve zbytku, co do částky 102 427 Kč, byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

31. Žalobce svůj nárok na náhradu škody dle OdpŠk uplatnil dne 30.8.2023 a zákonná šestiměsíční lhůta k projednání nároku skončila uplynutím dne 29.2.2024, kdy následující den se žalovaná dostala do prodlení. Žalovaná o nároku žalobce rozhodla dne 20.2.2024. Žalobce tak má kromě přiznané jistiny nárok i na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši ze soudem přiznané částky 7 875 Kč od 1.3.2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně v souladu s § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když se žalovaná dostala do prodlení dne 1.3.2024. Soud proto v této části žalobě vyhověl (výrok I.). Ve zbytku (úrok z prodlení v zákonné výši z částky 102 427 Kč od 1.3.2024 do zaplacení) soud požadavek na zaplacení úroku z prodlení zamítl jako nedůvodný (výrok II.).

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 ve spojení s § 151 odst. 3 o.s.ř., když žalobce byl sice úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, pročež se i částečný úspěch pro účely náhrady náklady řízení projeví jako úspěch plný. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč, náklady nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za jeden úkon podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. a prokázanými hotovými výdaji na cestovném. Žalobce ve věci učinil 4 úkony (sepis žaloby, doplnění žaloby a replika k vyjádření žalované ze dne 27.4.2024 a 2.5.2024, příprava a účast na jednání dne 21.5.2024 podle § 1 odst. 3 písm. a/, b/ a c/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Náhradu za sepis předžalobní výzvy soud nepřiznal s poukazem na § 31 odst. 4 OdpŠk per analogiam. Nemá-li účastník právo na náhradu nákladů zastoupení, platí to rovněž pro náklady účastníka nezastoupeného. Za vyjádření ze dne 27.4.2024 a ze dne 2.5.2024 soud přiznal jednu paušální náhradu, neboť repliku měl žalobce podat v celé úplnosti. Pokud je replika podána ve vícero podání, stále jde o repliku honorovanou jedním úkonem, neboť dalšímu žalobcovu doplnění žádná reakce žalované nepředcházela. Žalobci dále náleží cestovné k soudnímu jednání na trase [adresa] a zpět (530 km), učiněné osobním automobilem [Anonymizováno], registrační značky [SPZ] s kombinovanou spotřebou 6,1 l/100 km, palivem NM (na základě doloženého technického průkazu) dne 21.5.2024 podle vyhlášky č. 398/2023 Sb., při ceně paliva 38,70 Kč/l a náhradě za použití vozidla 5,6 Kč/km, 4 219,17 Kč. Celkem přísluší žalobci náhrada nákladů řízení ve výši 7 419,17 Kč (2 000 + 1 200 + 4 219,17).

33. Lhůta k plnění ve věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů, a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobce v principu nijak nepoškozuje.

Poučení