48 C 49/2023-85

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] zastoupen advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa státního zastupitelství] o zaplacení 318 006,80 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z částky 374 030 Kč od [datum] do [datum] do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 318 006,80 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 692 036,80 Kč od [datum] do [datum] a od [datum] do zaplacení a z částky 318 006,80 Kč od [datum] do [datum], se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou ze dne [datum] na žalované domáhal odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“), v celkové výši 692 036,80 Kč s příslušenstvím (úrok z prodlení v zákonné výši z této částky od [datum] do zaplacení) v souvislosti s trestním stíháním vedeným posléze u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp.zn. 68 T 13/2019. Žalobce se domáhal jednak částky 675 000 Kč coby náhrady ušlého výdělku za období 9 měsíců od [datum] (kdy byl výkon trestu přerušen) do [datum] (rozsudek NS ČR, kterým byl žalobci uložen trest nespojený s odnětím svobody) a jednak částky 17 036,80 Kč coby náhrady nákladů spočívajících v nákladech na obhajobu vynaložených na zrušení nezákonného pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum]. Žalobce uvedl, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.6.2019, č.j. 1 To 33/2019-1092, byl ve výroku o vině a ve výroku o trestu potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18.3.2019, sp.zn. 68 T 13/2019. Tímto rozsudkem byl žalobce uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 odst. 2, odst. 5 trestního zákoníku. Žalobci byl mimo jiné uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Žalobce nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, neboť výše uvedený rozsudek nabyl právní moci, stal se vykonatelným a byl nařízen nástup do výkonu. Proti pravomocnému rozsudku podal žalobce dovolání, přičemž usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.11.2019, sp.zn. 5 Tdo 1176/2019, byl přerušen výkon trestu, který byl pravomocným rozsudkem uložen ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 18.3.2019, sp.zn. 68 T 13/2019. Rozsudkem ze dne [datum] byly oba rozsudky zrušeny a Nejvyšším soudem ČR byl žalobce uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 trestního zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Vzniklou škodu představuje příjem, který by žalobci náležel, pokud by nebyl povinen nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody. V době, kdy bylo zahájeno trestní řízení, byl zaměstnán u [právnická osoba], s.r.o., [IČO] na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], a to na pozici obchodního manažera s čistým měsíčním příjem v roce 2019 75 000 Kč. V souvislosti s výsledkem trestního řízení, kdy bylo žalobci zřejmé, že mu výkon pracovní činnosti bude znemožněn, uzavřel se zaměstnavatelem dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni [datum]. Od července 2019 byl žalobce nezaměstnaný a nacházel se ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice. Poté, co byl výkon trestu odnětí svobody přerušen, existovala stále nejistota stran toho, zda bude povinen pokračovat ve výkonu či nikoli, a proto žalobce nenastoupil do žádného zaměstnání. Žalobci poté byl uložen Nejvyšším soudem ČR trest nespojený s odnětím svobody. Fakticky tak žalobci bylo rozhodováním soudů znemožněno vykonávat zaměstnání po dobu celkem 9 měsíců. Ke škodě tak došlo v souvislosti s trestem, který mu byl uložen a který dílem vykonal. K požadované náhradě nákladů vynaložených na zrušení nezákonného rozhodnutí žalobce uvedl, že nebýt těchto nákladů, nedomohl by se žalobce mírnějšího a jiného druhu trestu. Požadovanou částku 17 036,80 Kč žalobce uhradil svému obhájci (převzetí obhajoby, 2x jednání ve věznici, prostudování trestního spisu, písemné doplnění dovolání, jednání s klientem před veřejným zasedáním a účast na veřejném zasedání dovolacího soudu), Žalobce dále uvedl, že nároky uplatnil u žalované podáním ze dne [datum], nicméně žalovaná do 6 měsíců o nárocích nijak nerozhodla.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne [datum] k žalobě učinila nesporným, že žalobce u ní nárok uplatnil dne [datum] v celkové výši 692 036,80 Kč. Dále žalovaná namítla, že nárok ve výši 17 036,80 Kč neuznává ani zčásti, neboť žalobce nebyl obžaloby zproštěn ani zčásti, tolik došlo k tomu, že žalobce byl odsouzen k mírnějšímu trestu a došlo ke korekci právní kvalifikace. Nelze tak dovodit, že by došlo k vydání nezákonného rozhodnutí v trestním řízení. Ohledně nároku na náhradu na ušlý výdělek žalovaná dospěla k závěru, že je nárok částečně důvodný, přičemž žalobci přiznala a vyplatila částku 374 030 Kč za 100 dnů výkonu trestu odnětí svobody od [datum] do [datum]. Žalovaná vycházela průměrné denní mzdy 3 740,30 Kč. Ve zbylém rozsahu žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. V replice ze dne [datum] na vyjádření žalované žalobce uvedl, že výklad ohledně ušlého výdělku zastávaný žalovanou je poměrně restriktivní. Poukázal na to, že věděl, že bude povinen nastoupit do výkonu trestu od [datum], nicméně nevěděl, kdy přesně to bude, přičemž v té době byl zaměstnán u [právnická osoba] Je nereálné, aby v té době žalobce nadále vykonával práci. Žalobce ani nevěděl, kdy NS ČR rozhodně o jeho dovolání a jak. Nehledal si proto zaměstnání, neboť měl záznam v rejstříku trestů a nebylo jisté, zda zůstane na svobodě. V této souvislosti žalobce poukázal na rozhodnutí NS ČR sp.zn. 25 Cdo 828/2005. Ohledně požadovaných nákladů vynaložených na obhajobu žalobce setrval na argumentaci, že tyto náklady vznikly v souvislosti s nezákonným rozhodnutím a byly účelně vynaloženy, když v důsledku obhajoby bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno. Žalobce navrhl, aby soud žalobě vyhověl.

4. Podáním ze dne [datum] vzal žalobce současně žalobu částečně zpět ohledně žalovanou přiznané částky 374 030 Kč, pročež soud řízení částečně zastavil usnesením ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum].

5. Soud o podané žalobě rozhodl při jednání.

6. Soud předně vyšel ze skutečností mezi účastníky nesporných, které vzal za svá skutková zjištění. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce u žalované nárok uplatnil dne [datum] v celkové výši 692 036,80 Kč, žalovaná nárok žalobce projednala, což sdělila stanoviskem ze dne [datum], přičemž poskytla žalobci náhradu ušlého výdělku za 100 dnů výkonu trestu odnětí svobody od [datum] do [datum] ve výši 374 030 Kč, ve zbylém rozsahu (náklady obhajoby po vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku a ušlý výdělek od [datum] do [datum]) nároky žalobce neuznala, k vyplacení částky 374 030 Kč došlo dne [datum] a že ve věci došlo ke zrušení pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyšší soud ČR rozhodl sám o vině a trestu, přičemž změnil částečně právní kvalifikaci a uložil žalobci trest mírnější, nespojený primárně s odnětím svobody. Mezi účastníky byl dále nesporný průběh trestního řízení vedeného posléze u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, sp. zn. 68 T 13/2019, a to tak, že rozsudkem KS v [obec] – pobočka ve [obec] byl žalobce uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 odst. 2, odst. 5 trestního zákoníku. Žalobci byl mimo jiné uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2019, č. j. 1 To 33/2019-1092, byl ve výroku o vině a ve výroku o trestu tento rozsudek potvrzen. Na základě podaného dovolání byl usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 5Tdo 1176/2019, podle § 265o odst. 1 trestního řádu přerušen výkon trestu uloženého žalobci, Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 5Tdo 1176/2019, byl podle § 265k odst. 1 trestního řádu, zrušen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2019, č. j. 1 To 33/2019-1092, a rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 68 T 13/2019, v celém rozsahu a podle § 265m odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o tom, že obviněný žalobce je vinen zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 trestního zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku. Žalobce byl odsouzen podle § 212 odst. 6, § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

7. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedeným závěrům o skutkovém stavu:

8. Z pracovní smlouvy ze dne [datum] na č. l. 31 zjištěno, že byla uzavřena mezi [právnická osoba] coby zaměstnavatelem a žalobcem coby zaměstnancem se vznikem pracovního poměru dne [datum] s pracovním zařazením obchodní manažer a místo výkonu práce: [obec].

9. Z dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne [datum] na č. l. 30 zjištěno, že jde o dohodu uzavřenou mezi [právnická osoba], s. r. o, [IČO], coby zaměstnavatelem a žalobcem coby zaměstnancem, zaměstnanec a zaměstnavatel se dohodli, že pracovní poměr zaměstnance skončí dne [datum].

10. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s průběhem trestního řízení, jak byl mezi účastníky nesporný a jak je popsán výše, na což soud pro stručnost odkazuje. Soud má za prokázané, že žalobce nebyl obžaloby zproštěn, když sice v dovolacím řízení došlo ke zrušení předchozích rozsudků ve výrocích o vině a trestu, nicméně Nejvyšší soud ČR při nezměněném popisu skutku ve výroku o vině znovu uznal žalobce vinným oběma trestnými činy, kdy došlo ke korekci právní kvalifikace u jednoho z nich ovšem bez změny hrozícího trestu a uložil mírnější trest nespojený s odnětím svobody. Dále má soud za prokázáno, že žalobce byl v době vedení trestního stíhání i v době, kdy nabyl právní moci odsuzující rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zaměstnán a že ke skončení pracovního poměru došlo na základě dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne [datum], a to uplynutím dne [datum].

11. Soud účastníky při jednání dne [datum] seznámil se svým předběžným právním názorem ohledně obou žalobou uplatněných nároků, přičemž poté pro nadbytečnost neprováděl dokazování k otázce vzniku a výše škody na nákladech obhajoby, jakož i k otázce výše škody požadované na ušlém výdělku. Z důkazů, jak byly výše uvedeny byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

12. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

13. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

14. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

15. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

16. Podle § 10 odst. 2 OdpŠk právo na náhradu škody má i ten, kdo byl v pozdějším řízení odsouzen k mírnějšímu trestu, než který byl na něm vykonán na podkladě zrušeného rozsudku. Náhrada škody náleží jen se zřetelem k rozdílu mezi trestem vykonaným na základě původního rozsudku a trestem uloženým rozsudkem novým.

17. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

18. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

19. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („ o.z.“).

20. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk platí, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

21. Podle § 2952 o.z. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

22. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

23. Žalobce se v řízení domáhal dvou nároků, které soud právně posoudil následujícím způsobem. Nárok ve výši 17 036,80 Kč soud posoudil jako nárok na náhradu nákladů na obhajobu vynaložených na zrušení nezákonného rozhodnutí, kterým je pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum]. Soud dospěl k závěru, že z formálního hlediska se jedná o nezákonné rozhodnutí, neboť šlo o rozhodnutí pravomocné, které bylo Nejvyšším soudem ČR zrušeno. Současně však bylo prokázáno, že žalobce nebyl obžaloby ani pro jeden ze skutků zproštěn, přičemž dovolací soud toliko korigoval právní kvalifikace a zmírnil žalobci uložený trest, který již nebyl spojen s odnětím svobody. V rozsudku ze dne 30.11.2005, sp.zn. 25 Cdo 1325/2004, který byl publikován pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že„ obviněný, který byl trestně stíhán pro více samostatných skutků (trestných činů ve vícečinném souběhu) a pravomocně uznán vinným pouze ze spáchání některých z nich, má zásadně vůči státu právo na náhradu škody spočívající v nákladech obhajoby v rozsahu odpovídajícím části odměny advokáta, která se vztahuje ke skutkům (trestným činům), pro které nebyl obviněný pravomocně uznán vinným.“ V rozsudku ze dne 26.3.2019, sp.zn. 30 Cdo 5369/2017, Nejvyšší soud ČR v poměrech tamní věci konstatoval, že„ jelikož byla odměna advokáta sloučena (konzumována) do jedné částky odvíjející se od obvinění/obžaloby ze spáchání trestného činu (skutku) s nejvyšší trestní sazbou, žalobci škoda nevznikla, protože byl zproštěn obžaloby ve vztahu ke skutkům s nižší trestní sazbou a jeho obhájci proto nárok na obhajné (k těmto skutkům) vůbec nevznikl. Pokud tudíž nevznikla žalobci škoda, není založena ani odpovědnost státu za škodu ve smyslu OdpŠk.“. V rozsudku ze dne 11.6.2019, sp.zn. 30 Cdo 1415/2019, Nejvyšší soud ČR v poměrech tamní věci konstatoval, že„ neskončí-li trestní stíhání osoby, proti které bylo vedeno pro několik skutků spáchaných v souběhu pravomocným odsouzením za skutek, za nějž hrozil nejvyšší trest, a tento skutek byl rozhodný pro výpočet odměny obhájce dle § 12 odst. 5 advokátního tarifu, jde o náhradu účelně vynaložených nákladů za takové zastupování bez jejího snížení za skutky, za jejichž spáchání osoba byla odsouzena.“ 24. Při aplikaci právě citovaných závěrů Nejvyššího soudu ČR na souzenou věc a při aplikaci § 10 odst. 2 věty druhé OdpŠk žalobci žádná škoda nevznikla, neboť nedošlo k situaci, že by žalobce nebyl odsouzen za skutek, za nějž hrozil nejvyšší trest, a tento skutek byl rozhodný pro výpočet odměny obhájce. V souzené věci byl žalobce i za tento skutek odsouzen, neboť korekce právní kvalifikace neměla žádný vliv na nejvyšší trest, který žalobci hrozil za trestný čin, za který také byl odsouzen. Skutečnost, že mu byl uložen mírnější trest, však neměla žádný vliv na to, že žalobci žádná škoda v důsledku nezákonného rozhodnutí nevznikla, neboť z žádného ze skutků, z nichž byl obžalován, zproštěn nebyl. Pokud nevznikla žalobci škoda, není založena ani odpovědnost státu za škodu ve smyslu OdpŠk, v důsledku čehož soud žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl (výrok II).

25. Nárok ve výši 300 970 Kč soud posoudil jako nárok na náhradu ušlého výdělku v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, na jehož základě byl žalobci uložen trest odnětí svobody, který částečně vykonal. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce vykonával po dobu 100 dní, konkrétně od [datum] do [datum] trest odnětí svobody a že tento trest byl později rozsudkem Nejvyššího soudu ČR zrušen a byla nahrazen trestem mírnějším a nespojeným s odnětím svobody. V tomto rozsahu také žalovaná žalobci plnila, přičemž v tomto rozsahu vzal žalobce podanou žalobu zpět. [příjmení] mezi účastníky se vedl o zbývající částku 300 970 Kč za období od přerušení výkonu trestu odnětí svobody do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, tedy od [datum] do [datum]. Soud dospěl k závěru, že za období od přerušení výkonu trestu odnětí svobody do rozhodnutí dovolacího soudu absentuje příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou v podobě ušlého výdělku. Je zjevné, a k tomu závěru dospěl i žalovaná, že v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím byl ušlý výdělek žalobce za období, v němž nemohl vykonávat práci v pracovním poměru, protože byl ve výkonu trestu, který mu byl předmětným rozsudkem uložen a byl vykonán. Bez ohledu na to, jestli žalobce ukončil pracovní poměr, či nikoli, případně zda by ho s ním ukončil jeho tehdejší zaměstnavatel, je jasné, že mu výdělek ušel již jen proto, že byl ve výkonu trestu. Pokud je příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a ušlým výdělkem dána. Poté, co byl žalobci přerušen dovolacím soudem výkon trestu, je však situace jiná. Žalobce se fakticky domáhal odškodnění z důvodu, že ukončil pracovní poměr, resp. v důsledku nezákonného rozhodnutí ztratil zaměstnání, a nemohl se tak tudíž do něj po přerušení výkonu trestu vrátit. V tomto směru však bylo prokázáno, že žalobce ukončil pracovní poměr se svým zaměstnavatelem dohodou, tedy nedošlo k tomu, že by pracovní poměr byl ukončen jednostranně ze strany tehdejšího zaměstnavatele žalobce. Tehdejší zaměstnavatel žalobce mohl s žalobcem po pravomocném odsouzení Vrchním soudem v Olomouci buď okamžitě zrušit pracovní poměr (srov. § 55 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce) nebo s ním z téhož důvodu ukončit pracovní poměr výpovědí (srov. § 52 odst. 1 písm. g/ zákoníku práce). Mohl s ním ovšem pracovní poměr ukončit výpovědí i pro nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňování požadavků pro řádný výkon této práce (srov. § 52 odst. 1 písm. f/ zákoníku práce), spočívajících v obou případech ve ztrátě bezúhonnosti z důvodu záznamu v Rejstříku trestů. Pouze v tomto případě, tedy v případě, kdy by došlo k jednostrannému skončení pracovního poměru žalobce, by případně (podle zaměstnavatelem zvolených důvodů) bylo možné posoudit, zda zde je či není dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a ušlým výdělkem (formálně však ztrátou zaměstnání) v době, kdy již byl žalobce na svobodě a nic mu nebránilo v další výdělečné činnosti. Nelze totiž již zjistit, zda a pokud ano, z jakého důvodu by byla žalobci jeho tehdejším zaměstnavatelem dána výpověď, či zda by s ním byl okamžitě zrušen pracovní poměr. Tato skutečnost je však rozhodná pro posouzení, zda důvodem skončení pracovního poměru byla pro zaměstnavatele skutečnost pravomocného odsouzení za úmyslný trestný čin, či skutečnost, že byl žalobce odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody či již samotný fakt, že žalobce pozbyl bezúhonnost z důvodu záznamu v Rejstříku trestů. Pokud by totiž důvodem pro rozvázání pracovního poměru byla ztráta bezúhonnosti žalobce, je zcela vyloučena příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a ušlým výdělkem, neboť žalobce obžaloby zproštěn nebyl, a i po zásahu Nejvyššího soudu ČR měl záznam v Rejstříku trestů. Žalobci přitom nic nebránilo v tom, aby v dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne [datum] byl uveden důvod skončení pracovního poměru. Za nastalé situace, kdy žalobce z vlastního rozhodnutí ukončil pracovní poměr, aniž by však bylo zřejmé, z jakého důvodu se tak stalo, absentuje příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody v období poté, co byl žalobci přerušen výkon trestu odnětí svobody. Příčinou ztráty zaměstnání, a tedy i toho, že se do něho nemohl po přerušení výkon u trest vrátit, nebylo nezákonné rozhodnutí, ale vlastní rozhodnutí žalobce, které se manifestovalo do dohody o rozvázání pracovního poměru. Žalobce ani netvrdil, z jakého důvodu pracovní poměr ukončil, když uvedl pouze tolik, že nechtěl svému zaměstnavateli komplikovat situaci poté, co věděl, že bude muset do výkonu trestu nastoupit. Tím je však dána toliko příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a obdobím, kdy byl žalobce ve výkonu trestu, jak již soud výše uvedl, za což žalovaná žalobce odškodnila dobrovolně. Avšak nejistotu spojenou s tím, zda bude žalobce za trestnou činnost odsouzen a případně k jakému trestu bude odsouzen, nelze přičítat k tíži žalované, neboť tuto nejistotu si způsobil žalobce sám tím, že se dopustil dvou úmyslných trestných činů, za což byl posléze i odsouzen. Ze stejného důvodu nelze přistoupit ani na argumentaci žalobce, že právě z důvodu nejistoty, jak Nejvyšší soud ČR naloží s jeho odvoláním, si nehledal jiné zaměstnání. Nad rámec povinného odůvodnění soud dodává, že otázka, zda si žalobce hledal či nehledal možnost výdělečné činnosti po přerušení výkonu trestu, by byla případně rozhodnou skutečností za situace, kdy by ke skončení pracovního poměru došlo jednostranným úkonem tehdejšího zaměstnavatele, či by tento důvod byl v dohodě o rozvázání pracovního poměru uveden. Ani nárok žalobce na zaplacení částky 300 970 Kč není důvodný, pročež soud žalobu i v této části žalobu zamítl (výrok II).

26. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení v zákonné výši z částky 374 030 Kč, kterou přiznala žalovaná, avšak až od [datum] do [datum], kdy došlo k jejímu zaplacení (výrok I). Úrok byl přiznán v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která byla ke dni [datum] 8,5 %. Žalovaná se dostala do prodlení až uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s vyplacením náhrady škody proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne [datum], a až ode dne následujícího po uplynutí lhůty (nikoli ode dne [datum]) žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem [datum]. Žalovaná se tak dostala do prodlení dne [datum] (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Ve zbytku, tedy ohledně úroku z prodlení v zákonné výši z částky 692 036,80 Kč od [datum] do [datum] a od [datum] do zaplacení a z částky 318 006,80 Kč od [datum] do [datum] soud žalobu jako nedůvodnou rovněž zamítl (výrok II).

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. Předně soud uvádí, že žalobce u žalované svůj nárok uplatnil dne [datum] a žalovaná nárok žalobce projednala dne [datum] a částečně plnila (374 030 Kč) dne [datum], tedy až po uplynutí šestiměsíční lhůty k projednání nároku, která žalované uplynula dnem [datum]. Jelikož žalobce uplatnil v řízení dva nároky na náhradu škody, postupoval soud v intencích rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1435/2015 ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu. Žalobce vzal žalobu ohledně částky 374 030 Kč zpět a řízení bylo v této části zastaveno pro chování žalované, která po podání žaloby a po uplynutí šestiměsíční lhůty k projednání nároku částečně plnila a je povinna hradit tyto náklady řízení. Žalovaná však byla úspěšná ohledně zbývající částky 300 970 Kč, a i ohledně dalšího nároku ve výši 17 036,80 Kč, kdy byla žaloba zamítnuta. Celkově procesně úspěšnější byl sice žalobce v rozsahu 8,1 % (54,05 -45,95), nicméně jelikož jeho procesní úspěch byl nepatrný, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

28. Lhůtu k plnění v nákladovém výroku stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1, části věty za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, o kterou i požádala.

Poučení