48 C 55/2022-128

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] státní příslušník Mauricijské republiky bytem [adresa], [příjmení] [jméno], [anonymizována tři slova] republika zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa státního zastupitelství] za niž jedná [anonymizováno 7 slov] sídlem [adresa] o omluvu a zaplacení 80 000 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 50 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně z částky 50 000 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna odeslat žalobci písemnou omluvu v jazyce anglickém nebo francouzském podle výběru žalované adresovanou žalobci do místa jeho bydliště v [anonymizováno] republice, která je uvedena v záhlaví, ve znění:„ Vážený pane [celé jméno žalobce], Ministerstvo spravedlnosti se vám omlouvá za vydání usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 17.7.2018 č.j. KRPA-264853-40/TČ-2018-001271, na jehož základě bylo vedeno trestní řízení trvající od [datum] do [datum], které skončilo zprošťujícím rozsudkem vydaným Městským soudem v Praze pod sp.zn. 56 T 7/2020, a za tím vzniklou nemajetkovou újmu.“ do 1 měsíce od právní moci rozsudku.

III. Žaloba o zaplacení částky 30 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 109 000 Kč od [datum] do [datum] a úrokem a úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 59 000 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] doručenou soudu téhož dne, původně domáhal na žalované zaplacení částky 171 500 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od [datum] do zaplacení a omluvy coby náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním vedeným posléze u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 56 T 7/2020. Žalobce uvedl, že usnesením policejního orgánu ze dne [datum] s ním bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) t.z. Dne [datum] byl žalobce vzat do vazby, z níž byl propuštěn dne [datum]. Následně byl žalobce upozorněn na změnu právní kvalifikace zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) t.z. Ve věci byla poté podána obžaloba, přičemž rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum] byla žalobce obžaloby zproštěn s tím, že tento rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Žalobce poukázal na zvlášť významnou povahu věci, za níž mu hrozil trest odnětí svobody až na 12 let, dále na to, že trestní stíhání trvalo nezanedbatelnou dobu 32 měsíců. Pro žalobce byl extrémně závažný zásah spočívající v provedení prohlídky jeho bytu policejními příslušníky, což mu způsobilo stres a nutnost se z tohoto bytu odstěhovat. Ztratil pocit bezpečí, kamkoli šel, měl pocit, že jej někdo sleduje. Nemohl dále setrvat na svém pracovišti, neboť někteří kolegové vystupovali v trestním řízení jako svědci. Každý den se probouzel s intenzivním pocitem na probíhající trestní stíhání. Bylo poškozeno i jméno žalobce mezi kolegy a známými. Zásahy pociťuje dodnes. Za významný zásah žalobce považoval vzetí do vazby, a to i proto, že coby cizí státní příslušník v ČR sám, bez znalosti českého jazyka a ve věku 21 let, tedy věku blízkém dosažní zletilosti. Za odpovídající odškodnění považoval žalobce částku 128 000 Kč (32 měsíců * 4 000 Kč) a omluvu od žalované za samotné trestní stíhání a 43 500 Kč (29 dnů * 1 500 Kč) za nezákonnou vazbu. K uplatnění nároku u žalované žalobce uvedl, že nárok uplatnil dne [datum], přičemž v šestiměsíční lhůtě bylo žalovanou plněno pouze částečně.

2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobce ze dne [datum] učinila nesporným průběh trestního řízení vedeného posléze u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 56 T 7/2020, které stručně rekapitulovala, dále učinila nesporným, že u ní žalobce dne [datum] uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu OdpŠk ve výši žalované částky. Žalovaná předběžné projednání ukončila stanoviskem ze dne [datum], v němž se žalobci omluvila a přiznala mu částku 29 000 Kč coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu za pobyt ve vazbě trvající 29 dnů. Toto odškodnění žalovaná považovala za přiměřené a dostatečné. Odškodnění za nemajetkovou újmu v souvislosti se samotným trestním stíhání žalovaná žalobci nepřiznala, když dospěla k závěru, že s ohledem na povahu věci, délku stíhání a jeho následky je omluva a konstatování nezákonného rozhodnutí postačující formou satisfakce. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout.

3. Podáním ze dne [datum] vzal žalobce žalobu částečně zpět co do částky 29 000 Kč a v tomto rozsahu soud řízení částečně zastavil usnesením ze dne 4.5.2023, č.j. 48 C 55/2022- 108. Dále vzal žalobce žalobu částečně zpět při jednání dne [datum] ohledně částky 62 500 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od [datum] (48 000 Kč na nároku vztahujícímu se k samotnému trestnímu stíhání a 14 500 Kč na nároku vztahujícímu se k vykonané vazbě) a v tomto rozsahu soud řízení částečně zastavil usnesením ze dne 13.6.2023, č.j. 48 C 55/2022- 124. Současně při jednání dne [datum] žalobce navrhl připuštění změny žaloby, spočívající ve změně textu požadované omluvy, kterou soud naposledy citovaným usnesením připustil.

4. Předmětem řízení tak nadále zůstal požadavek na vyslovení omluvy ve znění:„ Vážený pane [celé jméno žalobce], Ministerstvo spravedlnosti se vám omlouvá za nezákonné trestní stíhání trvající od [datum] do [datum] vedené na základě nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání vydaného PCŘ, OZP, [obec] II, SKPV, OOK pod sp.zn. KRPA [číslo], dne [datum] a následně vedeného MS v [obec] pod sp.zn. 56 T 7/2020 a za vzniklou nemajetkovou újmu.“ a zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění za nemajetkovou újmu za samotné trestní stíhání.

5. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání.

6. Mezi účastníky bylo nesporným, že žalobce u žalované nárok uplatnila dne [datum] ve výši žalované částky, že žalovaná nárok žalobce projednala, což sdělila stanoviskem ze dne [datum], přičemž konstatovala nezákonné rozhodnutí, žalobci se omluvila a odškodnila ho za nemajetkovou újmu za vykonanou vazbu částkou 1 000 Kč za den vazby, celkem 29 000 Kč. Požadované odškodnění za nemajetkovou újmu za samotné trestní stíhání žalovaná nepřiznala. Dále byl nesporný průběh trestního řízení tak, že že usnesením policejního orgánu ze dne [datum] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Dne [datum] byl žalobce vzat do vazby s tím, že se vazba započítává od [datum]. Dne [datum] podal žalobce proti usnesení o vzetí do vazby stížnost. Dne [datum] podal žalobce proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, která byla Obvodním státním zastupitelstvím pro [část Prahy] jako nedůvodná. Usnesením Městského soudu v Praze, č.j. 44 To 368/2018, datovaného dne 12.7.2018 byl žalobce propuštěn z vazby (dle usnesení se neveřejné zasedání konalo dne [datum]). Ke dni [datum] byl žalobce fakticky propuštěn z vazby na svobodu. Dne [datum] byl žalobce upozorněn na změnu právní kvalifikace s tím, že jednání, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, bude dále kvalifikováno jako zločin znásilnění podle ustanovení § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Dne [datum] byla na žalobce podána k Městskému soudu v Praze obžaloba. Žalobce byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9.2.2021 č.j. 56 T 7/2020-668 zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum].

7. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedeným závěrům o skutkovém stavu:

8. Z vyjádření [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova] na č.l. 117 ze dne [datum] v běžném překladu do českého jazyka zjištěno, že se vztahuje k osobě žalobce a uvedeno jako původní diagnóza: stres, neustálá úzkost, nespavost způsobující záchvaty paniky, žalobce obdržel pravidelnou terapeutickou péči od 4.6.- [datum], sledován dodnes, žalobce od návratu na [anonymizováno] v depresivním stavu, těžko se vyrovnává se ztrátou stálého zaměstnání se slušným platu pod dobu, kdy žil v [obec] v ČR, současný stav mu nedovoluje vrátit se do stálého zaměstnání.

9. Z vyjádření [jméno] [příjmení] ze dne [datum] v běžném překladu do českého jazyka na č.l. 118 zjištěno, že jmenovaný uvádí, že je blízkým přítelem žalobce, s nímž se poprvé setkal na církevní akci v roce 2015, dále se vyjadřuje k osobě žalobce tak, že po jeho návratu na [anonymizováno] již není jeho život takový, jako byl v [obec], tam měl stabilní zaměstnání, kariéru, více než dostatečný plat, záruku,lepší budoucnosti, o tento tzv.„ český sen“ přišel kvůli řízení, kdy přišel o vše, co v [obec] měl, stále se trápí myšlenkami na to, jaký mohl být jeho život v [obec], neboť [anonymizováno] neposkytuje takovou kvalitu života, jako měl v [obec], co do finanční stability, jistoty zaměstnání a slibné kariéry, finanční kompenzace nemůže napravit křivdu, která mu byla způsobena, nyní je otcem dítěte.

10. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními a na které proto soud pro stručnost odkazuje, zejména pak pokud jde o průběh trestního řízení. Pokud jde o zásahy do osobnostní sféry žalobce, pak soud uzavírá, že na základě samotného průběhu trestního stíhání, jeho předmětu, trvání a okolností, které jej provázely, jakož i na základě provedeného dokazování shledal, že trestní stíhání mělo dopad do osobnostních sfér žalobce v rámci obecných dopadů trestního stíhání, které dopadají na každou trestně stíhanou osobu, jako je zásah do lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí. Rovněž bylo prokázáno, že žalobce musel vyhledat psychoterapeutickou pomoc.

11. Z důkazů, jak byly výše uvedeny byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující. Soud v řízení provedl veškeré důkazy, žádné důkazní návrhy nezamítal. Soud neprováděl pouze ty důkazy, které byly navrženy k prokázání skutečností mezi účastníky nesporných a ty, na kterých posléze žalobce netrval, když po předběžném poučení soudem uvedl, že setrvává na obecných dopadech trestního stíhání, které dopadají na každou trestně stíhanou osobu a nechce prokazovat specifické a konkrétní dopady trestního stíhání. Z tohoto důvodu tak soud ani žalobce nepoučoval a podle § 118a o.s.ř. a nevyzýval k doplnění tvrzení a důkazů.

12. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

13. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

14. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

15. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

16. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

17. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

18. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.

19. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

20. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

21. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

22. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

23. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp.zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna, byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

24. Žalobce se v tomto řízení domáhal po částečném zpětvzetí žaloby jednoho nároku, který odvozoval z titulu nezákonného rozhodnutí, za které se považuje usnesení o zahájení jejího trestního stíhání ze dne [datum].

25. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. je nutno považovat pro svou povahu nikoli za nesprávný úřední postup, ale za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu obecně srov. např. závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením. Je tak naplněn předpoklad odpovědnostního titulu žalované z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení policejního orgánu ze dne 17. 7. 2018, č. j. KRPA-264853-40/TČ-2018-001271, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a posléze podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, které bylo odklizeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9.2.2021 č.j. 56 T 7/2020-668, jímž byl žalobce podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro uvedený zločin podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Rozsudek nabyl ve vztahu k žalobci právní moci dne [datum]

26. Podmínka existence odpovědnostního titulu je tak splněna a soud se bude dále zabývat otázkou vzniku škody a existence příčinné souvislosti.

27. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není obecně dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně však lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Nejvyšší soudu v rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 3731/2011 dospěl k závěru, že„ … vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Jde tedy "pouze" o zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. - totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka - svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.). …“. Nejvyšším soudem zmíněné„ objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou“ pak soud čerpal převažujícím dílem ze spisu předmětného trestního řízení a menším dílem rovněž ze srovnávací judikatury a okolností, za jakých bylo poskytnuto konkrétní odškodnění v určité výši.

28. Soud v tomto směru vzal v úvahu i specifické okolnosti případu, kdy žalobce není českým státním občanem, je občanem [anonymizováno] republiky, kde se podle tvrzení jeho zástupce i nyní zdržuje, čemuž soud nemá důvod nevěřit. Jeho možnosti přicestovat do ČR jsou tak značně limitovány, nehledě na náklady s touto cestou spojené. Za situace, kdy žalobce dal, a to i částečným zpětvzetím žaloby, spočívajícím v ponížení částky požadované coby odškodnění za nemajetkovou újmu za samotné trestní stíhání, najevo, že chce být odškodněn v rozsahu, který odpovídá obecným dopadům trestního stíhání, tedy tomu, jak by toto konkrétní trestní stíhání dopadlo na jakoukoli jinou trestně stíhanou a do té doby bezúhonnou osobu s přihlédnutím k povaze věci, délce trestního stíhání a okolnostem, které jej provázely a výslovně uvedl, že další případně konkrétní a specifické následky prokazovat nechce, soud upustil od nutnosti účastnické výpovědi a posoudil nárok žalobce právě v naznačeném rámci. V tomto směru dal soud účastníkům předem na srozuměnou, že takto bude postupovat, a předestřel účastníkům obdobnou věc vedenou u zdejšího soudu pod sp.zn. 17 C 139/2021, kdy tamní poškozená rovněž nehodlala prokazovat specifické následky trestního stíhání, přičemž žalovaná již v rámci předběžného projednání i za této situace přiznala částku 57 000 Kč. Obě věci jsou srovnatelné, neboť v tamní věci sice trestní řízení trvalo déle, v případě žalobce však šlo o zvlášť závažný zločin mající potenciál k morálnímu odsouzení ze strany okolí.

29. Soud dospěl k závěru, že v souvislosti s trestním stíháním, které bylo vedeno na základě usnesení policejního orgánu ze dne [datum], o němž v důsledku vydání pravomocného zprošťujícího rozsudku platí fikce nezákonnosti, bylo v souzeném případě zasaženo do práv žalobce v rámci obecných dopadů trestního stíhání, které by dopadly na každou trestně stíhanou osobu, která by byla trestně stíhána po dobu 32 měsíců za zvlášť závažný zločin znásilnění kvalifikovaným posléze v ještě závažnější formě podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, s ohrožením sazbou od 5 do 12 let, jako je zásah do lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí. Soud si je vědom judikatury, z níž vyplývá, že obecně je třeba rozsah a intenzitu újmy prokazovat. Současně je však třeba zdůraznit, že žalobce se nedomáhal žádné přehnaně vysoké částky. Naopak, žalobce se domáhal částky, o níž má soud za to, že se pohybuje v reálném rozmezí, v jakém jsou odškodnění v případech, kdy jsou shledány toliko obecné dopady trestního stíhání, obvykle přiznávána, a to i samotnou žalovanou v rámci předběžného projednání, tak i případně poté soudem. Soud tak neshledal žádný důvod, aby za této situace nevyšel ze skutkového stavu, který byl prokázán, kdy soud nemá žádné pochybnosti o tom, že trestní stíhání, které bylo s žalobcem vedeno, by mělo dále uvedené dopady, a to s ohledem na závažnost zločinu z něhož byl žalobce obviněn a posléze obžalován, délku trestního stíhání a okolnosti, které jej provázely.

30. Soud se tak za této situace zabýval tím, zda je i za této situace dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí a stručná omluva poskytnutá žalovanou nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vycházel především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, o nichž lze usuzovat, že by je pociťovala každá tímto způsobem trestně stíhaná osoba. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

31. Pokud jde o délku trestního řízení, toto trvalo po dobu 32 měsíců, což je třeba považovat za dobu již objektivně delší, kdy již zpravidla není postačující konstatování porušení práva, ale je třeba poškozeného odškodnit v penězích. Soud v této souvislosti poznamenává, že šlo sice o složitější trestní řízení, a to i proto, že jak obžalovaný tak poškozená a někteří svědci jsou cizinci, nicméně i tak lze dobu hraničící s třemi lety považovat za nikoli nevýznamný zejména do cti a lidské důstojnosti, a to především v kombinaci s tím, o jaký trestný čin šlo, jak byl právně kvalifikován a jaký trest žalobci hrozil.

32. Pokud jde o povahu trestní věci, žalobce byla obviněn a posléze obžalován ze zvlášť závažného zločinu (srov. § 14 odst. 3 t.z.) znásilnění kvalifikovaným posléze v ještě přísnější právní kvalifikaci podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit ve stručnosti tím, že přinutil k pohlavnímu styku svou bývalou družku. Žalobci za to hrozil trest odnětí svobody nejprve od 2 do 10 let a posléze po upozornění na možnou změnu právní kvalifikace od 5 do 12 let. Trestný čin znásilnění je trestným činem, který patří do skupiny trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a jde tak o podezření z trestné činnosti, která je ve společnosti vnímána jako zavrženíhodná. Je sice pravdou, že téma sexuálního násilí již není ve společnosti tolik tabuizováno a rozvíjí se v tomto směru i celospolečenská diskuse, nicméně lze důvodně předpokládat, že pachatele takového činu většinou jeho okolí tzv.„ odsoudí“. V případě žalobce je pak třeba přihlédnout k tomu, že šlo o téměř nejpřísnější právní kvalifikace daného trestného činu. Z hlediska závažnosti vzneseného obvinění a jeho potenciálu tíživého dopadu nejen na žalobce, ale na jakoukoli jinou osobu, která by za těchto okolností byl trestně stíhána, je jakákoli jiná formace satisfakce, než v peněžité formě vyloučena. Soud nesouhlasí se žalovanou, že za zjištěných okolností trestního stíhání je omluva a konstatování odpovídající formou satisfakce.

33. Pokud jde o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobce, pak soud již výše předeslal, že v souladu s vůli žalobce setrvat pouze na obecných dopadech trestního stíháním hodnotil, zda žalobcem tvrzené dopady by postihly každého obdobně trestně stíhaného člověka. V tomto směru soud přisvědčuje žalobci, že za okolností, které vyšly najevo ze spisu posuzovaného trestního řízení a provedeného dokazování, je třeba dospět k závěru, že žalobce utrpěl stres z provádění domovního prohlídky, že se po dobu, kdy byl trestně stíhán narušila jeho životní pohoda a radost ze života, že musel na trestní stíhání myslet, což zcela jistě ovlivnilo jeho každodenní život. Je rovněž zcela uvěřitelné, že na žalobce mohlo působit psychicky špatně, pokud to byla coby tlumočnice žena, kdo žalobci povahu a průběh penilní pletysmografie (PPG), které je intimním vyšetřením, tlumočila. V této souvislosti soud podotýká, že žalobce nic nenamítal proti samotnému vyšetření a jeho potřebě. Soud přesvědčil i tomu, že bylo poškozeno dobré jméno žalobce mezi kolegy a známými, zvlášť pokud kolegové z práce vystupovali v řízení coby svědci. Bylo prokázáno i to, že žalobce musel vyhledat psychoterapeutickou pomoc. I když na jeho duševní rozpoložení mohly mít dopad i další vlivy, jako právě přinejmenším partnerská krize, je uvěřitelné tvrzení, že se tak stalo i v souvislosti s proběhlým trestním stíháním. Naopak nelze klást k tíži žalované, že žalobce i po skončení trestního stíhání pociťuje jeho dopady. V tomto směru nelze zohlednit události, které nastaly až po skončení trestního stíhání. Trvání negativního zásahu v osobnosti žalobce se nutně ohraničuje maximálně dobou trvání posuzovaného řízení (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011). Jako nikoli nevýznamnou okolnost je pak třeba vzít i věk žalobce, kterému bylo v době zahájení trestního stíhání 21 let, nadto byl cizím státním příslušníkem bez znalosti českého jazyka. I tyto okolnosti pak obecné dopady trestního stíhání dále spíše zvyšují.

34. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ (v ) ýše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ Soud tak, pokud jde o otázku přiměřenosti finančního zadostiučinění, předně dal účastníkům na srozuměnou, že mohou případy ke srovnání navrhnout a dále veden zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování při jednání dne [datum] sdělil, s jakými případy bude případ žalobkyně srovnávat. Žalobce pro srovnání navrhl věc vedenou u zdejšího soudu pod sp.zn. 18 C 96/2018. Žalovaná žádné případy ke srovnání nenavrhla. Soud pak k porovnání vybral případy vedeného u zdejšího soudu pod sp.zn. sp.zn. 10 C 172/2018, 44 C 60/2017 a 27 C 111/2018 35. Pokud jde o případ, který navrhl žalobce, soud konstatuje, že ve věci sp.zn. 18 C 96/2018 byl tamní žalobce stíhán od [datum] do [datum] pro podezření ze spáchání trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, obžaloba byla následně podána pro trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za který hrozil trest odnětí svobody 2 až 10 let a posléze 5 až 12 let. Celková délka trestního řízení činila 1 rok a 5 měsíců. Tamní žalobce během trestního stíhání vyhledal terapeutickou pomoc, trpěl pocity ztráty bezpečí, sebedůvěry, životní perspektivy a cílů do budoucna. Žalovaná v rámci předběžného projednání přiznala 25 500 Kč, soud uložil zaplatit dalších 24 500 Kč, celkem tak bylo poskytnuto 50 000 Kč.

36. V případech, které k porovnání vybral soud, ve věci sp.zn. 44 C 60/2017 byl tamní žalobce stíhán pro shodný trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, za který hrozil shodný trest odnětí svobody jako žalobci, přičemž trestní stíhání trvalo 1 rok a 9 měsíců. Tamnímu žalobci vznikla nejen určitá újma v subjektivních pocitech frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma objektivizované povahy. Tamní žalobce byl omezen na osobní svobodě zadržením, a to po necelé dva dny, v důsledku stíhání se stáhl do sebe, nekomunikoval s okolím, trpěl depresemi, nespavostí a ve větší míře konzumoval alkohol. Po skončení trestního stíhání mu byl diagnostikován vysoký krevní tlak s nutnou medikací, avšak nebyla prokázána souvislost s předmětným trestním stíháním. Trestní stíhání negativně zasáhlo do s jeho nezletilou dcerou [jméno], nadále se s ní však běžně stýká. O trestním stíhání se vědělo v místě bydliště, kterým bylo menší město. Žalovaná dobrovolně poskytla 3 000 Kč, soud přiznal dalších 47 000 Kč, celkem tedy 50 000 Kč. V případu vedeném pod sp.zn. 10 C 172/2018 byl tamní žalobce stíhán pro shodný trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, za který hrozil shodný trest odnětí svobody jako žalobci. Trestní řízení trvalo 8 měsíců. Bylo zasaženo do práva tamního žalobce na soukromý život a do jeho osobního života, profesního života a rodinného života. Tamní žalobce byl vystaven odsouzení, pokud jde o jeho sociální prostředí, kdy kolegové v práci a jeho blízcí kamarádi neuvěřili tomu, že není stíhán bezdůvodně, byl vyloučen z kolektivu přátel a v posledku toto vedlo i k nutnosti změnit zaměstnání i místo bydliště. Žalovanou bylo dobrovolně přiznáno 10 000 Kč, soudem bylo přiznáno dalších 30 000 Kč, celkem tedy 40 000 Kč. V případu vedeném pod sp.zn. 27 C 111/2018 byl tamní žalobce stíhán pro shodný trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, za který hrozil shodný trest odnětí svobody jako žalobci, přičemž trestní stíhání trvalo 1 rok a 4 měsíce. Tamním žalobcem nebylo ani tvrzeno, že by se jeho trestní stíhání nějak negativně promítlo do jeho profesní sféry či společenského postavení, kdy věc nebyla nijak medializována a žalobce ani netvrdil zhoršení rodinných vztahů. Žalovaná dobrovolně poskytla částku 26 000 Kč, rozhodující soud shledal tuto částku přiměřenou.

37. Po zhodnocení všeho, co vyšlo v řízení najevo ohledně dopadů trestního stíhání a poměření těchto skutkových okolností s kritérii stanovenými pro rozhodování o způsobu a případné výši peněžitého zadostiučinění soud dospěl k závěrů, že je na místě žalobce odškodnit v penězích, neboť zejména s ohledem na závažnost trestného činu a trestní sazbu, kterou byl žalobce ohrožen, v kombinaci s delší (byť nikoli nepřiměřenou) délkou trestního stíhání a s přihlédnutím i k věku žalobce, pro něhož se muselo jednat o traumatizující životní zkušenost na samém prahu dospělosti, by se pouhé konstatování a omluva nejevily jako přiměřená a spravedlivá satisfakce. Je nutné zdůraznit, že trestní stíhání žalobce trvalo v porovnání se srovnávanými případy dvoj až trojnásobně delší dobu, pouze v případu, kde bylo přiznáno 50 000 Kč šlo o právní kvalifikaci v třetím odstavci § 185 t.z. Dopady byly shledány obdobné, nijak zvlášť se nevymykaly těm, které tvrdil žalobce, a o nichž je v rozsahu výše uvedeném soud přesvědčen, že by dolehly na každou osobu v postavení stíhaného žalobce. Již z trestního spisu bylo prokázáno, že o trestním stíháním měli vědomost kolegové z práce, kteří byli slyšeni jako svědci a je nepochybné, že došlo k narušení žalobcova osobního, pracovního, rodinného i společenského života v obecném rozsahu.

38. S ohledem na výše uvedené má soud za odůvodněné, spravedlivé a odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou trestním stíháním na základě rozhodnutí policejního orgánu, na něž se hledí jako na nezákonné rozhodnutí, ve výši 50 000 Kč. Jelikož žalovaná na tento nárok dobrovolně žalobci ničeho neposkytla, zavázal jí soud, aby žalobci zaplatila 50 000 Kč (výrok I). Ve zbytku, tedy co do částky 30 000 Kč, jakož i ohledně příslušenství z této částky a z částky 29 000 Kč žalovanou dobrovolně vyplacené soud žalobu zamítl (výrok III). Žalovaná totiž částku 29 000 Kč vyplatila dne [datum], tedy ještě v zachované šestiměsíční lhůtě k projednání nároku.

39. Dále soud žalované uložil, aby se žalobci omluvila, a to způsobem a formou, která je uvedena ve výroku rozsudku. K tomu soud poznamenává, že text omluvy odpovídá tomu, že bylo prokázáno, že žalobci trestním stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, vznikla nemajetková újma. Soud toliko text omluvy modifikoval tak, aby odpovídala judikatorním závěrům, kdy trestní stíhání nelze označit za nezákonné per se, neboť v době, kdy probíhalo, bylo vedeno na základě vydaného usnesení o jeho zahájení, nicméně s ohledem na zprošťující rozsudek nastala fikce, kdy se na toto usnesení hledí jako na nezákonné rozhodnutí. V tomto směru soud text omluvy upravil a uložil současně žalované, aby v jazyce anglickém či francouzském podle jejího výběru žalobci omluvu zaslala na jeho adresu v [anonymizováno] republice, což je třeba považovat za přiměřené a spravedlivé (výrok II).

40. Soud přiznal žalobci rovněž zákonný úrok z prodlení z přisouzené částky 50 000 Kč, avšak až od [datum] do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která byla ke dni [datum] 11,75 %. Žalovaná se dostala do prodlení až uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne [datum], a až ode dne následujícího po uplynutí lhůty (nikoli ode dne [datum]) žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem [datum]. Žalovaná se tak dostala do prodlení dne [datum] (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

41. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Předně soud uvádí, že žalobce u žalované svůj nárok uplatnil dne [datum] a žalovaná nárok žalobce projednala dne [datum] a částečně plnila (29 000 Kč za 29 dnů výkonu vazby) dne [datum], tedy ještě v rámci šestiměsíční lhůty k projednání nároku, která žalované uplynula až dnem [datum]. Jelikož žalobce uplatnil v řízení dva nároky na odškodnění za nemajetkovou újmu, postupoval soud v intencích rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1435/2015 ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu. Žalobce byl zcela úspěšný ohledně nároku na satisfakci za samotné trestní stíhání (v tarifní hodnotě 50 000 Kč), neboť na něj žalovaná ničeho neplnila, přičemž výše plnění závisela na úvaze soudu a je tak podstatné, že co do základu nároku byl žalobce úspěšný, byť soud nepřiznal celých požadovaných 80 000 Kč. Naopak žalovaná byla úspěšná ohledně nároku odvozeného rovněž z fikce nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, a to za výkon vazby (v tarifní hodnotě 50 000 Kč). Žalovaná totiž nárok žalobce projednala a plnila na něj 29 000 Kč (dne [datum]) ještě v průběhu šestiměsíční lhůty, jakož i ještě před podáním žaloby (dne [datum]), tudíž ani první částečné zpětvzetí (ohledně částky 29 000 Kč) nebylo pro chování žalované. Žalobce poté vzal žalobu ohledně zbývající částky požadované na tomto nároku zpět z vlastního rozhodnutí, nikoli pro chování žalované. Jelikož úspěch i neúspěch účastníků byl shodný, rozhodl soud, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.

42. Lhůtu k plnění ve věci samé stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1, části věty za středníkem o.s.ř., kdy, pokud jde o finanční plnění, které jakožto hrazené ze státního rozpočtu podléhá zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů, je na místě poskytnout žalované lhůtu delší, o kterou požádala a která v principu žalobce nijak nepoškozuje. Pokud jde o povinnost k omluvě, stanovil soud lhůtu 1 měsíce, a to s ohledem na potřebu zajistit předklad do cizího jazyka a zajistit doručení do ciziny mimo Evropskou unii.

Poučení