48 C 55/2024 - 97

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupena advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 1 013 944,65 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 452 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně z částky 1 452 Kč od 31.5.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 1 012 492,65 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně z částky 1 013 944,65 Kč od 16.4.2022 do 30.5.2022 a z částky 1 012 492,65 Kč od 31.5.2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 1.3.2024 na žalované domáhala odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), ve výši 1 013 944,65 Kč, z toho 1 000 000 Kč coby odškodnění za nemajetkovou újmu a 13 944,65 Kš coby náhradu za náklady vynaložení na obhajobu, oba nároky v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v trestním řízení. Žalobkyně uvedla, že byl rozsudkem Krajského soudu v [adresa] – pobočka v [adresa] ze dne 29.6.2021, č.j. [spisová značka], zproštěna obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu. Odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku v neprospěch žalobce. Žalobkyně se vedle nároku na odškodnění nemajetkové újmy domáhala náhrady nákladů obhajoby v rozsahu těch úkonů právní služby, které žalovaná v rámci předběžného projednání neuznala a které žalobkyně považovala za účelné. Žalobkyně dále uvedla, že nároky uplatnila u žalované podáním ze dne 15.10.2021, přičemž žalovaná reagovala stanoviskem ze dne 17.10.2022 a poté revizním stanoviskem ze dne 10.1.2024.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 13.5.2024 k žalobě učinila nesporným, že žalobkyně u ní nároky uplatnila dne 30.11.2021 ve výši 1 000 000 Kč na nemajetkové újmě a dále v blíže nespecifikované výši náhradu nákladů obhajoby. Žalovaná nároky projednala dne 17.10.2022, kdy nárokům ani z části nevyhověla. Po doplnění v intencích výzvy ze dne 22.8.2022 žalovaná vydala revizní stanovisko ze dne 10.1.2024, kterým žalobkyni na náhradě nákladů obhajoby přiznala 25 990,35 Kč, ohledně odškodnění za nemajetkové újmy žalovaná nepřiznala ničeho. a ani částečně nevyhověla. Žalovaná po stručné rekapitulaci posuzovaného trestního řízení poukázala na právní moc zprošťujícího rozsudku dne 29.6.2021. Žalovaná namítla, že žádost o předběžné projednání nároku jí sice byla doručena dne 30.11.2021, tedy v rámci šestiměsíční promlčecí doby, nicméně nároku u soudu se žalobkyně domáhá až po jejím uplynutí. Žalovaná se podané žalobě v části nároku na odškodnění nemajetkové újmy bránila námitkou promlčení a navrhla, aby soud žalobu v tomto rozsahu zamítl. Ohledně uplatněných nákladů na obhajobu, které žalovaná nepřiznala, namítla, že dílem jde o úkony, které nejsou v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, dílem jsou požadavky na vyšší úhradu nedůvodné, neboť převyšují přísudek podle advokátního tarifu či vůbec nejde o úkony právní služby a dílem jsou neúčelné. Částku, která byla žalobkyni přiznána, považuje žalovaná za souladnou se zákonem a ve zbývajícím rozsahu navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Soud o podané žalobě rozhodl při jednání. Soud neprovedl důkazy, které byly navrženy k prokázání vzniku a intenzity nemajetkové újmy žalobkyně pro nadbytečnost, když soud shledal důvodnou námitku promlčení, kterou vznesla k tomuto uplatněnému nároku žalovaná.

4. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně byla na základě usnesení policejního orgánu ze dne 29.4.2020 trestně stíhána, že rozsudkem Krajského soudu v [adresa] - pobočka v [adresa] ze dne 29.6.2021, č. j. [spisová značka], byla žalobkyně obžaloby podané pro skutek, pro nějž byla trestně stíhána, zproštěna podle § 226 písm. b) trestního řádu s právní mocí dne 29.6.2021, že úkony právní služby byly obhájcem žalobkyně vykonány, že žalobkyně žalobou uplatněné nároky u žalované uplatnila žádostí doručenou žalované dne 30.11.2021 s tím že předběžným projednáním žádosti žalobkyně žalovaná ukončila stanoviskem ze dne 17.10.2022, a revizním stanoviskem, kterým částečně nárok žalobkyně uspokojila, a to částkou 25 990,35 Kč.

5. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými nespornými skutkovými zjištěními a na které proto soud pro stručnost odkazuje. Bylo prokázáno, že trestní stíhání žalobkyně bylo zahájeno dne 29.4.2020 a pravomocně skončeno bylo dne 29.6.2021. Nárok u žalované žalobkyně uplatnil dne 30.11.2021. Nárok žalobkyně žalovaná projednala dne 17.10.2022 a poté svůj postoj revidovala dne 10.1.2024. Žaloba soudu došla dne 1.3.2024. Bylo též prokázáno, že dopisem žalované ze dne 1. 12. 2021 č. j. [Anonymizováno], bylo jednak potvrzeno přijetí podání dne 30.11.2021 a jednak byla žalobkyně informována o tom, že po dobu mimosoudního projednání se s poukazem na § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zastavuje běh promlčecích lhůt nejdéle však po dobu 6ti měsíců (zjištěno z dopisu žalované na č.l. 91). Dále bylo prokázáno, že vzdálenost z [adresa]. ke Krajskému soudu v [adresa] – pobočka v [adresa], činí 12,1 km, případně alternativní trasa 11,3 km (zjištěno z PrtScr z google.maps.cz na č.l. 89). Z vyjádření žalobkyně coby obviněné ze dne 9.12.2020 na č.l. 292 trestního spisu má soud za prokázané, že šlo o reakci na vyrozumění policejního orgánu ze dne 15.12.2020 ohledně umožnění nahlédnout do spisu v závěru přípravného trestního řízení. Žalobkyně poukazovala na to, že nebyla vyslechnuta [jméno FO], [jméno FO], navrhla, aby byla vyslechnuta notářka Mgr. [Anonymizováno], dále kolegyně z oblasti znalectví [jméno FO], pan [Anonymizováno] a pan [Anonymizováno] a také [jméno FO], syn žalobkyně, kdy vždy ve stručnosti uvedeny okolnosti, k nimž mají být jmenovaní vyslechnuti (zjištěno ze spisu Okresního soudu v [Anonymizováno], sp.zn. [spisová značka]).

6. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

7. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

8. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

9. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

10. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

11. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

12. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („o.z.“).

13. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk platí, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

15. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

16. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

17. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně své nároky u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

18. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp.zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

19. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala dvou nároků, a to v souvislosti s rozhodnutím policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, na které se v důsledku pozdějšího vydání zprošťujícího rozsudku hledí jako na nezákonné rozhodnutí.

20. Soud předně, pokud jde o splnění podmínky existence odpovědnostního titulu uvádí, že usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001), což v daném případě nastalo. Nezákonným rozhodnutím je ve vztahu k žalobkyni usnesení policejního orgánu ze dne 29.4.2020, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro podezření ze spáchání pokračujícího zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, které bylo odklizeno rozsudkem Krajského soudu v [adresa] - pobočka v [adresa] ze dne 29.6.2021, č.j. [spisová značka], jímž byla žalobkyně obžaloby podané pro skutek, pro nějž byla trestně stíhána, zproštěna podle § 226 písm. b) trestního řádu. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 29.6.2021.

21. Nárok ve výši 1 000 000 Kč soud posoudil jako nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. V průběhu soudního řízení žalovaná vznesla námitku promlčení uplatněného nároku na odškodnění nemajetkové újmy.

22. Soud se nejprve zabýval námitkou promlčení, kterou vznesla k žalovaná k tomuto uplatněnému nároku. O vznesené námitce promlčení soud uvážil takto. Trestní řízení žalobkyně bylo pravomocně skončeno dne 29.6.2021, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek. Vyhlášením dne 29.6.2021 nabyl tento zprošťující rozsudek odvolacího soudu právní moci. Judikatura je ustálena v závěru, že obviněný z trestného činu, který je posléze obžaloby zproštěn se o jemu v souvislosti s trestním stíháním způsobené újmě dozvídá postupně během trestního řízení tím, že ji pociťoval, přičemž okamžik vzniku nemajetkové újmy nelze zaměňovat s okamžikem, kdy se poškozený dozví o tom, kdo za tuto újmu odpovídá, tedy dnem nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku. Z hlediska vědomosti žalobkyně o vzniku nemajetkové újmy proto nemá okamžik právní moci zprošťujícího rozsudku žádný právní význam. Žalobkyně u žalované nárok na odškodnění nemajetkové újmy uplatnila dne 30.11.2021, tedy ještě v době, kdy dosud neuplynula šestiměsíční promlčecí doba. Došlo tak k jejímu stavení, nejdéle však na dobu šesti měsíců. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná nad rámec svých povinností na tuto skutečnost žalobkyni upozornila, a to ještě v době, kdy dosud promlčecí lhůta neuplynula a žalobkyně tak mohla nárok uplatnit u soudu. Po uplynutí šesti měsíců však promlčecí doba opět pokračovala ve svém běhu, přičemž uplynula dne 29.6.2022, což také byl poslední den k uplatnění nároku žalobkyně u soudu. K podání žaloby však došlo až dne 1.3.2024, tedy po téměř dvou letech. Nárok žalobkyně na odškodnění nemajetkové újmy z nezákonného trestního stíhání je tak v celém rozsahu promlčen.

23. Soud současně nedospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou by byla v rozporu s dobrými mravy. Shora soudem popsaný způsob počítání běhu promlčecí doby rovněž není žádnou novinkou, která by žalobkyni, resp. jejímu zástupci nebyla či neměla být známa. Je pravdou, že šestiměsíční promlčecí lhůta stanovená v § 32 odst. 3 OdpŠk je v kontextu právního řádu poměrně přísná. Uvedenou právní úpravu, jak byla zákonodárcem stanovena, je však soud povinen respektovat, současně je však třeba velmi pečlivě a s uvážením všech okolností dané věci, a to včetně krátkosti uvedené promlčecí lhůty zvažovat, zda nejsou dány výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze 14. 11. 2017, sp. zn. I ÚS 3391/2015). Obecně platí, že námitka promlčení by byla v rozporu s dobrými mravy zejména tehdy, pokud by její uplatnění bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 či usnesení Nejvyššího soudu z 19. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1367/2017). V tomto kontextu by přitom bylo namístě námitku promlčení považovat za rozpornou s dobrými mravy tehdy, jestliže by závěr o promlčení nároku znamenal, že žalobkyně v důsledku vůbec neměla možnost svůj nárok na odškodnění vůči státu uplatnit a bylo by jí tak znemožněno naplnit ústavní právo na odškodnění vůči státu zaručené článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu z 14. 9. 2016, sp. zn. I ÚS 5321/16, nález Ústavního soudu z 3. 4. 2018, sp.zn. II ÚS 76/2017 či nález Ústavního soudu z 25. 7. 2017, sp.zn. I ÚS 2330/2016, či z recentní judikatury srov. usnesení Ústavního soudu, sp.zn. III ÚS 3429/22).

24. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Žalobkyně byla v době, kdy trestní řízení probíhalo zastoupena advokátem, přičemž bylo nesporné, že žalobkyně nárok u žalované uplatnila ještě v době, kdy promlčen nebyl. I když v té době nebyla zastoupena advokátem, žalovaná jí (nad rámec svých povinností) srozumitelně a pochopitelně poučila, že nárok podléhá promlčení, jak dlouhá je promlčecí lhůta a jakým způsobem běží. Za této situace jde pouze k tíži žalobkyně, že se tímto poučením neřídila a neuplatnila nárok včas. Rozpornou s dobrými mravy by tak mohla být situace, kdy by se poškozený o nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku dozvěděl až v době, kdy by již nárok reálně uplatnit nemohl. Nic na tom nemůže změnit případně chybný úsudek žalobkyně o tom, od kdy počne promlčecí doba běžet, či kdy je třeba podat žalobu u soudu. Institut korektivu dobrých mravů tak má místo v situaci, kdy konkrétní skutkové okolnosti svědčí tomu, že žalobkyně reálně nemohla svůj nárok uplatnit, nikoli v situaci, kdy došlo k chybnému právnímu úsudku o běhu promlčecí doby či k opomenutí podat žalobu včas. Soud proto neshledal žádný důvod, pro který by vznesená námitka promlčení měly být rozporná s dobrými mravy (z recentní judikatury srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.3.2024, č.j. 17 Co 50/2024- 90).

25. Jelikož je nárok žalobce na odškodnění nemajetkové újmy v celém rozsahu promlčen soud žalobu v rozsahu částky 1 000 000 Kč jako nedůvodnou bez dalšího zamítl (výrok II).

26. Nárok žalobkyně na náhradu škody ve výši 13 944,65 Kč soud posoudil jako nárok na náhradu nákladů řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí. Podmínka existence odpovědnostního titulu je splněna, jak výše vysvětleno a soud se bude dále zabývat otázkou vzniku škody a existence příčinné souvislosti. O tomto nároku soud uvážil takto.

27. Náklady vynaložené na obhajobu v trestním řízení jsou náklady, které byly vynaloženy na zrušení nezákonného rozhodnutí (§ 31 odst. 1 OdpŠk). Zahrnují však pouze účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování, přičemž výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, kterým je vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále i jen „AT“ (§ 31 odst. 3 OdpŠk).

28. Mezi účastníky zůstalo sporné, zda má žalobce nárok na poskytnutí odškodnění za následující úkony právní služby, případně cestovné: - Další porada s klientem dne 27.2.2020, blanketní stížnost proti usnesení o zajištění finančních prostředků dne 27.2.2020, účast u podání vysvětlení dne 3.3.2020, sepis odůvodnění stížnosti proti usnesení o zajištění finančních prostředků dne 4.3.2020, sepis vyjádření na PČR dne 30.3.2020. Ohledně všech těchto požadovaných úkonů právní služby soud dospěl k závěru, že byly učiněny ještě před vydání usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání žalobkyně dne 29.4.2020 a nemohly tak vynaloženy na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí, které v tu dobu ještě nebylo vydáno. Chybí proto příčinná souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou, tedy jedna ze tří kumulativních podmínek pro vyvození odpovědnosti žalované za škodu (srov. též závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2024 č.j. 72 Co 344/2023- 387, zejm. odst. 29). Žalobkyni odškodnění nenáleží. - Sepis stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání dne 4.5.2020. Za tento úkon právní služby náleží náhrada ve výši jedné poloviny úkonu, neboť se zřetelem na ustanovení § 11/3 AT jde svou povahou a účelem o úkon nejbližší úkonům právní služby uvedeným v ustanovení § 11 odst. 2 písm. d) AT (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.1.2007, sp.zn. 3 To 161/2006, publikované pod č. 24/2008 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Tuto náhradu žalovaná žalobkyni přiznala a požadavek na náhradu další poloviny tak, aby byla přiznána náhrada za celý jeden úkon právní služby, je nedůvodný. - Sepis dopisu poškozeným dne 2.6.2020. Jde o úkon právní služby, který má s trestním řízení žalobkyně souvislost jen nepřímou a nelze u něj dovodit příčinnou souvislost s odpovědnostním titulem. Tento úkon řešil vztahy mezi žalobkyní a poškozenými, tedy nebyl úkonem směřujícím ke změně či zrušení nezákonného rozhodnutí. Žalobkyni odškodnění nenáleží. - Odůvodnění stížnosti proti usnesení o zamítnutí návrhu na zrušení zajištění dne 11.8.2020, sepis stížnosti proti usnesení policejního orgánu o omezení zajištění peněžních prostředků dne 7.9.2020, sepis stížnosti proti usnesení o nevyhovění návrhu na zrušení zajištění peněžních prostředků dne 10.7.2020. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.9.2020, č.j. 25 Co 222/2022-229, v jiné obdobné věci, v němž se Městský soud v Praze podrobně a v širších souvislostech vyjádřil právě k této otázce a vysvětlil s poukazy na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, z jakého důvodu nelze v rozhodnutí o zajištění finančních prostředků, které nebylo pro nezákonnost zrušeno, ani nebyla jeho zákonnost jiným v úvahu přicházejícím postupem zpochybněna, spatřovat odpovědnostní titul státu. Tyto závěry jsou plně aplikovatelné na případ žalobkyně. Požadovaný úkon právní služby není v příčinné souvislosti s odpovědnostním titulem a v samotném řízení, v němž se rozhodovalo o zajištění finančních prostředků žalobkyně, nebylo tvrzeno, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí. V příčinné souvislosti s rozhodnutím o zajištění finančních prostředků se proto žádné náhrady škody domáhat nelze. Z ustálení judikatury dovolacího soudu plyne závěr, že odpovědnost státu za škodu z rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky (§ 79a odst. 1 trestního řádu) ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nezakládá bez dalšího skutečnost, že trestní řízení, v němž bylo rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky vydáno, posléze neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Nedojde-li k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z toho bez dalšího dovozovat nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 3310/2013). Žalobkyni odškodnění nenáleží. - Vyjádření na PČR dne 9.12.2020. Bylo prokázáno, že šlo o reakci na vyrozumění policejního orgánu ze dne 15.12.2020 ohledně umožnění nahlédnout do spisu v závěru přípravného trestního řízení. Žalobkyně poukazovala na to, že nebyla vyslechnuta [jméno FO], [jméno FO], navrhla, aby byla vyslechnuta notářka Mgr. [Anonymizováno], dále kolegyně z oblasti znalectví [jméno FO], pan [Anonymizováno] a pan [Anonymizováno] a také [jméno FO], syn žalobkyně, kdy vždy ve stručnosti uvedeny okolnosti, k nimž mají být jmenovaní vyslechnuti. Tento úkon je třeba posoudit jako úkon právní služby, a to návrh ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) AT a náleží tak za něj náhrada v požadované výši 1 200 Kč + náhrada za 21% DPH (režijní paušál nepožadován), celkem 1 452 Kč. - Rozdíl v nepřiznaném cestovném ve výši 116,45 Kč z důvodu, že žalobkyně vykázala na trase sídla obhájce ke Krajskému soudu v [adresa], pobočka v [adresa] km, zatímco žalovaná vycházela z 12 km. Bylo prokázáno, že vzdálenost z [adresa]. ke Krajskému soudu v [adresa] – pobočka v [adresa], činí 12,1 km, případně alternativní trasa 11,3 km. Žalovaná proto postupovala správně, když vycházela ze vzdálenosti 12 km. Žalobkyni odškodnění nenáleží.

29. V souhrnu soud žalobě vyhověl co do částky 1 452 Kč (výrok I.), ve zbytku, ohledně částky 1 012 492,65 Kč soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

30. Soud přiznal žalobkyni požadovaný úrok z prodlení v zákonné výši (výrok I), a to z přiznané částky 1 452 Kč od 31.5.2022 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která byla ke dni 31.5.2022 11,75 %. Ve zbytku (i za období od 16.4.2022 do 30.5.2022) soud nárok na požadované příslušenství zamítl. Žalovaná se totiž dostala do prodlení až uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 30.11.2021, a ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 30.5.2022 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

31. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 a § 151 odst. 1 o.s.ř., kdy právo na náhradu nákladů řízení by měla žalovaná, neboť měla neúspěch v poměrně nepatrné části, avšak práva na náhradu nákladů řízení se při jednání dne 26.7.2024 vzdala. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

32. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobkyni v principu nijak nepoškozuje.

Poučení