48 C 62/2025 - 39

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A]., IČO: [IČO žalobkyně B] sídlem [Adresa žalobkyně B] zastoupena advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] za niž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 392 042,54 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Řízení se ohledně částky 5 042,54 Kč s příslušenstvím zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 387 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 387 000 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba o zaplacení zbývajícího příslušenství z částky 387 000 Kč se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 22 074,90 Kč k rukám zástupce žalobkyně, [Jméno advokáta], advokáta, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne [datum] domáhala po žalované zaplacení částky 2 651 211,11 Kč s odůvodněním, že jde o škodu, spočívající v ušlé odměně insolvenčního správce ve 48 případech v žalobě uvedených insolvenčních řízení, způsobenou nesprávnými úředními postupy předsedkyně Krajského soudu v [adresa], kdy byla žalobkyně přeskočena v rozporu s rotačním systémem insolvenčních správců a byl ustanoven jiný insolvenční správce. Konkrétně se jednalo o případy u Krajského soudu v [adresa] vymezené v bodu 22 žaloby. Žalobkyně již tuto škodu u soudu uplatňovala v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp.zn. [Anonymizováno], kdy v tomto řízení byl učiněn závěr, že u dosud neskončených insolvenčních řízení je žaloba předčasná. Žalobkyně tvrdila, že se o škodě dozvěděla až z pravomocných usnesení o přiznání odměny InsSpr v dotčených řízeních v období od [datum] do [datum], do té doby neměla ani orientační představu o vzniklé škodě s poukazem na způsob stanovení odměny insolvenčního správce. Postup žalované, která se nyní podané žalobě brání námitkou promlčení, považuje žalobkyně za rozporný s dobrými mravy.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne [datum] k žalobě učinila nesporným, že žalobkyně u ní všechny nároky v žalované výši uplatnila dne [datum]. Žalovaná předběžné projednání ukončila dne [datum] tak, že sdělila žalobkyni, že má nároky za promlčené. Žalovaná dále učinila nesporným samotný průběh všech 48 insolvenčních řízení a skutečnost, že v těchto řízeních došlo ze strany tehdejší předsedkyně Krajského soudu v [adresa] za užití nominační výjimky dle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona k přeskočení žalobkyně při ustanovení osoby insolvenčního správce. Žalovaná setrvala na procesní obraně v podobě vznesené námitky promlčení vůči všech 48 nárokům. Podle žalované se žalobkyně dozvěděla, resp. dozvědět měla a mohla již okamžikem zveřejnění jednotlivých opatření předsedkyně Krajského soudu v [adresa] v insolvenčním rejstříku. Již tehdy žalobkyně věděla, že byla přeskočena a nedosáhne zisku. V této souvislosti žalovaná poukázala na judikaturu dovolacího soudu vztahující se k potřebnému rozsahu vědomosti o škodě. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

3. Soud ve věci po prvé rozhodl rozsudkem ze dne [datum] (č.l. 73), který byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. 58 Co 101/2025- 93. Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně promlčen není. Tímto právním názorem odvolacího soudu je soud I. stupně v dalším řízení vázán.

4. Soud poté, co byla věc odvolacím soudem vrácena k novému projednání vyloučil 9. až 48. nárok žalobkyně k samostatnému řízení. Předmětem tohoto řízení po vyloučení zůstalo třetích osm nároků žalobkyně v celkové výši 392 042,54 Kč.

5. Soud věc projednal a rozhodl o ní při nařízeném jednání.

6. Žalobkyně při jednání dne [datum] vzala žalobu částečně zpět ohledně částky 5 042,54 Kč, žalovaná žádné vážné důvody pro částečnému zastavení řízení neuvedla, proto soud výrokem I řízení částečně zastavil.

7. Soud ve věci dokazování neprováděl, neboť všechny rozhodné skutečnosti potřebné pro právní posouzení všech tří podmínek pro vyvození odpovědnosti žalované za škodu byly mezi účastníky nesporné, a to na základě jejich shodných tvrzení v žalobě, vyjádření k žalobě, případně doplněné ústními přednesy při jednání dne [datum].

8. Mezi účastníky byl nesporný průběh všech 8 insolvenčních řízeních, vedených u Krajského soudu v [adresa], případně u jeho pobočky v Olomouci sp.zn. [anonymizováno] [insolvenční spisová značka] (49 500 Kč), sp.zn. [anonymizováno] [insolvenční spisová značka] (49 500 Kč), sp.zn. [anonymizováno] [insolvenční spisová značka] (45 750 Kč), sp.zn. [anonymizováno] [insolvenční spisová značka] (48 750 Kč), sp.zn. [anonymizováno] [insolvenční spisová značka] (48 750 Kč), sp.zn. [anonymizováno] [insolvenční spisová značka] (49 500 Kč), sp.zn. [anonymizováno] [insolvenční spisová značka] (46 500 Kč) a [anonymizováno] [insolvenční spisová značka] (53 792,54 Kč), že ve všech těchto osmi řízeních došlo ze strany tehdejší předsedkyně Krajského soudu v [adresa] za užití nominační výjimky dle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona k přeskočení žalobkyně při ustanovení osoby insolvenčního správce, že ve všech případech s výjimkou řízení sp.zn. [anonymizováno] [insolvenční spisová značka], kde žalobkyně vzala ve zbývajícím rozsahu žalobu zpět) bylo v rámci insolvenčního řízení rozhodnuto o odměně insolvenčního správce za každý započatý kalendářní měsíc od rozhodnutí o povolení oddlužení do skončení plnění splátkového kalendáře bez DPH ve výši, kterou uvedla žalobkyně a že žalobkyně u žalované nároky na náhradu ušlého zisku v žalobou požadované výši uplatnila u žalované dne [datum].

9. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými nespornými skutkovými zjištěními a na které proto soud pro stručnost odkazuje.

10. Z nesporných skutečností, jak byly výše uvedeny byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

11. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

12. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

13. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

14. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

15. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

16. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle odst. 3 citovaného ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

17. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. Podle § 26 OdpŠk platí, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

19. Podle § 25 odst. 1 věty první insolvenčního zákona insolvenčního správce pro insolvenční řízení ustanovuje insolvenční soud. Podle odstavce 2 platí, že nejde-li o případ podle odstavce 1, insolvenční soud ustanoví insolvenčním správcem osobu, kterou určí předseda insolvenčního soudu podle pořadí určeného dnem zápisu jejího sídla nebo provozovny do příslušné části seznamu insolvenčních správců. Podle odstavce 5 platí, že nelze-li ustanovit osobu insolvenčního správce postupem podle odstavce 2 nebo je-li to nezbytné se zřetelem k dosavadnímu stavu insolvenčního řízení, k osobě dlužníka a k jeho majetkovým poměrům, jakož i k odborné způsobilosti insolvenčního správce, jeho dosavadní činnosti a k jeho zatížení, může předseda insolvenčního soudu určit insolvenčního správce mimo stanovené pořadí; takový postup vždy odůvodní.

20. Podle § 4 odst. 1 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, předseda insolvenčního soudu určuje osobu insolvenčního správce pro insolvenční řízení opatřením. Podle odst. 3 opatření nemá povahu rozhodnutí. Opatření má písemnou formu a zakládá se do insolvenčního spisu.

21. V řízení bylo učiněno nesporným, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

22. V souladu s § 132 o.s.ř. soud důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Při tom dospěl k následujícím závěrům.

23. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za škodu podle OdpŠk, je nutno, aby byly splněny tří podmínky: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp.zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

24. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným postupem předsedkyně Krajského soudu v [adresa], který spočíval v tom, že žalobkyně nebyla ve všech osmi případech ustanovena insolvenčním správcem z důvodu zajištění rovnoměrného zatížení insolvenčních správců a na její místo byl ustanoven jiný insolvenční správce.

25. V usnesení ze dne 22.12.2016, sen. zn. 29 NSČR 130/2014, uveřejněném pod č. 47/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 47/2018“) dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že opatření, jehož prostřednictvím předseda insolvenčního soudu ustanoví insolvenčního správce mimo pořadí, aniž jsou k tomu splněny předpoklady uvedené v § 25 odst. 5 insolvenčního zákona, je nesprávným úředním postupem soudu (jak vysvětleno níže, není rozhodnutím), jenž není zhojitelný opravným prostředkem proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce (neprojeví se v rozhodnutí způsobem, jenž by mohl být napraven takovým opravným prostředkem) a za který odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Majetková újma způsobená opatřením (nesprávně) opomenutému insolvenčnímu správci má být primárně odškodňována podle tohoto zákona. Na toto rozhodnutí navázal Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 31.5.2021, sp.zn. 29 Cdo 141/2021, v němž uvedl, že nelze pochybovat o tom, že opatření, kterým předseda insolvenčního soudu určuje osobu insolvenčního správce v rozporu s § 25 odst. 2 až 5 insolvenčního zákona, je podle § 5 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. nesprávným úředním postupem, za nějž může (v případě splnění dalších podmínek) odpovídat stát. Připomněl, že způsob ustanovování insolvenčních správců podle insolvenčního zákona se zpravidla (s výjimkou uvedenou v § 25 odst. 1 insolvenčního zákona) děje dvoufázově, kdy předseda soudu určí opatřením osobu ze seznamu insolvenčních správců postupem podle § 25 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona (či v zákonem stanovených případech postupem podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona) a insolvenční soud následně dle tohoto opatření ustanoví osobu insolvenčního správce usnesením. Ustanovení § 25 odst. 2 až 5 insolvenčního zákona upravuje pravidla pro počínání předsedy insolvenčního soudu, tedy postup, kterým má předseda soudu jako představitel státní správy soudu vykonat podpůrnou činnost ve vztahu k jednotlivým insolvenčním řízením. Taková opatření nejsou rozhodnutím (viz i § 4 odst. 3 vyhlášky) a zásadně představují pouze administrativní úkon předsedy insolvenčního soudu, jenž ze seznamu insolvenčních správců určí dalšího v pořadí zapsaného insolvenčního správce. Na uvedeném nic nemění ani (v zákonem stanovených případech) ojediněle přijímané opatření podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona, jež je výjimkou z obecného postupu určování insolvenčních správců. Ani takové opatření není rozhodnutím, proti němuž by existoval účinný opravný prostředek. Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že ústavní stížnost v těchto poměrech účinným opravným prostředkem není. Jak z R 47/2018 tak z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.5.2011, sp.zn. 3 VSPH 9/2011, uveřejněného pod č. 132/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v poměrech koncernu a koncernového správce), plyne závěr, že osobou oprávněnou podat odvolání proti usnesení o ustanovení insolvenčního správce není insolvenční správce jiného dlužníka, který namítá, že insolvenčním správcem měl být určen on (§ 25 odst. 2 insolvenčního zákona). Tímto je také poskytnuta odpověď na námitky žalované, že žalobkyně mohla proti opatřením předsedkyně Krajského soudu v [adresa], kterými byla insolvenčním správcem ustanovena jiná osoba než žalobkyně brojit opravnými prostředky a pokud tak neučinila, nevyčerpala dostupné a přípustné opravné prostředky. Stejně tak s ohledem na shora uvedené závěry Nejvyššího soudu ČR postup insolvenčního soudu, tj. žádost o ustanovení insolvenčního správce a následné opatření předsedy soudu o určení insolvenčního správce nemá svůj odraz v rozhodnutí soudu o ustanovení správce, a neplatí tak závěr, že by žalobkyně mohla odvozovat svůj nárok pouze z titulu nezákonného rozhodnutí.

26. Soud tedy nárok žalobkyně právně posoudil zejména podle § 13 OdpŠk, tedy jako nárok požadovaný z titulu nesprávného úředního postupu předsedkyně Krajského soudu v [adresa] při ustanovení insolvenčního správce v posuzovaných osmi insolvenčních řízeních.

27. Soud se pak zabýval tím, zda v posuzovaných osmi řízeních došlo „přeskočením žalobkyně“ a jejím neustanovením k nesprávnému úřednímu postupu. Z § 25 odst. 5 InsZ plyne pravomoc předsedy krajského soudu určit osobu insolvenčního správce i mimo stanovené pořadí s tím, že takový postup vždy odůvodní. Ve vztahu k řízení vedenému u Krajského soudu v [adresa] pod sp.zn. [anonymizováno] [insolvenční spisová značka] (nejedná se o řízení, které by bylo předmětem tohoto řízení) Ústavní soud svým nálezem ze dne [datum], sp. zn. IV ÚS 3141/15, zrušil k ústavní stížnosti podané jiným insolvenčním správcem opatření předsedkyně Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], sp.zn. [anonymizováno] [insolvenční spisová značka] s tím, že bylo porušeno právo tamní stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve svém nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že opatření předsedkyně Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum] dle § 4 odst. 3 věty první jednacího řádu nemá povahu rozhodnutí a nejsou proti němu přípustné opravné prostředky. Opatření předsedy soudu o určení insolvenčního správce nepředstavuje standardní úkon realizovaný v rámci výkonu státní správy soudnictví ve smyslu § 119 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. Jde o úkon hybridní povahy, který sice má základ v realizaci administrativních pravomocí předsedy soudu, je současně ovšem nedílnou součástí insolvenčního řízení, jako probíhajícího soudního rozhodnutí, na které má opatření bezprostřední a určující vliv. Ústavní soud uzavřel, že proti opatření nejsou přípustné další opravné prostředky a lze se proti němu v krajních případech bránit přímo ústavní stížností. Opatření předsedy insolvenčního soudu o ustanovení správce pak je úkonem hybridní povahy na pomezí státní správy a rozhodovací činnosti soudu, které nemá povahu rozhodnutí. Zároveň Ústavní soud uzavřel, že formulované odůvodnění opatření předsedkyně Krajského soudu neodpovídá základním požadavkům na, byť stručné, ale logické a srozumitelně vyjádřené a zákonem v § 25 odst. 5 insolvenčního zákona předvídané důvody, pro které stěžovatelka nebyla ustanovena insolvenčním správcem, přestože na ni vycházelo pořadí. Na základě uvedených důvodů pak Ústavní soud opatření předsedkyně Krajského soudu zrušil a rozhodl, že tímto opatřením bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Aplikací citovaného nálezu Ústavního soudu na nyní posuzované opatření předsedkyně Krajského soudu v [adresa] soud dospěl k závěru, že ve všech osmi insolvenčních řízeních strany předsedkyně Krajského soudu v [adresa], přičemž všech osm opatření o určení osoby insolvenčního správce jsou identická co do odůvodnění přeskočení insolvenčních správců dle stanoveného pořadí, došlo k nesprávnému úřednímu postupu. První podmínka pro vyvození odpovědnosti žalované za škodu je splněna.

28. Pokud jde o druhou podmínku, tedy vznik škody v tomto případě představovaný ušlým ziskem, i v tomto případě má soud za to, že je splněna. Z rozsudku Nejvyššího soudu, sp.zn. 28 Cdo 5171/2008, plyne, že za ušlý zisk je považována pouze ta újma, jež poškozenému vznikla tím, že v důsledku škodné události nedošlo k takovému rozmnožení jeho majetkových hodnot, jež se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být poškozeným postaveno najisto, že nebýt škodní události, tak by se jeho majetkový stav zvýšil. Vymezení ušlého zisku pak musí být podloženo existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že škodní událost skutečně zasáhla do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému zisku (srov. rozsudek NS sp.zn.28 Cdo 2121/2010). Soud dospěl k záběru, že žalobkyni zisk ušel, neboť za běžného chodu věcí by žalobkyně byla ve všech osmi případech ustanovena insolvenčním správcem tamních dlužníků a byla by jí vyplacena odměna insolvenčního správce za každý započatý kalendářní měsíc od rozhodnutí o povolení oddlužení do skončení plnění splátkového kalendáře bez DPH. Soud vzal v úvahu i skutečnost, že žalobkyně žádnou práci nevykonala, avšak to nastalo v důsledku nesprávného úředního postupu, za který odpovídá žalovaná. V případě jakéhokoli ušlého zisku dochází k situaci, kdy poškozený předmětnou činnost nevykonával, protože ji vykonat nemohl. Žalovaná netvrdila, že by žalobkyně činnost insolvenčního správce odmítla vykonávat, či že by zde byly jiné překážky, pro které by nemohla být ustanovena. Za této situace je vznik škody v podobě ušlé odměny insolvenčního správce logickým důsledkem nesprávného postupu při ustanovení osoby koncernového insolvenčního správce. Tím současně je naplněna i třetí podmínka pro vyvození odpovědnosti žalované za škodu, a to otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Lze uzavřít, že žalobkyni ušla odměna insolvenčního správce výlučně v důsledku toto, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu předsedkyně Krajského soudu v [adresa]. Jiná okolnost, kterou by bylo možné požadovat za výlučnou či částečnou příčinu vzniku škody na straně žalobkyně, nebyla žalovanou tvrzena.

29. Soud proto dospěl k závěru, že jsou splněny všechny předpoklady pro vyvození odpovědnosti žalované za škodu, když byl prokázán odpovědnostní titul, tedy nesprávný úřední postup při ustanovení jiného insolvenčního správce než žalobkyně, vznik škody, tedy odměna, která žalobkyni ušla, pokud by byla insolvenčním správcem v osmi posuzovaných řízeních ustanovena, jakož i příčinná souvislost, když jedinou příčinou vzniku škody byl právě nesprávný úřední postup při určení osoby insolvenčního správce. Soud proto žalobě vyhověl a přiznal žalobkyni částku odměny insolvenčního správce sníženou o DPH, jak bylo i požadováno, tedy celkem ve výši 387 000 Kč (výrok II).

30. Soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši z částky 387 000 Kč, avšak až od [datum] do zaplacení, ve zbytku (úrok z prodlení z celé žalované částky požadovaný od různých dnů do [datum]) zamítl. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která byla ke dni [datum] 15 %. Žalovaná se dostala do prodlení až uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne [datum], a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem [datum], žalovaná se tak dostala do prodlení až dne [datum] (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Ohledně zbývajícího rozsahu požadovaného příslušenství proto soud žalobu zamítl (výrok II).

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. kdy platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná ohledně částky 387 000 Kč + 118 167,53 (505 167,53), kdy v této části bylo žalobě vyhověno. Žalovaná byla úspěšná ohledně částky 59 193,68 Kč, které sestává z požadované nedůvodného příslušenství, které soud pro tyto účely kapitalizoval (srov. rozhodnutí NS ČR, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015, či 32 Cdo 1492/2017, či nález Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 2717/08). Ohledně částky 5 042,54 Kč s příslušenstvím to byla žalobkyně, kdo zavinil zastavení řízení a je v této části povinna hradit jeho náklady. Procesní úspěch žalobkyně činí 88,72 % (505 167,53/569 403,75* 100), procesní úspěch žalované 11,28 % (64 236,22/569 403,75* 100). Celkově úspěšnější byla žalobkyně v rozsahu 77,44 % (88,72-11,28), po zaokrouhlení 77 %, a v tomto rozsahu má právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem 16 000 Kč (8 x 2 000) a náklady právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), spočívající v odměně advokáta podle § 6 odst. 1, § 7 odst. 1 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) AT, ve znění pozdějších předpisů, za 1 úkon právní služby ve výši 10 020 Kč (tarifní hodnota 420 807,54 Kč) za účast při jednání dne [datum], dále náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč určená podle § 13 odst. 1 a 4 a. t. za shodný úkon právní služby a náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % z odměny a náhrady hotových výdajů (tj. z 10 470 Kč) ve výši 2 198,70 Kč. Celkem tedy náklady žalobkyně v řízení činí 28 668,70 Kč (16 000 + 10 470 + 2 198,70), po zohlednění dílčího neúspěchu po zaokrouhlení celkem 22 074,90 Kč (28 668,70 * 0,77]. O povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

32. Lhůtu k plnění soud stanovil ohledně výroku ve věci samé i v nákladovém výroku podle v souladu s § 160 odst. 1, části věty první za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která v principu žalobkyni nijak nepoškozuje.

Poučení