48 C 71/2024 - 82

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozen [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalované: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] za niž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o 281 630 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Řízení se ohledně částky 185 130 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 40 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba o zaplacení částky 56 500 Kč se zamítá.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 513 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalobci se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Obvodního soudu pro Prahu 2 do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 12.3.2024 se žalobce domáhal po žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 281 630 Kč z titulu majetkové i nemajetkové újmy jemu způsobené nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Obvodním soudem [adresa][Anonymizováno]pod sp. zn. [Anonymizováno] (dále také jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 4.10.2011 podáním žaloby a jeho předmětem bylo vydání bezdůvodného obohacení ve výši 480 000 Kč, kdy žalovaného žalovala jeho sestra za užívání celého domu, který byl předmětem dědického řízení po jejich otci. Žalobce zrekapituloval průběh posuzovaného řízení. Řízení bylo skončeno usnesením Městského soudu ze dne 7.1.2015, následně bylo obnoveno dovolacím řízením a pravomocně skončeno dne 12.5.2023, kdy nabyl právní moci výrok o nákladech řízení v usnesení o zastavení řízení, řízení tak trvalo celkem 11 let. Žalobce upozornil na jednotlivé průtahy, za problematické uvádí, že prvostupňový soud zprvu žalobu zamítl rozsudkem, aniž by řešil předběžnou otázku, a to kdo jsou dědici společného otce účastníků v dědickém řízení sp.zn. [Anonymizováno] vedeném Obvodním soudem [adresa], které doposud skončeno není. Dále vidí chování žalobkyně v posuzovaném řízení jako účelové, jež vedlo k protahování projednání věci, naopak nenapadá postup soudu. Žalovanou se žádostí o odškodnění tak žaluje proto, že právní řád České republiky umožňuje účelové protahování projednání žaloby účastníkem bez následků. Posuzované řízení dle něj nebylo procesně složité, když neprobíhalo dokazování. Za problematické shledává řízení před Nejvyšším soudem při projednávání dovolání žalobkyně, který rozsudkem zrušil pravomocné rozsudky odvolacího i prvostupňového soudu, které byly pro žalovaného příznivé a věc vrátil k dalšímu řízení, dle žalobce věcně nesprávně. Žalobce tak musel strpět 11 let obav z rozhodnutí soudů, kdy sám nic neukradl, ani neužíval cizí majetek, ale musel žalovanou částku držet nezhodnocenou k případné okamžité výplatě (žalovaných 480 000 Kč a náklady řízení 81 000 Kč). Po žalované tak požaduje částku ve výši 185 130 Kč jako škodu způsobenou nezhodnocováním úspor (3 % ročně z částky 561 000 Kč po dobu 11 let), tj. ušlý zisk, a dále za způsobenou nemajetkovou újmu za každý rok řízení 17 500 Kč, tj. celkem 192 500 Kč. Žalobce nároky uplatnil u žalované, žalovaná jeho nároky projednala a částečně plnila, a to ve výši 96 000 Kč coby odškodnění na nemajetkovou újmu. Nárok na náhradu ušlého zisku žalovaná odmítla. Žalobce se tak ve zbývajícím rozsahu obrátil na soud. Při jednání poukázal i na to, že od doby vydání sjednocujícího stanoviska v roce 2011 uplynula delší doba a je tak třeba základní částky odpovídajícím způsobem modifikovat.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 22.4.2024 k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobce dne 1.6.2022 a 27.6.2023 uplatnil nárok na zadostiučinění, a to ve výši 105 000 Kč. Žalovaná dne 10.11.2022 a 6.12.2023 nárok projednala a žalobci částečně vyhověla, konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 96 000 Kč, ve zbytku žalobci odškodnění nepřiznala. Dále žalobce uplatnil u žalované dne 4.1.2024 nárok na náhradu škody ve výši 185 130 Kč, kdy tento žalovaná projednala dne 11.4.2024 a neshledala jej důvodným. Žalovaná zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení a uvedla, že řízení trvalo ve vztahu k žalobci 11 let, počátek počítala ode dne 3.5.2012, kdy byla žaloba doručena žalovanému, ten se tak o řízení dozvěděl a mohla mu tak začít vznikat nemajetková újma, a skončilo dne 12.5.2023 pravomocným zastavením řízení. Období nečinnosti shledala v době 5/2012-10/2012, 8/2013-1/2014 a 1/2014-5/2014, dále 8/2021-11/2021, dovolací řízení trvalo 1 rok 7 měsíců, řízení bylo rovněž přerušeno z důvodu probíhajícího dědického řízení na 4 roky. Žalovaná vyšla ze základní částky 16 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž shledala důvod pro snížení zadostiučinění o 30 % z důvodu mírné složitosti řízení, kdy zkoumala i čtyřleté přerušení z důvodu vedeného dědického řízení. Bylo zjištěno, že toto dědické řízení bylo také přerušeno kvůli probíhajícímu řízení u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp.zn. [Anonymizováno]. Délka tohoto řízení byla již posuzována v řízení sp.zn. [právnická osoba] u Obvodního soud pro Prahu 2 a nebyla shledána nepřiměřenost délky řízení. Předmětné dědické řízení se jeví jako složité, neboť je v něm podáváno několik civilních žalob o určení dědického práva, neplatnosti závěti apod. Proto žalovaná uzavřela, že ve zkoumaném období k průtahům v dědickém řízení nedocházelo. Další snížení o 10 % bylo provedeno z důvodu projednávání věci na třech stupních soudní soustavy, které neklade k tíži účastníkům, ale je třeba počítat s prodloužením řízení. Poskytnuté odškodněné tak považuje za odpovídající a nárok na doplatek hodnotí jako nedůvodný. Uplatněný nárok ve výši 185 130 Kč představující škodu nepovažuje za důvodný, neboť neodpovídá ani pojetí skutečné škody, ani pojetí ušlého zisku. Částku 561 000 Kč mohl, ale taky nemusel zhodnotit 3 % ročně za dobu 11 let, žalovaný nárok tak označila jako spekulativní. Žalovaná tak navrhla zamítnutí žaloby.

3. Soud o podané žalobě rozhodl při jednání, při kterém vzal žalobce podanou žalobu částečně zpět, a to ohledně nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 185 130 Kč, s čímž žalovaná souhlasila. Soud proto řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.). Soud v této souvislosti rozhodl výrokem V. o vrácení části zaplaceného soudního poplatku podle § 10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť k částečnému zpětvzetí žaloby došlo ještě předtím, než bylo zahájeno jednání ve věci. Žalobce zaplatil za nárok, který vzal zpět, soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč, tento se snižuje o 20 %, nejméně o 1 000 Kč. Soud tak rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč žalobci. Část zaplaceného soudního poplatku bude žalobci vrácena ve lhůtě stanovené v § 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích.

4. Předmětem řízení tak zůstal jeden nárok žalobce na odškodnění nemajetkové újmy v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeného délce řízení.

5. Soud vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to podáními ze dne 1.6.2022, 27.6.2023 a 4.1.2024, pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.). Žalovaná nárok žalobce projednala dne 10.11.2022, 6.12.2023 a 11.4.2024, přičemž žalobci poskytla zadostiučinění ve výši 96 000 Kč. Nesporným bylo i to, že v řízení u zdejšího soudu sp. zn. [právnická osoba] bylo rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. [Anonymizováno], pravomocně (s PM dne 16.3.2020) rozhodnuto o tom, že k průtahům v řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] sp.zn. [Anonymizováno], nedocházelo.

6. Ve vztahu k dědickému řízení sp.zn. [Anonymizováno], pro které bylo posuzované řízení přerušeno, žalobce poukázal na to, že trvá již 24 let a stále není skončeno, nicméně ve vztahu k posuzovanému řízení netvrdil, že by v něm došlo k průtahům, které by ovlivnily délku posuzovaného řízení.

7. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedenému závěru o skutkovém stavu.

8. Ze spisu vedeného Obvodním soudem pro [adresa] sp.zn. [Anonymizováno] (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků) bylo zjištěno, že je na č.l. 1 založena žaloba o zaplacení částky 480 000 Kč s příslušenstvím ze dne 29.9.2011 podaná žalobkyní [jméno FO] na žalovaného [Jméno žalobce]. Prvním úkonem soudu byla výzva k zaplacení soudního poplatku ze dne 21.10.2011 v usnesení č.j. [Anonymizováno] jež bylo doručeno zástupci žalobkyně dne 27.1.2012. Soudní poplatek byl uhrazen dne 1.2.2012. Následně soud vydal usnesení s výzvou k vyjádření k žalobě ze dne 20.2. 2012, č.j. [Anonymizováno], doručené žalovanému dne 3.5.2012. Ten se vyjádřil podáním ze dne 9.5.2012, doručené žalobkyni společně s předvoláním na jednání dne 29.11.2012. Dne 31.12.2012 doplnil své vyjádření žalovaný, dne 14.1.2013 požádala žalobkyně o odročení jednání stanovené na 15.1.2013. Jednání se však konalo a byl vyhlášen rozsudek o zamítnutí žaloby č.j. [Anonymizováno], žalobkyni doručeno dne 3.3.2013 a žalovanému 25.2.2013. Žalobkyně se odvoláním došlém soudu dne 20.3.2013 proti rozsudku odvolala. Usnesením ze dne 10.4.2013 byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání, na to podala dne 18.4.2013 žádost o osvobození od soudního poplatku. Žalovaný se vyjádřil k odvolání dne 10.6.2013, usnesením ze dne 19.7.2013 byla žalobkyně vyzvána k doplnění odvolání, které doplnila 8.8.2013. Usnesením č.j. [Anonymizováno] ze dne 14.1.2014 byla žádost o osvobození zamítnuta, dne 9.5.2014 pak odvolací řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Jelikož žalobkyně následně poplatek za odvolání uhradila, usnesení o zastavení řízení bylo zrušeno dne 23.7.2014. Dne 14.10.2014 byl spis předložen Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání, o kterém bylo rozhodnuto dne 7.1.2015 rozsudkem č.j. [Anonymizováno]. Dne 22.4.2015 podala žalobkyně proti tomuto rozsudku dovolání, 1.6.2015 byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku. Žalovaný se k dovolání vyjádřil dne 15.6.2015, ve stejný den žalobkyně uhradila poplatek. Spis byl k dovolacímu soudu předložen dne 9.7.2015, dne 5.5.2016 byl vrácen s pokynem k vydání opravného usnesení k rozsudku. Opravné usnesení bylo vydáno 12.5.2016. Dne 16.2.2017 bylo o dovolání rozhodnuto rozsudkem č.j. [Anonymizováno], kdy byly rozsudky prvního i druhého stupně zrušeny a vráceny k dalšímu řízení. Následně bylo dne 13.7.2017 prvostupňovým soudem řízení přerušeno do skončení dědického řízení sp.zn. [Anonymizováno], ve věci pozůstalého společného otce žalobkyně a žalovaného. Následně soud sledoval průběh dědického řízení a dne 27.4.2021 proběhlo jednání, na kterém se rozhodlo o pokračování v řízení. Do usnesení o pokračování se dne 7.6.2021 odvolala žalobkyně, žalovaný se k tomu vyjádřil dne 18.6.2021. Spis byl předložen na odvolací soud dne 20.7.2021, kde bylo odvolání dne 11.8.2021 odmítnuto usnesením č.j. [Anonymizováno]. Dále proběhlo jednání dne 24.2.2022, na kterém byl vyhlášen rozsudek č.j.[Anonymizováno]. Žalobkyně dne 23.2.2022 vzala žalobu zpět, s tím že se vyskytly nové skutečnosti ohledně žalovaného a již nechce v řízení pokračovat. Dne 1.4.2022 podal žalovaný nesouhlas se zpětvzetím, s tím, že požaduje náhradu nákladů řízení. Soud vyslovil neúčinnost zpětvzetí dne 14.6.2022, do toho se dne 24.7.2022 žalobkyně odvolala, žalovaný se k tomu vyjádřil dne 22.8.2022. Spis byl předložen odvolacímu soudu dne 4.10.2022, ten rozhodl usnesením č.j. [Anonymizováno] ze dne 24.11.2022 o zrušení napadeného usnesení. Dne 12.12.2022 tak bylo usnesením č.j. [Anonymizováno] řízení zastaveno pro zpětvzetí návrhu a vydaný rozsudek zrušen. Na to podala žalobkyně odvolání do výroku o nákladech řízení dne 12.1.2023, spis byl dne 9.2.2023 předložen na odvolací soud a tento rozhodl usnesením č.j. [Anonymizováno] ze dne 31.3.2023 o změně tohoto výroku. Usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci dne 18.2.2023, ve výroku o nákladech řízení dne 12.5.2023, tím bylo řízení skončeno.

9. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od 3.5.2012, kdy mu byla doručena výzva soudu k vyjádření se k žalobě a pravomocně skončeno bylo dne 12.5.2023 Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce tak činí 11 let. Žalovaná žalobci poskytla odškodnění ve výši 96 000 Kč, které vyplatila před podáním žaloby.

10. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

11. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

12. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

13. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

14. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

15. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu a majetkovou škodu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

19. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

20. V posuzovaném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu a majetkovou škodu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

21. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

22. Posuzované řízení bylo vůči žalobci (coby procesnímu žalovanému v posuzovaném řízení) zahájeno dne 3.5.2012 a skončeno bylo dne 12.5.2023, kdy nabyl právní moci výrok o náhradě nákladů řízení v usnesení o zastavení řízení, řízení tak bylo pro žalovaného skončeno tímto dnem. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové i majetkové újmě žalobce tak činila 11 let.

23. Již zde soud konstatuje, že tato délka řízení je i při bližším zkoumání průběhu celého řízení nepřiměřená. Na délce řízení se významně podílel soud (viz dále). Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma. Soud shledal, že je na místě žalobci poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování či omluva není v tomto případě dostatečnou formou zadostiučinění, což ostatně ani žalovaná nesporovala, když sama k závěru o nutnosti žalobce odškodnit dospěla při předběžném projednání nároku. Pokud jde o dědické řízení, kvůli němuž bylo posuzované řízení na přibližně 4 roky přerušeno, soud vyšel z tvrzení žalobce, že průtahy v tomto řízení, které by ovlivnily délku posuzovaného řízení nenamítá. Soud proto nepovažoval za potřebné provádět dokazování spisem dědického řízení pro nadbytečnost, a to za procesní situace, kdy ani jeden z účastníků průtahy v části dědického řízení, kdy bylo posuzované řízení přerušeno netvrdil, a implicitně tak dokazování tímto spisem nenavrhoval. Soud si je obecně vědom judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu ke zkoumání přiměřenosti délky řízení, pro které bylo posuzované řízení přerušeno. Současně však soud bez ohledu na přerušení posuzovaného řízení dospěl k závěru o jeho nepřiměřené délce a ani závěr o tom, že dědické řízení v rozhodné době průtahy nevykazovalo, by právní závěr soudu o nesprávném úředním postupu nemohl změnit.

24. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“). Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud neshledal důvody pro stanovení výše základní sazby za jeden rok řízení v horní hranici této sazby, neboť takový postup je namístě pouze u řízení extrémně dlouhých trvajících kolem 15 let a více, nebo v situaci, kdy samo odškodňovací řízení běží dlouhou dobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Z judikatury Nejvyššího soudu lze vysledovat, že horní hranice doporučeného rozmezí je soudy přiznávána v řízení o extrémních délkách 20 let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, či věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp.zn. 30 Cdo 5440/2014, kde byla základní částka 20 000 Kč/rok přiznána u řízení, jehož délka přesahovala 23 let). Základní částka 17 000 Kč byla přiznána v řízení trvajícím 16 let (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). V posuzované věci řízení trvalo 11 let. Za přiměřenou základní sazbu tak soud považuje v tomto případě částku 16 000 Kč za rok řízení. Není na místě přiznávat částku vyšší, neboť soud sice uznává, že délka řízení byla nepřiměřená, nicméně jeho délka nebyla extrémní, tedy blížící se, či snad dokonce přesahující dobu 20 let. K požadavku žalobce, že je na místě základní sazbu zvýšit s ohledem na zvyšující se inflaci, soud konstatuje, že rozpětí základní sazby uvedené ve Stanovisku Nejvyššího soudu České republiky je stále aktuální, i když ekonomická úroveň v České republice vzrůstá. Ovšem to samo o sobě není důvodem mechanického zvýšení zadostiučinění. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud ČR vyjadřoval v usnesení ze dne 27.11.2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, z recentní judikatury srov. rozsudek Nejvyššího soudu 30.12.2021, sp.zn. 30 Cdo 2181/2021, bod 18, kde je shrnuta část relevantní judikatury). Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3171/2018). Soud k tomu dále dodává, že poskytnuté peněžité zadostiučinění není ani trestem pro žalovaný stát za to, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho dobu, ani nemá poškozenému kompenzovat majetkovou újmu. Poskytnuté zadostiučinění má odčinit nejistotu, v níž se žalobce nacházela ohledně toho, jak řízení dopadne. Tato újma je stále stejná a nesnižuje se ani nezvyšuje s ohledem na kupní sílu měny. Není proto žádný důvod tuto částku navyšovat z důvodu inflačních vlivů. Zadostiučinění, které by tak žalobci náleželo je představováno částkou 160 000 Kč 10 x 16 000, kdy je však nutno tuto částku modifikovat a to dle kritérií uvedených v ust. § 31a OdpŠk. Již bylo uvedeno, že výčet těchto kritérií je demonstrativní, soud tak přihlédl i k dalším okolnostem.

25. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci soud shledal, že na délce řízení se podílel i procesní soud. Předně soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Jen u soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu jinak. Tyto soudy zpravidla nečiní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení jim spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400-768-2. str. 286). Průtahy v soudním řízení jsou jevem, kdy soud nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (ne vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. Zákon č. 82/1998 Sb. výslovně počítá s náhradou odvozenou od celkové délky řízení, není však namístě vycházet ze samotných průtahů řízení (období neodůvodnění nečinnosti), nýbrž primárně z délky řízení. V činnosti procesního soudu I. stupně byl shledáno období nečinnosti, kdy soud konal déle než po tříměsíční době, a to od května 2012, kdy odeslal žalovanému žalobu s výzvou k vyjádření, do října 2012, kdy předvolal účastníky k jednání. V ostatních případech soud konal v tříměsíčních lhůtách, avšak jednotlivé úkony byly často na hraně této lhůty, zejména co se týče vypravování pošty, přičemž i toto způsobovalo v celkové době nepřiměřenou délku řízení. Do posuzované délky se promítla rovněž doba, kdy byl spis předložen dovolacímu soudu, a to po dobu jednoho roku a osmi měsíců. Postup soudů nebyl zcela plynulý, a přestože v řízení nedošlo k zásadním průtahům, mohlo být řízení skončeno dříve. Z výše uvedeného tak plyne, že se na délce řízení podílely rovněž soudy, a proto soud shledal, že je na místě s ohledem na toto kritérium základní částku navýšit o 15 %. Tuto výši soud stanovil s přihlédnutím k tomu, že toto kritérium bylo zásadní pro shledání délky řízení jako nepřiměřené a mohlo by dojít k duplicitnímu posuzování téhož kritéria, avšak nesprávný postup soudů byl natolik zásadní pro délku řízení, že byl důvod základní částku ještě navýšit.

26. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce soud uvádí, že dle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestních (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení nepatřilo mezi shora uvedená řízení, jelikož se jednalo o žalobu na zaplacení částky jako vydání bezdůvodného obohacení, v průběhu tohoto řízení ani nevyvstala situace, kdy by žalobci hrozilo její zaplacení (nebyl vydán rozsudek vyhovující žalobě). Ač žalobce v žalobě uvádí, že podaná žaloba mu způsobovala psychické útrapy, nejednalo se o řízení osobnostní povahy, kdy by žalovanému přímo hrozilo omezení, jako je ztráta bydliště či ztráta financí na základní životní potřeby. Posuzované řízení lze typově zařadit mezi ta, která mají standartní význam pro účastníky, neboť se sice jednalo o spor týkající se financí žalobce, ovšem v tomto případě není presumovaný zvýšený význam řízení pro žalobce a z provedeného dokazování nelze ani dovodit závěr o vyšší míře významu řízení pro žalobce, přestože žalobce zvýšený význam v žalobě tvrdil. Soud proto základní částku nemodifikoval.

27. Věc hodnotí soud jako složitou. Věc nelze shledat jako příliš složitou po stránce hmotněprávní, neboť po objasnění skutkového stavu je posouzení, zda došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor procesní žalobkyně, standardně obtížné. Soud však věc hodnotí jako složitější po stránce procesní, když byla vydána celá řada procesních rozhodnutí (např. o osvobození od soudních poplatků, o zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků, usnesení o zrušení usnesení, dále došlo ke zpětvzetí žaloby apod.) a činěna řada jiných úkonů (např. žádosti o zaslání spisu, monitorování stavu dědického řízení). V rámci kritéria složitosti (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 1112/2011) soud vzal v úvahu, že posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. K uvedenému soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. závěry Stanoviska). Soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé třikrát, odvolací soud dvakrát a třikrát o rozhodnutích procesní povahy a Nejvyšší soud jednou. Soud s ohledem na toto kritérium základní částku snížil o 30 % (z toho 15 % za instančnost).

28. Žalobce se na délce řízení nepodílel. V posuzovaném řízení byla procesně aktivní spíše žalobkyně, avšak nelze dávat k tíži soudu využívání procesních práv účastníka. Soud tak s ohledem na toto kritérium základní částku nemodifikoval.

29. Ve světle výše uvedeného žalobci náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce, neboť byla prokázána existence odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení), vznik újmy a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Zadostiučinění za celé řízení žalobci náleží ve výši 160 000 Kč mínus 15 %, tj. 136 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobci poskytla zadostiučinění ve výši 96 000 Kč, soud žalobci přiznal zbývající odškodnění ve výši 40 000 Kč (výrok II.). Ve zbytku, co do částky 56 500 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok III.).

30. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 a 3 a § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. Jelikož žalobce uplatnil v řízení dva nároky na odškodnění, a to jednak nárok na náhradu škody a nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu, postupoval soud v intencích rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1435/2015 ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu. Celková tarifní hodnota předmětu řízení činila: 50 000 + 185 130 = 235 130 Kč. Žalobce byla úspěšný ohledně částky 50 000 Kč, neboť byl úspěšný co do základu nároku, tudíž i dílčí úspěch se projeví jak úspěch plný, když výše odškodnění závisela na úvaze soudu. Ohledně částky 185 130 Kč bylo řízení zastaveno nikoli pro chování žalované, tudíž je žalobce povinen v této části hradit jeho náklady. Dílčí poměr, v jakém účastníci uspěli, resp. jsou povinni hradit jeho náklady je u žalobce 21,26 % (50 000 Kč/235 130 * 100), u žalované 78,74 % (185 130 Kč/235 130 * 100). Úspěšnější byla žalovaná v rozsahu 57,48 %, po zaokrouhlení v rozsahu 57 %. V tomto rozsahu je žalobce povinen hradit náklady žalované. Náklady žalované spočívají v nákladech nezastoupeného účastníka ve výši tří režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za písemné vyjádření ze dne 22.2.2024 k žalobě, za přípravu na jednání a účast na jednání dne 21.6.2024 (podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), celkem po zohlednění poměrného úspěchu 513 Kč (900 * 0,57). Uhradit tuto částku žalované soud uložil žalobci výrokem IV.

31. Lhůta k plnění ve věci samé byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobkyni nijak nepoškozuje. Lhůta k plnění v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně účastníků pro stanovení lhůty jiné.

Poučení