48 C 84/2023 - 72

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] t.č. ve [Anonymizováno] zastoupen advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO: [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] za niž jedná [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení 2 600 000 Kč, takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 2 600 000 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do 2 měsíců od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 23.3.2023 doručenou soudu dne 29.3.2023 po žalované domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) ve výši 2 600 000 Kč, která mu měla být způsobena v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora, který měl spočívat v tom, že v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa], sp.zn. [Anonymizováno], prodal v dražbě dne 7.9.2011 nemovitost, která patřila matce žalobce, aniž by vyčkal skončení dědického řízení. Žalobce dále uvedl, že v roce 2008 vlastnil předmětný byt, na který byly nařízeny exekuce. Tento byt získala matka žalobce zpět na základě soudního rozhodnutí. Matka rovněž podala vylučovací žalobu, se kterou byla úspěšná. Dědické řízení po matce, která zemřela dne 20.1.2010, skončilo až dne 14.11.2017. Škodu žalobce vyčíslil na 2 600 000 Kč.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 3.11.2023 k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobce nárok na náhradu škody ve výši 3 400 000 Kč uplatnil a že nárok žalobce projednala, což sdělila stanoviskem ze dne 3.11.2023, přičemž ani zčásti nevyhověla. Žalovaná poukázala na to, že žádost byla velmi neurčitá a bylo třeba žalobce vyzvat k doplnění, což se nestalo. Žalovaná stručně poukázala na podle ní rozhodné skutečnosti ze spisů Okresního soudu v [adresa], sp.zn. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] a na usnesení téhož soudu ze dne 14.1.2009, č.j. [Anonymizováno]. Dále žalovaná namítla, že předmětná exekuce nebyla zastavena, přičemž se věcí zabývaly všechny stupně soudní soustavy, včetně Ústavního soudu ČR. Dále žalovaná poukázala na to, že se žalobce vlastníkem předmětné nemovitosti stal na základě kupní smlouvy se svojí matkou z ledna 2008, přičemž mu dne 29.5.2008 bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce s poučením o zákazu nakládat s majetkem pod sankcí neplatnosti. Přesto však tuto povinnost porušil, když dne 14.1.2009 uzavřel smír, na jehož základě byla jako vlastník určena matka žalobce. Dle žalované nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu, ani vydání nezákonného rozhodnutí, v důsledku čehož chybí odpovědnostní titul. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout.

3. Soud věc projednal a rozhodl o ní při nařízeném jednání. Soud neprovedl dokazování spisem Okresního soudu v [adresa] sp.zn. [Anonymizováno] ani dědickým spisem ve věci zemřelé matky žalobce. Je tomu tak proto, že dokazování navrženými spisy bylo pro posouzení věci postačující a bylo možné z nich zjistit rozhodné skutečnosti v rozsahu potřebném pro právní posouzení. V těchto spisech se nachází i relevantní listiny ze souvisejících řízení, kdy například řízení o vyloučení předmětné nemovitosti z exekuce bylo přerušeno právě do skončení dědického řízení, a i v tomto spisu se usnesení v dědickém řízení nachází. Všechny spisy byly připojeny k soudnímu spisu a oba účastníci do nich mohli nahlížet. Dokazování dalšímu spisy proto soud vyhodnotil jako nadbytečné. Není pak možné požadovat, aby soud obstarával důkazy, z nichž strana žalující teprve bude získávat podklady pro svá tvrzení. Zástupci žalobci, který mu byl ustanoven soudem, nic nebránilo, aby se s těmito spisy seznámil, neboť účastníkem obou z nich byl žalobce. Z ustálení judikatury dovolacího soudu plyne jednoznačný závěr, že aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. Žalobní tvrzení proto nelze získávat až z provedených důkazů, neboť navržené důkazy slouží k prokázání žalobních tvrzení (srov. NS ČR sp.zn. 31 Cdo 619/2011).

4. Soud se dále vyjadřuje k tvrzením strany žalující při jednání ohledně aktivní procesní legitimace žalobce. Soud nemá v tomto směru pochybnosti, neboť žalobce uplatnil nárok na náhradu škody proti státu v souvislosti s exekucí, v níž byl účastníkem coby povinný, kdy tvrdí, že mu v této souvislosti vznikla škoda. Aktivní procesní legitimaci ostatně nezpochybňovala ani strana žalovaná. Teprve za situace, kdy by soud dospěl k závěru, že vznikla škody, bylo by na místě se zabývat otázkou aktivní věcné legitimace, které však plyne z hmotného práva, kdy by ovšem takovou námitku soud očekával spíše od strany žalované, nikoli žalující.

5. Soud v prvé řadě vyšel ze skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce u žalované mj. nárok na náhradu škody ve výši 3 400 000 Kč uplatnil dne 11.8.2021, že žalovaná nárok žalobce projednala, což sdělila stanoviskem ze dne 3.11.2023, přičemž ani zčásti nevyhověla a že soudní exekutor [jméno FO] předmětnou nemovitost žalobce prodal.

6. Soud ve věci na základě provedeného dokazování učinil následující další skutková zjištění a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Usnesením ze dne 21.1.2008 (č.l. 19) ve věci oprávněného [právnická osoba], IČO: [IČO], proti povinnému žalobci byla nařízena exekuce, kdy provedením exekuce pověřen soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO] a žalobci coby povinnému bylo uloženo zdržet se nakládání se svým majetkem, včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, s výjimkou běžné obchodní činnosti uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy majetku s poučením, že právní úkon, kterým povinný poruší tuto povinnost, je neplatný. Toto usnesení nabylo právní moci dne 14.6.2008, kdy žalobci bylo podle přiložené doručenky osobně doručeno dne 29.5.2008. Dále se ve spise nachází na č.l. 42 usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 14.1.2009, č.j. [Anonymizováno], kterým byl schválen soudní smír mezi žalobcem a jeho matkou tak, že se určuje, že vlastníkem bytové jednotky číslo [Anonymizováno] v dále uvedeném domě a vlastníkem dále ideálních uvedených společných částí, vše zapsané na LV [Anonymizováno] u KÚ pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], pro obec a katastrální území [adresa], je [jméno FO], r.č. [č. účtu]. Toto usnesení nabylo právní moci dne 19.1.2009. Z jeho odůvodnění dále zjištěno, že žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnického práva se matka žalobce domáhala s odůvodněním, že mezi sebou účastníci uzavřeli dne 2.1.2008 kupní smlouvu, nicméně žalobce coby kupující neuhradil ve stanoveném termínu kupní cenu, v důsledku čehož žalobkyně využila čl. VII smlouvy a její vlastnické právo se obnovilo. Usnesením ze dne 7.4.2010 (č.l. 44) byl návrh žalobce cpby povinného na zastavení exekuce zamítnut. Na den 7.9.2011 bylo nařízeno dražební jednání, při němž byl udělen příklep. Usnesením ze dne 15.8.2019 (č.l. 179) rozhodnuto tak, že exekuce nařízena na majetek povinného usnesením Okresního soudu v [adresa] dne 21.1.2008 (č.l. 19) se zastavuje. Usnesením Krajského soudu v Paze ze dne 29.4.2020, č.j. [Anonymizováno], změněno usnesení na č.l. 179 tak, že návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v [adresa] z 21.1.2008 na č.l. 19 se zamítá. Toto usnesení nabylo právní moci dne 28.5.2020. Dovolání žalobce, jakož i ústavní stížnost žalobce proti tomuto pravomocnému usnesení byly odmítnuty usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.2.2021, č.j. [Anonymizováno], resp. usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 16.11.2021, sp.zn. [Anonymizováno] (zjištěno ze spisu Okresního soudu v [adresa], sp.zn. [Anonymizováno]). Dne 21.8.2009 podala matka žalobce proti [právnická osoba] žalobu o vyloučení předmětné nemovitosti z výkonu rozhodnutí. Dne 29.1.2010 matka žalobce zemřela, v důsledku čehož bylo řízení usnesením ze dne 11.3.2010 přerušeno. Na č.l. 82 založeno usnesení Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne 16.10.2017 ve věci projednání dědictví po zemřelé matce žalobce, z něhož vyplývá, že mj. předmětná nemovitost (bytová jednotka) byla vydána žalobci coby vypraviteli pohřbu, když z odůvodnění plyne, že bytová jednotka byla ke dni smrti matky žalobce evidována v jejím vlastnictví a současně nbylo zjištěno, že byla oprávněně prodána v exekuci, v důsledku čehož na něj bylo pohlíženo jako na majetek nepatrné hodnoty. Usnesením ze dne 4.12.2017 bylo v řízení pokračováno s žalobcem. Rozsudkem ze dne 6.6.2018 byla žaloba zamítnuta s právní mocí dne 27.6.2017. Odvolací řízení bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Usnesením ze dne 10.4.2019 bylo zastaveno řízení o žalobcem podané žalobě pro zmatečnosti pro nezaplacení soudního poplatku s právní mocí dne 1.5.2019. Usnesením ze dne 27.8.2019 bylo zastaveno řízení o další žalobcem podané žalobě pro zmatečnosti pro nezaplacení soudního poplatku s právní mocí dne 17.9.2019. Usnesením ze dne 29.11.2019 byl odmítnuta žalobcem podaná žaloba na obnovu řízení s právní mocí dne 20.12.2020. Usnesením ze dne 28.8.2020 bylo zastaveno řízení o další žalobcem podané žalobě na obnovu řízení pro nezaplacení soudního poplatku s právní mocí dne 22.9.2020 (zjištěno ze spisu Okresního soudu v [adresa], sp.zn. [Anonymizováno]). Dne 31.12.2019 podal žalobce proti [jméno FO] žalobu o určení vlastnictví k nemovitosti, kdy žalovaný byl osobou, které byl udělen v předmětné exekuci příklep. Rozsudkem ze dne 19.2.2021, č.j. [Anonymizováno], byla žaloba zamítnuta, kdy tento rozsudek nabyl ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v [Anonymizováno] ze dne 2.6.2021, č.j. [Anonymizováno], právní moci dne 2.8.2021. Dovolání žalobce proti odvolacímu rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2022, č.j. [datum]).

7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

8. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

10. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

11. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle odst. 3 citovaného ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle § 26 OdpŠk platí, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

15. V řízení bylo učiněno nesporným, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

16. V souladu s § 132 o.s.ř. soud důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Při tom dospěl k následujícím závěrům.

17. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za škodu podle OdpŠk, je nutno, aby byly splněny tří podmínky: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp.zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

18. Žalobce se v tomto řízení domáhal náhrady škody 2 600 000 Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora, který měl spočívat v tom, že v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa], sp.zn. [Anonymizováno], prodal v dražbě dne 7.9.2011 nemovitost, která patřila matce žalobce zemřelé dne 29.1.2010, aniž by vyčkal skončení dědického řízení. Soud zdůrazňuje, že úkolem žalobce je pochybení na straně státu skutkově tvrdit, právní kvalifikace skutkových tvrzení je věcí soudu. Soud posoudil celý žalobou uplatněný nárok jakožto nárok na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu soudního exekutora, jenž měl spočívat v tom, že prodal předmětnou nemovitost v dražbě, aniž vyčkal skončení dědického řízení.

19. Mezi účastníky nebylo sporné, že k prodeji nemovitosti došlo, spor se vedl o to, zda lze v postupu soudního exekutora, který nemovitost prodal, aniž vyčkal skočení dědického řízení, resp. neodložil exekuci (předmětnou dražbu) za situace, kdy bylo řízení zahájené podle § 267 o.s.ř. přerušeno z důvodu úmrtí matky žalobce, která tuto žalobu podala. V této souvislosti se soud zabýval i tvrzením žalující strany, že prodána byla nemovitost, která byla ve vlastnictví matky žalobce. Soud úvodem připomíná, že odškodňovací řízení nelze vnímat jakožto řízení, v němž lze znovu otevírat právní otázky, které již byly soudy v jiných řízeních pravomocně vyřešeny, případně suplovat výsledky řízení, která ani zahájena nebyla. Pravomocné rozsudky jsou nadány vlastností presumpce jejich správnosti. Tímto náhledem je třeba posuzovat tvrzení žalobce, že byla prodána nemovitost ve vlastnictví matky žalobce. Předně žaloba podle § 267 o.s.ř. podaná matkou žalobce (projednávaná pod sp.zn. [Anonymizováno]) byla pravomocně zamítnuta. Uvedeným žalobním tvrzením je pak také zjevné, že žaloba nemůže být důvodná. Pokud by předmětná nemovitost skutečně byla ve vlastnictví matky žalobce (nicméně soud má za to, že tomu tak nebylo, srov. dále), pak z toho žalobci žádná škoda nemohla již z principu vzniknout, neboť ta by vznikla jeho matce, a pouze ona by mohla být s žalobou na náhradu škody úspěšná (pokud by byly splněny i další podmínky odpovědnosti státu za škodu). Matka žalobce však zemřela a dědické řízení bylo zastaveno, kdy žalobci byl vydán majetek nepatrné hodnoty coby vypraviteli pohřbu. Žalobce se tak dědicem po své matce nestal a nevstoupil tak do jejích práv a povinností. V řízení sp.zn. [Anonymizováno] s ním bylo pokračováno coby s osobou, které byla předmětná bytová jednotka formálně, coby majetek evidovaný v soupisu pozůstalosti, vydán s tím, že jde s ohledem na jeho prodej v dražbě o majetek nepatrné hodnoty. Avšak i kdyby se žalobce dědicem stal, pak by nabyl dědictví ke dni smrti své matky (srov. § 460 obč.zák.), tedy ke dni 29.1.2010 a soudní exekutor by tak zpeněžoval majetek žalobce, který z povahy věci nemůže vylučovací žalobu vůbec podat, tím méně pak může namítat, že nebylo vyčkáváno do jejího projednání. Buď bytová jednotka byla jeho a pak byla prodána po právu anebo jeho nebyla a pak škoda mohla vzniknout toliko tomu, o jehož majetek šlo a jelikož se žalobce ani dědicem po své matce žalobce nestal, pak v žádném případě nemohla vzniknout žalobci. Z toho je zjevné, že absentuje jedna z podmínek pro vyvození odpovědnosti státu za škodu, a to existence vzniku škody.

20. Současně bylo prokázáno, že na základě kupní smlouvy z 2.1.2008 předmětný byt nabyl do vlastnictví od své matky (totéž v obecné rovině tvrdil i žalobce), přičemž mu dne 29.5.2008 bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce s poučením o zákazu nakládat s majetkem pod sankcí neplatnosti. Tuto povinnost však žalobce porušil, když dne 14.1.2009 uzavřel se svojí matkou smír, na jehož základě byla jako vlastník určena matka žalobce, tedy učinil právní jednání, kterým se zbavil svého majetku, v důsledku čehož mohl soudní exekutor nahlížet na takové jednání jako na neplatné a této neplatnosti se dovolat, neboť jde o neplatnosti relativní. Nic na tom nemění skutečnost, že soudní smír byl schválen, neboť zcela zjevně soud při schválení soudního smíru nevěděl, a žalobce netvrdil, že by se o tom zmínil, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Podle § 66 odst. 2 exekučního řádu v rozhodném znění platí, že k provedení exekuce prodejem nemovitosti povinného může exekutor přistoupit, jen jestliže bude listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře doloženo, že nemovitost je ve vlastnictví povinného. I tato otázka však byla v rámci exekučního řízení pravomocně řešena a vyřešena usnesením ze dne 7.4.2010 (na č.l. 44), z něhož plyne, že rovněž exekuční soud neshledal po právu výhradu žalobce, že nemá žádný majetek právně s ohledem na generální inhibitorium, které žalobce uzavřením smíru ohledně předmětné nemovitosti porušil. Současně poukázal na právo osoby, která tvrdí, že je vlastníkem věci pojaté do exekuce, podat vylučovací žalobu podle § 267 o.s.ř.

21. V žalobě nebylo ani tvrzeno, že matka žalobce podala u soudního exekutora návrh na odklad exekuce. I ze spisu exekučního řízení plyne, že takový návrh nebyl podán ani u soudu, ani o něm soud nerozhodoval, jak předpokládá § 54 odst. 7 exekučního řádu ve znění do 31.12.2012. Soudní exekutor ani exekuční soud tak nebyli povinni odkládat exekuci za situace, kdy matka žalobce takový návrh nepodala a zjevně ani nevizovala, že podala vylučovací žalobu. Z judikatury dovolacího soudu plyne závěr (ve vztahu k movitým věcem), že podání vylučovací (excindační) žaloby není důvodem k tomu, aby soudní exekutor přerušil exekuci prodejem movitých věcí. Není-li však vylučovací žaloba zjevně bezdůvodná, soud odloží exekuci do pravomocného skončení řízení, jinak může jít o nesprávný úřední postup. V řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem pak soud jako předběžnou otázku zkoumá, zda vylučovací žaloba byla opodstatněná (srov. NS ČR sp.zn. 25 Cdo 2573/2007). Nebylo však ani tvrzeno, že soudní exekutor vůbec věděl o tom, že byla vylučovací žaloba podána za situace, kdy nebylo tvrzeno, že byl podán návrh na odklad exekuce, přičemž z exekučního spisu se podává, že tomu tak nebylo.

22. Za nastalé procesní situace je tak možné dospět k závěru, že matka žalobce, i kdyby nezemřela, by nebyla s vylučovací žalobou úspěšná, neboť oprávněný z exekuce se relativní neplatnosti dovolal, jak je zřejmé z jeho vyjádření k podané žalobě. Vlastnictví nelze zpochybnit tvrzením ve vylučovací žalobě o přesvědčení žalobkyně o tom, že je výlučnou vlastnicí předmětné nemovité věci. Ze strany matky žalobce se tak jednalo o zjevně bezúspěšné uplatnění práva směřující ve skutečnosti ke zmaření nařízení dražby nemovitých věcí. Nedošlo tak ani k nesprávnému úřednímu postupu na straně soudního exekutora.

23. Jelikož nejsou splněny hned dvě podmínky pro vyvození odpovědnosti státu za škodu, soud žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl (výrok I).

24. Nad rámec povinného odůvodnění a pro úplnost soud v této souvislosti dodává, že v usnesení ze dne 16.10.2019, sp.zn. 20 Cdo 2740/2019, Nejvyšší soud uzavřel, že soudní exekutor smí zhodnotit vylučovací žalobu podanou za účelem vyloučení postižených věcí z exekuce jako zjevně bezúspěšnou, pakliže by její podání představovalo jen neopodstatněné a účelové průtahy provedení exekuce, a z tohoto důvodu nepostupovat doslovně podle ustanovení § 336i o. s. ř., a dražební jednání neodročovat, a to ať v rovině obecné (srov. NS ČR, sp.zn. 20 Cdo 689/2003, uveřejněné pod č. 49/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. září 2011, sp.zn. III. ÚS 2127/11). Ze striktní dikce ustanovení § 336i o.s ř. totiž nelze pro všechny případy dovozovat, že podání vylučovací žaloby je už samo o sobě způsobilé automaticky a bez dalšího přivodit odročení dražebního jednání, nýbrž musí jít právě o takovou žalobu, s níž se pojí alespoň minimální předpoklad úspěchu; naopak o zjevně neopodstatněnou vylučovací žalobu, která z postupu předvídaného ustanovením § 336i o. s. ř. představuje ospravedlnitelné vybočení, půjde například tehdy, bude-li podána někým, kdo k jejímu podání není objektivně věcně legitimován, tehdy, je-li tvrzen důvod, který objektivně, na prvý pohled, vést k vyloučení majetku z exekuce nemůže (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. září 2011, sp. zn. III. ÚS 2127/11), anebo v případě, že žádný důvod takového vyloučení věci v žalobě uveden vůbec není (srov. NS ČR, sp.zn. 20 Cdo 3969/2017). Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 172/20, v němž uvedl, že praxe dovodila, že ustanovení § 336i o. s. ř. nelze použít v případě zjevně neopodstatněné vylučovací žaloby, neboť je-li zřejmé, že žalobě nemůže být vyhověno, představovalo by odročení jednání jen nedůvodný průtah v provedení výkonu rozhodnutí. Ústavní soud se ztotožňuje s komentářovou literaturou, že opačný výklad není možný, neboť by ve svém důsledku znamenal, že dražební jednání by se nemuselo uskutečnit nikdy (viz MÁDR, J. in JIRSA, J. a kol: Občanské soudní řízení, soudcovský komentář; Praha, Wolters Kluwer, 2013; citováno dle informačního systému ASPI, § 336i). V projednávané věci se exekuční zabýval otázkou vlastnictví k předmětné nemovitosti, a to v usnesení ze dne 7.4.2010 a dospěl k závěru, že jejím vlastníkem je žalobce, a to z důvodu porušení generálního inhibitoria. Ke stejnému závěru dospěly soudy i v dalších řízeních, která byla vedena, a z nichž soud čerpal skutková zjištění pro své právní závěry.

25. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy ve věci měla plných úspěch žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Náklady žalované jsou představovány 3 režijními paušály po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška“), a to za vyjádření ze dne 3.11.2023 k žalobě a za přípravu a za účast při jednání dne 16.1.2023), celkem ve výši 900 Kč (výrok II).

26. Lhůtu k plnění soud stanovil nákladového výroku podle v souladu s § 160 odst. 1, části věty první za středníkem o.s.ř. v délce dvou měsíců. Soud zohlednil, že žalobce se nachází ve výkonu trestu a jeho výdělkové poměry jsou ztížené a omezené. S ohledem na výši částky nákladů řízení se dle soudu jedná o lhůtu dostatečnou pro to, aby žalobce byl schopen uložené povinnosti dostát. Soud si je vědom, že žalobce byl osvobozen o soudních poplatků, nicméně ani osvobození od soudních poplatků nezbavuje účastníka automaticky hrozby náhrady nákladů řízení úspěšné protistrany. Soud vzal v úvahu rovněž závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15, přičemž shledal, že zde jsou pádné a přesvědčivé důvody pro závěr, aby žalobce nesl svůj neúspěch v podobě povinnosti hradit náklady řízení žalované. Institut osvobození od soudních poplatků slouží k tomu, aby právo na přístup k soudu nebylo limitováno finanční situací potenciálního žalobce. Současně však podávání žalob má být v každém případě uvážlivé. Žalovaná sice nárok věcně projednala až později po podání žaloby, nicméně žalobce v rámci předběžného projednání nároku jasně vyzvala k tomu, aby doplnil potřebné podklady, což žalobce neučinil. Současně žalobci muselo být známo, jak jednotlivá řízení, jejichž byl přímým účastníkem probíhala. I jeho vlastní chování v průběhu exekučního řízení mu rovněž muselo být známo, kdy bylo prokázáno, že v řízeních byl poměrně aktivní, podával celou řadu podání, a to ve všech řízeních, to znamená, žalobce nemůže úspěšně tvrdit, že v zásadě o ničem nevěděl a že se skutečně mohl domnívat, že mu nějaká škoda vznikla. Současně věděl i to, jakou hodnotu předmětná nemovitost tehdy měla, jaké dluhy tehdy měl žalobce a jaké exekuce proti němu byly vedeny. Stejně tak insolvenční řízení samo o sobě nebrání tomu, aby žalobci byla povinnost k náhradě nákladů uložena. Každý, kdo podává žalobu, si musí být vědom, že v řízení vznikají náklady, přičemž ani po státu nelze spravedlivě požadovat, aby nesl vedle nákladů na soudní poplatek žalobce, na náklady řízení státu a na náklady na právní zastoupení žalobce rovněž náklady spojené se zastoupením státu, byť v nepoměrně nižší výši, než kdyby se jednalo o zastoupení advokátem. Jelikož žalobce v řízení se svým nárokem neuspěl, je spravedlivé, aby náklady řízení, které státu v podobě nákladů nezastoupeného účastníka vznikly, žalobce nesl. Situaci žalobce, který je ve výkonu trestu, soud zohlednil prodloužením pariční lhůty.

27. O odměně ustanoveného zástupce žalobce bude rozhodnuto samostatným usnesením po právní moci rozsudku.

Poučení