48 C 91/2024 - 26

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] doručovací adresa: [Anonymizováno] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o 1 000 000 Kč, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 76 003 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 923 997 Kč se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 300 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 11.4.2024 se žalobce domáhal po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč z titulu újmy jemu způsobené nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. [spisová značka] (dále také jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 25.10.2004 a žalobce v něm vystupoval jako žalovaný 1). Řízení bylo skončeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16.2.2022, č.j. [spisová značka] a trvalo tak více než 18 let. Proti tomuto rozsudku prodal procesní žalobce v posuzovaném řízení dovolání, takže řízení stále není skončeno. Žalobce dále uvedl, že [jméno FO], který jej žaloval i v posuzovaném řízení s žalovaným vede asi čtyři desítky sporů, když žalobce připouští, že to je právě [jméno FO], který může mít podíl na průtazích. Žalobce [jméno FO] nebyl ve vztahu ke zdejšímu žalobci, který byl vždy žalovaným, nikdy úspěšný. Žalobce je invalidní a v současné době starobní důchodce. Žalobce také byla na sebe nucen podat insolvenční návrh. K uplatnění nároku žalobce uvedl, že tak učinil u žalované, která reagovala stanoviskem ze dne 3.4.2024, nicméně s přiznanou částkou žalobce není spokojen a proto se obrátil na soud.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 29.5.2024 k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobce dne 10.10.2023 nárok uplatnil, a to ve výši 1 000 000 Kč. Žalovaná dne 3.4.2024 nároku žalobce částečně vyhověla, konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 245 000 Kč, ve zbytku žalobci odškodnění nepřiznala. Žalovaná zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení a uvedla, že řízení dosud neskončilo, přičemž ke dni vydání stanoviska trvalo 19 let a 5 měsíců, ve vztahu k žalobci 18 let a 6 měsíců, a probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Ve věci rozhodovaly dvakrát soud prvního a druhého stupně, dovolací soud rozhodoval jednou v procesní záležitosti a nyní je věc dovolacímu soudu předložena toliko ve vztahu k žalované 2), neboť řízení je ve vztahu k žalobci coby procesnímu žalovanému 1ú přerušeno z důvodu zjištěného úpadku. Žalovaná vyšla ze základní částky 200 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž shledala důvod pro snížení zadostiučinění o 40 % pro složitost věci a její projednávání na vícero stupních soudní soustavy, o 10 % z důvodu sníženého významu řízení pro žalobce z důvodu účasti ve vyšším poštu soudních sporů a pro zvýšení o 20 % pro postup soudů, kdy přihlédla i ke zrušení prvního rozsudku odvolacím soudem pro nepřezkoumatelnost. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené (navržené) listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili (žalovaná výslovně ve vyjádření k žalobě a žalobce k výzvě soudu usnesením ze dne 31.5.2024 nesdělil, že by s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nesouhlasil, tudíž se souhlas presumuje).

4. Z předložených, resp. označených listinných důkazů a ze skutečností mezi účastníky nesporných soud učinil následující skutková zjištění.

5. Soud vyšel ze skutečností mezi účastníky nesporných, které vzal za svá skutková zjištění. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce u žalované nárok uplatnil dne 10.10.2023 ve výši 1 000 000 Kč a že žalovaná nárok projednala dne 3.4.2024 a shledala jej důvodným co do částky 245 000 Kč. Mezi účastníky byl nesporný i průběh řízení vedeného Městským soudem v Brně, sp.zn. [spisová značka], tak, že řízení bylo zahájeno u Městského soudu v Brně podáním žaloby o vydání bezdůvodného obohacení s žádostí žalobce o osvobození od soudních poplatků dne 25.10.2004. Nynější žalobce měl v řízení postavení 1. žalovaného. Dne 4.4.2006 soud usnesením přiznal žalobci osvobození od soudních poplatků. Dne 21.9.2006 se k žalobě vyjádřila 2. žalovaná. Téhož dne se vyjádřil i 1. žalovaný a požádal o ustanovení advokáta. Usnesením ze dne 11.6.2007 byl žalobci ustanoven právní zástupce, [tituly před jménem]. Usnesením ze dne 25.10.2007 byl od soudních poplatků osvobozen 1. žalovaný a byla mu ustanovena právní zástupkyně, [tituly před jménem] Nováková. 1. žalovaný podal proti usnesení odvolání. Dne 30.1.2008 Krajský soud v Brně ustanovení [tituly před jménem] Novákové 1. žalovanému potvrdil. Dne 30.4. 2008 požádala o ustanovení advokáta 2. žalovaná. Jednání se konalo dne 7.5.2008, bylo odročeno na neurčito za účelem doplnění žaloby. Usnesením ze dne 7.4.2009 soud 2. žalované nepřiznal osvobození od soudních poplatků. 2. žalovaná znovu požádala o ustanovení advokáta dne 29.5.2009. Usnesením ze dne 31.7.2009 soud 2. žalované osvobození od soudních poplatků přiznal a ustanovil jí právní zástupkyni, [tituly před jménem]. Jednání se konalo dne 21.8.2009, soud řízení částečně zastavil, připustil změnu žaloby (rozšíření nároku) a spojil toto řízení s řízením vedeným dosud pod sp. zn. [spisová značka]. Další jednání se konalo dne 14.10.2009, dne 28.6.2011, dne 13.9.2011, dne 22.11.2011, dne 12.1.2012, dne 1.3.2012 a dne 15.3.2012. Dne 15.3.2012 soud vyhlásil rozsudek, kterým žalobu zamítl. Žalobce podal odvolání dne 4.6.2012. Usnesením ze dne 10.6.2013 soud zprostil [tituly před jménem] povinnosti zastupovat žalobce a ustanovil mu jiného zástupce, [tituly před jménem]. Usnesením ze dne 13.11.2013 Krajský soud v Brně zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 2.1.2014 navrhl žalobce nařízení předběžného opatření, soud návrhu vyhověl dne 15.1.2014. Usnesením ze dne 7.5.2014 soud žalobci odejmul osvobození od soudních poplatků a zrušil ustanovení právního zástupce. Žalobce podal odvolání dne 27.5.2014. Krajský soud dne 30.6.2014 usnesení potvrdil. Žalobce podal dne 22.9.2014 dovolání. Dne 26.9.2014 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobce proti usnesení krajského soudu ze dne 30.6.2014. Dne 29.10.2015 usnesení krajského soudu ze dne 30.6.2014 zrušil Nejvyšší soud a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 29.1.2016 krajský soud změnil usnesení městského soudu ze dne 7.5.2014, žalobci nebylo osvobození odejmuto a nebylo zrušeno ustanovení advokáta. Soud písemně vyhotovil usnesení ze dne 21.8.2009 a toto rozeslal účastníkům řízení, žalobce proti němu podal dne 14.6.2018 odvolání. Krajský soud pak usnesení dne 31.8.2018 změnil tak, že se řízení částečně nezastavuje. Dne 10.4.2019 a dne 17.7.2019 se konala jednání. Dne 24.7.2019 soud vyhlásil rozsudek, kterým žalobu zamítl. Žalobce podal odvolání dne 1.11.2019 prostřednictvím právního zástupce, dne 4.11.2019 podal žalobce odvolání osobně. Dne 8.11.2019 bylo odvolání žalobce doplněno, znovu pak dne 22.11.2019. Odvolací jednání se konala ve dnech 24.11.2021, 26.11.2021, 1.12.2021, 5.1.2022 a 9.2.2022. Dne 16.2.2022 krajský soud vyhlásil rozsudek, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dne 6.6.2022 podal žalobce osobně dovolání spolu s žádostí o ustanovení advokáta. Dne 12.9.2022 soud zaslal účastníkům řízení vyrozumění o tom, že ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovaným je řízení přerušeno z důvodu úpadku 1. žalovaného. Usnesením ze dne 22.12.2022 bylo žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků a ustanoven právní zástupce, [tituly před jménem]. Dne 10.3.2023 podal dovolání ustanovený právní zástupce žalobce. Dne 6.9.2023 byl spis předložen Nejvyššímu soudu ČR.

6. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od 26.9.2005, nahlížel do spisu a dosud nebylo skončeno. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce činí ke dni vyhlášení rozsudku 18 let a 10 měsíců. Žalovaná žalobci poskytla odškodnění ve výši 245 000 Kč, které vyplatila před podáním žaloby.

7. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

16. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

17. V posuzovaném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

18. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

19. Posuzované řízení bylo ve vztahu k žalobci zahájeno dne 26.9.2005, kdy nahlížel do spisu a a dosud není skončeno. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce tak činí 18 let a 10 měsíců.

20. Již zde soud konstatuje, že tato délka řízení je již na první pohled zjevně nepřiměřená. Tento závěr soudu pak je umocněn i při bližším zkoumání průběhu celého řízení. Jakkoli se na délce řízení podílel svůj procesním postupem procesní žalobce v posuzovaném řízení (což připustil i nynější žalobce), na délce řízení se podílel i procesní soud (viz dále). Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma. Soud shledal, že je na místě žalobci poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování či omluva není v tomto případě dostatečnou formou zadostiučinění, což ostatně ani žalovaná nesporovala, když žalobci částečně plnila 21. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“). Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud shledal důvody pro stanovení výše základní sazby za jeden rok řízení v horní hranici této sazby, neboť takový postup je namístě právě u řízení extrémně dlouhých trvajících kolem 20 let a více, nebo v situaci, kdy samo odškodňovací řízení běží dlouhou dobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Z judikatury Nejvyššího soudu lze vysledovat, že horní hranice doporučeného rozmezí je soudy přiznávána v řízení o extrémních délkách 20 let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, či věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp.zn. 30 Cdo 5440/2014, kde byla základní částka 20 000 Kč/rok přiznána u řízení, jehož délka přesahovala 23 let). Základní částka 17 000 Kč byla přiznána v řízení trvajícím 16 let (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). V posuzované věci řízení dosud skončení není, jeho celková délka činí téměř 20 let, ve vztahu k žalobci 18 let a 10 měsíců. Za přiměřenou základní sazbu tak soud považuje v tomto případě nejvyšší možnou částku 20 000 Kč za rok řízení, tj. 1 667 Kč za měsíc. Zadostiučinění, které by tak žalobci náleželo je představováno částkou 356 670 Kč 17x20 000 + 10x1667, kdy je však nutno tuto částku modifikovat, a to dle kritérií uvedených v ust. § 31a OdpŠk. Již bylo uvedeno, že výčet těchto kritérií je demonstrativní, soud tak přihlédl i k dalším okolnostem.

22. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci soud shledal, že na délce řízení se podílel i procesní soud. Předně soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Jen u soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu jinak. Tyto soudy zpravidla nečiní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení jim spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400-768-2. str. 286). Průtahy v soudním řízení jsou jevem, kdy soud nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (ne vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. Zákon č. 82/1998 Sb. výslovně počítá s náhradou odvozenou od celkové délky řízení, není však namístě vycházet ze samotných průtahů řízení (období neodůvodnění nečinnosti), nýbrž primárně z délky řízení. V činnosti procesního soudu I. stupně bylo shledáno vícero období, která lze označit za nečinnost, a to rok a půl od podání žaloby trvalo rozhodnutí o osvobození procesního žalobce od soudních poplatků, od 21.9.2006 do 11.6.2007, od 7.5.2008 do 7.4.2009, od 14.10.2009 do 28.6.2011. Soud shledal, že se na délce řízení podílel prvostupňový soud, jeho postup nebyl vždy plynulý a úkony nebyly činěny koncentrovaně tak, aby směřovali ke skončení řízení. V předmětném řízení tak průtahy mezi úkony soudu shledány byly, celkovou délku řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou. Jakkoli se postup procesního soudu již promítl v samotném závěru o nepřiměřenosti délky řízení a nutnosti odškodnění v penězích, období nečinnosti a nekoncentrovaného postupu soudu byla častější, délka řízení se již nyní blíží 20 letům a řízení stále není skončeno, je na místě pro postup procesních soudů základní částku dále navýšit o 20 %.

23. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce soud uvádí, že dle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestních (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení nepatřilo mezi shora uvedená řízení, jelikož se jednalo o žalobu na náhradu škody, šlo tedy o běžný majetkový spor, kdy zvýšený význam řízení nemůže zapříčinit ani výše žalované částky. Pokud je o snížení základní částky provedené žalovanou pro snížený význam řízení, je soud tohoto názoru, že takový postup je namístě pouze u poškozených, kteří sami o své vůli vedou řadu soudních sporů. V tomto případě žalobce sice spory vede, nicméně vystupuje v nich v pozici procesního žalovaného, což sám připouští. Žalovaná nenamítá, že by žalobce vedl jiné spory. Pokud žalovaná má na mysli spory, které proti žalobci coby žalovanému vede [jméno FO], pak toto nelze žalobci přičítat k tíži a nelze jen z tohoto důvodu na žalobce aplikovat snížení významu řízení pro vedení většího množství sporů. Jelikož žalobce spory nevyvolal, nelze z jejich vedení dovozovat snížený význam právě tohoto řízení pro žalobce. Soud proto základní částku nemodifikoval.

24. Z hlediska kritéria složitosti soud dospěl k závěr, že po stránce právní věc složité nebyla, šlo o běžný spor na náhradu škody či na vydání bezdůvodného obohacení. Věc však byla složitá po stránce skutkové a zejména procesní. Ve věci bylo třeba činit řadu procesních rozhodnutí (osvobození od soudních poplatků, ustanovení zástupce, a to vícekrát, výzvy k odstranění vady žaloby, návrh na vydání předběžného opatření). I skutkově byla věc složitá a bylo k ní prováděno dokazování na vícero soudních jednáních. V rámci kritéria složitosti (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 1112/2011) soud vzal v úvahu, že posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, a to opakovaně. Ve věci rozhodovaly dvakrát soud prvního a druhého stupně, dovolací soud rozhodoval jednou v procesní záležitosti a nyní je věc opět předložena Nejvyššímu soudu. K uvedenému soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. závěry Stanoviska). Soud však vzal v úvahu, že ke zrušení prvního rozsudku odvolacím soudem došlo pro nepřezkoumatelnost a podle judikatury dovolacího soudu nemůže být prodleva tím způsobena přičtena k tíži žalobce. Soud s ohledem na toto kritérium základní částku snížil o 30 % (z toho 10 % za instančnost).

25. Žalobce se na délce řízení nepodílel. Vyjádření ve věci podávala pouze žalovaná č.1, žalobce jako žalovaný č. 3 podání nepodával, soud ve věci nijak neurgoval, ani nepodával nadbytečná podání. Jeho chování ve vztahu k délce řízení je proto třeba hodnotit jako neutrální. Soud tak s ohledem na toto kritérium základní částku nemodifikoval.

26. Ve světle výše uvedeného žalobci náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce, neboť byla prokázána existence odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení), vznik újmy a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Zadostiučinění za celé řízení žalobci náleží ve výši 356 670 Kč minus 10 %, tedy 321 003 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobci poskytla zadostiučinění ve výši 245 000 Kč, soud žalobci přiznal zbývající odškodnění ve výši 76 003 Kč (výrok I.). Ve zbytku, co do 923 997 Kč, byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 ve spojení s § 151 odst. 1 a 3 o.s.ř., když žalobce byl sice úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, pročež se i částečný úspěch pro účely náhrady náklady řízení projeví jako úspěch plný. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za jeden úkon podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za sepis žaloby.

28. Lhůta k plnění ve věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů, a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobce v principu nijak nepoškozuje.

Poučení