49 A 1/2019 - 16

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce: V. B., narozený X, občan U. trvale bytem X zastoupen advokátem Mgr. Tomášem Císařem sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 12. 2018, č. j. CPR-21536-5/ČJ-2018-930310- V243, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) odeslanou dne 14. 1. 2019 domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 28. 12. 2018, č. j. CPR-21536-5/ČJ-2018-930310-V243 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná zamítla jeho odvolání a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství Středočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „krajské ředitelství“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 6. 6. 2018, č. j. KRPS-83947-29/ČJ-2018-010022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 6 měsíců od okamžiku, kdy pozbyde oprávnění k pobytu na území ČR, přičemž doba k vycestování mu byla určena v délce 15 dnů od právní moci rozhodnutí. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že bylo dostatečně prokázáno, že žalobce byl na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání i přesto, že výkon jeho zaměstnání byl na povolení k zaměstnání vázán, čímž naplnil podmínky pro správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný dospěl k závěru, že se nejedná o nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobce ve smyslu § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a jeho vycestování je podle závěrů vyžádaného závazného stanoviska podle § 120a zákona o pobytu cizinců možné.

2. Žalobce v podané žalobě předně obecně namítal, že správní orgán nezjistil bez důvodných pochybností náležitě skutečný stav věci, čímž měl porušit § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řad, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Správní orgán podle žalobce zjišťoval pouze skutečnosti v neprospěch žalobce, nikoliv v jeho prospěch, což je v rozporu s § 50 odst. 3 správního řádu. Správní orgán ani nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu a byly šetřeny oprávněné zájmy žalobce, čímž byl porušen § 2 odst. 3 a 4 správního řádu.

3. Žalobce v návaznosti na uvedené zásady konkrétněji namítal nepřiměřenost uloženého opatření. Má za to, že správní orgán měl přistoupit na smírné řešení sporu a umožnit žalobci dobrovolně opustit území. Uložené opatření je podle žalobce neadekvátní k okolnostem případu. Správní orgány nezohlednily, že žalobce v řízení plně spolupracoval, měl platné pobytové oprávnění na území Polska, do nelegální situace se dostal kvůli důvěře v nesprávné lidi a bezprostředně po zahájení řízení opustil území České republiky. Žalovaný při rozhodování o odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně nezohlednil délku předmětného řízení. Správní orgán měl vzít při hodnocení přiměřenosti do úvahy i následky, které bude mít uložené opatření na život žalobce, předně negativní dopad na pobytové oprávnění žalobce na území Polska a nemožnost získat v budoucnu pobytové oprávnění na území České republiky. Rozhodnutí je podle žalobce čistě formalistické a nijak nepokrývá konkrétní situaci. V souvislosti s tím žalobce namítal, že neměl možnost náležitě se vyjádřit ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci, zejména k přiměřenosti rozhodnutí s ohledem na zásah do jeho soukromého a rodinného života. Správní orgán měl postupovat v otázce přiměřenosti podle § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce považuje rozhodnutí v otázce přiměřenosti, resp. nepřiměřenosti uloženého opatření za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť odůvodnění nemůže stát pouze na argumentu, že žalobce má v původní vlasti zázemí a má se kam vrátit. Ztráta možnosti pobývat na území Polska, kde má žalobce povolen pobyt, je nepochybně zásahem do soukromého života žalobce.

4. Žalobce dále namítal otázku samotné účelnosti rozhodnutí. Žalobce krátce po zahájení řízení opustil území ČR, proto považuje uložené opatření za nadbytečné, neboť cíle opatření bylo již dosaženo a ochrana zájmů společnosti nevyžaduje již uložení správního vyhoštění, když jeho uložení účastníka nad únosnou míru zatěžuje. Žalobce upozorňoval na to, že se po celou dobu řízení zdržuje mimo území ČR, nicméně lhůta vyhoštění počne běžet až skončením řízení.

5. Pokud jde o délku uloženého správního vyhoštění, považuje ji žalobce jednak za nepřiměřenou, jednak za nepřezkoumatelnou, neboť není nikterak zdůvodněno, proč byla tato uložena právě v délce 6 měsíců, a nadto je v rozporu se správní praxí orgánu prvního stupně. Žalobce je trestně zachovalý, bez jediného přestupku, vždy pobývající na základě řádného povolení k pobytu. Co tedy vedlo k uložení správního vyhoštění v dané délce je pro něj záhadou, uložená výměra není postavena na žádném základě.

6. Mimo výše uvedené žalobce brojí i proti lhůtě poskytnuté k opuštění území, považuje ji za zcela nedostatečnou a opětovně její délku za nedostatečně zdůvodněnou. Ačkoliv je pravdou, že žalobce vlastní cestovní pas a má dostatek prostředků, v poskytnuté 15denní lhůtě nestačí jen obstarat jízdenku (což je v daném časovém horizontu samo o sobě obtížné), ale je nezbytné vyřídit veškeré náležitosti spojené s odjezdem, např. ukončit ostatní právní vztahy.

7. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že protiprávní jednání žalobce bylo nalézacím správním orgánem řádně zjištěno, spisovým materiálem doloženo a dostatečně odůvodněno. Žalovaná nezjistila taková procesní pochybení, která by způsobovala nezákonnost vedeného řízení, potažmo pak rozhodnutí ve věci. Pokud jde o uplatněné žalobní body, odkázala žalovaná zcela na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalobu navrhuje jako nedůvodnou zamítnout.

8. Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, v rozsahu napadených výroků a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

9. Soud ve věci samé rozhodl bez jednání, neboť žalovaná s takovým postupem souhlasila a žalobce se k záměru soudu rozhodnout věc bez jednání ve stanovené lhůtě nevyjádřil, takže se má za to, že s tímto postupem souhlasí (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

10. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce byl dne 15. 3. 2018 kontrolován v areálu firmy L.&C., se sídlem P., J., hlídkou krajského ředitelství během výkonu práce. Na místě žalobce předložil cestovní pas a polské vízum typu D MULT na 180 dní platné od 17. 8. 2017 do 31. 7. 2018, povolení k zaměstnání však nepředložil.

11. Na základě uvedeného bylo s žalobcem dne 15. 3. 2018 zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. V průběhu svého výslechu žalobce uvedl, že je svobodný, má oba rodiče a sestru, rodiče i sestra se svojí rodinou žijí na U. Na území států EU nepobývají žádní jeho příbuzní ani osoby blízké. Vízum mu bylo vydáno 16. 8. 2017 ve vízovém centru v Ch. Osoba jménem T. mu za úplatu zajistila polské pozvání a zdravotní pojištění, na základě nichž dostal vízum. Do České republiky odjel na základě nabídky práce od T. Nemá vydané žádné pracovní povolení Úřadem práce v žádném státě EU. V Polsku na vízum nikdy nepracoval. Do ČR přijel asi dne 5. 9. 2017 za účelem práce a vydělání si peněz. Žalobce nemá vydané žádné povolení opravňující jej vykonávat na území České republiky zaměstnání, ani živnostenský list. Práci pro společnost L.&C. mu zprostředkovala osoba jménem V., který mu i vyplácel mzdu. Pracoval zde od 28. 9. 2017. Písemnou pracovní smlouvu uzavřenou nemá, pouze ústní dohodu. Dále žalobce uvedl při výslechu, že si je plně vědom důsledků vyplývajících z nepovoleného zaměstnání. Uvedl, že mu V. slíbil, že vyřídí všechny potřebné dokumenty pro legální práci, několika kolegům to tak zařídil. Sám žalobce žádné kroky k zajištění legálního zaměstnání neučinil. Žalobce při výslechu uvedl, že mu není známa žádná překážka, která by mu znemožňovala vycestovat. Nemá žádné společenské ani kulturní vazby k České republice. Nucené vycestování pro něj nebude zásahem do rodinného života, pouze rodina pocítí nižší výdělek. K dalšímu pobytu na území České republiky a vycestování má potřebné finanční prostředky.

12. Dotazem na Úřad práce České republiky bylo zjištěno, že žalobce neměl v danou dobu vydáno povolení k zaměstnání na území České republiky.

13. K posouzení existence možných překážek pro vycestování žalobce do země původu si správní orgán I. stupně vyžádal od Ministerstva vnitra závazné stanovisko ve smyslu § 120a zákona o pobytu cizinců, podle kterého je vycestování žalobce možné. Bezpečnostní situace v zemi původu žalobce je v současné době natolik uspokojivá, že umožňuje jeho bezpečný návrat.

14. Dne 13. 4. 2018 vyrozumělo krajské ředitelství zástupce žalobce o tom, že ukončilo shromažďování podkladů pro rozhodnutí ve věci správního vyhoštění, a poučilo ho o procesních právech dle § 36 správního řádu a o tom, že právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí může žalobce využít ve lhůtě 10 dnů. Vyrozumění bylo právnímu zástupci žalobce doručeno dne 13. 4. 2018, ten však na vyrozumění nijak nereagoval.

15. Krajské ředitelství prvostupňovým rozhodnutím ze dne 6. 6. 2018 uložilo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění a stanovilo dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a to v délce 6 měsíců, přičemž mu byla stanovena doba k vycestování z území ČR podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců v délce 15 dnů. K odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán uvedl, že žalobce splňuje všechny podmínky uvedené v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, neboť bylo provedeným dokazováním prokázáno, že žalobce byl jako cizinec zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoliv je takové povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Dále správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že takový zásah není nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života žalobce, neboť mimo jiné sám žalobce uvedl při výslechu, že nemá na území ČR trvale žijící příbuzné ani osoby blízké, naopak rodiče a sestra žijí na U. a správní vyhoštění kromě finanční stránky pro něj není zásahem do rodinného ani soukromého života. Správní orgán nezjistil takové skutečnosti, které by způsobily nepřiměřenost rozhodnutí ve smyslu § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně odkázal též na obsah závazného stanoviska ministerstva, podle něhož je vycestování žalobce do domovského státu možné.

16. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce prostřednictvím svého zástupce odvolání, ve kterém uplatnil kromě shodných odvolacích námitek jako v žalobě, jejíž obsah je podrobně zrekapitulován výše, dále námitky nedostatečného prokázání výkonu nelegální práce a nedostatečného posouzení otázky možnosti vycestování žalobce, především hrozící nebezpečí vážné újmy.

17. Žalovaná požádala Ministerstvo vnitra o přezkoumání závazného stanoviska ze dne 6. 4. 2018 a ministr vnitra je závazným stanoviskem ze dne 3. 12. 2018 potvrdil. Ztotožnil se se závěrem, že se žalobce může bezpečně vrátit do země původu a pobývat v ní, neboť bydlí v Č. oblasti, na jejímž území k ozbrojeným střetům nedochází, život v této oblasti probíhá bez vážnějších problémů, jsou zde zajišťovány potřebné veřejné služby a také činnost státních orgánů.

18. Zástupce žalobce byl dne 6. 12. 2018 vyrozuměn o doplnění spisového materiálu o stanovisko ministra vnitra včetně podkladů pro jeho vydání a byla mu poskytnuta lhůta 5 dnů pro vyjádření se k podkladům. Žalobce tohoto práva nevyužil.

19. Žalovaná následně vydala dne 28. 12. 2018 žalobou napadené rozhodnutí. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo podle žalované vydáno v souladu s právními předpisy a uplatněné námitky žalobce v odvolání shledala nedůvodnými. Bylo nade vší pochybnost prokázáno, že žalobce byl zaměstnán na území ČR bez povolení k zaměstnání i přesto, že výkon zaměstnání byl na povolení k zaměstnání vázán. K přiměřenosti vyhoštění a délky zákazu vstupu na území Evropské unie žalovaná uvedla, že žalobce byl v průběhu výslechu na tuto otázku dotázán a uvedl, že jeho případné vyhoštění nebude nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života. Dále uvedl, že nemá na území ČR žádné příbuzné, osoby blízké nebo osoby, vůči nimž by měl nějaké závazky. Závěry správního orgánu I. stupně ohledně přiměřenosti jsou podle žalované správné, založené na řádném zjištění stavu věci a žalovaná na ně odkázala. Je zřejmé, že do života žalobce rozhodnutí o správním vyhoštění zasáhne, avšak takový zásah je nutné považovat za zákonem předpokládaný důsledek zjištěného protiprávního stavu. Žalovaná se vypořádala i s případnými následky tohoto zásahu, co se týká povoleného pobytu na území Polska, který nezaniká automaticky uložením správního vyhoštění (platnost víza žalobce navíc v době vydání napadeného rozhodnutí podle žalované již zanikla, aniž by žalobce tvrdil, že získal nové pobytové oprávnění), či pokud jde o tvrzenou nemožnost získat povolení k pobytu na území ČR, neboť nelze předjímat rozhodování Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, o případné budoucí žádosti žalobce. Uložené správní vyhoštění na dobu 6 měsíců považuje žalovaná za odpovídající zjištěnému porušení zákona a okolnostem daného případu, za opatření postačující k nápravě vzniklého protiprávního stavu i za opatření odpovídající zájmu sledovanému zákonem o pobytu cizinců. Dále uvedla, že se přijaté opatření nevymyká způsobu, jakým je rozhodováno v obdobných případech. K zpochybněné délce lhůty k vycestování žalovaná uvedla, že se ze strany žalobce, který má finanční prostředky na vycestování a vlastní platný cestovní pas, jedná o ryze účelovou argumentaci, která má tuto dobu maximálně prodloužit. Uvedená doba by s ohledem na svůj charakter měla být vymezena jen v nezbytně nutné délce pro obstarání nezbytných osobních záležitostí. Napadené rozhodnutí bylo zástupci žalobce doručeno dne 3. 1. 2019.

20. První žalobcovu námitku, že nebyl náležitě zjištěn skutečný stav věci bez důvodných pochybností a nebyly zjišťovány skutečnosti i ve prospěch žalobce, shledává soud nedůvodnou. Správní orgány zajistily pro svá rozhodnutí veškeré potřebné podklady tak, aby byl zjištěn stav věci beze všech pochybností, a to jak ve vztahu k § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, tak i k otázce přiměřenosti daného postupu. Žalobce v žalobě nevymezil, v čem konkrétně spatřuje nedostatek zjištěného skutkového stavu, nezpochybňuje žádný z podkladů ani nenavrhuje žádný důkaz, který by měl vést k jinému závěru o projednávané věci. Z obsahu spisu nevyplynula žádná skutečnost svědčící ve prospěch žalobce, kterou by správní orgány opomenuly zohlednit, žalobce pak žádnou takovou konkrétní skutečnost ani neoznačil. Soud má za to, že ze strany správních orgánů nedošlo k porušení § 3 správního řádu ani § 50 odst. 3 správního řádu, stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností.

21. S tvrzením žalobce, že neměl prakticky možnost náležitě se vyjádřit ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci, zejména k přiměřenosti správního vyhoštění, soud nesouhlasí. Žalobce se mohl vyjádřit jednak v rámci své výpovědi dne 15. 3. 2018, jednak byl vyrozuměn a poučen o právu vyjádřit se k podkladům podle § 36 správního řádu, avšak ve stanovené lhůtě tak neučinil, jednak se mohl ke skutečnostem vyjádřit v průběhu celého správního řízení.

22. Žalobce dále namítl, že mu správní orgán neměl uložit správní vyhoštění, nýbrž měl postupovat smírným řešením a umožnit mu vycestovat z území České republiky. K tomu soud uvádí, že § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců neposkytuje správním orgánům žádný prostor pro správní uvážení, pokud jde o volbu, zda cizinci uloží správní vyhoštění či nikoliv. Správní orgán tak postupoval správně, pokud žalobci správní vyhoštění uložil. K tomuto dále soud uvádí, že nelze přisvědčit žalobci, že uložené správní vyhoštění bylo neúčelné. Správní vyhoštění postihuje protiprávní jednání a je nástrojem pro ukončení pobytu. Z okolností případu je zřejmé, že žalobce porušil zákonné podmínky pro pobyt na území České republiky, proto bylo na místě uložit správní vyhoštění. Skutečnost, že žalobce území České republiky opustil dobrovolně, nemohla mít na správnost napadeného rozhodnutí vliv.

23. Žalobce má za to, že žalovaný měl zohlednit při svém rozhodnutí délku vedení řízení. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí s touto námitkou žalobce řádně vypořádal s tím, že ji považuje za neopodstatněnou, když do doby nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění nebyl žalobce omezen v možnosti pobývat na území České republiky, neboť až právní mocí rozhodnutí vznikla žalobci povinnost opustit území České republiky. Soud s tímto názorem plně souhlasí a považuje námitku žalobce za nedůvodnou.

24. Rovněž tak námitka, že správní orgány nesprávně vyhodnotily přiměřenost zásahu vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce a své závěry nedostatečně odůvodnily, neboť nezohlednily konkrétní situaci žalobce, je nedůvodná. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého či rodinného života cizince. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců správní orgán zohlední při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.

25. Správní orgány zohlednily veškeré skutečnosti vymezené v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce při své výpovědi uvedl, že jeho rodiče a sestra s rodinou žijí na území U., naopak na území České republiky nemá žádné příbuzné nebo osoby blízké. Žalobce také uvedl, že nemá žádné společenské ani kulturní vazby k České republice, nucené vycestování pro něj nebude zásahem do rodinného života. Žalobce při svém výslechu dále uvedl, že do České republiky přijel za účelem práce a vydělání si peněz. K integraci žalobce do české společnosti nedošlo, neboť pobýval na území České republiky pouze několik měsíců, přičemž většinu času trávil na pracovišti. Správní orgány zcela správně vzaly do úvahy, že žalobce nemá na území České republiky žádné vazby, naopak rodinné vazby jej váží k zemi, jejímž je občanem. Skutečnost, že žalobce měl v době zjištění nelegálního zaměstnávání platné povolení k pobytu vydané Polskou republikou, nelze vzít při hodnocení přiměřenosti správního vyhoštění do úvahy, neboť sama o sobě nesvědčí o existenci jakéhokoliv aspektu rodinného či soukromého života, který by žalobce vedl na území kteréhokoliv členského státu Evropské unie. Vzhledem k výše uvedenému nemůže vyhoštění představovat nepřiměřený zásah ani s ohledem na to, že mu v důsledku stanovení doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území Evropské unie, nebude moci být uděleno vízum či jiný typ povolení k pobytu ani v budoucnu, neboť nelze předjímat další možná rozhodnutí ohledně povolení k pobytu. Soud tedy uzavírá, že správní orgány v úplnosti zjistily všechny skutečnosti nezbytné pro posouzení přiměřenosti zásahu představovaného správním vyhoštěním do soukromého a rodinného života a vyhodnotily je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu. Dospěly ke správnému závěru, že důsledky správního vyhoštění nejsou nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce. Ostatně žalobce žádné konkrétní důvody nepřiměřenosti zásahu do jeho soukromého a rodinného života neuvedl (s výjimkou zmínky o ztrátě možnosti pobytu v Polsku a ohrožení kladného vyřízení jeho pozdějších žádostí o pobytové oprávnění).

26. Pokud jde o námitku žalobce, že správní orgán nebral v potaz udělené vízum na území Polské republiky, soud uvádí, že uložení správního vyhoštění správním orgánem České republiky nevede bez dalšího k tomu, že by žalobce nebyl oprávněn nadále pobývat na základě platného dlouhodobého víza na území Polské republiky. V případě uložení správního vyhoštění je členský stát, který povolení k pobytu vydal, informován o zařazení cizince do evidence osob, kterým má být odepřen vstup na území, a to za účelem zvážení, zda nezruší jím vydané povolení opravňující dotyčného cizince k pobytu na území Evropské unie. Pokud členský stát, jenž vydal povolení k pobytu, jej nezruší, odstraní členský stát, jenž vydal správní vyhoštění, ze Schengenského informačního systému záznam o tom, že má být cizinci odepřen vstup na území Evropské unie. V takovém případě zanese stát, jenž uložil cizinci správní vyhoštění, záznam o tom, že má být cizinci odepřen vstup na jeho území, toliko do vnitrostátního informačního systému; uložení správního vyhoštění tak má právní účinky toliko ve vztahu k území toho členského státu, který správní vyhoštění vydal, nikoliv vůči všem členským státům Evropské unie (obdobně též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-240/17 E.).

27. Vzhledem k tomu, že žalobce po dobu, co byl držitelem polského víza, jednal v rozporu s právním řádem jiného členského státu Evropské unie, neboť na jeho území bez potřebného povolení vykonával závislou práci, není evidence žalobce v Schengenském informačním systému jako osoby, které má být odepřen vstup na území Evropské unie, nepřiměřená ani ve vztahu k případné další žádosti o vydání víza nebo jiného druhu povolení k pobytu. Navíc za situace, kdy žalobce v Polsku na základě vydaného víza nikdy nepracoval. Nelze odhlížet od toho, že žalobce během platnosti původního víza porušil pobytový režim, neboť bez potřebného povolení vykonával práci na území jiného členského státu Evropské unie. Existence záznamu v Schengenském informačním systému nadto nepůsobí absolutní zákaz udělit žalobci vízum či jiný druh pobytového oprávnění (k tomu viz čl. 25 odst. 1 Úmluvy k provedení Schengenské dohody). Kromě toho žalobce při svém výslechu uvedl, že si byl plně vědom následků nepovoleného zaměstnání a žádné kroky k zajištění legálního zaměstnání na území České republiky sám neučinil. Žalovaná tedy postupovala v souladu se zákonem o pobytu cizinců, jestliže na věc aplikovala § 119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobní bod je nedůvodný.

28. Pokud jde o námitku žalobce, že správní orgán nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu a byly šetřeny oprávněné zájmy žalobce, čímž měl být porušen § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, má soud tento žalobní bod taktéž za nedůvodný. Žalobce poukazoval na to, že plně spolupracoval se správním orgánem a vypověděl pravdu o svém pobytu a okolnostech jeho zajištění. Uvedené nemůže mít ale za následek jiný postup ve věci, neboť jak bylo uvedeno výše, za daných okolností nezbývalo správnímu orgánu než postupovat podle § 119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců a uložit žalobci správní vyhoštění.

29. Dalším žalobním bodem žalobce napadal dostatečnost odůvodnění rozhodnutí správních orgánů v části, v níž byla stanovena doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území Evropské unie. Stanovení doby zákazu vstupu je výsledkem správního uvážení, které podléhá jen omezenému soudnímu přezkumu. Soud se neztotožňuje s tvrzením žalobce, že správní orgány vyšly pouze z toho, že doba 6 měsíců představuje spodní hranici rozpětí, jehož maximum je 5 let. Krajské ředitelství v prvostupňovém rozhodnutí dobu zákazu vstupu odůvodnilo odkazem na délku neoprávněného zaměstnání žalobce a skutečnost, že není známo jeho předchozí porušení zákonů České republiky. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že odůvodnění shledává dostatečným, stanovenou dobu nepovažuje za nepřiměřenou. Soud má za to, že správní orgány vzaly do úvahy rozhodující okolnosti, tedy závažnost protiprávního jednání a jeho dobu trvání. Stanovení doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území Evropské unie, v délce 6 měsíců není vzhledem k právě uvedeným východiskům zjevně excesivní. Nebyl-li by žalobce trestněprávně zachovalý, bez jediného přestupku, jak zdůrazňuje v žalobě, nepochybně by doba zákazu vstupu na území byla stanovena ve větším rozsahu. Žalobní bod je nedůvodný.

30. Poslední námitka žalobce směřovala proti lhůtě poskytnuté k vycestování. Zákon o pobytu cizinců v § 118 odst. 3 stanoví dobu k vycestování v rozmezí 7 až 60 dnů. Shodně jako u doby zákazu vstupu je určení doby k vycestování výsledkem správního uvážení, které podléhá jenom omezenému soudnímu přezkumu. Soud má za to, že odůvodnění stanovené doby 15 dnů bylo dostatečné, neboť bylo uvedeno, že žalobce vlastní platný cestovní doklad a má finanční prostředky na vycestování. Soud se ztotožňuje se závěry žalované, že stanovená doba byla dostatečná k obstarání všech záležitostí spojených s vycestováním a stejně tak odůvodnění stanovené délky považuje za dostatečné. Soud i tuto námitku žalobce považuje za nedůvodnou.

31. S ohledem na uvedené tedy soud neshledal žalobní body důvodnými, resp. napadené rozhodnutí nezákonným, a proto žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalované, která byla ve věci úspěšná, žádné náklady v řízení nad rámec nákladů vynaložených na běžné úřední činnosti nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení