49 A 1/2022 – 81

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobců: a) M. H., narozený X bytem X adresou pro doručování X zastoupený žalobkyní b) jako obecnou zmocněnkyní b) L. H. V. bytem X zastoupená advokátem Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M. sídlem Rumunská 1720/12, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, sídlem Loretánské náměstí 101/5, 118 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2022, č. j. 303675–2/2022–VO, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2022, č. j. 303675–2/2022–VO, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a shrnutí podání účastníků řízení 1. Žalobci se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou k poštovní přepravě dne 23. 5. 2022, domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo na základě nového posouzení důvodů neudělení víza podle § 180e zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 261/2021 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) shledáno rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Tunisu (dále jen „velvyslanectví“) ze dne 2. 2. 2022, č. j. TUNI202111250002, o neudělení krátkodobého víza souladným s § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců.

2. Žalobci předně konstatují, že jsou manželský pár české a tuniské národnosti a že se již od září 2019 marně snaží, aby žalobce a) získal vízum rodinného příslušníka občana Evropské unie, aby mohl přicestovat do České republiky. Napadeným rozhodnutím byla zamítnuta v pořadí jeho třetí žádost – první podal v prosinci 2019, druhou v lednu 2021, resp. v dubnu 2021 a třetí v listopadu 2021. Ačkoliv se napadené rozhodnutí týká výhradně žalobce a), žalobkyně b) se cítí aktivně legitimována k podání žaloby, neboť napadeným rozhodnutím je zasaženo rovněž do jejího práva vést rodinný a soukromý život spolu s manželem.

3. Žalovaný podle názoru žalobců svým postupem porušil § 2 odst. 4, § 3, § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců, nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 o kodexu Společenství o vízech (dále jen „vízový kodex“), směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice o volném pohybu osob“), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

4. Žalobci zrekapitulovali, že se seznámili prostřednictvím sociální sítě Facebook v lednu 2019 a že po vzájemné komunikaci žalobkyně b) za žalobcem a) v únoru 2019 přijela. Tehdy ji žalobce a) požádal o ruku a v květnu 2019 při další návštěvě se konala svatba. Po svatbě žalobkyně b) za žalobcem a) přicestovala ještě sedmkrát, konkrétně v červnu 2019 na tři týdny, v prosinci 2019 na týden, v únoru 2020 na týden, v září 2020 na deset dní, v dubnu 2021 na tři týdny a na přelomu září a října 2021 na 10 dní a v květnu 2022 (před podáním této žaloby) na týden. Všechny návštěvy z období let 2019 – 2021 žalobci doložili správnímu orgánu letenkami. V mezidobí spolu prakticky denně komunikují. Situace související s pandemií onemocnění COVlD–19 v letech 2020 – 2022 a skutečnost, že rodiče žalobkyně b) jsou vážně nemocní a vyžadují péči od žalobkyně b), jim však intenzivnější osobní kontakt nedovoluje. Oba přesto mají přehled o tom, co je v životě druhého nového a plánují společnou budoucnost.

5. Žalobci poté, co shrnuli stěžejní argumentaci velvyslanectví a žalovaného, namítají, že s jejich závěry nesouhlasí. Mají za to, že jejich výpovědi byly zkresleny a že se při posouzení jejich případu žalovaný zaměřil pouze na skutečnosti svědčící v neprospěch žalobce a). Skutečnosti svědčící v jeho prospěch naopak nebyly dostatečným způsobem zohledněny. Všechna vysvětlení, která žalobci předložili k odstranění údajných rozporů ve výpovědích, přitom byla odmítnuta jako účelová. Rovněž byla odmítnuta jako účelová veškerá aktivita, kterou žalobci vyvinuli pro to, aby žalovanému prokázali věrohodnost jejich vztahu.

6. Žalobci dále podrobně rozvedli, jaká právní úprava se váže k získání víza rodinného příslušníka občana Evropské unie podle evropské legislativy a jak by měla být dle Příručky pro řešení otázky údajných účelových sňatků mezi občany Evropské unie a státními příslušníky třetích zemí (dále jen „Příručka“) v kontextu práva Evropské unie a judikatury správních soudů posuzována účelovost manželství [žalobci citovali zejména z rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015–40, a ze dne 26. 9. 2018, č. j. 10 Azs 68/2018–39]. Vyzdvihli, že sňatek není možné považovat za účelový pouze z toho důvodu, že je spojen s výhodou přistěhovalectví, nebyl–li uzavřen jedině a výlučně za účelem získání pohybu a pobytu na území Evropské unie. Pokud pak správní orgán konkrétní situaci kvalifikuje jako účelové manželství, musí přesvědčivě odůvodnit, co ho k tomu vedlo, jelikož důkazní břemeno je na jeho straně. Nicméně není akceptovatelné, aby si pro případ posouzení účelového manželství vybral pouze dílčí fakta, které se mu hodí do jeho argumentační linky. Situaci musí posoudit do hloubky a do detailu. Pokud se správnímu orgánu nepodaří jednoznačně prokázat, že jediným účelem uzavření manželství bylo získání víza a že manželé společný manželský život vést neplánují, není možné dospět k závěru, že se jedná o účelové manželství.

7. Na tomto základě žalobci namítají, že úvahy velvyslanectví a žalovaného o účelovosti jejich manželství nejsou přiléhavé. Jejich závěry proto vyvracejí následovně:

8. K údajným nesrovnalostem ohledně okolností jejich seznámení žalobci uvádějí, že není nijak překvapivé, pokud jeden z manželů tvrdí, že jej nejprve oslovil ten druhý a naopak, neboť je možná obojí interpretace, tj. že žalobce a) oslovil žalobkyni b) jako první, protože jí zaslal žádost o přátelství přes Facebook, nebo že žalobkyně b) oslovila žalobce a) jako první, neboť to byla ona, kdo následně pozvánku přijal a inicioval první konverzaci. Okolnosti seznámení žalobci opakovaně objasnili a doložili, nicméně jsou již zcela irelevantní. O vážnosti jejich vztahu hovoří skutečnost, že jsou manželé již více než tři roky.

9. K argumentu, že dostatečně nepoznali své charakterové vlastnosti jako předpoklad pro řádné fungování manželství, žalobci uvádějí, že je sice pravdou, že se rozhodli vzít po poměrně krátké známosti, nyní však nelze přehlížet, že po dobu trvání jejich vztahu měli dostatečnou šanci se blíže poznat. S ohledem na délku vztahu a intenzitu jejich kontaktu se domnívají, že se znají dostatečně.

10. K argumentu, že veškeré aktivity k uzavření manželství inicioval žalobce a), zatímco kroky k dalšímu utužování vztahu iniciuje žalobkyně b), žalobci uvádějí, že je logické, že některé záležitosti zařizoval ten který z manželů. Žalobci a) nelze vyčítat, že nečiní kroky ke společnému soužití, neboť právě podávání žádostí o vízum takovým krokem je. Pokud ale jeho žádosti jsou zamítány, nelze žalobcům spravedlivě vyčítat, že se vídají pouze v Tunisku a že cestovní náklady s tím spojené hradí žalobkyně b). Žalobci nijak nezastírají, že žalobkyně b) je finančně lépe zajištěná než žalobce a) a že vídání se v Tunisku je pro ně levnější a praktičtější než se setkávat v jiné zemi. Stejně tak je logické, že veškeré záležitosti týkající se pobytu žalobce a) v České republice (jazykové kurzy, zaměstnání, vízový proces) řeší primárně žalobkyně b), jelikož zná místní prostředí a je schopna tyto věci pro manžela vyjednat daleko lépe, než by byl schopen žalobce a) z Tuniska. Nadto mají žalobci za to, že si žalovaný protiřečí, shledává–li, že žalobce a) jedná účelově a podvodně, jestliže zároveň zohledňuje, že žalobkyně b) za žalobce a) činí kroky k zajištění jejich rodinného života.

11. K argumentu, že žalobce a) není v kontaktu s dětmi žalobkyně b) a nepodílí se na jejich výchově, žalobci uvádějí, že žalobce a) komunikuje s rodinou žalobkyně b) prostřednictvím manželky, aniž by znal telefonní čísla některých osob. Žalobce a) proto neznevěrohodňuje, že velvyslanectví zaslala vybraná telefonní čísla žalobkyně b) namísto žalobce a). Skutečnost, že žalobce a) sám od sebe neuvedl, že by chtěl o děti žalobkyně b) pečovat, přitom neznamená, že o děti pečovat nebude. Ostatně zájem podílet se na rodinném životě žalobce a) výslovně vyjádřil.

12. K argumentu, že nesdíleli společnou domácnost, žalobci uvádějí, že žalobkyně b) nemůže s žalobcem a) trávit více času než jen po omezenou dobu své dovolené. Její zaměstnání jí neumožňuje, aby pracovala na dálku, a nelze po ní spravedlivě žádat, aby pro realizaci jejich rodinného života dlouhodobě vycestovala do Tuniska za manželem, má–li v České republice zázemí a dvě nezletilé děti.

13. K argumentu, že existují pochybnosti o tom, že bylo manželství uzavřeno v souladu s tuniským právem, žalobci uvádějí, že předložili platný tuniský oddací list a další potvrzení od tamních úřadů, a nadto žalobci doložili i český oddací list. Jakékoliv úvahy o tom, zda manželství bylo, či nebylo uzavřeno v souladu s tuniským právem, proto nebyly na místě, neboť velvyslanectví nebylo oprávněno platnost manželství posoudit. Majetkové vypořádání je pak povinnou součástí oddacího listu dle platné tuniské legislativy.

14. K perspektivě žalobce a) na trhu práce žalobci uvádějí, že velvyslanectví nezohlednilo skutečnost, že žalobce a) má na území České republiky uzavřenou smlouvu o smlouvě budoucí u zaměstnavatele Davelo, s. r. o. Jedná se o manuální práci, ke které nepotřebuje český jazyk. V případě jeho příjezdu do České republiky by tedy neměla nastat žádná překážka, která by mu ve výkonu práce bránila. Namísto toho se velvyslanectví zaměřilo na zcela neúčelná ověřování předchozího zaměstnání žalobce a) u jeho zaměstnavatelů v Tunisku. Žalobce a) přitom vysvětlil, že je v současnosti na neplaceném volnu a že do zaměstnání nastoupí, jakmile se obnoví turistická sezóna a budou potřeba zaměstnanci. Proto v pohovoru uvedl, že bude mít možná novou smlouvu. Žalobce a) nerozumí tomu, proč velvyslanectví ze skutečnosti, že se mu nepodařilo kontaktovat restauraci, kde měl žalobce a) v minulosti pracovat, ihned dovodilo závěr, že pracovní smlouva předložená v minulosti je podvodná. K tomu se žalovaný nijak nevyjádřil a dospěl jen k závěru, že žalobce a) je motivován opustit vlast i proto, že jeho socioekonomická situace je nestabilní. Žalobci však nezastírají, že ekonomické vyhlídky žalobce a) v České republice budou lepší než v Tunisku. To podle jejich názoru nicméně nesvědčí o účelovosti manželství.

15. K nesrovnalostem ve výpovědích ohledně jejich zaměstnání žalobci uvádějí, že jde v celkovém kontextu o naprosté marginálie, poukazuje–li žalovaný na rozdíl v názvu Davolo vs. Dvolo či na rozdíl v pracovní době od 7 ráno do 7 následujícího dne vs. od 7 ráno s koncem dle potřeby. Naopak ve prospěch žalobců svědčí to, že oba podali o své práci ucelené výpovědi.

16. K pochybnostem o pravosti čestného prohlášení o sdílení společné domácnosti během pobytu žalobkyně b) v Tunisku v dubnu 2021 žalobci uvádějí, že je pravdou, že čestné prohlášení bylo sepsáno ručně žalobkyní b) v češtině, neboť bylo určeno pro české úřady. Panu S. A., který jej podepsal, ale bylo na místě přetlumočeno pomocí online překladače Google Translate. Nejednalo se tedy o podvodné jednání. Žalobci se pouze snažili správnímu orgánu předložit co nejvíce podkladů na podporu svého vztahu, jak to po nich ostatně žádal. Pokud snad správní orgán chtěl vidět i platby za energie či nájemné, pak si je mohl jistě sám vyžádat.

17. K argumentu, že žalobce a) nedoložil výpis z katastru nemovitostí dokládající, že s manželkou společně sdílí nemovitost v Tunisku, žalobci uvádějí, že tuto skutečnost žalobce a) doložil čestným prohlášením podepsaným notářem. Vysvětlil, že předmětná nemovitost dosud není zapsána v katastru nemovitostí, neboť podle platného tuniského práva bude registrována až po jejím dostavění. Předčasný zápis do katastru by znamenal pro žalobce finanční náklad, proto ho odkládají. Není však pravdou, že žalobce a) nevlastní žádnou nemovitost, ani to, že by žalobci spolu neměli žádný závazek. Čestným prohlášením žalobce a) jednoznačně vyjádřil vůli sdílet se žalobkyní b) majetek a společné závazky.

18. K argumentu, že mezi manželi přetrvává jazyková bariéra, žalobci uvádějí, že jejich komunikace přes WhatsApp ukazuje, že se nejedná pouze o jednoduché věty a vyjádření lásky, ale o komunikaci, kterou lze označit za vcelku obvyklou pro jakýkoliv jiný pár – vždyť v dnešní digitalizované době je již běžné, že komunikace probíhá i pomocí emotikonů, obrázků, gifů či videí. Žalobci spolu sdílí své každodenní zážitky, co právě dělají, jak se má jejich rodina a řeší spolu i svůj zdravotní stav. Pokud se snad žalobce a) během pohovoru nevyjadřoval zcela plynně, mohlo to být dáno nervozitou. Žalobce a) má na území České republiky domluvený kurz českého jazyka, který kvůli špatnému internetovému spojení nemohl absolvovat online. Dle názoru žalobců nebylo na místě zkoumat, zda jsou žalobci schopni se na všem domluvit, ale správní orgán měl hodnotit, zda z konverzace vyplývá zájem o udržování vztahu.

19. K názoru velvyslanectví, že žalobce a) nemá záměr vést s manželkou rodinný život, žalobci uvádějí, že účelovost manželství je v jejich případě spatřována jako jednostranná, a to pouze ze strany žalobce a). Žalobci však oponují, že i v případě, že by byl ve vztahu reálně citově angažován pouze jeden z manželů, nejednalo by se o sňatek účelový. Jestliže tedy citovou angažovanost žalobkyně b) velvyslanectví v žádném svém rozhodnutí nerozporovalo, i za situace, kdyby žalobce a) k manželce žádné city nechoval, nebylo by možné jejich manželství klasifikovat jako účelové. Žalobce a) nicméně k žalobkyni b) city chová, ty se však z pohledu práva velmi komplikovaně prokazují.

20. Žalobci shrnuli, že rozhodnutí velvyslanectví a žalovaného pokládají za nepřezkoumatelná. Velvyslanectví žalobci vyčítají, že ve své argumentaci nezohlednilo všechna zjištění a že uvádí pouze vybrané střípky celého případu, které jsou často vytrženy z kontextu. Řada překlepů a neúplných vět pak činí jeho rozhodnutí značně zmatečným. Žalovanému proto žalobci vyčítají, že prvostupňové rozhodnutí nezrušil a věc nevrátil k novému posouzení. I žalovaný se tak zaměřil pouze na ty aspekty příběhu žalobců, které svědčí v jejich neprospěch. Skutečnosti hovořící v jejich prospěch buď zcela opomenul, nebo interpretoval tak, aby šly opět v jejich neprospěch – jako účelové praktiky činěné se záměrem obejít zákon. Žalovaný podle žalobců přesvědčivým způsobem neprokázal, že jejich manželství bylo uzavřeno výlučně za účelem získání pobytového oprávnění žalobce a). Žalovaný tak nezjistil skutkový stav celého případu a nereflektoval všechny okolnosti, které vyšly v řízení na povrch, což se posléze promítlo i do samotného odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dostatečným způsobem se nevypořádal ani s námitkami, které žalobci vznesli v předcházejícím přezkumném řízení.

21. Žalobci jsou přesvědčeni, že v jejich případě nebyla dána tzv. negativní indikativní kritéria, která by svědčila o záměru žalobce a) zneužít postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie. Žalobci se před svatbou osobně setkali a byli v písemném kontaktu. Shodují se ve výpovědích, pokud jde o osobní údaje a důležité osobní informace o rodině či o zaměstnání. Žalobci oba ovládají anglický jazyk natolik, aby si porozuměli, a žalobce má již domluven kurz českého jazyka. Za uzavření sňatku nebyly předány žádné peněžní částky a v minulosti obou manželů neexistuje žádný důkaz o předchozích účelových sňatcích nebo jiných formách zneužití či podvodu, jejichž účelem by bylo nabytí práva pobytu. Tyto skutečnosti však nebyly v napadeném rozhodnutí dostatečně zohledněny. Stejně tak nebylo vzato v potaz, že první žádost o vízum žalobce a) podal až po devíti měsících vztahu a že jejich manželství trvá již přes tři roky. Nadto žalobci sdílí společnou nemovitost v Tunisku, jejíž dostavění bude vyžadovat finanční prostředky. V případě žalobců jsou tak dána pozitivní indikativní kritéria svědčící o tom, že zneužití manželství je nepravděpodobné. Protože žalobci opakovaně prokázali úmysl vést společný život na území České republiky, mělo by jim být umožněno vést společný život bez ohledu na to, zda jejich vztah zapadá do tradičních představ správního orgánu o manželství.

22. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nejprve namítal, že žalobkyně b) není účastníkem řízení a nemůže být aktivně legitimována k podání žaloby, k čemuž citoval z rozsudku NSS ze dne 27. 12. 2013, č. j. 8 As 40/2013–27. Dále odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že je řádně věcně i právně odůvodněno a vychází z řádně zjištěného skutkového stavu věci. Poukázal na to, že se na řízení o schengenských (krátkodobých) vízech nepoužije část druhá a třetí správního řádu (§ 168 zákona o pobytu cizinců), a že se tak žalobci dovolávali neaplikovatelných ustanovení. K věci samé žalovaný uvedl, že není rozhodné, co žalobce a) tvrdí, nýbrž jak se chová. Například pokud se žalobce a) stále neučí český jazyk a nehledá si sám práci v České republice, ač tvrdí, že zde chce žít, lze dovodit účelovost jeho jednání. Žalovaný s odkazem na judikaturu správních soudů podotkl, že pohovory žalobce a) s jeho manželkou jsou do značné míry obecné a formulářové a že se na ně bylo možné předem připravit. Podle žalovaného je Tunisko nutné vnímat jako zemi migračně rizikovou s velkým množstvím účelových sňatků. Naplnění důvodu pro zamítnutí stanoveného v § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců přitom je přitom v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (konkrétně s rozsudkem ve věci C–127/08 Metock). Dále žalovaný tvrdí, že mu nelze vytýkat, že spolu žalobci jako manželé nemohli žít, neboť ani čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu. Žalobci měli před uzavřením sňatku zohlednit veškeré možné scénáře jejich společného života a museli počítat s tím, že vedení společné domácnosti bude obtížné, má–li žalobkyně b) děti. Žalovaný zdůraznil, že by soudní řízení nemělo sloužit k dokazování, protože k tomu účelu žalobce a) již využil správní přezkum. Závěrem žalovaný uvedl, že pro závěr o účelovosti manželství postačuje, že zákon je obcházen a účelově jedná pouze jeden z manželů, který uzavírá sňatek s cílem získat vízum k pobytu (k tomu odkázal na rozsudek NSS ze dne 10. 1. 2019, č. j. 7 Azs 389/2018–33, a rozsudek ze dne 7. 6. 2018, č. j. 9 Azs 410/2017–96). Žalovaný nepokládá napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné ani nezákonné, navrhuje proto žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

23. V replice žalobkyně b) uvedla, že manželství žalobců je opravdové a fungující, že spolu plánují budoucnost a společné vlastnictví, které není čerpáno jen ze zdrojů žalobkyně b), ale i ze zdrojů žalobce a). K důkazu předložila čestné prohlášení notářů v obvodu soudu prvního stupně v X, před kterými žalobce a) čestně prohlásil, že společně se žalobkyní b) vlastní každý jednu polovinu domu celkem o ploše 200 m. Žalobkyně b) konstatovala, že odloučení od jejího manžela podstatně zasahuje do její osobnostní sféry, neboť jí chybí manžel pro společné chvíle a zážitky a také pro zvelebování domu, ve kterém mají v plánu spolu žít v České republice. Ústní jednání 24. Soud projednal věc během jednání konaného dne 21. 12. 2022. Účastníci řízení během jednání setrvali na svých dosavadních stanoviscích. Žalobci shodně nesouhlasili s tím, že by jejich manželství bylo účelové. Plánují společnou budoucnost, doložili, že mají společnou nemovitost, aktivně spolu komunikují, komunikace probíhá i s dětma a rodiči. Nevedou společnou domácnost hlavně proto, že jim to žalovaný znemožňuje, přičemž žalobkyně b) se nemůže odstěhovat do Tuniska, protože má po rozvodu děti ve střídavé péči (teprve nyní se ukazuje, že asi skončí v její výlučné péči) a vedle toho pečuje i o nemocné rodiče (její matka prodělala srdeční selhání a pro početné zdravotní obtíže není soběstačná, otec pak má počínající Alzheimerovu chorobu, a není proto schopen péči o ni zajistit). Hodnocení žalovaného bylo založeno jen na vyhledávání negativ, přičemž k závěru o účelovosti manželství žalovaný došel v podstatě již jen proto, že žalobce a) pochází z Tuniska. Seznámení přes Facebook nebylo zcela náhodné, žalobce a) měl totiž v přátelích známé žalobkyně b), a proto se mu v nabídce objevila i ona. Na každý případ je třeba nahlížet individuálně. Pokud se v minulosti ve výpovědích žalobců objevovaly nějaké zdánlivé nesrovnalosti, žalobci je vysvětlily.

25. Žalovaný znovu zpochybnil aktivní procesní legitimaci žalobkyně b) s odkazem na rozsudek NSS ze dne 27. 12. 2013, č. j. 8 As 40/2013–27. K navrženým důkazům žalovaný namítal, že správním orgánům nebylo umožněno dané otázky posoudit, neboť listiny nebyly založeny do správního spisu. Podle § 180e odst. 3 zákona o pobytu cizinců nemohou být předmětem nového posouzení důvodů neudělení víza skutečnosti, které cizinec nedoložil nebo neuvedl v žádosti o udělení víza, žalovaný tak vychází ze skutkového stavu, který zjistilo velvyslanectví, a nemohly by tak být zohledněny ani důkazy provedené soudem, pokud by přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí. S odkazem na odst. 74 a 75 rozsudku SDEU ve věci C–127/08 Metock žalovaný dále podotkl, že směrnice o volném pohybu osob členským státům zachovává oprávnění odmítnout vstup a pobyt cizincům z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví, stejně jako možnost odejmout práva v případě zneužití práv nebo podvodu jako je účelově uzavřené manželství. Za tímto účelem žalovaný při zjišťování skutkového stavu vycházel ze souboru indicií ve sdělení Komise č. COM (2009) 313 final a z toho, že postačí, jedná–li účelově i jen jeden z manželů, což potvrzuje i judikatura NSS. Zde jedná účelově žalobce a). Žalobci nesdílí společný jazyk, setkávají se jen sporadicky, a nadto žalobce a) pochází z migračně velmi rizikové země, kde je i podvodná migrace velmi normalizovaná. Žalovaný pro dokreslení situace (nikoliv z důvodu nějaké předpojatosti, nýbrž na základě znalosti velvyslanectví o místních poměrech v Tunisku) uvádí, že např. zaznamenává případy, kdy čeští občané mají za manžele Tunisany, kteří migrovali do EU nelegálně na lodi přes Itálii. Uzavírání sňatků s občany EU je pak jako levnější a bezpečnější modus operandi migrace (ve srovnání s plavbou po moři) v Tunisku velmi rozšířené a zaznamenávají je všechny členské státy, nejen Česká republika. Již z popisu, jak se žalobce a) se žalobkyní b) seznámil (vybral si ji náhodou na sociální síti), podle žalovaného vyplývá, že hledal někoho, s kým by se mohl sloučit. Je třeba vzít do úvahy, že unijní právo podle žalovaného nezaručuje manželům oprávnění vést spolu rodinný život na území členského státu EU, toto právo mohou realizovat v zemi původu cizince či ve třetí zemi. Žalobkyně b) by mohla se žalobcem a) vést společnou domácnost alespoň po dobu letních prázdnin dětí, to však nečiní a žalobce a) nejeví o výchovu dětí zájem. Žalobci se zasnoubili při prvním fyzickém setkání a při druhém již byla svatba. Žalobce a) má slabší socio–ekonomické zázemí, žalobkyně b) za ním létá jen na krátké dovolené, nevedou společnou domácnost a je mezi nimi větší věkový rozdíl, což ukazuje na účelovost manželství.

26. Soud provedl při jednání důkaz písemným čestným prohlášením notářů v X, pana H. A. a pana T. S., ze dne 13. 10. 2020 ve spojení s jeho ověřeným překladem do češtiny ze dne 19. 10. 2020. Z nich vyplynulo, že žalobce a) před jmenovanými notáři prohlásil, že dům o ploše 200 m2, který nabyl dne 12. 10. 2020 darováním, je společným vlastnictvím mezi ním a žalobkyní b). Dále soud provedl důkaz propouštěcí zprávou Všeobecné fakultní nemocnice v Praze z hospitalizace probíhající ve dnech 11. až 19. 11. 2021, z níž vyplynulo, že matka žalobkyně b) již delší dobu trpí četnými onemocněními zahrnujícími mimo jiné ischemickou chorobu srdeční, ischemickou chorobu dolních končetin, chronickou nedostatečnost ledvin, diabetes mellitus 2. typu, syndrom diabetické nohy, diabetickou polyneuropatii dolních končetin, bolestivý páteřní syndrom krční a hrudní páteře s opakovanými operacemi a oboustrannou artrózu ramen a kolen.

27. Pokud žalovaný namítal, že k důkazům nelze přihlížet, jelikož nebyly předloženy velvyslanectví, soud považoval za rozhodné, že o obou okolnostech, tj. jak o spoluvlastnictví nemovitosti, tak o vážném zdravotním stavu rodičů žalobkyně b), žalobce a) výslovně na velvyslanectví dne 19. 1. 2022 (a ostatně i v předchozích řízeních) vypovídal, nejedná se tak o zcela nové skutečnostnosti. Nadto v dané věci nebyl výsledek správního řízení dán tím, že by žalobci neunesli důkazní břemeno, naopak bylo deklarováno, že důkazní břemeno unesli jak oni, tak i žalovaný, resp. velvyslanectví. Skutečnost, že žalobci jsou manželé, a žalobce a) je tedy rodinným příslušníkem občana EU, nebyla žalovaným nijak popírána. Spor byl pouze o to, zda tento formální stav představuje akt zneužití práva ve smyslu § 20 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Při posuzování této otázky tak není v soudním řízení omezena možnost žalobců (a stejně tak ani žalovaného) předkládat nové důkazy, jelikož tím žalobci nijak neobcházejí neunesení důkazního břemene ve správním řízení. Žalovaný přitom je povinen k těmto důkazům v dalším řízení přihlédnout, jelikož tuto procesní povinnost mu zakládá ustanovení § 78 odst. 6 s. ř. s., podle nějž důkazy provedené v řízení před soudem je správní orgán v případě zrušení jeho rozhodnutí povinen zahrnout mezi podklady pro nové rozhodnutí. Skutková zjištění z obsahu správního spisu 28. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce a) podal dne 25. 11. 2021 na velvyslanectví v pořadí třetí žádost o udělení schengenského víza za účelem návštěvy rodiny nebo přátel. Žádost byla zaevidována pod č. TUNI202111250002. V žádosti žalobce a) uvedl, že jeho rodinným příslušníkem, který ho zve do České republiky, je jeho manželka žalobkyně b), jež je občankou České republiky. Žalobce a) k žádosti přiložil zejména kopii svého cestovního dokladu, kopie občanského a cestovního dokladu žalobkyně b), český oddací list ze dne 27. 8. 2019, tuniský oddací list ze dne 16. 11. 2021, výpis z matriky žalobce a) ze dne 16. 11. 2021 a rodný list žalobkyně b) ze dne 14. 3. 2019.

29. Podle oddacího listu ze dne 27. 8. 2019, vystaveného v Brně v České republice, uzavřeli žalobce a) a žalobkyně b) manželství dne X ve městě X.

30. Dne 19. 1. 2022 proběhl na velvyslanectví se žalobcem a) pohovor. Ze záznamu o něm vyplývá, že byl veden v arabském jazyce za přítomnosti překladatele, neboť žalobce a) uvedl, že chce vést rozhovor v arabštině namísto francouzštiny. Během pohovoru žalobce a) vypověděl, že manželku poznal dne 19. 1. 2019 na internetu, oslovil ji náhodou přes Facebook a asi po jednom měsíci se začali bavit. Od roku 2013 se seznamuje s cizinkami, jeho přátelské vztahy trvaly nejdéle dva měsíce. Žalobce a) na otázku, co se změnilo od té doby, kdy podával poslední žádost, uvedl, že ho manželka navštívila v období 30. 9. – 9. 10. 2021 a poznala nové členy jeho rodiny (například sestřenici a sousedy). Bydlela v hotelu v X a žalobce a) tam pobýval s ní. Ubytování a letenku hradila manželka, žalobce a) se staral o její výdaje na místě. Trávili spolu čas na pláži u hotelu, byli na projížďce lodí a navštívili jeho rodiče. Dále se změnilo to, že rodiče jeho manželky jsou nemocní, a ona se tak o ně bojí. Nadto žalobce a) pokračuje ve stavbě domu, kterou započal v roce 2014 a přerušil v období 2016 – 2017. Manželce dal 100 m2 pozemku. Manželka mu posílá peníze k narozeninám a při dalších takových výjimečných příležitostech, ne však na stavbu. Oba mají stále stejnou práci – on je barmanem v hotelu v X (od února 2022 bude mít novou smlouvu, dosud byl na neplacené dovolené) a manželka pracuje v domově důchodců a provádí měření vodoměrů. Manželčino chování k němu se od zamítnutí jeho žádosti o vízum nezměnilo, chtějí ve vztahu pokračovat. Manželka za ním přicestovala osmkrát a znovu přijede nejspíš v únoru 2022. Žalobce a) s manželkou sdíleli společnou domácnost v hotelech, pronajatých domech a u jeho rodičů, celkem asi 77 dní. V Tunisku žít nechtějí, protože žalobce a) tam nemá stálou práci a žije u rodičů, kdežto jeho manželka naopak v České republice má práci, dům, auto a tři děti. Mladší dva syny manželky zná osobně, nejstaršího pouze po telefonu. Zná i manželčiny tři nejlepší kamarádky, rodiče a jejího bratra. Jejich okolí ví, že jsou manželé. Do České republiky si chce vzít cca 4 000 – 5 000 TND a chtěl by si zde najít práci, nejlépe ve stavebnictví. Práci mu už sehnala jeho manželka, pracovní smlouvu pro společnost Dvolo doložil. V České republice chce žít s manželkou a objevit jejich společnou budoucnost, neboť jsou do sebe už tři roky zamilovaní. Chce se starat o finance celé rodiny, pomáhat manželce s péčí o její rodiče a dělit se s ní o každodenní povinnosti.

31. Součástí spisu jsou dále zejména: písemné sdělení žalobce a) v angličtině ze dne 25. 11. 2021, telefonní kontakty poskytnuté od žalobkyně b), záznam z pohovoru se žalobcem a) ze dne 30. 1. 2020 a ze dne 25. 5. 2021, protokol o podání vysvětlení žalobkyně b) ze dne 28. 1. 2020, 25. 5. 2021 a ze dne 19. 1. 2022, úřední záznam ze dne 3. 2. 2020 a ze dne 19. 1. 2022, rozsudek Okresního soudu Praha–západ ze dne 14. 6. 2006, č. j. 5 C 119/2006–17, o rozvodu manželství uzavřeného mezi žalobkyní b) a jejím bývalým manželem, vysvědčení žalobkyně b) o právní způsobilosti k uzavření manželství se žalobcem a) ze dne 15. 4. 2019, pracovní osvědčení žalobce a) ze dne 15. 3. 2020 a ze dne 23. 5. 2021, pracovní smlouvy žalobce a) ze dne 23. 8. 2019 a ze dne 31. 5. 2021, výplatnice žalobce a) za měsíce červen, červenec, srpen a říjen 2021, leden a srpen 2020 a prosinec 2019, doklad o zdravotním pojištění žalobce a), čestné prohlášení žalobce a) ze dne 19. 10. 2020, očkovací certifikát žalobce a), informace o leteckém spojení Istanbul – Praha ve dnech 2. 12. 2021 a 5. 1. 2022 pro žalobce a), přiznání k dani z příjmů fyzických osob žalobkyně b) za rok 2020, smlouva o zájezdu ze dne 27. 9. 2021 v termínu 29. 9. 2021 – 10. 10. 2021, informace o rezervaci pokoje, letenka pro žalobkyni b) z Prahy do Istanbulu a zpět v termínu 4. 4. 2021 – 26. 4. 2021, smlouva o zájezdu ze dne 10. 8. 2020 v termínu 3. 9. 2020 – 13. 9. 2020, letenky pro žalobkyni b) z Prahy do Tunisu a zpět v termínech 1. 2. 2020 – 6. 2. 2020, 3. 12. 2019 – 10. 12. 2019, 30. 6. 2019 – 17. 7. 2019, 30. 4. 2019 – 7. 5. 2019 a 26. 2. 2019 – 5. 3. 2019, smlouva o budoucí pracovní smlouvě s cizincem uzavřená dne 15. 10. 2021 mezi žalobcem a) a obchodní společností Davelo spol. s r. o., přehled volných míst z Úřadu práce České republiky ze dne 13. 10. 2021 dokládající zveřejnění zamýšleného pracovního místa pro žalobce, doklad o zajištění ubytování žalobci a) ze dne 22. 9. 2021, smlouva o účasti na kurzu českého jazyka ze dne 23. 1. 2021, seznam kurzů českého jazyka z Jazykové školy Czech In ze dne 2. 2. 2022, společné fotografie žalobce a) a žalobkyně b) a několik desítek stran výpisů z jejich písemné konverzace přes aplikaci WhatsApp.

32. Velvyslanectví rozhodnutím ze dne 2. 2. 2022 žádost žalobce a) o vydání krátkodobého víza zamítlo z důvodu, že se dopustil obcházení zákona o pobytu cizinců a podvodného jednání s cílem získat vízum k pobytu na území. Velvyslanectví shledalo, že sňatek žalobce a) a žalobkyně b) byl účelový. Velvyslanectví nejprve poukázalo na rozpory mezi výpověďmi manželů týkající se jejich seznámení na Facebooku a na to, že zásnuby proběhly již při první návštěvě a svatba se konala hned při návštěvě druhé. Jelikož se manželé viděli před svatbou v souhrnu jen cca 10 dní, pokládá velvyslanectví za vyloučené, že by se manželé dostatečně poznali. Nadto má velvyslanectví pochybnosti o tom, že obřad proběhl v souladu s tuniským právem, jestliže se manželé neshodnou v tom, jak probíhal překlad obřadu. Stejně tak má velvyslanectví důvodné podezření, že se žalobce a) dopustil podvodného jednání s cílem přesvědčit velvyslanectví, že má zaměstnání a že se žalobkyní b) sdíleli společnou domácnost, pobývala–li v Tunisku. K čestnému prohlášení žalobce a), že s žalobkyní b) spoluvlastní nemovitost, velvyslanectví uvedlo, že nejde o oficiální výpis z katastru nemovitostí. Velvyslanectví přihlédlo i k jazykové bariéře mezi manželi, kteří komunikují v angličtině pouze v jednoduchých větách. Velvyslanectví proto uzavřelo, že přestože žalobkyně b) dělá vše pro to, aby žalobci a) umožnila přicestovat do České republiky, žalobce a) podle názoru velvyslanectví nemá v úmyslu s ní vést v České republice rodinný život. Velvyslanectví nahlíží na manželství jako na účelové, neboť je uzavřené jen za účelem získání víza pro pobyt žalobce a) v Schengenském prostoru.

33. Žádostí ze dne 25. 2. 2022 požádal žalobce a) o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza podle § 180e zákona o pobytu cizinců, což odůvodnil obdobně jako později žalobu. Uvedl tedy, že nesouhlasí se závěry velvyslanectví, neboť není pravda, že se dopustil obcházení zákona nebo podvodného jednání s cílem získat vízum, a namítal, že výpovědi žalobců byly zkresleny a že byly hodnoceny skutečnosti svědčící pouze v jeho neprospěch.

34. Napadeným rozhodnutím ze dne 19. 4. 2022 žalovaný shledal, že rozhodnutí velvyslanectví je v souladu s § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců a že bylo řádně odůvodněno. Žalovaný poté, co krátce shrnul dosavadní průběh předcházejícího řízení, a uvedl, která právní úprava na projednávanou věc dopadá, odůvodnění rozdělil do sedmi okruhů. Nejprve zkoumal, zda existují indikativní kritéria, která poukazují na to, že zneužití práv je nepravděpodobné. V prvním okruhu žalovaný dospěl k závěru, že je žalobce a) motivován opustit zemi svého původu tím, že cíleně uzavře sňatek s občankou Evropské unie, jelikož nelze konstatovat, že by sám bez problému získal právo pobytu a pohybu v Evropské unii. Nikdy totiž legálně nepobýval v členském státě Evropské unie, jeho socioekonomická situace je nestabilní, nevlastní žádnou nemovitost ani nedisponuje pracovní smlouvou. Zadruhé žalovaný konstatoval, že žalobci před sňatkem nebyli v dlouhodobém vztahu. Svatba totiž proběhla již po 4 měsících od seznámení na Facebooku a jen po 12 dnech osobní známosti. Nadto se žalobci neshodují na průběhu sňatku ani na způsobu seznámení i přesto, že ve spisovém materiálu doložili společný první kontakt – podle žalovaného je však žalobce a) tím, kdo poslal pozvání žalobkyni b), kdo jí požádal o ruku a kdo ve spěchu zařizoval svatbu. Podle žalovaného nicméně manželé nemohli poznat své charakterové vlastnosti, a to i kvůli jazykové bariéře. Žalobci a) vyčítá, že po uzavření manželství kromě podávání žádostí o vízum nečiní žádné kroky ke společnému soužití, přihlíží tak k tomu, že je to pouze žalobkyně b), která činí veškeré kroky ve vztahu a také si hradí veškeré cesty do Tuniska. Podle žalovaného žalobce a) nejeví žádný zájem vztah rozvíjet, neboť není v kontaktu s dětmi manželky a nijak se nepodílí na jejich výchově a nenaučil se ani základy českého jazyka. Ani po svatbě se nedá hovořit o dlouhodobosti jejich vztahu, protože spolu strávili dohromady pouhých 86 dní, tj. necelé tři měsíce. Zatřetí žalovaný konstatoval, že manželé trvale nesdílí ani nikdy nesdíleli společnou domácnost. Návštěvy žalobkyně b) v Tunisku byly pouze krátkodobé a téměř vždy pobývala v hotelu. Žalobci tak spolu uzavřeli manželství, aniž zvážili možnost žít v Tunisku alespoň po dobu prázdnin dětí žalobkyně b), což nesvědčí o opravdovosti jejich vztahu. Nadto žalovaný připomněl, že k minulé žádosti žalobce a) předložil účelově nájemní smlouvu, kterou sepsala v češtině žalobkyně b). Čtvrtý bod žalovaný věnoval zjištění, zda žalobci uzavřeli nějaký dlouhodobý finanční či jiný závazek, přičemž dospěl k závěru, že tu žádný takový není. K nemovitosti žalobce a) žalovaný uvedl, že ji v minulosti vůbec nezmiňoval, posléze sice uvedl, že vlastní rozestavěný dům, který ale podle tuniské právní úpravy není možné vlastnit spolu s manželkou, a až následně doložil čestné prohlášení o spoluvlastnictví. Z pohledu žalovaného si tedy žalobce a) protiřečí, respektive záměrně uváděl nepravdivé údaje, a ani nedoložil výpis z katastru nemovitostí. Jelikož žalovaný dospěl k závěru, že nelze vyloučit, že by byl sňatek uzavřen účelově, zabýval se tím, zda jsou dána indikativní kritéria poukazující na možný úmysl zneužití práv. V pátém okruhu argumentace žalovaný uvedl, že se manželé sice před svatbou setkali, ale jen jedenkrát. Svatba proběhla bez bližší znalosti snoubenců po online komunikaci. Za účelové žalovaný považuje, že zásnuby proběhly již při první návštěvě. Zašesté žalovaný zmínil, že se žalobci neshodují na důležitých osobních informacích ohledně zaměstnání, že svatba proběhla bez účasti kohokoli na straně žalobkyně b) a že nejstarší syn žalobkyně b) je jen o tři roky mladší než žalobce a). Pod bodem sedm se žalovaný věnoval společné komunikaci žalobců. Pokládá ji za účelově vytvořenou s tím, že jde o pouhé pozdravy či heslovitou komunikaci bez hlubšího obsahu. Z toho podle žalovaného vyplývá, že se žalobce a) neučí cizí jazyk, ač jeho znalost angličtiny odpovídá začátečníkovi, a že účelově podmiňuje výuku češtiny ziskem víza. Jako účelový také žalovaný hodnotí doklad o jazykovém kurzu, který ale žalobce a) dosud neabsolvoval. Poukazuje proto na to, že je to jen žalobkyně b), která žalobci a) vše zajistila a také mu má poskytnout bydlení. Žalovaný uzavřel, že dle recentní judikatury postačuje, je–li účelovost prokázána pouze ze strany jednoho z manželů. V případě žalobce a) přitom veškerá indikativní kritéria vedla žalovaného k závěru, že manželství se žalobkyní b) účelové je. Napadené rozhodnutí bylo doručeno žalobci a) k rukám jeho obecné zmocněnkyně dne 22. 4. 2022. Posouzení žaloby soudem 35. Soud se nejprve zabýval tím, zda napadený správní akt podléhá soudnímu přezkumu.

36. Rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza je bez pochybností rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. a nevztahuje se na něj soudní výluka podle § 171 zákona o pobytu cizinců. Nicméně i kdyby podle zákona o pobytu cizinců bylo z přezkoumání soudem vyloučeno rozhodnutí žalovaného, vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o novém posouzení důvodů neudělení víza by bylo v rozporu s čl. 32 odst. 3 vízového kodexu ve spojení s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. V situaci, kdy by měl soud aplikovat ustanovení vnitrostátního práva, které vylučuje rozhodnutí ze soudního přezkumu, a tedy je v rozporu s právem Evropské unie k neprospěchu žalobce a), byl by soud povinen od této právní normy odhlédnout a nepoužít ji [srov. rozsudek NSS ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 Azs 320/2017–20, body 68 – 72, a rozsudek ze dne 4. 1. 2018, č. j. 6 Azs 253/2016–49, zejména bod 45]. Soud tedy uzavírá, že není dána ani žádná z kompetenčních výluk upravených v § 70 s. ř. s.

37. Soud dále ověřil, že žaloba byla podána včas ve lhůtě k tomu stanovené v § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, osobami k tomu oprávněnými, po vyčerpání řádných opravných prostředků (jde o speciální typ řádného opravného prostředku podle § 180e zákona o pobytu cizinců) a že splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou.

38. Pokud jde o to, že podle žalovaného žalobkyně a) není oprávněna k podání této žaloby, soud považuje za potřebné upozornit, že i když je ve hře oprávnění žalobce a) ke vstupu na území České republiky, z pohledu unijního práva je smyslem a cílem vydání takového oprávnění umožnit volný pohyb samotného občana EU, tedy žalobkyně b). To je zřetelně zmíněno např. v bodě 5 preambule směrnice o volném pohybu osob, přičemž tato zásada logicky platí i pro ty případy, kdy rodinný příslušník občana EU žádá pouze o krátkodobé vízum. Je sice pravdou, že žalobkyně b) není migrujícím občanem EU, k ochraně jehož práva volného pohybu je příslušná unijní úprava zamýšlena, v důsledku tzv. vnitrostátního dorovnání v § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců je však v České republice shodný rozsah ochrany poskytován i nemigrujícím tuzemským občanům. Napadené rozhodnutí má nadto přímý a nezprostředkovaný dopad na právo žalobkyně b) na rodinný život, která jej v jeho důsledku nadále nemůže realizovat v tuzemsku. Právo na rodinný život chráněné čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny má mezi členy rodiny vzájemný charakter – je–li jeho realizace odepírána jednomu z nich, je stejnou měrou odepíráno i rodinnému příslušníku, k němuž je rodinný vztah navázán. Soud tudíž nesouhlasí s tím, že by napadeným rozhodnutím byla zasažena jen právní sféra žalobce a), jelikož stejnou měrou je zasažena ve své právní sféře i žalobkyně b) jako jeho manželka, která proto může podat žalobu, a to podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Pokud by byl přijat závěr, že žalobkyně b) je v právu na respektování jejího rodinného života napadeným rozhodnutím dotčena jen nepřímo a není oprávněna žalobu podat, byl by popřen reálný účinek vnitrostátního dorovnání v § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť migrujícím občanům EU by žalobní právo na ochranu jejich svobody volného pohybu muselo být na základě unijního práva zaručeno.

39. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

40. Žalobu shledal soud důvodnou.

41. Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Soud zdůrazňuje, že na postup při vyřízení žádosti o krátkodobé vízum podle § 20 zákona o pobytu cizinců ani na řízení podle § 180e zákona o pobytu cizinců se v souladu s § 168 téhož zákona nevztahují ustanovení části druhé a třetí správního řádu. Ustanovení § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 systematicky spadají právě do části druhé správního řádu, nemohou se proto na věc uplatnit přímo – jejich užití je totiž výslovně vyloučeno (k tomu viz též rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2013, č. j. 9 As 92/2013–41). V tomto ohledu se tedy žalobci skutečně dovolávají na věc neaplikovatelných ustanovení, jak upozorňuje žalovaný. Na rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza tak opravdu nelze klást nároky vyžadované § 68 odst. 3 správního řádu. Soud nicméně přisvědčuje žalobcům, že je nezbytné, aby i napadené rozhodnutí obsahovalo řádné odůvodnění v tom smyslu, aby byly uvedeny dostatečně alespoň konkrétní právní i skutkové důvody, na základě kterých žalovaný ve věci rozhodl (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2015, č. j. 5 Azs 89/2015–30).

42. Soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť z jeho odůvodnění jsou patrné rozhodující skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, i úvahy, na základě nichž dospěl k závěru, že žádosti žalobce a) nelze vyhovět. Zčásti jsou navíc doplněny i úvahami uvedenými v rozhodnutí velvyslanectví. O tom, že důvody napadeného rozhodnutí jsou z jeho odůvodnění seznatelné, ostatně svědčí i ta skutečnost, že žalobci uplatnili rozsáhlou žalobní argumentaci, v rámci níž proti těmto závěrům žalovaného brojí.

43. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak patrné, jak se sám žalovaný vypořádal s argumentací žalobce a) v jeho žádosti o nové posouzení, přičemž toto odůvodnění koresponduje s tím, jak žalovaný rozhodl ve výrokové části. Námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí tak soud shledal v celém rozsahu nedůvodnou. Soudu proto ničeho nebrání, aby se věcně zabýval jednotlivými důvody nevyhovění žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza.

44. Úvodem soud současně konstatuje, že nepovažuje za relevantní žalobní body ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. holou námitku žalobců, že napadené rozhodnutí představuje porušení shora citovaného ustanovení zákona o pobytu cizinců a § 2 odst. 4, § 3, § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 správního řádu, a nadto čl. 8 Úmluvy a blíže neoznačených ustanovení vízového kodexu či směrnice o volném pohybu osob. Jedná se totiž pouze o výčet ustanovení právních předpisů, která měla být žalovaným porušena, aniž by žalobci přímo uvedli konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti napadeného rozhodnutí opírají (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005–58). Těmito obecnými tvrzeními žalobců se proto soud nezabýval samostatně, nýbrž jen ve spojitosti s těmi žalobními tvrzeními, jež byla v žalobě dostatečně individualizována a konkretizována.

45. Podstata žalobní argumentace spočívá v nesouhlasu žalobců se závěrem, že jejich manželství bylo uzavřeno účelově. V rámci dílčích žalobních námitek proto žalobci brojí proti jednotlivým argumentům, na základě nichž dospěl žalovaný k závěru o účelovosti uzavřeného sňatku.

46. Podle § 20 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců podmínky udělování krátkodobého víza, důvody jeho neudělení, podmínky prodloužení doby pobytu na krátkodobé vízum a důvody zrušení jeho platnosti stanoví přímo použitelný právní předpis Evropských společenství – vízový kodex.

47. Podle § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců se cizinci, který žádá o krátkodobé vízum jako rodinný příslušník občana Evropské unie a sám není občanem Evropské unie a hodlá doprovázet občana Evropské unie na území nebo následovat občana Evropské unie, který na území pobývá, krátkodobé vízum neudělí, jestliže se dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat vízum k pobytu na území, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství.

48. Podle § 180e odst. 6 věty první zákona o pobytu cizinců Ministerstvo zahraničních věcí posuzuje soulad důvodů neudělení krátkodobého víza, zrušení platnosti krátkodobého víza nebo prohlášení krátkodobého víza za neplatné, o kterých rozhodl zastupitelský úřad, s důvody stanovenými přímo použitelným právním předpisem Evropské unie.

49. V obecné rovině lze konstatovat, že doloží–li manžel občana Evropské unie při žádosti o krátkodobé vízum správnímu orgánu vznik manželství, je na něj nutno pohlížet jako na rodinného příslušníka občana Evropské unie, jemuž přísluší na základě směrnice o volném pohybu osob právo na vstup a právo pobytu v hostitelském členském státě, které tento hostitelský členský stát může omezit pouze při dodržení čl. 27 a čl. 35 uvedené směrnice, přičemž omezení práva na vstup a pobyt podléhá restriktivnímu výkladu.

50. Pokud jde o pojem účelově uzavřeného manželství, relevantní právní úprava obsažená v zákoně o pobytu cizinců vychází z práva Evropské unie. Při posuzování účelovosti manželství je tedy třeba dbát toho, aby citované ustanovení bylo vykládáno eurokonformně, přičemž je vhodné přihlížet i k právně nezávazným aktům orgánů Evropské unie (soft law) poskytujícím bližší interpretační rámec (srov. bod 28 rozsudku NSS ze dne 23. 11. 2017, č. j. 7 Azs 326/2017–21, a tam citovanou judikaturu). V případě posuzování účelovosti sňatku se jedná především o rezoluci Rady ze dne 4. 12. 1997, 97/C 382/01, o opatřeních, která je třeba přijmout pro potírání účelových manželství (dále jen „rezoluce Rady 97/C 382/01“), sdělení Komise č. COM (2009) 313 final a sdělení Komise č. COM (2014) 604 final spolu s Příručkou, jež je jeho přílohou (uvedené dokumenty jsou dostupné na https://eur–lex.europa.eu/).

51. Při hodnocení účelovosti manželství lze vycházet z indikativních kritérií, která jsou stanovena shora uvedenými prameny evropského soft law. Podstatnými indiciemi svědčícími o účelovosti jsou podle čl. 2 rezoluce Rady 97/C 382/01 zejména skutečnosti, že: „není udržováno manželské soužití; chybí společné přispívání k odpovědnostem vyplývajícím z manželství; manželé se nikdy před sňatkem neviděli; manželé se neshodnou při uvádění svých osobních údajů, důležitých osobních informací či informací o průběhu prvé schůzky; manželé nehovoří společným jazykem; sňatku předcházelo předání finanční částky; některý z manželů v minulosti uzavřel účelový sňatek nebo se dopustil porušení předpisů o pobytu cizinců.“ Prokazování účelovosti proto musí být nutně založeno na zjištění okolností provázejících seznámení obou snoubenců, jejich svatbu a následný život (srov. body 22 a 27 rozsudku NSS ze dne 2. 10. 2013, č. j. 1 As 58/2013–43). Je však třeba mít na paměti, že naplnění indikativních kritérií nutně nevede k automatickému závěru, že manželství je účelové, ale má zastupitelský úřad vést pouze k tomu, aby sám podnikl další kroky, které by jeho podezření vyvrátily nebo potvrdily. Zjištěné skutečnosti je nutno posuzovat ve svém souhrnu a důkladně zhodnotit i ty, které svědčí ve prospěch řádného úmyslu manželů; v opačném případě správní orgán zatíží své rozhodnutí nepřezkoumatelností (srov. body 28 a 29 shora citovaného rozsudku NSS č. j. 7 Azs 326/2017–21 a tam citovanou judikaturu či bod 20 rozsudku NSS ze dne 22. 2. 2017, č. j. 2 Azs 355/2016–62).

52. Rovněž je třeba zdůraznit, že účelovost manželství je povinen prokazovat správní orgán, který usiluje o omezení práv podle směrnice o volném pohybu osob [srov. sdělení Komise č. COM (2009) 313 final, str. 17; shodně bod 24 výše citovaného rozsudku NSS č. j. 1 As 58/2013–43, či body 60 až 67 rozsudku NSS ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015–40]. K tomu, aby bylo možné považovat manželství za účelové, je tedy nutno prokázat, že jeho uzavření směřovalo výlučně (nebo alespoň převážně) k získání práva vstupu či pobytového oprávnění. Sama skutečnost, že cizinci přineslo imigrační výhody, nestačí (srov. Příručka, str. 9; sdělení Komise č. COM (2009) 313 final, str. 15; čl. 1 rezoluce Rady 97/C 382/01; odstavec 28 preambule směrnice o volném pohybu osob; obdobně viz též body 55 a 56 shora citovaného rozsudku NSS č. j. 4 Azs 228/2015–40). Účelový charakter manželství je potřeba posuzovat po celou dobu správního řízení, neboť vztahy mezi manželi se mohou vyvíjet (srov. např. bod 11 rozsudku NSS ze dne 27. 3. 2014, č. j. 10 Azs 9/2014–32). Podle Příručky [viz str. 34 a 35; shodně viz str. 7 sdělení Komise č. COM (2014) 604 final] mají správní orgány v prvé řadě zjišťovat a zvážit známky (indikativní kritéria) toho, že manželství není účelové (tj. že nejde o zneužití práva volného pohybu) a až poté, co jejich zkoumání nevede k závěru, že manželství je skutečné, se zaměřit na známky zneužití (tzv. double–lock mechanism).

53. Komise demonstrativně určila soubor pozitivních indikativních kritérií, která poukazují na to, že je zneužití práv Společenství nepravděpodobné, následovně (sdělení z roku 2009 s přihlédnutím k formulačním úpravám a doplněním v Příručce): – manžel, který je státním příslušníkem třetí země, by bez problémů získal právo pobytu sám nebo již legálně pobýval v členském státě občana Evropské unie předtím, – pár je v dlouhodobém vztahu, – pár sdílí rodičovskou zodpovědnost k jednomu či více dětem a rovnou měrou se zapojuje do výkonu této zodpovědnosti, – pár má společné bydliště nebo domácnost, – pokud pár nežije spolu, udržuje pravidelný a častý kontakt, – pár přijal vážný dlouhodobý právní nebo finanční závazek se společnou odpovědností, – manželství trvá dlouhou dobu. Soubor skutečností, které naopak indikují možný úmysl zneužití práv přiznaných směrnicí výlučně za účelem obejít vnitrostátní právní předpisy upravující přistěhovalectví, byl určen např. následujícími negativními kritérii (Příručka obsahuje širší sadu indicií, jež ovšem často z povahy věci nepřicházejí v úvahu u jednostranného zneužití práva, popř. manželů nesdílejících společnou domácnost): – pár se před svatbou nikdy nesetkal, – pár se neshoduje, pokud jde o jejich osobní údaje, o okolnosti jejich prvního setkání nebo důležité osobní informace, které se jich týkají, – pár nemluví společným jazykem, kterému oba rozumí, – důkaz o peněžní částce nebo daru, které byly předány, aby byl sňatek uzavřen (s výjimkou peněz nebo darů, které byly předány jako věno v kulturách, kde je to běžnou praxí), – v minulosti jednoho nebo obou manželů existuje důkaz o předchozích účelových sňatcích nebo jiných formách zneužití a podvodu, jejichž účelem bylo nabytí práva pobytu, – rozvoj rodinného života pouze poté, kdy byl přijat příkaz k vyhoštění, – pár se rozvedl krátce potom, co dotyčný státní příslušník třetí země získal právo pobytu. Tyto indicie mají povahu nepřímých důkazů, které každý sám o sobě nejsou schopny prokázat účelovost manželství, neboť takové znaky jsou jen statisticky méně (v případě pozitivních) nebo více (v případě negativních) pravděpodobnější u účelových manželství, neznamená to však, že by se nevyskytovaly též u manželství řádných. Teprve praktická nepřítomnost znaků pozitivních a souběžné naplnění více znaků negativních může s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dokládaným manželi vytvořit uzavřený řetězec nepřímých důkazů vedoucí k dostatečně silnému závěru (v podobě praktické jistoty) o tom, že manželství je účelové.

54. Žalovaný se správně v odůvodnění napadeného rozhodnutí pokusil nejprve zhodnotit, zda manželství vykazuje známky toho, že není účelové. Přihlédl přitom v souhrnu zejména k socioekonomické situaci žalobce a), způsobu seznámení žalobců a délce a povaze jejich známosti před uzavřením manželství. Ze zjištěných skutečností pak dovodil, že prima facie nelze konstatovat, že se nejedná o účelově uzavřené manželství. S touto úvahou lze do jisté míry souhlasit, neboť žalovaným uvedené skutečnosti skutečně zakládají pochybnosti o tom, že vlastní uzavření manželství ze strany žalobců bylo míněno vážně. Vytknout lze však žalovanému to, že v rámci tohoto hodnocení (ostatně jako i v celém odůvodnění napadeného rozhodnutí) zcela opomenul okolnosti, jež svědčily spíše pro závěr, že manželství není účelové. Přitom právě i k takovým okolnostem měl v této fázi hodnocení přihlížet. V tomto ohledu lze poukázat především na to, že soud má za jasně naplněné kritérium, že žalobci nežijící ve společné domácnosti jsou v pravidelném a častém kontaktu. To dokládá obsáhlý výpis z jejich komunikace přes aplikaci WhatsApp, která probíhá v angličtině a je zdokladována ve značné intenzitě na prakticky každodenní bázi. Svůj význam již mělo i kritérium dlouhodobého trvání manželství, neboť manželství žalobců v době vydání napadeného rozhodnutí trvalo již téměř 3 roky. Oproti předchozím žádostem o vízum pak novou skutečností tvrzenou již před velvyslanectvím bylo, že žalobce a) daroval žalobkyni 100 m svého pozemku, což dokládá čestné prohlášení notářů v obvodu soudu prvního stupně v Sousse 2 ze dne 19. 10. 2020, před kterými žalobce a) čestně prohlásil, že společně se žalobkyní b) vlastní každý jednu polovinu domu celkem o ploše 200 m, který žalobce a) nabyl darovací smlouvou ze dne 12. 10. 2020. Toto čestné prohlášení přitom žalovaný musel mít v ruce (s ohledem na to, jak je komentuje v napadeném rozhodnutí), přesto je však v rozporu se svými procesními povinnostmi nezaložil do správního spisu. Odůvodnění žalovaného se pak jeví jako tendenční, dospěl–li i přesto k závěru, že žalobci nemají žádný vážný dlouhodobý právní či finanční závazek se společnou odpovědností a že byl tento dokument vytvořen účelově a není právně závazný. Pokud žalovaný tvrdí, že tato listina nemá žádný právní význam, ničím to nedokládá, ač jej v tomto směru tíží břemeno tvrzení i důkazní břemeno (soud totiž není povinen znát tuniské právo) a jeho tvrzení zůstává ve zcela obecné rovině. To se týká zejména pak jeho předpokladu, že vlastnictví nemovitosti (budovy) lze v Tunisku doložit jen výpisem z katastru nemovitostí. Žalovaný nijak nezhodnotil možnost, že nezapsání rozestavěné budovy do katastru nemovitostí může mít daňové motivy, jak žalobce a) upozorňuje, a neposoudil tuto variantu v kontextu běžné praxe v Tunisku.

55. Přesto se ale žalobcům ani v žalobě nepodařilo zpochybnit, že žalovaný přesvědčivě identifikoval i některé okolnosti, jež nepotvrzují závěr, že jejich manželství muselo být uzavřeno vážně – první tři shora uvedená pozitivní indikativní kritéria totiž nebyla ani podle soudu naplněna. Potud tedy závěry žalovaného zčásti obstojí, ačkoliv některá dílčí tvrzení žalovaného jsou pro soud spíše zarážející. V tomto ohledu lze poukázat například na údajný nezájem žalobce a) o děti žalobkyně b). Pokud totiž žalobce a) uvedl, že mladší syny žalobkyně b) zná již osobně a ve společné domácnosti v České republice chce manželce pomáhat a dělit se s ní o každodenní povinnosti, není možné uvedené dezinterpretovat a žalobci a) vyčítat, že výslovně ještě neuvedl, že chce konkrétně pečovat o děti žalobkyně b) a podílet se na jejich výchově. Obecněji formulované sdělení žalobce a) ve svém obvyklém významu zahrnuje péči o děti a jejich výchovu, přičemž chtěli–li velvyslanectví a posléze žalovaný dovozovat opak, měli se na otázku péče o děti žalobce dotázat přímo. Obsah odpovědí žalobců musí žalovaný hodnotit objektivně a ve vzájemném kontextu, tímto způsobem však v daném rozsahu žalovaný zjevně nepostupoval. Stejně tak je s podivem, jakým způsobem žalovaný komentoval, že spolu manželé před svatbou nevedli společnou domácnost. Žalobci přesvědčivě vysvětlili, proč v jejich případě nedávalo zařizování samostatné společné domácnosti v Tunisku ekonomický smysl [silná vázanost žalobkyně b) v České republice, rozsah pobytu v Tunisku limitovaný rozsahem její dovolené, sdílené bydliště žalobce a) s rodiči a nedostavěný samostatný dům, který by vzhledem k předchozímu byl takto stejně využíván jen několik málo týdnů v roce, nehledě na to, že ani případná pomoc žalobkyně s financováním dostavby by dle argumentace žalovaného nebyla vnímána pozitivně, ale jako důkaz ekonomické nesoběstačnosti žalobce a)], a zároveň potvrzovali, že po dobu pobytu žalobkyně b) v Tunisku zásadně sdíleli společné prostory, a to nejen hotelový pokoj, ale najímali si na tuto dobu třeba i samostatný dům. Ani tato skutečnost totiž v celkovém kontextu poskytnutých vysvětlení neindikuje možný úmysl zneužití práv. Ze stejných důvodů soud vnímá jako přehnané to, že by žalovaný považoval manželství žalobců za opravdové teprve tehdy, pokud by žili v Tunisku alespoň po dobu prázdnin dětí žalobkyně b). Žalovaný totiž zcela zapomíná na to, že zaměstnaní lidé prázdniny nemají, stejně jako přehlíží opakovaně zmiňovaný špatný zdravotní stav rodičů žalobkyně b), jež se o ně osobně stará.

56. Za situace, kdy zjištěné skutečnosti i přes dílčí pozitivní indicie, které žalovaný přehlédl, ale jež samy o sobě nevylučovaly možnost účelového uzavření manželství, zejména ze strany žalobce a), soustředil se žalovaný dále správně na okolnosti značící jeho účelovost. Důvody, pro které žalovaný shledal manželství žalobců účelovým, přitom spočívaly zejména v tom, že se manželé před svatbou setkali pouze jedenkrát, neshodují se, pokud jde o některé důležité osobní údaje, a že je mezi nimi stále jazyková bariéra.

57. Hodnocení žalovaného je však ve většině aspektů zkratkovité a nepřihlíží ke všem okolnostem dané věci. Žalovaný zdůrazňuje pouze skutečnosti mluvící v neprospěch žalobce a), zatímco ty v jeho prospěch evidentně bagatelizuje. Zároveň poukazuje na malicherné až zdánlivé rozpory ve výpovědích obou manželů. Naplnění jednotlivých indikativních kritérií tedy hodnotí v jejich souhrnu nesprávně a klade na žalobce nepřiměřeně přísné požadavky. Úkolem žalovaného totiž bylo objektivně posoudit důvody neudělení víza v kontextu všech skutečností, které během řízení vyšly najevo. Žalovaný nemohl primárně hledat pouze ty důvody, které rozhodnutí velvyslanectví podporují.

58. Jak ostatně uvedl NSS v rozsudku ze dne 26. 9. 2018, č. j. 10 Azs 68/2018–39, na který žalobci také přiléhavě odkazovali, správní orgán nemůže v případě podezření, že by se mohlo jednat o účelově uzavřené manželství, vybírat pouze ty skutečnosti, které svědčí pro závěr, že manželství bylo uzavřeno účelově. Musí naopak nestranně posoudit skutečnosti svědčící pro i proti tomuto závěru. V případě pochybností musí dát přednost závěru, že manželství účelově uzavřeno nebylo. V odůvodnění rozhodnutí musí správní orgán jasně a přezkoumatelně vysvětlit jednak, co vyvolalo pochybnosti o řádnosti manželství, jednak jaké všechny skutečnosti během řízení zjistil, které z nich hovoří ve prospěch závěru, že se jedná o řádné manželství, a které naopak proti tomuto závěru. Teprve na základě těchto úvah pak může správní orgán ve věci rozhodnout.

59. K indicii, že jde o účelové manželství, protože se pár se před svatbou nikdy nesetkal, žalovaný uvedl, že se žalobci vzali po necelém půl roku online komunikace, aniž se blíže vzájemně poznali. Pokládal za účelové, že zásnuby proběhly při první návštěvě a že svatba proběhla při druhé příležitosti, kdy žalobkyně b) za žalobcem a) přicestovala. Nadto žalovaný zohlednil, že se žalobci po svatbě sice opakovaně setkali, avšak jen krátkodobě, a že to byla jen žalobkyně b), která navštěvovala žalobce a), ačkoliv jim nic nebránilo setkat se ve třetím státě. Podle soudu ovšem není podstatné, zda vztah žalobců do svatby lze označit za dlouhodobý, neboť existence dlouhodobého vztahu před sňatkem je pouze pozitivním kritériem svědčícím o tom, že zneužití práva není pravděpodobné. Nelze však naopak tvrdit, že pokud pár nebyl před sňatkem v dlouhodobém vztahu, jedná se o důkaz zneužití. V souvislosti s trváním vztahu Příručka považuje za negativní kritérium to, že se pár před svatbou nikdy nesetkal. To ovšem není případ žalobců. Na tomto faktu nic nemůže změnit ani to, jak často a kde se žalobci vídali po svatbě.

60. Dále není pravdou, že by se manželé neshodovali, pokud jde o jejich důležité osobní údaje nebo o okolnosti jejich prvního seznámení. Naopak, manželé při pohovorech dne 19. 1. 2022 shodně uvedli, jaká je jejich aktuální životní situace, a podle soudu nelze ani obecně tvrdit, že by se neshodli stran jejich online seznámení, resp. jak jejich konverzace počala. Žalobci navzájem znají i informace o rodině druhého a ví, jaká jsou jejich zaměstnání. Dílčí nesrovnalosti ve výpovědích lze pak přičítat bezesporu tomu, že spolu manželé doposud fakticky nemohli žít (kromě několika týdnů v roce, kdy to umožňovala dovolená žalobkyně), a lze tak jen stěží předpokládat, že budou znát např. veškeré detaily o pracovním poměru druhého manžela (například v kolik hodin přesně skončí ten který den jeho pracovní doba apod.). Rozdíl v názvu budoucího zaměstnavatele žalobce a) lze přitom přičítat i nesprávné výslovnosti, překladu nebo chybnému záznamu, nikoliv jen a pouze neznalosti správné informace ze strany žalobce a).

61. Žalobce a) se poté, co se dozvěděl, že velvyslanectví považuje jeho manželství se žalobkyní b) za účelové, aktivně snaží vyvrátit závěr o obcházení zákona o pobytu cizinců. Za tímto účelem doložil konkrétní relevantní dokumenty, kterými chtěl prokázat intenzitu vztahu se žalobkyní b). Výpis z telefonické komunikace podle žalobců ukazuje, že žalobci jsou v intenzivním kontaktu (byť pouze na dálku), fotografie a letenky dokládají, že spolu v minulosti trávili čas, a další písemnosti zase dokazují, že žalobce a) skutečně plánuje žít se žalobkyní b) v České republice, pracovat zde a učit se český jazyk, v čemž jej žalobkyně b) bezpochyby intenzivně podporuje. Tyto skutečnosti nemůže žalovaný přehlížet mj. proto, že je žalobce a) výrazně mladší než žalobkyně b) a že na svatbě žalobců nebyli hosté ze strany žalobkyně b), z čehož má být podle žalovaného zjevné, že žalobce a) své city k žalobkyni b) pouze předstírá. Žalovaný zcela abstrahuje od toho, že na svatbě byli příbuzní žalobce a) a dvě děti žalobkyně b) a že ostatní příbuzní žalobkyně b) zpočátku s jejím sňatkem nesouhlasili (jak zaznělo při výsleších v souvislosti s předchozími žádostmi), přičemž i s ohledem na svůj věk by měli s cestováním značné obtíže.

62. Ani v hodnocení jazykové bariéry mezi žalobci žalovaný nebyl objektivní, neboť má za to, že komunikace žalobkyně b) se žalobcem a) není možná jen proto, že žalobce a) ovládá pouze základy anglického jazyka, tj. není ani na komunikační úrovni. Současně ale žalovaný přiznává, že je úroveň vyjadřování žalobců lepší než v minulosti a že byť je jejich konverzace heslovitá, jde o jazyk a způsob interakce, kterému oba žalobci rozumí. Ze souvisejících zjištění, že žalobce a) využil práva vedení pohovoru v jeho mateřštině a že výuku českého jazyka odkládá až do doby, kdy přicestuje do České republiky, také nelze dovozovat, že je mezi žalobci jazyková bariéra. Ve prospěch žalobců naopak svědčí to, že prokázali akceptovatelnou úroveň pro dorozumění se mezi sebou ve společném jazyce (angličtině). Soud přitom nesouhlasí se žalovaným v tom, že by vzájemná elektronická komunikace byla jen proudem krátkých frází s množstvím emotikonů a že by byla prakticky bezobsažná. Byť je pravdou, že nemalá část komunikace skutečně je jen heslovitá, v jejím průběhu se vyskytuje i komunikace obsahově závažnější, a to třeba až do té míry, že si žalobci navzájem psali o návštěvě v porodnici u sestry žalobkyně b) včetně poslání fotografie nově narozeného dítěte, nebo žalobkyně b) sdílela své obavy související s podezřelým gynekologickým nálezem, jenž se ale nakonec ukázal být nezhoubným. Byť samotný žalobce a) takto osobní záležitosti ze své strany neuváděl (jeho život v kontextu jeho sdělení probíhal spíše rutinně bez významnějších událostí), o předkládaných tématech komunikoval přiléhavě a se zájmem, v otázkách zdravotních dokonce iniciativně. Takováto komunikace o rodinných událostech a zejména pak o vlastním zdravotním stavu se podle přesvědčení soudu neslučuje s představou čistě účelového sňatku, v němž zúčastněné strany sdílejí pouze zájem na umožnění vstupu cizince na území a předání případné odměny.

63. Ačkoli lze tedy dát za pravdu žalovanému v tom, že pro závěr o účelovosti manželství postačuje, že je zákon obcházen a účelově jedná pouze ten z manželů, který uzavřením sňatku získává povolení k pobytu, chování žalobce a) po svatbě dostatečně zřetelně neodpovídá úmyslu vůbec nevést společný manželský život se žalobkyní b). To platí zejména s ohledem na již značnou délku trvání vztahu, který se s jeho trváním neoslabuje, ale naopak je spojen v kontextu rozsahu pracovního volna žalobkyně b), jejích omezených příjmových poměrů a epidemiologických překážek cestování v té době s častými cestami za žalobcem a), přičemž se v kontextu elektronické komunikace ukazuje zlepšení komunikačních schopností žalobců v anglickém jazyce.

64. Soud proto uzavírá, že v případě žalobců není naplněno žádné z negativních indikativních kritérií poukazujících podle žalovaného na to, že by manželství žalobců bylo účelové. Závěr, že žalobci nemají v úmyslu vést společný život, ostatně neplyne ani z dalších skutečností, na které žalovaný v napadeném rozhodnutí také odkazuje. Zároveň zde existují a nebyly zpochybněny ty skutečnosti, jež naopak výrazně nasvědčují tomu, že manželství žalobců bylo uzavřeno vážně – soustavná vzájemná komunikace, a to někdy i o velmi osobních záležitostech, přítomnost rodiny žalobce a) a dětí žalobkyně b) u svatebního obřadu, opakované cesty žalobkyně b) za žalobcem a) po uzavření manželství a i po zamítnutí jeho předchozích žádostí o poskytnutí víza, již téměř tříleté trvání manželství, zajištění ubytování, práce a kurzu českého jazyka pro žalobce a) v České republice, prohlášení žalobce a) o spoluvlastnictví nemovitosti v Tunisku se žalobkyní b) apod. Za daného skutkového stavu tak ani pochybnosti, jež žalovaný identifikoval, jednotlivě ani ve svém souhrnu neprokazují, resp. nezakládají dostatečně závažné důvody domnívat se, že manželství žalobců bylo uzavřeno výlučně účelově s cílem žalobce a) získat právo vstupu a pobytové oprávnění v Evropské unii. Soud proto dospěl k závěru, že závěry žalovaného se zčásti opírají o nedostatečně zjištěný skutkový stav a že zčásti jsou jeho závěry (zejména hodnocení výpovědí obou manželů) v rozporu s podklady rozhodnutí.

65. I kdyby snad přece jen nebylo možné z důvodu § 180e odst. 3 zákona o pobytu cizinců přihlížet k listinám dokládajícím společné vlastnictví nemovitosti a špatný zdravotní stav matky žalobkyně b), nelze mít za to, že by velvyslanectvím zjištěné skutečnosti vytvářely dostatečný řetězec nepřímých důkazů umožňujících s praktickou jistotou uzavřít, že žalobce a), nebo dokonce snad oba žalobci vstoupili do manželství a i ke dni vydání napadeného rozhodnutí je udržovali jen s cílem uměle vytvořit podmínky pro získání pobytového oprávnění pro žalobce a). Shromážděné důkazy postačují nanejvýše k nepotvrzenému podezření a k závěru, že zde přetrvávají určité pochyby o čistotě úmyslů žalobce a), což též zakládalo oprávnění správních orgánů podrobit manželství žalobců bližšímu zkoumání před vydáním víza, jedná se však o pochyby nedostatečné pro závěr o uzavření manželství s podvodným úmyslem (tzv. marriage by deception). S ohledem na prokázaný rodinný vztah tak bylo velvyslanectví povinno žalobci a) požadované vízum vydat, jelikož neuneslo své důkazní břemeno. Uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby v případě, že během pobytu žalobce a) v České republice vyplynou na povrch další poznatky, např. na základě jeho následného chování, které by takové podezření potvrdily, bylo pobytové oprávnění žalobci a) odebráno a byl případně i nuceně navrácen do země původu. Nicméně velvyslanectví ani žalovaný nejsou oprávněni spekulovat jen na základě několika dílčích náznaků, že se jedná o účelové manželství, jestliže zde existuje vedle toho i celá řada jiných a významných náznaků hovořících naopak ve prospěch vážnosti a upřímnosti úmyslů žalobců při uzavření manželství. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 66. Ze shora uvedených důvodů shledal soud žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí zrušil, neboť skutkový stav, z něhož žalovaný vycházel, zčásti nemá oporu v podkladech ve správním spise a zčásti je s nimi v rozporu [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Napadené rozhodnutí je tak nezákonné. Soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 6 s. ř. s.), ve kterém je žalovaný vázán právní názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Ve světle jeho odůvodnění bude žalovaný v dalším řízení muset znovu posoudit důvody neudělení krátkodobého víza žalobci a). Přitom v souladu s § 78 odst. 6 vezme do svých úvah i důkazy provedené soudem v podobě čestného prohlášení notářů ze dne 13. 10. 2020 a propuštěcí zprávy z hospitalizace matky žalobkyně b) z listopadu 2021. Nezvládne–li žalovaný spolehlivě prokázat, že žalobce a) uzavřel sňatek výlučně za účelem získání práva volného pohybu a pobytu a že nemá v úmyslu vést se žalobkyní b) společný život, vízum mu udělí.

67. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci byli v řízení úspěšní, a proto by jim náležela náhrada nákladů řízení. Oba žalobci se nicméně v závěrečném návrhu vzdali práva na náhradu nákladů řízení. Proto soud rozhodl, že náhrada nákladů řízení nepřísluší žádnému z účastníků řízení.