49 A 1/2023– 15

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce: A. A., narozen X alias A. E. J., narozen X státní příslušník X t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců X proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje sídlem Na Baních 1535, 156 00 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 3. 2023, č. j. KRPS–303201–43/ČJ–2022–010024–ZZC, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 10. 3. 2023, č. j. KRPS–303201–43/ČJ–2022–010024–ZZC, se zrušuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná rozhodla podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 240/2022 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) o prodloužení doby zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění o 45 dnů.

2. Žalobce namítá, že žalovaná porušila základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 odst. 2 a 4, § 3, § 50 odst. 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a čl. 8 Listiny základních práv a svobod, která byla jako součást ústavního pořádku České republiky vyhlášena usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“) a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších protokolů, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva“).

3. Prodloužená délka zajištění byla stanovena nepřiměřeně a bez řádného odůvodnění. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je všeobecné a dostatečně se nezabývá konkrétní situací žalobce. Zajištění je mimořádným institutem a jeho délka nesmí být nepřiměřená sledovanému cíli. Pokud žalovaná bez rozumného důvodu nepostupuje v řízení aktivně a svědomitě, přestává být zajištění oprávněné. Žalovaná je povinna důkladně posuzovat skutečnosti odůvodňující prodloužení zajištění. Tyto skutečnosti musejí být přesvědčivě doloženy ve spisovém materiálu. Žalobce připomíná, že za celou dobu svého zajištění neobdržel náhradní cestovní doklad. Žalovaná se jen domnívá, že k vystavení náhradního cestovního dokladu a realizaci vyhoštění dojde v prodloužené době zajištění, avšak operuje jen s hrubými odhady časového horizontu, aniž by uvedla konkrétní úvahy, proč by se to mělo podařit ve lhůtě 45 dnů. Zdůvodnění je hrubě neurčité a lhůta se váže především na spolupráci s marockým velvyslanectvím, to však nedává žádnou časovou vyhlídku, zda a kdy by vůbec mohlo dojít k ověření totožnosti žalobce. Dosavadní postup v řízení svědčí spíše o nemožnosti realizace vyhoštění. Neschopnost příslušného státu zajistit vydání náhradního dokladu má relevanci pro hodnocení reálného předpokladu uskutečnitelnosti vyhoštění. Chybí–li reálný předpoklad vyhoštění, nelze v zajištění pokračovat. Zajištění cizince nesmí být svévolné a jeho délka nesmí přesáhnout dobu přiměřenou vzhledem ke sledovanému cíli. Pokud by v době vydání rozhodnutí o zajištění či jeho prodloužení bylo pravděpodobné, že jeho účel nebude možné naplnit ve stanovené době zajištění, odporovalo by takové rozhodnutí zákonu. Skutečnost, že zákon stanoví přípustnou délku trvání zajištění, neznamená, že zajištění lze jen s odkazem na trvající obavy z maření správního vyhoštění pokaždé prodlužovat až na tuto maximální možnou dobu. Žalovaná musí kvalifikovaně na základě svých zkušeností v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyhodnotit, jaké všechny úkony bude nutné provést k přípravě realizace správního vyhoštění, a upřesnit svůj odhad ohledně času nezbytného k provedení každého specifikovaného úkonu, a to nikoliv paušálním odhadem, ale přísně individuálně. Odůvodnění prodloužení doby zajištění sice v napadeném rozhodnutí je obsaženo, je však šablonovité. Napadené rozhodnutí je proto ve vztahu ke stanovení doby prodloužení zajištění podle žalobce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

4. V napadeném rozhodnutí není dále podle žalobce dostatečně odůvodněn závěr, že žalobce nesplní podmínky zvláštního opatření a zmaří rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaná měla použít některé ze zvláštních opatření. Možnost uložení takové alternativy posoudila zcela nedostatečně. Důvodem zajištění žalobce je fakticky pouze to, že se na území ČR nacházel nelegálně. Nelze připustit paušalizované rozhodování ve vztahu ke skupinám zajišťovaných cizinců jako v případě napadeného rozhodnutí. Žalobce zde nepáchal žádnou trestnou či protiprávní činnost. Skutečnost, že by žalobce rozhodnutí o správním vyhoštění nerespektoval, nebyla prokázána.

5. Žalobce konečně zmínil, že má v důsledku zajištění velké psychické potíže a deprese a trpí nespavostí, na niž mu nepomáhají léky. Má též zvláštní druh alergie a kožní chorobu, v důsledku níž mu nemohli ani sejmout otisky prstů. V zařízení mu přitom není poskytována adekvátní léčba. Všechny tyto faktory v kombinaci se stísněnými prostory zařízení a omezenou možností pohybu mají velmi negativní dopad na jeho psychiku.

6. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že při stanovení doby, o niž prodloužila zajištění žalobce, přihlédla k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Je totiž povinna zjistit totožnost cizince, a pokud se to podaří a domovský stát jej přijme zpět, musí mu zajistit náhradní cestovní doklad a následně jej eskortovat do jeho domovského státu. V tomto směru je žalovaná, resp. Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „ředitelství“), závislá na spolupráci Velvyslanectví Maroka (dále jen „velvyslanectví“). Žalobci totiž byla opakovaně nabídnuta možnost dobrovolného návratu do země původu, což však odmítl. Žalovaná podrobně popisuje komunikaci ředitelství s velvyslanectvím, stejně jako skutečnost, že spolupráce se ve druhé polovině roku 2022 zlepšila, byť jinak uznává, že velvyslanectví spolupracuje laxně a veškeré úkony směřující k ověření totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu se neúměrně protahují. Na to ovšem pamatuje zákon o pobytu cizinců v § 125 odst. 3 umožňujícím prodloužit zajištění až na 545 dnů. Předchozí lhůta zajištění nebyla pro realizaci vyhoštění dostatečná. V loňském roce se konkrétně podařilo realizovat návrat do Maroka v případě 5 cizinců a z letošních tří žádostí se u jedné osoby ukázalo, že nejde o občana Maroka, a v případě druhé probíhá příprava správního vyhoštění. Dále žalovaná podrobně popisuje, jaké všechny úkony je třeba učinit před vlastní realizaci vyhoštění žalobce. Žalovaná podotkla, že ve věci postupovala individuálně a že žalobce nebyl omezen na osobní svobodě s cílem jej potrestat, ale proto, aby byly vytvořeny podmínky k realizaci jeho vyhoštění. V daném případě totiž hrozí reálné nebezpečí, že by žalobce vyhoštění mařil, jelikož již vědomě neoprávněně překročil mnoho státních hranic bez cestovního dokladu a víza a sám přiznal, že jeho cílem je Itálie a v České republice nechce zůstat. Stejně tak potvrdil, že se do Maroka nehodlá vrátit a v případě svého propuštění bude ihned pokračovat do Itálie. Existuje tak důvodná obava, že se bude svévolně pohybovat (nejen) na území ČR, a tím své vyhoštění zmaří. Navíc žalobce v ČR nikoho nezná, nemá zde žádnou adresu a není schopen ani složit finanční záruku. Z těchto důvodů a také proto, že nenastaly nové skutečnosti, jež by pozměnily poměry žalobce, žalovaná nepřistoupila k uložení mírnějších opatření. Žalovaná si též vyhodnotila, že rozhodnutím o prodloužení nebude ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců ani nepřiměřeně zasaženo soukromého a rodinného života žalobce, jelikož zde nemá žádné příbuzné ani zde nenavázal jiné kulturní či společenské vazby. ČR je pro něj jen tranzitní zemí, do níž přicestoval nevědomky na cestě do Itálie. Celá jeho rodina žije v Maroku a nic mu nebrání se do Maroka vrátit. Špatná ekonomická situace není závažným důvodem bránícím jeho vycestování. Pokud jde o psychickou situaci žalobce, ta může být podle žalované ovlivněna též jeho předchozím protiprávním jednáním v podobě několikerého cestování v úkrytu v zavazadlovém prostoru kamionů, do nichž vyřízl díru, nebo přelézání hraničního plotu ze Srbska do Maďarska za pomoci žebříku. Za dobu svého cestování tak žalobce pravděpodobně prožil emočně náročné období, které mohlo jeho psychické potíže ovlivnit. Obsah napadeného rozhodnutí 7. Napadeným rozhodnutím ze dne 10. 3. 2023 žalovaná podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců prodloužila dobu zajištění žalobce, stanovenou rozhodnutím žalované ze dne 11. 12. 2022, č. j. KRPS–303201–15/ČJ–2022–010024–ZZC (dále jen „rozhodnutí o zajištění“), za účelem správního vyhoštění podle § 125 odst. 1 téhož zákona o 45 dnů. V jeho odůvodnění uvedla, že žalobci bylo dne 11. 12. 2022 vydáno za přítomnosti tlumočníka rozhodnutí o zajištění. Po citaci právních předpisů pak žalovaná konstatovala, že přihlédla ke složitosti přípravy výkonu tohoto správního vyhoštění, zejména z důvodu nutnosti zajistit ve spolupráci ředitelství a velvyslanectví ztotožnění žalobce a vydání náhradního cestovního dokladu. Do současnosti ředitelství neobdrželo od velvyslanectví žádné sdělení týkající se ověřování totožnosti žalobce. Ředitelství bude i nadále v dané věci činit kroky vedoucí ke zdárné realizaci správního vyhoštění žalobce, a to zejména urgencemi velvyslanectví. S ohledem na to, že žalobce dosud nebyl ztotožněn a nebyl dosud vystaven jeho cestovní doklad, žalovaná přistoupila k prodloužení trvání zajištění o 45 dnů. Žalovaná po zhodnocení popsaného skutkového stavu dospěla k závěru, že je dostatečně odůvodněno prodloužení doby zajištění, neboť žalobce svým jednáním a neoprávněným pobytem na území ČR úmyslně porušuje právní předpisy ČR. Žalobce podnikl cestu do Itálie s vědomím toho, že cestuje bez platného cestovního dokladu a příslušného víza a s vědomím, že pocestuje přes území ČR, kde nemá žádné oprávnění k pobytu. Kdyby žalobce respektoval zákony ČR, neexistovaly by důvody pro jeho zajištění. Žalovaná tak konstatuje, že prodloužení doby zajištění o 90 dnů je zcela přiměřené důvodům zajištění. Toto zajištění bude bezodkladně ukončeno, nastanou–li skutečnosti uvedené v § 127 zákona o pobytu cizinců. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 10. 3. 2023. Posouzení žaloby soudem 8. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). S ohledem na skutečnost, že žádný z účastníků nepožádal o nařízení jednání a soud nepovažuje nařízení jednání za nezbytné, rozhodl o žalobě bez jednání (§ 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců). Dospěl přitom k závěru, že žaloba je důvodná.

9. Žalobce obecně namítal, že v řízení byla porušena ustanovení § 2 odst. 2 a 4, § 3, § 50 odst. 3 a § 68 odst. 3 správního řádu, čl. 8 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tyto obecné námitky soud nepovažuje za samostatné žalobní body ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých ‚obvyklých’ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami“ [usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005–58]. Těmto požadavkům ovšem výše uvedené námitky žalobce nedostály, neboť jde pouze o citace či parafráze ustanovení, která měla být porušena, aniž by žalobce uvedl konkrétní skutečnosti či právní argumentaci. Soud se jimi proto samostatně nezabýval a rozhodnutí přezkoumal v rozsahu řádných žalobních bodů.

10. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.

11. Podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je–li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.

12. Podle § 125 zákona o pobytu cizinců nesmí doba zajištění překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody (odst. 1 věta první). Policie je oprávněna prodlužovat dobu trvání zajištění podle § 124 až 124b i nad tuto dobu za podmínky, že vyhoštění cizince je uskutečnitelné v době trvání zajištění, pokud v průběhu získávání nezbytných dokladů pro výkon správního vyhoštění dochází i přes řádné úsilí policie ke zpoždění ze strany třetích zemí [odst. 2 písm. c)]. Doba trvání zajištění v takovém případě nesmí překročit v souhrnu 365 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody (odst. 3 věta první).

13. Podle § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců je policie povinna po celou dobu zajištění cizince zkoumat, zda důvody zajištění trvají.

14. V projednávané věci žalobce brojí proti prodloužení doby zajištění napadeným rozhodnutím o 45 dnů. V této souvislosti považuje soud za nezbytné připomenout, že délka doby zajištění je v § 125 zákona o pobytu cizinců stanovena relativně určitě, neboť je stanovena pouze maximální délka této doby (90, 180, 365 nebo 545 dnů dle režimu zajištění). Určení konkrétní doby v každém jednotlivém případě je pak věcí správního uvážení. V přezkumu použití správního uvážení správním orgánem je pak soud omezen. Může tak přezkoumávat zejména zneužití správního uvážení a překročení jeho mezí (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a dále to, „zda řízení předcházející vydání napadenému rozhodnutí proběhlo v souladu se zákonem, tj. zda vněm byla respektována všechna procesní práva žalobce“ (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002–42). Jinými slovy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu může soud přezkoumávat pouze to, zda správní orgán nevybočil z mezí pro správní uvážení stanovených. NSS k tomu v citovaném rozhodnutí uvedl, že „[s]právní uvážení je v prvé řadě vždy limitováno principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky; z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně [...], tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl.“ Jen z těchto hledisek tak může soud stanovení doby zajištění přezkoumat, přičemž v případě přezkumu stanovení doby zajištění patří k těmto kritériím rovněž přiměřenost délky zajištění.

15. Předpokladem prodloužení zajištění je skutečnost, že vyhoštění bude alespoň potenciálně možné. Proto musí správní orgán podrobněji uvážit zejména o skutečnostech, které vyšly v průběhu jeho činnosti směřující k vyhoštění cizince najevo a které by mohly zakládat důvodnou obavu, že účelu zajištění nebude možné dosáhnout (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010–150, č. 2524/2012 Sb. NSS). Nezákonnost rozhodnutí o prodloužení doby zajištění přitom nezpůsobují problémy při získávání náhradních cestovních dokladů, pokud je výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně možný, žalovaný nebyl při přípravě vyhoštění pasivní a zdržení vyhoštění bylo způsobeno výlučně pasivitou orgánů stěžovatelovy země původu v kombinaci s tím, že sám stěžovatel cestoval bez cestovních dokladů (srov. rozsudky NSS ze dne 13. 2. 2019, č. j. 6 Azs 353/2018–20, nebo ze dne 27. 4. 2016, č. j. 10 Azs 275/2015–40).

16. Při rozhodování o prodloužení doby zajištění jsou správní orgány povinny „důkladně a svědomitě posuzovat skutečnosti, které by prodloužení zajištění odůvodňovaly […]. Uvedené skutečnosti musí být přesvědčivým a nezpochybnitelným způsobem doloženy ve spisovém materiálu“ (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 11. 2011, č. j. 1 As 119/2011–39). V odůvodnění délky stanovené doby zajištění (či jeho prodloužení) je třeba uvést, „jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby. Dále lze nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů (např. obvyklá doba komunikace se zastupitelským úřadem země původu cizince, doba potřebná pro poskytnutí právní pomoci ze strany země původu)“ (rozsudek NSS ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011–79). Z další judikatury NSS vyplývá, že nároky na odůvodnění rozhodnutí o prodloužení doby zajištění se váží zejména na aktualizaci skutkových okolností a odůvodnění potřeby prodloužení doby zajištění (srov. např. rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2017, č. j. 1 Azs 96/2017–87).

17. V rozsudku ze dne 13. 8. 2020, č. j. 1 Azs 143/2020–48, NSS zdůraznil, že „[p]ři přezkumu rozhodnutí o prodloužení doby zajištění ve správním soudnictví jsou soudy povinny k žalobní námitce přezkoumat, zda zajištění cizince je oprávněné a zda policie postupuje v řízení o správním vyhoštění s náležitou pečlivostí, aktivně, svědomitě a bez zbytečných průtahů. Soudní přezkum zákonnosti zajištění zahrnuje rovněž hodnocení, zda zajištění cizince směřuje k jeho primárnímu cíli. Není přípustné, byl–li cizinec jednou zajištěn za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, aby mohl správní orgán jeho zajištění libovolně prodlužovat až do maximální délky zajištění uvedené v § 125 zákona pouze s odkazem na to, že trvají obavy, že by mohl mařit účel správního vyhoštění. Bez zkoumání procesní aktivity správního orgánu v řízení o vyhoštění by zásah do osobní svobody cizince zůstal bez ochrany a takto limitovaná soudní ochrana by nemohla vyloučit svévolné postupy správních orgánů. Správní orgán proto musí především zdůvodnit, jaké kroky směřující k vyhoštění dosud učinil a z jakého důvodu nebylo dosud možné vyhoštění realizovat.“ 18. Obdobně se vyjádřil také např. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 13. 8. 2021, č. j. 41 A 21/2021–32, podle něhož soud musí mít možnost přezkoumat, zda stanovení konkrétní doby trvání omezení svobody odpovídá individuálním okolnostem případu a zda nebylo svévolné. Současně platí, že čím delší je stanovená doba (prodloužení) zajištění, tím intenzivnější je omezení základního práva na osobní svobodu a tím pečlivější musí být i zdůvodnění doby (prodloužení) zajištění. Může nastat situace, v níž je časový odhad jednotlivých úkonů objektivně nemožný; v takovém případě by nemělo smysl trvat na časovém odhadu, který by neměl reálnou oporu. Pak je ovšem namístě z opatrnosti stanovit kratší dobu zajištění. Tím žalovaná umožní cizinci realizovat soudní přezkum v kratších intervalech. A následně soudu umožní ověřit, zda během této doby v řízení postupuje s náležitou pečlivostí, aktivně, svědomitě a bez zbytečných průtahů a zda zajištění cizince směřuje k jeho primárnímu cíli. V uvedeném rozsudku Krajský soud v Brně dále uvedl, že požadavek na specifikaci budoucích kroků, které mají vést k dosažení účelu zajištění, jakož i jejich časové vymezení ve vztahu k době trvání zajištění, nelze vykládat tak, že by absence časového odhadu provedení každého ze specifikovaných úkonů žalované při stanovení délky zajištění automaticky vedla k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Vždy je třeba přihlížet ke specifickým okolnostem každého jednotlivého případu. Jako určité nezbytné minimum v případě rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění v případě cizinců bez cestovního dokladu je však zásadně třeba jednotlivě odhadnout alespoň dobu potřebnou pro komunikaci se zastupitelským úřadem včetně vyřízení náhradního cestovního dokladu na základě odpovídajících zkušeností žalované s konkrétní zemí a dále dobu obvykle nezbytnou k zabezpečení přepravních dokladů při realizaci přepravy do země původu (srov. přiměřeně rozsudky NSS ze dne 3. 3. 2016, č. j. 10 Azs 18/2016–26, nebo ze dne 30. 5. 2019, č. j. 4 Azs 255/2017–61).

19. Soud se tedy v intencích shora uvedených východisek zabýval tím, zda stanovení konkrétní doby prodloužení trvání omezení svobody žalobce odpovídá skutkovým okolnostem případu, a zda nebylo svévolné. Dospěl přitom k závěru, že napadené rozhodnutí požadavkům na odůvodnění výroku o stanovení doby prodloužení zajištění nevyhovuje. V napadeném rozhodnutí navíc zcela chybí i jakékoliv zdůvodnění toho, zda nadále trvá nemožnost náhrady omezení osobní svobody přijetím zvláštních opatření. I touto otázkou, byť třeba i jen stručně, je přitom žalovaná povinna se ve smyslu § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců vždy zabývat, neboť se jedná o jeden z důvodů, bez jehož naplnění nemůže zajištění cizince pokračovat.

20. Žalovaná sice odpovídající úvahy předkládá ve svém vyjádření k žalobě, nicméně do napadeného rozhodnutí je nevtělila, což rovněž způsobuje jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 8. 4. 2020, č. j. 1 As 449/2019–32, je nepřípustné, aby soud na základě poznatků, které zjistil z obsahu správního spisu, dotvářel a domýšlel odůvodnění správního rozhodnutí, které měla formulovat žalovaná. Tím by popřel svou roli přezkumného orgánu, jehož řízení je založeno na rovnosti účastníků (viz např. rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2019, č. j. 9 Afs 137/2016–176, č. 3901/2019 Sb. NSS). Stejným dotvářením by byla i spekulace soudu, zda důvody uváděné ve vyjádření skutečně měla žalovaná na mysli již v době vydání napadeného rozhodnutí, nebo zda jde naopak o důvody pojaté teprve dodatečně v reakci na podanou žalobu.

21. Chybějící vypořádání určité otázky v napadeném rozhodnutí lze nahrazovat vyjádřením k žalobě pouze v těch případech, jedná–li se o otázky, jež nepatří mezi základní okolnosti, jimiž je žalovaná povinna se zabývat při vydání napadeného rozhodnutí, a jež poprvé zazněly až v žalobě (ze správního spisu není jejich významnost sama o sobě patrná). Takovou okolností by v tomto případě mohla být otázka psychických potíží, jelikož doposud z ničeho neplynulo, že by žalobce měl trpět zdravotními obtížemi (ze správního spisu plyne, že kožní onemocnění žalobce, v důsledku nějž nemá otisky prstů ani dlaní, je vadou vrozenou, na kterou je žalobce zvyklý a významnější zdravotní obtíže mu nepůsobí). Naopak otázka nezbytnosti prodloužení zajištění, délka takového prodloužení a nemožnost využití alternativních prostředků šetrnějších k osobní svobodě žalobce musí být předmětem posuzování žalované vždy, a proto musí mít odraz již v písemném odůvodnění napadeného rozhodnutí.

22. Prvotním důvodem úspěchu žaloby je skutečnost, že žalovaná v napadeném rozhodnutí naprosto nijak nezdůvodnila, proč není možné využít zvláštní opatření namísto omezení osobní svobody žalobce. Je sice pravdou, že danou otázkou se žalovaná již zabývala v rozhodnutí o zajištění, avšak napadené rozhodnutí žalovaná vydávala s časovým odstupem čtvrt roku. Za tu dobu se situace mohla změnit. Žalobce mohl získat finanční prostředky či kontakt na osobu ochotnou ke složení finanční záruky, mohl získat možnost ubytování a jeho přístup se mohl také změnit. Žalovaná tak v případě, že chce pokračovat v omezování osobní svobody žalobce, musí učinit novou úvahu v tom směru, zda nějaká taková (či podobná) okolnost nenastala, popř. zda zde jsou nadále takové důvody, pro něž ani nastalá změna okolností neumožňuje volbu šetrnějšího prostředku zajištění participace žalobce na realizaci vyhoštění. Žalovaná není povinna detailně znovu popisovat své úvahy stran jednotlivých variant zvláštních opatření a může třeba i jen odkázat na konkrétní pasáže rozhodnutí o zajištění, jež je také součástí správního spisu a žalobce je s ním seznámen, jestliže tyto úvahy nadále považuje za platné. Musí však v napadeném rozhodnutí alespoň učinit takový odkaz spolu s vyjádřením se k otázce, zda v mezidobí došlo či nedošlo ke změně dříve zvažovaných okolností. Zmínka o existenci rozhodnutí o zajištění bez konstatování, že důvody nemožnosti jeho nahrazení jiným opatřením v něm vyjádřené sdílí a považuje je bezezbytku za nadále trvající, takovou povahu nemá. Napadené rozhodnutí tak postrádá i toto naprosté minimum, a byť soud může mít na základě obsahu správního spisu vlastní názor na tuto otázku, není v souladu s jeho povinností nestrannosti namístě, aby tento názor vyslovoval tam, kde jej žalovaná v napadeném rozhodnutí nijak nevyjádřila, a o jejích úvahách lze tak pouze spekulovat.

23. Pokud jde o tom, zda bylo řádně zdůvodněno, jak dlouho má ještě trvat zajištění, popř. zvláštní opatření je nahrazující, i zde je nutno dát žalobci za pravdu v tom, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Vyjádření žalované k žalobě obsahuje podrobné vysvětlení, proč bylo rozhodnuto o prodloužení zajištění právě v takové délce. Napadené rozhodnutí však opět adekvátní zdůvodnění neobsahuje. Z něj se lze dočíst jen a pouze to, že bylo osloveno velvyslanectví, jež zatím mlčí, a žalovaná je tedy bude ve spolupráci s ředitelstvím urgovat. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je nadto vnitřně rozporné, když jednou hovoří o prodloužení zajištění žalobce o 45 dnů, podruhé pak o 90 dnů. Proč byla zvolena délka 45 dnů (z jakých okolností žalovaná dovodila potřebu prodloužení alespoň o takovou dobu, resp. též neadekvátnost prodloužení v delším rozsahu) ani proč se žalovaná domnívá, že spolupráce s dosud mlčícím velvyslanectvím přesto může vést k úspěšné realizaci vyhoštění, však z napadeného rozhodnutí neplyne ani náznakem. Přitom tyto okolnosti, jak plyne ze shora shrnuté judikatury NSS, jsou nezbytnou náležitostí odůvodnění napadeného rozhodnutí a žalovaná je povinna s těmito svými úvahami žalobce seznámit již při jeho vydání tak, aby měl reálný prostor v žalobě poukázat na případnou chybnost předpokladů žalované. Ta ovšem takto v tomto případě nepostupovala a odůvodnění napadeného rozhodnutí tak žalobce mohl zcela oprávněně považovat za svévolné a nepodložené. I když důvody předkládané ve vyjádření k žalobě mohou být relevantní, v této situaci jsou již opožděné, jelikož nepředstavují pouhé rozvinutí existujícího odůvodnění napadeného rozhodnutí, poskytujícího v základních obrysech vysvětlení úvah správního orgánu, ale zcela nové a originální důvody, které v napadeném rozhodnutí nemají žádný předobraz. I zde je tedy žaloba důvodná. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 24. Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou důvodné, jelikož žalovaná v napadeném rozhodnutí ani náznakem nesdělila důvody, proč měla za to, že nadále nelze zajištění nahradit jiným opatřením, že je třeba jej prodloužit právě o 45 dnů a proč lze s přiměřenou pravděpodobností doufat v úspěšnou realizaci vyhoštění, bylo již zbytečné se zabývat dalšími žalobními body. Napadené rozhodnutí je totiž zřetelně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, v důsledku čehož soudu nezbylo než napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušit. O vrácení věci žalované soud nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí bylo prvním úkonem v řízení (§ 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), tudíž zde po jeho zrušení není řízení, v němž by bylo možné pokračovat (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 12. 2015, č. j. 4 Azs 234/2015–36). K návrhu žalobce na výrok soudu o ukončení zajištění, soud podotýká, že takto v řízení o žalobě proti rozhodnutí rozhodnout nemůže (srov. § 76 a § 78 s. ř. s.), nicméně vyhlášením tohoto rozsudku vzniká žalovanému povinnost bezodkladně žalobce propustit ze zajištění [§ 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců].

25. Protože soud o žalobě rozhodl bezodkladně po obdržení správního spisu, nadto vázán zákonem stanovenou lhůtou pro rozhodnutí (§ 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců), nerozhodoval samostatně o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce sice byl v řízení úspěšný a měl by právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady řízení mu však nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Vymezení věci a obsah podání účastníků Obsah napadeného rozhodnutí Posouzení žaloby soudem Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení