49 Az 108/2015 - 44

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou v právní věci žalobce: V.K., nar. , státní příslušnost Ukrajina, t.č. x, zastoupený Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Čihákova 871/15, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR (Odbor azylové a migrační politiky), pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2015, č. j. OAM-716/ZA- ZA02-P16-2015, o udělení mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Soudem ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL. M., se přiznává odměna ve výši 12. 342,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky ze dne 17. 9. 2015, č. j. OAM- 716/ZA-ZA02-P16-2015, nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle § 12, §13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce uvedl, že v řízení o udělení azylu byl porušen § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. V doplnění žaloby dále uvedl, že odpírání nástupu do armády z důvodu svědomí může být, jako v jeho případě, důvodem k udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Správní orgán však odmítl hodnotit odmítání nástupu do ozbrojeného konfliktu jako relevantní pro mezinárodní ochranu, přičemž navíc v řízení nashromážděné podklady nehodnotil v souladu s § 3 správního řádu, např. nezmiňuje části zpráv svědčící v jeho žalobce. Uvedl, že odmítá nastoupit jako voják v nepřehledném dění ve válce na Ukrajině, do bojů, kde by byl nucen bojovat v armádě, když neví, za koho by měl bojovat a proti komu. Neztotožňuje se s důvody ozbrojeného konfliktu. Poukázal na to, že dostal několik povolávacích rozkazů a že v jeho oblasti bylo hodně lidí odvedeno. Dodal, že ukrajinská armáda a národní garda již není nasazována pouze ve východní části země, ale byla nasazena i při ozbrojených střetech na začátku měsíce července 2015 v Zakarpatské oblasti, v Mukačevu. V takovém případě hrozí, že by jako příslušník armády byl dokonce nucen zasahovat proti svým přátelům. V jeho případě se jedná o otázku svědomí, tak jak ji má na mysli NSS ve své konstantní judikatuře. Rovněž namítl, že je zcela nesprávný závěr správního orgánu, že problémy se týkají pouze dvou administrativních oblastí Ukrajiny (Doněcké a Luhanské oblasti), a že „Ve zbytku země je bezpečnostní situace nezměněná a zcela stabilní.“ Takové soudy ve světle skutečnosti, že za dobu posledních 12 měsíců bylo ve válce zabito více než 1600 ukrajinských vojáků a dalších několik tisíc civilistů, nejsou přípustné. Hodnocení je dle žalobce zcela mimo rámec správního uvážení, je zřejmě nepravdivé, resp. domněnky správního orgánu se nenaplnily, což dokazují zprávy o situaci na Ukrajině, na které žalobce odkázal (např. ozbrojené střety polovojenských oddílů Pravého sektoru s ukrajinskou armádou v Zakarpatské oblasti - Mukačevu ). I v současné době ukrajinský prezident nevylučuje útok ze strany Ruské federace do hlubšího území Ukrajiny (mimo Doněckou a Luhanskou oblast), přičemž tato otázka bývá spojována s aktuální hrozbou vyhlášení stanného práva v zemi. Z těchto důvodů navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že branná povinnost je zcela legitimní občanskou povinností, což uznává nejen Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (Ženevská konvence), ale i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, a vyhýbání se nástupu vojenské služby či dezerce, byť by byla trestná, není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Judikatura Nejvyššího správního soudu opakovaně vyslovila, že odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby nebo branné povinnosti nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, zejména pokud není odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím. Samotné odmítání vojenské služby bez takovéhoto reálně projeveného politického či náboženského přesvědčení však odůvodněné obavy z pronásledování podle § 12 písm. b) zákona o azylu nemůže založit ani tehdy, pokud by byl výkon vojenské služby spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. Žalobce v průběhu správního řízení netvrdil ani neprokazoval, že by byl v zemi původu nucen k výkonu vojenské služby, ačkoli by tato služba byla v rozporu s jeho politickým nebo náboženským přesvědčením. Žalobcův obecně formulovaný nesouhlas s politikou ukrajinského prezidenta nemůže neexistenci tvrzení žalobce o jeho odmítání uposlechnout povolávací rozkaz z důvodu vlastního politického nebo náboženského přesvědčení v průběhu celého správního řízení nahradit. Je právě na žadateli, aby v řízení o své žádosti prokázal autentičnost svého náboženského či morálního přesvědčení nebo oprávněných pohnutek svědomí a dalších skutečností vztahujících se k jeho odmítání vojenské služby jako takové. Je to tedy žadatel o mezinárodní ochranu, který nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Toto břemeno tvrzení, příp. následně též důkazní, však žalobce zjevně neunesl, když při žádném ze správních úkonů důvody pro odmítnutí povolání k branné službě, se kterými nyní přichází ve své žalobě, netvrdil. Nynější tvrzení žalobce o odpírání branné povinnosti z důvodu svědomí tak správní orgán považuje za účelová. Za této celkové situace neměl žalovaný žádné indicie, které by ho zavazovaly ke zjišťování stavu věci či dokonce provádění důkazních prostředků nad rámec rozsahu tvrzení, kterými žalobce sám vymezil předmět řízení, když ani z ostatních shromážděných podkladů žádné takové indicie neplynuly. Na nová tvrzení uvedená v žalobě pak žalovaný může nahlížet jen jako na tvrzení účelová mající za cíl vygradovat a více přiblížit příběh žalobce k důvodům, pro něž by mu měla být udělena mezinárodní ochrana formou azylu. Proto navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. U jednání soudu žalobce uvedl, že žalovaný v řízení porušil § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu v souvislosti s § 12 a § 14a zákona o azylu, když nehodnotil tato ustanovení zákona v souvislosti s jeho postavením a zejména nehodnotil otázku svědomí. Uvedl dále, že dostal již 5. povolávací rozkaz a jeho nepřevzetí se již trestá vězením. Do bojů se povolává v současné době z celé Ukrajiny. On nechce střílet po dětech, po civilistech a po Ukrajincích, nemá proč bojovat. Domáhá se pouze toho, aby se nemusel vracet do vlasti, pokud se tam bojuje. Vrátit se tam ale nechce nikdy. Tady má práci, ve výkonu trestu se poučil a chce zůstat zde. Uvedl, že nikdo neví, jak to na Ukrajině chodí, on je ve styku se svými známými přes viber a je mu známo, jak jeho kamarádi, kteří byli odvedeni, dopadají. Zdůraznil, že se na Ukrajině nechce nechat zabít. Informace, které si žalovaný pro řízení obstaral, se však nepromítly do odůvodnění rozhodnutí. Aspekt jeho svědomí, se objevuje v průběhu celého správního řízení, nikoliv až v žalobě. Např. Zpráva komisaře OSN pro lidská práva se věnuje průběhu konfliktu a uvádí, k jakým porušením práv v tomto konfliktu dochází. Konstatování žalovaného, že se jedná o občanskou povinnost žalobce, je proto nedostatečné. Obsahu zpráv, které žalovaný v řízení shromáždil, svědčí o tom, že žaloba je důvodná. Žalobce poukázal na rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 49 Az 37/2015 z 3. 10. 2016, ve kterém soud zrušení rozhodnutí odůvodnil tím, že nebyly zjištěny poměry, k jakým dochází v průběhu konfliktu. Proti rozsudku byla podaná kasační stížnost, avšak NSS ještě nerozhodl. Navrhl proto zrušení rozhodnutí žalovaného. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že v řízení nebyly prokázány žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly udělení mezinárodní ochrany žalobci. Nechuť k výkonu vojenské služby nelze hodnotit jako pronásledování, nebo hrozbu vážné újmy. V r. 2015 učinila Ukrajina prohlášení, kterým se pořídila jurisdikci mezinárodního trestního soudu. To vyvrací domněnku žalobce, že by mu hrozil trest za odmítnutí výkonu vojenské služby. Upozornil také na to, že na Ukrajině se nejedná o totální konflikt. Není důvod, aby se žalobce, v případě návratu, měl vracet do oblasti, kde konflikt probíhá. Ze správního spisu zjistil soud následující skutečnosti: Dne 25. 8. 2015 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále jen ČR), v niž uvedl, že je státním příslušníkem Ukrajiny, ukrajinské národnosti a vyznává křesťanství, pravoslavnou církev. On sám, ani nikdo z rodiny, není členem žádné politické strany ani jiné organizace, a nikdy nebyl. Uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, a to v ČR v roce 2008 za trestný čin krádeže, přičemž mu byl udělen trest odnětí svobody na 2 roky podmíněně se zkušební dobou na 2 roky. V roce 2009 byl odsouzen za trestný čin zpronevěry k trestu odnětí svobody na 3 roky podmíněně se zkušební dobou na 5 let a v roce 2011 byl odsouzen za trestný čin podvodu k odnětí svobody na 6 let nepodmíněně (propuštěn byl po 2/3 trestu). Vojenskou službu vykonával v letech 1997 - 1998 na Ukrajině, ve městě Lvov, s hodností vojín u pěchoty. Dosáhl středoškolského vzdělání v oboru mechanik, v letech 2005 - 2013 pracoval jako OSVČ. Jeho rodiče žijí na Ukrajině ve městě S. Na Ukrajině ve městě S. žijí také jeho synové, M. K., nar. x, a N. K., nar. x. V ČR žije jeho bratranec, pan V. B. se svou manželkou. Ve vlasti žil žalobce do roku 2005 v Zakarpatské oblasti, ve městě S. Ze své vlasti naposledy vycestoval v roce 2005. Cestoval automobilem přes Polsko. Na území ČR vstoupil v roce 2005 s vlastním cestovním dokladem a českým pracovním povolením. Za svého pobytu v cizině spojení se zastupitelským úřadem své vlasti navázal v letech 2007 a 2010 kvůli vydání cestovního dokladu, a poté v roce 2015 kvůli vydání náhradního cestovního dokladu. Nikdy dříve nikde jinde o azyl nežádal. V ČR byl již v letech 1999 - 2005 z pracovních důvodů. Jako důvod odchodu z vlasti uvedl zaměstnání. Na dotaz, čeho se žadatel obává v případě návratu na Ukrajinu, odpověděl, že se obává o život. Prohlásil, že ho odvedou do války. V průběhu pohovoru žalobce vypověděl, že ve vlasti žil s rodiči, se svými dětmi a s bývalou manželkou v bytě na ulici x, v Zakarpatské oblasti. Na této adrese byl i zaregistrován. V současné době žije s bratrancem v B. K důvodům žádosti o mezinárodní ochranu sdělil, že se obává o svůj život v souvislosti s nástupem do armády, a má také materiální důvody. Vysvětlil, že jde o práci, zaměstnání, člověk neuživí rodinu, nelze se uživit. Konkrétně uvedl, že nemohl najít práci, všichni byli na úřadu práce, kde platili asi 40 USD, a z toho se nedá uživit. O Ukrajině nechce ani slyšet, chce sem vzít děti. Na Ukrajině práce prostě není. Uvedl, že obdržel asi tři nebo čtyři povolávací rozkazy do armády. Byly doručeny na adresu x. Neví, kdy byly doručeny. Jeho matka to podepsat nemůže, takže neví, zda byly nebo nebyly doručeny. O povolávacích rozkazech mu řekla jeho matka asi před dvěma měsíci po jeho propuštění z výkonu trestu. Prohlásil, že v současné době jsou povoláváni do armády i ostatní obyvatelé Ukrajiny. Začala 7., 8. a 9. mobilizace. Z jejich okresu v Zakarpatské oblasti bylo odvedeno nejméně lidí, a proto bylo stanoveno jejich vládou, že z jejich okresu nyní musí být odvedeno nejvíce lidí do bojové zóny. Na otázku, z jakého důvodu odmítá uposlechnout povolávací rozkaz a nastoupit k odvodu, odpověděl, že nemá za koho a s kým bojovat a řečnicky se ptal, za koho má válčit. Za Porošenka nebo za koho? Za koho má nastoupit? Má obavy o život. Prohlásil, že když oni ulévají své byznysy a miliardy, ať jdou válčit sami. Ani jeden tam neposlal svého syna. Všichni utekli do Evropy. Uvedl, že má asi stejné důvody jako ostatní povolané osoby k tomu, proč by neměl být do armády odveden. Všichni jsou stejní, všichni mají rodiny. Je to výsměch války, je to ekonomická válka. Oni si jen cpou kapsy. Nemá možnost vyhnout se legálně nástupu do armády, jedině za pomoci úplatku. Uvedl, že to může jít odsedět, musel by si odsedět stejnou dobu, jako by byl v armádě, možná rok, rok a půl. Co se týče jeho pobytu na území ČR od roku 2005, měl zde pracovní povolení do roku 2010 nebo 2011. Když mu nabízeli trvalý pobyt, tak ho odmítl. Vysvětlil, že pracovní povolení mu nebylo v roce 2010 prodlouženo z důvodu záznamu v rejstříku trestů. Od té doby pobýval na území ČR nelegálně s litevským pasem, přičemž s tímto pasem byl i zadržen. Neví, na jaké jméno byl pas vydán, ale na jeho jméno to nebylo. Tento pas si obstaral někde v Brně v roce 2010. Prohlásil, že v současné době nemá možnost zajistit si legální pobyt na území ČR jiným způsobem než žádostí o mezinárodní ochranu. V případě návratu na Ukrajinu by mu bezprostředně hrozil odvod do války a ohrožení života. Kvůli válce a materiálním důvodům není ochotný dobrovolně se na Ukrajinu vrátit. Dne 17. 9. 2015 rozhodl žalovaný podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu o neudělení mezinárodní ochrany žalobci. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že snaha vyhnout se nástupu do armády není sama o sobě důvodem k udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, zejména pokud se povinnost nastoupit do armády týká všech obyvatel země bez ohledu na jejich rasu, národnost, náboženství či politické přesvědčení. Branná povinnost je zcela legitimní občanskou povinností, což uznává nejen Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (dále jen Ženevská konvence), ale i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle Ženevské konvence není ani vyhýbání se nástupu vojenské služby či dezerce, byť by byla trestná, důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, neboť podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků (Ženeva 1951) a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků (New York 1967), vydané Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v záři roku 1979, „člověk jasně není uprchlíkem, pokud jeho jediným důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby je jeho averze vůči vojenské službě“. Rovněž uvedl, že ani nutnost vykonat vojenskou službu nelze vnímat jako vážnou újmu, neboť ta je jednou z nejzákladnějších státo - občanských povinností a stejně tak nelze za vážnou újmu považovat případný postih, kterému by žadatel byl vystaven v případě odmítnutí nastoupit k jejímu výkonu. Správní orgán jen dodává, že vyhnutí se vojenské službě je trestným činem i v ČR, tedy v zemi, kde jmenovaný žádá o udělení mezinárodní ochrany a je postihováno trestním právem. Dále žalovaný uvedl, že na území Ukrajiny ve dvou z celkového počtu 24 oblastí, na něž je Ukrajina administrativně rozdělena, panuje stav zhoršené bezpečnostní situace, který se rozšířil i do dalších částí země, které s těmito oblastmi sousedí. Konkrétně se jedná o ozbrojené střety mezi ukrajinskými bezpečnostními složkami a místními separatisty v Doněcké a Luhanské oblasti na východě Ukrajiny při hranicích s Ruskem. Výše konstatované lze podložit citací z Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině - aktualizace č. 2 ze dne 15. ledna 2015: „Navzdory příměří dohodnutému dne 5. září 2014 v Minsku pokračovaly v regionech Doněck a Luhansk nepřátelské akce, v jejichž důsledku se prostředí stalo ještě méně bezpečné a dále přicházely zprávy o pokračujícím porušování lidských práv. Zhroucení veřejných služeb a ekonomický rozklad zvýšily potřebu humanitární pomoci v těch částech regionů Doněck a Luhansk, které nejsou kontrolovány ukrajinskou vládou“. Správní orgán však rovněž nemůže pominout, že ve zbytku země je bezpečnostní situace nezměněná a zcela stabilní. Žalobce přitom pochází ze Zakarpatské oblasti na západu země, není důvod, proč by se měl v případě návratu do vlasti vracet právě do některé z problematických oblastí, a jeho oblasti se zmíněná zhoršená bezpečnostní situace netýká. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání rozhodnutí žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 2 s. ř. s. a Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany). Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná. Článek 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, nebyl do českého právního řádu promítnut, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula. Jelikož je požadavek čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU dostatečně určitý, je nutno mu přiznat vertikální přímý účinek a v projednávané věci jej aplikovat i při absenci odpovídající vnitrostátní právní úpravy (srovnej rozsudky Evropského soudního dvora C-26/62 Van Gend en Loos v. Nederlandse Aministratie der Belastigen, C-9/70 Franz Grad v. Finanzamt Traunstein nebo C-41/74 Van Duyn v. Home Office). Žalobce předně uvedl, že v řízení o udělení azylu byl porušen § 3 správního řádu a § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, tyto námitky však nejsou žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z něhož plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58). Těmto požadavkům ovšem výše uvedená tvrzení žalobce nedostála, neboť jde pouze o citaci ustanovení právních předpisů, která měla být porušena, aniž by žalobce uvedl konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírá. Řádnými žalobními body pak žalobce namítl, že žalovaný nesprávně vyhodnotil azylovou relevantnost jeho obav z povinnosti nastoupit výkon vojenské služby a z nasazení do válečného konfliktu probíhajícího na východě Ukrajiny. Tato námitka není důvodná. Úvodem soud zdůrazňuje, že primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel, z obsahu jeho žádosti se pak v následujících fázích vychází. Žadatele stíhá břemeno tvrzení, důkazní břemeno je následně rozloženo mezi něj a správní orgán. Správní orgán je povinen k tvrzením uvedeným v řízení o mezinárodní ochraně zajistit maximální možné množství důkazů a obstarat dostatečně přesné, aktuální a důvěryhodné informace o zemi původu žadatele (srov. např. usnesení NSS ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013-38, či ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 - 48). Z konstantní judikatury vyplývá, že správní orgán zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které vycházejí ze žadatelovy výpovědi v průběhu řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41). Žalobce měl v průběhu správního řízení možnost uvést vše, co považuje za relevantní z hlediska udělení mezinárodní ochrany. Byl s ním veden pohovor a byl poučen o povinnosti uvést pravdivě a úplně všechny skutečnosti nezbytné pro úplné zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí. Doplnění podkladů pro rozhodnutí nežádal. Rozhodnutí žalovaného je v nyní projednávané věci z hlediska všech žalobcem tvrzených skutečností podrobně odůvodněno. Žalobce zejména tvrdil, že se bojí, že by musel do války. K těmto důvodům shromáždil žalovaný relevantní informace o zemi původu žalobce (k požadavkům na kvalitu podkladových informací o zemi původu srov. rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, publ. č. 1825/2009 Sb. NSS). Konkrétně vycházel ze zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině za období 16. února až 15. května 2015, ze dne 1. června 2015, z Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze dne 15. ledna 2015, Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině - aktualizace č. 2, z Výroční zprávy Human Rights Watch 2015, Ukrajina, ze dne 29. ledna 2015, z Výroční zprávy Amnesty International 2014/2015, Ukrajina, ze dne 25. února 2015, ze Zprávy Freedom House, Svoboda ve světě 2015 - Ukrajina, ze dne 28. ledna 2015, z Informace MZV ČR č. j. 101712/2015-LPTP ze dne 9. července 2015 a z Informace MZV ČR č. j. 98848/2015-LPTP ze dne 21. května 2015. Kromě těchto informací, které se bezpečnostní situaci na Ukrajině věnují a zmiňují jak nepokoje a boje na východě, tak i klid, který panuje ve středu a na západě území, vycházel žalovaný ve svém rozhodnutí také z poměrně bohaté judikatury správních soudů, která ve vztahu k žadatelům o mezinárodní ochranu pocházejících z Ukrajiny existuje. Obavy z války na Ukrajině Nejvyšší správní soud opakovaně nepovažuje za relevantní z hlediska mezinárodní ochrany. Dospěl k závěru, že se nejedná o tzv. totální konflikt, jenž by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy (srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, či usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26). Stejně tak odmítá chápat brannou povinnost v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu, včetně „hrozby“ mobilizace, jako azylově relevantní okolnost (srov. např. rozsudky ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, a ze dne 23. 4. 2015, č. j. 3 Azs 28/2015 - 24). Nic dalšího žalobce ve své žádosti netvrdil (kromě obecného nesouhlasu s politickou situací na Ukrajině), tvrzení o tom, že odpírá vojenskou službu z důvodu svého svědomí, uvedl (stejně jako obavu z toho, že by byl nucen páchat činy spadající do doložek o vyloučení uvedených v čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice) až v doplnění žaloby. Přesto soud v souvislosti s touto námitkou poukazuje na stanovisko obsažené v Příručce procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků (Ženeva 1951) a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků (New York 1967), vydané Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v záři roku 1979, „člověk jasně není uprchlíkem, pokud jeho jediným důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby je jeho averze vůči vojenské službě“. Vzhledem k tomu, že žalobce tuto námitku ve správním řízení neuvedl, postupoval žalovaný správně, pokud žádost o mezinárodní ochranu z hlediska těchto dalších obav neposuzoval. Obavu, že by jako příslušník vojenských jednotek mohl při nasazení do ozbrojeného konfliktu utrpět zranění nebo být usmrcen, z výše uvedených důvodů nelze podřadit pod § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Důvodná není ani námitka, že je zcela nesprávný závěr správního orgánu, že problémy se týkají pouze dvou administrativních oblastí Ukrajiny (Doněcké a Luhanské oblasti), a že „Ve zbytku země je bezpečnostní situace nezměněná a zcela stabilní.“ Soud konstatuje, že závěr žalovaného je podepřen obsahem správního spisu (viz zprávy citované výše) a ani od vydání napadeného rozhodnutí nedošlo na Ukrajině k takovým změnám, které by tento závěr zpochybnily. Ukrajina se v současné době nenachází ve stavu tzv. totálního konfliktu a oblasti západní Ukrajiny, kde žalobce žil do svého odjezdu do ČR a kde má rodinné zázemí, je oblastí stabilní, v níž žalobci žádná azylově relevantní újma nehrozí. Ojedinělý exces v Mukačevu, na který žalobce poukazuje, na tomto závěru nemůže nic změnit. Pokud se jedná o posledně uplatněnou námitku, že v průběhu probíhajících bojů není dodržováno mezinárodní právo, musí soud odkázat na stávající rozhodovací praxi NSS, podle které ani tato námitka není důvodná. Žalobce se svými námitkami neuspěl. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly. Odměnu soudem ustanovenému zástupci žalobce určil soud ve výši 12.153,- Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 9.300,- Kč za tři úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepsání doplnění žaloby a účast na jednání před soudem – § 7, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a ze tří paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, vše zvýšeno o částku 1.953,- Kč odpovídající 21 % DPH z předchozích částek, celkem 12.342 Kč.

Poučení