49 Az 67/2015 - 32

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou ve věci žalobce: M. T. T., státní příslušník Vietnamské socialistické republiky, t. č. bytem Z., P., zastoupen Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL. M., advokátem se sídlem Helénská 4, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2015, č. j. OAM-64/LE- BE02-LE05-2015, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 18. 5. 2015, č. j. OAM-64/LE-BE02- LE05-2015, se v části, kterou bylo rozhodnuto, že doplňkovou ochranu pro existenci důvodů podle § 15a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů nelze udělit, zrušuje a věc se v této části vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., se přiznává odměna ve výši 8.228,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobci mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje a doplňkovou ochranu pro existenci důvodů podle § 15a zákona o azylu nelze udělit. Toto rozhodnutí žalobce napadá žalobou, v níž namítá porušení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem k okolnostem případu, v souvislosti s § 12, § 13, § 14, § 14a, § 14b zákona o azylu, a navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. V následném doplnění žaloby zástupce žalobce uvedl, že nemohl v plném rozsahu fakticky dostát požadavku výzvy soudu k odstranění vad žaloby, neboť se nemohl seznámit se správním spisem, jenž nebyl součástí spisu soudního. Domnívá se proto, že by soud měl po opatření správního spisu žalobce znovu vyzvat k doplnění žaloby. K věci samotné uvádí, že závěry žalovaného nestojí na řádně zjištěném skutkovém stavu, rozhodnutí není dostatečně zdůvodněno a postrádá jakýkoliv prvek šetření či objasňování. Žalovaný se při posuzování žalobcovy žádosti soustředil pouze na jeden údajně výlučný žadatelem uváděný důvod podání žádosti (ekonomický motiv) a zbytkem se nezabýval. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s otázkou rodinných vazeb žalobce v České republice a mírou jeho hluboké integrace do místní společnosti. Žalovaný označil rodinné důvody za azylově nerelevantní, rodinné vazby žalobce však dostatečně neprověřil. Kategorické odmítnutí subsumpce rodinného života mezi důvody pro udělení mezinárodní ochrany je v rozporu s judikaturou jak Nejvyššího správního soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, a ze dne 28. 4. 2011, č. j. 1 Azs 8/2011 – 36). Ač je žalobce s družkou nesezdán, je třeba jejich soužití rovněž posuzovat jako rodinný život, neboť žijí ve společné domácnosti a společně se podílejí na výchově dětí. Žalovaný odkázal žalobce na zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ale dále nespecifikoval, kterých institutů tohoto zákona by měl žalobce pro řešení situace využít. Žalobce upozorňuje, že jedním z hledisek je rozlišení, zda do rodinného života zasahuje pouze vycestování či zda je s vycestováním spojen zákaz pobytu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 9. 2011 ve věci Nuňez proti Norsku). Žalobce dále namítá chybnou aplikaci ustanovení § 15a zákona o azylu, neboť nesouhlasí s hodnocením trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen, jako vážného nepolitického zločinu. V jeho konkrétním případě nedošlo k naplnění podmínek stanovených ustanovením čl. 17 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“). Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že námitky žalobce ohledně nezjištění skutečného stavu věci v předcházejícím řízení, považuje za liché. Zjištění skutkového děje, na základě kterého žalovaný své rozhodnutí odůvodnil, považuje za řádně, úplně a objektivně zhodnocená. Podstata žalobcova azylového příběhu je vyjádřena v jeho opakovaném prohlášení, že do České republiky přijel již v roce 2008 za prací a podnikáním, protože ve Vietnamu má velké dluhy a špatně se tam žije. Upozorňuje na skutečnost, že žalobce učinil prohlášení o mezinárodní ochraně až poté, co byl zadržen cizineckou policií, tedy v situaci, kdy byl ohrožen správním vyhoštěním z důvodu dlouhodobého ilegálního pobytu na území České republiky. Žalobcovo tvrzení o jeho integraci do české společnosti považuje žalovaný za nedůvěryhodné vzhledem k tomu, že byl žalobce rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 38 T 91/2011, shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009, trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let nepodmíněně s výkonem trestu ve věznici s dozorem a k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Stejně tak žalovaný nepovažuje za hodnověrná žalobcova tvrzení o rodinném soužití s přítelkyní a jejími dvěma dětmi, neboť přestože žalobce uvádí, že s nimi žije ve společné domácnosti již od roku 2008, není schopen uvést jejich data narození ani adresu společného bydliště. K tomu žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 70/2003 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 4 Az 9/2010. K námitce nezákonnosti neudělení doplňkové ochrany žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008-62, ve kterém jmenovaný soud uvedl, že k udělení doplňkové ochrany je třeba kumulativně splnit všechny podmínky stanovené v § 14a odst. 1 zákona o azylu. V případě žalobce však tyto podmínky naplněny nejsou. Země původu žalobce je z pohledu standardů požadovaných § 14a odst. 1 zákona o azylu hodnocena jako země, kde existuje účinná ochrana před vážnou újmou ve smyslu čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice a žadatel k ní má přístup. To stejné platí i pro situaci, kdy lze vyhledat účinnou ochranu v jiné části země. Ve spisovém materiálu je nesporným způsobem doloženo, že žalobce nepatří do okruhu osob, kterým hrozí vážné individuální ohrožení života nebo tělesné integrity a tudíž nebyla prokázána dostatečná míra individualizace žalobci hrozícího svévolného násilí vyžadovaná v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Žalovaný trvá na tom, že jeho rozhodnutí je řádně podloženo potřebnými podklady a to i co se týče námitky nebezpečí vzniku vážné újmy. Vznik této újmy je vázán na dvě kumulativní podmínky, jež v případě žalobce nejsou splněny. Co se týče námitky neudělení humanitárního azylu, žalovaný oponuje, že na jeho udělení není právní nárok ani subjektivní právo. K tomu odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2004, č. j. 3 Azs 12/2003, a ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 47/2003. Žalobcem uváděné obtíže stran obživy a možnosti seberealizace se za důvody hodné zvláštního zřetele stran odůvodňující udělení humanitárního azylu nepovažují. Žalobce nesplňuje ani podmínku zdravotního stavu či vysokého věku, jím uváděná námitka je tedy dle názoru žalovaného právně irelevantní. Žalobce neuvedl a ani žalovaný nenalezl žádné relevantní skutečnosti svědčící o hrozbě závažné újmy v případě nuceného návratu žalobce do země jeho původu. Žalovaný podle svého názoru nesporným způsobem doložil neexistenci azylově relevantních důvodů v případě žalobce, jehož skutečným motivem je snaha o legalizaci jeho pobytu na území ČR. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 7. 4. 2015 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, ve které uvedl, že je vietnamským státním příslušníkem. Je svobodný, v České republice má přítelkyni, se kterou od roku 2008 žije ve společné domácnosti. Adresu si však nepamatuje. Do České republiky poprvé přicestoval v roce 2008 na platný pas a vízum. Od té doby již Českou republiku neopustil. V České republice byl v minulosti odsouzen k trestu nepodmíněného odnětí svobody na dobu 2 let za nelegální obchodování s omamnými látkami. Nikdy nebyl on, ani žádný člen jeho rodiny, členem žádné politické strany ani jiné organizace Nemá nárok na starobní důchod ani jinou sociální dávku. Jeho zdravotní stav je dobrý. Jako důvod podání žádosti o azyl uvedl snahu legalizovat svůj pobyt v České republice. Na dotaz, proč požádal o azyl, uvedl: „O azyl žádám, protože chci na území České republiky žít a pracovat, to jsou všechny mé důvody.“ Do vlasti se nechce vrátit, protože tam má velký dluh. V následném pohovoru dne 24. 4. 2015 uvedl totožné informace, pouze doplnil, že jeho přítelkyně má malé dítě, s péčí o nějž jí chce pomoci. Podle správního spisu žalovaný shromáždil jako podklady pro vydání rozhodnutí následující listiny: rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 38 T 91/2011, informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 5. 12. 2012, č. j. 123004/2012- LPTP, ze dne 6. 8. 2013, č. j. 110045/2013-LPTP, a ze dne 16. 4. 2014, č. j. 99311/2014- LPTP, zprávu Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv ve Vietnamu ze dne 19. 4. 2013, zprávu Human Rights Watch ze dne 21. 1. 2014, zprávu Mezinárodní organizace pro migraci říjen 2012 ze dne 2. 4. 2013, výpis z Infobanky ČTK „Země světa – Vietnam“ v aktuálním znění ke dni vydání rozhodnutí, poslední zápis je ze 14. 10. 2013. S podklady rozhodnutí byl žalobce seznámen 24. 4. 2015, což ztvrdil podpisem protokolu o seznámení s podklady. K informacím se nijak nevyjádřil, ani je nenavrhl nijak doplnit. Dne 18. 5. 2015 bylo vydáno rozhodnutí, které je nyní napadeno správní žalobou. Pokud jde o procesní postup soudu v této věci ohledně odstraňování vad žaloby, je třeba poukázat na to, že napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 25. 5. 2015. Lhůta pro podání žaloby činí v případě žaloby proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany 15 dnů od doručení rozhodnutí (§ 32 odst. 1 zákona o azylu). Zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout (§ 72 odst. 4 s. ř. s.). Nezbytnou obsahovou náležitostí žaloby je formulování alespoň jednoho žalobního bodu – tedy tvrzení, z něhož musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Z § 71 odst. 2 s. ř. s. plyne, že rozšířit žalobu o nový žalobní bod lze pouze ve lhůtě pro podání žaloby. V dané věci podal žalobce včas tzv. blanketní žalobu, která neobsahovala žádný žalobní bod. Tato vada žaloby ji činila neprojednatelnou. Dříve, než soud žalobu odmítl, pokusil se o odstranění jejích vad, jak ukládá § 37 odst. 5 s. ř. s., a vyzval žalobce usnesením ze dne 29. 5. 2015, č. j. 49 Az 67/2015 – 11, k odstranění vady žaloby spočívající v absenci žalobního bodu ve lhůtě 13 dní. Délka této lhůty byla odvozena od doručení žaloby soudu, tedy 28. 5. 2015. Současně požádal o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě, v důsledku čehož došlo ke stavení lhůty pro podání žaloby až do právní moci rozhodnutí o žádosti o ustanovení zástupce (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Jestliže tedy 3. den lhůty pro podání žaloby došlo ke stavení jejího běhu, zbývalo z ní ještě 13 dní, které počaly plynout právní mocí rozhodnutí o ustanovení zástupce žalobci, tj. dne 1. 6. 2015. Vadu žaloby spočívající v absenci žalobních bodů nelze odstraňovat po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání žaloby (viz rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2004, č. j. 4 Azs 3/2004 – 48, a dále rozsudek ze dne 11. 3. 2010, č. j. 7 As 15/2010 – 56). Následkem výzvy k odstranění vad žaloby nemůže být prodloužení zákonem stanovené lhůty pro formulování žalobních bodů, po jejímž uplynutí nastávají bez dalšího účinky koncentrace řízení. Žalobce odstranil obsahovou vadu žaloby a ve lhůtě pro podání žaloby na základě výzvy soudu doplnil žalobní body. Soud však nemohl vyhovět jeho požadavku a vyzvat jej k odstranění vad žaloby doplněním žalobních bodů znovu poté, co byl soudu předložen správní spis. Jednak pro takový postup nebyly splněny formální podmínky § 37 odst. 5 s. ř. s., neboť vada žaloby již byla odstraněna, a žaloba se stala projednatelnou, jednak již v té době uplynula lhůta pro podání žaloby, tj. i lhůta pro vymezení žalobních bodů. V doplnění žaloby žalobce soudu vytýká, že jej vyzval k odstranění vad žaloby, ačkoliv v době vydání této výzvy nebyl u soudu k dispozici správní spis. Soud nespatřuje v tomto postupu žádné pochybení. Je-li soudu doručena žaloba, z jejíhož textu je zřejmé, že trpí vadou, která brání jejímu věcnému projednání (např. neobsahuje ani jeden žalobní bod), musí se soud nejprve pokusit o odstranění vady žaloby. Teprve po odstranění vady žaloby soud postupuje podle § 74 odst. 1 s. ř. s. a doručí žalobu žalovanému, uloží mu, aby se k žalobě vyjádřil a předložil soudu správní spis. Zástupce žalobce mohl nahlížet do správního spisu u správního orgánu, který měl spis v držení v době, kdy byl žalobce vyzván k odstranění vady žaloby. Relevantní informace si mohl zástupce žalobce opatřit přímo od žalobce, jenž v žádosti o ustanovení zástupce výslovně požádal, aby mu byl jako zástupce ustanoven Mgr. Bc. Filip Schmidt, LL. M. Tomuto požadavku soud plně vyhověl, neboť legitimně předpokládal, že výše jmenovaný je s případem žalobce již obeznámen, požádal-li žalobce výslovně o ustanovení tohoto konkrétního zástupce. Soud vycházel mimo jiné z toho, že ustanovený zástupce je advokátem, a tedy jako právní profesionál zná faktické postupy nezbytné k efektivnímu převzetí právního zastoupení. K této problematice se již vyslovil také Nejvyšší správní soud (srov. jeho usnesení ze dne 10. 12. 2016, č. j. 10 Azs 198/2016 – 37), který se s uvedeným postupem soudu ztotožnil. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). K tomu dodává, že článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, se na nyní posuzovaný případ nepoužije. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedenou povinnost transponovat do vnitrostátního právního řádu do 7. 4. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 směrnice). Podle čl. 52 odst. 1 věty druhé směrnice se žádosti o mezinárodní ochranu podané do 20. 7. 2015 řídí právními a správními předpisy přijatými podle směrnice 2005/85/ES. Směrnice 2005/85/ES přitom povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu neobsahovala. Protože doposud nebyly do českého právního řádu promítnuty požadavky čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek směrnice přímý účinek. Jelikož však žádost o mezinárodní ochranu byla v této věci podána dne 7. 4. 2014, směrnice 2013/32/EU na toto řízení (včetně přezkumného řízení soudního) nedopadá. Na věc tak rationae temporis dopadá směrnice 2005/85/ES, která neukládá členským státům povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí podle stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu. Plně se tak prosadí § 75 odst. 1 s. ř. s. K jednotlivým námitkám uvedeným v žalobě a jejím doplnění soud uvádí: Obecná tvrzení žalobce, že v řízení byla porušena ustanovení § 3 správního řádu a § 12, §13, § 14 a § 14a a § 14b zákona o azylu, doprovázená pouhým tvrzením, že žalobce splňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany bez podložení těchto tvrzení jakýmikoliv dalšími argumenty, nejsou žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobkyně odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti“ (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58). Těmto požadavkům ovšem výše uvedená tvrzení žalobce nedostála, neboť jde pouze o citaci ustanovení právních předpisů, která měla být porušena, aniž by žalobce uvedl konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírá. Žalobce v doplnění žaloby dále namítá nedostatečné odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a nedostatečnost podkladů, jež byly použity. Tuto námitku soud neshledal důvodnou. Žalovaný ve svém posouzení situace v zemi původu žalobce vycházel z výše citovaných materiálů. Podle názoru soudu se v daném případě jednalo o zdroje přiměřeně aktuální a obsahově dostatečné. Zabývají se mj. životní úrovní obyvatel Vietnamu, systémem sociálního zabezpečení, dostupností zdravotní péče, zaměstnaností, stavem lidských práv a základních svobod v zemi, dodržováním zásady „ne bis in idem“ ve vztahu k trestným činům, za něž byl vietnamský občan pravomocně odsouzen v zahraničí, stejně jako situací neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti. Aktuálnost žalovaným shromážděných podkladů má soud za dostatečnou, neboť celková situace ve Vietnamu je dlouhodobě stabilizovaná a nedochází k větším výkyvům. Žalobce měl v průběhu správního řízení možnost se k podkladům vyjádřit a navrhnout jejich doplnění, pro případ, že by je shledal nedostatečnými. Jak však vyplývá z protokolu o seznámení s podklady rozhodnutí ze dne 24. 4. 2015, žadatel proti těmto podkladům rozhodnutí nic nenamítal. Rovněž samotné rozhodnutí je dostatečně a přesvědčivě zdůvodněno. Žalovaný se vypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi, jež žalobce v průběhu řízení uváděl. Žalobce dále namítal, že se žalovaný soustředil pouze na jeden z uváděných důvodů žádosti o mezinárodní ochranu a dalšími se nezabýval. Soud však musí konstatovat, že jak ze žádosti samotné, tak z protokolu o pohovoru o žádosti vyplývá, že žalobce jiné důvody než legalizaci pobytu a ekonomické důvody neuváděl. Jak správně uvedl ve svém rozhodnutí žalovaný, ani jeden z těchto důvodů však není azylově relevantním důvodem. Mezinárodní ochrana ve smyslu zákona o azylu je institutem výjimečným, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, ne však před všemi negativními jevy v zemi jeho původu, nýbrž jen z důvodů uvedených v zákoně o azylu. Těmi rozhodně není snaha o legalizaci pobytu na území České republiky. Pro úpravu pobytového statusu cizince na území České republiky slouží zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Není přitom povinností žalovaného poučovat v rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu cizince o tom, jaké konkrétní instituty uvedeného zákony by měl zvolit k řešení své pobytové situace. Jak vyplývá z ustálené judikatury správních soudů (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 – 43, nebo rozhodnutí ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 – 54) ekonomické důvody není možno považovat za důvody azylově relevantní. V průběhu řízení nebylo zjištěno a ani žalobce netvrdil nic, co by naznačovalo, že by jeho nepříznivá situace byla způsobena jeho příslušností k určité skupině obyvatel nebo tím, že by byl diskriminován pro zastávání politických názorů. Tato námitka tedy není důvodná. K námitce nedostatečného posouzení rodinného života žalobce jakožto azylově relevantního důvodu soud uvádí, že co se týče mezinárodní ochrany dle § 13 a § 14 zákona o azylu, žalovaný tuto skutečnost dostatečně zvážil a své rozhodnutí s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu dostatečně odůvodnil. Tato námitka tedy v daném rozsahu důvodná není. Z důvodu užití ustanovení § 15a písm. b) zákona o azylu, jimž se bude soud v tomto rozsudku zabývat níže, žalovaný tyto důvody neposuzoval z hlediska doplňkové ochrany. Stěžejním žalobním bodem je námitka, že žalovaný nesprávně aplikoval § 15a zákona o azylu, když se spokojil toliko se skutečností, že zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) označuje trestný čin, pro nějž byl žalobce odsouzen za zvlášť závažný zločin, aniž by se zabýval charakterem a závažností konkrétní trestné činnosti, páchané žalobcem. Tato námitka důvodná je. Úvodem soud připomíná, že žalobce byl odsouzen pro spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let nepodmíněně a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Podle ustanovení § 283 odst. 1 trestního zákoníku „Kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem“. Podle ustanovení § 283 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku „Odnětím svobody na dvě léta až deset let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve značném rozsahu“. Podle § 14 odst. 3 trestního zákoníku „Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let“. Podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném do 17. 12. 2015 „Doplňkovou ochranu podle § 14a nebo 14b nelze udělit, i když budou zjištěny důvody uvedené v § 14a, avšak je důvodné podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, spáchal zvlášť závažný zločin“. Z výše uvedených ustanovení jednoznačně vyplývá, že trestný čin, za který byl žalobce odsouzen je „zvlášť závažným zločinem“ ve smyslu trestního zákoníku. Na první pohled by se mohlo zdát, že pojem „zvlášť závažný zločin“ má shodný obsah jak v trestním, tak v azylovém právu. Tak tomu však není. Podle odborné literatury [KOSAŘ, David. Zákon o azylu: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7357-476-5] „vylučující klauzule zakotvená v § 15a odst. 1 písm. b) AZ se od vylučující klauzule obsažené v § 15 odst. 1 písm. b) AZ drobně odchyluje i v tom, že používá termín „zvlášť závažný trestný čin“), zatímco § 15 odst. 1 písm. b) AZ obsahuje termín „vážný ... trestný čin“. Tato odchylka je dána pravděpodobně tím, že při transpozici KS (pozn. soudu: šlo o směrnici Rady 2004/83/ES, o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu tohoto postavení, tj. o původní kvalifikační směrnici) zákonodárce nově zakotvil celý § 15a AZ, zatímco § 15 odst. 1 AZ zůstal nedotčen a doslovně parafrázuje znění čl. 1F ŽÚ1951 [přičemž při formulování § 15 odst. 1 písm. b) AZ se navázáním na terminologii českého trestního zákona tehdejší zákonodárce zjevně nezabýval]. Vzhledem k tomu, že (1) čl. 12 odst. 1 písm. b) KS i čl. 17 odst. 1 písm. b) KS obsahují totožnou formulaci („vážný zločin“) a že (2) z povahy vztahu definice uprchlíka k definici osoby požívající doplňkové ochrany je nelogické, aby vylučující klauzule z azylu byla v tomto aspektu širší než vylučující klauzule z doplňkové ochrany, by bylo vhodné pojmy „zvlášť závažný trestný čin“ v § 15a odst. 1 písm. b) AZ a „vážný ... trestný čin“ v § 15 odst. 1 písm. b) AZ vykládat pro účely AZ jako synonyma.)“. Tento názor odborné literatury soud sdílí, a to ze dvou důvodů. Jedním z nich je povinnost eurokonformního výkladu. Jak uvádí i výše citovaná literatura, ustanovení § 15a zákona o azylu jsou transpozicí kvalifikační směrnice, jejíž čl. 17 hovoří o „vážném zločinu“ (předcházející kvalifikační směrnice z roku 2004 hovořila o „vážném nepolitickém zločinu“) a stejný pojem (tedy „vážný nepolitický zločin“) používá i čl. 12 kvalifikační směrnice, který pojednává o důvodech pro vyloučení z postavení uprchlíka, a který je transponován v § 15 zákona o azylu. Eurokonformní výklad tedy velí vykládat pojem „zvlášť závažný zločin“ shodně s pojmem „vážný zločin“ ve smyslu kvalifikační směrnice. Druhým důvodem je zřejmý záměr zákonodárce, který pokládá uvedené pojmy v zákoně o azylu za samostatné normy azylového práva. Tato skutečnost je zřejmá z důvodové zprávy k zákonu č. 314/2015, kterým byl § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu změněn tak, že pojem „zvlášť závažný zločin“ byl nahrazen pojmem „vážný zločin“. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že „Změna v ustanovení § 15a odst. 1 zpřesňuje již provedenou transpozici kvalifikační směrnice. Opět se jedná o termín více korespondující s kvalifikační směrnicí. Stejně jako v § 15 se jedná o autonomní pojem azylového, resp. uprchlického práva“. I aplikace zásady zohlednění předúčinného práva [WINTR, Jan. Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2013. Studie (Auditorium). ISBN 978-80-87284-36-0, str. 120] tedy svědčí pro synonymický (a na trestním zákoníku nezávislý) výklad pojmů „zvlášť závažný zločin“ a „vážný zločin“. Z výše uvedených důvodů činí soud dílčí závěr, že pojem „zvlášť závažný zločin“, obsažený v zákoně o azylu, je nutno chápat jako pojem nezávislý na stejném pojmu obsaženém v trestním zákoníku a je třeba jej vykládat ve smyslu pojmu „vážný zločin“, obsaženém v kvalifikační směrnici i v kvalifikační směrnici 2004. Poté, co soud učinil závěr, že není možné vztahovat pojem „zvlášť závažný zločin“ v zákoně o azylu automaticky k témuž pojmu v trestním zákoníku, zabýval se dále tím, zda je taková automatická úvaha, jakou provedl žalovaný, možná z hlediska mezinárodního a evropského práva. Dospěl k závěru, že nikoliv. Úvodem soud poznamenává, že pojem „vážný zločin“ (resp. „vážný nepolitický zločin“), je sice evropským právem používán, nemá v něm však svůj původ. Původ tohoto pojmu je nutno hledat v Úmluvě o právním postavení uprchlíků ze dne 28. 7. 1951 (dále jen „Ženevská úmluva), publikované ve sbírce zákonů pod číslem 208/1993 Sb. Podle čl. 1 odst. F písm. b) Ženevské Úmluvy „Ustanovení této úmluvy se nevztahují na žádnou osobu, o níž jsou vážné důvody se domnívat, že se dopustila vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než jí bylo povoleno se tam usadit jako uprchlík“. Na úrovni Organizace spojených národů, resp. Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) bylo k aplikaci tohoto pojmu vydáno dne 4. 9. 2003 stanovisko (dostupné na www.refworld.org), podle kterého je při zjišťování míry závažnosti zločinu brát v potaz následující faktory: povahu činu, skutečně způsobenou škodu, postup použitý pro zahájení trestního stíhání, povahu trestu a skutečnost, zda většina soudů považuje tento čin za vážný zločin. Zároveň toto stanovisko uvádí jako příklady vážných zločinů vraždu, znásilnění, žhářství či ozbrojenou loupež. Z výše uvedeného je zřejmé, že UNHCR pokládá za nezbytné při posuzování, zda je určité jednání vážným zločinem, zohlednit jak individuální, tak typový charakter předmětného jednání. Na úrovni Evropského soudního dvora sice nebyl vydán žádný rozsudek, který by se posuzovanou otázkou přímo zabýval, nicméně vodítka pro výklad pojmu „vážný zločin“, lze najít i zde, a sice ve stanovisku generálního advokáta Mengozziho ve věci sp. zn. C-57/09 (přestože toto stanovisko se, stejně jako stanovisko UNHCR, vztahuje k důvodům pro vyloučení z postavení uprchlíka, je s ohledem na skutečnosti uvedené na str. 7 rozsudku plně použitelné i ve vztahu k vyloučení z nároku na doplňkovou ochranu). V tomto stanovisku generální advokát uvádí: „Aby se na určité jednání vztahovalo ustanovení čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice, musí být nejprve možné jej kvalifikovat jako "zločin". Rozdílný obsah, jejž tento výraz může mít v jednotlivých právních řádech, ztěžuje jeho definici, a to jak v rámci Úmluvy z roku 1951, tak v rámci směrnice. Pro účely mé analýzy stačí v tomto ohledu uvést, že vzhledem k původu dotčeného ustanovení - které doslovně přejímá znění čl. 1F písm. b) Úmluvy - jakož i cíli směrnice, který je uveden výše, vyžaduje tato kvalifikace především použití mezinárodních standardů, ačkoliv je třeba vzít v úvahu rovněž kritéria použitá v právním řádu, v němž je žádost o azyl posuzována, a případně zásady společné právním předpisům členských států nebo vyplývající z práva Unie. Z přípravných prací na Úmluvě a ze systematického výkladu čl. 1F písm. b), jakož i obecněji z povahy a účelu tohoto ustanovení vyplývá, že se důvod vyloučení, který je v něm stanoven, použije pouze v případě vysokého stupně závažnosti dotčeného zločinu. Toto pojetí je potvrzeno výkladem poskytnutým odděleními různých úrovní v rámci UNHCR a aplikační praxí smluvních států, a rovněž jej sdílí odborná literatura. Posouzení závažnosti zločinu musí být konkrétně prováděno případ od případu ve světle všech polehčujících a přitěžujících okolností, a rovněž všech dalších relevantních subjektivních nebo objektivních okolností (zvýrazněno soudem), ať již nastaly před předmětným chováním nebo po něm, a vyžaduje přijetí spíše mezinárodních, než místních standardů. Toto posouzení nevyhnutelně ponechává orgánu pověřenému jeho provedením velkou volnost rozhodování. Mezi faktory, které je třeba vzít v úvahu, UNHCR v Pokynech ze dne 4. září 2003 (dále jen "Pokyny z roku 2003") demonstrativně uvádí povahu činu, skutečně způsobenou škodu, postup použitý pro zahájení trestního stíhání, povahu trestu a skutečnost, zda většina soudů považuje tento čin za vážný zločin. Zvláště je třeba vzít v úvahu výši stanoveného nebo skutečně uloženého trestu ve státě, v němž je žádost o přiznání postavení uprchlíka přezkoumávána, ačkoli se nejedná o prvek, který je sám o sobě rozhodující, a to vzhledem k jeho odlišnému charakteru v jednotlivých právních řádech. Za vážné zločiny jsou obecně považovány zločiny proti životu, fyzické integritě nebo svobodě člověka“. I ze stanoviska generálního advokáta tedy vyplývá důraz na individuální posouzení konkrétního činu. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že pojmy „zvlášť závažný zločin“ v § 15a zákona o azylu, ve znění účinném do 17. 12. 2015 a „vážný zločin“ v § 15a zákona o azylu, ve znění účinném ode dne 18. 12. 2015 je třeba interpretovat shodně a nezávisle na pojmu „zvlášť závažný zločin“ v § 14 odst. 3 trestního zákoníku. Při posuzování toho, zda je určité jednání „vážným zločinem“ je pak třeba posuzovat jak individuální, tak typový charakter předmětného jednání. Nelze se přitom spokojit s konstatováním, že dané jednání je (typově) trestním zákoníkem označeno jako zvlášť závažný zločin. Jelikož žalovaný výše uvedeným způsobem nepostupoval a spokojil se při svém odůvodnění s konstatací, že dané jednání je trestním právem označeno za zvlášť závažný zločin, nemůže jeho rozhodnutí v soudním přezkumu obstát. Soud po přezkoumání rozhodnutí žalovaného uzavírá, že žalobní námitka směřující proti výroku, kterým bylo rozhodnuto, že doplňkovou ochranu pro existenci důvodů podle § 15a zákona o azylu nelze udělit, je důvodná, a proto soud rozhodnutí žalovaného v této části zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení bude na žalovaném, aby věc znovu posoudil v souladu s právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), zejména aby posoudil, zda lze konkrétní jednání žalobce označit za „vážný zločin“ ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, a svůj závěr řádně odůvodnil. V případě, že žalovaný dospěje k závěru o neaplikovatelnosti § 15a zákona o azylu, bude se jeho žádostí muset zabývat i z hlediska možného udělení doplňkové ochrany. Naproti tomu žalobní námitky směřující proti výroku, kterým žalovaný rozhodl, že se neuděluje azyl podle § 12, §13 a §14 zákona o azylu, důvodné nejsou. V tomto rozsahu proto soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalobci, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly. Žalobci byl usnesením ze dne 29. 5. 2015, č. j. 49 Az 67/2015 - 11, ustanoven zástupcem Mgr. Filip Shmidt, LL. M., advokát se sídlem Helénská 1799/4, 120 00 Praha 2. Odměna ustanoveného zástupce byla stanovena na 8.228,- Kč. Tato částka je odměnou za dva úkony právní služby po 3100 Kč [převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu (doplnění žaloby) – § 7, § 9 odst. 4 písm. d), a § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byla přičtena paušální částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, to vše zvýšeno o částku odpovídající 21 % DPH. Uvedená částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.