49 Az 7/2016 - 36

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou v právní věci žalobce M. V., nar. . . , pobytem K., K. n. V., stát. příslušnost Arménská republika, zastoupeného JUDr. Ing. Andrejem Štaňkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 89/90, 130 00 Praha 3, proti žalovanému Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, Poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2016, č.j. OAM-383/ZA-ZA14-ZA14-2015, o udělení mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému právnímu zástupci žalobce JUDr. Ing. Andreji Štaňkovi, Ph.D., se přiznává odměna za poskytnutou právní službu ve výši 6.800,-Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce podal žalobu proti výše označenému rozhodnutí žalovaného, kterým mu nebyla podle § 12, 13, 14, 14a a 14b udělena mezinárodní ochrana. V žalobě uvedl, že byl v předcházejícím řízení zkrácen na svých právech tím, že žalovaný porušil v předchozím řízení § 3 a § 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a protože přijaté řešení není v souladu s veřejným zájmem a rozhodnutí neodpovídá okolnostem daného případu, dále porušil § 12, § 14 a § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, neboť on splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu a to i z humanitárních důvodů a v případě návratu mu hrozí nebezpečí vážné újmy. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a současně požádal o ustanovení právního zástupce soudem, aby mohl žalobu doplnit. V doplnění žaloby podané právním zástupcem žalobce uvedl, že ve vlasti pracoval jako porybný jezera Sevan a v rámci svého zaměstnání postihoval značně rozšířený nelegální rybolov. Stal se proto terčem msty mnoha osob. Vlivem politických změn došlo k situaci, kdy některé osoby, které dříve postihl, a které byly v důsledku jeho činnosti odsouzené, obsadily některé pozice ve veřejné správě, často vedoucí pozice, vlivem čehož tyto osoby mohly beztrestně vykonávat mstu za jeho pečlivý výkon zaměstnání. Již před tím došlo k více útokům proti němu, situace se však vyhrotila po dosazení mstitelů na vedoucí pozice ve státní správě. Po získání pravomocí tito pronásledovatelé pokračovali v teroru žalobce, žalobce byl delší dobu pravidelně, téměř denně, fyzicky a slovně napadán a to za tichého přihlížení veřejných složek. Žalobce se snažil ochránit svá práva, avšak vzhledem k tomu, že jednou z osob, které měly důvod se mu mstít, byl i vedoucí policejní složky, byly jakékoliv jeho pokusy neúspěšné. Když se obrátil na jiné orgány státní správy, byly jeho žádosti zamítnuty, protože v arménském systému veřejné moci je korupční provázanost vztahů rozsáhlá. Vzhledem k eskalaci útoků, a z důvodů obavy o svůj život a život jeho rodiny, např. při jednom z útoků mu byly vyraženy všechny zuby a útočník zůstal nepotrestán, byl žalobce po zvážení všech okolností nucen vlast opustit. Žalobce samozřejmě zvažoval i možnost vnitřního přesídlení v rámci Arménské republiky, ale s ohledem na její velikost a umístění města Sevan nabyl dojmu, že takový krok by nebyl dostatečně účinný, neboť veškeré osoby, které se účastnily teroru na něm, by měly stálý přístup k informacím o něm a mohly by tak ve svém jednání bez obtíží pokračovat. Pronásledovatelé se několikrát vyjádřili, že dojde k další mstě prostřednictvím veřejné moci, což za situace, kdy je v Arménii stále povolen trest smrti, jeho obavy zvyšovalo. Po nuceném útěku ze své rodné vlasti se vrací do Sevanu pouze v nejnutnějších případech a tak, aby nevzbuzoval pozornost, která by mohla jít k tíži jeho rodiny. Osoby, které byly pronásledovateli žalobce, v dané oblasti stále žijí a vykonávají své funkce ve veřejné sféře. Vzhledem k tomu, o jak mnohaleté pronásledování z jejich strany šlo, obává se žalobce zcela oprávněně, že by jeho trvalý návrat do vlasti vedl k obnovení teroru vůči němu. Hrozí mu i nadále dlouhodobé a aktivní pronásledování osobami, které představují veřejnou moc, které spočívá v častých útocích proti němu a jeho majetku a také v záměrném přehlížení v případě útoku jiných osob. Žalobce namítl, že žalovaný nesprávně zhodnotil zjištěný skutkový stav a nesprávně právně posoudil danou situaci. Žalovaný zjevně nepřipouští míru nebezpečí, která by byla jeho návratem do vlasti vyvolána. Vzhledem k jeho dlouholeté perzekuci se důvodně domnívá, že teror vůči jeho osobě bude i po delší době obnoven. Nedomnívá se, že by v případě obnovení pronásledování byly státní orgány veřejné moci vůbec ochotny mu pomoci. Značný podíl na této skutečnosti má i fakt, že v oblasti Arménie a sousedním Azerbajdžánu probíhá vleklý ozbrojený konflikt, který značnou měrou ovlivňuje i politickou situaci Arménie. V řízení před žalovaným byly nastoleny důkazy odůvodňující značné nebezpečí, které hrozí žalobci a jeho rodině, je ale zřejmé, že tato zjištění žalovaný dostatečně nereflektuje. Pokud jde o vadné právní posouzení jeho situace, pak uvedl, že splňuje podmínky § 12, §14 a 14a zákona o azylu. V jeho situaci je nespravedlivé a nehumánní žádat, aby byl vrácen do vlasti, kde je jisté, že bude opětovně vystaven fyzickým útokům a dalšímu ponižujícímu jednání. Je zde i reálná hrozba, že by došlo i k útokům na jeho rodinu. V Arménské republice je možné uložit trest smrti, přičemž jeho pronásledovatelé se několikrát vyjádřili, že pro ně není obtížné zařídit prostřednictvím jejich vazeb odsouzení soudem a to zřejmě i bez spravedlivého procesu. Veškeré pronásledování a napadání, které v Arménii zažil, lze považovat za ponižující zacházení, stejně tak jako trestání pro jeho výkon povolání. Dále uvedl, že jeho vycestování by bylo i v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Na území ČR má vytvořeny takové rodinné a osobní vazby, že by jeho vycestování bylo možné považovat za nepřiměřený zásah. Žije na území ČR dlouhodobě, má zde rodinu, také vnuka, který po smrti dcery žije u svého otce. K judikatuře Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá, že v případech, kdy žadatel žádá o azyl z důvodu pronásledování soukromými osobami, právo na udělení mezinárodní ochrany žadateli nepřísluší, neboť k jeho ochraně jsou příslušné tamní orgány ochrany práv, u kterých se má žadatel ochrany primárně dožadovat, žalobce uvedl, že v jeho případě je tento argument nepřípustný, neboť jak již uvedl, mezi osobami, které působí ve veřejné sféře, jsou také pronásledovatelé žalobce, a proto se nemůže účinně domáhat ochrany proti nim. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že po posouzení tvrzení žalobce dospěl k závěru, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Ze skutečností, které žalobce popsal, jasně vyplývá, že se v jeho případě jednalo o mstu individualizovaných osob, které k němu cítily zášť za minulé domnělé křivdy. Žalobci však nebránily žádné objektivní překážky v tom, aby se snažil bránit u kompetentních orgánů, případně aby se obrátil na orgány vyšších instancí a ani se o to nepokusil. S ohledem na značný časový odstup od problémů, o kterých žalobce hovořil, pokročilý věk jejich aktérů a absenci potíží od r. 2000, co opustil vlast a dvakrát tam jel na návštěvu, žalovaný konstatoval, že obavy žalobce nejsou důvodné. Tento závěr podporuje i skutečnost, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu až po té, co zjistil, že mu bylo v ČR zrušeno povolení k dlouhodobému pobytu a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění. Svůj pobyt v ČR odůvodňoval žalobce také pobytem svého vnuka. S vnukem však ve společné domácnosti nežije, na jeho výchově a výživě se pravidelně ani cíleně nepodílí. Pro vnuka by případný odjezd dědečka z ČR neznamenal podstatný zásah do jeho rodinného a soukromého života, má ho rád, ale není na něj nijak fixován, vídají se zřídka. Vnuk zde má svého otce a jeho rodinu. Žalovaný tedy konstatoval, že problémy, které žalobce popsal, nelze podřadit pod taxativně vymezené důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobce měl řadu možností, jak své problémy vyřešit a jak jim předejít. Mohl např. využít tzv. vnitřního přesídlení, aby se vyhnul uvedeným osobám, nakonec se již dokázal přestěhovat do Uzbekistánu, Ruska, nebo naposled do ČR. Protože žalobce uvedl, že situaci v Arménii zná, nechtěl se vyjádřit k informacím. Nenavrhl ani žádné podklady a proti zdrojům informací nevyslovil žádné námitky. Po provedeném správním řízení žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z azylově relevantních důvodů. Žalovaný má za to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem o azylu. Navrhl proto, aby soud žalobu zamítl. K vyjádření žalovaného podal žalobce repliku, ve které k námitce žalovaného, že nevyužil institutu vnitřního přesídlení, aby se vyhnul uvedeným osobám, uvedl, že Komentář Wolters Kluwer k ustanovení § 12 zákona o azylu uvádí, že „pokud hrozí žadateli pronásledování pouze v jedné části země původu…má žadatel povinnost využít ochranu v jiné části země původu. Teprve pokud ochrana není dostupná ani v jiných částech země původu, je jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany důvodná.“ Z důvodu propojení státních orgánů a veřejných složek by přemístění v rámci hranic a Arménie nebylo účinným řešením. Právě účinnost řešení je jedním z kritérií při posuzování možnosti vnitřní ochrany jak uvádí NSS v rozsudku ze dne 28. 7. 2009, č.j. 5 Azs 40/2009-74. Ohledně rozsahu správního uvážení odkázal žalobce na Doporučení R(80)2 Výboru ministrů, které se týká zásad správního uvážení. Toto doporučení lze vztáhnout i na rozhodování o humanitárním azylu. Správní orgán musí rozhodnout tím nejvhodnějším způsobem, musí zachovat objektivitu a nestrannost a dbát na vyváženost mezi účelem rozhodnutí a nepříznivostí zásahu do práv, svobod a zájmů dotčených osob, které může rozhodnutí vyvolat. Žalobce dále namítl, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, protože správní orgán nevzal v potaz podmínku výjimečnosti a výlučnosti situace žalobce. Správní orgán s přílišným formalismem poměřuje situaci žalobce pouze s důvody uvedenými v § 12 písm. b) zákona o azylu, avšak v souladu s principem dobré správy by měl vzít v úvahu právě podmínku výjimečnosti a výlučnosti situace, nikoli ji posuzovat pouze na základě jazykového výkladu zákona. Přesto, že žalobce v žalobě uvedl, že je pronásledován osobami působícími ve veřejných složkách a státních orgánech a dodnes je možné v Arménii uložit trest smrti, žalovaný k tomu nepřihlédl a doplňkovou ochranu zhodnotil jako nedůvodnou. S tvrzeními žalobce se nijak nevypořádal. Jak uvedl v žalobě, domáhal se ochrany u státních orgánů, načež následovalo napadání z jejich strany, a současně přihlížení veřejných složek. Další pokusy o ochranu jeho práv v Arménii by se tudíž míjely účinkem. K námitce žalovaného, že obavy žalobce jsou již nedůvodné z důvodu časového odstupu, žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 9. 4. 2004, č.j. 7 Azs 64/2003, podle kterého důvody pro udělení azylu je třeba ve smyslu § 12 zákona o azylu zkoumat ve vztahu k okolnostem, za nichž žadatel o azyl zemi opustil. Je proto právně irelevantní, jaké jsou poměry v zemi původu v době, kdy probíhá správní řízení, nebo jaké poměry tu budou v době, kdy by se žadatel o azyl do země vracel. Žadatel uvedl, že chtěl žádat o povolení k trvalému pobytu, protože na území ČR pobývá již 6 let. Protože mu ale bylo povolení k dlouhodobému pobytu zrušeno, jedinou možností jak setrvat v ČR, bylo podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V současné době se žalobce nemůže vrátit do Arménie bez obav z pronásledování. Argument žalovaného, že nežije s vnukem ve společné domácnosti, je irelevantní. Podle § 910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, plní vyživovací povinnost rodiče. Tato povinnost by na žalobce přešla pouze v případě, že by oba rodiče, či alespoň jeden z nich, tuto povinnost nemohl plnit. Nehledě na to, že žalobce vypověděl, že vnukovi obstarává oblečení, školní potřeby a hradí mu výlety. Podle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva se odmítnutí vydat pobytové povolení cizinci s rodinnými vazbami v hostitelském státu považuje za zásah státu do práva cizince na respektování soukromého a rodinného života. Vyhoštění by tedy bylo považováno za zásah do práva na soukromý a rodinný život žalobce. Z uvedených důvodů trval na tom, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal 17. 4. 2015 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Uvedl, že je ženatý, manželka, zletilý syn a dvě sestry žijí v Sevanu v Arménii, bratr je v Litvě. V Sevanu žije také jeho matka. V ČR má zetě a vnuka. Dosáhl vysokoškolského pedagogického vzdělání, pracoval jako porybný jezera Sevan, ve výrobě bot v Uzbekistánu, jako údržbář v továrně v Rusku a v ČR se živil příležitostnými pracemi. Od r. 2000 do r. 2005 žil v Uzbekistánu, do r. 2009 v Ruské federaci a pak v ČR. Vlast naposledy opustil dne 20. 1. 2012, letěl přímým letem z Jerevanu do Prahy, kam přicestoval na základě povolení k dlouhodobému pobytu. V Arménii byl porybným jezera Sevan a postihoval nelegální rybolov. Jako pobřežní policista dohlížel na přísný zákaz rybolovu. Po vypuknutí války o Náhorní Karabach se zloději ryb zapojili do bojových operací. Po rozpadu SSSR a vyhlášení nezávislosti Arménie se někteří stíhaní dostali do vedoucích pozic ve státní správě, stali se i jeho nadřízenými a on začal mít potíže. Začali se mu mstít, několikrát byl zbit, např. mu „vybili“ zuby, hádky a rvačky byly na denním pořádku. Žalobce uvedl, že naposledy byl v Arménii na pohřbu svého bratra na přelomu roku 2011-2012, zůstat tam ale nemůže. Nikdo kromě syna, manželky a matky už v Arménii nežije. V r. 2012 měl v ČR práci, žila tady i jeho dcera s rodinou. ČR je jeho cílovou zemí. Požádal nyní o mezinárodní ochranu, protože se nechce vrátit do Arménie. Ve státní správě a na policii jsou lidé, kteří mu působí problémy. Hlavně se nechce vrátit kvůli synovi, aby on neměl problémy. Pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl se žalobcem proveden 17. 4. 2015 za přítomnosti tlumočníka arménského jazyka. Žalobce svá tvrzení, která uvedl v žádosti, doplnil tak, že uvedl, že lidé se mu mstili, protože při výkonu svého povolání jim uděloval za nelegální rybolov pokuty, při opakovaném přistižení posílal protokoly soudu a lidé byli odsuzováni soudem. V r. 2000 se rozhodl odjet do Uzbekistánu, protože jej neustále napadali tři bratři, vyvolávali neustále konflikty, vybili mu zuby. Nejmladšího z nich poslal za nelegální rybolov k soudu, byl odsouzen na šest let odnětí svobody. Po jeho propuštění se mu začali všichni tři společně mstít. Poprvé ho zbili na konci r. 1998 na tržnici, nemohl požádat o pomoc, protože nechtěl ohrozit členy své rodiny. Tito muži mu vzali auto, na policii se obrátit nemohl, protože vedoucím policejního oddělení byl jen z těch mužů. U nadřízeného orgánu si nestěžoval, protože v té době, možná i dnes, jsou státní orgány a lidé, kteří u nich pracují, vzájemně propojeni. Nikdo by mu jako běžnému občanu nevěřil. S těmito bratry měli problémy i jeho kolegové. Když viděl, že by do tohoto sporu chtěli zasáhnout jeho bratři a synovci, raději odejel ze země. Nechtěl, aby kvůli němu měli problémy příbuzní. Přestěhováním v rámci Arménie by nic nevyřešil, Arménie je malá země. V Arménii je také těžké začínat na jiném místě, bez známých a příbuzných. Když žil v Uzbekistánu a v Rusku, nikdy ho bratři nehledali. Naposledy byl s nimi v kontaktu před svým odjezdem do Uzbekistánu. Manželku se synem tito bratři nikdy nekontaktovali. Kde nyní bratři pracují, neví. K dotazu správního orgánu, proč se i po tak dlouhé době obává těchto mužů, odpověděl, že v sobě dokáží držet zlost a pomstu i po několik desetiletí. Nedomnívá se, že by se mohl úspěšně obrátit se žádostí o pomoc na současné státní orgány, pokud by mu tito muži působili potíže. Nic se podle jeho názoru nezměnilo, a pokud ano, tak k horšímu. Policie podléhá prezidentovi, v Arménii je anarchie. Kdo má peníze a moc, dělá si, co chce. Dosud měl v ČR platné pracovní vízum. V březnu jej kontrolovala cizinecká policie a řekli mu, že jeho povolení k pobytu bylo k 15. 1. 2015 zrušeno. Nikdo mu nic nevysvětlil, neví, proč mu pobyt zrušili. Policisté mu řekli, že musí opustit EU na jeden rok, že je to konečné rozhodnutí a nemůže se proti němu odvolat. Manželka se do Arménie vrátila minulý rok, vzala svou žádost o mezinárodní ochranu zpět. Manželka sem přijela, když byla dcera nemocná, potřebovala neustálou péči. Po dceřině smrti se během prvního roku dodržují zvyky, proto chtěl, aby tady manželka zůstala. Potom nebyl důvod, aby tady byla i nadále, vnuk si také zvykl, že nemá matku. Uvedl, že by se do vlasti vrátil s manželkou, ale obával se popsaných potíží. Zeť se znovu oženil a žije se současnou manželkou v Praze. Vnuk bydlí v D. u K. n. V. u své babičky a strýce, otcova bratra. Až vnuk v D. dokončí školu, přestěhuje se ke svému otci, má povolení k trvalému pobytu a podanou žádost o české občanství. Žalobce dále uvedl, že ve vlasti nebyl politicky aktivní. K důvodům vstupu do politické strany v r. 2002 uvedl, že v Uzbekistánu vznikla pobočka strany, a převážná část arménské menšiny byla jejími členy. Proto i on do strany „Ramkavar Azatakan“ tehdy vstoupil. Dodal, že se státními orgány ve své vlasti problémy neměl. Požádal by o povolení k trvalému pobytu, vůbec by nemusel žádat o mezinárodní ochranu, protože mu ale byl pobyt zrušen, nemá jinou možnost, jak tady zůstat. Správní orgán při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany vycházel především z výpovědi žalobce a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení. Konkrétně vycházel z informací Cizineckého informačního systému, rozhodnutí OAMP MV ČR ze dne 18. 12. 2014 o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu, protokolu o vyjádření účastníka řízení ve věci správního vyhoštění ze dne 6. 3. 2015, úředního záznamu o podání vysvětlení k řízení o správním vyhoštění ze dne 14. 3. 2015 a závazného stanoviska k možnosti vycestování cizince ze dne 16. 3. 2015. Správní orgán po posouzení tvrzení žalobce uvedl, že dospěl k závěru, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl relevantním způsobem pronásledován. Sdělil, že se v r. 2002 stal členem politické strany proto, že převážná část arménské menšiny žijící v Uzbekistánu učinila totéž. Politického dění se ve vlasti ale neúčastnil a kvůli této účasti žádné potíže neměl. Správní orgán proto konstatoval, že žalobci azyl ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, neuděluje. Po provedeném správním řízení nedospěl správní orgán k závěru, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu. Konstatoval, že důvody pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu jsou taxativně vymezeny. To znamená, že jim žádné jiné nelze podřadit. Správní orgán má za to, že žadatelem popsané potíže nespadají pod výčet důvodů pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Jeho problémy nemají žádný rasový podtext, nesouvisí s jeho pohlavím, náboženským vyznáním, národností ani politickým přesvědčením. Žadatelovy problémy nelze spojit s jeho příslušností k nějaké sociální skupině. Z žadatelem popsaných skutečností jasně vyplývá, že se v jeho případě jednalo o mstu ze strany individualizovaných osob, které k němu měly cítit zášť za minulé domnělé křivdy. Žadateli však nebránily žádné objektivní překážky v tom, aby se snažil bránit u kompetentních orgánů, případně se obrátil na orgány vyšších instancí a domáhal se svých práv. Jmenovaný se o to ani nepokusil. Stejně jako se žalobce přestěhoval do Uzbekistánu, po té do Ruska a naposledy do ČR, žádné objektivní překážky mu nebránily v tzv. vnitřním přesídlení v rámci Arménie. V jeho případě se tedy nejednalo o snahu vyhnout se jakémukoli kontaktu se zemí původu, nebo jejími obyvateli, ale pouze o eliminaci kontaktu s konkrétními osobami. Skutečnost, že jeden z bratrů měl být v době odchodu žalobce z vlasti představitelem policejního orgánu, sama o sobě nemůže založit opodstatněnou obavu z azylově relevantního pronásledování. Žalobce také potvrdil, že jeho příbuzní nikdy z popsaných důvodů žádné problémy neměli. Útočníci se nesnažili žalobce kontaktovat v době jeho pobytu mimo vlast a při návštěvách Arménie také žádné problémy nezaznamenal. S ohledem na značný časový odstup od problémů, pokročilý věk jejich aktérů a absenci potíží od roku 2000, kdy žalobce vlast opustil, správní orgán konstatoval, že obavy, které žalobce uvedl, nejsou důvodné. Tento závěr podporuje i skutečnost, že žalobce o mezinárodní ochranu požádal až po té, co zjistil, že mu bylo v ČR zrušeno povolení k dlouhodobému pobytu a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění. Rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu nabylo právní moci 15. 1. 2015, rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo právní moci 24. 3. 2015. Správní orgán tedy konstatoval, že žadatelem popsané skutečnosti nespadají pod výčet důvodů pro udělení azylu vyjmenovaných v § 12 zákona o azylu, který je taxativní. Správní orgán zdůraznil, že mezinárodní ochrana ve smyslu zákona o azylu je právním institutem výjimečným, který neposkytuje ochranu před jakýmikoliv negativními jevy v zemi původu, ale jen z důvodů upravených v zákoně o azylu. V případě žalobce správní orgán takové důvody neshledal. Na základě provedeného dokazování správní orgán shledal, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu a azyl neudělil. Dále správní orgán konstatoval, že žalobce nesplňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu. Uvedl, že se v souvislosti s § 14 zákona o azylu zabýval rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobce, přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu, avšak z jeho výpovědí nevyplynul žádný zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle § 14. Žalobce je dospělou, plně svéprávnou osobou s úplným socioekonomickým zázemím ve vlasti, kde má manželku a zletilého syna. Nemá žádné zdravotní potíže. Své setrvání v ČR odůvodňoval pobytem svého vnuka. Z jeho vyjádření a materiálů o správním vyhoštění vyplývá, že s vnukem ve společné domácnosti nežije, a na jeho výchově a výživě se pravidelně nepodílí. Vnuk ho má údajně rád, ale není na něj fixován, vídají se zřídka. Vnuk zde má svého otce a jeho rodinu. Správní orgán uvedl, že na poskytnutí humanitárního azylu není právní nárok a žalobce se jeho udělení výslovně nedomáhal. Při posouzení žádosti žalobce ve vztahu k existenci důvodů pro udělení doplňkové ochrany vycházel správní orgán především z výpovědí žalobce a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Arménii. Konkrétně z informací Cizineckého informačního systému, rozhodnutí OAMP MV ČR ze dne 18. 12. 2014 o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu, protokolu o vyjádření účastníka řízení ve věci správního vyhoštění ze dne 6. 3. 2015, úředního záznamu o podání vysvětlení k řízení o správním vyhoštění ze dne 14. 3. 2015, závazného stanoviska k možnosti vycestování cizince ze dne 16. 3. 2015, informace MZV ČR ze dne 12. 6. 2015 a Infobanky ČTK „Země světa, Arménie“. V souvislosti s možností udělení doplňkové ochrany správní orgán uvedl, že žalobce neuvedl, ani on sám nenalezl, žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žalobci hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Dále se správní orgán zabýval otázkou, zda žalobci hrozí v případě jeho návratu do vlasti nebezpečí mučení, nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Žalobce ve svých vyjádřeních uvedl, že v případě návratu do vlasti má obavy z jednání tří mužů, z nichž jeden z nich měl být v minulosti odsouzen za nelegální rybolov, při kterém jej žalobce měl přistihnout. Správní orgán se již k těmto obavám vyjádřil, a ani v případě hrozby vážné újmy nedospěl k odlišnému závěru. Žalobce od svého odjezdu z vlasti v r. 2000 neměl s těmito lidmi žádné potíže, neměli je ani jeho nejbližší příbuzní žijící ve vlasti. Ani v případě jeho návštěv ve vlasti nezaznamenal žádný konflikt nebo snahu těchto osob o kontakt s ním. Správní orgán má proto za to, že žalobci skutečné nebezpečí hrozby vážné újmy ze strany těchto osob nehrozí. Pokud by se i přesto chtěl kontaktu s nimi vyvarovat, nebrání mu žádné objektivní okolnosti, aby se přestěhoval v rámci Arménie jinam. Informace MZV ČR ze dne 12. 6. 2015 uvádí, že vážnou újmu nemůže žadatel v případě návratu do vlasti utrpět ani z důvodu samotného podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území ČR. K neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu je přistupováno stejně jako k jiným osobám. Tito lidé nejsou pronásledovaní, výjimkou mohou být aktivní politici. Informace MZV ČR uvádí, že neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu nehrozí žádné nebezpečí. Uvedený závěr podporuje i situace žadatelovy manželky, která se bez jakýchkoliv problémů do vlasti po zpětvzetí své žádosti o mezinárodní ochranu vrátila. Správní orgán proto po posouzení všech okolností nedospěl k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a a § 14b zákona o azylu. Správnímu orgánu z uvedených zdrojů i zpravodajství ČTK je známo, že v zemi původu žalobce neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno považovat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Případné vycestování žalobce po posouzení informací o zemi původu a skutečností sdělených žalobcem nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR. Ve vlasti žije jeho manželka a zletilý syn. V ČR žije jeho vnuk, se kterým se však vidí zřídka, vnuk má v ČR svého otce a jeho rodinu. V případě vycestování žalobce z ČR tak rozhodně nedojde k porušení jeho práva na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť jeho nejbližší rodinní příslušníci se nacházejí v jeho vlasti. Správní orgán proto dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a a § 14b zákona o azylu a doplňkovou ochranu neudělil. S ohledem na výše uvedené správní orgán shrnul, že v případě žalobce nebyly naplněny podmínky zákona o azylu pro udělení mezinárodní ochrany a mezinárodní ochranu proto neudělil. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná. Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, se na nyní posuzovaný případ nepoužije. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedenou povinnost transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 směrnice). Podle čl. 52 odst. 1 věty druhé směrnice se žádosti o mezinárodní ochranu podané do 20. 7. 2015 řídí právními a správními předpisy přijatými podle směrnice 2005/85/ES. Směrnice 2005/85/ES přitom povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu neobsahovala. Protože doposud nebyly do českého právního řádu promítnuty požadavky čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek směrnice přímý účinek. Jelikož však žádost o mezinárodní ochranu byla v této věci podána dne 21. 1. 2015, směrnice 2013/32/EU na toto řízení (včetně přezkumného řízení soudního) nedopadá. Na věc tak rationae temporis dopadá směrnice 2005/85/ES, která neukládá členským státům povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí podle stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu. Plně se tak prosadí § 75 odst. 1 s. ř. s. Žalobce předně uvedl, že v řízení o udělení azylu byl porušen § 3 správního řádu a § 12, §13, § 14 a § 14a a § 14b zákona o azylu, tyto námitky však nejsou žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58). Těmto požadavkům ovšem výše uvedená tvrzení žalobce nedostála, neboť jde pouze o citaci ustanovení právních předpisů, která měla být porušena, aniž by žalobce uvedl konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírá. Žalobce dále namítl, že žalovaný nesprávně zhodnotil skutkový stav a nesprávně právně posoudil jeho situaci. Vzhledem k dlouholeté perzekuci, kdy byl fyzicky napadán, je důvodné se domnívat, že i po delším časovém odstupu bude teror proti jeho osobě obnoven. V projednávané věci není sporu, že původcem pronásledování v případě žalobce nejsou arménské státní orgány, nýbrž soukromé osoby (osoby, které přistihl při nelegálním rybolovu). Podle ustanovení § 2 odst. 6 zákona a azylu „Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou“. Aby tedy pronásledování soukromými osobami bylo azylově relevantní, muselo by být v řízení prokázáno, že arménské státní orgány nejsou schopny či ochotny zajistit žalobci ochranu. Podle názoru soudu však toto prokázáno nebylo. Žalobce totiž ani zdaleka nevyčerpal možnosti vnitrostátní ochrany, neobrátil se ani na prokuraturu, ani na soud ani nevyužil možnosti se přestěhovat mimo hlavní město. Žalobce opakovaně tvrdí, že všechny tyto možnosti ochrany by byly neúčinné, avšak konkrétně neuvedl, u kterých orgánů si stěžoval a které mu a jakým způsobem ochranu odepřely. Pokud jde o možnost změny bydliště v rámci země, domnívá se soud, že žalobce nemůže s jistotou tvrdit, že by tato ochrana byla neúčinná, když ji ani nevyzkoušel. Z výše citovaného ustanovení zákona o azylu vyplývá, že za „původce pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat (zvýraznění provedeno soudem), že stát, strana nebo organizace….kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.“ Žalobce však nejenže neprokázal neochotu nebo neschopnost státních orgánů mu pomoci, ale ani nic podobného netvrdil, když zůstal pouze u domněnek, že jeho snahy nalézt u nich ochranu, by byly marné. Žalobce sice tvrdil, že se ochrany domáhal, ale neuvedl kdy, u kterého orgánu a s jakým výsledkem, a to ani příkladmo. Jeho tvrzení tak zůstávají v rovině dohadů, nepodložená jediným konkrétním důkazem a následkem toho jeho výpověď působí značně nevěrohodně. Soud souhlasí s názorem žalovaného, že od tvrzené újmy již uplynulo mnoho let, žalobce žil od r. 2000 mimo Arménii. Pokud se do Arménie na krátkou návštěvu vrátil, osoby, ze kterých má obavy, jej nekontaktovaly, stejně tak nekontaktovaly jeho rodinu. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobci v zemi původu nehrozí při jeho návratu nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 12 písm. a) a § 12 písm. b) zákona o azylu, a proto jeho námitku neshledal důvodnou. K námitce žalobce vztahující se k možnosti udělení humanitárního azylu, ve které uvádí, že podmínky pro jeho udělení splňuje, a že by bylo nehumánní, aby byl vrácen do své vlasti, kde je jisté, že bude vystaven fyzickým útokům a je zde reálná hrozba, že by došlo i k útokům vůči jeho rodině, soud uvádí, že úvahy žalovaného ohledně udělení humanitárního azylu podléhají pouze omezenému soudnímu přezkumu (viz např. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003 – 48). Žalovaný vzal v potaz rodinnou, sociální a ekonomickou situaci žadatele, přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu. Rovněž vzal v úvahu, že má žalobce na území ČR vnuka a zhodnotil jejich vztahy. Soud na základě výše uvedeného konstatuje, že žalovaný vzal v potaz veškeré relevantní skutečnosti, a z jeho logického závěru plyne, že nezneužil správního uvážení ani nevybočil z jeho mezí. Soud proto neshledal v postupu žalovaného namítaná pochybení, zejména pak zdůrazňuje, že žalobce má v zemi původu manželku a dospělého syna a tito jeho příbuzní nejsou předmětem žádných útoků ze strany soukromých osob. Tato námitka žalobce není tedy důvodná. Pokud žalobce namítal, že jsou u něj dány důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. l a 2 zákona o azylu, pak soud musí uvést, že ani tato námitka důvodná není. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí velmi podrobně zabýval otázkou, zda žalobci v případě návratu hrozí nebezpečí ve smyslu uvedených ustanovení. Soud dospěl k závěru, že žalovaný se podrobně vypořádal se všemi tvrzeními žalobce a podrobně odůvodnil, proč žalobci při návratu do vlasti nehrozí nebezpečí bezprostřední újmy a to i s odkazem na informace o zemi původu, které v řízení obstaral. Soud proto na tyto závěry žalovaného a na to, co sám uvedl v souvislosti s důvody, proč žalobce nesplňuje důvody pro udělení azylu podle § 12 písm. a) a § 12 písm. b) zákona o azylu, odkazuje. Žalobce se svými námitkami neuspěl. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly. Odměnu soudem ustanovenému zástupci žalobce určil soud ve výši 6.800,- Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 6.200,- Kč za dva úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepsání doplnění žaloby – § 7, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a ze dvou paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky.

Poučení