49 Az 70/2015 - 40

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou ve věci žalobce: I. F., státní příslušník Ukrajiny, t. č. bytem x, zastoupený Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL. M., advokátem se sídlem Helénská 4, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2015, č. j. OAM-60/LE-BE02-P15-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL. M., se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování v částce celkem 8.228,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobci mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje. Toto rozhodnutí žalobce napadá žalobou, v níž namítá porušení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem k okolnostem případu, v souvislosti s § 12, § 13, § 14, § 14a, § 14b zákona o azylu, a navrhuje, aby toto rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. V následném doplnění žalobce předně brojí proti neudělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Na území Ukrajiny dochází k masovým odvodům. Žalobce se obává, že v případě návratu bude pronásledován pro svůj postoj k válečnému konfliktu, jelikož utekl od jednotky, ve které sloužil. Správní orgán se nedostatečně zabýval obavami žalobce z pronásledování příslušníky protiteroristické jednotky, pouze konstatoval, že má žalobce možnost využít ochrany státních orgánů. Ty však podle žalobce protiteroristické jednoty oficiálně podporují. Žalovaný si navíc vůbec nezjistil informace o povaze a činnosti protiteroristické jednotky, ve které sloužil žalobce, rozhodoval tak na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu. Příslušníci této jednotky ho již hledali a vyhrožovali jeho tetě. Žalobce to sice nemůže nijak prokázat, má však za to, že si žalovaný této praxe musí být vědom, neboť žalobce jistě není jediný, na něhož je vyvíjen psychický i fyzický nátlak kvůli odepření účasti v ozbrojeném konfliktu. Žalovaný se rovněž nevypořádal dostatečně s žalobcovými obavami z trestu kvůli odepření výkonu vojenské služby. K tomu žalobce upozorňuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 26. 2. 2015 ve věci Shepherd (C-472/13), ze kterého vyplývá, že směrnice Rady č. 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „původní kvalifikační směrnice“) není do českého právního řádu řádně implementovaná, neboť ustanovení § 12 zákona o azylu nedopadá na případy odepření vojenské služby, ačkoliv je směrnice za pronásledování považuje. Soud by tedy dle žalobcova názoru měl přijmout eurokonformní výklad a posoudit žalobcovu situaci jako důvod pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu. SDEU ve výše citovaném rozsudku mimo jiné uvedl, že cílem čl. 9 odst. 2 písm. e) původní kvalifikační směrnice je chránit žadatele o mezinárodní ochranu, který odmítá vykonávat vojenskou službu, protože nechce být v budoucnu vystaven spáchání činů, jež svou povahou odpovídají činům uvedeným v čl. 12 odst. 2 této směrnice. Žadatel se tedy může opírat i jen o pravděpodobnost spáchání takových činů. Dále žalobce odkazuje na příručku úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, podle které je možné za uprchlíka považovat i člověka, který dezertoval, nebo se vyhýbá nástupu do vojenské služby, pokud k tomu má další závažné důvody, pro které opustil zemi původu. V takovém případě je na žadateli, aby prokázal důvody, pro které je výkon vojenské služby vyžadující účast na vojenských akcích v rozporu s jeho přesvědčením. Žalobce má přitom za to, že na území Ukrajiny dochází k válečným zločinům, což dokládá i zpráva Amnesty International, podle které jsou válečné zločiny páchány jak ukrajinskou armádou i separatistickými silami. Podle informací organizace Human Rights Watch používá ukrajinská vláda kazetovou munici, jejíž používání v osídlených oblastech porušuje válečné právo a může zakládat válečný zločin. Žalobce se obává, že by se v případě jeho účasti na ozbrojeném konfliktu musel podílet na válečných zločinech, což odmítá. Žalobce se účastnil potlačení stávky prorusky smýšlejících obyvatel v Oděse a stal se přitom svědkem smrti jedné z těchto osob. Po této zkušenosti ze země uprchl. Žalobce dále brojí proti neudělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Má za to, že mu vzhledem k současné bezpečnostní situaci na Ukrajině hrozí vážné ohrožení života z důvodu svévolného násilí v situaci vnitřního ozbrojeného konfliktu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Správní orgán je vždy povinen přihlédnout k aktuální situaci v zemi původu žadatele o udělení mezinárodní ochrany za účelem posouzení kritérii pro udělení doplňkové ochrany. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 6 Azs 15/2013-35. Žalovaný přitom pro posouzení situace žalobce použil zprávy, které jsou podle názoru žalobce zastaralé a neodráží v žádném případě aktuální bezpečnostní situaci v zemi původu žalobce. Situace v regionu je přitom nepředvídatelná, jak dokazují i zprávy Ministerstva zahraničních věcí Velké Británie a USA, světových medií a lidskoprávních organizací. Situace na východě Ukrajiny má vliv na zbytek území země, boje svou intenzitou dosahují hranic občanské války. Žalovaný tedy dle názoru žalobce pochybil, neboť situaci v zemi žalobcova původu posoudil jen velice povrchně a na základě zastaralých údajů. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82, ve kterém NSS definoval test „reálného nebezpečí“. Žalobce má za to, že v zemi jeho původu probíhá vnitřní ozbrojený konflikt, ačkoliv dle názoru žalovaného tento konflikt probíhá jen na části území. Vnitřní ozbrojený konflikt probíhá vždy v rámci hranic státu mezi vládními ozbrojenými a silami a organizovanými ozbrojenými skupinami (popř. mezi těmito skupinami navzájem). K tomuto žalobce argumentuje poukazem na rozhodnutí švédského Odvolacího soudu pro migraci ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. UM8628-08, který ve svém rozhodnutí dospěl k názoru, že je možné, aby ozbrojený konflikt probíhal jen na části území státu. Žalobce má za to, že se měl žalovaný těmito obavami zabývat alespoň na úrovni možnosti udělení doplňkové ochrany. Žalobce také namítá, že by bylo adekvátní udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. Žalovaný oprávněnost podané žaloby popírá. Trvá na tom, že vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Za tímto účelem vedl s žalobcem pohovor, o kterém byl sepsán protokol, jehož obsah žalobce potvrdil svým podpisem. S podklady rozhodnutí byl žalobce seznámen a neměl vůči nim žádných námitek. Žalovaný dále uvedl, že na poskytnutí humanitárního azylu není právní nárok. Žalobce obavy z trestního stíhání nebo trestu z důvodu odepření vojenské služby uvedl až v žalobě. V průběhu řízení však žádné takové souvislosti neuváděl. Rozsudek SDEU ve věci C-472/13 Shepherd je pak v daném případě podle žalovaného nepřiléhavý. Jak sám žalobce konstatuje, že v případech, kdy je nevole nastoupit vojenskou službu jediným důvodem pro přiznání mezinárodní ochrany, musí taková osoba prokázat, že to je v rozporu s jejími politickými, náboženskými či morálními názory či jinými odpovídajícími důvody svědomí. To ostatně vyplývá i z odkazované příručky Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Žalobce však důkazní břemeno v tomto směru neunesl, neboť v průběhu správního řízení nikdy nenamítal důvody, jež uvádí nyní v žalobě. Uvedl, že se sám přihlásil do služby k protiteroristické jednotce, protože mu za to byla přislíbena mzda. Nová tvrzení zmíněná až v žalobě žalovaný považuje za účelová, mající za cíl vygradovat a více přiblížit příběh žalobce k důvodům, pro něž by mu měla být udělena některá z forem mezinárodní ochrany. Žalovaný rovněž trvá na svém závěru, že žalobci v případě návratu do země původu nehrozí vážná újma dle ustanovení § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Podle žalovaného není možné označit konflikt probíhající na Ukrajině za mezinárodní či vnitrostátní ozbrojený konflikt. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014-26, jež považuje za zcela přiléhavý a rovněž časově aktuální. Žalobce pochází ze Zakarpatské oblasti, kde žije jeho matka. Tato oblast je od Luhanské a Doněcké oblasti značně vzdálená a není střety ukrajinských vojsk se separatisty zasažena. Žalobce by v případě návratu nebyl stižen nepříznivými politicko-ekonomickými dopady současných událostí na Ukrajině významnější měrou než většina obyvatelstva regionu, odkud odešel. Závěrem žalovaný připomíná, že žalobce pobýval v Česku nelegálně a žádost o mezinárodní ochranu podal až v okamžiku, kdy byl opětovně zadržen policií. To podle jeho názoru dokazuje, že žalobcova žádost byla podána účelově. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 1. 4. 2015 žádost o udělení mezinárodní ochrany, ve které uvedl, že je ukrajinským státním příslušníkem. Na Ukrajině žil v obci V. v Zakarpatské oblasti, nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace. Jeho zdravotní stav je dobrý. Od roku 2007 žil střídavě na Ukrajině a v České republice, kam dojížděl za prací. Nejprve tu pobýval legálně, pak však ztratil cestovní doklady. Na Ukrajině byl naposledy v roce 2014. Dostal tehdy povolávací rozkaz. Na vojenské správě si však z důvodu nemoci jeho tety zařídil odklad na dobu 14 dnů. Před budovou vojenské správy mu pak byla nabídnuta možnost vstoupit do protiteroristického oddílu. Šlo o službu za peníze s tím, že po půl roce se bude moci rozhodnout, zda bude chtít pokračovat. Potřeboval peníze a líbila se mu možnost, že by se mohl za půl roku vrátit, a tak se rozhodl do jednotky nastoupit. V této jednotce sloužil několik týdnů. Nejdříve byl ve výcvikovém středisku, poté byl poslán na akci v Oděse, kde měla jeho jednotka rozehnat prorusky smýšlející osoby. Lidé utekli do vysoké budovy, jeden z nich vypadl z asi 4. patra. Když to žalobce uviděl, tak se lekl a utekl domů, kde vzal 200 euro a pas a zamířil rovnou do České republiky. Když pak telefonicky mluvil s tetou, tak mu oznámila, že už ho hledali lidé od armády a vyhrožovali, že ho zabijí, až se vrátí. Z toho důvodu se žalobce obává návratu na Ukrajinu. V písemné příloze žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce sdělil, že se bojí vrátit na Ukrajinu, protože neví, co by tam bylo, a doplnil, že utekl od batalionu Vostok do České republiky. Shodně žalobce vypovídal i v průběhu pohovoru. Nad rámec výše uvedeného doplnil, že v České republice před asi dvěma nebo 3 lety v opilosti rozbil okno, za což byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 1 měsíce s podmíněným odkladem výkonu trestu na 12 měsíců. Rovněž byl trestně stíhán v zemi původu – za výtržnosti byl odsouzen k 150 hodinám obecně prospěšných prací, vykonal však jen 120 hodin, takže také dostal podmínku. Na dotaz, kdo vzal žalobce do služby, uvedl, že neví, neboť se mu ti lidé nikdy nepředstavili, jen řekli, že jejich útvar se jmenuje Vostok a že jde o protiteroristický oddíl. Podle správního spisu pro posouzení žádosti žalovaný shromáždil jako podklady pro vydání rozhodnutí opis trestního rejstříku žalobce, zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 15. 2. 2015, zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze o posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině dne 15. 1. 2015, informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 29. 5. 2014, č. j. 98525/2014-LPTP, o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a ze dne 1. 8. 2014, č. j. 110105/2014-LPTP, o politické situaci na Ukrajině, možnosti přestěhování se v rámci Ukrajiny a dalších tématech, zprávu organizace Freedom House ze dne 28. 1. 2015 a zprávu organizace Human Rights Watch ze dne 29. 1. 2015. Dne 21. 4. 2015 žalobce podepsal protokol o seznámení se s podklady rozhodnutí, přičemž nenavrhoval žádné jejich doplnění. Dne 20. 5. 2015 bylo vydáno rozhodnutí, které je nyní napadeno správní žalobou. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, se na nyní posuzovaný případ nepoužije. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedenou povinnost transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 směrnice). Podle čl. 52 odst. 1 věty druhé směrnice se žádosti o mezinárodní ochranu podané do 20. 7. 2015 řídí právními a správními předpisy přijatými podle směrnice 2005/85/ES. Směrnice 2005/85/ES přitom povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu neobsahovala. Protože doposud nebyly do českého právního řádu promítnuty požadavky čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek směrnice přímý účinek. Jelikož však žádost o mezinárodní ochranu byla v této věci podána dne 1. 4. 2015, směrnice 2013/32/EU na toto řízení (včetně přezkumného řízení soudního) nedopadá. Na věc tak rationae temporis dopadá směrnice 2005/85/ES, která neukládá členským státům povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí podle stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu. Plně se tak prosadí § 75 odst. 1 s. ř. s. Dle § 12 zákona o azylu platí: „Azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“ Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu platí: „Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ Dle § 14a odst. 2 zákona o azylu platí: „Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje […] c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, […]“ K jednotlivým námitkám uvedeným v žalobě a jejím doplnění soud uvádí: Obecná tvrzení žalobce, že v řízení byl porušen § 3 správního řádu a ustanovení § 13, § 14 a § 14b doprovázená parafrází textu těchto ustanovení zákona, nejsou žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobkyně odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti“ (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58). Těmto požadavkům ovšem výše uvedená obecná tvrzení žalobce nedostála, neboť jde pouze o citaci ustanovení právních předpisů, která měla být porušena, aniž by žalobce uvedl konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírá. Jelikož soud tato tvrzení nepovažoval za žalobní bod, vyzval žalobce k doplnění žaloby. Řádnými žalobními body pak žalobce namítl, že žalovaný nesprávně vyhodnotil azylovou relevantnost jeho obav z povinnosti nastoupit výkon vojenské služby a z nasazení do válečného konfliktu probíhajícího na východě Ukrajiny. Tato námitka není důvodná. K otázce, do jaké míry je obava žadatele o mezinárodní ochranu z povinnosti nastoupit vojenské služby a z nasazení do válečného konfliktu relevantní z pohledu jednotlivých forem mezinárodní ochrany, se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 158/2015 – 24, a to právě ve vztahu k situaci na Ukrajině. V uvedeném rozhodnutí navázal především na již žalobcem zmiňované rozhodnutí SDEU dne 26. 2. 2015 ve věci Andre Lawrence Shepherd (C-472/13). Soud při posouzení této žaloby vycházel z právního názoru Nejvyššího správního soudu, resp. Soudního dvora Evropské unie, s nimiž se ztotožnil a neshledal důvod odklonit se od nich. Úvodem považuje soud za významné předeslat, že branná povinnost je jednou z významných povinností státních občanů ke státu, jehož jsou občany. V době ozbrojeného konfliktu, do něhož je tento stát zavlečen, resp. hrozby konfliktu je tato povinnost ještě významnější a naléhavější. Požadavek státu, aby občan splnil brannou povinnost a případně se z toho titulu i aktivně zapojil v rámci mobilizace do ozbrojeného konfliktu, v němž je ohrožena svrchovanost státu a jeho územní celistvost, je zcela legitimní a nemůže bez dalšího představovat akt pronásledování nebo hrozbu vážné újmy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, čj. 2 Azs 17/2012 – 44). Azylové právo neposkytuje právní ochranu jednání žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří, bez relevantních důvodu odpírají státu, jehož jsou občany, splnění své základní povinnosti, tj. podílet se na jeho obraně (při dodržení všech mezinárodněprávních pravidel vedení ozbrojeného konfliktu, zejména těch, které jsou součástí mezinárodního humanitárního práva). V opačném případě by aplikace azylového práva destruovala obranyschopnost cizího státu. Z pohledu aplikace § 12 zákona o azylu je rozhodující, zda žadatel o mezinárodní ochranu má odůvodněný strach z pronásledování pro některý z azylově relevantních důvodů. Pojem pronásledování je definován v § 2 odst. 8 zákona o azylu jako závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Uvedené ustanovení je transpozicí čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „nová kvalifikační směrnice“) a musí být vykládáno v jejím světle (pozn.: nahradila původní kvalifikační směrnici, které se dovolával žalobce). Dle čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice může být za pronásledování považováno trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2 (tj. zločin proti míru, válečný zločin nebo zločin proti lidskosti ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení o těchto zločinech, vážný nepolitický zločin, čin, který je v rozporu se zásadami a cíli OSN uvedenými v preambuli a v článcích 1 a 2 Charty OSN). Jinými slovy řečeno, mezinárodní ochranu ve formě azylu lze udělit osobě, jestliže se odůvodněně obává, že by mohla být trestně stíhána nebo by jí byl uložen trest z důvodu, že odepře výkon vojenské služby za konfliktu. To ovšem pouze za omezující podmínky, že při výkonu vojenské služby by docházelo ke zločinům proti míru, válečným zločinům, zločinům proti lidskosti. Trestní stíhání v případě odepření vojenské služby za konfliktu, při němž k uvedeným z pohledu mezinárodního práva protiprávním jevům nedochází, nepředstavuje akt pronásledování, a tedy důvod pro udělení azylu. Naopak je zcela legitimní, aby stát, jenž se nachází v konfliktu, vynucoval plnění branné povinnosti a nařízené mobilizace i prostředky trestního práva. Žalovaný vycházel ze zdrojů uvedených v části konstatující správní spis. Shromáždil přitom dle názoru soudu dostatečné množství přiměřeně aktuálních podkladů, jež se mimo jiné zabývají i způsobem vedení bojů na Ukrajině a otázkou, zda při nich dochází k páchání válečných zločinů či zločinů proti lidskosti (zejména výroční zpráva Amnesty International ze dne 25. 2. 2015, či zpráva Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 15. 2. 2015). Z výše uvedených zpráv o charakteru bojových operací a podmínek, které je doprovází, vyplývá, že ojediněle dochází na obou stranách konfliktu k excesům. Na druhou stranu jsou opakovaně vyhlašována příměří a konflikt je tlumen diplomatickou cestou. Z veřejně dostupných informací je známo, že ačkoliv Ukrajina není smluvním státem Statutu Mezinárodního trestního soudu, učinila dne 17. 4. 2014 a 8. 9. 2015 dvě prohlášení ve smyslu čl. 12 odst. 3 Statutu Mezinárodního trestního soudu, v jejichž důsledku byla tomuto soudu přiznána pravomoc vyšetřovat a stíhat zločiny, k nimž na území Ukrajiny došlo po 21. 11. 2013 (https://www.icc-cpi.int/ukraine). Ze shromážděných zpráv pak vyplývá, že vojenské státní zastupitelství stíhá trestné činy, jichž se dopustili příslušníci vojenských jednotek, a že zrušení trestní odpovědnosti za činy spáchané na území Luhanské a Doněcké lidové republiky se nevztahuje na ty nejvážnější trestné činy. Z toho tedy plyne, že Ukrajina jakožto jedna ze stran ozbrojeného konfliktu je připravena stíhat i případné válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, resp. umožnit jejich stíhání Mezinárodnímu trestnímu soudu. Je tedy málo pravděpodobné, že by žalobce mohl být v rámci zapojení do bojových operací veden ke spáchání takových zločinů. Za této situace pak bylo na žalobci, aby s dostatečnou přesvědčivostí prokázal, že jednotka, ke které patří (resp. v níž má vykonávat vojenskou službu), provádí nebo v minulosti prováděla operace, které jí byly přiděleny, za takových podmínek, že je vysoce pravděpodobné spáchání činů, jejichž povaha odpovídá činům dle čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Shepherd, body 42 a 43). Ze zpráv o zemi původu nevyplývá, že by všechny vojenské jednotky byly nasazeny do ozbrojeného konfliktu a že by všechny vojenské jednotky páchaly válečné zločiny či zločiny proti lidskosti. Bylo tedy na žalobci, aby prokázal, v jaké vojenské jednotce bude vykonávat vojenskou službu, že se tato vojenská jednotka bezprostředně podílí na bojových operacích na východě Ukrajiny a že v této jednotce v minulosti došlo ke spáchání válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti (nebo je na základě známých skutečností pravděpodobné, že k tomu dojde v budoucnu). Žalobce nicméně ve správním řízení neuvedl žádné konkrétní skutečnosti (ve výše uvedeném smyslu), natož aby je prokázal, pouze obecně uvedl, že se obává výkonu vojenské služby. Z této skutečnosti ovšem nelze dovodit přiměřenou pravděpodobnost, že žalobce bude nucen podílet se při výkonu vojenské služby na páchání válečných zločinů či zločinů proti lidskosti. Případný trest, který žalobci hrozí za nenastoupení vojenské služby, tak nelze objektivně považovat za pronásledování ve smyslu § 2 odst. 8 ve spojení s § 12 zákona o azylu, interpretovaných ve světle čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice. K této otázce Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 24. 2. 2016, č. j. 6 Azs 267/2015 – 23, uvedl, že lidé vyhýbající se na Ukrajině odvodu do armády mohou dostat trest pohybující se od správní pokuty až po odnětí svobody v délce 2 až 5 roků. Za vyhýbání se odvodu nebo mobilizaci bylo v roce 2014 údajně odsouzeno 32 osob, všichni, kdo byli uznáni vinnými, byli odsouzeni k administrativní pokutě, veřejné službě nebo dostali podmíněný trest. Tyto údaje obsahuje i správní spis (viz Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z 15. 1. 215). Přiměřenost těchto opatření je pak možné dokladovat srovnáním se sazbou trestu odnětí svobody trestného činu nenastoupení mimořádné služby (za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu) v ozbrojených silách (§ 373 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) v České republice, která činí jeden rok až pět let. Žalobce dále namítal, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s jeho obavami z pronásledování příslušníky protiteroristické jednotky a rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Jedním z hlavních důvodů žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu byly obavy z následků jeho dezerce od „protiteroristické jednotky“, jejíž povahu nebyl žalobce schopen identifikovat. Žalovaný se v rozhodnutí její povahou hlouběji nezabýval, žalobce pouze odkázal na možnost využít ochrany vnitrostátních orgánů. Tento postup žalovaného však nelze považovat za vadný, respektive mající na za následek to, že žalovaný rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jak tvrdí žalobce. Ať už by totiž šlo o jednotku státní armády či o iniciativu soukromých osob, ani v jednom případě by tyto skutečnosti nezakládaly důvodnost žalobcovy žádosti. V případě, že by se jednalo o jednotku ukrajinské státní armády, pak by se trestání dezerce řídilo ukrajinským právem. To za dezerci, tedy za nepovolené vzdálení se od vojenské jednotky či od místa služby, či nenahlášení se zpět do služby po povoleném vzdálení, stanoví trest odnětí svobody v délce od 2 do 5 let. V případě, že se tohoto činu voják dopustí v době vyhlášeného stanného práva či v bitvě, hrozí mu trest odnětí svobody v délce od 5 do 12 let. Ukrajinská úprava trestního postihu zběhnutí je srovnatelná s její českou obdobou, dokonce je co do výše možného trestního postihu o něco mírnější, na základě čehož lze usuzovat na její přiměřenost. Podle ustanovení § 386 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů činí trestní sazba za svémocné vzdálení se v úmyslu vyhnout se vojenské službě jeden rok až šest let. Za spáchání tohoto trestného činu za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu stanoví trestní zákoník trest odnětí svobody na 8 až 20 let nebo výjimečný trest. Ani v případě, že by se nejednalo o útvar ukrajinské státní armády, nýbrž o iniciativu soukromých osob, by pak žalobcovy obavy nebyly azylově relevantní, a to právě z důvodu, který uvedl žalovaný. Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48). Judikatura tedy dovodila, že žadatel o mezinárodní ochranu je povinen v případě hrozby vážné újmy (či pronásledování) ze strany soukromých osob vyčerpat prostředky ochrany dostupné v zemi původu. Pokud tak neučiní, nelze mít za to, že státní moc není schopna či ochotna žadateli poskytnout ochranu před hrozbou vážné újmy, pokud ze zpráv o zemi původu vyplývá, že existuje účinný systém prostředků ochrany jedince před kriminálním jednáním soukromých osob a žadatel k němu má přístup. Pokud naopak na základě zpráv o zemi původu je zjištěno, že ačkoliv je v zemi původu formálně zaveden systém ochrany před kriminálním jednáním třetích osob, který však reálně není uplatňován (buď obecně, nebo za podmínek týkajících se případu žadatele), pak nelze žadateli o mezinárodní ochranu vytýkat, že se neobrátil v zemi původu na orgány formálně pověřené poskytováním ochrany. Od žadatele o mezinárodní ochranu nelze požadovat, aby se obrátil na orgány ve své vlasti, jestliže je známo, že tento postup nepovede k poskytnutí efektivní ochrany (viz rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2015, č. j. 5 Azs 157/2014 – 54, nebo rozsudek ze dne 25. 1. 2011, č. j. 6 Azs 36/2010 – 274). Pokud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny (např. proto, že vůbec neexistují) či ochotny (např. proto, že určitou skupinu ve společnosti systematicky odmítají chránit, ač ji samy neperzekuují) poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel (rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, dále rozsudek ze dne 21. 3. 2012, č. j. 6 Azs 3/2012 – 45). Ze zpráv shromážděných ve správním spise (například Informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 1. 8. 2014) plyne, že možnost vyhledání pomoci v případě poškození způsobeného trestnou činností či porušováním práv a svobod na Ukrajině existuje. Proti postupu policejních složek pak lze podat stížnost u prokuratury, případně u útvaru vnitřní kontroly konkrétního policejního okrsku. Jelikož žalobce ve správním řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že právě v jeho situaci nebudou státní orgány ochotny poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, a tyto skutečnosti ani neplynou ze shromážděných informací, uzavírá soud danou otázku tak, že žalobce má v zemi původu přístup k účinné ochraně zajišťované státními orgány (zejména tedy policií). Žalobce dále brojil proti neudělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, neboť má za to, že mu v případě návratu do vlasti hrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci vnitřního ozbrojeného konfliktu. Tato námitka není důvodná. Soud se k situaci na Ukrajině v rámci své rozhodovací činnosti v minulosti již opakovaně vyjadřoval a i nadále zastává názor, že hrozba zásahu ze strany vládních či separatistických ozbrojených složek nehrozí na celém území Ukrajiny, ale týká se pouze určitých problematických částí (zejm. na východě země). V ostatních částech země nebezpečí ozbrojeného konfliktu nehrozí. Objektivně přitom není vzhledem k rozloze území Ukrajiny vyloučen přesun z nepokojných oblastí do oblastí konfliktem zcela nezasažených. Za vážnou újmu spočívající v ohrožení života či lidské důstojnosti z důvodu vnitřního ozbrojeného konfliktu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu přitom nelze považovat situaci, pokud se místům ohroženým či postiženým ozbrojeným konfliktem lze vyhnout v rámci vnitrostátního přesunu. Soud musí v tomto ohledu souhlasit s argumentací žalovaného, že situace v zemi původu žalobce nepředstavuje důvod pro udělení doplňkové ochrany, neboť žalobce je původem ze zakarpatské oblasti, tedy regionu, jenž je z hlediska ozbrojených konfliktů bezpečný. Žalobce k tomuto argumentoval také rozsudkem švédského Odvolacího soudu pro migraci ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. UM8628-08. Možností aplikace tohoto rozhodnutí na současnou situaci na Ukrajině se již v minulosti zabýval Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014-26, označil situaci v somálském Mogadišu (právě tu posuzoval švédský soud) pro posuzování současné situace na Ukrajině za irelevantní. Závěrem soud poznamenává, že i v doplnění žaloby žalobce k humanitárnímu azylu pouze obecně uvedl, že má mj. za adekvátní jeho udělení. Tuto zmínku přitom soud ve shodě s tím, co uvedl k obecným tvrzením uvedeným v žalobě, nepovažoval za řádně uplatněný žalobní bod. Žalobce se svými námitkami neuspěl. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly. Žalobci byl usnesením ze dne 12. 6. 2015, č. j. 49 Az 70/2015 - 15, ustanoven zástupcem JUDr. Maroš Matiaško, LL.M., advokát, který soudu dne 31. 12. 2015 sdělil, že z důvodu pozastavení výkonu činnosti advokacie převzal zastoupení Mgr. Filip Shmidt, LL. M., advokát se sídlem Helénská 1799/4, 120 00 Praha 2. Odměnu ustanoveného zástupce proto soud přiznal zastupujícímu advokátovi, a to ve výši na 8.228,- Kč. Tato částka je odměnou za dva úkony právní služby po 3100 Kč [převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu (doplnění žaloby) – § 7, § 9 odst. 4 písm. d), a § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byla přičtena paušální částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, to vše zvýšeno o částku odpovídající 21 % DPH. Uvedená částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení