49 Az 73/2015 - 57

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou ve věci žalobce: V. S., státní příslušník Ukrajiny, t. č. bytem x, zastoupený JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem Senovážné náměstí 23, 110 00 Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2015, č. j. OAM-270/ZA-ZA02-P17-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobci mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje. Toto rozhodnutí žalobce napadá žalobou, v níž namítá porušení ustanovení § 2 odst. 1, 3 a 4, § 3 odst. 1, § 4 odst. 2 a 4 a ustanovení § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) v souvislosti s § 12, § 13, § 14, § 14a, § 14b zákona o azylu, a navrhuje, aby toto rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Uvádí, že rozhodnutí napadá v rozsahu výroku zamítajícího jeho žádost jako nedůvodnou podle § 16 zákona o azylu a o absenci výroku o neudělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14, § 14a, § 14b zákona o azylu. V žalobě žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí nevyšlo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci. Žalobce je osobou hluboce věřícím pacifistou a obává se, že by v případě návratu do své vlasti byl povolán k výkonu vojenské služby. Podle jeho názoru je poměrně pravděpodobné, že mu již přišel povolávací rozkaz. Pokud se tak skutečně stalo a převzala jej žalobcova matka, pak je zcela jisté, že povolávací rozkaz zamlčela ve snaze uchránit žalobce před brannou povinností. Žalobce by se tak v případě svého návratu ocitl ve svízelné situaci, neboť by si musel vybrat mezi odsouzením pro odmítnutí vojenské služby a udáním vlastní matky. Na matku je žalobce silně fixován, a proto se obává, že by mohl být snadno manipulovatelný. V případě odmítnutí účasti ve válečném konfliktu se žalobce obává absolutního trestu. Situaci na Ukrajině navíc žalobce považuje za značně nepřehlednou a roztříštěnou a obává se toho, že by v případě nuceného odvodu do armády nevěděl, jakému vedení slouží a jaké cíle má prosazovat. Má za to, že jsou v jeho případě zcela jistě dány podmínky pro udělení humanitárního azylu dle § 14a zákona o azylu, neboť je nepochybné, že na území Ukrajiny zuří ozbrojený konflikt. K důkazu se žalobce dovolává spisového materiálu, jmenovitě pak odkazuje na žádost o udělení mezinárodní ochrany a protokol o pohovoru k této žádosti. Žalovaný popírá oprávněnost podané žaloby a nesouhlasí s ní, neboť žalobcem uplatněné námitky nikterak neprokazují nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Trvá na tom, že vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Žalobcova námitka ohledně vad výroku je nedůvodná a v jistém smyslu zmatečná, neboť napadený výrok je zcela v souladu se zákonem o azylu. Při posuzování žalobcovy žádosti žalovaný vycházel především z žalobcovy výpovědi a informací shromážděných v průběhu správního řízení. Trvá na tom, že se zabýval všemi skutečnostmi, které žalobce v průběhu řízení sdělil a při jejich posuzování vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu v době vydání rozhodnutí. Skutečnost, že je hluboce věřící, žalobce poprvé uvedl až v žalobě, podobně jako obavy z pronásledování pro nenastoupení branné povinnosti kvůli pacifistickému smýšlení. Stejně tak v průběhu správního řízení žalobce nikde netvrdil, že by na matku byl silně fixován. Žalovaný rovněž trvá na svém závěru, že žalobci v případě návratu do země původu nehrozí vážná újma dle ustanovení § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Podle žalovaného není možné označit za konflikt probíhající na Ukrajině za mezinárodní či vnitrostátní ozbrojený konflikt k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014-26, jež žalovaný považuje za zcela přiléhavý a rovněž časově aktuální. Žalobce pochází ze Zakarpatské oblasti, kde žije jeho matka. Tato oblast je od Luhanské a Doněcké oblasti značně vzdálená a není střety ukrajinských vojsk se separatisty zasažena. Žalobce by v případě návratu nebyl stižen nepříznivými politicko- ekonomickými dopady současných událostí na Ukrajině významnější měrou než většina obyvatelstva regionu, odkud odešel. Žalovaný se dále neztotožňuje s námitkou žalobce, že jsou v jeho případě naplněny podmínky pro udělení humanitárního azylu. Okolnosti popsané v žalobě nelze považovat za okolnosti hodné zvláštního zřetele. Žádné takové ani žalobce v žádosti o mezinárodní ochranu neuvedl a ani správní orgán v průběhu řízení žádné takové nezjistil. Humanitární azyl je koncipován jako dobrodiní státu a není na něj právní nárok. Žalobce v replice ze dne 9. 8. 2015 vytýká pracovníkům žalovaného, že nedostatečně zjistili skutkový stav věci a dokonce odmítli zaznamenat informaci o tom, že je žalobce věřící. Stejně tak nezapsali tvrzení žalobce, že jeho nevlastní otec sloužil v Luhaňské oblasti u protivzdušné obrany a bude muset do boje znovu, pokud se žalobce bude vojenské službě vyhýbat. Dále žalobce žalovanému vytýká, že rozhodl pouze o neudělení azylu, ale nezabýval se důvodností žalobcovy žádosti ve vztahu k doplňkové ochraně. Následně žalobce opět připomněl nebezpečí vážné újmy, jež mu hrozí v případě návratu do země původu. Tvrzení žalovaného, že humanitární azyl je koncipován jako dobrodiní státu a proto na něj není právní nárok, žalobce označil za popření lidských práv. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 20. 3. 2015 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, ve které uvedl, že je ukrajinským státním příslušníkem. Na Ukrajině žil v obci S. v Zakarpatské oblasti se svojí matkou, která tam žije dodnes. Nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace. Nikdy proti němu nebylo vedeno trestní stíhání. Jeho zdravotní stav je dobrý. Do České republiky přicestoval v roce 2002 na pracovní vízum. Na Ukrajinu vracel zhruba jednou ročně na dobu 3 týdnů. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl obavy z války. Rovněž uvedl, že nemůže nechat matku samotnou. V průběhu pohovoru žalobce doplnil, že v České republice byl na základě pracovního víza, jež mu bylo před půl rokem zrušeno. Bydlel po dobu 5 měsíců mimo Prahu, ale na pražskou adresu mu stále chodily dopisy, o nichž ho majitel bytu neinformoval. Když následně šel zažádat o překlenovací vízum, tak byl odveden na cizineckou policii. Následně dostal vyhoštění, proti němuž podal odvolání. Odvolání bylo zamítnuto, a proto požádal o mezinárodní ochranu. Jako hlavní důvod žádosti však označil strach z války na Ukrajině. Pokud se vrátí do vlasti, tak ho určitě povolají a on nechce zabíjet ani být zabit. Není si jist, jestli už nedostal povolávací rozkaz, protože matka by mu to stejně neřekla. Skoro každý muž v jejich vesnici však již povolávací rozkaz dostal. S matkou je v pravidelném kontaktu, jednou týdně si volají přes Skype. Osobně se s matkou setkal naposledy před 3 roky. Podle svých možností matce finančně vypomáhá, posílá jí 50 dolarů 1-2x za měsíc. V Čechách má již 6 let přítelkyni, která je rovněž ukrajinského původu. Brannou povinnost odmítá plnit, protože s válkou nesouhlasí. Jiné problémy na Ukrajině nemá. Na dotaz, zda chce využít práva na zpětné přetlumočení pohovoru za účelem kontroly, žalobce řekl, že ví, co říkal, říkal pravdu a pravda je vždy stejná. Podle správního spisu pro posouzení žádosti žalovaný shromáždil jako podklady pro vydání rozhodnutí informace z cizineckého informačního systému týkající se žalobce, zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 15. 2. 2015, zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze o posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině dne 15. 1. 2015, informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 29. 5. 2014 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a ze dne 1. 8. 2014 o politické situaci na Ukrajině, možnosti přestěhování se v rámci Ukrajiny a dalších tématech, zprávu organizace Freedom House ze dne 28. 1. 2015, zprávu organizace Human Rights Watch ze dne 29. 1. 2015 a výroční zprávu Amnesty International 2014/2015 – Ukrajina ze dne 25. 2. 2015. Dne 4. 5. 2015 byl žalobce seznámen s podklady rozhodnutí. Jejich doplnění nenavrhnul, ani se k nim nijak nevyjádřil. Dne 18. 5. 2015 bylo vydáno rozhodnutí, které je nyní napadeno správní žalobou. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, se na nyní posuzovaný případ nepoužije. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedenou povinnost transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 směrnice). Podle čl. 52 odst. 1 věty druhé směrnice se žádosti o mezinárodní ochranu podané do 20. 7. 2015 řídí právními a správními předpisy přijatými podle směrnice 2005/85/ES. Směrnice 2005/85/ES přitom povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu neobsahovala. Protože doposud nebyly do českého právního řádu promítnuty požadavky čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek směrnice přímý účinek. Jelikož však žádost o mezinárodní ochranu byla v této věci podána dne 20. 3. 2015, směrnice 2013/32/EU na toto řízení (včetně přezkumného řízení soudního) nedopadá. Na věc tak rationae temporis dopadá směrnice 2005/85/ES, která neukládá členským státům povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí podle stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu. Plně se tak prosadí § 75 odst. 1 s. ř. s. Dle § 12 zákona o azylu platí: „Azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“ Dle § 14 zákona o azylu platí: „Jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvod.“ Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu platí: „Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ Dle § 14a odst. 2 zákona o azylu platí: „Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje […] c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, […]“ K jednotlivým námitkám uvedeným v žalobě a jejím doplnění soud uvádí: Obecná tvrzení žalobce, že v řízení byla porušena ustanovení § 2 odst. 1, 3 a 4, § 3 odst. 1, § 4 odst. 2 a 4 a § 50 odst. 3 správního řádu a ustanovení § 16 doprovázená parafrází textu těchto ustanovení zákona, nejsou žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobkyně odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti“ (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58). Těmto požadavkům ovšem výše uvedená obecná tvrzení žalobce nedostála, neboť jde pouze o citaci ustanovení právních předpisů, která měla být porušena, aniž by žalobce uvedl konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírá. Žalobce také v úvodu žaloby uvedl, že napadá zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 zákona o azylu a napadá také chybějící výrok o neudělení azylu podle § 12, 13, 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. Toto vyjádření nicméně nekoresponduje s obsahem výroku žalobou napadeného rozhodnutí, kterým žalovaný rozhodl tak, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. Soud však nemá pochyb o tom, které rozhodnutí je žalobou napadeno (to bylo řádně označeno a také v kopii na výzvu soudu předloženo). Obsahu napadeného rozhodnutí rovněž odpovídají i následně uvedené konkrétní žalobní body. Úvodní vyjádření žalobce proto soud považuje za zjevnou chybu. Řádnými žalobními body pak žalobce namítl, že žalovaný nesprávně vyhodnotil azylovou relevantnost jeho obav z povinnosti nastoupit výkon vojenské služby, neboť tento by byl v rozporu s jeho vyznáním a svědomím. Tato námitka není důvodná. Obavy z nuceného výkonu branné povinnosti byly dle výpovědí žalobce obsažených ve správním spise hlavním důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu. V průběhu správního řízení žalobce opakovaně uvedl, že nechce do války, obává se jí a považuje ji za nesmyslnou. Co se týče samotné obavy z nuceného nástupu do ozbrojených sil, k relevanci této skutečnosti z pohledu mezinárodní ochrany, se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 158/2015 – 24, a to právě ve vztahu k situaci na Ukrajině. V uvedeném rozhodnutí navázal především na již žalobcem zmiňované rozhodnutí SDEU dne 26. 2. 2015 ve věci Andre Lawrence Shepherd (C-472/13). Soud při posouzení této žaloby vycházel z právního názoru Nejvyššího správního soudu, resp. Soudního dvora Evropské unie, s nimiž se ztotožnil a neshledal důvod odklonit se od nich. Úvodem považuje soud za významné předeslat, že branná povinnost je jednou z významných povinností státních občanů ke státu, jehož jsou občany. V době ozbrojeného konfliktu, do něhož je tento stát zavlečen, resp. hrozby konfliktu je tato povinnost ještě významnější a naléhavější. Požadavek státu, aby občan splnil brannou povinnost a případně se z toho titulu i aktivně zapojil v rámci mobilizace do ozbrojeného konfliktu, v němž je ohrožena svrchovanost státu a jeho územní celistvost, je zcela legitimní a nemůže bez dalšího představovat akt pronásledování nebo hrozbu vážné újmy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, čj. 2 Azs 17/2012 – 44). Azylové právo neposkytuje právní ochranu jednání žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří, bez relevantních důvodu odpírají státu, jehož jsou občany, splnění své základní povinnosti, tj. podílet se na jeho obraně (při dodržení všech mezinárodněprávních pravidel vedení ozbrojeného konfliktu, zejména těch, které jsou součástí mezinárodního humanitárního práva). V opačném případě by aplikace azylového práva destruovala obranyschopnost cizího státu. Z pohledu aplikace § 12 zákona o azylu je rozhodující, zda žadatel o mezinárodní ochranu má odůvodněný strach z pronásledování pro některý z azylově relevantních důvodů. Pojem pronásledování je definován v § 2 odst. 8 zákona o azylu jako závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Uvedené ustanovení je transpozicí čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „nová kvalifikační směrnice“) a musí být vykládáno v jejím. Dle čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice může být za pronásledování považováno trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2 (tj. zločin proti míru, válečný zločin nebo zločin proti lidskosti ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení o těchto zločinech, vážný nepolitický zločin, čin, který je v rozporu se zásadami a cíli OSN uvedenými v preambuli a v článcích 1 a 2 Charty OSN). Jinými slovy řečeno, mezinárodní ochranu ve formě azylu lze udělit osobě, jestliže se odůvodněně obává, že by mohla být trestně stíhána nebo by jí byl uložen trest z důvodu, že odepře výkon vojenské služby za konfliktu. To ovšem pouze za omezující podmínky, že při výkonu vojenské služby by docházelo ke zločinům proti míru, válečným zločinům, zločinům proti lidskosti. Trestní stíhání v případě odepření vojenské služby za konfliktu, při němž k uvedeným z pohledu mezinárodního práva protiprávním jevům nedochází, nepředstavuje akt pronásledování, a tedy důvod pro udělení azylu. Naopak je zcela legitimní, aby stát, jenž se nachází v konfliktu, vynucoval plnění branné povinnosti a nařízené mobilizace i prostředky trestního práva. Žalovaný vycházel ze zdrojů uvedených v části konstatující správní spis. Shromáždil přitom dle názoru soudu dostatečné množství přiměřeně aktuálních podkladů, jež se mimo jiné zabývají i způsobem vedení bojů na Ukrajině a otázkou, zda při nich dochází k páchání válečných zločinů či zločinů proti lidskosti (zejména výroční zpráva Amnesty International ze dne 25. 2. 2015, či zpráva Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 15. 2. 2015). Z výše uvedených zpráv o charakteru bojových operací a podmínek, které je doprovází, vyplývá, že ojediněle dochází na obou stranách konfliktu k excesům. Na druhou stranu jsou opakovaně vyhlašována příměří a konflikt je tlumen diplomatickou cestou. Z veřejně dostupných informací je známo, že ačkoliv Ukrajina není smluvním státem Statutu Mezinárodního trestního soudu, učinila dne 17. 4. 2014 a 8. 9. 2015 dvě prohlášení ve smyslu čl. 12 odst. 3 Statutu Mezinárodního trestního soudu, v jejichž důsledku byla tomuto soudu přiznána pravomoc vyšetřovat a stíhat zločiny, k nimž na území Ukrajiny došlo po 21. 11. 2013 (https://www.icc-cpi.int/ukraine). Ze shromážděných zpráv pak vyplývá, že vojenské státní zastupitelství stíhá trestné činy, jichž se dopustili příslušníci vojenských jednotek, a že zrušení trestní odpovědnosti za činy spáchané na území Luhanské a Doněcké lidové republiky se nevztahuje na ty nejvážnější trestné činy. Z toho tedy plyne, že Ukrajina jakožto jedna ze stran ozbrojeného konfliktu je připravena stíhat i případné válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, resp. umožnit jejich stíhání Mezinárodnímu trestnímu soudu. Je tedy málo pravděpodobné, že by žalobce mohl být v rámci zapojení do bojových operací veden ke spáchání takových zločinů. Za této situace pak bylo na žalobci, aby s dostatečnou přesvědčivostí prokázal, že jednotka, ke které patří (resp. v níž má vykonávat vojenskou službu), provádí nebo v minulosti prováděla operace, které jí byly přiděleny, za takových podmínek, že je vysoce pravděpodobné spáchání činů, jejichž povaha odpovídá činům dle čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Shepherd, body 42 a 43). Ze zpráv o zemi původu nevyplývá, že by všechny vojenské jednotky byly nasazeny do ozbrojeného konfliktu a že by všechny vojenské jednotky páchaly válečné zločiny či zločiny proti lidskosti. Bylo tedy na žalobci, aby prokázal, v jaké vojenské jednotce bude vykonávat vojenskou službu, že se tato vojenská jednotka bezprostředně podílí na bojových operacích na východě Ukrajiny a že v této jednotce v minulosti došlo ke spáchání válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti (nebo je na základě známých skutečností pravděpodobné, že k tomu dojde v budoucnu). Žalobce nicméně ve správním řízení neuvedl žádné konkrétní skutečnosti (ve výše uvedeném smyslu), natož aby je prokázal, pouze obecně uvedl, že hrozí, že bude povolán k výkonu vojenské služby výkonu vojenské služby. Z této skutečnosti ovšem nelze dovodit přiměřenou pravděpodobnost, že žalobce bude nucen podílet se při výkonu vojenské služby na páchání válečných zločinů či zločinů proti lidskosti. Případný trest, který žalobci hrozí za nenastoupení vojenské služby, tak nelze objektivně považovat za pronásledování ve smyslu § 2 odst. 8 ve spojení s § 12 zákona o azylu, interpretovaných ve světle čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice. K této otázce Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 24. 2. 2016, č. j. 6 Azs 267/2015 – 23, uvedl, že lidé vyhýbající se na Ukrajině odvodu do armády mohou dostat trest pohybující se od správní pokuty až po odnětí svobody v délce 2 až 5 roků, tedy nikoliv absolutní trest, jak uvedl žalobce. Za vyhýbání se odvodu nebo mobilizaci bylo v roce 2014 údajně odsouzeno 32 osob, všichni, kdo byli uznáni vinnými, byli odsouzeni k administrativní pokutě, veřejné službě nebo dostali podmíněný trest. Tyto údaje obsahuje i správní spis (viz Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z 15. 1. 215). Přiměřenost těchto opatření je pak možné dokladovat srovnáním se sazbou trestu odnětí svobody trestného činu nenastoupení mimořádné služby (za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu) v ozbrojených silách (§ 373 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) v České republice, která činí jeden rok až pět let. Ať už jsou tedy důvody, pro které žalobce odmítá nastoupit do armády jakékoli (ve správním řízení žalobce tvrdil, že odmítá nastoupit do armády proto, že válku považuje za nesmyslnou, zatímco v žalobě jako důvod uváděl svoji víru a pacifistické zaměření), je s ohledem na shora uvedené zřejmé, že mezinárodní ochranu ve formě azylu žalobci udělit nelze. Žalobce dále namítal, že žalovaný při rozhodování o žalobcově žádosti nevycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Tato námitka není důvodná. Žalovaný jako podklady rozhodnutí shromáždil materiály vyjmenované výše v části konstatující správní spis, jež jsou dle názoru soudu dostatečné jak svým rozsahem, tak svoji aktuálností. Zprávy pocházejí jak od vládních, tak od nevládních organizací, jsou vzhledem k autoritě zpracovatelů a způsobu sběru informací zprávami objektivními. Zabývají se jak vývojem konfliktu, tak obecnou situací v zemi, úrovní lidských práv, tak i problematikou vnitřně a externě vysídlených osob, možnostmi vnitřního útěku anebo přesídlení. Žalobce měl v průběhu správního řízení možnost se k podkladům vyjádřit a navrhnout jejich doplnění, pro případ, že by je shledal nedostatečnými. Jak však vyplývá z protokolu o seznámení s podklady rozhodnutí ze dne 4. 5. 2015, žadatel proti těmto podkladům rozhodnutí nic nenamítal. Samotné rozhodnutí je dostatečně a přesvědčivě zdůvodněno. Žalovaný se vypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi, jež žalobce v průběhu řízení uváděl z pohledu všech druhů mezinárodní ochrany. Žalobce dále namítal, že jsou v jeho případě jasně naplněny podmínky pro udělení humanitárního azylu dle § 14a zákona o azylu, neboť na Ukrajině zuří ozbrojený konflikt. Dle obsahu uplatněné námitky je patrno, že žalobce měl na mysli doplňkovou ochranu podle ustanovení § 14a zákona o azylu. Tato námitka není důvodná. Soud se k situaci na Ukrajině v rámci své rozhodovací činnosti v minulosti již opakovaně vyjadřoval a i nadále zastává názor, že hrozba zásahu ze strany vládních či separatistických ozbrojených složek nehrozí na celém území Ukrajiny, ale týká se pouze určitých problematických částí (zejm. na východě země). V ostatních částech země nebezpečí ozbrojeného konfliktu nehrozí. Objektivně přitom není vzhledem k rozloze území Ukrajiny vyloučen přesun z nepokojných oblastí do oblastí konfliktem zcela nezasažených. Za vážnou újmu spočívající v ohrožení života či lidské důstojnosti z důvodu vnitřního ozbrojeného konfliktu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu přitom nelze považovat situaci, pokud se místům ohroženým či postiženým ozbrojeným konfliktem lze vyhnout v rámci vnitrostátního přesunu. Soud musí v tomto ohledu souhlasit s argumentací žalovaného, že situace v zemi původu žalobce nepředstavuje důvod pro udělení doplňkové ochrany, neboť žalobce je původem ze zakarpatské oblasti, tedy regionu, jenž je z hlediska ozbrojených konfliktů bezpečný. Co se týče humanitárního azylu, žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, jež by mohly podmínit aplikování ustanovení § 14 zákona o azylu. V replice následně označil tvrzení žalovaného, že humanitární azyl je nenárokovým dobrodiním státu, za dovolávání se svévole popírající lidská práva. Jak však vyplývá z textu zákona i z ustálené judikatury správních soudů, udělení humanitárního azylu je skutečně ponecháno v diskreci správních orgánů a není na něj právní nárok. Tím jsou stanoveny i limity soudního přezkumu rozhodnutí o udělení humanitárního azylu, který se může rozhodnutím zabývat pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů a z hlediska respektování zákazu libovůle. Soudní přezkum lze proto zaměřit pouze na to, zda v řízení, které vydání rozhodnutí žalovaného předcházelo, nebyl žalobce zkrácen na svých procesních právech závažným způsobem, zda samotné rozhodnutí žalovaného netrpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů či nesrozumitelnost a zda není diskriminační ve smyslu zákazu libovůle (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, či rozsudek krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2014, č. j. 45 Az 2/2014 aj.). Popsané vady žalobou napadeného rozhodnutí soud neshledal. Napadené rozhodnutí je v této posuzované části zcela přezkoumatelné, není nesrozumitelné a rovněž netrpí vadou nedostatků důvodů. Žalovaný rozebral situaci žalobce. Na základě toho pak dospěl k logickým závěrům o tom, že k poskytnutí humanitárního azylu není důvod. Jestliže žalovaný při svém rozhodnutí neporušil žádná procesní pravidla, ani jeho rozhodnutí nevykazuje znaky libovůle, nemůže soud tomuto závěru nic vytknout. Závěrem soud k tvrzením žalobce učiněným v replice, a sice že ne všechny skutečnosti, které při pohovoru uváděl, byly pracovníky žalovaného zaznamenány, podotýká, že jde o pozdě uplatněný žalobní bod, k němuž soud nemůže přihlédnout (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). Soud uzavírá, že žalobce se svými námitkami neuspěl. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

Poučení