49 Az 84/2015 - 38

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou ve věci žalobců: a) A. Y., b) K. Y., oba státní příslušníci Alžírské demokratické a lidové republiky, bytem x, zastoupeni Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 6. 2015, č. j. OAM-429/ZA-ZA02-ZA15-2015, a ze dne 30. 6. 2015, č. j. OAM-459/ZA-ZA15-ZA15- 2015, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2015, č. j. OAM-429/ZA-ZA02-ZA15-2015, a ze dne 30. 6. 2015, č. j. OAM-459/ZA-ZA15-ZA15-2015, se zrušují a věci se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů řízení částku 6 800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců Mgr. Tomáše Císaře, advokáta.

Odůvodnění

Žalobci se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhají zrušení rozhodnutí označených v záhlaví, kterými žalovaný vyslovil, že jejich žádosti o udělení mezinárodní ochrany jsou nepřípustné podle § 10a písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“). Z tohoto důvodu žalovaný řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil. Vyslovil, že státem příslušným k posouzení žádostí žalobců podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“) je Francouzská republika. Tato rozhodnutí žalobci napadají obsahově shodnými žalobami, ve kterých namítají jejich nezákonnost. Tvrdí, že žalovaný při posuzování jejich žádostí o mezinárodní ochranu porušil ustanovení § 2 odst. 4 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Rozhodnutí jsou též nepřezkoumatelná, protože se žalovaný vůbec nezabýval aplikací čl. 17 nařízení Dublin III. Tento článek byl do nařízení Dublin III vtělen právě z důvodů, na které nedopadají články 7 až 10 nařízení a jejich kritéria příslušnosti v zásadě odvozená od členského státu první žádosti. Žalobci mají na území České republiky rodinu, žijí zde jejich 3 synové a rovněž 2 bratři žalobce a), přičemž všichni zde pobývají legálně. Vycházeje ze zásad humanity a preference celistvosti rodin mají žalobci za to, že v jejich případě měl být tento článek aplikován. Pokud se žalovaný rozhodl nevyužít diskreční pravomoc, již mu čl. 17 dává, měl to v rozhodnutí odůvodnit. To, že v rozhodnutí chybí o čl. 17 jakákoliv zmínka, svědčí dle žalobců o tom, že žalovaný při aplikaci nařízení Dublin III nepostupoval zákonným způsobem. Zároveň žalobci připomínají, že žalovaný měl k dispozici veškeré údaje o jejich rodině a pokud je považoval za nedostačující, pak mohl provést doplňující pohovor. Zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany je radikální rozhodnutí, které by mělo být odůvodněno. Postup žalovaného byl přepjatě formalistický. Dále žalobci namítají, že ve správním spise chybí jakýkoliv řádný důkaz o řízení o žádosti o mezinárodní ochranu probíhajícím ve Francii. Záznam ze systému EURODAC považují za nepostačující. Francouzské orgány v průběhu řízení zůstaly zcela nečinné, což dle žalobců svědčí o systematických nedostatcích francouzského azylového systému. Žalobci se také domnívají, že jim nemůže být odepřeno meritorní posouzení jejich žádostí. Žalovaný měl navíc jejich situaci posoudit minimálně z hlediska pravidla non- refoulement, tedy z pohledu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a judikatury Evropského soudu pro lidská práva dotvářející toto pravidlo. Žalobci dále brojí proti tomu, že před vydáním rozhodnutí nebyli seznámeni s podklady, na kterých bylo postaveno. Nemohli se k nim tak vyjádřit a ani navrhovat jejich doplnění. Žalovaný ve svém vyjádření trvá na správnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Postupoval plně v souladu s nařízením Dublin III. Na základě provedené lustrace v systému EURODAC bylo bezpochyby prokázáno, že žalobci podali žádost o mezinárodní ochranu na území Francouzské republiky jako v prvním členském státě Evropské unie. Dle čl. 18 nařízení Dublin III je tedy Francouzská republika státem příslušným k posouzení žádostí žalobců. Dne 24. 6. 2015 žalovaný obdržel přípis, kterým svojí příslušnost k posouzení žádostí žalobců uznaly i francouzské orgány. K námitce žalobců, že žalovaný přechází závažnou překážku aplikace čl. 3 nařízení Dublin III spočívající v systémových nedostatcích francouzského azylového systému, žalovaný odkazuje na žalobou napadené rozhodnutí, kde se možnou existencí této překážky dostatečně zabýval. Francie je členem Evropské unie a tedy i signatářem Úmluvy. Je považována za bezpečnou třetí zemi. Pokud by se během pobytu žalobců ve Francii vyskytly nějaké problémy, pak se mohou obrátit na tamní orgány či instituce. Žalovaný postupoval v souladu se čl. 3 nařízení Dublin III, který je nejnovější součástí tzv. dublinského systému, jehož úkolem je zabránit zahlcování azylového systému členských států několikanásobnými žádostmi podanými týmž žadatelem (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, č. j. 49 Az 18/2015-48). Žalovaný rovněž nesouhlasí s námitkou nedostatečného odůvodnění a oponuje citací z výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, podle kterého není užití diskrečního oprávnění vynutitelné, a to ani soudní cestou. Správní orgán proto není povinen odůvodňovat nevyužití tohoto institutu. Ze správního spisu žalobce a) soud zjistil, že se žalobce a) spolu se žalobkyní b) dne 27. 4. 2015 dostavili do přijímacího střediska cizinců Zastávka u Brna a učinili prohlášení o mezinárodní ochraně na území České republiky. Na území Evropské unie (a sice do Paříže) žalobce a) poprvé přicestoval letecky dne 29. 12. 2010 na české vízum. Téhož dne žalobce a) letecky pokračoval do České republiky. Dne 5. 1. 2011 opět odcestoval do Francie, kde podal dne 9. 2. 2012 žádost o mezinárodní ochranu ve Francouzské republice. Tato však byla zamítnuta. Žalovaný v návaznosti na ztotožnění žalobce v systému EURODAC zaslal francouzským orgánům výzvu k převzetí žalobce a). Žádost o mezinárodní ochranu, jež je předmětem žalobou napadeného rozhodnutí, podal žalobce a) dne 6. 5. 2015. Uvedl, že je berberské národnosti, katolického vyznání. Je ženatý a má 5 dětí. Nejstarší syn s dcerou zůstali v Alžírsku, další 3 synové žijí v České republice, pobyt zde mají legální. Dále na území České republiky žijí žalobcovi 2 mladší bratři. Od synů i bratrů žijících na území České republiky žalobce dostává finanční pomoc. Svoji vlast žalobce opustil v roce 2010, a to hned z několika důvodů. Byl s ním veden soudní proces a on vyhrál, odmítli mu však vydat kopii rozsudku. Ani advokátu se nepodařilo kopii rozsudku získat. Žalobce tato skutečnost poznamenala a od té doby má za to, že v Alžírsku nevládne spravedlnost. Dalším důvodem byly problémy s nejmladším synem, který byl kvůli své křesťanské víře ve škole šikanován a dostával špatné známky. Žalobce proto chtěl, aby syn změnil školu. Šel za ředitelem školy, ten však k jeho žádosti jen odvětil, že není popelnice na jeho papíry. Následně došlo ke sporu a žalobce odešel. Chtěl na ředitele podat stížnost na policii, tam se mu však vysmáli. Rozhodl se, že kvůli synovi opustí Alžírsko. Chtěl si vyřídit cestovní pas, ale policie mu dělala problémy. Kvůli své víře měl žalobce více problémů. Po návštěvě řádových sester se žalobcově rodině posmívala celá vesnice. Jeden ze sousedů jim odpojil vodu a následně byli 14 dní bez vody, přestože to oznámili na radnici i na vodohospodářských službách. Stalo se to opakovaně a žalobce to opakovaně hlásil, ale odpověděli mu, že nevědí, kdo to dělá, přestože jim žalobce oznámil sousedovo jméno. V Alžírsku už nic nemá, pověřil svého syna, aby všechno prodal a peníze poslal do Česka. Pomohl finančně svým synům s jejich současným podnikáním ais koupí bytu, ve kterém teď bydlí. Problémy, jež měl ve vlasti, považuje za velice vážné, proto by chtěl dožít v České republice v blízkosti své rodiny, svých synů a bratrů. Správní spis dále obsahuje reakci francouzských orgánů na žádost žalovaného o přijetí žalobce a) zpět. Francouzská strana žádost žalovaného odmítla s odůvodněním, že žalobce není s francouzskými správními orgány nijak v kontaktu již od 24. 6. 2013, kdy bylo správním soudem zamítnuta jeho žaloba proti vyhoštění, a s tím, že žalovaný v žádosti o přijetí žalobce a) neuvedl dostatek informací, a proto francouzský orgán nebyl schopen ověřit, zda je v daném případě dána jeho příslušnost. Proti odmítnutí převzetí podal žalovaný námitku, kterou podpořil argumentem, že žalobce a) od zamítnutí své první žádosti o udělení mezinárodní ochrany neopustil území členských států Evropské unie. Další listinou ve správním spisu je plná moc, kterou žalobce a) zmocnil svého zástupce k zastupování v řízení. Následuje substituční plná moc a úřední záznam ze dne 1. 6. 2015 o nahlížení do spisu, v rámci kterého byly pořízeny kopie stran 1 – 30 správního spisu. Další listinou je přípis francouzských orgánů ze dne 24. 6. 2015, které v reakci na námitku žalovaného souhlasily s přijetím žalobce a). Další položkou spisu je již žalobou napadené rozhodnutí. Ze správního spisu žalobkyně b) soud zjistil, že tato poprvé na území Evropské unie přicestovala dne 23. 1. 2012, a to letecky do Paříže. Přicestovala na platné české vízum. Odtud pokračovala do České republiky, odkud se po týdnu opět vrátila do Francie. Zde dne 23. 5. 2012 podala žádost o mezinárodní ochranu, ta však byla zamítnuta. V žádosti o mezinárodní ochranu, jež je předmětem žalobou napadeného rozhodnutí, podala žalobkyně b) 15. 5. 2015. Uvedla v ní, že je alžírská státní příslušnice kabylské národnosti a křesťanského vyznání. Shodně s žalobcem vypověděla, že jejich dcera a nejstarší sny zůstali v Alžírsku a jejich další 3 synové žijí v České republice. Svoji vlast opustila, protože zde má celou rodinu, syn sem přišel studovat. Je křesťanka a nezahaluje se, takže ve vlasti nic nemohla, dokonce ani chodit ven. Lidé jim ztěžovali život. V noci jim na dům házeli kamení, protože nechodili do mešity. Nejprve zažádala o mezinárodní ochranu ve Francii, protože v té době byl její manžel v Paříži. Ve Francii jim však řekli, že musí do České republiky, a proto teď žádají tady. Obdobně jako v případě žalobce a) žalovaný zaslal francouzským orgánům žádost o přijetí žalobkyně b) zpět, francouzské orgány to však odmítly s odůvodněním, že žalobkyně b) s nimi není v kontaktu již od 15. 11. 2013, kdy bylo rozhodnuto o jejím vyhoštění, a s tím, že žalovaný v žádosti o přijetí žalobkyně b) neuvedl dostatek informací, a proto francouzský orgán nebyl schopen ověřit, zda je v daném případě dána jeho příslušnost. Proti odmítnutí převzetí podal žalovaný námitku, kterou podpořil argumentem, že žalobkyně b) od zamítnutí své první žádosti o udělení mezinárodní ochrany neopustil území členských států. Další listinou ve správním spisu je oznámení o převzetí právního zastoupení žalobkyně b), plná moc však chybí. Následuje substituční plná moc a úřední záznam ze dne 1. 6. 2015 o nahlížení do spisu, v rámci kterého byly pořízeny kopie stran 1 – 30 správního spisu. V reakci na námitku žalovaného francouzské orgány dne 24. 6. 2015 souhlasily s přijetím žalobkyně b). Další položkou spisu je žalobou napadené rozhodnutí. Soud posoudil žaloby v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadených rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, se na nyní posuzovaný případ nepoužije. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedenou povinnost transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 směrnice). Podle čl. 52 odst. 1 věty druhé směrnice se žádosti o mezinárodní ochranu podané do 20. 7. 2015 řídí právními a správními předpisy přijatými podle směrnice 2005/85/ES. Směrnice 2005/85/ES přitom povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu neobsahovala. Protože doposud nebyly do českého právního řádu promítnuty požadavky čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek směrnice přímý účinek. Jelikož však žádosti o mezinárodní ochranu v této věci byly podány dne 6. 5. 2015 a 15. 5. 2015, směrnice 2013/32/EU na toto řízení (včetně přezkumného řízení soudního) nedopadá. Na věc tak rationae temporis dopadá směrnice 2005/85/ES, která neukládá členským státům povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí podle stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu. Plně se tak prosadí § 75 odst. 1 s. ř. s. K jednotlivým námitkám uvedeným v žalobě a jejím doplnění soud uvádí: Žalobci předně namítali, že v řízení o udělení azylu byl porušen § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu. Tyto námitky samy o sobě však nejsou žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobkyně odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti“ (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58). Těmto požadavkům ovšem výše uvedená tvrzení žalobců nedostála, neboť jde pouze o citaci ustanovení právních předpisů, která měla být porušena, aniž by žalobci uvedli konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírají. Žalobci dále namítali, že jim nebyla dána možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí či je případně doplnit o další důkazy. V řízení o žádosti o mezinárodní ochranu se v souladu s ustanovením § 9 zákona o azylu „ … použijí ustanovení správního řádu, s výjimkou ustanovení o doručování adresátům zdržujícím se v cizině, o úřední desce, o ustanovení opatrovníka osobám neznámého pobytu a osobám, které se zdržují v cizině, pokud se jim nedaří doručovat, a o ustanovení zástupce pro doručování, a dále ustanovení o umožnění nahlížení do spisu jiným osobám než účastníkům a jejich zástupcům, o ústním jednání, o vydání stejnopisu výroku rozhodnutí na požádání účastníka, o lhůtách pro vydání rozhodnutí, ustanovení o odvolacím řízení a řízení o rozkladu, ustanovení o přezkumném řízení, o obnově řízení a novém rozhodnutí.“ Pro řízení o žádosti o mezinárodní ochranu se tedy použije i ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, jelikož to není zahrnuto mezi shora uvedenými výjimkami. Podle tohoto ustanovení je povinností správního orgánu dát účastníkům řízení možnost seznámit se před vydáním rozhodnutí s jeho podklady a vyjádřit se k nim. Toto ustanovení rovněž stanoví výjimky z této povinnosti – jedná se o případy žadatele, jehož žádosti se v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, jež se vzdal práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Odchylný postup správního orgánu rovněž může stanovit zákon. Žádná z uvedených výjimek nicméně v této věci dána není. Žalovaný v souzené věci naznačeným způsobem nepostupoval a žalobcům možnost seznámit se s podklady rozhodnutí a možnost vyjádřit se k nim nedal. V takovém případě je namístě zabývat se otázkou, zda tato vada správního řízení mohla mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Nebylo by tomu tak například v situaci, kdy by účastník řízení sám v okamžiku, kdy už byly všechny podklady shromážděny, nahlédl do správního spisu, tímto způsobem se se všemi podklady seznámil a na obsah správního spisu reagoval svým vyjádřením. Dalším takovým případem by byla například situace, kdy by na správní řízení navazovalo odvolací řízení, v rámci něhož by účastníci mohli uplatnit veškeré své námitky, přičemž tyto námitky by byly odvolacím orgánem řádně věcně vypořádány. Nic z toho se však v dané věci nestalo. Zástupce žalobců sice nahlédl do správního spisu, nicméně v té době nebyl správní spis ještě kompletní. Naopak byl posléze znovu doplňován, a to o významný podklad rozhodnutí. Jak vyplývá z reprodukce správních spisů, žalovaný poté, co zjistil, že žalobci v minulosti podali žádost o mezinárodní ochranu na území Francouzské republiky, zaslal francouzským orgánům žádost o převzetí žalobců. Francouzská strana žádost o převzetí nejprve odmítla a až více než tři týdny poté, co zástupce žalobců nahlížel do spisů, byla žalovanému v návaznosti na jeho námitky doručena kladná reakce Francouzské republiky týkající se přijetí žalobců zpět. Tento dokument byl bezesporu důležitým podkladem pro rozhodnutí, žalobci však s ním před vydáním rozhodnutí seznámeni nebyli a neměli ani možnost se k němu vyjádřit, či v reakci na něj podklady doplnit o další důkazy. Řízení předcházející vydání žalobou napadených rozhodnutí tak bylo zatíženo vadou, která mohla mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Soud proto napadená rozhodnutí zrušil bez nařízení jednání a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Žalobci dále namítali existenci systémových nedostatků francouzského azylového systému a jeho nedostatečné posouzení žalovaným. Zejména žalovaný dle jejich názoru nedostatečně posoudil jejich situaci s ohledem na zásadu non-refoulement, na Úmluvu o ochraně lidských práva základních svobod a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Žalobci se domnívají, že francouzský azylový systém je zatížen očividnými nedostatky, které jsou patrné zejména z neschopnosti řádně komunikovat se žalovaným. Soud předně nesdílí názor žalobců, že francouzské orgány se žalovaným řádně nekomunikovaly, neboť jak je patrné z rekapitulace spisů uvedené výše, komunikace mezi správními orgány probíhala v zásadě bez problémů. Soud nicméně shledal důvodnou část námitky směřující proti nedostatečnému posouzení azylového systému Francouzské republiky. Z již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v rozhodnutí o zastavení řízení ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany z důvodu, že k řízení je příslušný podle nařízení Dublin III jiný členský stát Evropské unie, se musí žalovaný zabývat tím, zda přemístění žadatele do takto určeného členského státu není vyloučeno z důvodu existence systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie (viz rozsudek ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 – 27, dále též usnesení ze dne 7. 5. 2015, č. j. 9 Azs 29/2015 – 19). V posledně uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud dovodil, že je to žalovaný jakožto odborný orgán státní správy, kdo se musí jako první ve svém rozhodnutí zabývat otázkou, zda podmínky přijetí v členském státě Evropské unie, který je příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle nařízení Dublin III, nevykazují takové systematické deficity, že hrozí nelidské či ponižující zacházení s žadatelem. Soud je oprávněn skutkový stav zjištěný správním orgánem ohledně kvality azylového systému v jiném členském státě Evropské unie doplnit na základě důkazů provedených v soudním řízení, nemůže však činnost správního orgánu zcela nahrazovat. Z odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaný zabýval tím, zda azylový systém ve Francouzské republice nevykazuje systematické nedostatky, které by bránily předání žalobců do Francouzské republiky podle čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého nařízení Dublin III. Při tomto posuzování žalovaný vyšel v prvé řadě z toho, že orgány Evropské unie ani orgány Rady Evropy (např. jejich justiční orgány) nevydaly žádné oficiální stanovisko, podle něhož by žadatelé o mezinárodní ochranu neměli být předáváni na základě nařízení Dublin III do Francouzské republiky. K tomu soud uvádí, že tato skutečnost může být toliko pomocným elementem při posuzování otázky, zda předání žadatelů o mezinárodní ochranu do Francouzské republiky nebrání deficity francouzského azylového systému ve smyslu čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého nařízení Dublin III. Systém rozhodování, který členský stát je příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, nastolený nařízením Dublin III, není založen na tom, že aplikace čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého tohoto nařízení by byla vázána na jakýkoliv oficiální akt, jenž by ve vztahu ke konkrétnímu členskému státu deklaroval naplnění podmínek citovaného ustanovení. Je odpovědností každého členského státu (a v případě České republiky povinností žalovaného), aby v každém jednotlivém případě zvážil na základě informací o aktuálním stavu azylového systému v členském státě Evropské unie, který je dle pravidel obsažených v nařízení Dublin III příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, zda nevykazuje systematické nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého tohoto nařízení. Bez ohledu na skutečnost, že orgány Evropské unie ani Rady Evropy nevydaly žádné varování před předáváním žadatelů o mezinárodní ochranu do Francouzské republiky, bylo povinností žalovaného zjistit všechny relevantní informace o francouzském azylovém systému. Této povinnosti ovšem žalovaný nedostál. Žalovaný svůj závěr o neaplikovatelnosti překážky pro předání žalobců do Francouzské republiky dle čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého nařízení Dublin III odůvodnil tím, že mu není nic známo o tom, že by aktuální úroveň francouzského azylového systému představovala hrozbu nelidského či ponižujícího zacházení. Takové odůvodnění, k němuž pravda není třeba vést jakékoliv dokazování, jelikož negativní skutečnost nelze prokázat, je nedostačující. Nevědomost žalovaného o případných systematických nedostatcích francouzského azylového systému (soud nepředjímá, zda se takové nedostatky skutečně vyskytují) může být způsobena nejen tím, že reálné fungování francouzského azylového systému nepředstavuje důvod k obavám, že by žadatelé o mezinárodní ochranu byli vystaveni hrozbě nelidského či ponižujícího zacházení, nýbrž i tím, že se žalovaný o situaci v Francouzské republice vůbec, resp. v dostatečné míře konkrétnosti nezajímal (např. nepřípustně spoléhá na to, že kdyby byly v Francouzské republice závažné systematické nedostatky, vydaly by orgány Evropské unie či Rady Evropy, nebo Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky varování před předáváním žadatelů do Francouzské republiky). Z obsahu správních spisů nelze dovodit, že by se žalovaný zabýval aktuálním stavem reálného fungování azylového systému ve Francouzské republice. Povinností žalovaného bylo shromáždit jako podklad pro vydání rozhodnutí aktuální zprávy popisující reálný stav azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu ve Francouzské republice, aby na základě těchto informací sám mohl posoudit, zda azylový systém nevykazuje systematické nedostatky takového charakteru, že odůvodňují hrozbu nelidského či ponižujícího zacházení. Žalovaný přitom neshromáždil v řízení žádné podklady, z nichž by bylo možné čerpat informace o francouzském azylovém systému. Pouze za předpokladu, že by žalovaný shromáždil dostatek věrohodných, relevantních a aktuálních informací o stavu francouzského azylového systému, by mohl být jeho závěr, že francouzský azylový systém nevykazuje závažné systematické nedostatky, oporu ve spisu. Vzhledem k tomu, že žalovaný neprovedl ve věci posouzení aktuálního faktického stavu azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu ve Francouzské republice žádné důkazy, nemůže mít jeho závěr oporu ve spisu. Doplnění důkazů k této pro posouzení věci zásadní skutečnosti v soudním řízení správním by představovalo zásadní doplnění skutkového stavu ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Účelem oprávnění soudu zopakovat důkazy provedené ve správním řízení a provést dosud neprovedené důkazy (§ 77 odst. 2 s. ř. s.) je umožnit přezkum skutkových otázek v plné jurisdikci, nikoliv však odstraňovat vady správního řízení. Soud tedy také z důvodu výše uvedené vady řízení zrušil žalobou napadená rozhodnutí žalovaného. Dále žalobci brojili proti tomu, že žalovaný v jejich případě neaplikoval čl. 17 nařízení Dublin III, respektive se tímto ustanovením ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval. Tuto námitku soud neshledal důvodnou. Dle ustanovení čl. 17 nařízení Dublin III platí, že „Odchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. … “ Dle ustanovení čl. 3 nařízení Dublin III platí, že „[č]lenské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.“ Jak vyplývá ze samotného textu výše citovaného čl. 17 nařízení Dublin III, diskreční oprávnění zakotvené v tomto ustanovení je možné užít jen v případech, kdy je příslušnost ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III určena na základě kritérií obsažených v kapitole III tohoto nařízení (čl. 7 až 15). Pokud je příslušnost určena na základě „zbytkového“ kritéria obsaženého v čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III (jak tomu bylo v napadených rozhodnutích), nelze diskrečního oprávnění zakotveného v čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení vůbec využít. Tento názor již opakovaně vyslovil i Nejvyšší správní soud, například v rozsudku č. j. 3 Azs 15/2015-50, kde uvedl, že „[p]ostup podle čl. 17 odst. 1 nařízení (EU) č. 604/2013 představuje výjimku z aplikace obecného principu určení příslušnosti k řízení o žádosti o mezinárodní ochranu dle čl. 3 odst. 1 nařízení (…)“. Žalovaný tedy nepochybil, jestliže se na základě toho, že neshledal použitelným žádné z kritérií příslušnosti uvedené v hlavě III nařízení Dublin III, nezabýval možnou aplikací čl. 17 nařízení Dublin III. Nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí žalobci rovněž spatřovali absenci důkazů o řízení o mezinárodní ochraně ve Francii. Záznamy EURODAC dle jejich názoru nepostačují k aplikaci čl. 3 nařízení Dublin III. Tato námitka důvodná není. Systém EURODAC je jednotným systémem zemí Dublinské úmluvy pro srovnání otisků prstů žadatelů o azyl a některých kategorií ilegálních přistěhovalců. Právní základ pro vytvoření systému EURODAC tvoří Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 603/2014 ze dne 26. června 2013, o zřízení systému "Eurodac" pro porovnávání otisků prstů za účelem účinného uplatňování nařízení (EU) č. 604/2013 kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, a pro podávání žádostí orgánů pro vymáhání práva členských států a Europolu o porovnání údajů s údaji systému Eurodac pro účely vymáhání práva a o změně nařízení (EU) č. 1077/2011, kterým se zřizuje Evropská agentura pro provozní řízení rozsáhlých informačních systémů v prostoru svobody, bezpečnosti a práva (přepracované znění). Účelem uvedeného nařízení je zvýšení efektivity uplatňování nařízení Dublin III, jež s užitím systému EURODAC pro účely ztotožnění žadatelů a komunikace mezi orgány členských států výslovně počítá. Příkladem může být čl. 21 odst. 1 nařízení Dublin III, podle kterého „Pokud se členský stát, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu, domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, může v co nejkratší době a v každém případě do tří měsíců ode dne, kdy byla žádost podána ve smyslu čl. 20 odst. 2, požádat druhý členský stát, aby žadatele převzal. Bez ohledu na první pododstavec v případě nalezení shody v rámci systému Eurodac s údaji zaznamenanými podle článku 14 nařízení (EU) č. 603/2013 se žádost zašle do dvou měsíců od nalezení dané shody podle čl. 15 odst. 2 uvedeného nařízení.“ Záznamy ze systému EURODAC jsou s ohledem na shora uvedené nařízením Dublin III předpokládaným podkladem pro rozhodnutí o příslušnosti členského státu k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Není-li pak věrohodnost tohoto podkladu vyvrácena jiným relevantním podkladem (což v dané věci není; naopak žalobci sami potvrzují, že na území Francouzské republiky v roce 2012 podali první žádost o udělení mezinárodní ochrany), pak není důvodu z něho nevycházet. S ohledem na shora uvedené soud žalobou napadená rozhodnutí bez jednání zrušil a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení, a to jednak pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, jež mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] a jednak protože skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje rozsáhlé doplnění [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Vysloveným právním názorem jsou správní orgány v dalším řízení vázány (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V dalším řízení, pokud žalovaný setrvá na tom, že k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je příslušná Francouzská republika, bude žalovaný postupovat podle § 36 odst. 3 správního řádu a žalobcům dá možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí a také odpovídajícím způsobem doplní správní spis o podklady, na základě kterých učinil závěr o neaplikovatelnosti překážky pro předání žalobců do Francouzské republiky dle čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého nařízení Dublin III. Současně s ohledem na informaci o tom, že žalobci do schengenského prostoru přicestovali na základě českého víza, považuje soud za vhodné, aby žalovaný své případné rozhodnutí o příslušnosti Francouzské republiky odůvodnil i z pohledu čl. 12 odst. 4 ve spojení s čl. 7 odst. 2 nařízení Dublin III. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. a každému z žalobců, kteří byli úspěšnými účastníky řízení, přiznal právo na náhradu nákladů řízení, která spočívá v odměně za právní služby ve výši 6 800 Kč pro každého z nich. Tuto částku tvoří zvlášť pro žalobce a) a žalobkyni b) odměna za dva úkony právní služby po 3 100 Kč [převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby vždy dle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb. (dále jen „advokátní tarif“)], dále dva paušální částky jako náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Tuto částku je žalovaný povinen žalobcům zaplatit ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejich zástupce.

Poučení