49 Az 86/2015 - 48

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou v právní věci žalobce: N. X. T., nar. x, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, t.č. Pobytové středisko Kostelec nad Orlicí, Třída Rudé armády 1000, Kostelec nad Orlicí, zastoupený Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 1799/4, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR (Odbor azylové a migrační politiky), pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2015, č. j. OAM- 70/LE-BE02-HA08-2015, o udělení mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému tlumočníkovi, Ing. T. N., se přiznává odměna za tlumočení ve výši 385,-Kč, která mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Praze.

IV. Ustanovenému právnímu zástupci Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátovi, se přiznává odměna za poskytnutou právní službu žalobci ve výši 12.342, - Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 4. 8. 2015, č. j. OAM-70/LE-BE02-HA08-2015, rozhodl žalovaný podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), o neudělení mezinárodní ochrany žalobci. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, ve které namítl, že v řízení o udělení azylu byl porušen § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů a § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona o azylu. Rovněž namítl, že důvody, které uvedl a možnost jeho bezpečného vycestování zpět do Vietnamu musí být hodnoceny na základě aktuálních informací o zemi původu. Správní orgán však k hodnocení žádosti přistoupil zcela mechanicky s použitím zpráv o zemi původu, které jsou zcela neaktuální: zpráva organizace IOM je z října 2012, zpráva věnující se stručně situaci v oblasti lidských práv (výroční zpráva Human Rights Watch) mapuje rok 2013, informace MZV č. j. 99311/2014 ze dne 16. 4. 2014 je nejaktuálnějším zdrojem pro rozhodnutí vydané dne 4. 8. 2015. Rovněž upozornil, že výše uvedená zpráva Human Rights Watch poukazuje na omezování svobody shromažďování, sdružování i svévolné věznění, čemuž však správní orgán ve své úvaze nevěnoval žádnou pozornost. Žalobce má za to, že obsažnější a aktuální zpráva hodnotící situaci lidských práv ve správním řízení chyběla. Přitom například poslední výroční zpráva MZV USA za rok 2014 upozorňuje v podobném duchu na mnohá porušování lidských práv, od nezákonných zatýkání osob jakkoliv kritizující režim, ale i na obstrukce, kterým při takových podezřeních státní orgány vystavují i osoby, které se vracejí ze zahraničí. Dále uvedl, že v otázce humanitárního azylu správní orgán uvádí, že se zabýval sociálně ekonomickou situací žadatele, neb tyto důvody v jeho žádosti zjevně převažovaly. V odůvodnění této otázky však jakékoliv hodnocení situace žalobce (kromě jeho zdravotního stavu) chybí. Například alespoň zasazení do kontextu informace organizace IOM, byť staršího data, bylo namístě. Zpráva poukazuje na problémy s nezaměstnaností a neexistenci sociálního zabezpečení ve Vietnamu a neřešení otázky nezaměstnanosti vlastních občanů, ale v úvahách o otázce humanitárního azylu se tyto otázky neobjevují. Žalobce odcestoval z důvodu náročné ekonomické situace a v ČR měl zdroj příjmu, přitom zde pobýval již od roku 2008. O mezinárodní ochranu přitom požádal právě proto, že institutů zákona o pobytu cizinců využít nemohl. Jakkoliv zákon o azylu neslouží primárně k řešení těchto situací, naznačená kritéria by měla být alespoň řádně zhodnocena v otázce humanitárního azylu. Správní orgán však větší pozornost humanitárním hlediskům nevěnoval. Z těchto důvodů navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že správní spis zcela jasně dokládá, že správní orgán si obstaral dostatečné, aktuální a relevantní podklady k bezpečnostní situaci v zemi původu žalobce, aktuální v době podání žádosti a během průběhu celého správního řízení a vyvrátil možné nebezpečí vážné újmy v případě jeho návratu do země původu z hlediska bezpečnostní situace v zemi. K namítané neaktuálnosti informačních podkladů žalovaný dodal, že podklady jsou z časového hlediska (od října 2013 do února 2015) přiměřené a dostatečně aktuální k datu rozhodnutí. Použitými podkladovými informacemi nebyl žalobce na svých právech nikterak zkrácen. Proto navrhl zamítnutí žaloby. U jednání soudu právní zástupkyně žalobce navrhla zrušení rozhodnutí žalovaného, neboť žalovaný pokud jde o udělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany nedostatečně zjistil skutkový stav a rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Žalobce uvedl, že ve Vietnamu nemá nikoho blízkého, jeho rodiče zemřeli. Má mladšího bratra, který žije v Německu. Ve Vietnamu nedokončil vysokou školu kvůli některým politickým názorům. V ČR má dva strýce, chtěl by zde pracovat a žít. Trvalý pobyt má u strýce v Hýskově, ve skutečnosti se však zdržuje v Praze 5 na studentské ubytovně. Pracuje příležitostně po hospodách. Ve Vietnamu nijak pronásledován nebyl. Žádá o udělení humanitárního azylu nebo doplňkové ochrany proto, že ve Vietnamu nikoho nemá. Žalovaný u jednání soudu navrhl zamítnutí žaloby. Žalobce nezpochybnil informace o zemi původu, odmítl si je ve správním řízení přečíst. V r. 2011 se do Vietnamu na nějakou dobu vrátil, evidentně mu tam tedy nic nehrozilo. V r. 2014 mu nebyl prodloužen dlouhodobý pobyt, protože páchal trestnou činnost. Teprve po té požádal o mezinárodní ochranu. Nesplacený dluh ve Vietnamu není důvodem pro udělení azylu. Ze správního spisu zjistil soud následující skutečnosti: Dne 20. 4. 2015 podal žalobce žádost o udělení mezinárodni ochrany v České republice (dále ČR), v níž uvedl, že je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky (dále Vietnam), národnosti kinh, je ateistou a nikdy nebyl, a ani v současnosti není členem žádné politické strany nebo jiné organizace. Proti jeho osobě nebylo nikdy vedeno trestní stíhání. Má nedokončené vysokoškolské vzdělání, studoval zemědělskou vysokou školu. Je svobodný, jeho rodiče žijí ve Vietnamu. Vlast opustil v prosinci roku 2008, odjel za prací. Odjel s cestovním pasem a vízem za účelem podnikání letecky přes Soul do Prahy. O mezinárodní ochranu požádal, jelikož má ve vlasti velký dluh, který vznikl následkem jeho cesty do Evropy. Doposud dluh nesplatil, z tohoto důvodu hodlá setrvat v ČR, pracovat a dluh hradit. Do dne 6. 3. 2015 měl v ČR povolení k dlouhodobému pobytu, jehož prodloužení nezrealizoval z důvodu nedostatku finančních prostředků, neboť se mu nedaří v obchodování. Jiné kroky k legalizaci svého pobytu v ČR nečinil. O mezinárodní ochranu se rozhodl požádat až po svém zadržení policií. K dotazu správního orgánu, zda se obává návratu do vlasti, uvedl, že se nyní do vlasti vrátit nechce, neboť si vypůjčil peníze od soukromých věřitelů, kteří by chtěli peníze vrátit. Pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl se žalobcem proveden dne 19. 5. 2015. V průběhu pohovoru uvedl, že ve vlasti žil společně s rodiči a sourozenci v Hanoji v rodinném domě. Nikdy nepracoval, studoval vysokou školu. Studium nedokončil, neboť odcestoval do ČR za účelem podnikání. Vlast opustil v prosinci roku 2008, později v lednu roku 2011 se domů vrátil na dva měsíce. Cestovní doklad si zařídil samostatně, zbytek náležitostí obstaral jeho strýc. Finanční prostředky na cestu do ČR si vypůjčil od banky a soukromých osob. V současnosti má dluh částečně uhrazen, a proto hodlá zůstat v ČR pracovat a dluh plně vyrovnat. ČR si vybral z důvodu, že zde již v dřívější době žili jeho příbuzní. Po příjezdu do ČR podnikal v prodeji textilu a domácích spotřebičů, také pracoval jako kuchař v restauraci. Do března roku 2015 disponoval povolením k dlouhodobému pobytu na území ČR, v březnu 2015 se obrátil na krajana, který měl zrealizovat prodloužení jeho stávajícího povolení. Toto se nezdařilo, proto zůstal dále v ČR nelegálně. Dále uvedl, že v roce 2014 dostal podmínečný trest za zpronevěru finančních prostředků v kasinu, škodu doposud neuhradil. Ve vlasti neměl nikdy žádné potíže se státními úřady, rovněž neměl nikdy potíže, které by jakkoli souvisely s jeho rasou, národností, pohlavím či náboženským přesvědčením. Do vlasti se vrátit nyní nechce, jelikož by musel splatit dluh. Dne 4. 8. 2015 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým žádost žalobce zamítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že v průběhu správního řízení žadatel neuvedl žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. Nebyl členem žádné politické strany ani organizace a neúčastnil se žádných politických aktivit. Správní orgán také nedospěl k závěru, že by žadatel pociťoval důvodnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu. O mezinárodní ochranu požádal z důvodu legalizace svého pobytu na území ČR. Správní orgán zdůraznil, že svou pobytovou situaci měl žadatel řešit jinou cestou než azylovou procedurou. Správní orgán proto neshledal důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Dále správní orgán konstatoval, že žadatel nesplňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí dále uvedl, že pokud jde o otázku humanitárního azylu, zabýval sociální a ekonomickou situací žalobce, přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu. Uvedl, že žadatel se tohoto specifického typu azylu nedomáhal a nehovořil o konkrétních skutečnostech, které by měl správní orgán vzít v této souvislosti v potaz. Správní orgán konstatoval, že nezjistil žádný důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. K možnosti udělení doplňkové ochrany správní orgán uvedl, že žadatel neuvedl a on sán nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žadateli v případě návratu do země hrozit vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Pokud jde o nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, žalovaný konstatoval, že k takovému závěru nedospěl. Uvedl, že z Informace Ministerstva zahraničních věcí č. j. 99311/2014-LPTP ze dne 16. dubna 2014 vyplývá, že v případě občanů Vietnamu navracejících se po dlouhodobém pobytu zpět do Vietnamu je zcela zásadní rozlišení důvodů jejich dlouhodobého pobytu v zahraničí. Ve Vietnamu je součástí státní politiky umožnit vycestování co nejširšímu okruhu obyvatel. Stávající zkušenost našeho zastupitelského úřadu (dále ZÚ) i kolegů ze ZÚ ostatních členských států EU v zásadě jasně ukazuje, že vietnamský občan je schopen udělat prakticky cokoliv proto, aby se dostal do zahraničí a zde se dlouhodobě či trvale usídlil. Stát ho v tom symbioticky podporuje, a je tedy ochoten přehlédnout, pokud v cestě za tímto cílem použije téměř jakýkoliv prostředek. V tomto případě by pravděpodobně příliš nevadila ani snaha o získání mezinárodní ochrany, pokud by nebyla podepřena ostřejší a z vietnamského pohledu zostuzující kritikou režimu, strany či konkrétních představitelů. V případě neúspěšných žadatelů tak problém může spíše nastat v soukromoprávní rovině v případě, že se jedná o osobu, která se za účelem cesty do zahraničí zadlužila a při příliš brzkém návratu nebude schopna tyto dluhy splácet. Správní orgán uvedl, že státní vietnamské orgány nejevily o osobu žalobce zvýšený zájem před jeho odjezdem z vlasti, a vzhledem ke skutečnosti, že nebyl nijak aktivní v kritice současného vietnamského režimu, není žádný důvod domnívat se, že by se o jeho osobu zajímaly po jeho návratu do vlasti. Konečně uvedl, že pokud by žalobce v případě návratu do vlasti nemohl získat odpovídající zaměstnání, nelze toto přičítat azylově relevantním důvodům, ale obecné situaci na trhu práce v zemi jeho původu. Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Žalobu posoudil v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná. Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, se na nyní posuzovaný případ nepoužije. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedenou povinnost transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 směrnice). Podle čl. 52 odst. 1 věty druhé směrnice se žádosti o mezinárodní ochranu podané do 20. 7. 2015 řídí právními a správními předpisy přijatými podle směrnice 2005/85/ES. Směrnice 2005/85/ES přitom povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu neobsahovala. Protože doposud nebyly do českého právního řádu promítnuty požadavky čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek směrnice přímý účinek. Jelikož však žádost o mezinárodní ochranu byla v této věci podána dne 20. 4. 2015, směrnice 2013/32/EU na toto řízení (včetně přezkumného řízení soudního) nedopadá. Na věc tak rationae temporis dopadá směrnice 2005/85/ES, která neukládá členským státům povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí podle stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu. Plně se tak prosadí § 75 odst. 1 s. ř. s. Žalobce předně namítl, že v řízení o udělení azylu byl porušen § 3 správního řádu a § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. Tyto námitky však nejsou žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58). Těmto požadavkům ovšem výše uvedená tvrzení žalobce nedostála, neboť jde pouze o citaci ustanovení právních předpisů, která měla být porušena, aniž by žalobce uvedl konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírá. Žalobce dále namítl, že žalovaný vycházel z neaktuálních zpráv o zemi původu. Tato námitka není důvodná. V obecné rovině není na překážku použití starších zpráv ze země původu, pokud se situace v dané zemi podstatně nezměnila, jak zdejší soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje (srovnej např. rozsudek ze dne 13. 7. 2016, č. j. 49 Az 30/2015-32). V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobce nijak nezpochybnil použitelnost použitých podkladů pro posouzení jeho situace – tedy situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu při návratu do Vietnamu. Žalobce sice poukazuje na novější zprávy (a rovněž na části zpráv, které žalovaný shromáždil), tyto zprávy (resp. jejich závěry, na něž žalobce poukazuje) se však vztahují k situaci v oblasti dodržování občanských a politických práv, která není pro projednávanou věc rozhodná. Žalobce totiž nebyl ve své zemi nijak politicky aktivní, ani v ČR se nezapojoval do žádných aktivit, které by mohly zavdat důvod k jeho pronásledování po návratu do Vietnamu a samotná skutečnost, že o mezinárodní ochranu požádal, není důvodem pro zájem vietnamských státních orgánů o jeho osobu, jak žalovaný v napadeném rozhodnutí přesvědčivě vyložil. Soud tak shrnuje, že žalovaný vycházel z podkladů sice staršího data, ale přesto stále dostatečně aktuálních a relevantních. Úvahy žalovaného o neudělení tzv. humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu podléhají pouze omezenému soudnímu přezkumu (viz např. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003 – 48). Žalovaný uvedl, že se zabýval zejména sociální a ekonomickou situací žalobce a přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu, žalobce uvedl, že jeho zdravotní stav je dobrý. Tuto úvahu považuje soud za racionální, je podepřena obsahem správního spisu a ztotožňuje se s ní. Soud rovněž připomíná ustálenou judikaturu správních soudů, podle které ekonomické potíže v případě návratu nejsou azylově relevantní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003-54). Z doplnění žaloby pak není zřejmé, jaké skutečnosti by mělo prokázat „hodnocení situace žalobce zasazené do kontextu informace organizace IOM“, což je Mezinárodní organizace pro migraci a zpráva, která je v doplnění žaloby zmiňovaná, se týká Údajů o zemi a je z října 2012. Pokud jde o námitku vznesenou právní zástupkyní žalobce u jednání soudu, že se žalovaný nevypořádal se skutečnostmi obsaženými ve zprávě IOM, není z této námitky zřejmé, s jakými skutečnostmi se měl žalovaný vypořádat. Zpráva povšechně vypovídá o všech oblastech života ve Vietnamu a obsahuje 33 stran textu. Tuto námitku proto soud neshledal důvodnou. Relevantní není ani tvrzení žalobce, že ve Vietnamu nikoho nemá. S tímto tvrzením však žalobce přišel až u jednání soudu, takže bylo vzneseno až po uplynutí zákonem stanovené doby pro podání žaloby. Skutečnost, že ve Vietnamu nikoho nemá, ani existence rodinných vazeb žalobce na území České republiky, však v případě žalobce nepředstavují důvod hodný zvláštního zřetele. Žalobce se svými námitkami neuspěl. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly. Odměnu ustanovenému tlumočníkovi soud stanovil podle vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, § 17 odst. 1 Pol.1 a § 22 odst. 1 písm. b). Odměnu soudem ustanoveného zástupce žalobce určil soud ve výši 12.342,- Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 9.300,- Kč za tři úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepsání doplnění žaloby a účast u jednání soudu – § 7, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], ze tří paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, vše zvýšeno o DPH 21%.

Poučení